close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Tajemství 8.-10. kapitola

31. srpna 2009 v 14:38 | ewikk |  Tajemství by Chuckyna:)
8. kapitola
S trhnutím jsem se probudila a chvíli jenom zírala do stropu. Povzdechla jsem si a přikryla si obličej dlaněmi. Už mi asi není souzen klidný spánek.
Natočila jsem hlavu a všimla si Joshe. Seděl v křesle s hlavou nakloněnou ke straně. Tiše oddechoval, kytara ležela vedle něj na zemi. Vyhrabala jsem se z peřiny a postavila se. Nohy jsem měla úplně zdřevěnělé, jako bych celou noc ležela ve stejné poloze. Vzala jsem deku a přešla k němu. Přikryla jsem ho a všimla si, že je pořád úplně studený. Nemohla jsem si pomoct.

Natáhla jsem k němu ruku a jemně ho pohladila po tváři. Ani jsem si nevšimla, že se pohnul. Chytil mou dlaň a chvilku si jí držel na obličeji. Potom se na mě podíval svýma tmavýma očima.
"Dobré ráno," pozdravil mě. "Promiň, nechtěla jsem tě vzbudit," zamumlala jsem.
"V pohodě. Už jsem byl vzhůru," ujistil mě a usmál se. Odhalil tím řadu dokonale bílých zubů. Až jsem se zastyděla za ty svoje. Těm jeho se nic nevyrovná. Střelil pohledem k oknu.
"Dneska bude celý den pršet," řekl a potom pustil mojí ruku. Byla trochu zmrzlá. Letmým pohledem jsem zkontrolovala, jestli nezmodrala. Ne.
Přešla jsem k oknu a roztáhla závěs. Znovu se mi vybavila jeho reakce z předchozího dne. Je možné, aby mu vadilo slunce i přes okno? Musím se na to někoho zeptat.
"O čem přemýšlíš?" přerušil ticho.
"Potřebuju papír a tužku." Josh se bezeslova zvedl a z kuchyně přinesl, co jsem chtěla. Sedla jsem si ke stolu a zavřela oči. Fajn, soustřeď se, řekla jsem si v duchu. Vrátila jsem se zpátky do včerejšího večera a zároveň do mého dnešního snu. Trochu se mi sevřel žaludek, když se mi před očima objevil obličej té nebohé dívky, ale vydržela jsem to. Tentokrát jsem nevnímala její oči, ale něco jiného. Na pravé tváři měla vyrytý symbol. Uchopila jsem tužku a přitáhla si papír. Nikdy jsem neuměla kreslit. Začala jsem s první spirálou.
Nebyla tak dokonale symetrická, jako ta na dívčině obličeji. Jak to ten někdo mohl dokázat? Udělal jí to až po smrti? Možná kdybych tam běžela hned, stihla bych tomu zabránit. Možná jsem to na policii měla říct. Samé možná.
Znovu jsem zavřela oči, abych si přesně vybavila, jak symbol pokračoval. Možná jsem už úplně zešílela.
Dokreslila jsem druhou spirálu a začala třetí. Když jsem skončila, kriticky jsem si obrázek přeměřila. Vypadal jako od tříletého dítěte, ale co se dá dělat.
"Co to je?" zeptal se Josh.
"To je ten symbol, co měla ta dívka na tváři," informovala jsem ho a natočila k němu papír správnou stranou.

OBRÁZEK




"Znáš ho?" zeptal se. "Ne. Ty?" Jen zavrtěl hlavou.
"Celou noc se mi o ní zdálo. Pořád jsem viděla ten symbol. Vypadá jako cejch. Úplně symetrický," vysvětlila jsem. "Jak se mu to mohlo povést, Joshi. A proč tam je?" svěřovala jsem se dál.
"Nevím. Odpoledne spolu zajedeme do knihovny. Zkusíme něco najít." Zkoumala jsem jeho obličej. Podal mi hrneček s mojí životně důležitou tekutinou a sedl si naproti mě.
"Objednám zase nějaké jídlo od Bobbyho a rovnou mu zaplatím to včerejší," řekla jsem a došla si pro mobil. Zvedl to téměř okamžitě.
"Ahoj, to jsem já. Pošli mi sem další jídlo, rovnou zaplatím to včerejší," mluvila jsem rychle. Nechtěla jsem, aby se rozpovídal. "V pořádku, Carrie. Vím, co teď prožíváš," řekl soucitným tónem hlasu.
"Co teď prožívám?" zeptala jsem se nechápavě.
"No tak, jsou toho plné noviny," opáčil.
"Aha. Tak ahoj," rozloučila jsem se rychle a zavěsila. "Do háje," zaklela jsem. Josh pozdvihl obočí. "Zase jsem v novinách," vysvětlila jsem. Zamračil se. Znovu vypadal skoro strašidelně.
"Tebe si s sebou budu brát jako bodyguarda," poznamenala jsem a uchechtla se.
"A to proč?"
"Tváříš se jako masovej vrah," opáčila jsem a sedla si zpátky na židli.

"Až se najíme, musím si někam zajet. Vrátím se tak do dvou hodin a potom půjdeme do té knihovny," oznámil mi. Řekl to takovým tónem hlasu, že jsem z toho pochopila, abych se nevyptávala. Tak jsem mlčela. Během deseti minut se ozval zvonek u domovních dveří.
"Jídlo," vykřikla jsem nadšeně a rozeběhla se ke dveřím. Opravdu. Stál tam jeden z jeho mladých poslíčků. Když mě spatřil, nasadil americký úsměv prvního stupně. Začala jsem štrachat v peněžence, kterou jsem měla položenou na botníku, ale Josh mě předběhl.
"Zbytek si nech," rozloučil se a převzal balíček. Než kluk stihl říct jediné slovo, zabouchl mu dveře před nosem. Páni.

"Pořád jíš takhle zdravě?" řekl, když jsme si sedli zpátky a já se hladově zakousla do jídla. On usrkával kolu a sledoval mě.
"Nemám čas na vaření," pokrčila jsem rameny. "A Bobby si dává na jídle pro mě záležet," dodala jsem.
"Tipuju, že to nebude tím, že mu necháváš dýško," odvětil. "To víš, za to může můj šarm," ušklíbla jsem se a pohodila přitom vlasy.
"Samozřejmě," zachechtal se. Rychle jsem dožvýkala poslední sousto a zvedla se, abych vyhodila papír do koše. Nějakým záhadným způsobem se mi do sebe zapletly nohy a já skončila na zemi. Ozvalo se hlasitě cvaknutí zubu a já vykřikla.
"Jsi v pořádku?" přiběhl ke mě Josh a pomáhal mi na nohy.
"E. Ukoufla fem fi jazyk," zažbletlala jsem a vyplázla jazyk ven. V puse jsem cítila pachuť krve. Joshův obličej byl jen pár centimetrů od toho mého. Cítila jsem pulzující bolest a rychle chtěla něco říct. Jeho obličej se stáhl do bolestné grimasy. Všimla jsem si, že jeho oči ještě víc ztmavly. Rychle se ode mě odtáhl.
"Hm. Pojedu. Zůstaň tady. Za chvíli se vrátím." S těmito slovy rychle vypochodoval z místnosti. Během chvíle se za ním zavřely dveře.
"Sakra," hlesla jsem. Stála jsem uprostřed kuchyně a v ruce pořád žmoulala obal od cheeseburgeru. Rozhodla jsem se, že využiju toho, že odešel a vyzkouším tu jeho rohovou vanu. Pustila jsem vodu a svlékla ze sebe oblečení. Naložila jsem se do teplé vody a zavřela oči.
Co se to poslední dobou děje? Proč je Josh tak divný? Vzpomínala jsem na každou divnou věc, které se zatím dopustil. Vyzvracel moje vajíčka. No dobře, možná to není jeho vina. Ale vyzvracel je. Proboha, proč tady řeším jeho zažívání?
Dobře, tak dál. Je studený. To ale nic neznamená. Je alergický na slunce. Nebo to je jenom kec? Není to jedno? Ztmavly mu oči. Nebylo to jenom tím světlem? To je taky jeho věc. Nic mi do něj není. Pomohl mi. A já ho tady v duchu pomlouvám a analyzuju. Jsem nevděčná. Co jsem si myslela, že zjistím? Že je to démon? Alespoň už mám jistotu, že to není ten vrah. Byl se mnou.
Nadechla jsem se a do nosu se mi dostala voda. Začala jsem kuckat, zvedla jsem nohy. Celé tělo mi sjelo ještě níž, takže jsem se celá potopila do horké vody a praštila se do hlavy o hranu vany. Chytila jsem se rukou za okraje a vytáhla se nahoru. Dál jsem kašlala. Měla jsem pocit, jako bych si roztrhla plíce. Rychle jsem vypnula vodu. Málem jsem Joshovi vytopila koupelnu. To nám ten den pěkně začíná.
Podívala jsem se na svoje tělo. Zase jsem vypadala jako rak. Rychle jsem se umyla a vylezla. Oblékla jsem si tepláky a triko, na vlasech si nechala ručník. Vyběhla jsem do svého bytu, abych se mohla obléknout. Oblečení ze včera vyhazovat nebudu. Jestli to bude pokračovat dál, budu muset na nákupy. Natáhla jsem na sebe rifle a fialové tílko se žlutou včelkou. Nápis Bee Coolse tam nádherně vyjímal. Já vím. Dětinské. Ale nemůžu si pomoct. Do ruky jsem si vzala ještě fialovou mikinu s kapucí a černou vestu. Taštičku s líčidly jsem si taky vzala s sebou a běžela zpátky k Joshovi. Zadoufala jsem, že klíče na botníku jsou náhradní. Byly.

Zalezla jsem si do koupelny, ve které bylo příšerné horko a začala se sebou něco dělat. Byla jsem bledá, tak jsem použila i slabou vrstvu make-upu. Řasenka, do koutku očí černou linku a bylo to. Kundrnaté vlasy jsem přečísla hřebenem a sepla je do skřipce. Tak a co teď?
Snad se na mě Josh nezblobí. Proč by se ale zlobil? A proč na něj pořád myslím? No, možná proto, že jsem u něj v bytě? Ne, tím to asi nebude. Do háje.
Sedla jsem si na pohovku a čekala. Když se pět minut nic nedělo, natáhla jsem se pro ovladač a pustila televizi. Přejížděla jsem programy, až jsem narazila na kanál, kde zrovna dávali Futuramu. Nadšeně jsem zavýskla a naklonila se blíž.
Zrovna jsem se hlasitě smála, když se Josh vrátil.
"Koukám, že máš o zábavu vystaráno," přisedl ke mě a zazubil se na mě. Zase jsem se topila v jeho zlatých očích. Počkat. Zlatých? Je to jasné. Jsem blázen. Věnovala jsem mu nejistý úsměv.
"Půjdeme?" nadhodil a já přikývla. Přes hlavu jsem si přetáhla mikinu a snažila se, abych si nezkazila účes. Přes mikinu jsem si nasadila vestu a přešla k zrcadlu.
"Vytáhneš mi kapucu, prosím?" zavolala jsem do útrob bytu. Během chvíle se objevil za mnou. Nejdřív mi zastrčil do skřipce vypadlý pramínek vlasů. Z jeho studeného dotyku mi přejel mráz po zádech. Zašmátral pod vestou a osvobodil kapucu ze spárů vesty. Haha.
Já se dívala na náš odraz v zrcadle. Vypadali jsme jako dokonalý pár.
"Děkuju," hlesla jsem a dál nás pozorovala. Také se tam podíval a poťouchle se usmál. Zezadu mě objal a položil mi dlaně na břicho. Srdce se mi freneticky rozbušilo, snažila jsem se co nejtiššeji polknout.
"Jsi krásná," zašeptal mi do ucha. I pod tolika vrstvami oblečení jsem zřetelně cítila, jak mi naskočila husí kůže. Jeho dech mi ovál ucho a já se zuby nehty bránila nutkání otočit se a políbit ho.
"Tak jdeme, ne?" odtáhl se ode mě a otevřel dveře.
"Jo," opáčila jsem a vypochodovala ven.
9. kapitola

Vůbec se mi nechtělo sejít těch pár schodů ven, takže jsem automaticky šla k výtahu. Josh to přešel bez jediného slova. Stoupl si těsně vedle mě, čímž zapříčinil zrychlení mého tepu. Co to se mnou dělá, nadávala jsem v duchu a pokoušela se zhluboka dýchat. V tom malém výtahu to bylo ještě horší. Byla jsem skoro nadšená, když jsme vystoupili. To mě ale brzo přešlo.
Už jsem chtěla vyjít na ulici, když mě Josh chytil za loket a vtáhl zpátky do chodby.
"Co se-"
"To jsem nevěděl. Pojedeme mým autem. Je na parkovišti přes ulici. Nasaď si kapucu," přerušil mě a tichým hlasem mi říkal instrukce. Absolutně jsem ho nechápala. "Koukni se ven," vysvětlil a já se pomalu otočila.
Tohle nenávidím. To, jak vždycky cítím každý úder srdce. Nebyla jsem schopná ani slova, takže jsem jen zatápala pro kapucu a natáhla si ji co nejvíc do obličeje.
"Tak jdeme," řekl a objal mě kolem pasu tak, aby mě co nejvíce schoval. Sotva jsme vyšli ven, oslepilo mě prudké světlo.
"Slečno Owenová, můžete na chvilku? Slečno Owenová, vyjádříte se ke včerejší noci? Carrie, můžete nám říct něco o probíhajícím vyšetřování? Je pravda, že jste našla i předchozí tělo?" Tohle je jen několik otázek, které jsem pochytila. Ostatní hlasy mi splynuly v jeden. Připadala jsem si jako ve včelím úlu. Lidé do mě naráželi. Josh mě přitiskl na svou hruď a já slepě klopýtala tam, kam mě vedl. Srdce mi divoce naráželo do žeber a kolena se mi hrůzou podlamovala. Tohle je ještě horší, než včerejšek, problesklo mi hlavou. Měla jsem sto chutí se na ně otočit a začít křičet. Nevím, co. Ale bylo by to nejspíš hlasité. Dost sprosté a hlasité.
Ozval se zvuk alarmu a následné otevření dveří. Za neustálého cvakání fotoaparátů mě Josh strčil na sedadlo spolujezdce a zabouchl za mnou dveře. Během chvíle si sedal vedle mě a startoval auto. Párkrát zatroubil a já si úlekem málem urazila hlavu o střechu. Konečně jsme vyjeli. Uvědomila jsem si, že se celá třesu. Možná bych měla něco říct. Ale co?
"Měla by ses připoutat," začal. Polkla jsem a roztřesenou rukou se snažila nahmatat pás. Po chvíli se mi to dokonce podařilo. Docela dlouhou dobu mi zabralo zapínání, ale i to jsem zvládla.
"Jak zjistili, kde bydlím?" hlesla jsem.
"To nevím, Carrie. Za chvilku to opadne, uvidíš," uklidňoval mě a pravou ruku mi položil na koleno. "To doufám." Můj hlas zněl slabě. Stejně tak jsem se i cítila. "Kam to jedeme?" zeptala jsem se.
"Do knihovny u Gordon Mall. Mám tam známého, který nás tam nechá. Dneska je všude jinde zavřeno," vysvětloval. Jeho hlas byl klidný.
"Děkuju," odvětila jsem a dál se dívala na silnici před sebou. Provoz v Chicagu je příšerný. Každých pár metrů jsme museli zastavovat u přechodů nebo v kolonách. Lidé se zrovna vraceli u poledních pauz.
"Budou tam i když se budeme vracet?" vyslovila jsem nahlas otázku, která mi zněla v hlavě celou cestu. "Myslím, že ne. Nevím," přiznal a podíval se na mě. Věnoval mi jeden z těch hřejivých úsměvů, díky kterému jsem na chvíli zapomněla na všechno, co se zrovna děje.
U Gordon Mall zabočil Josh na parkoviště. Vypnul motor, ale ještě chvíli jsme zůstali sedět.
"Jestli chceš, můžu tě večer odvézt někam jinam, třeba k rodičům," přerušil ticho a odepnul mě i sobě pás.
"Nemám rodiče," pokrčila jsem rameny.
"Aha. Promiň," omlouval se překotně.
"Ne, tak to není. Vyrůstala jsem v děcáku," vysvětlila jsem rychle. Neodpověděl. Vystoupil z auta a rychle ho obešel, aby mi otevřel dveře. Usmála jsem se na něj a pokusila se co nejdůstojněji vystoupit. Málem jsem se přizabila. Josh se zachechtal a znovu mě chytil.
"Jsem děsná," zabrblala jsem a podívala se na něj. Jeho kruhy pod očima už nebyly tak zřetelné jako ráno. Na jazyku mě pálila otázka, kam se vůbec poděl dneska ráno. Ale tak nějak jsem vytušila, že by nebylo rozumné se ho ptát.
"Co jazyk?" vzpomněl si, když mě vedl ke knihovně. "Už dobrý," usmála jsem se a zkusila si jazykem přejet přes zuby, abych se o tom ujistila. Nebolelo to.
"A co ty, máš nějakou rodinu?" navázala jsem na předchozí téma.
"Mám obrovskou rodinu, ale žijí v Kanadě," odpověděl. "A proč tam nežiješ s nimi?" vyzvídala jsem. Jasně jsem si uvědomovala jeho blízkost. Chodba byla široká, ale on se bokem tiskl k tomu mému. Ale nemůžu říct, že by mi to vadilo, to přiznávám. Jen netuším, co tím sleduje, protože takový šťastlivec, aby si vybral zrovna mě, opravdu nejsem. "Nebavil mě život v malém městě," odůvodnil to. "Aha," odpověděla jsem duchaplně. Potom jsme vstoupili do rozsáhlé knihovny.
"Ahoj Joshi," pozdravil mladý kluk za pultem a usmál se. Byl skoro stejně bledý jako Josh a měl dokonce i podobnou barvu očí.
"Ahoj. Carrie, tohle je David. Můj.. ehm, bratranec. Dave, tohle je Carrie," představil nás. Zmiňovaný ke mě natáhl ruku. Přijala jsem ji. Byla ledová, úplně stejně jako ta Joshovo. Možná se špatně prokrvují. Možná to mají v rodině, snažila jsem se potlačit poplašný alarm, který se rozezvučel v mé hlavě.
"Těší mě," řekl a vykouzlil úsměv. "I mě," opáčila jsem.
"Takže já půjdu. Tady máš klíče. Nezapomeňte tady zhasnout, nechci platit účet za elektřinu," zazubil se a hodil Joshovi klíče. Bylo to tak rychlé, že jsem musela zamrkat, abych to vstřebala.
"Ahoj," hlesla jsem do jeho zad. Ani se neotočil, jen zvedl ruku a zamával s ní. Potom mi zmizel z dohledu.
"Jste si vážně dost podobní," poznamenala jsem. "Já vím," zaksichtil se Josh. Chytil mě svou studenou dlaní a táhl za sebou ke stolku. Rozepla jsem si zip u vesty a začala se z ní soukat. Cítila jsem, jak mi horkem hoří tváře. Vdechovala jsem vůni papíru a rozhlížela se kolem sebe.
"Jak to tady chceme najít?" zaskučela jsem, když jsem přehazovala vestu přes opěradlo židle. "Zkusíme něco najít v počítači a pak budeme procházet knihy," pokrčil rameny a usedl k počítači. Sedla jsem si ke stolku a čekala, až mi dá instrukce. Bedlivě jsem ho sledovala. Hlavně jeho prsty, kterými kmital po klávesnici. Proboha, kolik má úhozů za minutu? Tisíc? Tiskárna vedle mě hlasitě zapípala. Málem jsem se překlopila ze židle.
"Klídek," chechtal se Josh a šel si pro seznam, který vytiskl. Následovala jsem ho mezi regály. Nanosili jsme si na stůl desítky knížek. Narozdíl od Joshe jsem unesla vždy maximálně pět a ke stolku jsem vždy došla úplně udýchaná.
"Už ti to nebudu opakovat. Sedni si," přikázal mi. Vypadal pořád stejně. Nesl dvojnásobek knížek a nedával na sobě nic znát. Po chvíli si sedl naproti mě. Přes ty hromady jsem ho ani neviděla.
"V kolik zítra ráno otvíraj?" zasténala jsem a rovnou se natáhla pro první knížku. Název byl jednoduchý. Symbolika.
"Doufal jsem, že to najdeme brzy," přiznal a já měla sto chutí praštit hlavou do stolu. Ale tím bych nejspíš nic nevyřešila.
Prvních pět knížek jsem prolistovala snadno. Většinou byly obrázkové, takže jsem jen zírala před sebe. Potom přišly na řadu ty spodní. Obsáhlejší. Tam nebyly jen obrázky, takže jsem se musela pekelně soustředit. Vůbec jsme spolu nekomunikovali. Vydržela jsem ještě několik knih, když mě začaly pálit oči. Zvědavě jsem vykoukla zpoza hromad. Josh vůbec nevypadal unaveně. Skoro ani nemrkal. Úžasný. Vážně skvělý, nadávala jsem v duchu a s povzdechem se natáhla pro další. Začínala jsem mít hlad. Na chvilku jsem si opřela hlavu o stůl a zavřela unavené oči.

Procházela jsem mezi regály a prohlížela názvy knížek. Většinou pro mě byly úplně neznámé. Hlavně jsem nejspíš byla v oddělení fantasy. Zastavila jsem se asi v polovině a natáhla se pro knížku v horní poličce.

"Carrie, vstávej," třásl se mnou. S námahou jsem otevřela oči. Chvíli mi trvalo, než mi došlo, kde to vlastně jsem.
"Už půjdeme, musíš mít hlad," promlouval ke mě tiše. Jeho obličej byl až nebezpečně blízko tomu mému. Jeho dech nádherně voněl. "Už asi vím, kde ta knížka je," promluvila jsem slabým hlasem a postavila se na nohy. Má chůze byla dost malátná, ale přesně jsem věděla, kam jít. Šla jsem mezi regály a četla si teď už známé názvy. Nevěděla jsem, pro co se vlastně natahuju. Možná už mi úplně přeskočilo. Napodobuju tady vlastní sen.
Konečky prstů jsem zašmátrala nad sebou. Zvedla jsem hlavu. Mýtická stvoření. K čemu mi to bude? Knížka mi vyklouzla z prstů a odrazila se od mého čela. To, jak dopadla na zem, mi připadalo až nepřístojně hlasité. Třela jsem si poraněné místo. Ještě, že jsem nepraštila hlavou do toho stolu, teď by to bolelo víc, napadlo mě.
Sklonila jsem se, abych ji sebrala a zarazila jsem se. Ležela tam otevřená a na mě přímo křičel nápis Upír.
"Carrie, jsi v pořádku?" ozvalo se za mnou.
"Jo," odvětila jsem a spěšně zaklapla knížku. Zvedla jsem se a pokusila se vrátit ji na své místo. Josh mi ji se smíchem sebral z ruky a vrátil ji tam sám.
"Hele, tys to našla!" vykřikl potěšeně a sebral knížku vedle. Keltská symbolika.
"Možná je to jenom náhoda," odporovala jsem. Nechápu, proč jsem sem chodila, nadávala jsem si dál.
"Ne. Není," promluvil po chvíli a natočil ke mě otevřenou knihu. Uprostřed stránky se vyjímaly tři spojené spirály.
"Spirála života," četla jsem nahlas. "Symbolizuje narození, smrt a další život. Jedná se o starý Keltský symbol," pokračovala jsem, jako by Josh neuměl číst. "Takže máme co dočinění s magorem, kterej věří na posrmtnej život?" zamumlala jsem otráveně.
"Nemáme. Policie má," opravil mě.
"Tím chceš říct co? Že až se mi o tom bude příště zdát, mám to nechat plavat, i když bych je mohla zachránit?" zareagovala jsem hned.
"Carrie, policie si s tím poradí," odporoval mi. "Jo. To vidím. Příště ho zastavím," trvala jsem na svém. Dala jsem si záležet na tom, aby to znělo tvrdě. Možná se mi to trochu povedlo.
"Víš co jim dělá? Kromě toho, že jim vyřezává oči a víčka a do obličeje jim ryje Keltské symboly? Mučí je. Řeže je do celého těla, trhá jim vlasy. To všechno zaživa. Chceš bejt snad další na řadě?" procedil skrz zuby. Po zádech mi přeběhl mráz, když jsem si vybavila, kolik krve bylo na obou místech činu.
"Ne, to nechci. Ale nenechám to jen tak. Můžeme dát třeba vědět policii," snažila jsem se ho uklidnit. Jeho výraz se změnil. Už nevypadal jako bůh pomsty.
"Promiň. Jen nechci, aby se ti něco stalo," promluvil tiše. Trochu se ke mě nahnul. Jeho dech ovál můj obličej a já se automaticky nahnula ještě blíž. Jeho oči už mi splývaly v jedno. Překonala jsem posledních pár milimetrů, ignorujíc své splašené srdce, a přitiskla svoje rty na jeho. Nevím, co jsem si myslela.
Ztuhl a potom se ode mě rychle odtrhl. Přerývavě jsem dýchala a třeštila na něj oči. On naopak vypadal, jako by nedýchal vůbec.
"Carrie, já.. Tohle.. Nepůjde to," koktal. Proboha, co jsem to udělala? Proč jsem to udělala? To je trapas. Rychle jsem sklopila svůj pohled k zemi.
"Promiň. Já myslela.. Teda.. No prostě.. Nechtěla jsem," blekotala jsem a nedokázala přesvědčit svůj zrak, aby se odlepil od vínového koberce. Cítila jsem jak rudnu. Nejradši bych se lusknutím prstu vymazala ze světa. Josh si mě přitáhl k sobě a pevně mě objal.
"Zůstaneme jenom přáteli, ano? Bude to tak lepší. Pro oba z nás," šeptal mi tiše do ucha a já se snažila vstřebat jeho slova.
Takže, mám dvě možnosti.
Za a) můžu začít dělat, že neexistuje a do konce života se mu vyhýbat. Za b) můžu dělat, že se nic nestalo a pokračovat v přátelství. Moje volba byla jasná už od začátku. Nedokážu si představit, jaké by to bylo, den ho nevidět.
"Nevím, co mě to napadlo," přiznala jsem a odtáhla se od něj. Nasadila jsem svůj americký úsměv. Uvěřil mi a usmál se taky. Byla jsem ráda, že mě jen tak nic nerozbrečí. Přiznávám, že mě to dost zklamalo. Jak jsem jenom mohla doufat, že by mě chtěl?
"No, ale našla si jí. Tak teď můžeme jet domů. Potřebuješ si odpočinout," promluvil, když jsem se dlouho neozývala. Jen jsem přikývla. Počáteční šok už mě přešel. Teď mi v plném rozsahu došlo, co jsem to vůbec udělala.

"Jak dlouho jsem vůbec spala?" zeptala jsem se, když jsem vyšla ven a byla tma.
"Asi hoďku, dvě," odvětil a vedl mě zpátky k autu.
"Páni," vydechla jsem. Auto, ke kterému mě vedl, bylo jedním slovem boží. Předtím jsem si ho vůbec neprohlédla. Bylo černé a vypadalo hodně draze.
"Co to je zač?" zeptala jsem se a ukázala tam prstem. "Renault Laguna," opáčil a otevřel mi. Omámeně jsem nastoupila. Automaticky jsem se připoutala a opřela si hlavu o okýnko. Dívala jsem se ven na ulici a přemýšlela, co bych mohla říct. Doufala jsem, že už nejsem tak červená, jako tam. Vrhla jsem letmý pohled na Joshe.
Díval se před sebe - kam taky jinam, když řídil - a tvářil se jako by mu někdo odtrhl ruku. Doufám, že to není kvůli mě, problesklo mi hlavou, když jsem zavírala oči.

Probudilo mě divné kolébání. Otevřela jsem oči a uvědomila si, co se děje. Josh mě nesl k sobě do bytu. Srdce mi zběsile bušilo.
"Půjdeme dneska ke mě?" hlesla jsem tiše a zvedla obličej z jeho ramene.
"Jak chceš," usmál se a vyšel ještě o patro výš. Nejevil na sobě žádné známky únavy.
Vešli jsme ke mě do bytu. Postavil mě na zem, sundala jsem si boty a následně vestu i mikinu. Tím jsem si zároveň vyprostila vlasy ze skřipce, který zůstal uvězněný někde v mikině.
"Udělám nám večeři," informovala jsem ho a zaplula do kuchyňky. První, co jsem udělala, bylo, že jsem otevřela lednici a lokla si z krabice mléka.
Fajn. Takže. Mám věštecké sny. A dneska jsem podle nich našla knihu, kterou jsem hledala. Ale mám uskutečnit i tenhle nesmyslný sen? A proč vlastně? Vždyť je to hloupost. Ale proč by se mi o tom jinak zdálo? Kdyžtak se prostě jenom ztrapním. Takže jdu na to. Ale asi jsem fakt blázen.
"Budou míchaná vajíčka," zakřičela jsem, abych přehlušila televizi, kterou si pustil.
"Jasně," opáčil. A tak jsem vařila. Ruce se mi klepaly a v žaludku se mi usadil divný pocit. Možná nedočkavost, ale kdo ví.
Během chvíle jsem na stůl položila dva talíře a sedla si. Josh přišel během vteřiny.
"Vypadá to skvěle," pochválil mě a nabral trochu vajíček na lžicku. Kdybys jen věděl. Zadržela jsem dech a vyčkávala. Celé moje tělo bylo strnulé. Josh vložil sousto do úst, chvíli žvýkal a polkl.
"Je to výborný," zahuhlal, když si nabral další kousek. Srdce se mi freneticky rozbušilo a zaplavila mě obrovská spousta pocitů. Zmatek, vztek, strach, ale i radost, že nejsem blázen, když se řídím podle každého snu, co se mi zdá. Rychle jsem si taky trochu nabrala a ochutnala. Chuťové buňky se mi vyděšeně stáhly. Chudinky.
Teď už zbyl jenom vztek.
Zhluboka jsem se nadechla a pěstí praštila do stolu, až talířky nadskočily. Josh se zasekl uprostřed pohybu a zíral na mě jako na magora.
"Tak a dost! Teď mi pěkně řekneš, co jsi zač nebo si mě nepřej!" zahřměla jsem tak hlasitě, až jsem se sama sebe lekla a v krku mě zapíchalo.
Jeho výraz se změnil. Vrhl letmý, nejistý pohled k talíři před sebou a pak ho znovu upřel na mě.
"Carrie, nevím, o čem to mluvíš," začal smířlivým tónem hlasu a snažil se tvářit vyrovnaně.
"O čem to mluvím? V těch vajíčkách je tolik cukru, že se divím, že ještě nemáš cukrovku!" vykřikla jsem vztekle a postavila se.
10. kapitola

Ignorujíc fakt, že jsem málem shodila židli, jsem se na něj rozezleně dívala. Adrenalin mi stoupl minimálně o sedmdesát procent. Josh strnul a chvíli na mě jen koukal. Potom pomalu položil příbor zpátky na stůl. Jeho obličej se změnil v neprostupnou masku a vsadila bych se, že jeho oči potemněly. Páni, začíná to znít jako v nějakém tuctovém hororu. Obezřetně se postavil a další chvíli si mě jen měřil pohledem.
"To mi k tomu nic neřekneš?!" vyštěkla jsem a překřížila ruce na hrudi.
"Dobře," povzdechl odevzdaně. To mě vyvedlo z rovnováhy, nečekala jsem, že se přizná tak brzy. "Nemám chuťové buňky," řekl a tvářil se přitom jako spráskaný pes. Přihnal se další nával zlosti.
"Lžeš," pronesla jsem chladným tónem. Jeho maska se vrátila. "Ne," odporoval mi.
"Joshi, myslíš si, že jsem slepá? Že nevidím, jak jsi divný?" opáčila jsem a přenesla váhu na druhou nohu. Snažila jsem se udržet si klidný hlas. On si prohrábl vlasy. Dělal to tak vždycky. Vypadalo to strojeně, jako by to měl nacvičené.
"Divný?" zopakoval po mě.
"Jo. Jsi silnější než kdokoliv, koho znám. Tvoje oči mění barvu. To, že jsi alergický na slunce je taky lež. Slunce ti přes okno nemůže vadit. Skoro nepiješ. A když jíš, ani nepoznáš, jestli to je sladký nebo slaný. Ani nechodíš na záchod," vypočítávala jsem všechny jeho divnosti. Jeho obličej s každou mou vlastní domněnkou vypadal čím dál tím zachmuřenější. Pozdvihla jsem obočí a čekala, co na to řekne. Neřekl nic.
"Nechceš mi to vysvětlit?" pobídla jsem ho.
"Chci," zamumlal. Znovu mě vyvedl z rovnováhy. Nadechla jsem se, abych něco řekla. "Ale nemůžu," svěsil hlavu.
"Proč?"
"Prostě to nejde. Zapomeň na to," podíval se na mě prosebně. Několik vteřin jsem tam jenom tak stála a tvářila se jako bůh pomsty.
"Ne," odporovala jsem znovu.
"Je mi to líto," omlouval se a nakročil ke mě. Ucouvla jsem před ním a narazila do kuchyňské linky. Zastavil se, na tváři se mu mihl bolestný výraz.
"Takže mi to neřekneš," konstatovala jsem. Zavrtěl hlavou. "Tak běž," ukázala jsem prstem ke dveřím. Znovu ten výraz raněného zvířátka. Sevřelo se mi hrdlo.
"Neslyšíš? Pokud ti nestojím za to, abys mi řekl pravdu, odejdi. Nemám ráda tajemství," vyhazovala jsem ho. Svěsil hlavu a bez jediného slova odešel ke dveřím. Snažila jsem se udržet svůj rozzlobený obličej. Naposledy se na mě otočil, jako by čekal, až ho zastavím. Neudělala jsem nic.
"Ahoj," řekl a dveře se za ním zavřely. Můj výraz se okamžitě změnil. Sehla jsem se pro židli a sedla si ke stolu, kde ještě pořád stály talíře s cukrovými vajíčky. Objala jsem se rukama kolem hrudi a chvíli jen zírala před sebe. Oči se mi začaly plnit slzami, snažila jsem se je zahnat mrkáním, ale nepomohlo to.
Jsem sama. Může za to on, nadávala jsem v duchu. I když jsem věděla, že chyba je jednoznačně na mojí straně. Je mnohem snažší házet vinu na druhé. Rozhlédla jsem se po prázdném bytě. Vždycky jsem žila sama. Ale teď jsem se tak poprvé cítila. Nevěděla jsem, co dělat, bála jsem se usnout. Uvědomila jsem si, že od té doby, co se můj život změnil ze stereotypu na kovbojku, byl Josh pořád se mnou a pomáhal mi. Unikl mi tichý vzlyk. Přešla jsem k pohovce, roztáhla ji a převlékla se do pyžama. Potřebovala jsem trochu na záchod, ale nešla jsem. Ležela jsem na zádech a zírala do stropu.
Všechno je teď jinak. Dokonce spím v noci. V bytě pode mnou se rozezněla hlasitá hudba. Posadila jsem se a zaposlouchala, abych zjistila, jestli je to opravdu od Joshe. Bylo. Nějaké kytarové sólo. Po chvíli mi došlo, že to nejspíš hraje on a lehla jsem si zpátky na polštář. Těžko se mi to přiznávalo, ale byla jsem do něj blázen. A odehnala jsem ho.
Dál jsem poslouchala jeho hraní a následně upadla do neklidného spánku.
Ve snech mě pronásledovaly výjevy z minulosti. Krev, prázdné oči, spirála života, Joshův výraz, když odcházel z bytu. Krátké útržky dějů, Billie na bruslích. Když jsem se probudila, bylo už světlo. Natáhla jsem se pro mobil a zjistila, že je jedenáct ráno. Převalila jsem se na druhý bok a oddalovala chvíli, kdy budu muset vstát. Potom jsem ustlala a vysypala do koše vajíčka, která jsem neuklidila předchozí večer. Osprchovala jsem se, trochu nalíčila a vybrala si nějaké tílko a mikinu.
Pospíchala jsem za Billie. Potřebovala jsem ji vidět. Byla jsem zvyklá vidět ji každý den. Dokud se všechno nezměnilo.
Z bytu jsem vyrazila chvilku po dvanácté. Oddechla jsem si, když jsem zjistila, že tentokrát před domem nestojí hlouček novinářů. Sama bych to nezvládla.
V autobusu jsem se mačkala s dalšími dvaceti lidmi a těšila se, až vystoupím. Málem mě srazilo auto, ale to jsem okázale ignorovala, stejně jako nadávky vyděšeného řidiče. Potom jsem vstoupila do knihkupectví. Lee vzhlédla od novin a věnovala mi úsměv.
"Nevypadáš moc dobře," přivítala mě. "Díky," odvětila jsem a sedla si vedle ní na nízký taburet.
"Četla jsem o tom," poznamenala, když jsem dlouho mlčela. "To je mi jasné," přikývla jsem.
"Nedávno jsem zjistila, že Jennifer pracuje v lékárně ve West Side. Možná bych to mohla nějak zařídit.."
"Díky, Lee, ale já to nemůžu nechat být. Rozhodla jsem se, že pomůžu, jak se dá. Nemůžu to nechat jen tak," řekla jsem a zadívala se na ni. V černých vlasech měla vpletenou fialovou stuhu. Na jejím obličeji se objevil starostlivý výraz.
"A co na to Josh?" zeptala se. Žaludek se mi stáhl, když jsem si uvědomila, že s ním už nemůžu počítat a že bez něj jsem ztracená. "Nepohodli jsme se," pokrčila jsem rameny a snažila se znít lhostejně. "Aha." Nevyzvídala, ale věděla jsem, že by to chtěla slyšet.
"Chová se divně. Mám pocit, jako by nebyl normální. Jako by snad ani nebyl člověk. Připadám si jako blázen," svěřila jsem se.
"Jako by to nebyl člověk?" zopakovala a přimhouřila oči.
"Možná už jsem vážně zcvokla," připustila jsem.
"Možná. Ale nic není nemožný, to bys zrovna ty měla vědět," poučila mě. Znovu jsem se na ni zadívala a potom jsem se usmála. Tohle byl její dar. Vždycky řekla něco chytrého, co mi pomohlo. Nežvatlala utěšující hlouposti, jako většina ostatních lidí. "Ale stejně si myslím, že bys neměla moc riskovat. Už tak jsi dost mediálně známá. Za chvíli budu vystřihovat tvoje fotky z novin a lepit je na nástěnku," dodala. Zachechtala jsem se. Připadala jsem si divně. Byla jsem otupělá a klidná. Tenhle den byl nějak moc normální. Zatím jsem ani neskákala z mostu, ani nezakopla o něčí mrtvolu.
"Budu opatrná," ujistila jsem ji. Netvářila se zrovna spokojeně, ale víc jsem slíbit nemohla. "Lee, mohla bys mi prosím dohledat články o všech čtyřech vraždách?" poprosila jsem a hodila na ni svůj nejmilejší úsměv.
"Někdy mi vážně lezeš krkem, Owenová. Navíc už pekelně dlouho bruslím sama," brblala, když se zvedala a zamířila k archivu novin.
"Jo, málem bych zapomněla. Pokud ti můžu radit, nechoď v příštích týdnech bruslit," poradila jsem jí. Zastavila se a otočila na mě. "Proč?" otázala se.
"Zdálo se mi, že sis zlomila ruku," zasmála jsem se.
"Skvělý. Tak to dík," zakřenila se a otočila se zpátky k regálu. Začala se přehrabovat v novinách. Pár minut jsem jenom seděla, ale pak jsem se zvedla a začala si prohlížet vystavené knihy. Spoustu z nich jsem už četla, několik mě natolik zaujalo, že jsem je vytáhla a přečetla si o čem jsou. Zarazila jsem se až u jedné, která už mi byla známá.
Mýtická stvoření.
Tep se mi zrychlil, když jsem si vybavila, co se stalo v knihovně. Znovu jsem se za sebe zastyděla. Vytáhla jsem knihu z poličky. Náhoda? Ne. V mém životě se náhody nestávají.
"Vezmu si tuhle," zamávala jsem s ní na Billie a sedla si zpátky na taburet.
"Jasně," zasupěla a hodila po mě několik srolovaných výtisků Southwest Side Times.
"Jsou tam všechny čtyři," informovala mě, když si sedala zpátky vedle mě. "Všechny se staly tady u nás?" zeptala jsem se. "Jo," přitakala. Vlastně jsem za to byla ráda, jezdit kvůli tomu až na druhou stranu Chicaga se mi opravdu nechtělo. Je jasné, že ten, kdo to dělá, je od nás. Možná ho znám. Možná chodí k nám do baru. Možná bych mohla přestat děsit sama sebe.
"Kdy půjdeš do práce?" zeptala se, jako by mi četla myšlenky. "Zítra. Já už půjdu, Lee. Kdyby něco, zavolám ti. Můžeme jít místo bruslí třeba někam na véču," navrhla jsem.
"Fajn, to beru. Tak mi zavolej," souhlasila. Hodila jsem na pult bankovku a sbalila noviny a knihu.
"Ahoj," rozloučila jsem se. "Ahoj."

Sedla jsem si na zastávku a dívala se do prázdna. Chtěla jsem si nějak srovnat myšlenky, ale nedokázala jsem to. Až do příjezdu autobusu jsem nervózně poklepávala nohou. Pokračovala jsem i po cestě a kdyby to šlo, nejspíš bych to zkusila i za chůze. Když jsem jela výtahem kolem druhého patra, sevřelo se mi srdce. Trochu jsem se za sebe styděla. Možná jsem to měla nechat být. Měla jsem ctít jeho tajemství, ale to už je teď jedno. Je to pryč. Doufám, že už se nepotkáme. Určitě bych nevěděla, kam s očima.
Byla jsem štěstím bez sebe, když jsem se rozvalila na pohovku. Cítila jsem se znovu unavená, ale rozhodla jsem se nespat. Místo toho jsem vytáhla noviny. První výtisk byl měsíc a půl starý. O vraždě psali až na třetí straně. V tomto městě to není nic neobvyklého. Je to dokonce tak časté, že každá městská část má své vlastní noviny. Jinak by se to tam prostě nevešlo. Ale zpátky k tématu.
První obětí byla Lily Wentworthová, dvacet jedna let. Stejně jako já. Byla umučena. Nemuseli napsat jakým způsobem, viděla jsem to na vlastní oči.
Další výtisk byl starý dva týdny - Christine Villiersová, dvacet pět let. Tentokrát to bylo na titulní straně. Znovu to samé. Novináři neměli žádné bližší informace, proto se ze mě snažili něco vytáhnout.
Třetí výtisk. Nicol Musgraveová. Do její krve jsem šlápla. Znovu titulní strana, znovu stejně stará jako já. Našla jsem tam i svoji fotku. Zhluboka jsem se nadechla a žaludek se mi preventivně stáhl.
Poslední oběť. Amy Averyová, dvaadvacet let. Oči se mi znovu zaplnily slzami. Připadalo mi to, jako bych ji znala. Mohla bych ji zachránit, kdybych nečekala. Teď už to nedopustím. Nikdo už nezemře. Ignorujíc fakt, že můj hrůzou stažený obličej zaplnil půl stránky novin, jsem zhasnula lampičku a zavřela oči. Přemohla mě únava, i když jsem byla vzhůru jen pár hodin. To znamená jediné. Další sen. Nešlo se tomu bránit, takže jsem jen shodila zbytečnosti na podlahu a poddala se spánku.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 tessiiii sb tessiiii sb | Web | 31. srpna 2009 v 16:06 | Reagovat

jakto ze porusujete podminky porusovani?:/

2 ewikk adminka ewikk adminka | E-mail | Web | 31. srpna 2009 v 16:21 | Reagovat

[1]: joj uz som ti to vysvetlila:
to som mala jeden clanok od jednej blogarky som dala zdroj a ona to odkopcila od niekoho ineho a ta baba to nasla na mojom blogu s inym zdrojom a bol to jej preklad,ale uz je to opraveny zdroj a zachvilku to zmizne ;-)

3 MS. Cullen MS. Cullen | Web | 31. srpna 2009 v 18:19 | Reagovat

[2]: To jsem ráda :)))

4 Hanulle Hanulle | 31. srpna 2009 v 18:59 | Reagovat

Ahojte chtěla jsem vás poprosit jestli by jste nezveřejnili další kapitolu I LEFT MY ANGEL!

5 Hanulle Hanulle | 31. srpna 2009 v 19:00 | Reagovat

je to strašně zajímaví a já jsem napjatá jako párátko :) jsem hrozně zvědavá jestli si Bella vzpomene na Edwarda tak prosím,prosím

6 anka anka | 1. září 2009 v 13:43 | Reagovat

je to bomba...fakt super :D  :D  :D rychlo dalsie :-D  :-D  :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.