close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Tajemství 5.-7. kapitola

31. srpna 2009 v 14:36 | ewikk |  Tajemství by Chuckyna:)
5. kapitola
Jediné, co jsem byla schopná vnímat byla Joshova chladná ruka kolem mých ramen. Táhl mě pryč, ale nedokázala jsem se soustředit na cestu. Při každém kroku jsem pocítila, jak se mi krví potřísněná kůže na nohou napíná.
Už se musím probudit. No tak. Tohle není možné, opakovala jsem si neustále. Ale neprobudila jsem se. Když se tak nestalo ani ve výtahu našeho domu, přestala jsem v to doufat. Nešli jsme ke mě, ale k Joshovi. Dovedl mě až k pohovce a po cestě ještě rozsvítil malou lampičku. Světlo mě uklidnilo. Žaludek se svíral trochu míň. Jeho byt voněl jako on.

Podívala jsem se na něj, stál asi metr ode mě a pohled mi oplácel.
"Běž se osprchovat. Já mezitím dojdu k tobě a přinesu ti nějaké věci," řekl. Nebyla to otázka. Spíš příkaz. Znovu jsem nebyla schopná odporovat. Dovedl mě až ke koupelně a rozsvítil. Když zavřel, rozhlédla jsem se. V rohu stála obrovská vana, jakou jsem vždy viděla jen v reklamách. S vířivkou. Sprchový kout stál v dalším rohu. Musí být bohatý, napadlo mě.
Nepřítomně jsem si sundala jeho košili a potom i zbytek oblečení. Roztřeseně jsem si stoupla do sprchy a pustila vodu. Zavřela jsem oči a nechala na sebe dopadat horké kapky.
Teď už bych se vzbudila. Takže to není sen. Ale jak je to možné? Sklonila jsem hlavu a udělalo se mi mdlo.
Voda pode mnou byla červená, jak se mi smývala krev z chodidel. Nedokázala jsem se jich dotknout a tak jsem čekala, dokud se to neumyje samo. Když jsem vylezla ven, byla jsem červená jako rak. Možná jsem neodhadla teplotu, ale ještě jsem byla zkoprnělá, takže jsem to ani nezaznamenala.
Zabalila jsem se do ručníku a všimla si, že hned vedle dveří mám pověšené tepláky a triko. Studem jsem se málem propadla, když jsem si všimla hromádky se spodním prádlem. Oblékla jsem se a šla za Joshem. Sedli jsme si spolu na pohovku. Chtěla jsem něco říct, ale nějak mě nic nenapadalo.
"Objednal jsem pizzu," začal. Ode mě se dočkal jen přikývnutí. "A přinesl jsem ti z domova i mléko," řekl a podal mi do ruky hrneček.
"Děkuju."
Srkla jsem si studeného mléka a ještě chvíli mlčela.
"Proč jsi mě sledoval?" zeptala jsem se a zadívala se na něj. Prohrábl si neposlušné vlasy a víc se uvelebil v sedačce.
"Bál jsem se o tebe," přiznal. Jak mě vůbec mohlo napadnout, že by s tím měl něco společného? Ale co když ano? Co když jsem ho jen vyrušila svým příchodem? Ne. To snad ne.
"Spíš by mě zajímalo, cos tam dělala ty." Přitáhla jsem si nohy nahoru a sedla si do tureckého sedu. "Šla jsem do práce," pokrčila jsem rameny.
"Aha."
"A proč jsi mi zakryl pusu?" vzpomněla jsem si. "Věděl jsem, že bys křičela a nevěděl, co se stalo. Mohli by ti ublížit," odvětil pohotově. Pečlivě jsem si ho měřila. Nelže. Doufám.
Můj telefon zazvonil. Ani jsem se nemusela dívat na displej, abych věděla, kdo mi volá. Mám nejmíň dvě hodiny zpoždění.
"To je šéf?" hádal.
"Jo. Sežere mě zaživa," zabručela jsem a natáhla se pro mobil. Josh mě předběhl.
"Prosím?" přijal hovor a já jen zalapala po dechu. "Je mi líto. Dnes nemůže přijít. Je vážně nemocná." Znělo to opravdu přesvědčivě. "Vy také. Sbohem," rozloučil se a zakřenil se na mě. Trochu jsem se usmála.
Někdo hlasitě zabušil na dveře, vyděšeně jsem sebou trhla.
"To je ta pizza," uklidnil mě Josh a vydal se ke dveřím. Znovu měl pravdu. Za chvilku se vracel s božsky vonící krabicí. Začaly se mi sbíhat sliny. Položil pizzu na stůl a nabídl mi. Hladově jsem se do ní zakousla a rychle žvýkala, abych uvolnila místo pro další sousto.
"Ty nebudeš?" ptala jsem se s plnou pusou, když jsem si brala třetí kousek. Jen zázrakem jsem na něj nevyplivla nechutný drobek.
"Ne, já už jedl," zasmál se. "Klidně to dojez," pobídl mě.
"Tak díky," odpověděla jsem šťastně a dál se cpala. Ani jsem nevěděla, že mám takový hlad. Se zafuněním jsem se opřela a položila si dlaně někam k žaludku.
"Páni, já jí vážně snědla celou." Nevěřícně jsem zavrtěla hlavou. "To se stává, když je někdo v šoku," vysvětlil Josh. "Já nejsem v šoku," ohradila jsem se.
"No, tak to musíš mít velkou spotřebu," škádlil mě.
"O čem jsi chtěl mluvit?" vzpomněla jsem si.
"Říkala jsi něco o snu."
"Jo. Aha." Skvělý. Teď budu vypadat jako magor. "Je to hloupost," snažila jsem se vyhnout odpovědi, ale přísně se na mě zamračil. Povzdechla jsem si. "Dobře. Ale bude to znít bláznivě," řekla jsem smířlivým tónem.
"Bláznivý věci, to je moje," prohlásil a mrkl na mě.
"Už asi týden se mi přesně o tomhle zdálo. Vždycky to začalo tím, že.." Na chvíli jsem se odmlčela, když jsem si uvědomila, že se to doopravdy stalo. "Tím, že jsem do něčeho šlápla. Podívala jsem se dolů, na svoje boty, a zjistila, že je to krev. Dřív jsem se budila v téhle části, ale včera se mi zdálo i o tom, jak mi někdo ucpe pusu a táhne mě pryč," dovyprávěla jsem.
"Carrie," promluvil po chvíli jemným hlasem. Takovým, kterým se mluví na blázny. Tím uklidňujícím, když k vám jdou lékaři, za zády mají schovanou svěrací kazajku a říkájí vám : To bude dobré, všechno je v naprostém pořádku.
"Ne! Já nejsem blázen. Měla jsem dokonce i stejné boty!" vyskočila jsem na nohy a křičela. Josh si také stoupl. Chytil mě za ruce, abych už s nimy nemohla zběsile mávat a přitiskl si mě na hruď. Jindy bych asi omdlela štěstím. Jenže teď jsem rozčílením cítila tep až ve spáncích.
"Já ti věřím," šeptal mi do vlasů a já se trochu uvolnila. "Tohle není normální," zašeptala jsem, protože jsem se bála, že by se mi zlomil hlas.
"Nikdo nemůže posoudit, co je a co není normální," odpověděl mi zpátky. Jeho hlas byl vyrovnaný. Tak uklidňující. Odtáhl se ode mě a nasměroval mě zpátky k pohovce. "Už se ti někdy něco podobného zdálo?" A je to tady. Uhnula jsem pohledem. Upřeně jsem se dívala na ovladač na stole a přemýšlela, co mám odpovědět.
"Ano. Ale už je to dávno, když jsem byla malá. Byly to jen hlouposti. Občas jsem věděla, kdo mi co chce říct a tak." Odpověděla jsem popravdě. "A potom už se ti nic nezdálo?"
"Ne." Teď už jsem musela vypadat jako fanatický fanoušek televizních ovladačů. Nedokázala jsem se na něj kouknout.
"No, tak vidíš. Třeba tohle byla jen výjimka," uklidňoval mě.
"Ne. Nebyla. Nezdály se mi, protože jsem brala léky na potlačení snů." Odvážila jsem se vzhlédnout. Překvapeně mě sledoval. Chvíli mlčel.
"A proč už je nebereš?"
"Nechtějí mi je předepsat. Jsou návykové," vysvětlila jsem a schovala obličej do dlaní. Oči se mi znovu zalily slzami. Nikdy jsem o tom neřekla nikomu, kromě Lee. A teď jsem to vybalila na úplně cizího kluka. Který mi zachránil dvakrát život, připomněla jsem si. Bůh ví, co bych viděla, kdybych šla dál. Bylo tam hodně krve. Jak asi dopadl ten chudák, jehož krev se mi nalila do bot? Brr.
"To proto jsi chtěla..?" zeptal se a taktně se odmlčel.
"Jo. Nevím, co mě to napadlo, byla jsem vyčerpaná, protože jsem dlouho nespala a naštvaná. Nikdy jsem se nechtěla zabít. Byla jsem v šoku," vysvětlovala jsem mu důvod svého plánovaného bungee jumpingu bez lana.
Mlčky se postavil a potom odsunul stůl a roztáhl pohovku. Rázem z ní byla dvoulůžková postel. Sedl si těsně vedle mě a přitiskl mě ještě blíž k sobě. Trochu se mi zrychlil tep, naprázdno jsem polkla.
"Myslím, že by ses měla prospat," zabroukal mi do ucha a já povzdechla. "Budu tě hlídat. Kdyby se ti něco zdálo, probudím tě," zašeptal a já přikývla. Někde za sebou vyštrachal peřiny a já si poslušně lehla. Přikryl mě až po bradu.
"Dobrou. A děkuju," zamumlala jsem, když se mi začaly klížit oči. Zaslechla jsem pohyb. A pak chladný dotek na čele, jak se o něj otřel svými rty.
"Dobrou noc," zašeptal a já se propadla do říše snů.
6. kapitola

Vždy, když jsem se podívala na nohy a zahlédla louži krve, probudila jsem se. Slyšela jsem tichý hlas, jak mi šeptá slova útěchy a to mě znova ukolébalo ke spánku. Po chvíli odpočinku jsem se znovu objevila v louži krve. A tak to pokračovalo celou noc. Znovu jsem začínala usínat, když mě probudilo vibrování telefonu.
Poslepu jsem se ho snažila nahmatat. Ucítila jsem chladný dotek na své ruce a poté mi do dlaně vklouzl mobil. Ani jsem neotevřela oči, jen jsem ho otevřela a tím přijala hovor.
"Hm?"
"Nechceš mi něco vysvětlit?" zaječel na mě do sluchátka něčí hlas. Nečekala jsem to, takže jsem málem vyletěla z kůže.
"Lee?" hádala jsem. Kdo jiný. Nikdo kromě Raye a Lee mi nevolá, napomenula jsem se.
"Jo! Cos včera vyváděla?" obořila se na mě. Vzpomněla jsem si na včerejšek a otevřela oči. Opravdu jsem ležela u Joshe v posteli. "Vyváděla?" zopakovala jsem po ní nechápavě.
"Jsi na titulní straně novin!" zakřičela nazpátek. Pár vteřin jsem to vstřebávala. "Cože?" zaúpěla jsem a posadila se.
"Takže?"
"Takže za tebou přijdu do práce," odvětila jsem a zavěsila.
"Co se děje?" zeptal se hned Josh. "Co se děje?! Jsem v novinách!" vykřikla jsem a opřela si hlavu do dlaní. Zhluboka jsem dýchala. Bože, jak mě mohli vyfotit? Co tam píšou? V jakých novinách? Potřebuju spát. A jíst. A pít. Na záchod. Zatraceně. Uvědomila jsem si, že těsně vedle mě sedí Josh, takže jsem si rychle uhladila vlasy a pokoušela se tvářit alespoň trochu jako člověk. Dost obtížné po tak krátkém spánku. Josh se zvedl a došel k lednici. Nalil mi hrnek mléka a přinesl mi ho.
"Dík," zavrčela jsem a rychle se napila. Postavila jsem se na nohy a začala pochodovat po pokoji. Jsem v novinách. Kdo mě fotil? Objevila se matná vzpomínka na výslech policistů. Za páskou stála spousta lidí. Jak by se o tom novináři mohli tak rychle dozvědět?
"Ty mě vůbec neposloucháš," postěžoval si Josh a já se k němu otočila. Už byl oblečený a vypadal perfektně. Měl na sobě rifle a červené triko s krátkých rukávem, což dokonale kontrastovalo s jeho bledou kůží.
"Sorry," řekla jsem jeho směrem a vydala se k oknu. Kolik tak může být hodin? Natáhla jsem ruku, abych odrhnula těžký závěs od okna.
"NE!" zaječel Josh a já sebou úlekem škubla a málem se rukou praštila do obličeje. Rychle jsem se otočila. Stál v rohu místnosti a jeho obličej byl křečovitě sevřený.
"Neodhrnuj ho, prosím, jsem alergický na sluníčko," vysvětloval spěšně. Musela jsem ještě chvíli zhluboka dýchat, než mi srdce přestalo freneticky poskakovat v hrudi. "To jsem nevěděla, promiň," zamumlala jsem a sklopila oči k zemi. Když jsem se podívala zpátky, vypadal klidně.
"To je v pořádku. Omlouvám se, jestli jsem tě vylekal," opáčil tiše a usmál se. Ještě pořád jsem byla trochu vyděšená.

"Já.. Děkuju, že jsi mě budil. Já teď půjdu domů a pak za Lee do práce, tak se aspoň můžeš prospat," rozloučila jsem se spěšně. Mezitím jsem už zamířila do předsíně. Na poličce byla hromádka mého oblečení a pod ní moje kdysi bílé boty. Hlasitě jsem polkla a vzala je do ruky. On už stál za mnou.
"Díky," řekla jsem znovu a stoupla si na špičky. Josh ztuhl a já ho letmo políbila na tvář. Potom jsem za sebou rychle zavřela domovní dveře a pospíchala k sobě do bytu. Rychle jsem se osprchovala a oblékla si čisté rifle a zelené tílko na ramínka. V koupelně jsem se jemně nalíčila a neposedné vlny sepla do culíku. Výsledek byl stejně příšerný. Byla jsem neobvykle bledá a pod očima se nádherně vyjímaly kruhy temné jako noc. Z věšáku jsem sundala šedou mikinu a nazula si tenisky. Baleríny jsem vzala s sebou a venku před domem je hodila do popelnice. Už nikdy jsem je nechtěla vidět.
Přešla jsem ulici a posadila se na lavičku u zastávky. Ulice se už zaplnily lidmi. Sluníčko mě hladilo po tvářích a já se konečně trochu uvolnila. Uvědomila jsem si, že jsem měla celou dobu ruce křečovitě sevřené v pěst. Kolemjdoucí si mě nevšímali, ale já bedlivě sledovala každého. Někde mezi nimi klidně může být vrah. Třeba támhle ten muž, má divný klobouk. Už jsem paranoidní. Vždyť žuju v Chicagu, městě s největší kriminalitou, co jsem si myslela, napomínala jsem se v duchu, ale nepříjemné myšlenky se nedají jen tak odbýt.
Autobus přijel po několika minutách. Řidič mi otevřel dveře a já mu do dlaně položila drobné. Uvnitř bylo téměř k zalknutí. Každé sedadlo bylo obsazené, takže jsem se pevně chytila tyče a snažila se dýchat co nejméně. Kolem mě se smíchal pach každého přítomného. Pot, voňavky, cigarety a dokonce i alkohol. To už se stihl opít takhle ráno? Nebo teprve jede z hospody? Děkovala jsem bohu, že vystupuji hned další zastávku, nechtěla bych, aby takhle někdo komentoval mojí vůni.
Bylo tak osvobozující nadechnout se čerstvého smogu. Moc jsem neotálela a vyrazila podél bloku do knihkupectví, kde pracovala Billie. Opřela jsem se o dveře a zvonek nad nimi upozornil na můj příchod. Bylo tam prázdno.
"No konečně!" přivítala mě otrávená Lee a zastrčila si za ucho černý pramen vlasů. Měla krátké černé tílko a sukni. Na nohou černé punčochy s obrovskou dírou. Netušila jsem, jestli je to úmyslné nebo ne. Neptala jsem se, nechtěla jsem ji moc dráždit.
"Ukaž mi to," odvětila jsem a skoro ve stejnou vteřinu mě do hlavy udeřily smotané noviny. Skvělé. Zhluboka jsem se nadechla a vymotala je. Srdce se na chvíli úplně zastavilo. Na titulní straně stálo obřími písmeny "Sériový vrah znovu zaútočil". Pod tím se nádherně vyjímala moje fotka. Stála jsem u policejního auta, oči jsem měla vytřeštěné hrůzou.
"Sluší ti to," poznamenala Lee a já zavrčela.

Vrah, který za sebou nechal už tři mrtvé dívky, znovu zaútočil. Další oběť objevila náhodná kolemjdoucí včera ve večerních hodinách. Vrah svou oběť, stejně jako i v předchozích případech, před smrtí mučil..

Dál jsem to nečetla. Položila jsem noviny na pult. "Vodu," hlesla jsem a Billie se natáhla někam za sebe. Znovu se mi před očima objevily mžitky. Podala mi lahev minerálky. Otevřela jsem ji a lačně se napila.
"Tak co se stalo?" naléhala Lee a já obešla pult a sedla si na nízký taburet.
"Včera, když jsem šla do práce, jsem šlápla do louže krve. Josh mě odtáhnul pryč, ani jsem nic neviděla," vysvětlila jsem. "Louže krve? Josh?" nakrčila obočí.
"Jo, do louže krve. Musela jsem vyhodit ty svoje baleríny.."
"Už bylo načase," přerušila mě.
"A Josh je můj soused. Zachránil mě a teď mě sledoval, protože se o mě bál," ignorovala jsem její přerušení.
"Zachránil? Sledoval? Není to úchyl?" vyptávala se dál. Protočila jsem oči. "Skočila jsem z mostu." Lee zalapala po dechu. "Ale on mě chytil. Od tý doby jsme spolu. Bál se, abych si něco neudělala, tak mě sledoval," dovyprávěla jsem.
"Nepociťuješ na sobě známky demence?" promluvila po chvíli. Povzdechla jsem.
"Sleduje tě?" vrátila se zpátky k tématu a podívala se skrz výlohu na ulici.
"Teď ne. Má alergii na sluníčko," odvětila jsem. "Aha. Napadlo tě, že to klidně mohl být i on? Ta vražda?" Naskočila mi z té představy husí kůže.
"Jo," přiznala jsem. "Ale jsem si jistá, že to neudělal."
"Ničím si nemůžeš být jistá," poučila mě a tvářila se přitom, jako by spolkla moudra celého světa. Chvilku jsme mlčely a pak jsme se rozchechtaly.
"Zdálo se mi o tom," řekla jsem. Její obočí vyletělo vzhůru. "Zas?"
"Jo," zaúpěla jsem. "Už nevím, co dělat. Když to někomu řeknu, zavřou mě na psychárnu," postěžovala jsem si.
"To zavřou," přitakala. Možná bych si měla najít kamarádku, která by mě utěšovala.
"Dneska nepůjdu bruslit. Potřebuju se vyspat," informovala jsem jí a ona se usmála. "Fajn. Do práce nejdeš, co?"
"Josh ukecal Raye," zakřenila jsem se na ni.
"Tak mu vyřiď, že gratuluju," zasmála se. "Ahoj," rozloučila jsem se.
"Hoj," zaslechla jsem, než se za mnou zavřely dveře. Znovu jsem absolvovala cestu autobusem a byla jsem neskonale šťastná, že jsem doma. Skopnula jsem si z nohou tenisky a vysvlékla se z mikiny. Poslední, na co jsem měla sílu bylo, že jsem roztáhla gauč a plácla tam sebou. Během minuty jsem usnula.

Seděla jsem s Joshem u jeho stolu a povídala si.
"Jak bylo u Lee?" zeptal se a znovu vykouzlil ten jeho úsměv. Už jsem chtěla odpovědět, když mi po zádech přeběhl mráz. Z ničeho nic se dostavil pocit poznání.
"Musíme něco udělat," vykřikla jsem naléhavým hlasem, ale přerušilo mě zazvonění Joshova mobilu. Vypnul hovor. "Co?"
"Pojď se mnou," chytila jsem ho za ruku a táhla ven. Běželi jsme tmavými ulicemi na druhý konec Southwest Side. Neustále jsem narážela do lidí, kteří mě častovali dost nevybíravými výrazy. Ignorovala jsem to. Protentokrát.
Josh se držel za mnou. Nevyptával se, protože už jsem začala být udýchaná. Mířila jsem hlouběji do tmavých uliček. Lidí ubývalo, až jsme zůstali jen my dva. Zastavila jsem se u neonového nápisu U Sida, který nahrazoval světlo lamp, které tady všude byly rozmlácené.

Prudce jsem se posadila na posteli a chvíli se rozhlížela. Byla jsem u sebe doma a už byla tma. Zašmátrala jsem po mobilu, abych zkontrolovala čas. Půl deváté večer. Samota mi nikdy nevadila, ale teď jsem si připadala bezbranná. Rozsvítila jsem lampičku. V koupelně jsem zkontrolovala svoje vzevření a uhladila pár vln. V chodbě jsem sebrala šedou mikinu a nazula tenisky. Mezitím jsem vytočila důvěrně známé číslo.
"Rychlé občerstvení, Willow Avenue," ohlásil se příjemce hovoru.
"Ahoj Bobby, to jsem já," ohlásila jsem se. "Ahoj, Carrie. Dneska nemakáš?" zeptal se mile. Zamkla jsem byt.
"Ne, dneska ne. Potřebuju to, co obvykle, akorát dvakrát. A ne ke mě do bytu, ale o patro níž," seznámila jsem ho se svým přáním. Skoro jsem ho viděla, jak přikyvuje. "Pete, dva cheese a dvě koly ke Carrie. Ne, vlastně o patro níž!" zařval někam za sebe, až jsem si musela dát sluchátko dál od ucha.
"Novej frajer?" vyptával se dál. Abych pravdu řekla, už mě ten rozhovor unavoval.
"Kamarád. Už musím jít. Děkuju. Měj se," rozloučila jsem se spěšně a ve stejné době jsem druhou rukou klepala na Joshovy dveře. Otevřel během pár vteřin.
"Ahoj. Doufala jsem, že už nespíš. Objednala jsem jídlo," řekla jsem a vyčarovala americký úsměv.
"To je skvělý, pojď dovnitř," vyzval mě a byl první, kdo zněl upřímně nadšeně z mého vetření se do domácnosti.
Tentokrát jsem si sedla ke stolu a Josh se usadil naproti mě. Téměř nic se nezměnilo. Závěsy byly pořád zatažené. Chudák. Nedokážu si ani představit, jaké by to bylo, žít bez slunce. Kdybych si nemohla jen tak sednout a nechat paprsky, ať mě hladí po tváři. Počkat.
Jak může mít alergii přes okno? Znovu jsem střelila pohledem směrem k oknu. Než jsem něco stačila říct, ozval se on.
"Jak bylo u Lee?" zeptal se a kouzelně se usmál. A v tu chvíli mi to došlo. Proč ta vlna poznání v tom snu. Teď se to stalo.
"Musíme něco udělat! Teď ti někdo zavolá!" zakřičela jsem tak hlasitě, až jsem málem ohluchla. Prstem jsem křečovitě ukazovala na mobil, který ležel na stolku a v tu samou vteřinu se rozvibroval. Josh hovor odmítl.
"Co?" zeptal se.
"Pojď se mnou," chytila jsem ho za ruku a táhla ho ven z bytu. Srdce mi bušilo jako splašené.
Musím tam jít.
Ale proč?!
7. kapitola

Běželi jsme matně osvětlenou ulicí a já se snažila vyhýbat lidem, do kterých jsem ve svém snu narazila. Moc se mi to nedařilo. Slyšela jsem za sebou Joshe, ale radši jsem se neohlížela, nechtěla jsem skončit na zemi. Zahnula jsem za roh, lamp začalo ubývat. Hlasitě jsem funěla, moje kroky se rozléhaly všude kolem. Zbývalo mi asi pět metrů, abych doběhla k baru U Sida.
Zabočila jsem, oslepilo mě světlo neonového nápisu, ale rozhodla jsem se nezastavovat.
"Carrie!" zakřičel za mnou Josh a já se ohlédla. Pravá noha, kterou jsem zrovna vykročila, se o něco zasekla. Přidušeně jsem vykřikla a natáhla ruce před sebe, abych ubrzdila pád.
Dopadla jsem.
Ruce se mi zabořily do louže a zadřelo se mi do nich pár kamínků. Tělem jsem na něčem ležela. Trapas.
Se zafuněním jsem natočila hlavu, abych se podívala, co mi stálo v cestě. Během vteřiny se mi žaludek stáhnul na velikost scvrklé švestky. Dívala jsem se do tváře dívky. To nebylo nejhorší.
Zaječela jsem a začala se sunout pryč. Uchopily mě dvě silné paže a pomohly mi na nohy. Téměř okamžitě jsem se překlonila a začala dávit žaludeční šťávy. V uších mi hučelo. Celé tělo se mi třáslo. Chtěla jsem si odhrnout vlasy a znovu jsem vykřikla, když jsem si všimla, že celé mé dlaně jsou rudé. Krvavé.
Znovu se mi zvedl žaludek, ale dávila jsem naprázdno. Sesunula jsem se na zem a neovladatělně se rozvzlykala. V tu chvíli jsem nemyslela na nic. Jen na dvě prázdné oči. Tím prázdné jsem myslela opravdu prázdné. Vůbec tam nebyly. Jen dvě tmavé díry, zírající do prázdna.
Někdo se mnou zatřásl.
"Carrie, no tak, poslouchej mě," naléhal a držel můj obličej kousek od toho jeho. "Utíkala jsi přede mnou, ano? Z legrace si utíkala přede mnou. A pak jsme ji našli. Rozumíš?" nepřestával mluvit.
Snažila jsem se přijít na to, odkud vychází ty podivné zvuky, když mi došlo, že to jsou moje zuby. Málem jsem si ukousla jazyk, jak drkotaly o sebe. Vpíjela jsem se do Joshových černých očí.
"Co řekneš policii?" naléhal dál.
"Ut-ut-utíkala jsem... před tebou," hlesla jsem. Kývl. Přitáhl si mě k sobě. Zabořila jsem obličej do jeho ramene tak, abych neviděla ani kousek té hrůzy. Dál jsem se neovladatelně třásla a pokoušela se alespoň uvažovat. Nemám zdání, kolik uběhlo času, než se ozvaly policejní sirény.
Kolem nás se rozeběhla spousta mužů, z baru začali vylézat první zvědavci. Ozvalo se několik přidušených výkřiků.
"Slečno? Slečno?"
"Je v šoku," promluvil Josh. Zkusila jsem něco říct, ale zdřevěněl mi jazyk.
"Pojedete s námi," oznámil někdo. Josh se postavil. Bez jeho opory jsem málem přepadla dozadu. Vzal mě do náruče a odnášel někam pryč. Zabloudila jsem pohledem ke skupince lidí kolem těla. Zahlédla jsem zkrvavené nohy. Zatočila se mi hlava.
Josh mě strčil do policejního auta a přisedl ke mně. Srdce mi divoce tepalo, cítila jsem tep až ve spáncích. Ruce jsem měla bezvládně položené na kolenou, nemohla jsem s nimy pohnout.
"Carrie, no tak, bude dobře," šeptal mi Josh a já se tomu zoufale snažila uvěřit. Ani jsem si nevšimla, že jsme se rozjeli a už se otevřely dveře. První vystoupil Josh a vytáhl mě za sebou.
"Zvládneš jít?" Jen jsem přikývla a postavila se na roztřesené nohy. Vyšla jsem pár schodů a nechala se zavést do stanice. Ostré světlo mě bolelo do očí, každý, kolem koho jsme prošli, se na mě vyděšeně podíval a sklopil oči. Posadili nás na křesla do chodby. Ke mně se začaly dostávat první myšlenky. To není pravda. Není to pravda, opakovala jsem si, i když jsem věděla, že to tak není.
"Pojďte dovnitř, slečno Owenová," promluvil na mě vysoký policista a natáhl ke mě ruku. Vrhla jsem vyděšený pohled na Joshe. Vůbec nevypadal hezky. Jeho tmavé oči si mě zamračeně měřily. Na poslední chvíli vykouzlil povzbuzující úsměv, ale pak se znovu zamračil. Policista mě dovedl do bíle vymalované místnosti. U stropu visely dvě zářivky. Znovu to ostré světlo. Uprostřed stál stůl a dvě židle. Na jednu jsem se posadila já, naproti mě on. Rozhlédla jsem se kolem sebe.
"Jestli hledáte zrcadlo, za kterým je skrytá místnost, to tady nemáme," pokusil se policista o vtip, ale mě se nepovedlo ani pozvednout koutky. "Vím, že není správná chvíle, ale potřebujeme vědět, co se stalo," začal. Měl hluboký hlas, dost uklidňující. Nadechla jsem se a zkusila promluvit. Jen jsem něco zachrčela.
"Vydržte." Zvedl se a spěšně odešel z místnosti. Zaplavila mě vlna paniky, nechtěla jsem tu zůstávat sama. To jsem to dopracovala. Bojím se už i na policejní stanici. Vrátil se téměř okamžitě. Natáhl ke mě ruku s kelímkem vody. Vděčně jsem ji přijala. Půlku jsem na sebe vylila tím, jak se mi třásly ruce a potom jsem si dopřála pár doušků.
"Takže?" zeptal se znovu. Odkašlala jsem si. V hlavě mi pořád dokola zněla Joshova slova.
"Šli jsme s Joshem ven. Z legrace jsem před ním utíkala. A pak-" Nedopověděla jsem to. Hlasitě jsem zavzlykala a složila obličej do dlaní. Znovu jsem si všechno vybavila do posledního detailu. Policista čekal.
"Pak jsem o ní zakopla." Poslední slabika zanikla ve kníknutí. "Neměla oči," vydechla jsem zděšeně a hlava se mi znovu zamotala. "Neměla oči," zašeptala jsem znovu. Policista mě chytil za ruku. Za mojí krvavou ruku.
"Nic jste neslyšela? Neviděla?" vyptával se dál. Jen jsem zavrtěla hlavou. "Vy jste našla i minulou oběť?" Přikývla jsem.
"Dobře, už vás necháme. Ještě vyslechneme vašeho přítele a můžete jít domů." S těmito slovy mi pomohl na nohy a posadil mě zpátky do chodby. Josh se po mě ohlédl a pak zmizel ve výslechové místnosti. Přitáhla jsem si kolena na židli a položila na ně bradu. Na riflích jsem měla několik dalších červených skvrn. Schovala jsem si obličej a potichu se rozplakala.
Jak je to možné? Proč se to děje zrovna mě? Proč mě Josh donutil lhát? Možná by mě zavřeli do blázince, kdybych jim řekla pravdu. Možná by mi tam konečně dali moje léky. Pevně jsem semknula víčka a před očima se mi znovu objevila její tvář. Nevěděla jsem, co bylo víc děsivé.
Jestli to, že do kůže měla vyrytý nějaký symbol nebo dvě prázdné oči. Žaludek se mi znovu obrátil, když mi to došlo. Ona nejenže neměla oči. Ten bastard jí odřízl i víčka.
Začala jsem se nebezpečně naklánět ke straně, ale nic jsem s tím neudělala. Ozvalo se klapnutí dvěří a spěšné kroky.
"Ššš, už je dobře," uklidňoval mě známý hlas. Hladil mě po vlasech a donutil mě, abych se na něj podívala. "Půjdeme domů." Znovu mě vzal do náruče a odnesl ven.
"Odvezeme vás," ozvalo se kousek od nás. A tak mě Josh posadil zpátky do policejního auta.
"Bakerova ulice," uvedl jim směr a dál mlčel. Neseděla jsem na sedadle, ale na jeho klíně. Ruce jsem měla omotané kolem jeho krku a fuňěla na něj. Bezmyšlenkovitě mě hladil po zádech. Auto po chvíli zastavilo. Nevím, jak se Joshovi podařilo, dostat nás v téhle poloze ven z auta, ale za chvíli jsme došli k výtahu.
"Nechci být sama," hlesla jsem.
"Zůstanu s tebou," ujistil mě. Došli jsme k jeho bytu. Všimla jsem si, že na zemi leží balíček jídla od Bobbyho. Donesl mě až do křesla a vrátil se pro něj zpátky. Po cestě ještě rozsvítil a sedl si přede mě na koberec. Sundal mi boty a pak se na mě zadíval.
"Myslím, že by ses měla vykoupat," pronesl tichým hlasem. Zmohla jsem se jen na další přikývnutí. Malátnou chůzí jsem se vydala do koupelny. Rozsvítila jsem a přešla k zrcadlu. Hlasitě jsem zasténala a děkovala bohu, že už nemám co zvracet.
Můj obličej byl křídově bílý. Kruhy pod očima tmavší. Zelené oči jsem měla vytřeštěné hrůzou a zjistila, že s tím nemůžu vůbec nic dělat. To ještě zdaleka nebylo to nejhorší. Všude jsem měla krev. Vlasy byly slepené krví, na obličeji se nádherně vyjímaly krvavé šmouhy. Dlaně, rukávy, kalhoty, všude krev.
Proto se na mě tak dívali, došlo mi. Vypadám jako bych právě unikla Charlesi Mansonovi. Párkrát jsem se musela znovu nadechnout.
"Carrie, jsi v pořádku?" ozvalo se za dveřmi a já se málem úlekem skácela k zemi.
"Jo," hlesla jsem. Začala jsem se svlékat a už podruhé si stoupla do Joshova sprchového koutu. Nechala jsem se smáčet horkou vodou, oči pevně zavřené. Nechtěla jsem znovu vidět červenou vodu, jak teče do odpadu.

Teplá voda mi pomohla. Znovu jsem začala myslet. I když se mi víc zamlouval stav před tím. Teď na mě všechno dolehlo. Sedla jsem si na dlaždičky a otevřela jsem oči. Prohrábla jsem si vlasy. Červená voda.
Co budu dělat? Co když se mi o tom bude pořád zdát? Je mi předurčeno, abych nacházela mrtvoly a koupala se v krvi? Můžu s tím vůbec žít?
Nalila jsem na sebe snad litr sprchového gelu. Bylo mi jedno, že je pánský. Potřebovala jsem to ze sebe smýt. Doufala jsem, že smyju i poslední vzpomínky, ale předem jsem věděla, že se to nestane. Ještě několikrát jsem se rozplakala.
Z přívalu myšlenek mě rozbolela hlava a i když mi pořád bylo špatně, měla jsem hlad. Vypnula jsem vodu a zabalila se do ručníku. Zhluboka jsem se nadechla páry a otřela zrcadlo. Vypadala jsem čistě. Na pračce znovu ležela hromádka oblečení, tentokrát mi s sebou Josh přinesl i růžové papuče. Navlékla jsem si spodní prádlo, tepláky a triko. Nohy jsem zasunula do vyhřátých bot a pověsila ručník. Otevřela jsem dveře a přešla do obýváku.
"Už jsem se bál, že ses utopila," prohodil.
"E?" zeptala jsem se nechápavě.
"Byla jsi tam skoro hodinu," vysvětlil. "Aha, promiň," zamumlala jsem a sedla si vedle něj. Pohovka už byla roztáhlá.
"Snědl jsem jeden cheeseburger. Doufám, že to nevadí," říkal, když mi podával kelímek s kolou. "Byl pro tebe." Natáhla jsem se pro svůj a rychle ho rozbalila. Zakousla jsem se do něj a modlila se, abych se nepozvracela.
V televizi bylo puštěné MTV. Dívala jsem se před sebe, ale moc nevnímala. Když jsem dojedla, znovu jsem se opřela a nátáhla zdřevěnělé nohy.
"Nevadí, že tady zůstanu?" ujišťovala jsem se. "Ne. Jsem za to rád," opáčil. Objal mě kolem ramen, přitáhl blíž k sobě a dal mi pusu do vlasů. Asi hodinu jsme mlčeli a dívali se na televizi.
"Měla by sis odpočinout," přerušil ticho. "Mám pocit, že už v životě neusnu," odpověděla jsem. Odtáhl se ode mě a ještě víc mě zabalil do peřiny. Už jsem byla docela promrzlá. Je opravdu studený. Přesto mi jeho dotek chyběl a to odešel před pár vteřinami. Dívalal jsem se za ním.
Slyšela jsem, jak otevřel skříň v předsíni a znovu ji zavřel. Vrátil se zpátky s kytarou.
"Říkala jsi, že máš ráda hudbu," usmál se a sedl si do křesla vedle pohovky. Zabořila jsem hlavu do polštáře a vyčkávavě ho sledovala. Sklonil hlavu ke strunám a pak začal hrát pomalou klidnou melodii. Byla tak krásná, až se mi z toho sevřelo srdce.
Ale jemu se nevyrovnala. Převlékl se do obyčejného tmavě modého trika. Pod ním se mu slabě rýsovaly svaly. Nebyl přehnaně svalnatý, spíš tak akorát. Vypadal jako bůh.
Dál hrál a přitom se na mě díval. Jeho oči byly tmavé. Vykouzlil ten jeho úsměv, při kterém mi doslova tálo srdce.
"Spi," promluvil mým směrem a začal si potichu broukat s kytarou. Bezděčně jsem se usmála a po chvíli opravdu usnula.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.