4. kapitola
Vytřela jsem podlahu a s povzdechem ulehla do postele. Tílko na spaní se mi lepilo na kůži, guma od kraťasů mě škrtila. Ještě teď mi srdce divoce bušilo, když jsem si vybavila svůj sen. Během půl hodiny jsem znovu usnula.
Před očima se mi míhaly podivné obrazy, slyšela jsem divné zvuky. Nic jsem neznala. Ale cítila jsem strach, byl téměř hmatatelný. Pospíchala jsem tmavou ulicí a zabočila za roh. Potom už jsem - jak jinak - stála v kaluži husté krve. Znovu jsem se probudila s výkřikem. Celá jsem se třásla, na čele jsem měla pot, ale ten se brzy smíchal se slzami.
Posadila jsem se a opřela se. Rukama jsem si objala kolena a opřela se o ně čelem. Zhluboka jsem se nadechovala a vydechovala. Když jsem se uklidnila, podívala jsem se na hodiny. Třičtvrtě na jedenáct. Obvykle vstávám až za šest hodin. Mám znovu zkusit usnout?
Ne. Určitě ne.
"Sakra!" vykřikla jsem do ticha a vyskočila na nohy. Rozčíleně jsem pochodovala sem a tam a snažila se moc nedupat. Josh nemusí vědět všechno, problesklo mi hlavou. Co teď asi dělá? Určitě spí. To se má. Alespoň, že někdo. Musela jsem se uchechtnout.
Šla jsem do koupelny a dopřála si studenou sprchu. Málem mi odumřelo tělo, ale znovu jsem dokázala jasně přemýšlet.
Vlasy jsem si zavázala do ručníku a v županu jsem se posadila ke stolu. Zapnula jsem počítač a usilovně se mračila, když jsem vymýšlela plán na získání léků. Potřebuji je. Musí mi je dát.
"Zblázním se," povzdechla jsem a na chvilku si opřela čelo o stůl. Pokoušela jsem se myslet na cokoliv jiného, ale neustále jsem se vracela ke snu, který mě poslední dobou pronásledoval. S dalším povzdechem jsem se podívala zpátky na monitor.
Klikla jsem na ikonu Internet a vyčkávala. Když se někonečně dlouho, tudíž asi dvě vteřiny, nic nedělo, začala jsem klikat jako smyslů zbavená. Nevím, možná jsem doufala, že tomu pomůžu, ale spíš jsem to ještě zpomalila. Naštvaně jsem poklepávala prsty do stolu a snažila se odolat touze vytrhnout klávesnici a zběsile s ní začít mlátit do obrazovky.
Konečně se mi zapnulo všech dvacet pět internetů. Všechny, kromě jednoho jsem zavřela, a přemýšlela, co vlastně chci dělat.
Lékárny - Chicago zadala jsem do vyhledávače. Okamžitě mi naběhla spousta reklam, k vytoužené odpovědi jsem se dostala asi o padesát klikanců později. Prolétla jsem seznam všech Chicagských lékáren - a že jich není málo - a vztekle praštila pěstí do stolu. Talířek, který na něm ležel, povyskočil.
"Do háje, všude už jsem byla," zaklekla jsem a chvíli to rozdýchávala.
Co teď? Uběhlo sotva čtvrt hodiny. Vrátila jsem se na domovskou stránku.
Snář, zadala jsem tentokrát. Na tyhle bláboly jsem nikdy moc nevěřila, ale nic jiného na práci nemám. Jak už to obvykle bývá, tahle prkotina byla na seznamu hned jako první. Protočila jsem oči a klikla jsem.
"Zadejte klíčové slovo," četla jsem si polohlasem. "Krev," vyťukala jsem tam. Možná jsem měla napsat louže krve. Nebo špinavé boty. Taky mě někdo unesl. Takže únos?
"Krev - špatné znamení, náhlá smrt v rodině."
"Hm, tak to nehrozí," zabrblala jsem a sjela níž. Krev na zemi - zločin. Když teče - dobré znamení.
"Vyber si," zasmála jsem se a zavrtěla hlavou. Vypnula jsem počítač a přesunula se na pohovku. Po cestě jsem si do hrnečku nalila mléko a pohodlně jsem se usadila. Nezapnula jsem televizi. Jen jsem zírala před sebe a přemýšlela. Pro upřesnění : zkoušela jsem přemýšlet. Ale asi to je moc nadlidský úkol. Jenom jsem tupě zírala.
Zvládla jsem si zrekapitulovat posledních pár dní a musím konstatovat, že je to bída. Občas jsem si protáhla přeleželé končetiny. Krev na zemi znamená zločin. Koho by to bývalo napadlo. Proč alespoň netekla? To by bylo dobré znamení. Proč to vůbec řeším, vždyť jsou to blbosti, nadávala jsem si v duchu a začala si připadat jako psychopat. Je tohle normální?
Musím se večer zeptat Lee, jestli taky mluví sama se sebou. Už vidím ten její pohled. Z přemýšlení mě vytrhlo zavibrování telefonu na stolku. Natáhla jsem se pro něj.. Budík.
"To už je tolik?" zeptala jsem se zmateně. Bylo pět odpoledne. Čas na přípravu. Ze skříně jsem vytáhla růžové tepláky, triko s krátkým rukávem a obyčejnou šedou mikinu. Oblékla jsem se a přešla znovu ke skříni.
Tentokrát jsem vytáhla sukni, tílko a radši i svetr s kapucou, přeci jenom začíná podzim a Ray by asi dost zuřil, kdybych onemocněla a znovu nemohla přijít. V zrcadle jsem zkontrolovala, jestli vypadám alespoň trochu jako člověk, u dveří sebrala batoh s bruslemi a vydala se do parku, čekat na Lee.
Bylo to jen kousek od mého bytu, takže jsem tam seděla na lavičce už o půl hodiny dřív. Stihla jsem si nasadit brusle a pořádně je utáhnout. Stáhla jsem si vlasy do culíku a potom nedočkavě vyhlížela svou kamarádku. Kolem mě procházela spousta lidí, hlavně maminky s kočárky, ale nevěnovali mi žádnou pozornost. Ale to není žádná novinka. Ve velkých městech to tak už bývá.
Billie dorazila na minutu přesně. Vyšla zpoza rohu v každé ruce jednu brusli a tvářila se neutrálně. Měla na sobě černé kalhoty a černé triko. Na rukou spoustu náramků a ve vlasech obrovskou fialovou sponu, která jí téměř ladila k očím. Její oči byly zvláštní. Přesto krásné. Leckdo řekl, že jsou modré, ale po hlubším zkoumání by zjistil, že je tam trochu fialové. Bože, zase tu řeším hlouposti.
"Ahoj," pozdravila jsem a ona přikývla na pozdrav. Sedla si vedle mě a beze slova si nazouvala brusle.
"Blbej den?" zeptala jsem se.
"Mimořádně," přitakala a dál mlčela. Přesně kvůli tomu jsem jí zbožňovala. Ani jedna z nás se nevyžívala v pitvání problémů ostatních. Až bude chtít něco říct, udělá to.
"Jedeme?"
"Jasně."
Zvedly jsme se a začaly naše první dnešní kolečko. Jely jsme vedle sebe a každá uvažovala o něčem jiném. Lidé se po nás otáčeli, ale my už to neřešily. Zvykla jsem si, že když jsem s ní, zírají. Nikdy jsem na ní neviděla žádnou jinou barvu než černou. Můj šatník byl převážně růžový.
Nejsem bárbína, ale vypadám mile. Jenže nic není takové, jak se zdá. Svět může jásat, že se s Lee vidíme jen hodinu denně. Dávka sarkasmu, kterou dohromady máme, je totiž smrtelná.
"Už sis sehnala léky?" nadhodila a já povzdechla.
"Ne," zafuněla jsem nazpátek, protože jsme zrovna vyjížděly kopeček.
"Co s tím? Možná seženu auto a můžeme zkusit přepadnout lékárnu ve vedlejším městě," navrhla a já se zachechtala.
"Nevím. Zkusím něco vymyslet." Podívala jsem se na oblohu. "Možná na tu loupež dojde," dodala jsem po chvíli.
"Ray mě neviděl zrovna rád," podotkla.
"To je mi jasný," zakřenila jsem se na ní, když jsem si představila šéfův obličej. Vyžaduje, aby barmanky i servírky vypadaly k světu. Hlavně mile. Což rozhodně není Leein případ.
"Volala mi matka," procedila skrz zuby. Ou.
"Ou," zopakovala jsem nahlas svou myšlenku. "Jak tě našla?"
"To kdybych věděla. Ale stěhovat se už nebudu," opáčila. Billie totiž utekla. Už hodně dávno. Rodiče jí nalajnovali celý život, ale ona s tím nesouhlasila. Obě jsme ztichly. Kousek před námi seděl na lavičce kluk. Dost nápadně na nás koukal a nám oběma bylo jasné, na co asi tak může myslet.
"Nečum," zavrčely jsme ve stejnou chvíli ještě dřív, než se vůbec stihl nadechnout k nevhodné poznámce. V podobném duchu proběhl i zbytek koleček a potom jsme se rozešly k domovům. Lee bydlí jen dva bloky ode mě.
Doma jsem si hodila rychlou sprchu a oblékla se do připraveného oblečení. V koupelně jsem si nalíčila řasy a znovu za sebou zamkla. Venku už se začalo stmívat.
Bar Paradise se nachází v té nejhorší části Southwest Side. Samotný název baru je dost klamavý. Místo Paradise /ráj/ by se to mohlo jmenovat spíš Inferno. Scházela se tam ta nejspodnější vrstva obyvatel. Díky Rayovi a jeho tučnému kontu se tomu místu vyhýbala i policie. A tam trávím každou noc už od svých osmnáctých narozenin. Nestěžuju si. Vlastně mi to tak vyhovuje.
Zafoukal vítr a já se víc schoulila do svetru. Možná jsem si měla vzít i vestu, napadlo mě. Pokračovala jsem dál, uličky se začaly zúžovat a tmavnout. Ani slunci se tam nechce. Zahnula jsem za roh a žaludek se mi stáhl v hrozivé předtuše.
Celé tělo mi na chvilku zkoprnělo. Co se to děje? Chovám se jako magor, napomínala jsem se v duchu. Přece se teď nezačnu bát? Vždyť znám každého, kdo tudy jen prošel. Nepříjemný pocit se ještě znásobil.
Pokračovala jsem dál a něco pode mnou čvachtlo.
"Zatraceně," zašeptala jsem a sklonila pohled k zemi. Podívala jsem se na svoje bílé baleríny, dech se mi zadrhl. Zrovna jsem chtěla začít nadávat na to, že jsem určitě šlápla do té nejšpinavější louže v širém okolí. Měla jsem pravdu.
Hustá, lepkavá tekutina mi obalila špičky bot, trochu se dostalo i na nárty.
To nejde. Je to jenom sen. Už ani nepoznám rozdíl mezi realitou a mým podvědomím? Hloupost.
Zhluboka jsem se nadechla k výkřiku, do plic se mi dostal sladký pach krve. Ne.
Můj křik trval jen setinu vteřiny. Něco studeného mi ucpalo pusu a ztlumilo tím můj výkřik.
Pozpátku mě to táhlo pryč ze tmy, několikrát jsem škobrtla. Srdce mi divoce naráželo do žeber a nemohla jsem se nadechnout. Umřu, problesklo mi hlavou.
Zarývala jsem nehty do útočníkových dlaní a zuřivě sebou házela. Hrůzou jsem zkoprněla.
"Neboj. To jsem já," ozval se mi u ucha povědomý hlas a já se šokem přestala zmítat. Dotyčný mě dotáhl stranou a pak mě teprve pustil. Nadechla jsem se tak zhluboka, až mi málem praskly plíce. Údery srdce se ještě zrychlily a před očima se mi začaly dělat mžitky.
Podívala jsem se dolů. Na svoje kdysi bílé boty.
"Ne. Je to jenom sen. Nestalo se to," šeptala jsem zuřivě.
"Carrie, no tak," zatřásl se mnou a já se podívala do jeho očí. Byly skoro černé.
"Všechno je to jenom sen," pokračovala jsem.
"Zavolám policii," řekl Josh a vytáhl z kapsy telefon. Další pohled na moje boty. Josh jim udal adresu.
"Sen," hlesla jsem.
"Není to sen. Opravdu se to stalo," odporoval mi a donutil mě, abych se na něj znovu koukla. Mračil se a pevně mě držel za ramena.
"Musí. Já už tohle viděla," trvala jsem dál na svém, jeho obočí vyletělo vzhůru.
"Viděla?"
"Jo. Každej den se mi o tomhle zdá. Ale to je jedno. Co tady sakra děláš?!" obořila jsem se na něj. "Sledoval jsem tě," řekl jako by nic a já jen vyjeveně zírala.
"Proč mě sleduješ? Snad jsem ti jasně řekla, že jsem v pořádku." poznamenala jsem a on jen pokrčil rameny. "Prostě jsem tady."
Potom přijela policejní auta. Policista v tmavé uniformě mě odtáhl stranou.
"Prostě jsem jenom šla a šlápla do té krve. Potom mě Josh odtáhl pryč. Nic jsem neviděla," řekla jsem všechno, co vím.
"A pan Apps už tam byl nebo šel s vámi?" dorážel na mě. Z blikajících světel a spousty hlasů kolem mě, mi začala třeštit hlava.
"Šel se mnou," odpověděla jsem. Spíš za mnou, ale to by znělo moc úchylně. Rozhlédla jsem se kolem sebe. Za páskou stála spousta čumilů. Zpoza rohu právě dva muži vynášeli nosítka přikrytá černou plachtou. "Do prkýnka," hlesla jsem a odvrátila oči. Vedle mě se objevil Josh.
"To prozatím stačí. Kdyžtak se vám ozveme," rozloučil se policista a odporoučel se. Josh si svlékl svou světle modrou košili a přehodil mi jí přes ramena. Uvědomila jsem si, že se klepu. Do háje.
To není možné. Nemůže to být pravda.
"Myslím, že bychom si měli promluvit. Půjdeme ke mě," oznámil mi a táhl mě pryč. Nohy mě téměř neposlouchaly, jako bych je neměla. Letmo jsem se podívala dolů, abych se ujistila, že tam doopravdy jsou.
Byly.
Krev zaschla a ztmavla. To, co se mi dostalo na holou kůži také zaschlo a přilepilo se. Jsem blázen.

%20%E2%80%93%20okraj.png)




