3. kapitola
Vešla jsem do předsíňky a podepřela se o zeď, aby se mi líp sundavaly boty. Já vím, jsem líná, když nejsem schopná sehnout se, ale to nevadí. Ohlédla jsem se za sebe. Josh stál kousek ode mě a usmíval se. Umí se tvářit jinak? Asi ne.
Ukázal před sebe a tím mi pokynul, abych vešla do další místnosti. Měl stejný byt jako já. Předsíň a obývák s kuchyňkou. V chodbě koupelnu a záchod. Vešla jsem do obýváku a sotva zadržela udivený nádech. Stěny byly vymalované světle zeleně a nábytek byl bílý. Bílá pohovka, bílá skříňka, bílý podstavec na televizi. A nic nebylo špinavé.
Jednou jsem si koupila bílý koberec a během týdne na něm byl obtisk čokolády a kousek vedle mi upadlo rajče. Ale ne. U něj nebylo ani smítko. Přes opěradlo pohovky bylo přehozených pár košil a rifle. Před televizí se válelo několik cédéček, ale jinak perfektně uklizeno. Podívala jsem se na stolek a nikde neviděla špinavý hrnek od kafe nebo talířek od večeře. Musela jsem se za sebe zastydět. Oproti němu to u mě vypadalo jako po výbuchu atomovky. Byt byl vybavený spoustou elektroniky a také jsem zahlédla kytaru.
"Posaď se," vyzval mě a já ho poslechla. Doufala jsem, že mu třeba neušpiním pohovku nebo tak. Asi bych se mu styděla přijít na oči.
"Nečekal jsem tě tak brzo," podotknul. Vůbec to neznělo, jako bych ho vyrušila. Jen navázal hovor. Zadívala jsem se na něj. Tvářil se mile. A vypadal božsky. Nedokázala jsem pochopit, že jsem se mu po tom všem dokázala ukázat. Vůbec mi nedocházelo, že jsem udělala takovou hloupost. Přišlo mi to jako sen. Jako by se to vůbec nestalo.
"Nevěděla jsem, co dělat," přiznala jsem a sklopila oči k zemi. "To nevadí, taky obvykle spím přes den, takže jsem rád," ujistil mě. Trvalo ještě chvíli, než jsem se na něj dokázala znovu podívat. Tvářil se pořád stejně. Seděl na druhé straně pohovky, pohodlně usazený, ledabyle oblečený. Přesto dokonalý. Zvedl se a přešel k televizi, kde ležela cédéčka.
"Mám tady jen pár svých filmů, pustím ti ten nejnovější. Viděla jsi Nebezpečné anděli?" přeptal se a já zavrtěla hlavou. Ten název mi vůbec nic neříkal. Mlčky zapnul DVD a vložil do něj cédéčko. Sebral ze země ovladač a posadil se vedle mě. Sedačka se prohnula a já se zhluboka nadechla. Mysl mi na chvilku zatemnila jeho vůně. Tak povědomá, přitom jsem ji nedokázala ničemu přirovnat.
Na obrazovce se objevily úvodní titulky a já dál zkoprněle seděla a uvědomovala si jeho přítomnost. Pokaždé když jsem se nadechla mě začalo lochtat v žaludku. Jak daleko ode mě vůbec sedí? Třicet centimetrů? Cítila jsem na sobě jeho pohled a nevěděla co dělat. Mám se na něj kouknout? Nebo radši koukat na film, který vymyslel? Neměla bych něco říct? Nevymyslela jsem nic a proto dál koukala před sebe. Nevím kolik uběhlo času, ale vůbec jsem nevěděla na co koukám. Myslela jsem na úplně jiné věci.
"Nechceš něco k pití? Nebo k jídlu?" ozval se někdy v půlce filmu. Odtrhla jsem pohled od obrazovky a podívala se na něj. Nohy měl skrčené pod sebou, ruce pohodlně opřené o opěradlo. Jeden pramen vlasů mu spadal do obličeje. Pod trikem se mu zřetelně rýsovaly břišní svaly. Hlasitě jsem polkla.
"Ne, děkuju," hlesla jsem a pokusila se usmát. Nejspíš to vypadalo, jako by mi někdo utrhl nohu, ale co. Jen přikývl a zadíval se před sebe. Napodobila jsem ho. V tu chvíli jsem se bála i nadechnout. Co tady vůbec dělám? Uvědomila jsem si, že nervózně poklepávám nohou o podlahu a vůbec se nesoustředím.
Začala jsem vnímat zvuky co se ozývaly z televize a zadívala se na hlavní hrdinku, která se celá od krve potácela pryč. A potom...
Potom naskočily titulky. A sakra. Otočila jsem se zpátky na Joshe, který si mě měřil pobaveným pohledem.
"Tak co, co na to říkáš?" zeptal se a já nahodila americký úsměv.
"Páni, byla to paráda," vydechla jsem nadšeným hlasem. Usmál se ještě víc a pozdvihl obočí. Jsem dobrá, přesvědčila jsem ho.
"Vůbec jsi se nekoukala," prohodil jen tak mimochodem. Chtěla jsem se začít bránit, ale nakonec jsem jen povzdechla.
"Já vím, promiň," omluvila jsem se a podívala se na sedačku. Poposedl blíž ke mě. Cítila jsem jeho dech. Ale hlavně jsem cítila svoje srdce, které mi bušilo až neuvěřitelným tempem. Chytil mě prstem za bradu a zvedl mi hlavu, abych se na něj podívala. Z blízka vypadal ještě líp, i když jsem si myslela, že už to není možné. Znovu jsem se pokoušela ignorovat to, že je studený. Vlastně to šlo samo. Jediné, co jsem vnímala byly jeho oči. Byly hnědé. I když ráno mi spíš připadaly zlaté.
"Carrie," začal a to, jak vyslovil moje jméno, mi způsobilo další zašimrání žaludku. "Chci ti pomoct," řekl. Zrekapitulovala jsem si poslední roky svého života a dnešní cestu z nemocnice. Rozplakala jsem se. Skryla jsem si obličej do dlaní a rozvzlykala se. Potupné. Ale cítila jsem se líp. Všechno má svoje hranice. Já tu svojí už davno překročila.
Josh si mě přitáhl k sobě a já znovu zabořila svůj obličej do jeho hrudi. Otřásala jsem se a cítila proudy slz, jak stékají po tvářích a vpíjejí se do jeho šedého trika.
"Všechno bude dobré," konejšil mě a kýval se mnou ze strany na stranu.
Ne. Nic už nebude dobré. Všechno se znovu vrátí. To jsem nahlas neřekla. Jen jsem se nechala kolébat a nechala téct slzy. Hladil mě po zádech a šeptal slova útěchy. Přesně to jsem potřebovala. Možná proto jsem i přišla. Ale to bych taky nahlas nepřiznala. Po chvíli už jsem se docela uklidnila, ale z jeho náruče jsem nijak nespěchala. Cítila jsem se v bezpečí.
Nevím, kolik uběhlo času, než jsem začala znovu racionálně přemýšlet. Celý den proseděl u mě ve křesle a já ho celou noc obtěžuju. Vůbec se neznáme.
Zapřela jsem se dlaněmi o jeho hrudní koš a odtáhla se. Rychle jsem setřela slzy, párkrát jsem mrkla.
"Já.. Promiň. Jsi unavený. Celou dobu jsi nespal," začala jsem blekotat a už se chtěla zvednout. Chytil mou dlaň a nepustil mě.
"Chci ti pomoct. Řekneš mi, co se stalo v nemocnici?" zeptal se tiše. Jeho hlas byl tak uklidňující, že jsem se nadechla k odpovědi. Ale potom jsem si uvědomila, jak by to znělo, tak jsem se zastavila.
"Ehm.. Můžu si odskočit?" kníkla jsem, i když jsem se pokoušela znít silně. Zamračil se a úsměv zmizel. Přikývl a já se postavila. Nohy byly slabé, ale unesly mě. Bohudík. Došla jsem až k záchodu. Nepotřebovala jsem čůrat, ale lepší výmluva mě nenapadla. Nadechla jsem se a ucítila jsem jídlo. Už mi vážně hrabe, uchechtla jsem se.
Zrovna jsem si chtěla sednout na záchodovou místu, než jsem si všimla. Žaludek se mi zhoupl, když mi došlo, co to vlastně vidím. V záchodě něco plavalo. Jo, teď to zní divně.
Ale opravdu. Plaval tam kousek vajíčka. Kousek? Spíš kus. Prudce jsem se nadechla. A znovu jsem to ucítila. Jídlo.
Vůbec to tam nesmrdělo močí ani dalšími výkaly. Ani zvratky.
Vyzvracel moje vajíčka. Skvělý. Nejdřív mi zachrání život, potom prosedí spoustu hodin u mě ve křesle a ještě ke všěmu mu uvařím tak odporné jídlo, že ho vyzvrací. A o chvíli později mu zaklepu na dveře, abych mohla koukat na film, který mě vůbec nezajímá.
Proč jsem se vůbec dívala do záchoda? Počkat, vždyť tady nesmrdí zvratky, vzpomněla jsem si. To poznám. Pracuji přeci v baru. Tak, co to sakra -.
"Carrie?" ozvalo se za dveřmi a já nadskočila úlekem. "Už jdu," ozvala jsem se nazpátek a zmáčkla splachovadlo. Už jsem paranoidní. Zkoumám něco, co plave v záchodové míse.
Pohledu do zrcadla jsem se úplně vyhnula a otevřela dveře.
Josh se opíral o protější zeď a starostlivě se na mě díval. Nadechl se, aby něco řekl, ale předběhla jsem ho.
"Už půjdu. Děkuju, že jsi se mnou byl. A děkuju i za to ráno. Byla to hloupost, nevím, co mě to napadlo. Ahoj," vychrlila jsem ze sebe, rychle si nasadila boty, i když jsem si sešlápla obě paty a pak rychle vyběhla z bytu. Schody jsem brala po dvou, abych byla co nejdříve ve svém prostředí.
Rozsvítila jsem si a posadila se na pohovku a postel v jednom. Jsem magor. To je ono. Už to došlo tak daleko, že zkoumám cizí výkaly. A skáču z mostů.
Zatřásla jsem hlavou, abych co nejrychleji vypudila vzpomínku na rychle blížící se vodní hladinu. I když jsem vlastně nemohla padat tak dlouho, když mě Josh chytil. Ale kde se tam vzal? A proč tady čekal? Jakto, že jsem si nevšimla, že tu bydlí?
"Do háje," zaklela jsem a lehla si. Zahrabala jsem se do peřin. Přitáhla jsem si telefon a zjistila, že za dvě hodiny bude svítat. Chce se mi ale vůbec spát? Teď jsem si ani nebyla jistá, co je horší. Jestli spánek nebo bdění.
Přesně jsem si vybavila dnešní ráno.
"Slečno Owenová, je mi líto. Nemůžu vám předepsat další léky. Víte přeci, že jsou silně návykové. Mohu vám doporučit jinou léčbu-"
"K čertu s jinou léčbou!" vykřikla jsem a ani ho to nenechala doříct. Během další vteřiny jsem za sebou zabouchla dveře od ordinace a utíkala prázdnou chodbou pryč.
Tohle nenávidím. Nejhorší je ležet v posteli a před usnutím vzpomínat na předchozí den, když víte, že byl otřesný.
Cítila jsem, jak se propadám do spánku a několikrát jsem sebou ještě škubla.
A potom jsem se podívala na svoje bílé baleríny, dech se mi zadrhl. Dostavil se nepříjemný pocit Deja Vu, ale ignorovala jsem to. Zrovna jsem totiž chtěla začít nadávat na to, že jsem určitě šlápla do té nejšpinavější louže v širém okolí. Měla jsem pravdu. Hustá, lepkavá tekutina mi obalila špičky bot, trochu se dostalo i na nárty. Zhluboka jsem se nadechla k výkřiku, do plic se mi dostal sladký pach krve.
Můj křik trval jen setinu vteřiny. Něco studeného mi ucpalo pusu a ztlumilo tím můj výkřik. Pozpátku mě to táhlo pryč ze tmy, několikrát jsem škobrtla. Srdce mi divoce naráželo do žeber a nemohla jsem se nadechnout. Umřu, problesklo mi hlavou.
Otevřela jsem oči a vytřeštěně jsem zírala do stropu. Žaludek se mi svíral. Posadila jsem se a předklonila se. Ještě jsem si stihla zachytit kudrnaté vlasy a poté jsem vyzvracela mojí "snídani".
"Už je to zase tady," povzdechla jsem neštastně a zvedla se, abych mohla vytřít podlahu dřív, než to začně smrdět.

%20%E2%80%93%20okraj.png)




