První kapitola k Tajemství.
Je kratší a zatím se nic moc neděje.
Kdo četl Stín minulosti a následně i Střípky minulosti, tak bude vědět. Kdo ne, nevadí, je tam jen drobná souvislost. :)
Další informace je ta, že plánuju několi dílů této povídky, Tajemství je jen první část.
A věřte tomu nebo ne, ale hodlám psát častěji :)
Budu vážně vděčná za názor :)
1. kapitola
Když jsem vyšla z budovy nemocnice, pršelo. V tomto městě a obzvlášt v tomto období to nebylo nic neobvyklého. Studené kapky deště mi stékaly po tvářích, ale já se ani nenamáhala nasadit si kapucu.
Lékařskou zprávu jsem roztřesenými prsty složila a strčila do zadní kapsy kalhot. Srdce se mi v hrudi jen třepotalo. Začalo se rozednívat, ulice zely prázdnotou. Předpokládala jsem, že se mi na tvářích s deštěm smíchaly i slzy, ale to jsem nedokázala posoudit. Nohy se mi třásly tak, že jsem musela každých pět metrů zastavit, abych nabrala novou sílu. Přesně jsem věděla, kam povede moje další cesta a ani jsem o tom moc nepřemýšlela.
Musím rychle, dokud všichni spí.
Na konci ulice jsem zahnula doprava a přede mnou se objevil nájezd na most. Pokračovala jsem dál až do poloviny a tam jsem se zastavila. Zvedla jsem pohled od chodníku a naklonila se přes zídku.
Tak deset, dvacet metrů. Možná víc, kdoví. Nikdy jsem neměla moc dobrý odhad. Otočila jsem se k silnici. Nikde nikdo. Zhluboka jsem se nadechla. Málem mi to roztrhlo plíce. Ne, to přeháním, ale zabolelo to. Vyhoupla jsem se na zídku a nohy spustila dolů. Sledovala jsem klidnou vodu pod sebou a zřetelně dokázala rozpoznat každý kámen, který vyčníval nad hladinu. V krku se mi udělal knedlík, srdce se snažilo vyskočit z hrudi.
Fajn, takže tohle bude bolet. Můžu to přežít? Těžko. Leda bych se netrefila na kámen. S mojí smůlou? Sakra.
Teď už jsem se třásla celá a žaludek se mi sevřel tak, až jsem začínala mít obavy, že vyzvracím cheeseburger, který jsem si dala k snídani. Chudáci ryby.
Jdeme na to. Podepřela jsem se na rozklepaných rukou a málem se přehoupla dozadu na silnici.
"Do háje," zaklela jsem a vyškrábala se do dřepu. Toť k mojí šikovnosti. Možná jsem ještě měla zavolat Rayovi, že nepřijdu do práce nebo mi bude nadávat u hrobu, až se budu převracet. Pche. Poslední myšlenka? Asi nic. Další hluboký nádech. A potom jsem se odrazila.
Let ale trval kratší dobu, než jsem čekala. Zhoupl se mi žaludek, když mi v plné míře došlo, co to vlastně dělám. Nadechla jsem se k výkřiku.
"Hej!" ozvalo se v tu samou vteřinu. Něco se mnou škublo dozadu a málem mě to uškrtilo. Tvrdý náraz, bolestí jsem zavřela oči. Přerývavě jsem dýchala a motala se mi hlava.
"Hej," zatřáslo se mnou něco. Otevřela jsem oči a vytřeštěně zírala na mrak, ze kterého na mě pršelo. Něco mi zastínilo výhled. Ne něco, někdo. Skláněl se nade mnou kluk a měřil si mě zachmuřeným pohledem. Kde se tady vzal? Jak? Proč?
"Jsi v pohodě?" promluvil znovu a sklonil se blíž ke mě.
"Ne. Jo. Nevím," zažbleptala jsem stále ještě vyvedená z míry. Žiju. Bohudík? Bohužel?
"Odvezu tě do nemocnice," oznámil mi. Jednu ruku mi podstrčil pod nohy, druhou mě objal kolem pasu. Zvedl mě tak snadno, jako bych nic nevážila.
"Ne, teď jsem z ní vyšla," zaprostestovala jsem slabě a on zastavil. Zkoumavě se na mě zadíval a pak přikývl.
"Kde bydlíš?"
"Bakerova ulice. Je to v Southwest side," uvedla jsem ho do obrazu. Usmál se a znovu se rozešel. Kolébání ze strany na stranu mi osvěžilo mysl. Co se vlastně stalo? Skočila jsem z mostu. On mě viděl a chytil mě za kapucu. Jak jinak si vysvětlit to škrcení? Ale kde se tam vzal? To jsem se rozhodovala tak dlouho? Co jsem myslela, že tím vyřeším? Podívala jsem se mu do obličeje.
Byl dokonalý. Ostře řezané rysy, nic na něm nebylo asymetrické. Déšť mu přilepil tmavé vlasy ke tváři. Všiml si, že na něj zírám a zadíval se na mě. Jeho oči měly zvláštní barvu. Hnědé? Ne, spíš do zlata. Nic neřekl, jen se na mě dál díval. Z jeho výrazu se nedalo nic vyčíst.
Jindy bych si hrála na hrdinu a řekla, že zvládnu jít sama. Ale nezvládnu. Nedokázala jsem se vůbec pohnout. Všechno mě brnělo. Povzdechla jsem si a opřela si hlavu o jeho hrudník. Byl tvrdý, ale ani to mi nevadilo. Z hluboka se nadechl.
"Vážně tě nic nebolí?" přerušil ticho, ale nezastavil. Chvíle napětí? Jo, jenom celý tělo.
"Ani nevím," hlesla jsem a dál se nechala nést.
"Který vchod?" zeptal se po chvíli a já vzhlédla. To už jsme tu?
"Druhý."
Uvolnila jsem jednu ruku a zašmátrala v kapse po klíčích. Čekala jsem, že mě postaví na zem, ale jen mi je sebral z ruky a rychle odemkl. Držel mě jednou rukou jako by nic. Došli jsme k výtahu.
"Patro?"
"Třetí." Vystoupili jsme, donesl mě ke dveřím a odemkl byt. Chtěla jsem se vymanit z jeho náruče. Nepustil mě. Úchyl. Je to jasný. Zabije mě. Neměla jsem sílu se bránit, takže jsem se nechala donést až do postele. Potom se otočil a šel předsíňkou zavřít domovní dveře. Podepřela jsem se, abych se mohla posadit a opřela jsem se o čelo postele. Srdce už se uklidnilo, žaludek byl ale stále křečovitě sevřený. Doufám, že nebudu zvracet, problesklo mi hlavou. Kluk se vrátil. Musela jsem uznat, že má úžasnou postavu. Prohrábla jsem si zmoklé vlasy a pokusila se o normální výraz.
"Jak se jmenuješ?" zeptal se, když si sedal do křesla, které stálo kousek od postele.
"Carrie. A ty?" odvětila jsem.
"Já jsem Josh. Josh Apps," představil se a vykouzlil úsměv. Na tváři se mu objevily ďolíčky a mým tělem proběhla vlna klidu. Neublíží mi.
"Myslím, že by ses měla jít osprchovat, abys nenastydla," doporučil mi a já se zmohla jen na přikývnutí. Spustila jsem nohy z postele a zkusila jestli mě unesou. Unesly. Dovrávorala jsem do koupelny a nechala Joshe Appse sedět v obýváku spojeném s ložnicí. Pečlivě jsem za sebou zamkla a shodila ze sebe oblečení. Stoupla jsem si pod proud horké vody a snažila se vzchopit.
Fajn, takže mám v bytě cizího kluka, kterej mě neznásilnil. Tak co je zač? Co mu mám říct?
Vypadám jako imbecil.
Nabídnu mu kafe. Nebo kolu? Co když má hlad? Není to bezdomovec? Ne, je čistý a voní. Potřásla jsem hlavou. Osušila jsem se a přešla k zrcadlu. Utřela jsem ho rukou, abych se viděla. Vlasy jsem měla mokré, ale i přes to se už zvlnily, jako vždy. Všimla jsem si, že na krku mám škrábanec od zipu mikiny. Skvělý.
Setřela jsem zbytek řasenky pod očima a nahodila profesionální úsměv.
Tak, teď je to dobrý.
Hodila jsem na sebe věci, které jsem nechala složené na pračce a vyšla ven. Seděl ve stejné poloze jako když jsem odcházela a když jsem vešla do obýváku, podíval se na mě. Zastavila jsem se.
"Nechceš něco k pití? Kafe? Kolu? Vodu?" vyjmenovala jsem všechny druhy občerstvení, co jsem mohla nabídnout.
"Ne, děkuju," odvětil.
"Jídlo?"
"Ne," usmál se.
"Takže co jsi zač? Nejsi ani úchyl, ani bezďák. Není tady co ukrást," ušklíbla jsem se.
"Myslím, že by sis měla zase lehnout," poznamenal. Obvykle bývám dost vzdorovitá, ale teď jsem ho poslechla a sedla si zpátky na postel. Možná to bylo tím šokem, který mě ještě stále nepřešel. Pořád jsem si připadala tak trochu zkoprnělá. Ale už mi nebyla zima.
"Proč už neodejdeš?" dorážela jsem dál. Nechtěla jsem být milá? Moje nezdvořilost s ním ani nehla.
"Dohlédnu na tebe, aby ses znovu o něco nepokusila," vysvětlil mi důvod, proč stále sedí v mém křesle a jeho oblečení mi na něm dělá obrovskou mokrou skvrnu.
"Už to neudělám," ujistila jsem ho. "Vlastně ani nevím, co mě to napadlo," pokračovala jsem, ale jeho výraz mě donutil přestat.
"Měla by ses prospat," doporučil mi a mě naskočila husí kůže. Spánek je asi to poslední, co potřebuju. Natáhla jsem se ke stolku pro mobil a přitom ho bedlivě pozorovala.
"Jdeš zavolat na policii?" hádal a jeho úsměv se ještě rozšířil.
"Zatím ne. Musím zavolat šéfovi, že nedorazím," uklidnila jsem ho a taky se trochu usmála. Ray nebyl nadšený. Nebyl sám.
Josh mě pořád ještě rentgenoval pohledem.
"Nestresuj se, nemám s peřinách schovanou žiletku. A teď už jdi," snažila jsem se ho zbavit.
"Spi."
Nic víc už neřekl, jen si nasadil obrovská sluchátka a pustil si nějakou hudbu.
"Magor," zamumlala jsem a lehla si. Pousmál se, jako by mě slyšel, ale neřekl nic. Jsem paranoidní. Ale kdo by nebyl, když mu v pokoji sedí cizí kluk? Možná rád znásilňuje ženy ve spánku.
To byla moje poslední myšlenka předtím, než jsem usnula.

%20%E2%80%93%20okraj.png)





mno mne osobne sa to welmi paci pokracuj prosiiiiiiiiiiiiiim