close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Střípky minulosti - 14. Je po všem - The End

17. srpna 2009 v 21:14 | Dark Angel |  Střípky minulosti
14. Je po všem "
Už stačí!" Gigi se mnou zatřásla tak silně, až se mi hlava odrazila od kamenné země asi třikrát. Dobře, trochu přeháním, ale bolelo to a dlaždice pod tím náporem praskla. Pár vteřin ještě trvalo, než jsem byla schopná vnímat. Připadala jsem si jako schizofrenik. Byla jsem až dokonale šťastná, protože Aro je mrtvý. Zbyla po něm jen smradlavá hromádka popela. Nic víc, nic míň. Pořád se z ní kouří. A zabila jsem ho já. Jenže v tomto případě je rčení "Pomsta je sladká", zbytečné.

Edward je pořád mrtvý a já pořád, svým způsobem, naživu. Měla jsem být mrtvá. Měl mě zabít. Ne já jeho. Jeho paměť potom měli smazat, aby jim mohl sloužit. "Už konečně vnímáš?" přerušil tok mých myšlenek Ian. "Ano," odpověděla jsem bezmyšlenkovitě, protože na mě použil svou schopnost. "Hurá," odfrkla si Dawn a protočila oči. "Co se děje?" optala jsem se, abych se ujistila, že všechno probíhá tak, jak má. "Na něco jsme přišli," usmála se na mě povzbudivě Dixie. Jen jsem pozdvihla obočí. "Když Anthony použil svou schopnost, budoucnost všech mi zmizela," pokračovala, když se ode mě nedočkala žádné odpovědil. "Co?" Nechápu. Co se děje? "Alecova schopnost znemožňuje čtení budoucnosti. Alice tě taky přece neviděla, když tě zmrazil," vysvětlila netrpělivě a rozhlížela se kolem sebe. Použili Alecovu schopnost a nevidí nikoho. Edwarda taky nevidí. Vyskočila jsem na nohy jak nejrychleji jsem to dokázala. "Takže to znamená," začala jsem a Logan už rovnou přikyvoval mojí nevyřčené myšlence. Trvalo asi setinu vteřiny, než jsem si všechno poskládala. "Edwarde!" vykřikla jsem a rozeběhla se chodbou ke schodům. Nějaký výtah mě vůbec nezajímal. Slyšela jsem kroky Appsových za sebou, ale v tu chvíli mě nikdo nemohl dostihnout. Věděla jsem, že v tuhle chvíli by mě nedoběhl ani sám Edward. Schody jsem vůbec neřešila, rovnou jsem z nich skákala. Mířila jsem přímo do sklepení, kdě i mě nějakou dobu věznili. Ale co když to tak není? Co když jsou doopravdy mrtví? Co když je pozdě? Každý se může splést. Předpověděla, že budu s Deanem. A nejsem. Co když se plete teď? V tom případě se ale může plést i v tom, že Cullenovi jsou mrtví. Nebo živí. Sakra, začíná se to nějak zamotávat. Běžela jsem důvěrně známou chodbou a zastavila se až u masivních dveří. Sáhla jsem po klice, jako kdyby snad byly odemčené. Zalapala jsem po dechu, když se opravdu otevřely. Chvíli jsem váhala. Zhluboka jsem se nadechla a pak do nich strčila. Naskytl se mi pohled na malou, spoře osvětlenou místnost. První jsem zahlédla Alici. Stála ve předu a vytřeštěnýma očima na mě zírala. Za ní postával zbytek Cullenů. "Alice?" hlesla jsem vyděšeně, ale odpovědi se mi nedostalo. Nohy mi tak ztěžkly, že mi chvíli trvalo, než jsem si vzpomněla, jak se chodí. Stačilo jen pár váhavých kroků. Vdechovala jsem jejich vůni a tiše sledovala jejich prázdné pohledy. Došla jsem k Edwardovi. Cítila jsem vlny štěstí, které procházely mým tělem. Oči mě začaly pálit a já zavzlykala. "Sami!" vykřikla Dixie a vběhla dovnitř, stejně jako zbytek Appsů. "Anthony," zakňučela jsem nedočkavě. "Vydrž vteřinu, ještě upravím paměť Caiusovi. Musím postupně," řekl a zavřel oči. Dělej. Dělej. Drtila jsem Edwardovu paži a napjatě čekala. Co když je neprobudí? Nesmysl, proč by neměl. Dělej. Podupávala jsem nohama do země témeř v neuvěřitelném tempu. "Už," uklidnil mě a stoupl si vedle mě. Sakra. Co mu tak trvá. První se pohnula Esmé. A po ní i všichni ostatní. Ale ti mě tak nezajímali. Edward sebou škubl a zavřel oči. Já naopak oči vyvalila. Co když si mě nepamatuje? "Jaspere!" vykřikla jako první Alice a během vteřiny byla v jeho náruči. Edward na mě upřel své tmavé oči. Kdy naposledy lovil? Nadechl si. Uvědomila jsem si, že pořád ještě svírám jeho ruku. Pustila jsem ji. "Sami," zašeptal, jako by nevěřil, že jsem skutečná. Bylo to jako výbuch. Jasper se nejspíš topil štěstím. Přiskočila jsem k němu a stiskla ho v objetí. Rukama mi přejížděl po zádech. Zběsile jsem vdechovala jeho vůni a do toho ještě vzlykala. "Jak? Kdy? Proč?" zavalila nás Rose otázkami, ale já ještě nebyla schopná vnímat. Zažívala jsem svůj největší euforický stav. "Je po všem. Aro je mrtvý," vysvětlil Ian. "Mrtvý?!" vykřikli všichni Cullenovi, kromě Edwarda. "Sami ho zabila," řekl Dean, jako by se nechumelilo. Slyšela jsem kroky, ale nevěděla jsem, kdo to je, protože jsem svůj obličej měla ještě stále zabořený do Edwardovy hrudi. Další ruce mě objaly, poznala jsem Rose. Ač nerada, odtáhla jsem se od svého manžela. "Tak ráda vás znovu vidím," kníkla jsem a postupně je obíhala. "Myslela jsem, že jste mrtví. Promiňte, že jsem si nevzpomněla dřív," drmolila jsem mezi vzlyky. "Edwarde, je mi líto, že jsem ti nevěřila," ozvala se Alice a sklopila hlavu. "To je v pořádku," ujistil ji a dlouze se na mě zadíval. Usmívala jsem se tak široce, až jsem se bála, že mi prasknou rty. On se tvářil dost podobně, ale alespoň u toho vypadal božsky. Logan se zachechtal. "Tohle jsou Appsovi. Nová královská rodina," uvedla jsem svou rodinu do obrazu. "Hups," ozval se Anthony. "Hups?" zeptala jsem se ostražitě. Neznělo to moc dobře. "To snad ne," zhrozil se Logan a cítila jsem, jak se Edwardovy svaly napnuly. "Hups?!" dorážela jsem na něj znovu a žaludek se mi smrsknul do velikosti švestky. "Když jsem probudil tvou rodinu, omylem jsem vzbudil i ostatní z gardy," odvětil. "Co? Vzbudil? Ostatní z gardy?" vykřikovala Dawn. "Tak je zase uspi!" vyštěkla jsem a ještě víc se přitiskla k Edwardovi. "Nemůžu najít Aleca ani Matta." Jeho hlas se změnil v šepot. Přeběhl mi mráz po zádech. Rychle jsem nás zaštítila. "Musíme pryč odsud," řekla jsem a rozhlédla se po malé cele, kde už i tak bylo přeupírováno. Appsovi vycouvali ze dveří a my je následovali. "Tak ráda tě vidím, Sami," řekla dojatě Esmé a pohladila mě po vlasech. "Já taky, vás všechny." Zůstali jsme stát v rozlehlé chodbě. "Už jsi je našel?" zeptala se Mabel a Anthony jen nesouhlasně zavrtěl hlavou. "Pár minut," varovaly nás Alice a Dixie zároveň. "Do prkýnka," zaklela jsem a začala přecházet sem a tam. "Co budeme dělat?" ozvala se Corinne a podívala se na Brannona. Jeho výraz byl neproniknutelný. Špatné znamení. "Nejspíš budeme muset bojovat," řekl po chvíli. "Dvě minuty," hlesla Alice. "Roztrhat a spálit," ozval se vedle mě Emmett. "Hm, máte někdo zapalovač?" zeptala jsem se sarkasticky. "Ty jsi přijela bojovat a ani je nemáš čím spálit?" odvětil Ian. "Ne, v životě jsem nebojovala," pokrčila jsem rameny. "Do háje," zaklel. "Moje slova." Už automaticky jsme se rozestavěli po chodbě a čekali. Může tohle vůbec moje tělo snést? Ptala jsem se sama sebe v duchu a snažila se přimět svoje vnitřnosti, aby se tak úzkostlivě nesvíraly. Zřetelně jsem cítila slabou vlnu klidu, kterou se k nám pokusil vyslat Jasper. Hm, zatím jeho nejslabší výkon. Něčí telefon začal vyzvánět. Vrhla jsem vražedný pohled na viníka. Josh vytáhl z kapsy telefon. "Carrie?" přijal hovor a já protočila oči. Skvělé, schyluje se k bitvě a on bude volat?! "Cože? Co se stalo?" další chvíle ticha, na druhé straně něco brebentila nějaká dívka. Josh se zachmuřil, i když jsem myslela, že víc už to nejde. "Přijedu brzy." Těmito slovy ukončil hovor. Co když už nepřijede? Co když se někomu něco stane? Nejsou Cullenovi slabí, když se před chvilkou probudili? Zabloudila jsem pohledem jejich směrem. Edward stál jen pár metrů ode mě. Rose se odhodlaně dívala před sebe a Emmett stál za ní. Podívala jsem se na Alici a žaludek se mi ještě víc sevřel. Je tak malá. "Kolik jich je?" zeptal se Ian a koukl se na Dixie. "Dvacet pět," odpověděla znovu zároveň s Alicí. Nás je jen devatenáct. "Anthony, hledáš?" "Jo," zabručel. Zhluboka jsem se nadechla. A potom se za rohem objevili první upíři. Ani se nezastavili a rozeběhli se k nám. Chvíli trvalo, než jsem překonala počáteční chuť otočit se a utíkat. Emmett se rozeběhl naproti a prvního upíra odhodil přes celou chodbu. Do prkýnka. Za rohem se vynořila Jane. "Sakra," zašeptala jsem a rychle se vyhnula Ianovi, který kolem mě proletěl. Nakrčila jsem se a čekala, až ke mě doběhne Ansell. Zavrčela jsem a připravila ke skoku. Ale najednou, spolu s třemi dalšími vojáky, padla k zemi a začala se svíjet v bolestech. Zaslechla jsem vzteklé zaječení přicházející od Jane. Anthony proti nim obrátil její schopnost. Mezitím bojoval se dvěma upíry. Rozeběhla jsem se a celou svou vahou jednoho odhodila pryč. Neměla jsem čas se rozhlížet po ostatních, vedle mě se objevila Jane a tvrdě mě kopla do břicha. Zavrávorala jsem, ale úder jsem vrátila. Ozvalo se kvílivé zaječení. "Oheň!" zakřičel Emmett. Kolem hlavy mi prosvištěl benzínový zapalovač. Dál jsem odrážela Janiny údery a párkrát se mi i podařilo zaútočit. Emmett zabil dalšího z gardy. Někdo hlasitě vykřikl, další kvílení, další oheň. Jane na mě zkoušela různé své výpady. Ansell se ještě svíjela na zemi. Rozeběhla jsem se a s křikem do ní narazila ramenem. Její tělo odletělo na konec chodby a než se stačila zvednout, chytila jsem jí za ruku a prudce škubla. Žaludek se mi několikrát obrátil, když jsem zahazovala její ruku a její křik mě na chvíli zbavil sluchu. Poté jsem jí chytla za hlavu a prudce otočila. Zapraskání, které se ozvalo, bylo téměř nesnesitelné. "Sami, chytej!" zaslechla jsem Jaspera a do ruky mi přiletěl zapalovač. Škrtla jsem a přiložila plamen k tekutině vytekájící z poraněných míst. Janin křik utichl, když se vznítila. Rozhlédla jsem se kolem sebe. Boj byl vyrovnaný. Edward bojoval se dvěma soupeři najednou, chtěla jsem se mu vydat na pomoc. Všimla jsem si, že Ansell se postavila na nohy. Jasně, Janina schopnost už nemůže fungovat. "Mabel!" zakřičela jsem, abych ji upozornila na chystaný útok. Pak už jsem se znovu musela bránit. Odrážela jsem Stevenovy výpady a pokoušela se ignorovat jeho výsměšný pohled. "DAWN!" zavřískla Gigi tak hlasitě, až jsem strnula. Zakvílení, které se následně ozvalo, neznělo moc přívětivě. Odhodila jsem Stevena stranou a dovolila si krátký pohled za sebe. Uniklo mi zoufalé zasténání. Gigi právě ležela před hořící hromádkou. Před Dawn. Vyrazila jsem ze sebe vzteklý výkřik a dorazila Stevena. Vztekle jsem se otočila, abych viděla, co se děje. Každý už měl jen svého soupeře. Zkontrolovala jsem, zda jsou všichni v pořádku. Byli. Kromě Dawn. Nasucho jsem polkla a snažila se udržet při smyslech, dokud to neskončí. Rozeběhla jsem se na pomoc Alici. Netrvalo to dlouho a z našeho protivníka zbyla jen hromádka popela. Tak jako z Dawn. Ne, sakra. Další kvílení. Otočila jsem se. A strnula. Gigi ležela na zemi a nebránila se. Než jsem se přiměla k pohybu, bylo pozdě. Cítila jsem se podivně apatická. Věděla jsem, že když na to budu myslet, budu další na řadě. S Alicí jsme vypomohli ostatním. Nakonec už nezbyl nikdo, kdo by byl schopný se nám postavit. Dvě vteřiny jsme všichni strnuli a pak se rozeběhli ke svým protějškům. Pevně jsem svírala Edwarda v náruči. "Už je dobře, Sami. už je dobře. Zvládla jsi to," chlácholil mě a já se snažila uvěřit. Odtáhla jsem se a pohledem zabloudila ke dvěma hromádkám. Mým tělem začaly otřásat vzlyky. Mabel, Corinne a June také plakaly. Ostatní se šokovaně dívali před sebe. "Je to moje vina," řekla jsem já, Anthony a Logan společně. "Co to říkáš?" obořil se na mě Edward. "Zabila jsem Jane, její schopnost přestala působit na ostatní," zamumlala jsem. "Já je probudil," odporoval Anthony. "A já nestihl zastavit Gigi," řekl Logan. "Zastavit Gigi?" zopakovala po něm June. "Nechala se zabít. Nemohl jsem tomu zabránit," vysvětlil nešťastně a já už se nedokázala přimět ke slovu. Nemohla jsem Gigi nic vyčítat. Vždyť já mám za sebou také sebevražednou misi. Prostě by bez Dawn nemohla existovat. Nedokázala jsem si představit, jaké to u Appsů bude bez věčně rozesmáté, shopoholické dívky s křiklavě červenými vlasy. A bez věčně sarkastické Gigi, která z nich byla nejsilnější. "Pojďme pryč," navrhl Brannon a všichni ho následovali chodbou pokrytou zbytky těl. Děkovala jsem bohu, že nemohu zvracet. Edward mě pevně držel kolem pasu a vedl mě pryč. Je po všem. Usadili jsme se v přijímacím salonku a jen tak zírali před sebe. Nevím, kolik uběhlo času, ale nejspíš několik hodin. "Je mi to líto, ale já musím odejít," ozval se Josh. June ho probodla vražedným pohledem. "Carrie mě potřebuje," hlesl. "Jeď rychle, bojí se," doporučila mu Dixie. Výrazy ostatních se trochu rozjasnili. "Děkuju. Přijedu brzy," slíbil. Postupně obešel svou rodinu a objal je. Potěšilo mě, že se zastavil i u mě. "Doufám, že tě ještě někdy uvidím. Jsi statečná," řekl a letmo mě objal. "Jsem rád, že jste naživu," řekl směrem ke Cullenům a odkráčel chodbou pryč. "Co takhle se představit?" navrhl Logan a přistoupil k Edwardovi. Vzájemné představování nezabralo moc času. Appsovi už znali všechny členy mé rodiny. Zabralo nám několik dní, než Anthony upravil paměť i zbylým členům gardy a dalších několik dní, než jsme uklidili. Při vzpomínce na Dawn s Gigi jsem byla podivně klidná. Jsou spolu. Tím si jsem jistá. "Doufám, že za námi alespoň jednou za deset let přijedete, cvrčku," věnoval mi Logan široký úsměv. "Neměj obavy," ujistila jsem ho a přátelsky do něj šťouchla. "Vždycky tu budu pro tebe," zašeptal mi Dean do ucha, když mě objímal. "A já pro tebe," odvětila jsem. Je to můj nejlepší přítel a vždycky jím bude. Postupně jsem objala všechny Appsovi. "Nevím, jak vám poděkovat. Bez vás bych byla ztracená," řekla jsem dojatě. "Bez nás by se to ani nestalo," ušklíbl se na mě Ian a já mu musela dát za pravdu. "Jste si jistí, že to takhle chcete?" ujistila jsem se znovu. "Sami," protočila June oči a pak se usmála. "Pár let nám potrvá, než si všechno zařídíme. A potom budeme cestovat," usmála se na mě přívětivě Corinne. Přikývla jsem. Konec skrývání. "Sbohem," rozloučila jsem se naposledy a otočila se na Cullenovi. Také se rozloučili a vydali jsme se chodbou pryč z Volterry. Nashledanou, cvrčku, opravil mě Logan u mě v hlavě a Edward mi povzbudivě stiskl ruku. "Kam teď pojedeme?" zeptal se Carlisle. "No, hlavně tam musí bejt hodně medvědů. Začíná moje oblíbená sezóna," vykřikl nadšeně Emmett a já se usmála. Podívala jsem se na svojí rodinu a na tváři se mi rozlil spokojený úsměv. Appsovi se ujali vlády, takže mi je už nikdo nesebere. Edward se ke mě naklonil a vtiskl mi letmý polibek do vlasů. Potom jsme spolu vyšli do slunečného dne. Z ničeho nic se na obloze objevily mraky a my mohli vyjít do ulic. "Díky, Corinne," zašeptala jsem a vydala se vstříc budoucnosti po boku svého manžela. The End
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.