close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

NTEC 45.kapitola- Lumpárna

25. srpna 2009 v 14:01 | ewikk |  Neznám tě,Edwarde Cullene by Dara

45. kapitola- Lumpárna


Citát: Život je jako rozjetý vlak. Vlak, do kterého lidé nastupují a vystupují. Vlak, který má jen dvě zastávky. Jednu začáteční a jednu konečnou. Je to vlak, který vás vždy dokáže dostat ke konečné zastávce, ale nikdy není schopný se vrátit zpět na začátek…

Páni…Ten týden zbývající do svatby mého táty utekl jako voda. Jako kdybych jen seděla někde v kině a přede mnou pouštěli nějaký zrychlený film. Nebyla jsem schopná vnímat všechno to kolem mě, co se za ten poslední týden dělo. Ale čím dál tím víc jsem si uvědomovala, že dnes to všechno končí… Že dnes je naposledy můj táta jen můj, že od dnešního večera se o něj budu muset dělit s někým dalším… Ale věděla jsem, že to, co mi nebude moct dát Charlie, mi může dát Edward, a tak to pro mě nebylo zas tak těžké. Ale i tak to byl zvláštní pocit…
Bylo ráno toho velkého dne. Včera probíhaly ty největší přípravy, takže jsem šla spát asi dvě hodiny po půlnoci, díky čemuž jsem vstala až kolem jedenácté. Ale ještě půl hodiny předtím jsem jen ležela v posteli a dívala se do stropu. V hlavě jsem si pořád opakovala ta slova, že dnes tátu ztratím, že teď už nebude jen můj… Bylo to zvláštní… Ale po půl hodině, kdy jsem si uvědomila, že to, co jsem doteď dělala, nemělo smysl, jsem vstala a přešla k oknu. Podívala jsem se z okna a spatřila světlo dne… Bohužel, nad městem se vznášely těžké mraky. Snad to vydrží a nebude pršet, říkala jsem si v duchu. Po asi dalších dvou minutách jsem se konečně rozhoupala a ještě v pyžamu zamířila dolů. U stolu v jídelně seděl Charlie, ruce měl sepjaté na stole a mlčel.
"Ahoj, tati"pozdravila jsem ho a on vzhlédl. Mírně se pousmál.
"Ahoj, Bells…"odpověděl mi a zase se věnoval svým rukám. Sedla jsem si naproti něj ke stolu a vzala si chleba s marmeládou.
"Děje se něco?"zeptala jsem se, než jsem si ukousla první sousto. Jen zavrtěl hlavou…
"Ne, nic…"odpověděl mi, ale já věděla, že lže.
"Tati, to, že neumím lhát, mám po tobě… Tak co se děje?"ptala jsem se a svůj chleba zapila horkým mlékem. On si jen povzdechl…
"Bell, nejela bys se mnou na ryby?"zeptal se a já se musela začít smát.
"No jasně, na co čekáme?"zvolala jsem a rychle vstala od stolu.


I přes to, že jsme teď s Charliem opět v rybářském mířili do La Push k oceánu jsem věděla, že nedostatek rybaření v posledních dvou měsících není to, co Charlieho skutečně trápí… Ale věděla jsem, že až bude chtít, poví mi o tom sám. Zatím jsme celou dobu v autě mlčeli a poslouchali nějaké písničky v rádiu. Nakonec Charlie zastavil před tím samým molem, jako minule a společně jsme na něj vynosili naše rybářské náčiní. Když jsme oba nahodili pruty do vody a posadili se na své stoličky, sledovali jsme chvíli neklidnou hladinu oceánu před námi. Bylo hodně těžké sledovat splávky, jestli ryba bere. Ale oba jsme věděli, že tu nejsme kvůli rybaření, ale spíš jen kvůli tomu, vypadnout z toho dění okolo příprav a být naposledy spolu, užít si ten poslední den společně… Naposledy… Zvláštní slovo… Když jsem řekla tohle slovo několikrát za sebou v nějakém kontextu, hodně jsem přemáhala ten knedlík, co se mi usadil v krku… Nechtěla jsem to dělat tátovi ještě těžší… Nechtěla jsem mu ukázat, jak mě to bolí, i když pocit radosti o dost přemáhal ten pocit smutku. Smutek byl jen něco nicotného, co jsem teď cítila, ale taky byl schopný přihlásit se o slovo…
"Nikdy bych nevěřil…"uslyšela jsem vedle sebe tátův tichý hlas a natočila k němu hlavu.
"…že se ještě někdy budu schopný oženit. Když zemřela tvá maminka, Bells, vzala si s sebou půlku mého srdce. Najednou jako kdyby ty roky, jako kdyby to všechno, co jsem k ní cítil, najednou nebylo nic. Odešlo to, ztratilo se to…"začal vyprávět a já nevěděla, co mu na to mám říct. Zkusila jsem být jako vrba, jen tak sedět a poslouchat… A Charlie pokračoval…
"Nedokázal jsem se s tím vypořádat… Bylo to něco tak neskutečně těžkého… Bylo to to nejhorší období mého života. Nejdřív jsem se na tebe nechtěl ani podívat. Byla jsi ta, která vzala život osobě, kterou jsem nadevše miloval… Nenáviděl jsem tě… Zanedbával jsem tě tím nejhorším způsobem, jakým jsem mohl…"pokračoval a mě tahle slova hodně ranila… Těžce se mi dýchalo, nechtěla jsem to poslouchat dál, ale věděla jsem, že Charlie má určitě nějaký důvod, proč mi to vlastně říká…
"Tehdy se tě ujala babička Mary. Bydlela u nás, starala se o tebe jak nejlépe mohla… Uběhl měsíc a půl od smrti tvé matky a já byl stále na dně… Jeden večer, bylo to 26. Srpna, jsem ležel v posteli a díval se do stropu. Zvláštní, jak si to teď vše pamatuju… Když jsem tak ležel na té posteli a utápěl se ve vzpomínkách, se najednou z vedlejšího pokoje ozval dětský pláč. Hodně jsem se přemlouval, ale nakonec jsem se přece jen zvedl a šel k tobě do pokojíčku. Nevěděl jsem, proč pláčeš, ale zrak mi padl na lahev s mlékem. Opatrně jsem se po ní natáhl a nakrmil tě. Bylo to něco tak nového… Vypila jsi to všechno úplně do dna…"řekl a sám se usmál. Pořád se díval někam k oceánu, ztracený v myšlenkách. A já se snažila si to představit, ale ten knedlík v krku byl větší a větší…
"…A potom… Ses na mě podívala a usmála se. Stál jsem u té postýlky a nemohl se na tebe vynadívat. Když jsem se ti podíval do očí, spatřil jsem Renée. Jsi jí tak neuvěřitelně podobná, Bells… Opatrně jsem natáhl ruku a pohladil tě po bříšku. Tys radostně mávala ručkama a jednou chytla tu moji. Chytila jsi jeden můj prst a nechtěla ho pustit. Zkoumala jsi ho jako něco, cos viděla poprvé v životě… Usmál jsem se na tebe a přitáhl si židli k posteli. Posadil jsem se na ni, ale stále z tebe nespouštěl oči… Začal jsem si s tebou povídat… Ahoj, prcku… řekl jsem… Víš, kdo já jsem? Já jsem tvůj táta…"řekl a na konci se mu zlomil hlas a popotáhl. A můj knedlík v krku přerostl to obřích rozměrů a já cítila, jak mé slzné kanálky neudržely hladinu slz a jak mi slzy putují dolů po tváři.
"V životě jsem nebyl víc hrdý na to, že jsem tvůj táta, než tam u té postýlky, Bell…"řekl rychle a rozvzlykal se. A poprvé za celou tu dobu, co mi to vyprávěl, se na mě podíval. V jeho očích jsem spatřila tolik něhy a lásky, kolik tam nikdy předtím nebylo. Natáhl ke mně pomalu ruku a já ji ihned chytla. Přisunula jsem si stoličku blíž k němu a pevně ho objala, zatímco jsem mu vzlykala do ramene, stejně jako on mě. Po chvíli se ale znovu podíval k moři a já se mu hlavou opřela o rameno.
"Asi mě ještě moc neznáš, viď? Ptal jsem se tě a ty ses na mě zamračila. Neboj, to všechno se změní… Uvidíš. Budu ten nejlepší táta pod sluncem. Snesu ti modré z nebe, když si o to řekneš… Jsi tak podobná své matce, víš? Jsi taková její maličká kopie… Až jednou vyrosteš, budeš jako ona. Musíš být… Aspoň jí budeš vídávat každé ráno v zrcadle, až se tam podíváš… A jsem si jistý, že ona tě bude vídat taky. Jsem si jistý, že ona je tady teď někde s námi, ale nemůže nám to říct… Vím, že tě milovala nadevšechno na světě… Tak strašně mě mrzí, že tě nemohla ani vidět. Nemohla vidět ta tvoje kukadla, nemohla vidět ty tvoje ďolíčky ve tvářích, vždy, když se culíš, neuvidí tě vyrůstat, neuvidí tě ve svatebním, neuvidí svá vnoučátka tak, jak to bylo dopřáno mě… Musím jí poděkovat, víš? Musím jí poděkovat za to, že mi dala tebe… Jsi to nejlepší, co mi mohla dát… A já ti teď a tady slibuju, že se od tebe ani nehnu, budu na tebe čekat každý den před školou, budu ti nejlepším kamarádem, dám ti všechno, co budeš chtít… Vynahradím ti to, že tu tvá maminka nebude s námi. Vychovám tě tak, jak by si to přála, budeš tak krásná, jako ona, budeš pořád má malá holčička… Jen mi prosímtě odpusť tenhle zpropadený měsíc, kdy jsem se od tebe držel dál…řekl jsem. Tys kupodivu odvrátila pozornost od mého prstu a podívala se na mě. A když ses znova uculila, věděl jsem, že jsem mluvil pravdu. Odpřísáhl jsem si, že vyplním to, co jsem ti slíbil… Potom jsem tam s tebou seděl do té doby, dokud jsi neusla…"řekl dojemně a já si znovu setřela slzy z tváří. Podíval se na mě a znovu mě objal.
"Miluju tě, holčičko…"zašeptal a dal mi pusu do vlasů.
"Díky, tati… Mám tě hrozně moc ráda…"odpověděla jsem mu a víc mu zabořila hlavu do ramene…

"Je zvláštní se znovu ženit, víš? Já, starý chlap, který osmnáct let žil jen se svou dcerou se najednou žením…"řekl a znovu se zadíval do vln. Rybářské náčiní už jsme uklidili, stejně jsme nedávali na splávky pozor. Jen jsme tak seděli na molu s nohama spuštěnýma ve vodě a dívali se k obzoru. Všude bylo ticho, byli jsme tu sami. Byl slyšet jen zvuk oceánu a křik několika racků, kteří nám poletovali nad hlavami.
"Chápu tě… Mě to taky tak přijde…"souhlasila jsem s ním a podívala se tím samým směrem, jako on.
"Bude to zkouška pro nás pro oba… Najednou už to nebude ty a já, ale bude to i někdo další… Bell, chci, abys věděla, že to, že teď bude Polly s námi bydlet a to, že bude moje žena, neznamená, že ty pro mě přestaneš existovat. Ty pro mě budeš vždy na prvním místě, nikdo tě odtamtud nesesadí. Vždy budeš v mém srdci zaujímat to největší místo… Pořád budeš má malá holčička, kterou mám tak rád…"řekl vážně a stiskl mi ruku. Jen jsem se usmála a přikývla. Podívala jsem se mu do očí a znovu se pousmála.
"Já vím…"ujistila jsem ho a on mi úsměv oplatil. Znovu si mě přitáhl k sobě a obmotal mi jednu ruku kolem ramen, zatímco já se hlavou opřela o jeho rameno.
"A co Edward? Po tom, co jste se vrátili z Clevelandu to vypadá, že jste si bližší, než kdy dřív…"poznamenal a já se zachechtala.
"Nevyzvídej…"kárala jsem ho posměvačným tónem.
"No já jen abys mi když tak dala vědět, kdybych měl být dědečkem…"lehce pokrčil rameny.
"Tati!"okřikla jsem ho a oba jsme se začali smát…

Bylo něco po poledni, když jsme s Charliem dorazili ke Cullenům. Všichni nás chápali, sice prý měli chvíli strach, jestli se nám něco nestalo, ale chápali, že potřebujeme být sami a naposledy si to spolu užít. Zrovna jsem s Edwardem ležela na trávě za domem Cullenů a dívala se na mraky nad sebou, hlavou opřená o Edwardovu paži. Edward mi stéblem trávy přejížděl po pravé paži. Příjemně to lechtalo… Modlila jsem se, aby vyšlo počasí, aby nezačalo pršet, a zatím se docela dařilo. Obloha nevypadala už tak hrůzostrašně, jako ráno, když jsem vstala, za což jsem byla ráda…
"Pořád myslíš na to, že přijdeš o Charlieho?"uslyšela jsem vedle sebe Edwardův hlas, ale neotáčela jsem se víc k němu. Chvíli jsem přemýšlela, jak odpovědět.
"Možná…"odpověděla jsem nakonec zoufale a periferním viděním zjistila, že se opřel o jednu ruku a naklání se nade mnou. Vzal můj obličej do dlaně jedné ruky a donutil mě tak se na něj podívat.
"Bells, nic to nebude, uvidíš… Možná ti to teď přijde zvláštní a hrůzu nahánějící, myslíš si, že už tě Charlie nebude mít tak rád, ale je to jinak… Pro Charlieho vždy budeš jeho dcera, nezapomene na tebe… Vím, jak se cítíš… Dá se říct, že jsem si prošel něčím podobným, když jsem ztratil svou skutečnou rodinu a potom se připojil k této. A věř mi, že se skvělými lidmi to jde hodně snadno. A Polly podle mě skvělá je… Uvidíš, nakonec si budeš nadávat za to, že ses toho bála…"řekl a usmál se. Nakonec jsem mu úsměv oplatila, protože jsem věděla, že má pravdu. Byl to prostě jen zvláštní pocit, nic víc… Leželi jsme tam spolu ještě asi další dvě hodiny. Někdy jsme si povídali, někdy jsme prostě jen mlčeli. Po dvou hodinách jsme z jednoho okna viděli vykouknout Alici, která nám zamávala na znamení, že to všechno začíná. Edward byl ihned na nohách, jenom já trochu zaostávala. Vyplašeně jsem se ještě jednou podívala na nebe a zhluboka se nadechla, než jsem se postavila. Ruku v ruce jsme pak šli s Edwardem dovnitř do domu, než jsme se oba rozešli vlastními cestami. Já si to namířila k Alici do pokoje, kde jsem viděla všechny členky Cullenovic famílie a Polly. Za půl hodiny by měla přijet i Angela a ještě pár hostů, o kterých mi Charlie nechtěl nic říct. Prý je to překvapení. Alice ihned roztáhla ruce, když jsem vešla do pokoje a rychle zamávala rukou, abych přišla k ní. Cestou jsem se dívala na Polly, která vypadala, že je značně nervózní. Vedle ní stála Esme, která se jí snažila uklidnit. Když jsem se střetla s Pollyniným pohledem, snažila jsem se usmát a tím jí dodat ještě víc odvahy.
"Tady jsi!"zvolala Alice, jako kdybych byla ten největší opozdilec.
"Sedni si, namaluju tě jako první, abys mi potom mohla pomoct s Polly a byla už hotová…"řekla mi a ihned mě vedla k židli. Povzdechla jsem si, ale poslechla. Posadila jsem se na židli a zavřela oči. Po celou tu dobu, co mě Alice líčila, jsem se snažila myslet na něco normálního a ne na to, co se bude dít už za pár hodin. Nakonec jsem se snažila přijít na to, koho vlastně Charlie pozval, ale na nikoho jsem nemohla přijít, protože jsem věděla o celém seznamů hostů a pokud vím, byli tam všichni, na koho jsem si vzpomněla. Nakonec Alice přestala s líčením a vrhla se na vlasy. Chtěla něco jednoduchého, ale finální výsledek moc jednoduše nevypadal… Měla jsem na hlavě drdol, který nebyl moc utažený, takže jsem vlasy neměla tak připláclé na hlavě, ale tak to Alice zřejmě zamýšlela. Měla jsem bílé stíny s lehounkým nádechem žluté, řasenku a trochu make-upu. Vypadalo to moc hezky. Šaty jsem na sobě ještě neměla, prý bych si je mezitím mohla něčím ušpinit anebo je zmuchlat, takže jsem si je měla vzít až úplně nakonec. Mezitím, co mě Alice líčila, přijela Angela, kterou si Alice vzala do parády hned po mně. Potom Alice nalíčila Rose s Esme a potom Rose nalíčila Alici. Když byly družičky a svědkyně připraveny, byla na řadě nevěsta. S Polly si dala Alice s Rose největší práci a výsledek stál skutečně za to. Polly měla na hlavě složitý účes, ve kterém měla přidělaný závoj. Ona byla jediná, která měla na sobě šaty při líčení. Opravdu jí to moc slušelo. Nepostřehla jsem ani to, že jsem se celou dobu usmívala. Nakonec jsme se oblékly i my a uklidili pokoj od všech líčidel a vaků na šaty. Já, Alice, Rose a Angela jsme vypadaly skoro stejně. Všechny jsme měly drdol, až na Alici, která měla krátké vlasy, a všechny jsme měly stejné líčení a šaty… Když jsme se potom všechny najednou postavily před zrcadlo, vypadalo to kouzelně. Esme měla na sobě kalhotový kostým krémové barvy, který jí hrozně moc slušel. Vlasy měla různě nakroucené, ale rozpuštěné. Nakonec Esme na chvíli odešla a potom přišla se zářivým úsměvem, který patřil mně. Na chvíli jsem se lekla, jestli na mě někdo něco nechystá, ale Esme mi to vyvrátila.
"Bell, dole na tebe někdo čeká…"řekla mi vlídným hlasem a já přikývla. Vyšla jsem z pokoje a pomalu sešla po schodech dolů. Vše tady už bylo připraveno na večerní oslavu. Všude byly květiny a příjemně to tu vonělo. Pod schody jsem zahlédla osobu. Nedočkavost ve mně sílila s každým dalším krokem. Nakonec, když jsem sešla poslední schod, se na mě ta osoba otočila. Vlídně se na mě usmála a já jí to musela opětovat. Přede mnou stála postarší dáma s šedivými vlasy a krémovou sukní se sakem. Ale já ji ihned poznala.
"Babičko Mary!"zvolala jsem nadšeně a rychle přeběhla k ní, abych ji objala. Neviděla jsem ji tak dlouho! Rychle jsem si spočítala, že je to přesně deset let…
"Á, Bellinko, holčičko moje… Tak dlouho jsem tě neviděla! Ukaž se mi!"zvolala radostně a vymanila se z mého objetí, aby si mě prohlédla. Pořád mě držela za ruku a sjížděla mě uznalým pohledem.
"Vidím, že z tebe Charlie má asi radost… Moc ti to sluší, holčičko… Jsi celá maminka… Zato já si tě pamatuju jako dívenku s dvěma copánky a rovnátky, když jsi u nás slavila osmé narozeniny! Z tebe je ale teď dospělá slečna! A moc pěkná slečna!"řekla a já uslyšela z vedlejšího pokoje ohromný smích. Trochu jsem zrudla, ale ten smích jsem poznala.
"Momentík, babi…"špitla jsem k ní a otočila se čelem k těm dveřím vedoucím do pokoje, ze kterého se smích ozýval.
"Copak je ti tak směšné, Emmette?"zavolala jsem tím směrem. Po chvíli se ve dveřích objevil Emmett, už oblečený ve smokingu a šel k nám.
"Tak tys měla rovnátka, Bell?"řekl tiše mým směrem a znovu se zasmál. Nakonec došel až k nám.
"Ehm, babi… Tohle je Emmett… Je to veselá kopa, směje se úplně všemu…"představila jsem ho a babička se jen zasmála. Potřásla si s ním rukou a po chvíli se v místnosti objevili i další.
"Tohle je Jasper a tohle Carlisle…"představovala jsem je jednoho po druhém, až ke mně nakonec došel Edward a obmotal mi ruku kolem pasu.
"Ehm… A tohle je Edward…"představila jsem ho a nemohla jsem si nevšimnout, jak ho babička sjíždí pohledem.
"Tak to jste vy, ten mladík, do kterého je naše Bellinka tak poblázněná? Moc ráda vás poznávám…"řekla mile a natáhla k němu ruku. Zato já cítila, jak se mi do obličeje hrne červená…
"To já vás také"odpověděl jí Edward a potřásl si s ní. Po chvíli se dole objevil i Charlie.
"Mami! No ne, ty už jsi tady?"volal už ode dveří a rychle šel k nám.
"Charlie, chlapče!"zvolala babička a rychle a pevně ho objala. Nechali jsme je, aby si spolu popovídali a každý jsme se na chvíli věnoval něčemu jinému.
"Moc ti to sluší…"uslyšela jsem Edwardův hlas vedle sebe a hned se k němu otočila.
"Tobě taky!"odpověděla jsem mu ihned a usmála se, stejně jako on. Povídali jsme si asi ještě půl hodiny, než jsem z prvního patra uslyšela volat mé jméno. Rychle jsem se vydala zpět do pokoje, kde byla dámská populace. Ještě chvíli jsme tam řešily poslední úpravy, než jsme se všechny najednou podívaly na hodiny, které ukazovaly něco po šesté.
"Musíme jet!"zvolala rychle Alice a vydala se ke dveřím. Zatímco se všechny stahovaly ke dveřím, já šla zpět do pokoje k Polly. Měla jsem s ní jet posledním autem a musely jsme počkat, až všichni odjedou… Položila jsem jí ruce na ramena a vřele se usmála.
"Bude to dobré, uvidíš"povzbuzovala jsem ji a ona mi úsměv rozpačitě vracela.
"Díky, Bello…"řekla a já se ještě víc usmála.
"Kdykoli… A teď už pojď, ať nepřijedeš na svou svatbu pozdě!"zvolala jsem a vzala ji za ruku. Společně jsme potom šli až dolů, kde čekal Carlisle s Edwardem, kteří nás měli odvézt. Byli jsme tu jako poslední, všichni už jeli. Společně jsme nasedli do Edwardova Volva. Já si sedla s Polly na zadní sedadlo a Carlisle na sedadlo spolujezdce. Asi po pěti minutách jsme dohnali kolonu známých aut a připojili se k ní. Do Port Angeles jsme dorazili asi dvacet minut poté. Všechna auta zaparkovala na parkovišti před kopcem, na kterém se měla svatba konat a všichni hosté začínali vystupovat a chodit nahoru. My ještě počkali, až Charlie zmizel z dohledu a potom jsme vystoupili i my. Tady dole jsme byli jen my, družičky a mládenci. Carlisle s Esme ihned šli zaujmout svá místa na kopci. Ještě tu byl otec Polly, který ji vedl k oltáři. Všichni jsme se usmívali a udělali průvod. Ještě jsme všichni dostali květiny a mohlo se vyrazit. Bylo zvláštní, jak teď všechno tak rychle ubíhalo… Já s Edwardem jsme byli v čele průvodu. Za námi stála Alice s Jazzem, potom Rose s Emmettem a potom Angela s Bryanem. A za nimi pochopitelně Polly se svým otcem. Ještě chvíli jsme počkali, než jsme uslyšeli svatební pochod. Hrál ho nějaký dobrák na klávesy, protože se tato svatba nekonala v kostele. Edward mi pohladil ruku, kterou jsem za něj byla zavěšená a společně jsme vyšli nahoru na kopec. Po chvíli už jsme šli po červeném koberečku uličkou, kterou lemovaly bílé židle směrem k růžemi obrostlému oblouku, pod kterým stál Charlie a vedle kterého stáli z každé strany Esme s Carlislem. Nevím, čím to bylo, ale začínala se mě zmocňovat tréma. Snažila jsem se usmívat, ale nevím, jestli to spíš nevypadalo jako křeč. Nakonec jsem se ale vzchopila a vyměnila si dlouhý pohled a úsměv s tátou, který vypadal nervózně. Poslala jsem mu vzdušný polibek, když jsme se s Edwardem postavili vedle Carlislea, který stál na pravé straně oblouku. Za nás se postavila ještě Alice s Jazzem a na druhou stranu se postavila Rose s Emmettem a Angela s Bryanem. Podívala jsem se směrem k hostům. Některé jsem znala, některé ne. Ale já se spíš snažila najít toho někoho, kdo měl být společně s babičkou překvapením. Ale neviděla jsem nikoho takového… Najednou se všichni hosté postavili a na konci "uličky" se objevila Polly s otcem. Pomalu kráčela směrem k nám. Naposledy jsem se podívala na tatínka, který však měl oči jen pro Polly. Usmála jsem se tomu a vyměnila si další rychlý pohled s Edwardem, než jsem se o něj opřela zády a než mi obmotal ruce kolem pasu. Pollynin otec si vyměnil pár slov s Charliem a potom mu předal Polly. Polly s tatínkem se postavili čelem ke knězi a chvíli mlčky stáli, než dohrál svatební pochod a než se všichni hosté opět posadili. Kněz začal s obřadem. Vnímala jsem každé jeho slovo, pohledem jsem sklouzávala k oceánu a potom zpátky na Charlieho, a tak pořád dokola. V duchu jsem si představovala, jaké by to bylo, kdybychom tam místo tatínka s Polly stáli my s Edwardem… V tuto chvíli jsem cítila Edwardovu přítomnost snad víc, než kdy předtím. Pokaždé, když se jen trochu pohnul, nebo když mi palcem přejel po břiše, kdykoliv se mě dotkl, mi tělem projížděly různé impulzy. Příjemné impulzy… Zajímalo mě, jestli třeba myslel na to samé? Opatrně jsem svou rukou překryla tu jeho a on nám propletl prsty a ještě víc tu mou stiskl. Můžu to brát jako ano? Sama pro sebe jsem se usmála a snažila se vnímat slova kněze. A samozřejmě držet svoje pubertální myšlenky na uzdě… Asi po deseti minutách se kněz konečně dostal k tomu nejdůležitějšímu. Tatínek se postavil k Polly čelem. Cítila jsem drobné pálení v očích. V duchu jsem si představovala provaz, který se díky silnému napětí začíná přetrhávat. S každým slovem slibu, který říkal kněz, začínal provaz povolovat víc a víc… Pustila jsem Edwardovu ruku a rychle si setřela pár slz, které mi zatím stihly uniknout. Edward mě ještě více stiskl v pase.
"Získáš toho víc, než co ztratíš…"slyšela jsem jeho hlas u svého ucha a jen přikývla. Ano, má pravdu… Pomalu jsem opět začínala vnímat kněze.
"…dokud vás smrt nerozdělí?"ptal se a obrátil se k Charliemu. Ten chvíli mlčel a podíval se na mě. Unikla mi další slza, ale povzbudivě jsem se na něj usmála a přikývla. Lehce mi úsměv vrátil a podíval se na Polly.
"Ano"odpověděl. RUP! Provaz se přetrhl… Zhluboka jsem vydechla. Nevěděla jsem, jaké to bude, ale tohle jsem opravdu nečekala. Najednou jako kdyby to ve mně začalo jásat, byla jsem šťastná… Slabě jsem se tomu zachichotala. Budu muset Edwardovi znovu poděkovat…
"A vy, Polly Macronová. Berete si tady Charlieho Swana, budete s ním v nemoci i ve zdraví, budete ho milovat a ctít, dokud vás smrt nerozdělí?"obrátil se kněz k Polly a bylo vidět, jak Polly zhluboka dýchá.
"Ano"odpověděla po chvilce a bylo vidět, jak se Charlie usmál. Poté jim kněz podal na tácku jejich prstýnky, které jeden druhému navlékli. Brečela jsem dojetím…
"Tímto vás prohlašuji manželem a ženou… A nyní může ženich políbit nevěstu…"pronesl kněz. Charlie odvinul Polly závoj a políbil ji. Cítila jsem, jak se usmívám čím dál tím víc… Znovu jsem se podívala k obzoru a na oceán. Slunce zapadalo. Slastně jsem vydechla a víc se stulila k Edwardovi. Potom se Polly s Charliem otočili k hostům a my na ně začínali házet rýži. Všichni se smáli a začali se zvedat. Rychle jsem se vymanila Edwardovi z náručí a udělala těch několik kroků k Charliemu. Zářivě se na mě usmál a pevně mě obejmul. Skoro mě umačkal.
"Blahopřeju, tati"zašeptala jsem mu do ucha.
"Díky, holčičko… Mám tě rád"odpověděl mi a já musela znovu popotáhnout.
"To já tebe taky…"řekla jsem a odlepila se od něj, abych si ho mohla prohlédnout. Za mnou už se tvořila fronta, a tak jsem jen vlepila tátovi pusu na tvář a přešla vedle k Polly…

Když si Polly s tátou vyslechli všechny gratulace, přišlo na řadu focení. Nakonec jsme asi po hodině vyrazili zpět do Forks. Divila jsem se, že se dá u Cullenů zaparkovat tolik aut. Všichni poté ihned zamířili na parket a já za sebou uslyšela někoho volat mé jméno. Otočila jsem se za tím hlasem a stálo mě hodně úsilí nezačít ječet radostí.
"Carol!"zvolala jsem a rychle se prokličkovala davem lidí až k ní, abych ji objala. Obě jsme potom začaly poskakovat na místě, ze vší té radosti. Ukázalo se, že táta pozval Carol i s rodinou. Po chvilce k nám táta přišel, aby je také přivítal, ale potom musel zase jít na svůj první tanec s nevěstou… Tento večer ubíhal velmi rychle… Kolem jedenácté jsem uslyšela někoho mluvit do mikrofonu.


"A teď tu máme jedno speciální přání od ženicha… Prosím, zatleskejte ženichovi a jeho dceři!"zvolal a já zůstala stát jako přikovaná. Najednou jsem proti sobě viděla Charlieho, jak jde ke mně s nataženou dlaní.
"Ne, tati, ne…"lehce jsem protestovala, když mě vzal za ruku a šel se mnou doprostřed parketu. Najednou začala hrát písnička… Byla od Roxette… Táta si mě přitáhnul k sobě a dal mi ruku kolem pasu. Povzdechla jsem si a položila mu tu svou na rameno.
"Copak? Tancovat přece umíš! Jsi má malá šampionka státu Washington!"zašeptal mi do ucha a začal se mnou pomalu kroužit po parketu. Trochu jsem se tomu zasmála a začala se přizpůsobovat Charlieho krokům. I Charlie byl poměrně vysoký, a tak jsem si položila hlavu na jeho hruď a nechala se kolébat…

Lay a whisper on my pillow
Leave the winter on the ground
I wake up lonely, there's air of silence
In the bedroom and all around
Touch me now, I close my eyes and dream away

Polož šepot na můj polštář
Nechej zimu na podlaze
Probudila jsem se sama, všude je ticho
v pokoji a všude okolo
Dotýkej se mě, zavřu oči a zasním se

Bylo to zvláštní. Ale zároveň se mi to líbilo. Charlie si mě držel pevně u sebe a já se tomu nebránila. Opět jsem byla v bezpečí u svého táty.
"Tati, díky, že jsi mi dneska vyprávěl o… ty víš o čem…"řekla jsem a trochu popotáhla. Rukou mi přejel lehce po zádech.
"Nemáš vůbec zač, holčičko… Myslel jsem, že bys to měla vědět… Od té doby jsi pro mě byla vším… Bylas a vždycky budeš…"odpověděl mi a já znovu cítila štípání v očích…
"Jsi ten nejlepší táta na světě… Nikdo nemá lepšího!"řekla jsem mu a cítila, jak mě ještě víc stiskl.
"Díky, Bellinko… Jsem hrozně rád, že tě mám…"řekl a dal mi pusu do vlasů.

It must have been love, but it's over now
It must have been good, but I lost it somehow
It must have been love, but it's over now
From the moment we touched till the time had run out

Musí to být láska, ale už je po všem
Musí to být dobré, ale nějak jsem to ztratila
Musí to být láska, ale už je po všem
Od okamžiku, kdy jsme se dotkli, do okamžiku, kdy čas vypršel

S tátou jsme tančili celou písničku a ještě jednu potom. Bylo to velmi příjemné. Dá se říct, že mi s Charliem nikdy nebylo líp. Než jsme začali tančit na druhou písničku, Charlie řekl docela vtipnou oznámku, ale mě i tak utkvěla v paměti…
"Ber to jako takový trénink na to, až spolu budeme tančit na tvé svatbě…"musela jsem se tomu vždy usmát. A abych pravdu řekla, z tátova objetí se mi vůbec nechtělo. Dokonce ani když pro mě po druhém tanci přišel Edward. Charlie ale ihned šel pro Polly, a tak jsem se přimkla k Edwardovi a tančila s ním. Po třetí písničce ale hudba přestala hrát a Emmett křičel do mikrofonu.
"Prosíme všechny dámy, aby se postavily na parket a naše nevěsta na stupínek… Bude se házet kyticí!!"najednou nastal velký zmatek. Edward mi vtiskl pusu na tvář a nechal mě tam stát samotnou. Vedle mě bylo několik dalších lidí. Polly se postavila zády k nám a hodila za sebe kytici. Bylo zvláštní pozorovat tu kytici, jak letí vzduchem až přímo ke mně. Natáhla jsem ruce a chytila ji. Všichni kolem začali tleskat, jen já byla v takové divné euforii, že jsem to skoro ani nevnímala. Potom se na parketu objevili opět pánové a pokračovalo se v tanci. Ještě chvíli jsem byla mimo, ale potom jsem se vzpamatovala a šla z parketu pryč. Po chvilce se za mnou objevil Edward a vzal mě za ruku.
"Nechceš vypadnout?"nadhodil a šibalsky se usmál. Podívala jsem se směrem k parketu a zpátky na něj. Usmála jsem se taky a ještě víc mu stiskla ruku. Vydal se se mnou pryč z parketu a šel se mnou přes celý pozemek až skoro k lesu, kde jsme narazili na menší říčku, přes kterou byl most. Přešli jsme po něm a já začínala mít strach, když jsme se ocitli na kraji lesa. A bylo to na mě znát. Pečlivě jsem volila každý svůj další krok a tam zpomalovala tempo. Edward to nejspíš vycítil.
"Nemáš se čeho bát, už tam budeme"ujistil mě a ještě se usmál. Rozhodla jsem se mu opět věřit. A opravdu… Když jsme došli na ono místo, zatajil se mi dech a já začala zírat. Před námi stál altánek. Byl kruhového tvaru a byl obrostlý růžemi.
"No páni"vydechla jsem.
"Tohle je takový altánek, co vymyslela Esme, kam každý z nás chodí, když chce být sám a něco si promyslet…"řekl jakoby na vysvětlenou a usmál se.
"Je nádherný!"vydechla jsem jen a udělala dva kroky k němu. Tady, na kraji lesa, pár metrů od řeky, porostlý růžemi, vypadal naprosto kouzelně… Pak jsem se otočila zpátky k Edwardovi.
"A co my tu děláme?"zeptala jsem se a on se pousmál.
"Myslel jsem, že by sis po celém tom dni chtěla trochu odpočinout a jediné místo, které mě napadlo, bylo tohle…"odpověděl mi a vedl nás dovnitř. Posadil se na lavičku a opřel se o zídku za sebou. Já si namísto toho lehla a hlavu mu dala do klína. Opatrně mě začal hladit po vlasech a různě si s nimi hrál.
"Vypadáš nádherně…"řekl mi a vypadalo to, že to myslí vážně. Já se jen uchichtla.
"Nech toho, ještě se začnu červenat…"pokárala jsem ho, ale on se nedal.
"Když se červenáš, sluší ti to ještě víc…"podotknul.
"No tak…"utnula jsem ho a on se slabě pousmál.
"Nakonec vypadáš, že máš z té svatby radost… A to ses toho bála…"podotknul a znovu mě pohladil. Jen jsem se usmála.
"Ano, mám radost… Měl jsi pravdu, nebylo se čeho bát… Děkuju"řekla jsem a zahleděla se mu do očí. Trvalo to asi dvě minuty. Nic jsme neříkali, jen jsme se dívali do očí tomu druhému.
"Miluju tě…"pronesl po chvíli vážně. Já se vzpřímila, posadila se a obrátila se k němu čelem.
"Já tebe taky…"odpověděla jsem mu. Jen se pousmál a položil mi ruku na tvář. Pomalu si přiblížil můj obličej k tomu svému. Když byl ale svými rty vzdálený od mých asi jen dva centimetry, zarazil se. Očima se pořád něžně vpíjel do těch mých.
"Páni…"vydechl a můj obličej ovál jeho sladký dech.
"… Před padesáti lety bych nevěřil, že to udělám… Že mi to bude dopřáno…"řekl a já se mírně zamračila, protože jsem tomu moc nerozuměla. Když jsem ale v té tmě uslyšela nějaké cvaknutí a podívala se mezi nás, zatajil se mi dech. Zírala jsem na krabičku, ve které se třpytil prstýnek, kterou měl Edward ve dlani mezi námi… Potom jsem zvedla zrak a vyplašeně se podívala opět na Edwarda.
"Isabello Swanová, stojíš si pořád za tím názorem, že by sis mě vzala?"zeptal se a něžně se mi vpíjel do očí. Já pohledem sklouzla opět ke krabičce v jeho dlani a chvíli jí pozorovala. Dlouho jsem mlčela.
"Bell…"oslovil mě znovu a já vzhlédla.
"…vezmeš si mě?"zopakoval svou otázku a já se zeširoka usmála.
"Ano"odpověděla jsem mu a mohla jsem vidět, jak se mu v očích roztančily jiskřičky. Najednou mě popadl kolem pasu a postavil mě.
"Myslíš to vážně? Opravdu by sis chtěla vzít… zatraceného anděla?"ptal se naléhavě. Já se ještě víc usmála a obmotala mu ruce kolem krku.
"Vzala bych si tě, ať už bys byl nějaký pobuda, anebo samotný Pán zla… Miluju tě, nic to nezmění… Hrozně ráda si tě vezmu…"odpověděla jsem mu a potom jsem ztratila pevnou půdu pod nohama. Zdvihl mě ze země a několikrát se se mnou zatočil dokola, než mě opět postavil na zem. Trochu si mě od sebe oddálil a znovu dal mezi nás krabičku s prstýnkem. Sundala jsem své ruce z jeho krku a natáhla k němu tu levou. Vyndal prstýnek z krabičky a krabičku schoval do kapsy. Levou rukou chytil tu mou a pravou mi na prsteníček navlékl stříbrný, blyštící se prstýnek. Zvedla jsem zrak z prstýnku opět na něj a usmála se, stejně jako on. Znovu si mě přitáhl k sobě, ale než se svými rty dotkl mých, zašeptal.
"Teď už víš, jakou lumpárnu jsem zamýšlel…" a pokořil ty hranice, co byly mezi námi. Naše rty se spojily v jeden dlouho nekončící polibek…
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Lady *D* Lady *D* | E-mail | Web | 25. srpna 2009 v 15:09 | Reagovat

celu poviedku som preplakala :D boze bolo to nadherne... rychlo pokracko

2 MS. Cullen MS. Cullen | Web | 26. srpna 2009 v 9:54 | Reagovat

[1]: Ty taky? :))
Já jsem brečela hlavně, když jí Charlie vyprávěl o tom, jak k ní tu noc přišel - když byli na rybách - Tenhle díl na 100% patří k jedněm z těch nejlepších!

3 Ywka Ywka | 19. září 2009 v 20:25 | Reagovat

Všechny kapitoly se mi moc líbí, jen je ale trochu nedomyšlené, že pozvali na svatbu i Carol s rodinou. Nežili oni v domění, že Edward zemřel??

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.