close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

NTEC 43.kapitola- Návrat do starých kolejí

17. srpna 2009 v 19:13 | ewikk |  Neznám tě,Edwarde Cullene by Dara

43. kapitola- Návrat do starých kolejí


Na útesu jsme stáli ještě dlouho potom. Nikomu z nás se nechtělo domů. Nechtěli jsme opustit náruč toho druhého, objetí, které bylo pevnější než kdy dřív. Nechtělo se nám zpátky do toho každodenního, nudného života, kde se o svá srdce musíme dělit i s někým dalším, když největší místo zaujímá v našem srdci ten druhý a srdce jásá, když s ním může být, právě jako teď… Užívala jsem si Edwardovo objetí, vychutnávala jsem si tu husí kůži na svých zádech pokaždé, když mi po nich něžně přejel rukou. Vychutnávala jsem si každý sebemenší tlak na temeni, když mě tam, byť jen letmo, políbil. Nikdy jsem se necítila úplnější, než právě teď…
Edwardovo objetí ale mělo ještě další bonusové body navíc… Jako kdyby jich už teď nebylo moc, že?... Mohla jsem svobodně přemýšlet… Byla jsem tak uvolněná, v duchu jsem skákala z obláčku na obláček, takže nebyl sebemenší problém, pustit mysl na procházku. Přemýšlela jsem o mnoha věcech… Ale nejvíce o dnešním dni. O dni, který zcela jistě změní od základů život mnoha lidem. Včetně mě. Anebo spíš… Hlavně mně? Ne, hlavně mně ne… Ale život mi to změní rozhodně hodně… Bylo zvláštní si jen pomyslet, že můj táta bude můj už jen dva měsíce… Tak málo času… Můj tatínek, který se už podruhé bezhlavě žene do té nejsložitější etapy života zvané "manželství" s nadějí, že tentokrát už to vyjde… Ano, do našeho života vstoupí další člověk… Polly. Pro mě a Charlieho to bude určitě důležitá zkouška… My dva, kteří jsme byli skoro osmnáct let zvyklí jen na toho druhého, se najednou budeme muset dělit o naše životy, náš životní prostor, o místo na gauči v obýváku, naše starosti a radosti, s někým dalším… Ale to je to nejmenší… Je to samozřejmost, na kterou se oba těšíme, kterou budeme dělat rádi… To je jen menší část toho všeho. Ale ta větší část je jiná, ale zároveň tak stejná… Budeme se muset dělit s někým dalším i o naše srdce… Srdce tak přeplněné, ale zároveň prázdné natolik, aby mohlo přijmout i někoho dalšího… Usmála jsem se nad představou, že už za dva měsíce v našem domě nebude tak příšerné ticho, které tam občas panovalo… Začne se používat i další židle u stolu, která doteď zela prázdnotou… A tím jsem se dostala k další velké události, která se dnes stala… Událost, která znamenala ohromně moc, ale zároveň skoro nic… Na jednu stranu bych mohla skákat radostí, že mě Edward neoficiálně požádal o ruku, ale… To slovo neoficiálně tam hraje ohromnou roli… A právě to ve mně zasévalo zrnko pochybností… Jasně, Edward se mě zeptal, jestli bych si ho nechtěla vzít… NĚKDY… Takže to, co znamená ohromně moc, jakoby najednou neznamenalo skoro nic. Ale právě ony pochybnosti, které jsou zasety hluboko ve mně, bych potřebovala vyhrabat a hodit za hlavu… Kdyby to šlo… Tiše jsem si povzdechla a zvedla hlavu, abych se podívala na Edwarda… Obdařil mě oslnivým úsměvem a z jeho očí plála upřímná láska… Hřálo mě to u srdce…
"Edwarde, ty by sis mě chtěl vzít i přesto, že jsme každý jiný?"zeptala jsem se a kladla důraz na slovo "jiný". Pochopil, ale znovu se něžně usmál.
"Miláčku, možná, že jsme každý jiného druhu, ale v jádru jsme stejní… Bell, jen se podívej! Je víc věcí, ve kterých jsme stejní, než těch, ve kterých jsme rozdílní… Oba milujeme svou rodinu a hlavně… Víc než cokoliv jiného milujeme toho druhého! Není tohle to, na čem skutečně záleží? Záleží na tom, co k sobě cítíme, ne na tom, čím jsme… Takže… Pokud to nevadí tobě, mně už vůbec ne…"odpověděl mi a pohladil mě po tváři. Jen jsem se usmála a znovu se opřela hlavou o jeho hruď.
"Mně to taky nevadí…"zašeptala jsem a cítila, jak se usmál, protože to slyšel.
"Ale?"zeptal se a já si povzdechla. Asi musel vědět, že nějaké "ale" na tom bude.
"Ale… Za několik let… No, víš… Ty nestárneš, ale já ano… Za několik let budu vypadat jako tvoje babička…"povzdechla jsem si a cítila, jak ztuhl. Po chvíli se ale trochu uvolnil, a já tak nějak vycítila, že hledá správná slova, jak mi odpovědět. Zhluboka se nadechl a vydechl.
"Belli, jsou způsoby, jak spolu můžeme být, věř mi… Společně je najdeme a budeme spolu… Teď můžu říct, že to nejtěžší už jsme spolu překonali… Anebo aspoň většinu z toho všeho…"řekl mi a já se sama pro sebe zamračila.
"Jaké způsoby?"zeptala jsem se a on chvíli mlčel.
"Dozvíš se to, slibuju… Ale ne teď…"řekl mi a já neměla důvod mu nevěřit, když upřímnost čišela z každého jeho slova… A tak jsem jenom přikývla. Stáli jsme tam ještě asi další půlhodinku. Zvedla jsem hlavu a podívala se na něj. Shlížel na mě takovým zvláštním způsobem…
"Co je?"zeptala jsem se a usmála se. Úsměv mi oplatil…
"Pamatuješ si, co jsem ti říkal v autě, když jsme jeli z Clevelandu? Co mě přimělo se ti po soutěži přiznat? Říkal jsem, že jsem stál tady za tebou a pozoroval tě ve světle měsíce… Myslel jsem, že nic hezčího být nemůže, ale mýlil jsem se…"odpověděl mi.
"A co je tedy ještě hezčí?"zeptala jsem se.
"Předtím jsem byl zalezlý ve křoví a mohl se na tebe jenom dívat… Ale teď… Teď tě můžu držet v náručí a dívat se zblízka do tvých očí, kde se odráží třpyt měsíce, můžu vidět, jak ho obdivuješ, jak ho máš ráda…"řekl mi a na důraz svých slov mě ještě víc stiskl kolem pasu. Úsměv se mi ještě víc roztáhl a přemístila své ruce z jeho hrudi a spojila je za jeho krkem, čímž jsem se přitáhla ještě blíž k němu.
"Ale tebe mám radši…"usmála jsem se na něj a on mi úsměv oplatil. Naklonil se ke mně a dlouze mě políbil…

Po dalších deseti minutách Edward nadhodil.
"Půjdeme ne?"řekl a já opět přikývla. Opatrně jsem se vymanila z jeho náručí a naposledy se podívala na černým závojem noci překrytou hladinu oceánu před námi. Edward mě chytil za ruku a propletl naše prsty. Usmála jsem se sama pro sebe a nechala se jím vést po pláži zpátky k parkovišti, kde jsme nechali Edwardovo auto… Po většinu cesty jsme mlčeli, nepotřebovali jsme narušit to úžasné ticho noci… Měsíc plul po nebi a nádherně se odrážel od hladiny oceánu… Byl to nádherný pohled… Nakonec jsme došli až na parkoviště v La Push. Edward odemkl auto a společně jsme nasedli a jeli zpátky do Forks…

Edward zaparkoval u nás před domem okolo desáté večer. Vypnul motor a otočil se na mě. Něžně se usmál a já mu úsměv oplatila. Natáhl se pro mou ruku a něžně ji chytil… Vůbec se mi teď od něj nechtělo, ale aspoň jsem se mohla uklidňovat tím, že ho uvidím zítra ve škole… Opatrně se naklonil blíž ke mně a já udělala to samé. Nakonec se opřel čelem o to mé a pohledem sklouzl na mé rty.
"Proč mám takový pocit, že i kdybych ti tisíckrát řekl, že tě miluju, ani v nejmenším by to nevystihlo to, co k tobě ve skutečnosti cítím?"řekl spíš sám pro sebe a mě to donutilo se usmát. Pousmál se mé reakci a ještě víc se ke mně přiblížil.
"Miluju tě…"zašeptal s pohledem stále u mých rtů, stejně, kam teď padl i můj zrak.
"Já tebe taky…"zašeptala jsem těsně předtím, než pomalu zbortil tu poslední hranici mezi našimi rty…

Dovnitř do domu jsem vešla půl hodiny potom. V poslední době jsou naše loučení čím dál delší. Ale komu by to vadilo, že? Když jsem vešla do obýváku, Polly s Charliem tam ještě byli. S tím, že svatba bude už za dva měsíce, což je v mnoha ohledech dost brzo, bylo zapotřebí vše začít plánovat už teď. Napadlo mě říct Alici, aby si to vzala do parády, ale Polly vypadala, že se na přípravy těší a bude ráda plánovat, a tak jsem jí to nechtěla kazit a svůj nápad s Alicí ani nevyslovovala. Jak jsem za tu hodinku, co jsem byla s nimi dole, zaslechla, tak Polly chtěla svatbu někde venku, při západu slunce. Že by Polly byla romantička? Dále by nechtěla moc nóbl šaty. Podle jejích vlastních slov by se to na ní a na její věk moc nehodilo. Podle mých slov byla právě v nejlepších letech… Ale na to, abych ji přemluvila, bych potřebovala přesvědčovací komando… A já přesně věděla, v kom toto přesvědčovací komando najdu. Stačí jen Polly seznámit s Esme…

Do postele jsem se dostala něco před půlnocí. Hned potom, co nechala tátu s Polly, hádat se o tom, kde svatbu udělat, jsem šla ihned do koupelny, trochu se osprchovat… Než jsem usnula, v duchu jsem si pořád přehrávala dnešní odpoledne v La Push…

Ráno jsem vstala poměrně pozdě. Rychle jsem přeběhla z pokoje do koupelny, kde jsem se ze sebe snažila udělat člověka a potom do pokoje, kde jsem do tašky naházela potřebné učebnice do školy. Zasmála jsem se, když jsem se snažila vzpomenout, kdy jsem ve škole byla naposledy… Jen letmo jsem se podívala z okna a zanaříkala, když jsem uviděla, jaký je venku pořádný slejvák. Rychle jsem seběhla po schodech do kuchyně, kde u stolu seděl Charlie s Polly… Tak takhle to tady bude vypadat za dva měsíce každé ráno? Té představě jsem se v duchu usmála.
"Ahoj…"pozdravila jsem je vesele.
"Ahoj…"pozdravili mě oba jednohlasně a potom se na sebe usmáli. Sedla jsem si na třetí volnou židli a natáhla se pro jeden obložený chleba. Překvapilo mě, jaký hlad jsem měla…
"Bells, s Polly jsme tu řešili přípravy až do rána, takže tady nakonec přespala…"řekl Charlie na vysvětlenou. Já se jen usmála.
"No a? Mě to nevadí…"ujistila jsem je a oni se oba zasmáli. Po čtvrt hodině s nimi jsem se znovu postavila a vydala se z kuchyně ven.
"Ty už jedeš?"zavolal za mnou Charlie a já nakoukla zpátky do kuchyně.
"Ehm… Jo, potřebuju ještě zařídit něco jiného…"řekla jsem jim a pokračovala do předsíně, kde jsem si natáhla bundu a hned nasadila kapuci. Hodila jsem svou školní tašku přes rameno a zakřičela na ně jen "Ahoj", než jsem otevřela dveře a vyšla do deště. Musím říct, že z okna to nevypadalo tak hrozně, jaké to ve skutečnosti bylo. V tomhle případě jsem kapuci ani mít nemusela, stejně to nepomáhalo. Rychle jsem přeběhla ke svému autu a nasedla dovnitř. První, co jsem udělala, bylo to, že jsem zapla topení, abych se aspoň trochu zahřála. Potom jsem si zapla pás a vycouvala z naší příjezdové cesty. Na to, v kolik jsem ráno vstala, jsem teď jela do školy ještě s předstihem, za což jsem byla ráda. Za pět minut už jsem parkovala před školou a usmála se, když jsem si všimla, že je tu auto osoby, se kterou jsem chtěla mluvit. Znova jsem si povzdechla, když jsem vylézala z auta znovu do deště, ale to mě přešlo, když jsem v dálce uviděla stát pod střechou cílovou osobu. Rozběhla jsem se k ní.
"Angelo!"zvolala jsem, když jsem byla ještě asi padesát metrů od ní a ona se dívala jiným směrem. Ihned se ke mně otočila a usmála se. Já doběhla až k ní a objala ji.
"Ahoj, Bell!"zvolala radostně, když mi objetí oplácela.
"Tak ráda tě vidím, Ang!"řekla jsem a odtrhla se od ní, abych se podívala, jak moc se za ten skoro měsíc, co jsme se neviděly, změnila… Naposledy na mě byla naštvaná, a tak jsem byla ráda, že teď není. Prohlížela si mě úplně stejně.
"Páni, ty jen záříš!"podotkla a usmála se na mě.
"Ano! Ale to ty taky!"zvolala jsem a ukázala k ní.
"Ano!"zvolala a podívala se kolem sebe. Najednou mě vzala za ruku a táhla mě k lavičkám, které byly pod střechou. Obě jsme se posadily proti sobě.
"Tak povídej!"pobídla jsem ji a usmála se. Byla jsem tak ráda, že ji vidím!
"Bell, představ si! Začala jsem chodit s Bryanem!"zvolala nadšeně a já její nadšení musela sdílet. Natočila se nalevo od nás a já její pohled následovala. U skříněk stál Bryan McCartney s nějakými svými kamarády. Když spatřil Angie, ihned se usmál a zamával jí. I ona jemu a jiskřičky v jejích očích se nedaly přehlédnout.
"Teda, Ang… Moc ti to přeju!"řekla jsem a ona se usmála. Vzpomněla jsem si, jak o něm jednou básnila...
"Díky, Bell… A co u tebe? Tak dlouho jsme se neviděly! Co jsi dělala ten poslední měsíc? Naposledy jsem tě viděla v nemocnici! Už jsem ti říkala, jak kouzelně jste spolu s Edwardem tančili? To bylo něco úžasnýho, opravdu!"začala horovat a já se tomu jejímu nadšení jen smála.
"Ang, opakovala jsi mi to celou tu dobu, co jsi se na mě v té nemocnici byla podívat…"řekla jsem jí a ona se jen provinile pousmála.
"No… Víš, že Polly s Charliem chystají svatbu?"nadhodila jsem a ona vykulila oči.
"Kecáš?!"zvolala, až se několik lidí, co stálo kolem, po nás podívalo. Rychle si překryla pusu rukou a zachichtala se.
"Ne! Za dva měsíce bude svatba… Já se dozvěděla teprve včera, když jsem přijela z Clevelandu…"řekla jsem jí a ona zvedla jedno obočí.
"Jen jsme si s Edwardem udělali výlet…"řekla jsem na vysvětlenou a pokrčila rameny. Ona k té první ruce na své puse přidala i tu druhou.
"Takže… Vy jste s Edwardem zase spolu?"ptala se a vypadala nadšeně. Víc než to… řekla jsem v duchu a pousmála se.
"Ano…"odpověděla jsem jí.
"A je to lepší, než kdy dřív…"dopověděla jsem a jí se úsměv ještě víc roztáhl. Najednou zvedla zrak ode mě a chvíli sledovala někoho za mnou. Otočila jsem se a podívala se stejným směrem, jako ona. Musela jsem se znovu usmát, když jsem spatřila asi dvacet metrů od nás Edwarda, jak jde k nám. A nedalo se nepovšimnout těch několika holek, které po něm vrhaly významné pohledy, když kolem nich prošel. Otočila jsem se zpátky k Angele a omluvně se usmála. Jen chápavě přikývla a já se sebrala z lavičky a šla mu naproti. Byl promoklý od deště, ale mimořádně mu to tak slušelo… Posledních pár metrů jsem zrychlila tempo, takže jsem na něj potom skoro skočila. Rychle mi obmotal ruce kolem pasu a políbil mě.
"Ahoj…"zamumlal potom a něžně se usmál.
"Ahoj"odpověděla jsem radostně. Jediné mínus na této chvíli bylo to, že začalo zvonit. Oba najednou jsme se zamračili a on neochotně spustil paže z mého pasu a já z jeho krku. Chytil mě za ruku a propletl nám prsty. Vedl nás k učebně, kde jsem měla mít příští hodinu s Alicí… Musela jsem se smát, když jsem si všimla všech těch holek, které házely nepříčetné pohledy na naše propletené ruce, a věděla, že v duchu mě teď každá z nich posílala do horoucích pekel. I Edward si to užíval, jak bylo vidět. Nakonec jsme došli před učebnu trigonometrie, kde jsme se museli, ona až příliš neochotně, rozloučit. Jen jsme se letmo políbili a já vešla do třídy. Všechny zraky ve třídě se upřely na mě… Některé nevěřícné, některé naštvané. Ale jen dva byly radostné. A právě k nim jsem mířila. Když jsem procházela kolem Angely, jen jsem se na ní usmála a pokračovala až dozadu, kde na mě čekala Alice. Radostně mě přivítala. Tohle byl snad nejlepší školní den vůbec…

Školní den ubíhal v hodně rozmazané šmouze. Poznámky učitelů typu "Ále, slečna Swanová se konečně rozhodla se k nám připojit…" jsem přehlížela a těšila se na každou příští hodinu. Celou hodinu s Emmettem jsem nedávala pozor, pořád jsme o něčem mluvili anebo se pošťuchovali a s Rose jsme si povídaly o všem možném. Stejně tak s Alicí, která byla víc než nadšená z toho, že se ve Forks bude dít další svatba… Nakonec konečně nadešel oběd. Vyšla jsem ze třídy fyziky, kterou jsem měla s Rose a ihned zamířila k Edwardovi, který na mě čekal. Propletl naše ruce a společně jsme šli do jídelny. Edward nandal na tác plno jídla a společně jsme šli ke stolu Cullenových. Nakonec se tam našla další dvě místa pro Angelu s Bryanem. Všichni jsme si povídali skoro o všem, co se stalo a hodně jsme se nasmáli. Vlastně, v celé jídelně jsme byli nejvíc slyšet my… Ale nikdo si nestěžoval, takže to bylo v pohodě. Na Bryanovi a Angie byla hodně vidět jejich vzájemná láska. Hodně se k sobě hodili… Nakonec nadešla Biologie, na kterou jsem se moc těšila, protože to byla jedna ze dvou hodin, které jsem měla společné s Edwardem. Oba jsme se jen smáli mrazivým pohledům spolužáků a věnovali se jeden druhému. Pod lavicí jsme měli propletené ruce a celou hodinu po sobě házeli letmé pohledy. Bylo neuvěřitelné, že do konce školního roku zbývá už jen měsíc a půl. A proto jsem byla mrzutější, než kdy předtím. Jen Edward si toho všiml.
"Co je?"zeptal se, když jsme spolu mířili do tělocvičny na poslední hodinu.
"No… Za měsíc a půl už budou prázdniny…"řekla jsem nevrle a on se zasmál.
"A to vadí?"zeptal se.
"Před prázdninami většinou bývají zkoušková období… A pokud to nevíš, já za tenhle školní rok víc chyběla, než jsem tu byla… Takže nemám absolutně žádnou šanci se dostat do dalšího ročníku…"řekla jsem mrzutě a on se zastavil.
"Budu tě doučovat… Další možnost, jak být spolu…"řekl a usmál se.
"Ty jsi tu taky nebyl…"připomněla jsem mu, i když se mi tenhle nápad docela zamlouval… On se na mě podíval jako na blázínka.
"Bell, nezapomínej, kdy jsem se narodil a že jsem nesmrtelný… Kolik myslíš, že mám za celý svůj život středních a vysokých škol?"zeptal se a zasmál se. A já si připadala jako naprostý pitomec.
"Ehm… Hodně?"nadhodila jsem a oba jsme se zasmáli.
"Možná ještě víc… Takže domluveno?"zeptal se a já přikývla. Měla jsem pravdu… Tohle byl ten nejlepší školní den, jaký jsem tu kdy zažila…
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 MS. Cullen MS. Cullen | Web | 17. srpna 2009 v 19:53 | Reagovat

Bezvadný!!! Opravdu nádherný!!! Nemůžu se dočkat pokračování!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.