
41. kapitola- Jako ve snu
Domů do Forks jsme dojeli třetí den brzy ráno. Žádné velké zastávky jsme nedělali, vyjímaje přenocování v motelech. Od té doby, co jsme odjeli z Hudsonu, jsem měla co se týče Edwarda pořád takový divný pocit, ale něco ve mně mi pořád říkalo, že jeho se bát nemusím, že on by mi nikdy neublížil. Moc jsem tomu chtěla věřit, ale potom se mi v mysli vynořil znovu ten obrázek jeho černých očí a moje pochyby byly zpátky. Když jsme vyjeli druhý den ze Salt Lake City, snažili jsme se zavést konverzaci, a tak jsme se toho druhého ptali na cokoli, co nás napadlo…
"Proč sis vlastně začala s Markem? Co tě k němu táhlo?"zeptal se mě a já ztuhla. Jasně, teď už jsem věděla, co mě k němu táhlo, ale nevěděla jsem, jak to říct.
"Nevím, jak to říct…"přiznala jsem se nakonec.
"Zkus to"pobídl mě a mírně se pousmál. Bože, jak on by mohl být nebezpečný?
"No… Začnu od začátku, když mě pozval před školou na tu večeři. Souhlasila jsem s tím jen z toho důvodu, že jsem se ti chtěla pomstít, nějak ti oplatit to, že jsi se Salome… Ale později, kdy ses mi začal vyhýbat a celá tvá rodina s tebou, mě k němu netáhlo nic víc než touha a přání. Ne, nevysvětluj si to špatně! Touha není možná to správné slovo, rozhodně nejde o touhu po něm jako takovou… Spíš jde jen o to, že jsem chtěla mít aspoň jednou něco, co nemůžu mít. Pořád jsem chtěla tebe… A když je Mark v tolika ohledech stejný jako ty, prostě mě to k němu táhlo. Ale ani zdaleka ne tolik, jako k tobě. Byla to prostě jen podobnost mezi tebou a jím. Chtěla jsem jeho, ale jen z toho důvodu, že jsem chtěla tebe a on ti byl až moc podobný…"řekla jsem a on se zamračil.
"Vysvětlila jsem to špatně?"lekla jsem se, ale on jen zavrtěl hlavou.
"Ne, ne, chápu to! Takže tys jen chtěla být se mnou? Nic jsi k němu necítila? Tak proč jsi tak zaváhala po té soutěži, když jsem tě chtěl políbit a omluvit se ti?"zeptal se.
"Než jsi mě stihl políbit, objevil se v místnosti Mark. Už tehdy jsem si připadala jako hrozný zrádce. Zradila jsem tebe, Alici, tátu a mnoho dalších. Bylo mi líto, že Mark žil v omylu, a tak jsem tě zastavila, protože jsem mu to nejdřív chtěla říct sama a nechtěla jsem, aby mou další zradu viděl na vlastní oči… Ale než jsem k němu došla, tys už byl pryč… Mark to pochopil a půjčil mi klíče od svého auta… Zbytek znáš…"odpověděla jsem mu a on se na mě chvíli díval.
"Takže za to, že jsi byla v nemocnici, můžu zase já…"povzdechl si a já nevěděla, co říct. Možná, že na tom měl malou část viny, ale to Salome taky…
"Můžu se teď zeptat já?"zeptala jsem se a on ihned přikývl.
"Co ti… dodalo odvahu se mi na té soutěži přiznat? Věděl jsi, že je tam Salome… Tak proč tak najednou?"zeptala jsem se a na jeho tváři se objevil šibalský úsměv.
"To ty jsi mi dodala odvahu. Když jsi mi řekla, že mě miluješ…"odpověděl mi a já se zamračila, protože jsem si nemohla vzpomenout, kdy jsem mu to mohla říct.
"Kdy jsem ti to řekla?"zeptala jsem se, protože jsem si opravdu nemohla vzpomenout. On se jen zasmál.
"Pamatuješ, kdy jsi nad ránem jela sama do La Push, den před tou soutěží?… Tam jsi mi řekla, že mě miluješ, a to dalo věci do pochodu…"odpověděl mi a já otevřela pusu údivem.
"Ten hlas… Tys tam skutečně byl?! Ale… Proč?"zeptala jsem se a dalo mi hodně úsilí aspoň v duchu vymyslet nějakou další smysluplnou otázku.
"Ano, byl jsem to já… Svým způsobem jsem na tebe chtěl dát pozor, a tak jsem jel za tebou, abys nedělala žádné blbosti… Seděl jsem za tebou celý večer a pozoroval tě ve světle měsíce. V tu chvíli jsem si tě představil jako anděla, ale ani andělé nemohli vypadat lépe než ty tam… A potom to vypadalo, jako kdybys chtěla skočit. Neubránil jsem se a něco ti řekl. Ty ses pak otočila, ale já se stihl schovat. Potom jsem ti řekl, ať jdeš domů a tys mi pak řekla, že mě miluješ… Málem jsem z toho křoví vylezl a šel za tebou, ale ovládl jsem se. A uvědomil jsem si, že už to v sobě nemůžu déle dusit, že ti to musím říct…"zakončil to a oba jsme chvíli mlčeli. Zrovna jsme projížděli městečkem Oakley.
"Říkal jsi, že pro Esmé s Carlisleem je to, čím jsou, břímě. Že se neradi přeměňují, nenávidí svůj život… Proč?"nedalo mi to a zeptala jsem se. Na chvíli se zamračil, ale potom spustil.
"Neřekl jsem, že to nenávidí… Jak jsi sama řekla, na tom, být zatraceným andělem jsou i výhody. Carlisle a Esme byli manželé už v lidském životě. Žili v Arizoně začátkem 20. století. Vzali se v roce 1943 a jako svatební dar dostali lístek na dovolenou v Coloradu… Nevěděli, že je to ve skutečnosti jejich lístek ke smrti… Jak jsem řekl, vydali se do Colorada. Ale asi týden před jejich odjezdem domů se rozhodli navštívit Denver, což se jim stalo osudným. Oni… zemřeli pro nic! Stali se jen pokusnými králíky Salome, která se jen snažila zkusit někoho přeměnit! V tom roce vzniklo hodně našeho druhu, Bell… A tak se Carlisle s Esme staly zatracenými… Zpočátku svůj život nenáviděli. Nenáviděli to za to, že už se nebudou moci vrátit ke své rodině, Esme by už nikdy nemohla mít děti, Carlisle už nemohl dělat doktořinu, která ho tak bavila. Ale jak jsem řekl, postupem času každý z nás najde na našem životě něco jako bonusové body. Carlisle s Esmé viděli jako bonusové body nesmrtelnost. Mohli spolu zůstat navěky, no jen si to představ! Carlisle zjistil, že s roky sebeovládání se může vrátit k doktořině! Ale největší zlom toho všeho byl, když Esmé našla nás… Mě, Alici, Rose a Emmetta s Jasperem… Přijala nás za své děti… Děti, které si tak přála! A znovu, děti, které jí nikdy nezemřou… Začali mít svůj život rádi, ale nenáviděli to, že musí zabíjet. I když z počátku se snažili zabíjet jen ty, kteří si to zasloužili, nenáviděli to, že musí někoho připravit o život tak, jako byli o život připraveni oni… Pro nic…"odpověděl mi a já si nedovedla představit horšího člověka na zemi, než tu dívku s uhlově černými vlasy jménem Salome…
"A ostatní? Alice, Jazz, Rose a Emmett?"zeptala jsem se a on si jen povzdechl.
"Emmett byl přeměněn pět let přede mnou. Byl jenom v nevhodný čas na nevhodném místě… Nikdo neví, kdo ho přeměnil… Rok bloudil, než potkal Rose. Vlastně on viděl, jak ji nějaký jiný zatracený skoro zabil, ale najednou se k ní sehnul a vdechl jí, jak Demether s radostí říká, polibek života… Potom jí tam nechal a odešel. Emmett pocítil zvláštní touhu Rose pomoct, nemohl jí tam jen tak nechat, nechtěl, aby zůstala sama, tak jako on. A tak u ní zůstal po celou dobu přeměny a potom jí pomohl se vypořádat s novým životem… Samozřejmě to překročilo v něco víc a oba se do sebe zamilovali… Po dalších toulkách potkali Alici a Jazze. Alice, díky svým vizím, je uviděla, že přijdou, stejně jako potom mě, a tak si je sama našla. Tou dobou už Alice s Jazzem žili u Carlislea. A tak se Rose s Emmettem přidali k nim. Alici přeměnila Esme. Původně ji měli zabít, ale Esme nebyla toho srdce. Viděla v ní něco jako svou ztracenou dceru, kterou si vždy přála mít, a tak se nad ní slitovala a přeměnila jí. Dá se to možná přirovnat k sobeckosti, ale tak to nebylo. Alice už od začátku viděla na našem životě něco fascinujícího, dokonce jí ani nevadilo, čím se stala, protože tenhle život je v tolika ohledech lepší, než ten její lidský. Kdyby ji totiž Esme neřeměnila, Alice by během pár měsíců stejně zemřela buď na zimnici, nebo hladem, protože ve svém lidském životě byla žebračka, neměla žádnou rodinu… A tento život pro ní byl jako výhra v loterii! Už od té doby, co procitla do nového života, poznala lidi, kteří ji určitě budou milovat, dostala lásku a vše, co si kdy přála… A po pár letech potkala Jazze…"řekl a na chvíli se na mě podíval zvláštním pohledem. A já hodně dlouho vstřebávala to, co mi teď řekl. Alice… Má nejlepší kamarádka Alice jako žebračka? Nedokázala jsem si to představit…
"Jazz byl člověk, když poznal Alici… Oba se do sebe zamilovali, ale Jazzovi rodiče Alici neschvalovali… A tak od nich Jazz utekl, aby mohl být s ní. Dlouho mu trvalo, než přesvědčil Alici, aby ho přeměnila v zatraceného…"řekl rychle a já zírala snad ještě víc, než předtím.
"To jde? Jen tak někoho přeměnit v zatraceného?"zeptala jsem se a on jen přikývl. Teď snad víc, než kdy předtím, propaloval pohledem silnici před sebou.
"Takže… Bys třeba mohl udělat zatracenou i ze mě?"zeptala jsem se a on prudce šlápl na brzdu. Musela jsem dát ruce před sebe, abych se nebouchla hlavou o palubní desku. Vážně se na mě otočil a v očích měl náznaky hněvu.
"Nikdy, Bell! Opakuji NIKDY, už přede mnou něco takového nevyslovuj! Ano, mohl bych z tebe udělat navždy zatracenou, ale neudělám!"řekl a mě hněv z jeho hlasu přitiskl ještě víc do sedačky.
"Jen jsem se ptala…"pípla jsem a podívala se na své ruce v klíně. Uslyšela jsem vedle sebe povzdechnutí a potom mi Edward překryl ruce těma svýma.
"Promiň, neměl jsem tak vyjet…"omlouval se mi.
"To je v pohodě"odpověděla jsem, i když to moc v pohodě nebylo. Co ho na jedné prosté otázce může rozčílit? Znovu si povzdechl a vrátil se k řízení. Nastartoval auto a vyjel dál…
Do Forks jsme vjeli asi kolem čtvrté ráno. Od toho menšího fiaska při hříčce otázky a odpovědi jsme si toho už moc neřekli. Edward zaparkoval u nás před domem.
"Co děláš? Jeď až k vám, přece nepůjdeš pěšky…"řekla jsem mu.
"To nevadí, projdu se…"odpověděl a pokrčil rameny.
"No to teda vadí! Nenechám tě jít pěšky!! Takže teď nastartuj a jeď k vám… Ráda pozdravím Esme s Alicí, Emma, Jazze a Carlislea, že už jsme zpátky…"řekla jsem a on si zase jen povzdychnul. Nakonec ale nastartoval a odvezl mě až k nim domů. V domě se svítilo, všichni byli vzhůru. Co by taky mohli dělat jiného, když nemusí spát? Pořád mi to přišlo tak neuvěřitelné… Edward vystoupil z auta a otevřel mi dveře. Vystoupila jsem za ním a on mi dal do ruky klíče od auta. Vzala jsem si je od něj a strčila je do zadní kapsy u kalhot. Edward ke mně s tázavým pohledem natáhl ruku a já po dlouhém přemlouvání sebe sama propletla své prsty s těmi jeho. Edward se jen usmál a vedl nás až k domu. Ještě jsme ani nebyli u schodů na verandu a už se rozlítly vchodové dveře.
"Bello, Edwarde!!"zvolala nadšená Alice a vrhla se nám oběma kolem krku. Uvědomila jsem si, že jsem ji neviděla od té doby, co jsem se o nich dozvěděla pravdu. Hrozně ráda jsem ji viděla. Teď už jsem na ní mohla nahlížet jiným pohledem. Ale stále jsem si ji nemohla představit jako opuštěnou dívku někde na ulici… Nakonec nás obdařila oslnivým úsměvem a šla s námi dovnitř, kde byl zbytek rodiny. Všichni se na mě obezřetně dívali, a já věděla proč. Nevěděli, co si ke mně mohou dovolit, aby mě moc nevyděsili. Přece jen jsem byla vyděšená dost, když jsem je viděla naposledy. Jen jsem se na ně usmála.
"Ahoj"pozdravila jsem je vesele. Všichni se zarazili a ihned pohlédli na Edwarda a potom na naše propletené ruce. Jako první se vzpamatoval Emmett.
"Juchůůů, tak ty se nás, Bello, nebojíš?"zvolal nadšeně a rychle šel až ke mně. A já začala couvat s vyděšeným výrazem, až jsem narazila zády na stěnu pokoje. Všichni ztuhli, ale já se začala smát.
"Mám tě!"zvolala jsem a ukázala na Emmetta. Edward vedle mě společně s Alicí ihned vyprskli smíchy a po chvíli se k nim přidal i zbytek rodiny, až na Emmetta, který byl z toho pořád trošku mimo. Já s úsměvem na tváři došla zpátky k nim a znovu se opřela o Edwarda, který mi dal ruku kolem pasu. A teď mi to přišlo… takové přirozené, tu takhle stát s ním v objetí… Co se to se mnou tedy dělo poslední čtyři dny, co jsme odjeli z Colorada? Emmett se už konečně vzpamatoval a došel až ke mně, aby mě objal.
"Teda, Bello, pořádně jsi mě vyděsila! Jsi první za celé dva měsíce, kdo mě dostal…"řekl mi a já se zasmála.
"Tak to mě těší…"odpověděla jsem a on se ode mě odtrhl. Než ale odešel, znova zašeptal.
"Naposledy jsi to byla taky ty, ale to je jen detail…" a potom si šel zase stoupnout zpátky ke své rodině. Hned za ním ke mně přišla Rose.
"Páni, Bells, jsem tak ráda, že… Že jsi se přes to dokázala přenést a teď jsi tu zase s námi…"řekla mi pološeptem a málem mě zadusila, jak moc mě tiskla. Já se jen usmála, ale nemohla to vidět. Pak ke mně přišel Jazz, po něm Carlisle a nakonec ke mně rychle přišla Esme, která měla snad ještě větší sílu, než předtím Rose.
"Zlatíčko, tak ráda tě znovu vidím! Jsi neuvěřitelně odvážná, že tu jsi zase s námi… Že jsi zase s Edwardem…"zašeptala mi do ucha.
"To není odvaha, to je láska"opravila jsem ji šeptem a ona se zajíkla a párkrát se mnou zahoupala ze strany na stranu. Pak se ode mě odtrhla a znovu se na mě usmála. Já se zase mohla vrátit k Edwardovi, který mě vítal s otevřenou náručí, ve které jsem se ihned schovala. Opravdu nechápu důvod svého počínání za poslední čtyři dny… Potom jsme se všichni přemístili do obýváku, kde jsme s Edwardem vyprávěli všechno, co se nám za poslední čtyři dny stalo. Jenom jsme vynechali ten můj sen… Všichni byli fascinovaní, že Edward našel zase svou rodinu, ale chápali ho, proč je aspoň neoslovil… Nakonec, když bylo skoro osm, jsem se zvedla, protože jsem musela jít domů ještě dřív, než táta pojede do práce. Edward šel se mnou ven až k autu. Tam jsem se opřela o dveře řidiče a on si stoupl proti mně a opřel se rukama o auto po obou stranách mých ramen. Trochu se sklonil.
"Co to s námi bylo poslední čtyři dny?"zeptal se. Zřejmě mu vrtalo hlavou to samé. Já se jen usmála a položila mu ruce na hruď.
"To netuším…"odpověděla jsem mu pološeptem a sklouzávala pohledem k jeho rtům a zpátky k jeho očím.
"Co takhle na to zapomenout?"zeptal se a sklonil se ještě níž.
"Souhlasím…"trochu jsem se narovnala, abych mu byla o trochu blíž. Nakonec se sklonil naposledy sám, ale na chvíli zaváhal, když byl svými rty asi jen půl centimetru vzdálený od mých. Zhluboka jsem vydechla a doufala, že se nezopakuje scéna ze hřbitova v Hudsonu. Nakonec jsem se naklonila já a tak zbořila ty poslední hranice mezi námi, než on si nade mnou opět převzal kontrolu. Lehce mě tiskl víc na auto a já rukama sjela trochu níž na jeho žebra a on se po chvíli odtrhl a svůdně se usmál.
"Jednou mě dovedeš k šílenství"zašeptal, než mě znovu letmo políbil a já se zasmála. Nakonec, po docela dlouhém loučení, jsem nasedla do auta a on se ještě otvíral o dveře.
"A musíme ještě dohrát ten náš boj se sprchou…"připomenul mi a já se usmála.
"Kdy?"zeptala jsem se a strčila klíčky do zapalování.
"Za dva týdny pojede rodina stanovat… Dům bude prázdný"řekl mi a lišácky se usmál, což jsem mu opětovala.
"Dobře, tak za dva týdny…"odpověděla jsem a on se uhnul, abych mohla zavřít dveře.
"Večer se zastavím…"řekl těsně předtím, než jsem zabouchla, ale potom jsem přikývla. Nastartovala jsem a on mi ještě zamával, než jsem odjela z té mýtinky, na které stál jejich dům.
Domů jsem dojela zrovna v okamžiku, kdy Charlie zamykal dveře. Zvědavě se podíval na příjezdovou cestu a usmál se, když zjistil, že jsem to já. Bylo to takové zvláštní, být zase tady… Až doteď jsem byla jako ve snu, ale teď, tohle byla realita… Rychle jsem vylezla z auta a běžela tátu obejmout.
"Bells, holčičko! To jsem rád, že už jsi doma!"řekl, když mi přejel rychle rukou po zádech.
"Ahoj, tati"pozdravila jsem ho a odtrhla se od něj, abych si mohla prohlédnout, jestli ho má skoro dvoutýdenní absence moc nepozměnila. Ale zdál se být pořád stejný.
"Páni, ty jen záříš! Co Edward?"všiml si a usmál se.
"Edward… No, jsme zase spolu… Před chvílí jsem ho byla odvézt domů, přiletěl za mnou letadlem…"odpověděla jsem mu.
"Tak to jsem rád. Škoda jen, že už musím do práce. Večer pozvi Edwarda, přijde i Polly, takže nám řeknete nějaké ty zážitky…"řekl a už šel k autu.
"Dobře…"souhlasila jsem, zrovna když si otvíral dveře. Nasedl a já mu naposledy zamávala, než odjel z příjezdové cesty. Zhluboka jsem vydechla a otočila se ke vchodovým dveřím do našeho domu. Zase doma… Pobaveně jsem se sama pro sebe zasmála a vešla dovnitř…

%20%E2%80%93%20okraj.png)





juu hura
.. tesim na pokracko 