close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

NTEC 40.kapitola- Dark passion

1. srpna 2009 v 17:21 | ewikk |  Neznám tě,Edwarde Cullene by Dara

40. kapitola- Dark passion (temná vášeň)


První den naší cesty jsme toho projeli víc, než bych projela, kdybych jela sama. Ale s Edwardovým tempem jízdy se to dalo čekat, že budeme daleko rychlejší… Z Clevelandu jsme zamířili do Norwalku a potom jsme přejeli hranice státu Indiany, při čemž jsme hned zamířili do Indianapolis. Dále také do Rockville a potom do Springfieldu v Illinois. Dále do Ashandu, Cantonu, Princetonu a poté do Cainsville ve státu Missouri, kde jsme se ubytovali na noc v jednom motýlku, než jsme hned ráno zamířili do Nebrasky, ve které jsme projeli Lincolnem, Kenesaw, Bertrandem, Waunetou a poté hned do Colorada…

Do Hudsonu jsme dorazili třetí den brzy ráno. Líp by bylo řečeno-nad ránem… Všude panovalo nepříjemné ticho a tma. Nahánělo mi to hrůzu… Edward zaparkoval u jednoho menšího motýlku hned na kraji města a trval na tom, že se potřebuji prospat v posteli a ne na sedadle v autě, a že na obhlídku města vyrazíme, až se probudím… I když jsem trvala na tom, že jednu noc na sedadle v autě zvládnu, po už předem prohrané menší hádce mě Edward vzal prostě sám do náruče a odnesl mě až ke vchodu do motelu. Společně jsme potom vešli do místnosti, kde bylo několik stolů a na konci místnosti stál pult, který měl sloužit asi jako recepce. Udivilo mě, že na to, kolik bylo hodin, tam bylo ještě poměrně rušno. U dvou stolů seděly páry asi jako jsme byli my a u třetího, někde vzadu v koutě se krčil ve stínu nějaký… muž? Nemohla jsem to rozpoznat, měl na sobě kapuci, která mu vrhala stín přes celý obličej… Ale bylo zřejmé, že mě a Edwarda propaluje pohledem. Dokonce i Edward z něj skoro nespustil oči a mou ruku v té své svíral stále víc a víc. Došli jsme až k té recepci, kde stál nějaký slizký muž ve středních letech. Neustále mě sjížděj pohledem a já i cítila na svých zádech pohled toho muže v koutě. Začínalo mi to tady nahánět ještě větší hrůzu… Edward s tím mužem za pultem vyjednával nějaký pokoj a ten muž neustále sklouzával pohledem ke mně. Já mezitím věnovala pozornost nějakým těm vystaveným cetkám v regále naproti mně. Ale teď jsem daleko víc, než kdykoli jindy vnímala Edwardovu přítomnost vedle sebe. Jednu jeho ruku kolem mého pasu… Nedovedu si představit, kdyby tady se mnou nebyl… Ten chlap za pultem už by po mě určitě dávno vyjel, kdyby tady Edward nebyl. Nakonec, asi po patnácti minutách, Edward dostal konečně klíčky od pokoje a my mohli odejít z této strach nahánějící místnosti. Edward mě vedl nahoru po schodech, až se zastavil u dveří s číslem 9. Odemkl je a společně jsme vešli dovnitř. Na první pohled nic moc, ale rozhodně to poslouží svému účelu. Edward mě vedl naproti ke dveřím vedoucí do provizorní koupelny a nechal mi tam tašku. Věděl, že mě moje první kroky ráno zavedou tam. Potom se mnou šel do ložnice. Byla to asi ta nejhorší ložnice, ve které jsem kdy měla spát. V duchu jsem si povzdechla, když jsem si vzpomněla na tu úžasně měkkou postel v hotelu v Clevelandu. Edward po mě hodil tázavým pohledem, ale já jen zavrtěla hlavou. Postavil se před postelí a já se mu schovala v náruči. Pevně jsem ho objala kolem pasu a zabořila mu obličej do hrudi.
"Je to tady zvláštní, viď?"zeptal se po chvíli a já ucítila, jak se o mou hlavu opřel tou svojí.
"Mm-hmm"souhlasila jsem, protože jsem nechtěla žádným pohybem narušit tu polohu, ve které jsme teď byli. Tu, která mi dávala víc, než samotné…líbání? Tu, ve které jsem se cítila bezpečněji, než kdekoliv jinde… Jakými malými gesty může člověk člověku říct, že ho miluje… Stačí k tomu málo…
"Proč tak soudíš?"zeptal se znovu a já si jen povzdechla.
"Já nevím… Přijde mi to zvláštní, že jen několik málo kilometrů od nás je centrum všeho toho zla… Je tam i Salome, ten Demether, plno jiných tvého druhu… Už i projíždění stejného státu ve mně vzbuzuje takový… zvláštní pocit…"snažila jsem se mu odpovědět a cítila jsem, jak přikývl.
"Pro mě je to tu zvláštní z toho samého důvodu… Nevím, jak se zachovají, pokud zjistí, že nejsme daleko od nich… Můžeme jen doufat, že je někde v blízkosti Demethera a Salome Annie… To ona jediná je dokáže krotit… Ale pokud jsou sami… Salome zdědila svou ďábelskou povahu po něm, to mi věř… Ale také je to tu pro mě zvláštní tím, že tu prožívám jakési deja vu, i když jsem tu nebyl od roku 1952…"řekl a já se snažila si představit tu hrozně dlouhou časovou osu… Přes padesát let… Pořád pro mě bylo trochu těžké si zvykat na to, kolik toho Edward zná, v jakém se narodil století… Ještě chvíli jsme tam stáli v objetí, než Edward zavelel, že mám jít do postele, že musím být hrozně unavená. Poslechla jsem ho a opět si vlezla pod peřinu. Snažila jsem se svými pohyby nadělat co nejmíň zvuků, protože postel byla příšerně stará a vrzala. Bohužel, moc mi to nešlo. Mě ale udivilo, že Edward se nijak nepřevlékal a jenom si lehl na tu postel v tom, v čem byl… Co to má znamenat? Začínala jsem se v nitru obávat… A doufala jsem, že bezdůvodně… Dlouhou dobu jsme byli ticho, Edward mi přejížděl rukou po zádech, což ve mně vyvolávalo příjemné mravenčení. Pak, během několika minut, jsem hodila za hlavu všechny starosti a ponořila se do hlubokého spánku…

Zpočátku jsem spala dobře. Byla jsem opřená o Edwarda, ani to, že mě několik pér ze staré postele tlačí do zad, mi nevadilo… Ale i přesto jsem dokázala určit okamžik, kdy můj poklidný spánek přešel v noční můru. Nejdříve jsem se jen neklidně převalovala z místa na místo, ale vše odeznělo, když jsem se ocitla ve tmě na nějaké lavičce. Byla to lavička vedle nějaké rušné ulice. Bylo pozdě v noci, možná něco nad ránem. Nejdříve jsem se snažila zorientovat, ale v té tmě mi to moc nešlo. Posadila jsem se a rozhlédla se kolem. Hledala jsem něco, nějaké vodítko, které by mě dovedlo k tomu, abych zjistila, kde jsem. Kolem projelo auto… Než jsem ale stihla nějak zareagovat, zabočilo za roh a zmizelo. Znovu tu bylo ticho… Začínala mi být zima. Na sobě jsem měla jen lehkou mikinu a jeansy. Rukou jsem si třela pravou paži, aby mi bylo aspoň trochu teplo, ale moc to nepomáhalo… Znovu jsem se rozhlédla kolem. Nikde nikdo nebyl, svítilo se jen v pár oknech, když nepočítám výlohy některých obchodů… Mám jít dál? Proč tu vlastně jsem? Napadaly mě v duchu různé otázky, ale ani na jednu jsem neznala odpověď… Ale věděla jsem, že pokud se nepohnu z místa, nebudu vědět už vůbec nic a pravděpodobně zmrznu. Vstala jsem z té lavičky a udělala krok vpřed. Snažila jsem se být co nejvíc potichu… Kdo ví, jestli z důvodu, abych nenarušila ten hrůzostrašný klid, co tu panoval, anebo abych slyšela sama každé šustnutí, kdo by někdo udělal. Anebo také nechtěla upozornit na to, že tu jsem. Zhluboka, potichu jsem se nadechla a vydala se směrem napravo od lavičky. Šla jsem velmi pomalu, byla jsem vyděšená. Přece jen, byla jsem v úplně cizím městě, v noci a sama. Ruce jsem si strčila do kapes mikiny, abych si je aspoň trochu zahřála, ale nemělo to žádný efekt… Nevěděla jsem, kam jdu, prostě jsem jen šla pořád rovně, dívala jsem se před sebe na cestu a neodvažovala se vyloudit jakýkoli zvuk, anebo snad ani zvednout hlavu. Ale celou tu dobu jsem měla jakýsi nepříjemný pocit. Něco, co by mi říkalo, abych byla opatrná… Hodně opatrná… Že se něco stane… Kolem projelo další auto. Bylo plné nějakých kluků, kteří se za mnou ještě otočili, než zajeli za roh. Sáhla jsem si dozadu za krk a nahmatala kapuci, kterou jsem si ihned nasadila, abych aspoň trochu zakryla svou tvář. Tato část města, kterou jsem právě procházela, nebyla moc osvětlená. Vlastně to tu osvětlovalo jen pár světel z rozsvícených výloh kolem. Když jsem došla na další křižovatku, odvážila jsem se zvednout hlavu a porozhlédnout se. Když jsem ale nikde neviděla nic jiného, než další, snad nikde nekončící ulici, rozhodla jsem se, zahnout aspoň pro změnu doleva… Když jsem ušla asi dalších padesát metrů a pomalu se blížila k další křižovatce, z rohu vyšel asi dost zamilovaný mladý pár. Dívka svého kluka opřela o zeď a rychle se k němu přitiskla a vášnivě ho políbila. Zdálo se, že on jí to oplácel se stejnou vroucností. Nevím proč, ale nemohla jsem od nich odtrhnout zrak… Něco mě k nim táhlo, ale zároveň mi něco říkalo, abych se rychle otočila a utíkala co nejdál, co nejdřív… Ale já neposlouchala… Pořád jsem se k nim blížila, byla jsem od nich asi jen deset metrů, když najednou výloha, kolem které jsem právě procházela, najednou zhasla a ze mě se vydral přidušený výkřik. Pár rychle přestal ve své činnosti a otočil se ke mně. A já zůstala stát jako přikovaná. I když stáli ve stínu a nebylo jim dobře vidět do obličeje, já je poznala. Rukou jsem si sáhla na srdce a snažila se přemoct ten knedlík v krku, který se mi tam usadil.
"E… Edwarde?"oslovila jsem ho přiškrceně a mohla jsem spatřit, jak se Salome vedle něj tajemně usmála. On však stál nehybně dál…
"Edwarde"zkusila jsem to znovu, ale i když jsem mu neviděla do obličeje, věděla jsem, že se na mě dívá a že ví, že jsem to já.
"Co chceš, Bello?"zeptal se po chvíli tvrdě. Ten jeho tvrdý tón mi nahnal ještě větší strach, než jsem doteď měla. Nic ke klidu mi nepřidávala ani Salome stojící vedle něho…
"Co… Co to má znamenat?"zeptala jsem se a ucukla, když se výloha vedle mě opět rozsvítila. Teď už jsem viděla podstatně hůř. On se však vzchopil a vystoupil ze stínu. Se sklopenou hlavou šel až k místu, kam sahalo světlo z výlohy. Salome zůstávala stát na stejném místě a pořád se na mě dívala. Ale já si jí nevšímala. Teď mě zajímal jen Edward a jeho… zrada. Ach, tak moc to bolí… Udělala jsem krok k němu.
"Proč, Edwarde?"zeptala jsem se zoufale a vyčkávala. Najednou prudce zvedl hlavu a po chvíli ticho noci protrhl můj zděšený výkřik.

"Ááááá, Edwarde!!!"vymrštila jsem se na té staré posteli do sedu a prudce oddechovala. Shrnula jsem si své neposlušné vlasy pryč z obličeje a netočila se na posteli k místu, kde byl Edward. Ztuhla jsem, když jsem zjistila, že vedle mě nikdo není. Zalapala jsem po dechu a otočila se i na druhou stranu. Byla jsem sama…
"Edwarde?"zavolala jsem někam do útrob pokoje vystrašeným hlasem. Odpovědí mi bylo pořád to samé, strach vyvolávající, ticho. Stáhla jsem ze sebe peřinu a slezla z postele, přehlížejíc to vrzání, které postel při tom vydávala. Bosky jsem potichu došla až k protější stěně pokoje a nahmatala vypínač. Když jsem ho konečně našla, rozsvítila jsem a chvíli musela mžourat, jak mé oči byly navyklé na tmu a najednou tu je takové množství světla. Když jsem si konečně zvykla na to světlo, přešla jsem zpátky k posteli a rozhlédla se kolem. Nikde nic nebylo, ani lísteček, kde by psal, kde by byl. Taška s jeho věcmi tam ale byla… Nechtěla jsem se mu těmi věcmi prohrabovat, ale usoudila jsem, že když tu tašku tady nechal, vrátí se… A to mě aspoň udržovalo při naději a dodávalo mi odvahu, která byla právě potlačována strachem ze samoty. Přešla jsem i do té provizorní kuchyňky a později do koupelny, ale tam také nebyl. Podívala jsem se na hodiny v kuchyni, které ukazovaly půl čtvrté ráno. Proti své vůli jsem zívla a překryla si ústa rukou. Ještě chvíli jsem v té kuchyňce stála opřená o pult a přemýšlela, co dělat. Mám jít z pokoje a najít ho, nebo si zalézt zpátky do postele, umírat strachem a čekat na něj, dokud se nevrátí? Pokud se tedy vůbec vrátí… Rozhodla jsem se tedy pro možnost B, jít si lehnout pod vědomím, že stejně neusnu, dokud nepřijde. Když jsem ale šla směrem k posteli, uslyšela jsem bouchnutí dveří a proti své vůli jsem opět vykřikla.
"Bell?"uslyšela jsem Edwardův vyděšený hlas a záhy na to se objevil u mě v ložnici.
"Edwarde"vydechla jsem a rychle běžela k němu, schovat se mu v náručí. Cítila jsem údery svého srdce až v krku. Starostlivě mě objímal a šeptal mi do ucha, že to bude dobré… Já jen tiše vzlykala a nechala se uklidňovat, i když efekt to začínalo mít až dlouho po tom, co přišel. Po chvíli mě už jen tiše kolíbal. Nikdo nic neříkal, teď už to ticho nebylo tak nepříjemné, jako předtím. Nic už není nepříjemné, když jsem s ním.
"Kde jsi byl?"zeptala jsem se po chvíli tiše, ale věděla jsem, že to uslyší.
"Promiň, měl jsem ti aspoň napsat vzkaz, kde jsem, ale nečekal jsem, že se vzbudíš. Když jsem tu byl, spala jsi jako dřevo… Byl jsem dole na recepci, popovídat si s jedním… starým známým…"odpověděl mi a já jen přikývla. Ale když mluvil o něm, použil takový… opovrhující, naštvaný tón.
"Byl to ten s tou kapucí tam v rohu?"zeptala jsem se.
"Ano…"odpověděl mi a přejel mi rukou po zádech.
"Už je ti líp?"zeptal se pak a zvedl mi obličej, abych se na něj podívala. Já se mu ale podívala do očí a hledala sebemenší známky těch jeho černých očí, které měl v tom snu… Ale jeho oči měly opět tu hnědou barvu, jakou většinou mají. Oddechla jsem si a jenom přikývla.
"Co se ti stalo? Když jsem přišel, vypadala jsi tak vyděšeně…"řekl mi a pohladil mě po tváři. Díval se mi do očí, stejně jako já předtím jemu. Něco v nich hledal… Ale já pohledem uhnula.
"Ne, jen jsem se lekla, že tu nejsi… Zrovna jsem byla na cestě zpátky do postele…"odpověděla jsem mu a zvedla trochu zrak.
"Bell, znám tě, něco tě muselo příšerně vyděsit… Kdyby ses jen bála, že jsi tu sama, vypadala bys jinak, to mi věř. Ale ty jsi měla ruce zaťaté v pěstích, klepala ses a v očích jsi měla strach, jaký jsem tam snad nikdy neviděl… A jak mi vysvětlíš ten výkřik, když jsem přišel, hm? Bell, ty ses bála něčeho jiného…"řekl mi vážně a přinutil mě se mu podívat znovu do očí. Mlčela jsem.
"Jen jsem se lekla té rány dveří, předtím tu bylo moc velké ticho…"zašeptala jsem, ale on mi nevěřil. Jen zakýval hlavou ze strany na stranu.
"Bell, co mi to tajíš? Víš, že mi to můžeš říct… Co se ti stalo?"zeptal se znovu a tentokrát už mi nedovolil uhnout pohledem. Obličej mi držel něžně oběma rukama a díval se mi do očí. Já ale nevěděla, co mu mám říct… Jak mu to mám říct… Mám mu to vůbec říkat? Jen ho zbytečně znepokojím… Najednou jsem ucítila něco vlhkého na tváři, a když jsem zjistila, že je Edward poněkud rozmazaný, uvědomila jsem si, že brečím. Edward mi něžně setřel všechny ty slzy a já se mu vrhla kolem krku. Normálního člověka by to obětí zadusilo, ale on, jak mi sám řekl, nepotřebuje dýchat, což bylo menší plus této chvíle.
"No tak Belli, co je?"Edwardův hlas už byl mírně vyvedený z míry zoufalstvím z toho, že neví důvod mého počínání, zatímco já dusila své vzlyky o jeho košili.
"Edwarde,… Neopustíš mě, viď?"zkusila jsem to jinak, snazší cestou a ucítila, jak ztuhl.
"Co je to za otázky, Bell… Samozřejmě, že tě neopustím… Miluju tě"odpověděl mi a na důkaz toho, co řekl, mi dal letmou pusu do vlasů. Jen jsem přikývla.
"Jsem unavená… Pojď si lehnout…"řekla jsem a táhla ho k té rozvrzané posteli. Určitě prokoukl můj pokus o vyhnutí se tématu, ale nic nenamítal a opět si lehl vedle mě, zatímco já se teď už nepřikrývala, protože mi bylo dostatečné vedro a položila si hlavu na jeho hruď. Obmotal mi ruku kolem pasu a přitiskl si mě blíž k sobě. Špatně se mi leželo, a tak jsem zvedla jednu nohu a překryla jí ty jeho. Trochu se zachechtal a nohy nám různě promotal. Pousmála jsem se a začal mu opět kreslit po hrudi nějaké obrazce, i když to bylo přes tričko. Bylo zvláštní, jak jsme se za tento týden sblížili. Jasně, vždy mě to k němu táhlo, ale nikdy ne tak moc, jako v posledním týdnu. Myslím, že bych to, co nás teď k sobě přitahuje, nazvala fyzická přitažlivost, ale samozřejmě jsem si nemohla být jistá, protože jsem to nikdy předtím nezažila. Leželi jsme tak pěkně dlouho, dokud se Edward nezeptal.
"Spíš?"
"Ne…"odpověděla jsem mu sklíčeně a trochu se mu zavrtěla v náručí.
"Řekneš mi, čeho ses bála?"zavedl to znovu a já si povzdechla.
"Momentálně se bojím toho, že usnu, a až se probudím, ty tu znovu nebudeš…"řekla jsem smutně a ucítila, jak mě stiskl ještě víc. Posunul si mě trochu výš a objal mě i tou druhou rukou, takže jsem obličej měla ve stejné úrovni, jako on. Oba jsme leželi na boku a dívali se jeden druhému do očí. Znovu mě stiskl.
"Už tě nepustím, věř mi to, Bells. Neopustím tě, už nikdy tě nenechám samotnou, pokud to nebudeš chtít ty sama… Už nikam nepůjdu… Ne bez tebe"řekl a nedalo se pochybovat o tom, že mluvil pravdu. Jen jsem se pousmála a zahleděla se mu do očí. Nevěděla jsem jak, ale najednou jsem se k němu přitiskla víc já sama a on se jen usmál. Cítila jsem, jak rozpojil své paže kolem mého pasu, a jednou si pomalu razil cestu napříč mým tělem. Nejdříve jel přes bok, objel linii břicha, přes žebra až k ramenu, od ramene přes krk až k mému obličeji, kde přejel až k zátylku. Ale všude, kde mi přejel rukou, se mi hned po jeho dotyku vyloupla husí kůže a já měla co dělat, abych donutila své srdce tlouct v normálním tempu a ne, jako kdybych právě doběhla maratón. Oba jsme zhluboka oddechovali, než jsem na zátylku ucítila menší nápor, jak si přitáhl můj obličej k tomu svému. Vlastně jsem mu i pomáhala a rychle se dotkla svými rty těch jeho, pod náporem… touhy? Co je to se mnou v poslední době, proboha? Začalo to jako vždy, jen prosté líbání, než to opět, pomalu začalo přecházet v něco víc. Na svůj sen jsem si ani nevzpomněla a oddala se citům. On se trochu zvedl, podepřel se jedním loktem, aby byl nade mnou a bořil naše obličeje proti polštářům, zatímco já měla ruce pevně obmotané kolem jeho krku a odmítala ho pustit. Po chvíli jsem znovu ucítila jeho ruku pod svým tričkem na zádech a měla co dělat, abych nevyletěla z kůže. Jednou rukou jsem ho neochotně pustila a pokusila se o to samé, co on. Pomalu jsem jí přejela po celé linii jeho těla, až jsem narazila na lem jeho trička. Pomalu jsem ho začínala vyhrnovat směrem vzhůru a všimla si, že oddechuje trochu víc zhluboka, stejně jako já. Pak ale rychle přestal a znovu si lehl. Nazdvihla jsem jedno obočí a podívala se na něj. On se jen smutně usmál…
"Blaho, Bells, blaho…"vysvětlil mi a já se jen pousmála. Dalších dvacet minut jsme si jen povídali, dokud jsem znovu neusla. Tentokrát už to byl klidný spánek beze snů. Ráno, když jsem se probudila, jsem šla ihned do koupelny, zatímco Edward šel sehnat něco k snídani pro mě. Když jsem z koupelny vylezla, už byl v kuchyni a připravoval něco na stůl. Přešla jsem až k němu a objala ho kolem pasu.
"Co to bude, až to bude?"zeptala jsem se a on se zasmál.
"Už to je"odpověděl mi a přistrčil ke mně talíř se dvěma rohlíky a já se musela zasmát, když jsem si všimla, že z koleček salámu vyřezal srdíčka.
"Díky"řekla jsem mu a on se ke mně sklonil, aby mě jen letmo políbil. Sedla jsem si ke stolu a začala jíst, zatímco on se šel do koupelny umýt. Dnes jsem vůbec nevěděla, jak to bude. Bude to jen rychlá prohlídka města a potom odjezd, nebo tu budeme ještě jednu noc a vyrazíme až zítra? Ale odpovědí mi bylo to, že když jsme odcházeli z pokoje, Edward vzal obě naše tašky s sebou a později vrátil na recepci klíče. Vyšli jsme spolu z motelu a zamířili k autu. Edward hodil naše tašky do kufru, zatímco já na něj čekala před autem, protože jsme plánovali, že půjdeme pěšky. Chytl mě za ruku a šel se mnou pryč od motelu, zřejmě směrem do centra městečka. Vypadalo to, že on sám se tady moc nevyzná, natož já, často se zastavoval a přemýšlel, kudy jít, ale nic neříkal. A pak, když jsme ruku v ruce procházeli podél hlavní silnice, mě zalil silný pocit deja vu. Trochu jsem zavrávorala a Edward si toho ihned všiml.
"Bell, co je?"zajímal se ihned starostlivě. Trochu dezorientovaně jsem na něj pohlédla, ale neodpovídala jsem. Dívala jsem se všude kolem a přemýšlela, odkud to místo znám. Edward mě dovedl k nejbližší lavičce a posadil mě na ní. A ta silná vlna deja vu tu byla zase. Trvalo mi jen chvilku, než jsem si uvědomila, odkud toto místo znám. Rychle jsem se postavila a vylekaně se podívala na tu lavičku a záhy všude kolem mě. No jasně! Je to místo z mého snu… Ale místo toho, abych byla klidná, že se neopakuje ta scéna z toho snu, jsem byla vyděšená. Cítila jsem, jak mi srdce tluče rychleji než normálně, vystrašeně oddechuji a jsem na pokraji zhroucení. A až teď jsem začínala vnímat vše ostatní okolo. I Edwarda…
"Bells!! No tak, co se ti to děje? Jsi v pořádku?"naléhal a postavil se naproti mně, přičemž mi vzal obličej do dlaní. Rozhodla jsem se, že mu budu lhát… Aspoň částečně…
"Joo… Jo jsem, promiň…"omluvila jsem se mu a usmála se. Určitě to muselo vypadat jako křeč… On jen zakýval hlavou ze strany na stranu.
"Bell, co mi to tajíš?"zašeptal zoufale a vpíjel se mi do očí, což mě skoro donutilo říct mu pravdu… Skoro…
"Nic… Jen se mi zdálo, že tohle místo odněkud znám… Půjdeme?"nadhodila jsem a vzala ho za jednu ruku, kterou měl na mém obličeji. Zničeně si povzdechl, ale přikývl. Ale ve mně strach narůstal čím dál tím víc, když Edward šel přesně tou samou cestou, jako já v tom snu. A strach ještě víc zesílil, když na té blbé zatáčce zahnul doleva a já uviděla ten roh, odkud v mém snu vyšel Edward se Salome… Edward věděl, že jsem nesvá, každou chvíli po mě házel pohledem, ale já se navenek snažila chovat normálně, což ale nešlo, když u přesně té samé výlohy začal pískat alarm. To už jsem nevydržela a musela udělat několik kroků dál… Edward byl ihned u mě a objal mě, což mi hodně pomáhalo…
"Bell, je to jen alarm… Nemusíš se ničeho bát, jsem tu s tebou… Pojď, už je to jen kousek, vím to…"řekl a usmál se na mě. Pokusila jsem se mu úsměv oplatit, ale nejsem si jistá, jestli se mi to povedlo… Edward nás vedl až k tomu rohu a znovu zabočil doleva. Ocitli jsme se v docela hezky udržované čtvrti, kterou z obou stran obklopovaly nádherné domy.
"Páni"řekla jsem jen údivně a on se zasmál. Dovedl nás asi doprostřed čtvrti a postavil nás před jeden obrovský, bíle natřený dvoupatrový dům s úžasně udržovanou zahradou. Stálo mě hodně úsilí udržet oba své panty u sebe. Edward mě obejmul zezadu kolem pasu a já si všimla, že je skoro na rozpacích.
"Tohle byl náš dům…"řekl pološeptem a sledoval dům se stejným údivem, jako já. Jen jsem mu stiskla ruce, které měl spojené na mém podbřišku.
"Vypadá pořád stejně… Jen je nově natřený, ale ta zahrada… Vidíš ten javor za tím domem? Ten jsme zasadili s otcem rok předtím, než jsem… zmizel…"řekl smutně a já se mu otočila v náručí, abych ho mohla obejmout taky. Určitě na všechno, na co se tady podívá, má spoustu vzpomínek… Bylo mi ho líto, určitě to pro něj musí hodně znamenat, být tu po padesáti letech znovu a vidět tohle všechno. Mě ale upoutala poštovní schránka.
"Vidíš?!"zvolala jsem a ukázala na ni prstem.
"Masen! Někdo z tvé rodiny tu ještě žije!"řekla jsem a mohla si všimnout, jak se mu najednou rozsvítilo v očích a usmál se.
"Zřejmě nějací potom-… Rodiče po mé…smrti zřejmě museli mít další dítě…"řekl a hned potom se otevřely dveře toho domu a vyběhla z nich asi osmnáctiletá dívka. Jen co zavřela dveře od domu, před domem zaparkovalo černé, docela pěkné auto a ta dívka k němu rychle běžela. Po chvíli se otevřely dveře znovu a vykoukl z nich starší, asi padesátiletý muž.
"Caroline, do půlnoci doma!"zavolal na tu dívku a ta jen přikývla, než nasedla do auta a auto odjelo. Ten muž se na nás ještě podíval a já ucítila, jak Edward ztuhl. Ten muž po chvíli ale pohledem uhnul a vrátil se zpět do domu. Podívala jsem se na Edwarda, ale ten stále pozoroval dům.
"Ten muž… Ta dívka je moje… neteř!"řekl údivně a rozesmál se. Zřejmě musel mít ohromnou radost. Ale já jen nestačila zírat.
"Ten muž je tvůj bratr?"zeptala jsem se vykuleně a on jen přikývl.
"Vypadá úplně stejně, jako otec… Určitě je to on…"zašeptal dojatě a podíval se na mě. V očích měl tucty hvězdiček, určitě to byl jen zlomek toho, jak se teď asi cítil šťastný… Já se jen usmála.
"Mám rodinu, Bell! Já mám rodinu!"zvolal nadšeně a vyzdvihl mě do vzduchu. Párkrát se se mnou zatočil dokola, než mě znovu postavil na zem a letmo mě políbil. Opřel se čelem o to mé a radostně oddychoval.
"To je neuvěřitelné…"zašeptal šťastně.
"To jo"souhlasila jsem a povzbudivě se na něj usmála. Ještě chvíli jsme tam stáli v objetí, než si povzdychl.
"Ale stejně je tu musím nechat… Stejně, jako před padesáti třemi lety…"řekl smutně a mě zalil pocit viny. Viny, že je opouští kvůli mně. On zřejmě mou nejistotu vycítil a usmál se na mě.
"Ale klidně bych je opustil zas a znova, kdyby to znamenalo, že můžu být s tebou… Ty jsi pro mě to nejdůležitější, na čem mi v životě záleží…"řekl a já se jen smutně usmála.
"Půjdeme?"nadhodil a já přikývla. Znovu mě vzal za ruku a naposledy jsme se oba podívali na ten dům, než jsme vyrazili na cestu, kterou znal jen Edward.

Zastavili jsme se před vysokou, kamennou zdí, na které bylo pověšeno heslo "Čím jste Vy, byli jsme i my, čím jsme my, budete i Vy". Hřbitovní zeď… Podle Edwarda je to místo, kam se musí podívat a já ho jen následovala. Zhluboka jsem se nadechla a následovala ho k bráně, kterou jsme prošli. Hřbitov byl o dost menší než ten v Clevelandu, takže najít hrob Edwardových rodičů nebylo tak těžké. Posadili jsme se před ním a mlčeli. Edward si jen povzdechl.
"Otec zemřel pět let po mém zmizení… Bratr si na něj vůbec nemůže pamatovat… Matka je mrtvá pětadvacet let… Byla tu na něj sama… Ani vnoučat se nedožila…"řekl sklíčeně a já věděla, že asi nemá daleko k slzám. Položila jsem mu ruku na rameno a on jí ihned překryl tou svojí. Otočil se na mě.
"Díky, že jsi tu se mnou, Bell…"řekl vděčně a já jen přikývla. Opatrně jsem se posunula k němu a objala ho, což mi vroucně oplácel. Položil mi hlavu na rameno a tiše vzlykal… Já vůbec nevěděla, co mám v takovéhle situaci dělat, a tak jsem mu šeptala různá slova uklidnění… Zabralo to po dlouhé době, ale je přeci důležité, že to zabralo… Seděli jsme tam asi hodinu, než jsme vstali a vydali se na další průzkum hřbitova. Když jsme ale skoro vycházeli z hřbitova, já se zarazila a hleděla na hodně starý hrob, na kterém stálo Edwardovo jméno a životní data. Zřejmě ho prohlásili za mrtvého, když ho nikde nenašli. Sledoval ten hrob spolu se mnou a tiskl mi ruku. A mě se z očí spustily slzy. Opatrně mě objal a kolíbal mě v náručí.
"Promiň, ale vidět za týden dva tvé hroby je pro mě skutečně dost…"zašeptala jsem mu do ramene a on jen přikývl.
"Důležité ale je, že jsem tu s tebou a že v ani jednom neležím, ne?"povzbuzoval mě a já si uvědomila, že má pravdu, a tak jsem přikývla. Trochu se ode mě odtáhl a podíval se mi do očí. Pomalu se ke mně začal přibližovat a já mu nebránila. Dotkl se svými rty těch mých a já se k němu o trochu víc přitiskla. Najednou mi ale vytanul na mysli opět ten obrázek z mého snu. Ten okamžik, když jsem spatřila Edwardovy černé oči a těsně před tím, než se na mě vrhl a než mě za… Ihned jsem se od něho odtrhla a utíkala ven ze hřbitova. Před bránou jsem si sedla na lavičku a zajela si prsty do vlasů. Mým tělem začaly lomcovat mohutné vzlyky a po tvářích se mi začaly kutálet slzy.
"Bello?"vyběhl chvíli za mnou ze hřbitova Edward a po chvíli jsem ucítila, jak si sedl vedle mě a dal mi ruku na záda. Já ji však setřásla a odsunula se od něj co nejdál na kraj lavičky. Zvedla jsem hlavu a podívala se na něj. Na tváři měl bolestný výraz, ale soucitně mě sledoval.
"Bello, co se ti stalo?"zeptal se mě a posunul se kousek ke mně, ale já ho zastavila pohledem a on jen zvedl ruce v omluvném gestu a vrátil se zpátky. Mám mu to říct?
"Bell, čeho se bojíš? Bojíš se…mě?"zeptal se a bylo vidět, že by ho kladná odpověď hodně ranila. Rukou jsem si sklouzla ke svému krku, kde se většinou pohupoval křížek. Dnes tam ale nebyl. Nenosila jsem ho od té doby, co jsem se dala s Edwardem zpátky dohromady. Uviděl to moje gesto a zarazil se. Chvíli mě soustředěně pozoroval, ale po chvíli se mu v obličeji objevil vztek.
"Bell, neboj se mě, já ti neublížím… Ale… Mohla bys mi odpovědět na otázky, na které se tě zeptám?"řekl a bylo vidět, že se hodně snaží o klidný tón. Setřela jsem si slzy, aby bylo místo pro další a propalovala ho pohledem. Vyložil si to tak, že může začít.
"Bell, zdál se ti sen, viď? Dnes v noci, když jsem tam nebyl…"zeptal se a mě se po tváři začínaly kutálet další slzy, když jsem si na tu vidinu vzpomněla.
"Ta zmije!"zaklel nenávistně a rychle se postavil. Přešel k té zdi a udeřil do ní pěstí. Ze zdi se sesunula část omítky a já vylekaně zalapala po dechu. Rychle se otočil ke mně a omluvně se na mě podíval.
"Bell, o čem se ti zdálo? Prosímtě, je to důležité… Šli jsme tou samou cestou, viď? Kolem té lavičky… V tom snu jsi tam byla, že? A potom jsi šla tou samou cestou, stalo se něco i s tou výlohou, viď že jo? A potom?"naléhal a vzal mi obličej do dlaní. Vypadal skutečně bolestně a zoufale.
"Jak to víš?"zeptala jsem se vylekaně.
"Ellsworthské sny. Už se ti to jednou stalo. Ten den, kdy ti jela Rose ukázat své nové auto. Zdálo se ti to samé, co se potom stalo, že? A teď, když ses tak divně chovala celou tu cestu, tvůj vyděšený výraz, když jsem přišel do pokoje, bála ses toho snu, že? Proč jen mě to nenapadlo hned!! Tak sakra, Bells, o čem se ti to zdálo teď?"naléhal a mě nezbývalo nic jiného, než mu to říct…
"Probudila jsem se na nějaké lavičce… Byla tma, nikde nikdo nebyl… Vstala jsem z té lavičky a šla někam, hledala jsem nějaké lidi, kteří by mi řekli, kde jsem. Pak jsem se ocitla na křižovatce a zahla doleva… Najednou zpoza rohu vyšel dost zamilovaný pár a začal se líbat. A ta výloha… Když jsem šla kolem ní, najednou zhasla a ten pár se na mě otočil. Byl jsi to ty a Salome!!! Chtěla jsem, abys mi to vysvětlil, ale ty jsi místo toho přešel ke mně a… a… zabil jsi mě…"řekla jsem a u toho konce jsem opět propadla vzlykům. On ale ztuhl…
"A teď? Teď se ti zopakovala ta část, kde jsem… kde jsem tě…"nedokázal to ani říct, ale já přikývla. Najednou mě rychle objal a já se nestačila bránit…
"Bell, promiň, neměl jsem sem jezdit, neměl jsem tě tomuhle vystavovat… Tohle znamená jen jediné… Ví, že jsme tady…"

Po tom Edwardově zjištění mě rychle vzal do náruče, protože si nebyl jistý, jestli budu schopná chodit a vracel se se mnou v náručí celou cestu až k hotelu. Abych pravdu řekla, nebylo mi moc příjemné být v jeho náručí. Od té doby, co se mi zdál ten sen, jsem si plně uvědomila, že on je nebezpečný, že stačí jen málo, aby mi ublížil… Měla jsem pochybnosti… Nebylo mi v jeho přítomnosti nejlíp, ale snažila jsem se to přejít, dostat se dál… Bezvýsledně… Poté, co jsme dorazili k autu, Edward na nic nečekal a vyrazil pryč z tohohle města a záhy i ze státu. Večer jsme dojeli až do městečka Lay, ale Edward trval na tom, že pojedeme do té doby, dokud nepokoříme hranice Utahu a nebudeme pryč z Colorada… Nakonec jsme byli vzhůru celou noc a skoro celý den, než jsme dojeli až do Salt Lake City, kde jsme přečkali noc a znovu se vydali na cestu… Už jen dva dny a budeme doma ve Forks…
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Adina Adina | E-mail | Web | 1. srpna 2009 v 18:37 | Reagovat

och bože.. ještě více by se to zamotat nemohlo??? :D :D :D

2 Angel Angel | 1. srpna 2009 v 19:13 | Reagovat

jejda ... ja nemam slov, ako ta potvora zistila, ze su tam??? ale ta ma "oci" asi vsade ... zaujimalo by ma, kto konkretne bol ten podivny chlapik v tom motely ... inak take sny by som nechcela mat ... uzasne, fakt ... som hrozne zvedava, ako to cele skonci :-P

3 IsabellaCullen sbčko které tě lovuje IsabellaCullen sbčko které tě lovuje | E-mail | Web | 1. srpna 2009 v 22:30 | Reagovat

obýhám :o*

4 MS. Cullen MS. Cullen | Web | 1. srpna 2009 v 22:46 | Reagovat

nádherný! opravdu nádherný, ale trochu mě to vyděsilo, ale začíná to být čím dál lepší!!! strašně se těším na pokračování!

5 KaTeCuLleN KaTeCuLleN | 2. srpna 2009 v 21:05 | Reagovat

fest super poviedka..diel od dielu je stále lepší..moc mna to baví...snád sa prestane bát Edwarda...teším sa na pokračovanie

6 Mischa Mischa | 5. srpna 2009 v 14:11 | Reagovat

ty vado :) cim dal lepsi :) dil od dilu jsem tu povidku hltala cim dal vic :) uz se nemuzu dockat pokrcovani :) :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.