close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

It Hurts - 19. část - The End

1. srpna 2009 v 17:21 | ewikk |  It Hurts od JoHarvelle
Vím, že mi to trvalo dlouho, ale nakonec ... hotovo!

Cesta domů se zkracovala a uvnitř mě vše křičelo. Nastávají poslední dny, které budu trávit se svou rodinou a přáteli. Musím svého času, co nejvíce využít. Moje rozhodnutí se cestou domů nezměnilo, stále jsem věřila, že bych se se ztrátou Edwarda nevyrovnala a odejít s ním bylo správné.

Docházelo mi, jak moc ublížím Charliemu, ale měl ještě Sam a Carol, měl něco co mu mě nahradí, vrátila jsem se mu pouze na pár měsíců. Pár měsíců jednoduše žil jinak a teď se vše vrátí do starých kolejí. Budu mu volat, dokud budu moct. Nechystala jsem se stát upírem hned, musela jsem si na to nejdříve zvyknout, ale jednou se jím stanu. Stanu se jím a budu nesmrtelná po boku Edwarda.
Domů jsem dojela už za tmy, v domě se svítilo jenom v kychni. Zaparkovala jsem a párkrát se nadechla než jsem vystoupila. Všichni byli v kuchyni a večeřeli. "Kde jsi byla, Bello?" zeptal se Charlie, když jsem se objevila ve dveřích kuchyně. Podívala jsem se mu do očí a pak se radši podívala na stůl, lhát a dívat se mu přímo do očí nebylo moudré. "Byla jsem v Port Angeles v knihovně."
"Dobře," řekl a dál jedl, čekala jsem větší výslech. Sedla jsem si ke stolu a chytla jsem pohled Sam, mračila se a dívala se na mě divně, takhle se na mě koukala od jistého času pořád. Znepokojeně jsem uhla pohledem a nandala si jídlo.
Charlie a Carol se o něčem bavili, ale nevnímala jsem o čem, přemýšlela jsem o dnešku. O šílenosti která mě postihla. Ikdyž to nebyla přesně šílenost, byl to šílený krok.
Co nejrychleji jsem dojedla a vypařila se nahoře. Podívala jsem se po pokoji a zkoumala obsah. Budu muset něco udělat se starými věcmi. Oblečení si určitě vezme Sam, takže sebou si vezmu jenom jednu tašku s osobními věcmi a nějakým oblečením. Nechat balení na příští týden jsem nechtěla, vyndala jsem jednu tašku a hodila jí na postel. Dovnitř se vejde jen pár věcí, ale tolik toho potřebovat nebudu.
Otevřela jsem skříň a podívala se po obsahu. Rozhodnutí co si vzít sebou, bylo lepší nechat na později, prostě něco naházím do tašky a nebudu se nad tím rozmýšlet.
Dovnitř někdo vtrhl, zavřela jsem dveře skříně a podívala se do obličeje rozpálené Sam. Dívala jsem se na ní s otazníkem v obličeji. "Co se děje?"
Samantha ještě více zrudla a hořce se uchechla. "Tobě to nevadí?"
"Nevím, o čem to mluvíš."
"Doopravdy? Tak třeba o tvém upírském příteli!" sykla.
"Cože?" vyvalila jsem na ní oči.
Zmateně se zamračila: "Ty to nevíš?"
"Co nevím? O čem to mluvíš?"
"Že ten tvůj Edward je upír." řekla trošku tišeji a trošku zdráhavě.
Opět jsem na ní zmateně zírala: "Vím. Jak o tom víš ty?" Moje malá sestřička a ví o upírech. Najednou mi došlo, že tráví hodně času v La Push a tam jsou podle Edward vlkodlaci. "Jacob?"
"Je vlkodlak." kývla.
Nevěděla jsem, co přesně to obnáší být vlkodlakem, ale neptala jsem se jí, protože už teď toho ví hodně a za dva týdny si dá jedna plus jedna dohromady.
"Takže ti to nevadí?" zeptala se rozlíceně. "Je to vrah!" řekla se zaťatou čelistí.
"Nezabíjí lidi."
"Jistě nezabíjí lidi," pitvořila se Samantha ironicky. Co byl její problém?
"Vypadni," rozkázala jsem jí a ukázala na dveře.
Šokovaně se na mě podívala a uraženě odkráčela.
Zalezla jsem do koupelny dříve než to mohla udělat ona a dala si krátkou sprchu, chtěla jsem být, co nejdříve v posteli. Vylezla jsem ven a srazila se s ní. Obě jsme si navzájem věnovali nenávistné pohledy. Raději jsem rychle zalezla do pokoje a pod peřinu.
Tak Sam mám vyřízenou, odškrtávala jsem si sarkasticky lidi z mého seznamu, se kterýma se budu muset rozloučit. Hádala jsem, že tím padl i Jacob. Proto vždycky když jsme se setkali nakrčoval nos a věnoval mi zkoumavé pohledy?
Vzhledem k děsné noci jsem nebyla unavená, přemýšlela jsem. Musela jsem si to přiznat, ale přemýšlela jsem o tom, co by se stalo, kdybych s ním neodjela. Možná bych se přesto dostala, přes matčinu smrt jsem se taky dostala. Ale s díky němu, uvědomila jsem si. V tomto ohledu jsem mu dlužila život. Život který mu hodlám dát.
Vzpomněla jsem si na odpoledne a večery trávené u Cullenových, pohodové domací idylky. Vždycky jsme se bavili ovšem, občas všichni dohromady, občas jen někdo. S Emmettem se člověk musel vždycky zasmát, protože co ho napadlo, bylo příšerné. Upírství mu možná přidalo šílenství, protože takhle šílený člověk nemohl přežít.
Zavřela jsem na chvíli oči, protože mě začínaly pálit. Před očima se mi mihl pohled na Edwarda v smokingu procházející se městem v minulém století. Jeho věk mě trošku děsil, ale bylo vidět, že se přizpůsobil a šel s dobou.
Upíří život nemůže být tak hrozný, jak ho Edward popisoval. Představila jsem si každou sekundu od přeměny. Viděla jsem samu sebe, jak se probouzím a hledím do tváře své lásky, se kterou budu na věčnost.
Byla jsem rozhodnutá, za necelé dva týdny opustím Forks navždy. Navždy se svým andělem.
Usnula jsem s úsměvem na rtech a v mysli s Edwardem. Měla jsem jasnou budoucnost, která se nemohla změnit. Nalinkovat si budoucnost nikdy nešlo, ale věřila jsem, že tohle je předem dané.
Probudila jsem se i bez budíka. Chvíli jsem ještě polehávala a užívala si posledních momentů v této posteli.

Z domu jsme se Sam vyrazily a dorazily do školy v tichu. Občas si Samantha znechuceně odfrkla. Ignorovala jsem jí. Bylo mi líto, že se s jediným sourozencen rozloučím tímto způsobem, ale nemohla jsem to s ní urovnat.
Když jsem vystoupila na školním parkovišti z auta, měla jsem pocit, jako by mě každý sledoval. Ohlédla jsem se po všech, nikdo se na mě nedíval, ale ten pocit nezmizel. Šla jsem sama ke škole a měla jsem pocit, jako by na mě ukazoval obrovský žlutý ukazatel. Nevěděla jsem proč a snažila se to ignorovat.
Škola probíhala normálně, na obědě jsem si musela sednout sama na místo, kde jsem sedávala s Cullenovými. Tentokrát se na mě už všichni dívali. Těsně před obědem se mi zdálo, že jsem zahlédla Carlislea, takže je musel přijet odhlásit. Ostatní už možná slyšeli, že Cullenovi se stěhují a možná proto se na mě každý díval.
Většina dívek zákeřně. Byly rády, že odjeli, znamenalo to, že Edward už nebude asi se mnou. Jak hluboce se mílily.
První hodinu odpoledního vyučování jsem strávila zíráním do lavice. Za celý den jsem své rozhodnutí nezměnila a nemohla se dočkat příštího týdne, byla jsem rozhodnutí. Definitivně.
Tělocvik proběhl kupodivu rychle, neměla jsem žádný úraz ani čas na přemýšlení. Po hodině jsem se, co nejrychleji vytratila z tělocvičny a utíkala na parkoviště. Nejela jsem domů, jela jsem rovnou ke Cullenovým.
Když jsem vjela na louku, dům byl zabedněný a vypadalo, že to vše je opuštěné. Ale za rohem stálo Volvo a Edward se opíral o kapotu. Když mě uviděl zamračil se.
Vystoupila jsem ze svého auta a vyšla k němu. Edward si povzdechl a šel mi naproti.
Ani jeden jsme toho druhého nepozdravili. Ihned jsem mu padla kolem krku. Sice si znovu povzdychl, ale dal mi ruce kolem krku a přitáhl si mě blíž.
Zvedla jsem k němu hlavu a vtiskla mu malý polibek, který mi po chvilce vrátil.
"Takže za týden v Port Angeles?" zeptala jsem se vesele, ale on se tvářil tragicky. "Slíbil jsi mi to!" připomněla jsem mu to naštvaně. Bála jsem se, že si to rozmyslel.
"Já vím," zašeptal smutně. "A taky to dodržím, jen jsem doufal, že si to rozmyslíš."
"Nerozmyslela jsem si to!" Byla jsem naštvaná. Nevěřil mi a zkazil mi tenhle moment.
"Dobře." Konečně se usmál a pohladil po tváři. Nemohla jsem na něj být naštvaná, pokud ho týden neuvidím. "V Port Angeles přijď do té restaurace, kde jsme byli ten den, co jsme jeli do Kanady. Buď tam tak v deset. Pamatuješ si, kde to je?"
Na souhlas jsem kývla.
"Dobře." Prohrábl mi vlasy a já věděla, že už musí jet. Odtrhla jsem se od něj, ikdyž se to neobešlo bez úšklebku. Musel jet, ale příště až ho uvidím, už ho nenechám odjet. Tohle je nakonec, co jsme spolu jako normální teenagři. Příště už budme někdo jiný.
Naposledy mě políbil na čelo a pak odjel. Sledovala jsem jeho auto, dokud nezmizelo.
Rozhlédla jsem se po celé louce a domě. Všechno vypadalo strašlivě osamělé a strašidelné. Takhle to mělo působit, když tu žili upíři, ne když už odjeli.
Vydala jsem se k autu a naposledy se ohlédla po tomhle místě. Musela jsem se se vším tímhle rozloučit.
Domů jsem dojela před čtvrtou. Když jsem vešla do domu, v kuchyni někdo dělal hluk. Došla jsem se tam podívat, Sam si dělala něco k jídlu, když mě spatřila, věnovala mi hodně ošklivý pohled.
Radši jsem šla do svého pokoje a sedla si na postel. Bylo to zvláštní, už jsem se tady necítila doma. Proto že jsem věděla, že už tady moc času nestrávím? Že tam někde mám skutečný domov? Užírání začalo. Věděla jsem, že tohle bylo správné, ale byl to krok do neznáma. To člověka vždycky vystraší.
Říkala jsem si to při posledních dnech ve škole, s nikým jsem se neloučila, potom co jsem se dala dohromady s Edwardem se se mnou nikdo moc nebavil. Angela chtěla, ale nakonec to taky vzdala.
Ukončovací obřad jsem zvládla a už zbývalo jen se zbalit. Charlie i Carol poznali, že se mnou něco je, ale poté co jsem je několikrát odbyla, mě nechali být. Sam se se mnou nebavila, začátek prázdnin trávila jedině u Jacoba. Carol a Charlie v práci, takže jsem se s domovem loučila sama.
Den před odchodem jsem, když byla Sam ve La Push, schovala klíče od Mazdy do nočního stolku Sam a přidala tam velice krátký dopis.

Milá Sam.

Je mi líto, že jsem se musela rozloučit takhle. Ale musím zmizet, navždy. Měla jsem tě ráda a vždycky budu. Jsi moje sestra ani vlkodlaci nebo upíři, to nezmění.

Víc napsat jsem nebyla schopná. Bylo mi to líto, chtěla jsem být se Sam za dobře a místo toho se stal přesný opak. Navíc teď to s ní už nikdy neurovnám, ale to bylo něco, s čím jsem se musela smířit.
Přesně jak jsem si plánovala, jsem si ráno do tašky naházela pár věcí a zbytek naházela na postel. Všeho ostatního, kromě počítače a oblečení, jsem se zbavila, buď jsem to vyhodila nebo strčila Sam pod postel. Oblečení si Sam taky určitě vezme, ale než bych to přenesla k ní do pokoje, radši jsem to nechala na posteli.
Hodila jsem si menší tašku na záda a naposledy se podívala na svůj pokoj. Vypadal tak vítavě, že bych ten batoh hned zahodila a lehla si na postel. Ale bylo pozdě, už padlo rozhodnutí.
Vyšla jsem z pokoje a naposledy si prošla každý pokoj v domě. Naposledy cítila vůni své staré rodiny.
Couvala jsem od domu a dívala se na něj. Tahle vzpomínka se brzy vytratí, ale aspoň teď jsem nechtěla, aby zmizela.
Teď přišla ta děsná chvíle. Charlie.
Nervózně jsem došla k policejní stanici a vešla dovnitř. Charlie byl hned na chodbě, jakmile mě viděl, zamířil ke mně. "Co se děje, Bello?" zeptal se zmateně.
Nadechla jsem se, ale slzy strachu z toho co přichází, mě přemohly.
"Bello?" zeptal se vystrašeně Charlie.
"Já už nemůžu." začala jsem. "Nemůžu tady žít, Charlie. Zbláznila bych se. Tohle není život pro mě, promiň, musím jít. Zavolám ti, hned jak budu moct, ale … Musím jít, je mi to líto."
"Cože?" zeptal se zmateně, ale já vyrazila dřív než mohl něco říct. Jen jsem za sebou slyšela: "Belo??"
Přidala jsem do kroku, naštěstí jsem měla zpoždění a k autobusu jsem doběhla, takže jsem se na zastávce nemusela příliš zamýšlet nebo pochybovat. Řidič autobusu se na mě díval zmateně, ale když jsem mu strčila peníze, tak se vzpamatoval.
Zaplatila jsem a šla rychle dozadu. Lidi mě sledovali, autobus byl plný tak napůl. V jednom pasažérovi jsem poznala Angelu, znepokojeně mě pozorovala. Nevšímala jsem se těch pohledů a šla si sednout dozadu, kde nikdo neseděl.
Čekala jsem další nával úzkosti, ale spíše jsem se uklidňovala. Už nebylo cesty zpět, už neexistovala druhá cesta, tohle byla jediná možná možnost.
Cesta proběhla kupodivu rychle. Vzpomněla jsem si na moje poslední setkání se Sam.
Dosnídala jsem a slyšela jsem, jak jde ze schodů, došlo mi, že to je moje poslední šance.
Vyšla jsem z kuchyně. "Počkej!" křikla jsem na ní a ona se zastavila, pořád mi věnovala nenávistný pohled. Ignorovala jsem ten pohled a objala jí. "Pozdravuj Jaka, Samantho!" nařídila jsem jí a šla nahoru, neušel mi její překvapený pohled, ale nechtěla jsem něco říct, aby si něco nedala dohromady. Určitě jí dojde kde jsem nebo spíše s kým jsem, když tady není ani Edward. Kdyby to nedošlo jí, dojde to vlkům.
Autobus zastavil v Port Angeles na nádraží. Vystoupila jsem jako poslední a podívala se na Angelu, která mě pozorovala. Naposledy jsem se na ní usmála a zamířila k té restauraci. Vešla jsem tam a podívala se do těch nádherných zlatých očí, které za to všechno stály. Opatrně mě objal a políbil na čelo: "Jseš tady." řekl a nezněl vůbec překvapeně.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 MS. Cullen MS. Cullen | Web | 1. srpna 2009 v 22:04 | Reagovat

Nádherný!!! Prostě super! Těším se na další díly!!! Strašně moc!

2 maily1709 maily1709 | 3. srpna 2009 v 10:24 | Reagovat

je to uzasne proste perfektne ale dako som nepochopila to je koniec alebo to este pokracuje????????

3 papaya papaya | Web | 3. srpna 2009 v 16:34 | Reagovat

super povídka, přečetla jsem jí celou na jeden dech  :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.