9. Odjezd
"Kdo je Bella?" zeptala se Corinne a já jen pokrčila rameny. "Myslím, že zemřela. Ale nejsem si tím jistá. Tuhle písničku hrál ten kluk," řekla jsem a stoupla si. Corinne se na mě vřele usmívala. Nevím, co mě to popadlo, ale přešla jsem k ní a pevně ji objala. Čekala jsem, že jí bude chvíli trvat, než mě obejme taky, ale udělala to téměř okamžitě. Zase mi vyschlo v očích a málem mi uniklo hlasité zavzlykání. "Je toho na tebe teď moc, ale to se časem spraví," broukala mi do ucha a já jen přikývla, což šlo dost obtížně, když jsem měla obličej zabořený v jejím rameni. Voněla stejně, jako ostatní Appsovi, nedokázala jsem to k ničemu přirovnat. Vzbuzovalo to ve mě štěstí, ale zároveň i autoritu. Zní to hloupě, já vím, ale je to tak. Po chvíli jsem se od ní odtáhla, nevěděla jsem, kam s očima. "Děkuju," hlesla jsem a ještě trochu odstoupila. Než jsem stačila říct cokoliv dalšího, ozvalo se tiché zaklepání na dveře.
"Dveřma," houkla jsem a tiše se uchechtla, když jsem si vzpomněla na učitelku, která tohle vždy říkala. Dovnitř téměř vběhla Dawn. Červené vlasy měla svázané v drdolu a byla znovu převlečená. Tentokrát to byly modré šaty s krátkou sukní. "Sami, něco jsem udělala, ale nevím, jestli se nebudeš zlobit," řekla a stočila pohled k zemi. "Ven s tím," hlesla jsem vyděšeně a každá další miliontina vteřiny, kterou ještě stále mlčela, mi připadala nekonečná. Nikdy bych nevěřila, že mě během takové chvilky mohla vymyslet tolik hrozných věcí, co se mohlo stát. Růžovými šaty s parukou počínaje, pokojem plným mrtvol konče. "Pojď se mnou," řekla a už zase odcházela pryč. Otočila jsem se ještě na Corinne a zamávala jí. Potom jsem vyběhla za ní. Znovu mě zavedla k sobě a Gigi do pokoje a sedla si k počítači. "Tak řekneš mi konečně, co se děje?" řekla jsem zdeptaně a čekala. "Víš, jak jsi mi ukázala tvou minulost?" začala a já téměř okamžitě přikývla. "Trošku jsem pátrala.." protahovala to dál. "Po čem?" vyštěkla jsem a začala poklepávat nohou o zem. "Po Maxovi," přiznala se. Mému chorému mozku okamžik trvalo, než zpracoval tuhle informaci. "A na co jsi přišla?" zeptala jsem se a sama se divila, jak zní můj hlas dutě. "Nevím, jaká je mezitím spojitost, ale čti." Přisunula mi židli a já na ni ztěžka dosedla. Dojela jsem myší na začátek článku a dala se do čtení. Dnes v ranních hodinách bylo v blízkosti klubu Bonver nalezena mrtvola brutálně zavražděného muže. Jednalo se o Maxmiliána Novotného. Jedinou svědkyní tohoto činu byla mladá dívka, kterou se tento muž údajně pokusil znásilnit. Policistům řekla, že tomu stihl zabránit neznámý chlapec, kterému neviděla do tváře. Sama z napadení vyšla jen s modřinou na levém boku. Dál už jsem nečetla. Pomalu jsem sundala ruku z myši v obavě, že bych ji omylem mohla rozdrtit, i když bych se nedivila, kdyby ve skříňce, která se nacházela vedle mě, byla spousta náhradních. "To jsem byla já," řekla jsem. "Ty? Pamatuješ si to? Proč?" zavalila mě Dawn svým obvyklým přívalem otázek, ale já jen nepřítomně zírala na monitor a v duchu se stále dokola vracela zpátky do tmavé uličky. Jasně, že z toho vyšla jen s modřinou na boku. A tu si navíc udělala o mě, když do mě při svém útěku narazila. Tohle mě vůbec netrápilo. Netrápila mě ani jeho smrt. Možná, že to bude znít krutě, ale zasloužil si to. Musela jsem potřást hlavou. Ne, nikdo si nezaslouží smrt. Byla to i moje vina, kdybych do matky nestrčila, mohlo být všechno jinak. Chtěla jsem se zvednout, ale vybavila jsem si další věc. "Je nám líto, vaše matka měla autonehodu. Lékaři nemohli nic dělat, byla na místě mrtvá." Policisté v mém snu. "Mělo to tak být," řekla jsem, aniž bych si uvědomila, že mluvím nahlas. "Co tak mělo být?" zeptala se Gigi a já se musela zhluboka nadechnout, abych mohla začít vyprávět. Dveře se rozrazily. "Sami, rychle, musíš jít!" vykřikla Dixie a nesmlouvavě mě chytila za ruku. Automaticky jsem bežela za ní. "Kam?" vydala jsem ze sebe. Všimla jsem si, že vedle mě běží i Dean. Ten se tvářil stejně nechápavě. "Právě mě vytáhla z pokoje," oznámil mi a já jen přikývla. "Co se děje?" ozvala se Dawn, která za námi také běžela. Na chodbě jsme se srazili s Brannonem. "Sundej štít," přikázala mu Dixie a on jen přikývl. Vytřeštila jsem oči, protože já bych na něj takhle promluvit nemohla. Cítila jsem z něj největší autoritu, jakou jsem za svůj život poznala. Dál jsem klopýtala v bahnitém koberci až do haly. Po cestě se štít vypnul, takže Dixie jen zakřičela na zbytek Appsových. V hale jsme byli všichni na stejno. "Co se to děje?" zeptala jsem se znovu. "Je čas, musíte jet," řekla jen a já se cítila ještě víc zmateně. Koukla jsem se po ostatních, abych se ujistila, že jsou na tom stejně. Dixie bežela zase pryč, Logan stál na místě a jen přikyvoval. "Běžela vám pro doklady, letíte do Greenfordu," přetlumočil nám to. "Cože? Proč?" Připadala jsem si jako retardovaná, pořád jsem nechápala, proč to prostě nenecháme na víkend. "Musíte teď. Oni tam dneska přijeli," ozvala se za mnou Dixie, do ruky mi strčila batoh, stejně tak jako Deanovi a vystrkala nás ze dveří. "Ale kdo?" zeptala jsem se ještě a dveře se mi zabouchly před nosem. "To nevím, ale jsou tam," odpověděla mi skrz dveře a já jen povzdechla. "Poběž," strčil do mě Dean a já poslechla. Bylo by hloupé zeptat se kam? Nejspíš jo, už tak si připadám hloupě. Držela jsem s ním krok a uvažovala nad tím, kdo tam je a proč to nepočká. Cítila jsem, že se něco děje. Cítila jsem, že má přijít něco špatného a snažila se zaplašit strach, co se mi usadil v žaludku, stejně tak jako prázdnota, která tam přetrvávala už od mého probuzení. Běželi jsme lesem, stromy se kolem nás jen rychle míhaly. Před námi stála obrovská budova, která dřív musela být stodola. "Zatraceně," hlesla jsem a dívala se, jak se přede mnou otevírají obrovské dveře, když Dean stiskl tlačítko ovladače. Vydávalo to nepříjemný zvuk, sem tam to zaskřípalo. Paráda. Vběhli jsme dovnitř a já znovu překvapeně vydechla, když jsem si všimla několika letadel. Tak tak jsem zadržela nadávku, která mi přišla na jazyk. "Dělej," zabručel Dean a podal mi ruku, aby mě vytáhl nahoru, do osobního letadla. Sotva jsem za sebou zavřela dveře, nastartoval motor a vyjel ven z budovy, obratně, jako by létal každý den. "Kam jsem se to dostala?" brblala jsem si pod vousy, když se mnou letadlo cuklo, jak vzlétalo. Chvíli jsme oba dva mlčeli a dívali se na svět pod námi. Snažila jsem se ignorovat čerstvou vzpomínku na Maxe i to, že jsem před chvilkou zažila akci jako z nějakého bláznivého filmu. "Kdo je Josh?" vzpomněla jsem si. Chtěla jsem se zeptat Dawn, ta vždycky moc mluví, ale nebyla příležitost. Dean si povzdechl. Vycítila jsem, že se konečně dozvím alespoň něco, co mi pomůže rozluštit tajemství Appsových. "Je to další člen rodiny. Odešel od nás, protože už se nechtěl skrývat," odpověděl a já věděla, že to znovu není úplná pravda. "Skrývat před čím?" naléhala jsem a propalovala ho pohledem. Dlouho neodpovídal, tak jsem to zkusila znovu. "Deane, před čím se skrýváte? Proč se nestěhujete a proč Brannon dělá ty iluze? To není proto, že to tady máte rádi, že ne?" Otočil se na mě a z jeho výrazu tváře jsem nedokázala nic poznat. "Máš pravdu. Skrýváme se před Volturiovými," přiznal po chvíli a já sebou při vysvlovení toho jména cukla. Super, když už tajemství, tak pořádné. "Proto jste se mě poprvé tak báli? Mysleli jste, že mě poslali oni?" pokračovala jsem ve výslechu a on přikývl. "Proč po vás jdou?" "Bojí se nás," odvětil a jeho výraz ztvrdl. Věděla jsem, že z něj už nic nedostanu a litovala toho, že jsem se o to vůbec snažila. Teď mám totiž ještě víc otázek, než předtím. Například to, proč se před nimi musí skrývat, když se jich Volturiovi bojí. A nebo proč se jich vůbec královská upíří rodina, která vlastní ty nejsilnější upíry na světě, bojí.

%20%E2%80%93%20okraj.png)





juu xDD moc hezu xDDD se těším na pokráčko xDDD