8. Útěk
Edwardův pohled:
Celou noc jsem přecházel po pokoji a usilovně přemýšlel. Podivná mlha, která zahalila mou mysl, mě rozhodně nenechávala v klidu.
V ruce jsem žmoulal krátkou zprávu od Sami, kterou jsem vůbec neznal. Takže si to zrekapitulujeme. Probudil jsem se, i když nemůžu spát. A nemůžu si na nic vzpomenout, i když upíří paměť je dokonalá. Celá rodina se chová divně. Od mojí poslední vzpomínky uběhlo šest let. Jediný s kým si rozumím, je Rosalie, se kterou jsem nikdy nevycházel. Miluju Bellu, ale není jediná. Nejspíš miluju tajemnou Sami. Ale kdo to vlastně je?
"Sakra," zaklel jsem potichu a nemohl se dočkat, až pojedeme do školy. Od mého procitnutí uběhl už téměř týden a já ještě neměl šanci si promluvit s Rose. Neustále jsme měli někoho v patách. Začalo mi to připadat tak, že nás zbytek rodiny sleduje. Už mě otravovalo, jak jsem neustále musel v duchu měnit svá rozhodnutí ohledně našeho zítřejšího setkání ve škole. Alice pečlivě sledovala každou svou vizi.
Podíval jsem se z okna, začalo se rozednívat. Natáhl jsem na sebe čisté oblečení a vrhl letmý pohled k zrcadlu, abych se ujistil, že vypadám normálně. Potom jsem vyšel z pokoje, vstříc rentgenujícím pohledům mé rodiny. Musel jsem si dávat pozor i před Jasperem, i když on si většinu času myslel, že jsem smutný kvůli Belle. Na chvíli jsem pocítil vinu, když jsem si uvědomil, že už na ni skoro nemyslím.
Musím zjistit, co se stalo, opakoval jsem si v duchu stále dokola. Řekl bych, že mi tahle myšlenka nedávala spát, ale to bych lhal.
Alice s Emmettem seděli u televize a sledovali nějaký sportovní pořad. "Přestaň s tím už, chci se v klidu koukat!" zahřměl Emmett a střelil po ní vražedným pohledem. Alice se jen usmála a znovu se zahleděla do dálky.
"Teď poběží do prava, ale nestihne to. Patnáctka ho obehraje," zašvitořila a škodolibě se usmála. Podíval jsem se na obrazovku a opravdu. Hráč zabočil s míčem do prava, ve snaze uchránit si míč, ale další hráč s číslem patnáct ho obehrál.
"Alice!" vykřikl Emmett a vyskočil na nohy. Neodolal jsem a potichu se uchechtl. Nahoře v patře jsem slyšel Jaspera.
Prstýnek. Ne, prstýnek ne. Nová šatna? Ne, rozhodně ne. Včera byl v televizi dobrý seriál.
Ještě chvíli jsem poslouchal jeho pomatené myšlenky, než mi došlo, že se snaží, aby Alice neměla vizi. Neměl jsem zdání, jaké důležité datum se blížilo a abych řekl pravdu, ani mě to moc nezajímalo.
"Jdu se obléct. Skončí to 2:1," řekla Alice a prošla kolem mě. Nemohl jsem si nevšimnout pohledu, kterým po mě střelila. Zbývalo mi ještě půl hodiny, tak jsem usedl ke klavíru. Zkusil jsem jestli není rozladěný a už automaticky jsem se podíval na prázdné místo vedle sebe. Jako by mi někdo chyběl. Ale kdo? Povzdechl jsem a začal hrát.
První tóny byly jako vždy tiché. Pak jsem se do toho vžil. Domem se rozléhala Bellina ukolébavka, tak jako už tisíckrát předtím. Ale místo očekávaného bolestného škubnutí, se mým tělem rozlévalo příjemné teplo a na tváři se usadil spokojený úsměv. Dokonce jsem měl nutkání se hlasitě rozesmát. Nechal jsem doznít poslední tón a chvíli zůstal překvapeně zírat před sebe. Pomalu jsem otočil hlavu na místo vedle sebe a zavřel oči.
Vzpomněl jsem si, kdy jsem hrál naposledy. Vedle mě seděla překrásná, tmavovlasá dívka a snažila se klávesu stisknout dřív než já. Nakonec se z ukolébavky stalo něco jako ne moc podařený remix.
Znovu jsem otevřel oči. Z hořejšího patra jsem zaslechl dusot nohou. Vyskočil jsem na nohy a rychle se otočil. Celá rodina stála za mnou a měřila mě nechápavým pohledem.
Proč je tak šťastný? přemýšlel Jasper, ale já tomu nevěnoval pozornost. Ke mě se přiřítila Rose.
"Samantha!" vykřikli jsme oba dva najednou a mě, ačkoliv moje mysl bylo úplně ochromená, napadlo, jestli mám taky tak vytřeštěné oči, jako ona.
"O čem to mluvíte?" ozvala se Alice a vykročila proti nám.
"Vy si nevzpomínáte? Vždyť s námi byla. Poznali jsme se v Greenfordu!" vykřikovala Rose a divoce přitom gestikulovala.
"Tak ty už taky? Co to na nás zkoušíte?" Emmett vystoupil z řady a měřil si nás přísným pohledem.
Soustředil jsem se na jejich mysl, na nejhlubší myšlenky, o kterých nejspíš ani neví.
Nesmíme jim to dovolit. To se nesmí stát.
Musel jsem párkrát zamrkat, abych si to uspořádal.
"Co se nesmí stát?" vyštěkl jsem na Alici, ale ona na mě dál jen nechápavě zírala. Dobře, takže o tom neví. Zhluboka jsem se nadechl.
"Acháchachááá," vyštěkl jsem smíchy a ukázal na ostatní prstem. "Dos-dostali jsme vás!! Kdybyste se viděli," posmíval jsem se jim a dál v sobě nutil smích. Jasper mě propaloval pohledem.
Rychle, mysli. Vybavil jsem si odpoledne u Sami, když pořád dokola přetáčela film na její oblíbenou scénu. Její smích se rozléhal prázdným domem a pohovka se otřásala. Já se snažil držet otrávený výraz, abych ještě prodloužil její bezstarostný smích, který u ní nebýval moc obvyklý. Za chvíli jsem se otřásal smíchy doopravdy. Alicina tvář se rozjasnila.
"Věděla jsem to," prohlásila a odkráčela zpátky do šatny. Rodinný sraz se rozpustil, jen Rose se na mě pořád mračila.
Co to sakra děláš?Vyštěkla na mě v duchu, až jsem sebou trhl. Neodpověděl jsem.
"Pojď se mi kouknout na auto, včera mi tam něco chrčelo," nahodil jsem bezstarostný tón a vydal se ven z domu. Potichu jsem si pískal nějkou písničku, kterou jsem ani moc neznal. Slyšel jsem za sebou klapání podpatků a za neustálého přívalu nechápavých myšlenek jsem pokračoval až k autu.
"Rychle nasedni!" zasyčel jsem a během vteřiny jsem seděl v autě. V domě se ozýval dusot několika nohou. Nastartoval jsem a sotva Rose strčila levou nohu do auta, rozjel jsem se co nejrychleji pryč.
"Edwarde! Co to děláš? Kam to jedeme?" zahrnovala mě otázkami a prudce oddechovala.
Zavrtěl jsem hlavou a podíval se do zpětného zrcátka.
"Musíme se dostat do města," zamumlal jsem a stlačil plynový pedál až k podlaze. Rose vrhla letmý pohled do zpětného zrcátka a zalapala po dechu.
"Běží za námi," vydechla ohromeně. Blesku, řekl jsem si v duchu, nahlas jsem k tomu neměl odvahu. Okolní krajina se kolem nás míhala až nebezpečnou rychlostí, ale pořád to nestačilo. Emmett se až nebezpečně přibližoval k nám. Vím, že na jeho zuřivý výraz nikdy nezapomenu.
Už mu zbýval jen necelý metr, když jsme konečně vjeli do města a on musel zastavit. Z hrdla se mu vydralo hlasité zavrčení a potom se ztratil v lese.
"Sakra," vydechla Rose a nepřítomně si prohrábla vlasy.
"Sakra," zopakovala to znovu, tentokrát hlasitěji.
"Jo," přitakal jsem a prudce vydechl. V duchu jsem byl rád za to, že už nejsem člověk, protože by mi asi adrenalinem explodovalo srdce.
"Kam to jedeme?" zopakovala po chvíli Rosalie svou otázku a zavrtěla se v sedadle.
"Do Greenfordu, najít Sami," odpověděl jsem a znovu zrychlil.
"Co se to s nimi stalo, Edwarde?" hlesla, hlas se jí zatřásl. "Někdo ovládá jejich mysl. Smazali jim vzpomínky. Když jsem je poslouchal, bylo tam ještě něco jiného, co nebylo jejich," svěřil jsem se se svou teorií.
"Ale jakto, že jsme si vzpomněli my?"
"Nevím. Napadlo mě jen to, že nám na ní nejvíc záleželo," pokrčil jsem rameny a dál se věnoval řízení.

%20%E2%80%93%20okraj.png)




