13. Tak trochu šílená
Dál jsem jen zírala ven na okolní krajinu. Je zbytečné ptát se, proč už mi to nepřipadá krásné? Hm, asi ne. Nervozita a strach mě přešla. Jediné, co mě udržovalo při vědomí, byl vztek. Ale i ten už opadával.
Už automaticky jsem převedla na češtinu, aby Logan nepoznal, na co myslím. Škubla jsem sebou při vzpomínce, jak jsem tímhle škádlila Edwarda. Tím jsem způsobila, že se na mě všichni podívali. Snažila jsem se na něj myslet co nejméně, protože vzpomínky na něj, teď už jen bolestivé, zadupávaly můj vztek do země.
Netušila jsem, co se mnou bude. Co budu vlastně dělat? Jsem naivní, když si myslím, že dokážu zabít Ara? Nejspíš ano. Kdy jsem naposledy bojovala? A nevedu ostatní Appsovi do záhuby? Co když se někomu něco stane?
Sevřela jsem ruce v pěst a snažila se zahnat myšlenky, které se snažily dostat napovrch. Nesmím na něj myslet. Nesmím. Nepřítomně jsem potřásla hlavou. Ostatní Appsovi byli zticha. Nervózně těkali pohledem po letadle a nejspíš nikdo z nich nevěděl, co vlastně říct. Jen jednou jsem se odvážila na ně podívat. Corinne a Brannon se na sebe upřeně dívali. Logan a Dixie se drželi za ruku a Gigi ležela v Dawnině klíně. Odvrátila jsem hlavu a snažila se vylepšit svůj plán.
"Budeme přistávat," hlesl Dean, který zaujal místo pilota. Ihned poté jsme začali klesat a já se zhluboka nadechla, abych zaplašila poslední pochybnosti. Udělám to.
"Brannone?" promluvila jsem a sama se podivila, jak zní můj hlas slabě.
"Ano?"
"Můžeš mi ho ještě jednou ukázat?" poprosila jsem tiše a on přikývl na souhlas. Znovu jsem se musela podivit, když se před mýma očima začala ve vzduchu tvořit mužská silueta. Během pár vteřin přede mnou stál anděl. Přitiskla jsem čelisti k sobě a pozorovala ho.
Onsi mě měřil vyděšeným pohledem, jako tenkrát, když mě našel na louce. Už je to tak dávno. Snažila jsem si co nejvíce vtisknout do paměti jeho bronzové vlasy a zlaté oči. Jeho dokonalý obličej, každou křivku jeho těla, každý sval. Litovala jsem, že nemohu cítit i jeho zvláštní vůni, která mě vždy omamovala, a nemohu cítit jeho doteky. Udělala jsem dva kroky k Brannonově iluzi a zoufale zatoužila alespoň se ho dotknout a naposledy slyšet jeho hlas. Ale už je pozdě. Nikdy už ho neuvidím. Párkrát jsem zamrkala a všimla si, že ostatní se dívají kamkoliv, jen ne na mě. Hrdě jsem zvedla hlavu.
"Díky," řekla jsem Brannonovým směrem a jako první se vydala ven. Ocitla jsem na rozlehlé louce, pár kilometrů od Volterry. Cítila jsem každý paprsek slunce, který dopadal na mou kůži a od té se odrážel dál. Vypadalo to, jako bych byla posetá spoustou diamantů. Spustila jsem svůj štít a čekala, až mě ostatní dojdou. Poté jsem se rozeběhla tou nejkratší cestou k branám do města.
Appsovi a okolní krajinu jsem vnímala jen okrajově. Před očima jsem totiž měla jen Arův výsměšný obličej. Lesní porost mě švihal do nohou, ale já to ani necítila. Během chvíle jsem zahlédla vysoké, kamenné zdi Volterry. Zabočila jsem doprava, abych snáz našla skrytý vchod do města. Doběhla jsem k hustému křoví a zastavila. Poslední přiběhla Mabel. Poté jsem odhrnula tlusou větev a nám se ukázal tmavý vchod do chodby.
"Tak jednoduché, že by to nikoho nenapadlo," ozval se Dean a zamračil se. Poté jsme se vnořili do tmy a vydali se do jámy lvové. Pečlivě jsem naslouchala, jestli něco nezaslechnu, ale jediné zvuky jsme vydávali my.
"Zastavte," zadržela nás Dixie a já prudce zabrzdila. Otočila jsem se na ní ve zlé předtuše, ale jí jen tiše zavibroval telefon. To si snad dělá srandu, vztekala jsem se v duchu a snažila se nedát nic najevo.
"Josh už je tady," informovala nás a zbylým členům rodiny jen spadla brada.
"Jak to ví?" vyštěkla jsem.
"Volali jsme mu. Bude tu užitečný," odsekla Dawn a dál si mě nevšímala. "Má taky nějakou schopnost? A co myslíš tím tady?" vyptávala jsem se dál. "Má velkou moc, ale nikdy nám ji neukázal. Každý máme nějaké svoje tajemství," řekla tiše Dixie.
"A tím tady, myslí tohle," ozvalo se z opačné strany chodby a ve stínu se něco pohlo. Zaujala jsem bojové postavení a bedlivě sledovala každý jeho pohyb.
"Joshi!" vykřikla Mabel a skočila mu kolem krku. Zářivě se usmál a její objetí opětoval. Když od něj odstoupila, odhrnul si tmavé vlasy z očí a dál pozoroval ostatní.
"Tak rád vás všechny vidím," řekl.
"Na to bude čas později," přerušila jsem ho a bojovně vysunula bradu. Nečekala jsem a vyrazila dopředu. Ještě pár minut jsem se proplétala chodbami a potom jsem vstoupila do rozlehlé chodby hradu. Zkontrolovala jsem, jestli je štít aktivní. Byl.
"Teď už je to na tobě, Anthony. Je tu někde Alec?" promluvila jsem jeho směrem a on soustředěně zavřel oči. Bylo to, jako by vyslal signál po celém hradě. Skoro jsem cítila, jak se o mě jeho moc otřela. Za rohem se začaly ozývat hlasité kroky a doléhaly k nám veselé mužské hlasy.
"Rychle!" sykla jsem a natlačila se ke zdi, co nejvíc to šlo. Appsovi se vrhli ke zdem, June musela vzít soustředícího se Anthonyho za rukáv a násilím ho tam dotáhnout. Kroky se blížily. Doufala jsem, že nás neuvidí. Zadržela jsem dech. Zpoza rohu vyšli dva upíři.
"Ta blondýnka byla docela fajn. Jen škoda toho statného, kdyby jí nebránil, mohl dobře posloužit u stráží," vykládal vesele jeden ze strážců. Ostře jsem se nadechla. Znovu jsem si zopakovala, co říkal, abych si ověřila jestli mám pravdu.
"Rose," zašeptala jsem zlomeně. Štít zmizel a stráže se zasekli uprostřed pohybu, když si všimly, že u zdí se krčí víc jak deset upírů. Hlasitě jsem zařvala a rozeběhla se jejich směrem. Než jsem ale stihla doběhnout, strnuli uprostřed pohybu.
"To bylo o fous," hlesla June a já se po nich jen otočila. Všichni už byli připravení k boji, jen Anthony se zářivě usmíval, protože stihl najít Aleca a použít jeho schopnost dřív, než došlo k boji. To snad ne.
"Už celý hrad?" zeptala jsem se.
"Zatím ne."
To je dobře, řekla jsem si v duchu a snažila se představit si Arův obličej. Abych pravdu řekla, moc práce mi to nedalo. Znovu jsem ucítila, jak se přese mě převalila vlna Anthonyho moci. Aro. Aro. Aro. Opakovala jsem si to stále dokola a snažila se na nic jiného nemyslet.
"Hotovo," přikývl Anthony a já se jen usmála.
"Vy jděte doleva a já půjdu doprava. Možná někoho nechali žít," zamumlala jsem. Úmyslně jsem neřekla nic, z čeho by se dalo něco usoudit, aby mě Ian neprokoukl. Ostatní jen slabě přikývli a vyhnuli se dvou strážcům. Já se loudala za nimi. Josh se po mě nedůvěřivě otáčel.
"Uvidíme se později," řekla Dawn.
"Ano," odvětila jsem a chystala se odejít.
"Stůj!" vykřikl Ian. Sakra.
"Co se děje?" Snažila jsem se tvářit nevinně, ale nejspíš se mi to nepodařilo.
"Co nám tajíš?" dorážel na mě a blížil se ke mě. Ucouvla jsem. Proč musím vždycky všechno pokazit? To mi nikdy nemůže nic vyjít?
"Nic," odpověděla jsem a dívala se mu zpříma do očí.
"Lžeš," odporoval mi a znovu se přiblížil. Sakra, nesmí se mě dotknout. Ještě jsem si přesně dokázala vybavit, co mi řekla Corinne: "Při fyzickém kontaktu dokáže poznat tvá nejskrytější tajemství."
Dawn se na mě zklamaně podívala. Kolem mě se začal uzavírat kruh. Už jsem stála přitisknutá ke zdi. Ian mě hrubě chytil za ruku a moje snaha vytrhnout se mu, byla zbytečná.
"Ty ses snad zbláznila!" vykřikl. Snažila jsem se vyhnout jeho naštvanému pohledu. I když jsem to z části přičítala jeho bronzovým vlasům. Logan, který už si můj plán přečetl v Ianově mysli se ostře nadechl.
"To nepřipadá v úvahu." Vůbec nezněl naštvaně nebo nevěřícně. Působil klidně a jeho hlas zněl téměř stejně autoritativně jako ten Brannonův.
"Co se děje?!" ozvala se Gigi. Znovu ode mě odstoupili. Po tváři mi přeběhl zklamaný výraz, když mi došlo, že si chvíli mysleli, že jsem je podvedla a zavedla je Arovi.
"Řekni jim to ty," ukázal na mě Ian. Všechny pohledy se upřely na mě a já musela sklopit ten svůj k zemi. K bolesti, zklamání a vzteku se přidaly ještě rozpaky. Neznatelně se mi roztřásla kolena.
"Ehm.." odkašlala jsem si. Dawn pozdvihla obočí a tiše podupávala nohou do země. Co jim mám sakra říct? Trochu ode mě ucouvli. Všimla jsem si, že June a Corinne mezi sebou mají dostatečnou mezeru.
"Promiňte," zamumlala jsem a ještě v té samé vteřině jsem vyrazila. Propletla jsem se mezi nimy. Snažily se mě zadržet, ale marně. Zabočila jsem doprava a snažila se soustředit. Takže teď vypnout štít. Appsovi se rázem ocitli přímo na ráně, ale spoléhala jsem na Anthonyho schopnost.
Logane, najďěte Matta a smažte jejich vzpomínky, pomyslela jsem si.
Běželi za mnou. Jak taky jinak, že? Zhluboka jsem se nadechla a pokoušela se ignorovat hlasité zvuky našich podrážek, které narážely do země v neuvěřitelných intervalech.
Zapnula jsem štít, když jsem byla na rozcestí. Tentokrát ale jen na sebe a Ara. Doufám, že je to zdrží. Musí.
Dál jsem běžela a ignorovala jejich prosebné výkřiky. Věděla jsem, že Logan mě slyší a doufala, že se mě nebude snažit zastavit. Doběhla jsem k výtahu. Zběsile jsem mačkala přivolávací tlačítko. Cvak cvak cvak. Nic. Cvak cvak.
"Seru na to," zaklela jsem a rozeběhla se po schodech. Appsovi už se blížili. Brala jsem schody po třech. Rukama jsem se odrážela ode zdi ke zdi a tím si pomáhala v cestě nahoru. Přesně jsem věděla, kde ho hledat. Pokračovala jsem chodbou, kudy jsem dřív denně chodila v naivní představě, že svět je dobrý. Že upíři jsou dobří. Že život je dobrý. Sakra. Musí se tohle dít zrovna mě?
Přede mnou se objevily masivní dubové dveře. Nezastavila jsem, jen před sebe dala ruce. Právě jsem prožívala svůj životní nával adrenalinu, nestihla jsem se ani začít bát. Prudce jsem narazila do dveří a vzala je s sebou do místnosti. Hlasitě narazily do protější zdi, Aro rychle vyskočil na nohy a oběhl stůl. Měla jsem sto chutí zeptat se ho "Už je ti teplo, děvenko?" ale tuhle myšlenku jsem zarazila.
"Sami!" vykřikl a hrnul se ke mě, aby mě mohl přivítat. Zavrčela jsem, ale spíš to znělo jako by někde udeřil blesk. Zastavil se uprostřed pohybu, ale na tváři se mu usadil přívětivý úsměv.
"Vidím, že jsi si taky vzpomněla," zakýval hlavou a já musela stisknout ruce v pěst. Taky vzpomněla. Takže tu opravdu byl. Co jsem si vlastně myslela?
"Stráže!" zvolal hlasitě, ale nic se nestalo.
"Stráže," zopakovala jsem po něm jízlivě a hlas mi hystericky přeskočil o tóninu výš. Připadala jsem si v tu chvíli tak trochu šílená.
"Je konec, Aro, všichni jsou pryč. Žádné stráže už nemáš," vysvětlila jsem a užívala si, jak jeho přívětivý úsměv povadl.
"Appsovi jsou tu se mnou. A tohle byl tvůj poslední omyl," usmála jsem se a přistoupila k němu blíž. Stále se na mě jen klidně díval. Pokračovala jsem dál, dokud jsem nestála jen pár centimetrů od něj. Dýchal mi do obličeje a já si uvědomila, že je docela malý. Sakra, na tohle teď nemůžu myslet.
"Myslel sis, že Ansell je tvá nejsilnější zbraň?" zašeptala jsem. "Věštba se naplnila a tvoje vláda končí. Co s tím uděláš?"
Nic, neřekl nic, stále se polousmíval a opatrně mě sledoval.
"Ale já mám pro tebe další novinku. Žádná věštba neexistuje. Ansell nemá žádnou schopnost," syčela jsem a jeho úsměv se znovu rozšířil. Chuť plivnout mu do jeho odporného obličeje se ještě tisíckrát znásobila.
"Napadlo tě někdy, proč nesmíš číst v její mysli? Co ti řekla za důvod? Neumí nic. A ty jsi rozpoutal zbytečnou válku. Volterra je dobita. A je to tvoje vina. Tohle je tvoje dílo. A za můj zničený život tvrdě zaplatíš," dopověděla jsem poslední nenávistné slovo a s potěšením sledovala, jak jeho úsměv mizí a nahrazuje ho něco jiného. Možná poznání, kdo ví. Nečekala jsem až se vzpamatuje. Prudce jsem ho odstrčila a vykočila na stolek. Ozvala se hlasitá rána, nejspíš jak narazil do knihovny. Rychle jsem se natáhla pro meč, který měl jako ozdobu zavěšený nad stolem a zadoufala jsem, že to není jen plastová replika. Byl těžký, dobré znamení.
Narazil do mě a já upadla na zem a málem sama sebe probodla. Rozřízla jsem si ruku, ale bolest jsem skoro necítila. Supr, není to replika.
Aro hlasitě zavrčel a já se znovu ocitla ve vzduchu. Můj let ale trval jen vteřinu. Přesněji řečeno do té doby, než jsem narazila do protější zdi. Ta se otřásla a na mě spadalo několik střepů, které se vysypaly z okna. Vyskočila jsem na nohy, ale znovu jsem to nestihla, takže jsem osobně prozkoumala další zeď.
"Myslela sis, že mě přemůžeš?" vysmál se mi a já zakřičela. Byla jsem vystrašená, pomlácená a vystresovaná. Ten jeho úšklebek byla poslední kapka. Ani jsem nevěděla, co dělám, prostě jsem jen vyšvihla ruku s mečem a hodila ho po něm. Nejspíš jsem čekala, že se od něj jen odrazí a připravovala jsem se, že po něm hodím i židlí, abych ho zastavila.
Můj původní plán byl, aby mě zabil a Appsovi zabili jeho. Ale to nemůžu dopustit.
Jenže ouha. Meč poněkud změnil svůj směr, takže se Arovi zabodl hluboko do paže. Jeho obličej se skřivil bolestí a to mě naplnilo štěstím. Doběhla jsem k němu. Rozmáchl se proti mě, aby se mohl bránit. Chytila jsem pevně rukojeť měče a vytrhla ho. Žaludek se mi obrátil, když jsem si všimla, že jeho ruka visí na opravdu malém kousku tkáně.
Nebyl čas váhat. Rozmáchla jsem se znovu a ticho protrhlo další bolestné zavytí. Nemířila jsem na žádné určité místo.
"Jaký to je, když tě zabije vlastní zbraň?" vykřikovala jsem mezi jednotlivými ranami. V tu chvíli jsem si ani neuvědomovala, jaká to je pravda. Aro už ležel na zemi, ale já nepřestávala sekat.
Za Edwarda.
Za Rose a Emmetta.
Za Alici a Jaspera. Carlislea a Esme. Appsovi.
A taky za sebe. Sebral mi všechno a využil mě ke své osobní pomstě. Já byla jeho zbraň. A já ho zabila.
"Už stačí," ozvalo se od dveří. Ještě chvíli jsem to okázale ignorovala. Nakonec jsem ale udělala několik kroků zpátky a podívala se. Opravdu nádherný výhled na tisíce let stará střeva a žaludek. Ble. Odvrátila jsem se a Logan mě objal kolem ramen. Strnule jsem se dívala před sebe a nechala se vést. Meč s řinkotem dopadl na zem. Ještě jsem stihla zaregistrovat, jak zbytek Arova těla vzplál jako pochodeň.
"Sami?" zatřásl se mnou Dean a pohladil mě po tváři. Nechtělo se mi odpovídat. Až teď mi došlo, že jsem naživu a můj plán selhal.
"Sami, něco jsme zjistili," pokračoval neodbytně a pořád mi zastiňoval výhled na tu krásnou pokojovou květinu. Sakra.
Zacukaly mi koutky.
Naznak jsem sebou plácla na zem, abych ležela.
Strop taky nebyl k zahození. Ani jsem nevěděla, že sedím.
"Sami!" vykřiklo asi pět hlasů, ale já se neotočila.
Znovu mi zacukaly koutky a potom.. Jsem se hlasitě rozesmála. Otřásala jsem se na špinavé zemi v hysterickém záchvatu smíchu, až mě z toho pálily oči.
"Sakra, vždyť já právě zabila vládce všech upírů," vykníkla jsem a chodbou se dál rozléhal můj smích.

%20%E2%80%93%20okraj.png)




