12. Plánování
Nepřítomně jsem si pohrávala s prstýnkem na pravém prostředníčku. Stříbrný kroužek s nápisem Navždy. Už jsem věděla, kde jsem k němu přišla a usmívala jsem se při vzpomínce na den naší svatby. Vybavila jsem si tu eufórii, když mi ho nasazoval. Nebrali jsme se v kostele, Alice nám zorganizovala "skromnou" svatbu ve Francii. Tak tomu alespoň říkala ona, ale já dodnes nechci slyšet, kolik za to utratila peněz. Oba jsme měli prsten na prostředníčku. Dohodli jsme se tak s Edwardem, abychom nebudili přílišnou pozornost.
Nepřítomně jsem si pohrávala s prstýnkem na pravém prostředníčku. Stříbrný kroužek s nápisem Navždy. Už jsem věděla, kde jsem k němu přišla a usmívala jsem se při vzpomínce na den naší svatby. Vybavila jsem si tu eufórii, když mi ho nasazoval. Nebrali jsme se v kostele, Alice nám zorganizovala "skromnou" svatbu ve Francii. Tak tomu alespoň říkala ona, ale já dodnes nechci slyšet, kolik za to utratila peněz. Oba jsme měli prsten na prostředníčku. Dohodli jsme se tak s Edwardem, abychom nebudili přílišnou pozornost.
Radost vystřídal vztek, když jsem si vzpomněla, jak se všechno zkazilo. Pevně jsem stiskla zuby k sobě a snažila se zadržet vzteklé zavrčení. Zaťala jsem ruce v pěst při představě, jak Arovi trhám hlavu. No, dobře. Je to dost nereálná představa. Přesto dokonalá.
Někdo mi položil ruku na rameno.
"Deane," kývla jsem na pozdrav a otočila k němu obličej. Usmál se a na tvářích se mu objevily ďolíčky.
"Nechceš se přesunout blíž k nám? Stejně teď bude porada," navrhl. Přikývla jsem a udělala pár kroků směrem ke zbytku Appsových. Sedla jsem si naproti nim a čekala. Dneska už jsem opravdu neměla náladu mluvit.
"Máš nějaký plán?" promluvil mým směrem Ian a zkoumavě se na mě zadíval.
"Plán?" zopakovala jsem po něm jako mentálně zaostalá.
"Nebo chceš jen tak vběhnout do Volterry?" uchechtla se Dawn a já se také usmála. Vyhlédla jsem ven z okýnka a zadívala se na oblohu. Miluju cestu letadlem. Musela jsem potřást hlavou, abych si pročistila mysl.
"Hmm.." zamručela jsem, abych prodloužila dlouhou chvíli ticha, když všichni čekali, až jim sdělím plán, jak se tajně dostat dovnitř hradu, ve kterém žijí ti nejsilnější upíři, kteří kdy byli stvořeni. Kéž bych nějaký měla. Neměla jsem čas to moc promýšlet.
"Naše výhoda je, že Aro nic netuší," zamumlala jsem první, co mi přišlo na mysl.
"Ale co Ansell? Co když měla vizi?" odporoval Logan. Pravda. Sakra. Znovu jsem si zopakovala, co všechno vím.
"Tahle vize se nemůže změnit. Pořád jen ví, že nad nimi zvítězíte, ale neví kdy. Kdyby to věděla, proč by posílali mě?"
"To je pravda," souhlasila Dawn a přitom horlivě přikyvovala. Stoupla jsem si a přecházela sem a tam. Znovu jsem si vybavila neškodně vypadající Ansell a všechny s ní strávené chvíle. Co vím, nikdy neměla žádnou vizi. A právě v tuhle chvíli mi došlo, v jak bláznivé situaci jsem se vlastně ocitla.
"Steven," vydechla jsem a jen těžce odolávala touze plácnout se do čela. "Kdo?" zeptal se Anthony a zmateně se na mě díval.
"Steven dokáže poznat dary ostatních. Řekl mi, že Ansell nemá žádný," vysvětlila jsem. Sedla jsem si zpátky na zem a přidušeně se začala smát. Během chvíle by se to dalo srovnávat spíš s hysterickým smíchem s podtónem paniky a vzteku. Logan se ke mě po chvíli přidal.
"Co se děje?" vykřikla uraženě Dawn, která nesnáší, když ji někdo z něčeho vynechává. Jak jinak. Musela jsem se párkrát zhluboka nadechnout, abych se zklidnila. Přesto mi ještě stále cukaly koutky.
"Aro se nechal nachytat," řekla jsem a znovu se hlasitě zachechtala.
"Ansell nemá snad kromě extrémní vychytralosti žádnou schopnost. Aro jí nikdy nečetl v mysli. Nikdy jsem nevěděla proč. Teď už ano. Nejspíš se tolik bála, že když není talentovaná, tak o ní Aro nebude stát, že si vymyslela tohle. Neví vůbec nic. A to jak to dopadlo, za to nemůže osud, ale sám Aro. Ansell věděla, že udělá všechno pro to, aby vás zničil. A to, že vás nevypátrali, Ara utvrdilo v tom, že má Ansell pravdu," vysvětlila jsem rychle. V duchu to neznělo tak absurdně.
"Kráva," zasyčela Gigi nenávistně. Páni, věří mi, uvědomila jsem si potěšeně.
"Jedno se jí musí nechat. Vymyslela to dobře," uznal Brannon a zamračil se. "Všechny ty roky schovávání se byly zbytečné," promluvila June a ostatní s ní souhlasili.
Teď mi to připadá, jako bych psala poučnou knihu. Tahle kapitola by se nejspíš jmenovala Lhát se nemá. Nepřítomně jsem zavrtěla hlavou, když jsem si uvědomila, že jedna malá lež zapříčinila stovky let skrývání se a zničení mého života. Znovu se ozvala moje žaludeční nevolnost, když jsem si uvědomila, že Edward už je nejspíš na místě. Smaže mu Aro znovu paměť nebo ho rovnou zničí? Těžko říct.
Znovu jsem se dotkla prstýnku, abych se ujistila, že všechno, co se událo, je pravda.
"Co budeme dělat? Vize není pravdivá. Jak jsme si mohli myslet, že máme šanci?" zamumlala Mabel zoufalým hlasem a stiskla Ianovi ruku. Zkoumavě jsem se na ní podívala. Když jsem si odmyslela její pubertální výjevy, byla vlastně docela fajn. Ale co bych chtěla, když jí přeměnili ve čtrnácti?
"No a co? Nepotřebujeme vizi. Aro netuší, že žádná vize neexistuje. Svojí hloupostí a hamižností z vás udělal rovnocenné soupeře," vyvracela jsem její domněnku. Bála jsem se, že to teď otočí a já nezachráním to jediné, co mám.
"Potřebuju vědět, jaké máte schopnosti," zadívala jsem se na ně. V hlavě se mi začal rodit plán.
"Mabel?" vyzvala jsem ji a ona jen sklopila oči.
"Umí hýbat předměty. Akorát, že to neumí moc ovládat," odpověděl mi za ní Ian a já se usmála.
"Já mám perfektní instinkty. Vycítím, když nás někdo pozoruje a dokážu se ke kořisti přiblížit nepozorovaně až na dva metry," ozvala se June a můj úsměv se o něco rozšířil.
"Já jsem nejsilnější z nás všech," řekla Gigi. Spadla mi brada. Zkoumavě jsem se podívala na její hubené ruce a nohy. Byla maximálně o dva centimetry větší než já. Paráda, to se nám to začíná pěkně rýsovat.
"Já umím použít schopnost každého, kdo se nachází v okolí jednoho kilometru ode mě," řekl po chvíli Anthony a já měla chuť se hlasitě rozesmát.
"Mám plán," oznámila jsem pyšně a naklonila se blíž k nim.
"Takže, já nás dostanu nepozorovaně do hradu. Ve dne, když bude svítit slunce. Corinne, zařídíš to?" zeptala jsem se. Jen kývla.
"Proplížíme se až k Arovi. Když někoho potkáme, Brannon může vytvořit iluzi. Můžeme třeba vypadat jako někdo z gardy. June ohlídá, aby se k nám nikdo nepřiblížil moc blízko. Potom tam vtrhneme. Bude to tak nečekané, že se nikdo na nic nevzmůže. Anthony, můžeš cizí moc používat ihned, nebo potřebuješ nějaký trénink?" Vzrušením jsem skoro šeptala.
"Nepotřebuju, umím to hned, jak ji převezmu.
"Nemůžeme bojovat s celou gardou!" vykřikla Dawn a já sebou trhla.
"Kdo říkal, že budeme bojovat," usmála jsem se. "Anthony si vezme Mattovu schopnost a prostě jim všem smaže paměť. Já najdu Edwarda a vy můžete zůstat ve Volteře a tím naplníme Arovy nejhrůznější představy," vysvětlila jsem a cítila, jak se mi na tváři rozlévá spokojený úsměv, když jsem přelétla pohledem rozjasněné obličeje Appsů.
"Seš génius, cvrčku" vysekl mi Logan poklonu. "Já vím," souhlasila jsem. Pocítila sem novou naději. Vyjde to. Určitě ano.
"Co s nimi potom uděláme? A co zbylí upíři? Ti, co zrovna nebudou na hradě?" ozvala se June.
"To můžete řešit až potom. Můžete třeba vyvolat iluzi Ara," odbyla jsem její připomínku. Potřebovala jsem soukromou chvilku pro své myšlenky. Nemohla jsem se dočkat, až znovu uvidím Edwarda. Nic jiného mě nezajímalo. Musí být v pořádku. Musí.
"Bude v pořádku," ujistil mě Logan a zářivě se na mě usmál. Uběhlo několik vteřin a já se dál snažila začít věřit tomu, že všechno dobře dopadne.
Dixie vedle něj vytřeštila oči a pak se ode mě odklonila.
"Co je?" zatřásla s ní Mabel a třeštila na ní své obrovské oči. Každý zkameněl. Viděla snad, že náš plán nevyšel? Stane se někomu něco? Logan se na ní zadíval a pak se pomalu otočil na mě.
"Co je?" hlesla jsem a hlasitě polkla. Ale ne. Ne. Proč já. Chci to vůbec vědět? Dixie přešla ke mě a pomalu si ke mě sedla. Vyděšeně jsem zadržela dech.
"Sami," začala a opatrně mě chytila za ruku. Koukla jsem se za ní. Všichni se dívali. Smutně, až se mi z toho chtělo brečet. Jako by jim někdo ukradl hračku. Logan už jim to asi řekl. Proč ne mě?
Tyhle chvíle nenávidím. Děje se moc věcí během jedné vteřiny.
"Je mi to líto," řekla jen.
"Co? Co je ti líto? Co se stalo?" chrlila jsem jednu otázku za druhou, i když bych to radši nevěděla.
"Je pozdě. Edward.. Je mi to líto," zopakovala.
Hluboký nádech. Snaha pospojovat si její věty. Rychlý pohled na Appsovi.
"Ne," řekla jsem téměř neslyšně a hlas se mi stejně zatřásl. To není možné, Edward žije.
"Lžeš," obvinila jsem ji a dál na ni koukala. Nechtějí kvůli mě zbytečně do Volterry, proto mi to řekla.
"Sami," začal Logan a dál si mě smutně měřil. A potom mi to došlo. Proč by mi lhala? Bezmyšlenkovitě jsem si přitáhla kolena pod bradu a položila si na ně hlavu.
"Edwarde," zaskučela jsem. Znělo to, jako by někdo někomu zaživa utrhl nohu. Snažila se pochopit, že je pryč. Takhle se cítil, když si myslel, že jsem mrtvá?
Vzpomněla jsem si na první dny u Appsových, když mi Dixie řekla, že mě viděla, jak jsem s Deanem. Všechno do sebe perfektně zapadá. Proč jsem si na to vlastně vůbec vzpomněla?
"Asi poletíme domů," řekla potichu Corinne a podívala se na Brannona. Rychle jsem zvedla hlavu.
"Ne," promluvila jsem skrz stisknutou čelist, takže to nejspíš znělo šíleně.
"Zničíme celou Volterru," zašeptala jsem nenávistně a ani nečekala, až mi někdo odpoví. Jen jsem koukala ven na oblohu.
Tohle byl Arův poslední omyl. Pomsta bude sladká.
Někdo mi položil ruku na rameno.
"Deane," kývla jsem na pozdrav a otočila k němu obličej. Usmál se a na tvářích se mu objevily ďolíčky.
"Nechceš se přesunout blíž k nám? Stejně teď bude porada," navrhl. Přikývla jsem a udělala pár kroků směrem ke zbytku Appsových. Sedla jsem si naproti nim a čekala. Dneska už jsem opravdu neměla náladu mluvit.
"Máš nějaký plán?" promluvil mým směrem Ian a zkoumavě se na mě zadíval.
"Plán?" zopakovala jsem po něm jako mentálně zaostalá.
"Nebo chceš jen tak vběhnout do Volterry?" uchechtla se Dawn a já se také usmála. Vyhlédla jsem ven z okýnka a zadívala se na oblohu. Miluju cestu letadlem. Musela jsem potřást hlavou, abych si pročistila mysl.
"Hmm.." zamručela jsem, abych prodloužila dlouhou chvíli ticha, když všichni čekali, až jim sdělím plán, jak se tajně dostat dovnitř hradu, ve kterém žijí ti nejsilnější upíři, kteří kdy byli stvořeni. Kéž bych nějaký měla. Neměla jsem čas to moc promýšlet.
"Naše výhoda je, že Aro nic netuší," zamumlala jsem první, co mi přišlo na mysl.
"Ale co Ansell? Co když měla vizi?" odporoval Logan. Pravda. Sakra. Znovu jsem si zopakovala, co všechno vím.
"Tahle vize se nemůže změnit. Pořád jen ví, že nad nimi zvítězíte, ale neví kdy. Kdyby to věděla, proč by posílali mě?"
"To je pravda," souhlasila Dawn a přitom horlivě přikyvovala. Stoupla jsem si a přecházela sem a tam. Znovu jsem si vybavila neškodně vypadající Ansell a všechny s ní strávené chvíle. Co vím, nikdy neměla žádnou vizi. A právě v tuhle chvíli mi došlo, v jak bláznivé situaci jsem se vlastně ocitla.
"Steven," vydechla jsem a jen těžce odolávala touze plácnout se do čela. "Kdo?" zeptal se Anthony a zmateně se na mě díval.
"Steven dokáže poznat dary ostatních. Řekl mi, že Ansell nemá žádný," vysvětlila jsem. Sedla jsem si zpátky na zem a přidušeně se začala smát. Během chvíle by se to dalo srovnávat spíš s hysterickým smíchem s podtónem paniky a vzteku. Logan se ke mě po chvíli přidal.
"Co se děje?" vykřikla uraženě Dawn, která nesnáší, když ji někdo z něčeho vynechává. Jak jinak. Musela jsem se párkrát zhluboka nadechnout, abych se zklidnila. Přesto mi ještě stále cukaly koutky.
"Aro se nechal nachytat," řekla jsem a znovu se hlasitě zachechtala.
"Ansell nemá snad kromě extrémní vychytralosti žádnou schopnost. Aro jí nikdy nečetl v mysli. Nikdy jsem nevěděla proč. Teď už ano. Nejspíš se tolik bála, že když není talentovaná, tak o ní Aro nebude stát, že si vymyslela tohle. Neví vůbec nic. A to jak to dopadlo, za to nemůže osud, ale sám Aro. Ansell věděla, že udělá všechno pro to, aby vás zničil. A to, že vás nevypátrali, Ara utvrdilo v tom, že má Ansell pravdu," vysvětlila jsem rychle. V duchu to neznělo tak absurdně.
"Kráva," zasyčela Gigi nenávistně. Páni, věří mi, uvědomila jsem si potěšeně.
"Jedno se jí musí nechat. Vymyslela to dobře," uznal Brannon a zamračil se. "Všechny ty roky schovávání se byly zbytečné," promluvila June a ostatní s ní souhlasili.
Teď mi to připadá, jako bych psala poučnou knihu. Tahle kapitola by se nejspíš jmenovala Lhát se nemá. Nepřítomně jsem zavrtěla hlavou, když jsem si uvědomila, že jedna malá lež zapříčinila stovky let skrývání se a zničení mého života. Znovu se ozvala moje žaludeční nevolnost, když jsem si uvědomila, že Edward už je nejspíš na místě. Smaže mu Aro znovu paměť nebo ho rovnou zničí? Těžko říct.
Znovu jsem se dotkla prstýnku, abych se ujistila, že všechno, co se událo, je pravda.
"Co budeme dělat? Vize není pravdivá. Jak jsme si mohli myslet, že máme šanci?" zamumlala Mabel zoufalým hlasem a stiskla Ianovi ruku. Zkoumavě jsem se na ní podívala. Když jsem si odmyslela její pubertální výjevy, byla vlastně docela fajn. Ale co bych chtěla, když jí přeměnili ve čtrnácti?
"No a co? Nepotřebujeme vizi. Aro netuší, že žádná vize neexistuje. Svojí hloupostí a hamižností z vás udělal rovnocenné soupeře," vyvracela jsem její domněnku. Bála jsem se, že to teď otočí a já nezachráním to jediné, co mám.
"Potřebuju vědět, jaké máte schopnosti," zadívala jsem se na ně. V hlavě se mi začal rodit plán.
"Mabel?" vyzvala jsem ji a ona jen sklopila oči.
"Umí hýbat předměty. Akorát, že to neumí moc ovládat," odpověděl mi za ní Ian a já se usmála.
"Já mám perfektní instinkty. Vycítím, když nás někdo pozoruje a dokážu se ke kořisti přiblížit nepozorovaně až na dva metry," ozvala se June a můj úsměv se o něco rozšířil.
"Já jsem nejsilnější z nás všech," řekla Gigi. Spadla mi brada. Zkoumavě jsem se podívala na její hubené ruce a nohy. Byla maximálně o dva centimetry větší než já. Paráda, to se nám to začíná pěkně rýsovat.
"Já umím použít schopnost každého, kdo se nachází v okolí jednoho kilometru ode mě," řekl po chvíli Anthony a já měla chuť se hlasitě rozesmát.
"Mám plán," oznámila jsem pyšně a naklonila se blíž k nim.
"Takže, já nás dostanu nepozorovaně do hradu. Ve dne, když bude svítit slunce. Corinne, zařídíš to?" zeptala jsem se. Jen kývla.
"Proplížíme se až k Arovi. Když někoho potkáme, Brannon může vytvořit iluzi. Můžeme třeba vypadat jako někdo z gardy. June ohlídá, aby se k nám nikdo nepřiblížil moc blízko. Potom tam vtrhneme. Bude to tak nečekané, že se nikdo na nic nevzmůže. Anthony, můžeš cizí moc používat ihned, nebo potřebuješ nějaký trénink?" Vzrušením jsem skoro šeptala.
"Nepotřebuju, umím to hned, jak ji převezmu.
"Nemůžeme bojovat s celou gardou!" vykřikla Dawn a já sebou trhla.
"Kdo říkal, že budeme bojovat," usmála jsem se. "Anthony si vezme Mattovu schopnost a prostě jim všem smaže paměť. Já najdu Edwarda a vy můžete zůstat ve Volteře a tím naplníme Arovy nejhrůznější představy," vysvětlila jsem a cítila, jak se mi na tváři rozlévá spokojený úsměv, když jsem přelétla pohledem rozjasněné obličeje Appsů.
"Seš génius, cvrčku" vysekl mi Logan poklonu. "Já vím," souhlasila jsem. Pocítila sem novou naději. Vyjde to. Určitě ano.
"Co s nimi potom uděláme? A co zbylí upíři? Ti, co zrovna nebudou na hradě?" ozvala se June.
"To můžete řešit až potom. Můžete třeba vyvolat iluzi Ara," odbyla jsem její připomínku. Potřebovala jsem soukromou chvilku pro své myšlenky. Nemohla jsem se dočkat, až znovu uvidím Edwarda. Nic jiného mě nezajímalo. Musí být v pořádku. Musí.
"Bude v pořádku," ujistil mě Logan a zářivě se na mě usmál. Uběhlo několik vteřin a já se dál snažila začít věřit tomu, že všechno dobře dopadne.
Dixie vedle něj vytřeštila oči a pak se ode mě odklonila.
"Co je?" zatřásla s ní Mabel a třeštila na ní své obrovské oči. Každý zkameněl. Viděla snad, že náš plán nevyšel? Stane se někomu něco? Logan se na ní zadíval a pak se pomalu otočil na mě.
"Co je?" hlesla jsem a hlasitě polkla. Ale ne. Ne. Proč já. Chci to vůbec vědět? Dixie přešla ke mě a pomalu si ke mě sedla. Vyděšeně jsem zadržela dech.
"Sami," začala a opatrně mě chytila za ruku. Koukla jsem se za ní. Všichni se dívali. Smutně, až se mi z toho chtělo brečet. Jako by jim někdo ukradl hračku. Logan už jim to asi řekl. Proč ne mě?
Tyhle chvíle nenávidím. Děje se moc věcí během jedné vteřiny.
"Je mi to líto," řekla jen.
"Co? Co je ti líto? Co se stalo?" chrlila jsem jednu otázku za druhou, i když bych to radši nevěděla.
"Je pozdě. Edward.. Je mi to líto," zopakovala.
Hluboký nádech. Snaha pospojovat si její věty. Rychlý pohled na Appsovi.
"Ne," řekla jsem téměř neslyšně a hlas se mi stejně zatřásl. To není možné, Edward žije.
"Lžeš," obvinila jsem ji a dál na ni koukala. Nechtějí kvůli mě zbytečně do Volterry, proto mi to řekla.
"Sami," začal Logan a dál si mě smutně měřil. A potom mi to došlo. Proč by mi lhala? Bezmyšlenkovitě jsem si přitáhla kolena pod bradu a položila si na ně hlavu.
"Edwarde," zaskučela jsem. Znělo to, jako by někdo někomu zaživa utrhl nohu. Snažila se pochopit, že je pryč. Takhle se cítil, když si myslel, že jsem mrtvá?
Vzpomněla jsem si na první dny u Appsových, když mi Dixie řekla, že mě viděla, jak jsem s Deanem. Všechno do sebe perfektně zapadá. Proč jsem si na to vlastně vůbec vzpomněla?
"Asi poletíme domů," řekla potichu Corinne a podívala se na Brannona. Rychle jsem zvedla hlavu.
"Ne," promluvila jsem skrz stisknutou čelist, takže to nejspíš znělo šíleně.
"Zničíme celou Volterru," zašeptala jsem nenávistně a ani nečekala, až mi někdo odpoví. Jen jsem koukala ven na oblohu.
Tohle byl Arův poslední omyl. Pomsta bude sladká.

%20%E2%80%93%20okraj.png)




