close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Střípky minulosti - 11. Vysvětlení

12. července 2009 v 23:36 | Dark Angel |  Střípky minulosti
11. Vysvětlení

"Proč je to tak důležité?" zeptal se a vyčkávavě se na mě podíval, když jsem se chvíli neměla k odpovědi. V duchu jsem rychle zvážila svoje možnosti. Je možné, že Appsovi jsou ti špatní?
"Nejdřív ty," odmítla jsem odpovědět. Povzdechl si a obrátil převrácené křeslo, aby si mohl sednout.
"Bojí se nás," zopakoval mi znovu to, co mi řekl už v letadle. "To je mi jasné, ale chci vědět proč!" vyštěkla jsem vztekle a posadila jsem se na světle hnědý koberec, ignorujíc fakt, že pode mnou zakřupalo sklo.
"Sami, bude bezpečnější, když to nebudeš vědět," pokusil se z toho znovu vyvléct. Vztekle jsem zavrčela. "Ne, to nebude. Protože já tam teď pojedu, abych zachránila svou rodinu," řekla jsem pevným hlasem.
"To ti nedovolíme," odporoval mi a to mě ještě víc naštvalo. Musím zůstat klidná, opakovala jsem si stále dokola a snažila se udržet si svou neutrální masku.
"Vážně si to myslíš?"
"Sami, buď rozumná."
"Ty bys nechal svou rodinu v ohrožení? Potřebuju vědět, co se mezi vámi stalo," naléhala jsem a znovu si stoupla. Mokré oblečení se mi lepilo na tělo a v botech mi čvachtalo. Nánosy špíny jsem se pokoušela ignorovat stejně jako vztek, narůstající neúměrnou rychlostí.
"Není už na čase přestat se skrývat?" dorážela jsem na něj. Na čele se mu znovu objevila vráska.
"Dobře, řeknu ti to, ale nemůžu ti slíbit, že tě tam necháme odjet," povolil. Mysli si co chceš, pojedu tak jako tak. To jsem nahlas neřekla, nepřipadalo mi to rozumné. Přešla jsem blíž k němu a znovu si sedla. Téměř jsem nadskakovala zvědavostí, žaludek sevřený hrůzou, když jsem si uvědomila, že každou vteřinou je Edward blíž k Volteřře, jisté smrti.
"Určitě už sis všimla, že naše rodina je hodně nadaná. Každý z nás má nějaký dar, výjimečnou schopnost," začal a já jen přikývla. Tím jen potvrdil moje domněnky, uvažovala jsem nad tím už v letadle.
"Když jsme všichni pohromadě, jsme neporazitelní. Sama jistě víš, že rodin, jako jsme my, je málo. Jsme pro Volturiovi příliš velká hrozba. Přesto bez sebe nedokážeme být, proto po nás jdou." Znovu jsem vstala.
"To není všechno," zavrčela jsem.
"Ty něco víš." Nebyla to otázka, oznámil mi to.
"Ano, vím. Ale nevím, jestli vám můžu věřit," přiznala jsem. Podívala jsem se do jeho zlatých očí a nedokázala si představit, že by byl schopný udělat něco zlého. Navíc, co s tím mohl mít Dean společného, když byl přeměněn teprve v roce 2001, zeptala jsem se sama sebe, když jsem si rychle zrekapitulovala jejich rodinnou historii. Brannon i Corinne byli více než o dva tisíce let mladší než Aro, Marcus a Caius.
"Deane, musíš mi to říct. Prosím," hlesla jsem zoufale a dál ho provrtávala pohledem.
"Nevím, jestli znáš celou jejich gardu," začal a tázavě se na mě podíval. Jak bych ji mohla neznat, když jsem tam několik měsíců žila? Znovu jsem to neřekla nahlas, jen jsem přikývla.
"Tak si jistě pamatuješ Ansell. Má podobnou schopnost jako Dixie. Jenže její předvídání budoucnosti je mnohem přesnější. Dokáže určit, co se stane i za několik tisíciletí," vysvětloval a já na něj jen vyjeveně zírala.
"Ansell?" zopakovala jsem po něm a v duchu si představila vysokou, neškodně vypadající blondýnku.
"Neškodně vypadající zbraň hromadného ničení," ušklíbla jsem se. "Přesně," souhlasil Dean a usmál se na mě, i když atmosféra v místnosti by se dala krájet.
"A co je s ní? Co předpověděla?" vyptávala jsem se. Nervózně jsem si pohrávala s konečky tmavých vlasů a nohama tlačila do podlahy.
"Někdy kolem roku 1756 předpověděla, že naše rodina nahradí Volturiovi. A tehdy začal hon. Aro věděl, že Brannon s Corinne jsou stále sami a nic netuší, proto se je snažil vystopovat dřív, než se rodina rozroste. Jak vidíš, tak se mu to nepovedlo."
Nedokázala jsem se přinutit zavřít svá dokořán otevřená ústa. Když se mi to povedlo, zuby o sebe až nepřístojně hlasitě cvakly.
"Sakra," vydechla jsem. Deanovo obočí vyletělo nahoru. "Sakra," zopakovala jsem a schovala jsem obličej do dlaní.
"Sami?" zeptal se váhavě Dean, ale to jsem taky okázale ignorovala. Už mi to začalo docela jít.
"Na co sis vzpomněla?" zeptal se, když jsem se dlouho neozývala.
"Vzpomněla si na všechno," ozvala se od dveří Dawn a do domu vpochodoval zbytek Appsů.
"Nikdo vás neučil klepat?" houkla jsem sarkasticky jejich směrem a pomalu zvedla hlavu.
"Může mě někdo uvést do obrazu?" řekla Gigi otráveným hlasem a svalila se vedle mě na zem.
"Je mi to líto, Sami," hlesla Dawn a svěsila hlavu.
"Jo, to mě taky," odvětila jsem a dál se dívala do prázdna.
"Co se to děje?" ozval se Anthony a střídavě se díval na mě a Dawn.
"Je to kvůli nám. Kvůli nám jí vymazali paměť," odpověděla mu.
June se ostře nadechla. "Je to pravda?"
"Bohužel je," přitakala jsem a dál se dívala před sebe.
"Tohle je vážně o nervy! Mluvte už někdo!" vykřikl Dean a prudce vyskočil na nohy, čímž znovu zapříčinil, že se křeslo převrátilo.
"Dobře," souhlasila jsem a znovu se na ně podívala. "Se svou rodinou jsem se poznala, když jsem byla ještě člověk. Edward, ten s bronzovými vlasy, se mnou trávil každou volnou chvíli a já si uvědomila, že s ním něco není v pořádku. Ale nechala jsem to být. Byla jsem apatická a sama, bála jsem se, že mě opustí i on. Když se to stalo, omylem jsem zaslechla kousek jeho rozhovoru, kde mluvil o Volteřře. Tak jsem se tam rozjela," vyprávěla jsem.
"Tvrdila jsi, že tě neposlali oni!" vykřikl Ian rozhořčeně a ukázal na mě prstem.
"Je to jinak," obhajovala jsem se. "Nechte jí domluvit," pronesl Brannon tím svým autoritativním hlasem, až mě z toho zamrazilo.
"Dojela jsem tam a dostala se až do hradu, aniž by si mě někdo všiml. Aro byl nadšený, byla jsem jeho nový objev. Dal mi na výběr. Buď přeměna nebo smrt. Neměla jsem důvod žít, ale podvedli mě. Donutili mě souhlasit s přeměnou a já tam několik měsíců zůstala. Potom jsem odjela zpátky sem a zůstala s Edwardem. Jenže se pro mě vrátili. Tentokrát už jsem nespolupracovala, takže mě po čase znovu propustili. Žili jsme tu několik let. Mezitím jsem se vdala a zapadla do rodiny. Bylo to jednou večer.." pokračovala jsem ve vyprávění a zároveň se vrátila zpátky v čase.

(minulost)
Seděli jsme všichni v obýváku. Plánovali jsme s Rosalií a Alicí lovecký výlet a Edward seděl u klavíru. Už poněkolikáté za den hrál Bellinu ukolébavku. Napadlo mě, že bych možná měla žárlit, ale nikdy jsem se k tomu nedokázala přimět. Byla jsem ráda, že všichni ctíme její památku. Jasper se na mě podíval a věnoval mi úsměv.
První si toho všiml Emmett. Rychle vyskočil na nohy a postavil se čelem ke dveřím. Edward a Alice stáli během vteřiny vedle něj. Nadechla jsem se a ucítila jejich pach.
"Jak dlouho?" zeptala jsem se a postavila se vedle nich.
"Pár minut," odpověděla Alice a soustředěně se dívala před sebe. "Je jich hodně, ale nevím, co chtějí," pokračovala.
"Volturiovi?" ujistila se Rose a my jsme přitakali.
Během pár minut dorazili. Nevěděla jsem, kolik znamená hodně, ale byla jsem překvapená.
"Aro," kývl jeho směrem Carlisle a jmenovaný se zeširoka usmál.
"Proč jste tady?" zeptala jsem se a vykročila jejich směrem. Edward zavrčel a strhl mě zpátky. Rukou mě chytil kolem ramen, jako by se mě snažil chránit.
"Potřebujeme tvojí pomoc, Samantho," oznámil mi, jako by se nechumelilo.
"Nemám žádný důvod vám pomáhat," odporovala jsem. Tělo mi sevřela bolest a nebýt toho, že mě Edward svíral v náručí, upadla bych na zem.
"Dost!" vykřikl Edward zároveň s Emmettem a bolest ustala.
"Jsem tvůj stvořitel. Patříš mě." Přívětivý úsměv se Arovi vytratil z tváře. Znovu jsem přelétla očima upíry za Arem. Bylo jich moc, neměli bychom žádnou šanci.
"V čem spočívá ta pomoc?" vzdala jsem se. "Sami," zašeptal varovně Edward, ale já to ignorovala.
"Potřebujeme dopadnout jednu upíří rodinu a ty máš největší šanci se tam dostat," vysvětlil a vyčaroval vítězoslavný úsměv. Stěží jsem ovládla touhu praštit ho do toho jeho úlisného obličeje.
"To je všechno? Proto jsi přišel s celou svou gardou?" vyštěkla jsem.
"Je mi to líto, Samantho, ale budeme muset zaujmout několik opatření, abychom nebyli prozrazeni."
"Jaká opatření?" zeptala jsem se opatrně.
"Nevíme, jestli je mezi nimi někdo, kdo umí číst myšlenky. Proto ti vymažeme paměť," oznámil mi a já jen zalapala po dechu.
"To snad nemyslíte vážně," vydechla rozhořčeně Rose. "Myslíte, že ji nebudeme hledat?" pokračovala.
"Na to jsme také mysleli. Smažeme ji všem," vysvětlil. Tvářil se pyšně, jako by za to měl dostat Nobelovu cenu. Edward mě křečovitě svíral. Neváhala jsem už ani vteřinu a spustila štít. Vůně zmizely a já zadoufala, že se mi podaří nás zamaskovat. Já vím, byl to chabý pokus.
Netrvalo to ani setinu vteřiny a kolem Ara proběhlo několik upírů. Vykroutila jsem se z Edwardovo sevření ve snaze se jim vyhnout, ale jeden z nich do mě prudce narazil. Odletěla jsem několik metrů a trvdě dopadla na zem. Vyšvihla jsem se na nohy, ale můj štít zmizel.
Proti takové přesile jsme neměli vůbec žádnou šanci. Upír větší než Emmett mě uvěznil ve svém sevření a moje chabé cukání s ním vůbec nic nedělalo. Přelétla jsem pohledem po místnosti, ostatní na tom byli stejně. Z řady vystoupil Matthew a já věděla, že je vše ztracené. Přistoupil k Alici a chytil pevně její obličej. Házela sebou, ale nebylo jí to nic platné.
"Dívej se," zasyčel mi do ucha Aro, přeběhl mi z toho mráz po zádech.
"Ne, prosím. Nebudou mě hledat. Prosím," opakovala jsem stále dokola, ale nikdo mě neposlouchal. Alice se za chvíli sesunula na zem, vypadala, jako by spala. Matthew přistoupil k Jasperovi, který hlasitě vrčel, ale ani jemu se nic nepodařilo. Naposledy vrhl pohled na Alici, než se sesunul na zem vedle ní. Tahle to šlo postupně s celou rodinou. Nakonec jsme zůstali jen já a Edward.
"Co s nimi bude?" hlesla jsem a snažila se zadržet vzlyky.
"Budou žít. Jen si tě nebudou pamatovat," ujistil mě Aro. Matthew přistoupil k Edwardovi, který už vzdal veškerou snahu bojovat. Díval se mi do očí a už podruhé v životě jsme se loučili. Jenže tentokrát už to bylo naposledy. Nemusel nic říkat, viděla jsem to. Sledovala jsem jeho bezvládné tělo.
"Matte, prosím," zkusila jsem to. Nevěřila jsem tomu, že by byl schopný mi to udělat. Vždyť to byl vždy můj spojenec. "Prosím," hlesla jsem. Nehnul ani brvou, ani se nepokoušel nasadit lítostivý výraz. Blížil se ke mě a já sebou naposledy škubla. Bylo to nejspíš nečekané, protože jsem se mu vykroutila. Rozeběhla jsem se pryč, ale chňaplo po mě několik rukou. Přepadla jsem přes křeslo a hlasitě dopadla na zem. Parkety pod kobercem zakřupaly. Vyskočila jsem znovu na nohy, udělala dva kroky a znovu mě chytili.
"Né, nechte mě! Edwarde!" křičela jsem a marně se snažila vytrhnout z pevného sevření útočníka. Chytil mě za obličej a pevně stiskl, až to zabolelo. Škubla jsem sebou a naznak upadla. Hlavou jsem přitom narazila do televize, ozval se zvuk tříštějící ho skla. Poslední, co jsem viděla, byly Mattovi krvavě rudé oči.

***

"A pak jste mě našli vy," dopověděla jsem svůj příběh a snažila se, aby můj hlas nezněl tak slabě a nevynechával.
"Proboha," promluvila do ticha Corinne a podívala se na mě lítostivým pohledem.
"Sami, je nám to-"
"Ne! Nechci to slyšet. Je mi to jedno. Musíte mi půjčit jedno letadlo. Edward je na cestě do Volterry!" přerušila jsem June a postavila se na nohy.
"Nenuťte mě proti vám bojovat," zaprosila jsem ještě, i když to původně měla být výhružka.
Jedu s tebou, cvrčku, vetřel se mi Logan do hlavy.
"A já taky," řekla odhodlaně Dixie, čímž mě dokonale vykolejili.
"Myslím, že je na čase naplnit náš osud," řekl pevným hlasem Brannon a zaťal ruce v pěst.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 SašenQa!-AfFs SašenQa!-AfFs | Web | 13. července 2009 v 10:35 | Reagovat

Super,rýchlo ďalšiu!

2 Miss LanQka » your Affs Miss LanQka » your Affs | Web | 13. července 2009 v 12:54 | Reagovat

teda, je to skvěle napsané  ;-)

3 chuckyna chuckyna | Web | 13. července 2009 v 13:04 | Reagovat

Díky holky :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.