10. Šokující zjištění
Ještě chvíli jsem zamračeně koukala z okýnka. Naštvanost mě brzy přešla, vždy jsem milovala mraky, hlavně zblízka. V lidském životě jsem nedocenila jejich krásu, teď když jsem vše perfektně rozeznala, to vypadalo božsky.
Začalo mě štípat v očích. Paráda, zrovna dneska mám přecitlivělý den.
V duchu jsem si zopakovala všechny informace, které jsem během pobytu u Appsových získala a usmála se. Zjistila jsem toho už hodně, i když většinou to nebyly zrovna optimistické informace. Pootočila jsem hlavu a pohlédla na Deana. Nepřítomně hleděl před sebe a také se usmíval.
"Na co myslíš?" neodolala jsem a přerušila tok jeho myšlenek.
"Na rodinu," odpověděl po chvíli a také se na mě podíval. "Na Appsovi?" ověřila jsem si a on jen přikývl. To jsem chápala, také jsem se k nim často v myšlenkách vracela.
"Máš je hodně rád?" pokračovala jsem v chabém pokusu zapřést konverzaci. Uchechtl se.
"To je slabé slovo," řekl a zakřenil se. Zoufale jsem se snažila vymyslet něco smysluplného, nechtělo se mi jen tak blábolit. Spásná myšlenka nepřišla.
"Pamatuješ si, jak jsi se stala upírkou?" zachránil mě. "Ne," zavrtěla jsem hlavou a znovu tápala v mlze.
"Hodně z nás by za to bylo rádo. Přeměna je bolestivá," prohodil. "Já vím. Ale nepamatuji si to. Je to zvláštní," souhlasila jsem a znovu se nepřítomně podívala ven.
"Je to nádhera, viď?"
"To je," souhlasila jsem. Byla to přesně ta chvíle, kdy jste spokojení a máte spousty myšlenek, jen se vám nechce mluvit. Sledovala jsem okolní krajinu a spojovala si informace, které jsem už zjistila. Takže, vím, že jsem měla rodinu a studovala jsem. Zabila jsem Maxe a žila jsem s chlapcem s bronzovými vlasy. Často jsem nakupovala a hrála na klavír. Znala jsem dívku jménem Bella. Kdo na mě čeká Greenfordu? A nebylo by lepší nechat to plavat? Co když zjistím, že už mě nechtěli? Přijmou mě Appsovi nebo půjdu dál sama? A co budu dělat?
"Co se děje?" přerušil můj pesimistický záchvat Dean a já musela párkrát zamrkat, abych se vzpamatovala.
"Mám strach," přiznala jsem.
"Z čeho?"
"Bojím se toho, co tam na nás čeká. Co když mi to udělali oni? Co když jsem něco udělala já?" svěřila jsem se mu. V tu chvíli jsem k němu pocítila mnohem silnější náklonost, než jsem měla k ostatním z jeho obrovské rodiny. Postupně jsem si vybavila celou jejich rodinu od bláznivé Dawn až po tajemnou Dixie, která předpověděla můj vztah s Deanem.
"Možná to tak mělo být. Možná jsem měla najít vás. Možná jsem měla zapomenout a začít znovu. Co když to všechno má svůj důvod. Má cenu bojovat proti osudu?" zavalila jsem ho kopou pochmurností, ale konkrétně jsem nemluvila. Pokud je chytrý, dojde mu to, napadlo mě.
"V Greenfordu se sejdeš se svou rodinou, ať už se stalo cokoliv," uchlácholil mě. Sakra, neumí taky číst myšlenky, jako Logan? Chtěla jsem se ušklíbnout jen v duchu, i když si nedokážu představit, jak bych to asi udělala. Ale ušklíbla jsem se i ve skutečnosti. Co to se mnou je? Vždycky jsem všechno tak skvěle skrývala, nadávala jsem si v duchu.
"Sami," začal Dean, ale já už ho znovu neposlouchala.
Logan umí číst myšlenky, Dawn dokáže poznat minulost. Ian pozná, když někdo lže a všechny přinutí, aby mluvili pravdu. Dixie předvídá budoucnost a Logan čte myšlenky a umí se mi vetřít do mozku. Corinne mění počasí a Brannon vytváří iluze. Dean všechno vystopuje. Co dál ještě vím?
"Sami?" zatřásl se mnou Dean a já na něj pohlédla.
"Co se děje?" zeptal se, ale já jen zavrtěla hlavou.
"Jen jsem si na něco vzpomněla," hlesla jsem a uhnula pohledem. "Bylo to něco důležitého?"
Znovu jsem zavrtěla hlavou. "To je dobře, budeme přistávat," pokýval hlavou a vzápětí jsem ucítila, jak letadlo klesá. Během několika minut jsme přistáli uprostřed mýtiny. Čekala jsem, dokud Dean nevypl motory a poté ho následovala ven. Sešla jsem pár schůdků a uvědomila si, že se nacházíme na louce, kde jsem poprvé viděla anděla s bronzovými vlasy. Nebo to nebylo poprvé?
"Musíme tudy," pokynula jsem hlavou a rozeběhla se lesem, aniž bych čekala na nějakou odpověď. Dean běžel kousek za mnou a já se snažila vymazat z mysli přebytečné myšlenky. Netrvalo to dlouho a stanuli jsme před mým domem. Zhluboka jsem se nadechla a věděla, že něco není v pořádku. Neřekli jsme ani slovo, jen jsme vběhli dovnitř.
Stáli jsme v hale a já zběsile dýchala a snažila se identifikovat pach vetřelce. Střelila jsem pohledem po Deanovi. Stál vedle mě, oči měl zavřené, na čele se mu objevila vráska, jak se soustředil. Musela jsem uznat, že v bílé košili s ledabyle zaplými knoflíky a tmavě hnědými vlasy, které s tím dokonale konstrastovaly, vypadal vážně k sežrání.
Sakra. Samantho Cullenová, na co to myslíš? okřikovala jsem se a jen stěží jsem odolala touze vlepit si facku. Radši jsem se zhluboka nadechla. A potom mi to došlo. Zhrozeně jsem se otočila zpátky na Deana, zrovna v tu samou vteřinu, co se podíval on na mě.
"Už vím, kam máme jít," usmál se.
"Já taky," odvětila jsem a dál už nečekala ani vteřinu. Přesně jsem věděla, kam mám zamířit a taky, kdo byl pár hodin před námi v tomto domě. Utíkala jsem, co mi síly stačily, přála jsem si, abych je tam zastihla, ale do hlavy se mi začala tlačit spousta vzpomínek. Připadala jsem si, jako by mě někdo mlátil kladivem do hlavy. Zevnitř. Pod tlakem myšlenek mi začala ochabovat kolena, takže Dean za chvilku bežel vedle mě a potom i několik kroků přede mnou. A potom jsem se skácela na zem. Nevím jak se to stalo, prostě jsem v jednu chvíli běžela a v druhou ležela.
"Sami!" vykřikl Dean a přiběhl zpátky. "Co se děje?" vyptával se a položil si mou hlavu do klína. Pršelo už předtím a nebo začalo už teď? ptala jsem se v duchu a snažila se zaostřit na jeho obličej, stažený v masce strachu. Proč tu vůbec jsem?
"Kde to jsem?" zašeptala jsem slabým hlasem a snažila se zorientovat ve té spoustě myšlenek. Před očima se mi objevovaly obrazy a známé tváře. Červenovlasá Dawn a tmavovlasá Dixie. Blonďatá Gigi a Rose. Počkat.
"Rose," zašeptala jsem a prudce se posadila.
"Sami, co se děje?" zeptal se Dean znovu.
"Musíme jít!" vykřikla jsem a rukou si odhrnula zmoklé vlasy z obličeje. Dean jen přikývl a já se znovu rozeběhla, ignorujíc fakt, že se mi dost často podlomila kolena. Brzy se před námi objevil obrovský bílý dům. Nečekala jsem ani vteřinu a rozrazila vchodové dveře.
"Edwarde!" zavolala jsem přitom, i když jsem tušila, že jsem to znovu nestihla. Dean vběhl dovnitř těsně za mnou, mokrá košile se mu přilepila na hruď. Zhluboka se nadechl. Já se rozhlížela kolem. Nábytek byl rozházený, přesně tak, jak jsme ho tu nechali. Tedy, jak ho tu nechali oni.Pomalu jsem přešla prázdnou chodbou do obýváku. Zavřela jsem oči.
"Né, nechte mě! Edwarde!" křičela jsem a marně se snažila vytrhnout z pevného sevření útočníka. Chytil mě za obličej a pevně stiskl, až to zabolelo. Nepodívala jsem se mu do očí, na to jsem byla dost chytrá. Veděla jsem, co to udělalo s Alicí a potom i Jasperem.
Škubla jsem sebou a naznak upadla. Hlavou jsem přitom narazila do televize, ozval se zvuk tříštějící ho skla.
Zrak mi padl na televizi. Ušklíbla jsem se, když jsem se ujistila, že je opravdu rozbitá.
"Byl tady," řekla jsem nepřítomně a Dean přikývl.
"Ale byl tu i někdo jiný, ale to už je dávno," začal. Přelétla jsem očima pokoj a zastavila se u zaprášeného okna. Přešla jsem blíž. Někdo tam do prachu napsal slovo. A bylo to nedávno. Soudím, že tak před pár hodinami, když tu byl Edward, řekla jsem si v duchu.
"Volturiovi," přečetla jsem to a zároveň Dean vyslovil svou domněnku o nezvaném hostovi.
Než jsem stačila něco říct, zavibroval mu v kapse telefon. V tichosti přijal hovor.
"Ano. Budeme čekat." To bylo všechno, potom zavěsil.
"Dixie. Ostatní už jsou na cestě," vysvětlil a pořád se na mě díval. Nic jsem neřekla.
"Možná bys mi mohla říct, co se to děje," navrhl.
"A ty bys mi možná mohl říct, co máte s Volturiovýma," řekla jsem a pokusila se ho nenávistně propalovat pohledem, ale bohužel mi to nešlo. Pořád jsem nedokázala pochopit, že za to, co se stalo, můžou oni.
Paráda, ještě nějaký šokující zjištění? Zeptala jsem se sama sebe v duchu a čekala, co mi odpoví.

%20%E2%80%93%20okraj.png)




