close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

NTEC 39.kapitola- Zpátky do budoucnosti

30. července 2009 v 16:44 | ewikk |  Neznám tě,Edwarde Cullene by Dara

39. kapitola- Zpátky do budoucnosti


Za ten jeden večer, co jsme byli v hotelovém pokoji… bytu v hotelu… jsme stihli tolik věcí, o kterých jsem neměla ani zdání. Na to, že jsem se předtím, než jsem vešla do tohoto apartmánu, cítila unavená, únavu na několik hodin vystřídala čirá hyperaktivita. S Edwardem jsme stihli protrhnout dva polštáře a udělat pořádnou záplavu v koupelně. S Edwardem jsme se opět rozhodli si změřit síly, a tak jsme hned v ložnici začali bojovat s polštáři, díky čemuž jsme ty dva roztrhli a potom se přemístili do koupelny, kde já jsem měla sprchu a on vanu. K vaně byla přidělaná i druhá sprcha, a tak jsme naplno pustili vodu a začali po sobě stříkat. Já byla celou dobu zalezlá ve sprše, a tak jsem tam měla dvířka, která skvěle odrážela vodu zpátky na Edwarda, takže na mě nebyla ani kapička. A svou sprchu jsem zvedla nahoru, takže stříkala na Edwarda, který se neměl kam schovat. A ta voda byla ještě doslova ledová. Smáli jsme se oba dva, já se dokonce divila, že na nás neposlali žádnou ostrahu nebo tak… Po asi tři čtvrtě hodině v koupelně Edward oznámil konec bitky, a tak jsem sprchu vypla a vrátila ji na původní místo. Vylezla jsem ze svého úkrytu skoro suchá a dostala záchvat smíchu, když jsem spatřila úplně mokrého Edwarda. Nebylo na něm snad ani jediné místo suché. On jen stál uprostřed koupelny s rukama zkříženýma na prsou a čekal, až mě to přejde.
"No jasně, jen se směj…"rozhodil rukama a podíval se jinam. Když jsem se konečně aspoň trochu uklidnila, šla jsem až k němu a položila si mu ruce na hruď.
"Takže jak to mám chápat? Ty si se vzdal?"řekla jsem vítězně a obdařila ho úsměvem. Z jeho vlasů odkapávala voda přímo na mě, ale mně to nevadilo. Zhluboka se mi podíval do očí a obmotal mi ruce kolem pasu, čímž si mě přitiskl na sebe. Cítila jsem ten chlad, co vycházel z jeho mokrého oblečení, díky čemuž moklo i to moje, ale nevadilo mi to.
"Nerad se vzdávám, to víš"odpověděl mi a naklonil se ke mně blíž.
"Ale?"řekla jsem. Věděla jsem, že teď se z toho nevymotá.
"Ale ano, teď jsem se vzdal…"přiznal se a bylo vidět, že mu to vadí. A mě stálo hodně úsilí nevypísknout radostí.
"Takže jsem vyhrála?"nadhodila jsem a přesunula své ruce z jeho hrudi k jeho krku.
"No to ne"úsměv se mu vrátil na tvář, ale já se zamračila.
"Pokud si dobře vzpomínám, ty jsi se vzdala v ložnici… Oběma způsoby… Jak při bitvě, tak v tom předtím…"řekl svůdně a naklonil se ještě blíž, čímž už se otíral svým nosem o ten můj. Věděla jsem, na co naráží…
"Takže?"nadhodila jsem.
"Je to dva jedna pro mě…"řekl a usmál se. Já mu úsměv vrátila a ještě víc se k němu přitiskla.
"Miláčku, já nebyla jediná, kdo se předtím vzdal… Takže je to dva dva!"vrátila jsem mu to a vítězně se usmála. Bylo to zvláštní… Poprvé jsem ho oslovila jinak, než jeho jménem… Ale jemu, jak bylo vidět, se to nejspíš líbilo, což mě udělalo radost… Cítila jsem, jako je jeho obětí pevnější a silnější.
"Takže?"nadhodil tentokrát on.
"Je to remíza…"odpověděla jsem mu a vjela jednou rukou do jeho vlasů.
"A dokončíme to kdy?"zeptal se a přejel mi jednou rukou po zádech. Cítila jsem, jak mi naskakuje husí kůže. Ale nebyla jsem si jistá, jestli to je tím, že on byl celý mokrý a studený, nebo tím, že jsem tak blízko jemu…
"To já nevím… Ty něco navrhuješ?"zeptala jsem se rádoby svůdně.
"No…"nadhodil, když si mě k sobě přitiskl ještě blíž.
"Co takhle to nechat, až budeme zpátky ve Forks? Až budeme třeba u nás doma… Až budeme…"začal a já ucítila, jak si začíná hrát s lemem mého napůl mokrého trička.
"…sami?"dokončil to právě ve chvíli, když mi tou rukou vjel pod tričko. Slastně jsem vydechla a zatnula své dlaně v pěst.
"Myslím, že to není špatný nápad…"souhlasila jsem s ním a pousmála se. Dá se říct, že se mi líbilo, kam tenhle večer směřoval… Pokud vůbec někam směřoval… Cítila jsem, jak už je moje triko od něj celé mokré, ale v místě, kde jsme byli o sebe opření, mi bylo teplo… Přiblížil se ještě blíž…
"Domluveno…"zašeptal těsně předtím, než překonal tu poslední hranici mezi námi. A já ho tento večer vůbec nepoznávala! V životě mi nedával nikdy víc najevo, že mě miluje, než dnes! Opět se z jednoho obyčejného polibku vyklubal zničující vír vášně, na který jsme i my dva byli krátcí. Edward mi šmátral rukou pod trikem, zatímco já mu tou svojí rozcuchávala vlasy. Trvalo dlouho, než ten vír ustal a proměnil se v malý větřík. Edward se ode mě na chvíli odtrhl a oba jsme zhluboka oddechovali. Po chvíli jsem se ale k němu natáhla znovu, ale ten polibek už byl spíše doznívající. Byl hodně daleko za tím, co proběhl před chvílí… Edward se opřel čelem o to mé a usmál se.
"Nedovedeš si ani představit, jak si teď zahráváš se životem, Bells…"řekl mi a já ztuhla. Z jeho slov mi naskákala husí kůže a já roztřeseně oddychovala. On se ale rychle vzpamatoval a pohladil mě po tváři.
"Neboj… Tobě bych v životě neublížil… Neměl jsem to říkat… Promiň"omlouval se, ale já jen zavrtěla hlavou. Odtrhla jsem se od něj, ale ne moc daleko, protože mi to jeho paže kolem mého pasu nedovolily. A ani mé srdce by mi to nedovolilo… Rukama jsem se opět opřela o jeho hruď a až teď jsem si všimla, jak to jeho vodou nasáklé tričko pevně obepíná celou jeho postavu a jsou mu vidět břišní svaly. Povzdechla jsem si a podívala se mu do očí…
"Jak, Edwarde? Jak zabíjíš?"zeptala jsem se vážně a on na chvíli zbělel jako křída. Celý se napjal a upřel na mě tvrdý pohled. Začínala jsem se ho bát… Po chvíli ale zjihl a poraženě přikývl…

Seděli jsme v ložnici proti sobě a mlčeli. Mezitím jsme se převlékli do čistého a suchého oblečení a snažili se nějak uklidit ten nepořádek, co jsme tu udělali. Já, i přes to, že se blížilo léto a tady se topilo, jsem na sobě měla tlusté ponožky, kalhoty od pyžama a triko s dlouhým rukávem. Byla mi zima… Edward místo toho proti mně seděl normálně bez trika, jemu zima nebyla. Jak mi to vysvětlil, on vnímá okolní vlivy jinak, než lidé. Klidně by prý mohl stát věčnost ve sněhové vichřici v kraťasech a nikdy by nepocítil zimu… Povzdechla jsem si a mírně se zavrtěla.
"Takže?"nadhodila jsem a tím ho přiměla otočit hlavu ke mně. Doteď se díval někam do rohu ložnice… Opatrně mě chytil za ruku a stiskl ji.
"Já tě nechápu, Bello… Jak můžeš být s někým, kdo je jen bezcitný netvor? Kdo je… vrah?"řekl a to poslední slovo řekl s opovržením. A teď mi to bylo jasné… On nedělá dobrovolně to, co dělá… Já si jen povzdechla a přisedla si ještě blíž. Vzala jsem jeho obličej do svých dlaní a podívala se mu do očí.
"Miluješ mě?"zeptala jsem se a on se jen zasmál.
"Samozřejmě, Bell, co to je za otázky?"zeptal se zoufale.
"No vidíš! Tak nejsi bezcitný! Bezcitný je jen ten, kdo nechová city k nikomu a k ničemu! Ale ty?... Láska je ten nejhlubší cit, Edwarde… A když miluješ mě, nejsi bezcitný! Určitě miluješ i spoustu dalších věcí! Svou rodinu, vše, co je okolo tebe! Najdi na tom, co jsi, něco dobrého! Určitě to najdeš! A abych ti to ujasnila… Pro mě nejsi netvor! Pro mě jsi kluk mýho života! A důvod, proč s tebou jsem je jednoduchý! Miluju tě!"řekla jsem mu tak, jako kdyby mu to mělo být jasné. Jen se smutně usmál.
"Díky, Belli"řekl a jednou svou dlaní překryl tu mou na své tváři. Zhluboka se nadechl a varoval mě pohledem… A já věděla, že začne vysvětlovat…
"Každý anděl smrti má svoje způsoby zabíjení… Různé způsoby zabíjení, ale jen jeden způsob tvoření… Salome lidi vyděsí až k smrti, i když ona je anděl pomsty… Ale já… Myslím, že stačí, když řeknu, že rčení "Zabíjet pohledem" opravdu funguje a existuje… Ano, stačí, aby ses mi jen podívala do očí, když budu ve své skutečné podobě a zemřeš… Je to velice… jednoduché, zabít… To proto policisté nikdy nenašli na svých obětech žádné známky násilí! My se ani jednoho z nich ani nedotkli! Stačilo, aby se mi jen podívali do očí a jejich život byl u konce… Je mi ze sebe špatně, Bells…"povzdechl si, zatímco já se snažila donutit mozek, aby mi rychleji zpracovával informace… Ale byla jsem ráda, že se mi to rozhodl říct a tak smazat tu další překážku, která byla mezi námi.
"Proč jsi říkal, že jsem byla blízko smrti, když jsme se… líbali? Vždyť jsi byl v lidské podobě! Tvé oči měly normální barvu…"zeptala jsem se a dívala se mu při tom do očí.
"Bells, je velice snadné, se proměnit… Jedinec mého druhu musí mít dokonalé sebeovládání, aby se dokázal neproměnit! A přitom k proměně stačí tak málo! Stačí jen, když vyjdeš na slunce, když máš z něčeho radost, když máš vztek, když prožíváš něco, co je ti nedražší… Když se zamiluješ… Je to neuvěřitelně těžké, Bells… Ale nemyslím to tak, že by pro mě teď bylo těžké zůstat v této podobě… Myslím to tak, že kdykoliv se dotknu já tebe anebo ty mě, kdykoliv tě políbím, a ty mi to vřele oplácíš, jsem na vrcholu blaha… A právě ono blaho je to, co podsvětí nesnáší… Blaho je určeno pro ty normální anděly, ne pro zatracené… Blaho je jedna z věcí, která tě dokáže proměnit dřív, než si to uvědomíš…"řekl smutně. A já nevěděla, co říct… Seděla jsem ztuhle vedle něho a snažila se vymyslet nějakou smysluplnou odpověď…
"Oh, děkuj Bohu, Bell, že jsi mě potkala až v roce 2007. Kdybys mě totiž potkala dřív, neměl bych těch několik desetiletí sebeovládání… Dřív, kdykoliv jsem vyšel na slunce, jsem se proměnil… A tím jsem začal. První krok byl, ubránit se slunci. Druhý krok byl, ubránit se tomu při pohledu na slunce… Ale v životě jsem nemohl natrénovat to sebeovládání týkající se lásky k nějaké osobě, protože já nikdy nikoho nemiloval, dokud jsem nepoznal tebe… To proto mi trvalo půl roku, než jsem tě poprvé políbil. Než jsem si natrénoval sebeovládání bytí v tvé přítomnosti… Když jsem se tě dotýkal, když ses na mě usmála… Esme ti v nemocnici nelhala, když ti říkala, že jsem se do tebe zamiloval na první pohled… Opravdu to tak bylo, Bells… Chtěl jsem s tebou být, a proto jsem musel natrénovat sebeovládání… A potom, když jsme se políbili… Byl jsem šťastný jako blecha! Nejen kvůli tomu, že jsem věděl, že mé city opětuješ, ale díky tomu, že ten půlrok dřiny stál za to! Že jsem se při tom neproměnil, dokázal jsem před tebou uchránit tu pravdu, čím jsem… Teď ale vím, že byla blbost ti to tajit… Odpustíš mi to?"zeptal se zoufale.
"Není co odpouštět…"usmála jsem se na něj, ale byla jsem duchem mimo. Vrátila jsem se opět zpátky do minulosti, kde si pamatuju, že jsem na něj byla naštvaná, že mu tak dlouho trvalo, než mě políbil, když já jsem ho měla ráda už od prvního okamžiku… Ale teď, když mi konečně začal věci vysvětlovat a já se na to mohla podívat z jeho perspektivy, chápala jsem to všechno, co se stalo… Chápala jsem to a věřila jsem mu… Ne, nemůžu mu to mít za zlé… Bylo spíše komické, že člověk, který se tak usilovně snaží mě chránit, může být také tím, kdo mě o život připraví. Při té představě jsem se otřásla a rychle se snažila myslet na něco jiného. Ano, měla bych být od něj co nejdál, normální člověk s normálním myšlením by to udělal, ale u mě to bylo naopak. Jako kdyby mě u něj ty záporné věci přitahovaly, svazovaly mě čím dál tím víc a já se nebránila. Milovala jsem ho… Miluju ho, ať už je tím, čím je, anebo něčím jiným… Já to ustojím a klidně se budu dál vystavovat smrti… V duchu jsem si odfrkla. Chovám se jako masochista… Ale nevadilo mi to… Pokud smrt znamená být s Edwardem, anebo zemřít pro něj, ráda to podstoupím… A když už by se mělo něco stát, něco, při čem by se neovládl kvůli lásce ke mně, bude mě aspoň spalovat štěstí, že poslední nádherné chvíle jsem prožila s ním…
"Bell?!"uslyšela jsem vyděšeného Edwarda vedle sebe a cukla sebou, když mě oslovil. Rychle jsem se na něj podívala a spatřila jeho vyděšený výraz.
"Ty brečíš?"zeptal se a já si nebyla jistá, co jsem to v jeho hlase slyšela. Rychle jsem si volnou rukou sáhla na tvář a překvapilo mě, že jsem tam ty zrádné slzy opravdu našla. Sama pro sebe jsem se zamračila a zkontrolovala i druhou tvář… Zřejmě čekal na vysvětlení.
"To nic není"odpověděla jsem mu a usmála se. Zřejmě jsem ho nepřesvědčila… Pořád se na mě tak nějak zvláštně díval… Po chvíli ale zjihl a úsměv mi vrátil.
"Ou, úplně jsem zapomněl, musíš být unavená… Bylo by lepší, kdyby ses vyspala… Na zítřek potřebuješ hodně síly… I když řídit budu já"řekl a kývl k posteli. Já si jen povzdechla.
"A ty nejsi unavený?"zeptala jsem se a zvedla při tom jedno obočí. On se jen zasmál.
"Já nepotřebuju spát… Tak jako nepotřebuji dýchat a jíst…"odpověděl mi mile a natáhl se na postel. Já jen zůstala zírat.
"Co že jsi mi to tu teď řekl?"zeptala jsem se mírně vyvedená z míry.
"Bell, já nejsem člověk, nejsem živý… Netluče mi srdce, nefungují mi orgány… Nepotřebuju díky tomu dýchat, nepotřebuju jíst, dokonce ani spát… Nikdy se neunavím…"odpověděl mi, jako kdyby se těmto otázkám chtěl vyhnout. Bylo mi to divné, proč zrovna těmto otázkám, když na ty závažnější odpovídal s větší ochotou. Proti své vůli jsem zívla. On se jen usmál, znovu si sedl a sedl si až ke mně. Strhnul stranou peřinu, abych si pod ní mohl vlézt a sám si lehl vedle mě. Já se mu opět stulila k boku a během několika minut usnula…

Ráno jsem se probudila docela svěží. Bylo něco kolem desáté dopoledne, kdy jsem otevřela oči. Slastně jsem se protáhla a tím narazila na Edwarda. Rychle jsem se otočila k němu a spatřila na jeho rtech ten jeho dokonalý úsměv.
"Ahoj"pozdravila jsem ho rozespale, zatímco on si lehl na bok, čímž se skoro skláněj nade mnou.
"Ahoj, Růženko"řekl mi a shýbl se, aby mě políbil. Úžasné ráno!

"Jak ses vyspala?"zeptal se mě, když jsme vstávali z postele. On už byl umytý a oblečený, takže teď se bude čekat jen na mě.
"Dobře"odpověděla jsem mu a usmála se. Otázku "A co ty?" jsem radši vynechala… Pak jsem rychle vklouzla do koupelny a když jsem vešla zpět do obýváku, už mě na stole čekala snídaně. Obdivně jsem hvízdla a posadila se na jednu ze židlí, zatímco si Edward sedl naproti mně a zkoumavě se na mě díval. V polovině snídaně už mi to nedalo…
"Co je?"zeptala jsem se. Bylo mi to trochu nepříjemné, že na mě tak zíral… Zrovna u jídla…
"Jen mě tak napadlo… Nechtěla bys tu naši cestu domů trochu protáhnout?"zeptal se. Já se jen trochu zasekla, ale snažila jsem se to nedat moc znát…
"Proč?"zeptala jsem se zvědavě. Začal si hrát s ubrusem na stole…
"No… Jen bych ti chtěl ukázat jedno místo… Ale tím by se naše cesta domů protáhla…"odpověděl mi.
"Jaké místo?"ptala jsem se. Docela mě to zajímalo… Zhluboka se nadechl.
"Chtěl… Chtěl bych tě vzít do Hudsonu"řekl mi zrovna, když jsem si ukusovala rohlík. To ale neměl dělat. Začala jsem se tím rohlíkem dávit a kašlat, přičemž jsem na něj zírala jako kdyby spadl z větve. Nakonec se mi s jeho pomocí konečně podařilo dostat ten rohlík z krku ven. On se mezitím vrátil na své místo… Já ještě chvíli popadala dech, ale po chvíli jsem se vzpamatovala.
"Myslíš to vážně? Do Hudsonu?"ptala jsem se a on jen vážně přikývl. Na chvíli zavládlo ticho.
"Proč?"zeptala jsem se jako v mrákotách po chvíli. Jen pokrčil rameny.
"Myslel jsem, že by tě mohlo zajímat, kde jsem se narodil a kde jsem vyrůstal…"řekl mi jen a obdařil mě něžným úsměvem, který jsem mu po chvíli vrátila.
"Ale je to blízko Denveru…"připomněla jsem mu.
"ONI nikdy neopouštějí svůj rajon… Svoje město…"upřesnil a čekal na mou odpověď. Ještě jednou jsem se zhluboka nadechla a snažila najít nějaká pro a proti… Nakonec však zvědavost zvítězila nad strachem…
"Tak dobře"souhlasila jsem ochotně a usmála se. On mi úsměv vrátil. Vypadalo to, že z toho má opravdu radost…

Hotelový apartmán jsme opouštěli zhruba kolem jedenácté dopoledne, po tom, co jsem se nasnídala a poté také zavolala Charliemu, že se o pár dní zdržíme. Byl už klidnější, když věděl, že mám s sebou Edwarda, a tak mu to nevadilo… Edward při tom mém telefonu ještě plánoval trasu, kterou pojedeme. Razantně odmítal jakékoliv mé pokusy o to ho přemluvit, aby mi aspoň jeden den dovolil řídit… Dokonce jsem mu vyhrožovala, že už ho nikdy nepolíbím, ale ten hajzlík mě po pár minutách zlomil… A tak jsem poraženě kráčela za ním ruku v ruce k té recepci, u které jsme stáli včera večer. Vrátili jsme té paní klíče od apartmánu a vydali se spolu na parkoviště pro auto. Nasedli jsme a vyjeli vstříc cestě zpátky do budoucnosti, s jednou krátkou zastávkou, která byla hraniční jak pro můj, tak pro Edwardův život…
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 MS. Cullen MS. Cullen | Web | 30. července 2009 v 18:11 | Reagovat

nádherný!!! strašně moc! prostě miluju, když ty dva jsou spolu ať už dělají cokoli :))) těším se na další kapitolu!

2 Adina Adina | E-mail | Web | 30. července 2009 v 20:04 | Reagovat

Wow wow wow... ale po všech těch velkých odhaleních v minulých kapitolách mě tahle trošku zkalama, ale to jenom proto, že jsem předtím všechno přečetla najednou... ;-) jen tak dál.. Doufám ale, že už nebude nějaká hrozná zápletka, která by Edwarda od Belly zase oddělila... myslím tím, když jedou blízko Denveru...  O_O

3 KaTeCuLLeN KaTeCuLLeN | 31. července 2009 v 20:42 | Reagovat

super,dile..sa teším na dalšie..som zvedavá,čo sa stane v Denveru :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.