close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

NTEC 38.kapitola-Náhoda, anebo osud?

27. července 2009 v 10:51 | ewikk |  Neznám tě,Edwarde Cullene by Dara

38. kapitola- Náhoda, anebo osud?


S Carolinou maminkou jsme si povídaly až do rána. Vyprávěly jsme si, co všechno se stalo za ten rok a něco, co jsme se neviděly. Já vyprávěla o Charliem, Polly, Forks, ale Cullenovi jsem zatajovala. Oni povídali o tom, jak Carol nastoupila na jinou střední, co je v Clevelandu nového a tak dále… Do postele jsem se dostala až kolem třetí. Byla jsem ráda, že už ráno nemusím tak brzy vstávat a někam spěchat, můžu si dopřát několik hodin sladkého spánku navíc…
Ráno mě probudilo až slunce, které pražilo do oken v pokoji pro hosty. Slastně jsem se protáhla a hluboce vydechla. Opravdu jsem doma… Bylo krásné na to myslet… Vyštrachala jsem se z pěkně vyhřáté, měkké postele a přešla k tomu oknu… Z okna byl nádherný výhled na zahradu Williamsových a do centra města. Zrovna teď jsem byla na druhé straně Clevelandu, než jsme dříve bydleli my. Znovu jsem si slastně povzdechla, podívala se naposledy na město a vrátila se zpátky k posteli, kde jsem měla svou cestovní tašku. Vzala jsem si jen to nejnutnější a přešla ke dveřím vedoucích do menší koupelny pro hosty. Prošla jsem probírací a uvolňovací procedurou, kterou jsem si maximálně užívala. Pořád mě hřál ten pocit, že nemusím nikam spěchat… Když jsem vylezla ze sprchy, přešla jsem zabalená v ručníku zpátky do hlavního pokoje, kde jsem si na sebe vzala tmavé jeansy a černé triko. Vše má svůj skrytý smysl… Vlasy jsem si kupodivu nenamočila a nechala si je rozpuštěné. Našla jsem i černé sluneční brýle, které jsem si posadila na temeno do vlasů. Věci jsem si sbalila zpátky do tašky, ustlala po sobě postel a šla dolů. Pokoj pro hosty byl v prvním patře… Největší hluk se ozýval z kuchyně, a tak jsem zamířila tam. U stolu seděla Carol, která se právě snažila nakrmit svého dvouletého brášku. Je až neuvěřitelné, jak děti za jeden rok vyrostou…
"Nazdárek, ospalče!"zvolala, když si mě všimla. Ospalče? To jsem spala tak dlouho? Očima jsem vyhledala hodiny na protější zdi a málem mi spadla brada. Byl čas oběda! Pokud jsem si doteď myslela, že mám fůru času, mýlila jsem se… Ale nechtělo se mi odtud. Jen jsem se omluvně usmála.
"Ahoj… Promiň, tři dny jsem pořádně nespala… Musela jsem to dohnat"řekla jsem omluvně a vydala se k nim.
"Ahoj, Henry"pozdravila jsem jejího malého brášku a pohladila ho po tmavých vlasech. Usmál se na mě a předvedl mi tak své právě rostoucí maličké zoubky… Usmála jsem se na něj zpátky a posadila se vedle Carol.
"Pamatuje si tě…"řekla nadšeně Carol a také se usmívala.
"Ahoj, Bello! Vyspala ses dobře? Nemáš hlad?"ozvala se ode dveří Lisa, Carolina matka, která se tam právě objevila.
"Ne, díky. Už nebudu obtěžovat… Za chvíli pojedu zase dál…"řekla jsem.
"Ale vždyť jsi zrovna přijela!! Kam bys jela?"zvolala smutně Carol a upřela na mě své modré oči.
"Ehm… Potřebuju být sama… Mám tady své vlastní plány a mám s někým schůzku… Zítra vyrazím na cestu zpátky do Forks…"odpověděla jsem a všimla si, jak se Carol zatvářila nejdřív podezřívavě, ale potom smutně. Henry něco zažvatlal a zamával ručkama. Carol se ihned vzpamatovala a rychle mu do pusy strčila další lžičku s kaší. Povzdechla jsem si a na chvíli se zadívala jinam. Studovala jsem vzory tapety na stěně kuchyně. Lisa se mezitím opět někam vytratila.
"Je to zvláštní, co?"řekla po chvíli Carol, ale dívala se na Henryho. Já vyčkávala. Povzdechla si a natočila se ke mně.
"Jak se lidi střetávají… Chvíli jsou spolu, ale potom přijde pomlka. Nějaký mezník a ti dva už se nevidí… A potom se znovu, úplnou náhodou zase setkají. A já si tak říkám… Je to náhoda, anebo osud?... Já ti nevím, Bells…"povzdechla si a zadívala se do stolu.
"Máš pravdu, je to zvláštní… Je to dilema, že? Já… Ráda bych věřila na osud, ale… Nevím, něco mi brání. A náhoda… To je absurdní! Náhoda se nestává jen tak, náhody se nedějí každý den… Možná bych to pojmenovala jako zázrak, ale taky nevím…"řekla jsem a ona jen přikývla. A já řešila další dilema. Ona to jistě myslela tak, že jsme se setkaly jen my dvě, ale já… To, že jsem se znovu setkala s Edwardem, který mě opustil, aby mě zachránil, abychom se pak už nikdy neviděli… Neměli jsme se vidět… Tak to bylo v plánu. Ale tak čím to bylo, že jsme se s Charliem náhodou opět přistěhovali do stejného města, jako Cullenovi? Už podruhé?... Že by to byl skutečně osud?

"Bells, bude se mi tak stýskat!"říkala Carol, když mě drtila v náručí u nich před domem. Mě zaplavil podivný pocit deja vu. Tohle už se přeci jednou stalo… Ale jak říkám… Nebylo to úplné deja vu. Deja vu je, když má člověk jen pocit, že už to jednou viděl, ale tady byl rozdíl v tom, že já už tohle jednou zažila. Už jednou jsem se právě tady s Carol loučila, když jsem odjížděla… Teď to bylo stejné…
"To mě taky, Car!"zasténala jsem jí do ramene a její objetí jí oplácela.
"Musíš mi napsat! Klidně sem, jednou za dva týdny jezdím domů, mamka mi nechává poštu v pokoji…"řekla mi a já jen přikývla.
"Napíšu ti tam zpáteční adresu, abys mi mohla odepsat"slíbila jsem jí a tentokrát přikývla ona. Odtrhla jsem se od ní a smutně se usmála. S Lisou, Henrym a Billym, Caroliným otcem, jsem se rozloučila už vevnitř, teď zbývala jen Carol.
"Radši pojedu…"utrousila jsem jen a otočila se k autu. Carol jen přikývla a rukou si setřela jednu slzu, která jí stekla po tváři. Abych pravdu řekla, i mě bylo skoro do breku… Otevřela jsem si dveře a naposledy se na ní usmála. Musela jsem rychle jet… Musím se ještě někde zastavit, než pojedu na ono osudné místo setkání…
"Tak… Někdy zase ahoj"rozloučila jsem se s ní a rychle nasedla do auta. Carol mi rty naznačila "Ahoj" a začala mávat. Oplatila jsem jí to a vycouvala z jejich příjezdové cesty… Naposledy jsem se na ní podívala, zamávala, stiskla plyn a jela na jedno místo tady v Clevelandu, o kterém jsem věděla, že tam najdu starého Edwarda…

Zastavila jsem před mohutnou, kovovou bránou posazenou v kamenné zdi. Zeď byla porostlá břečťanem… Ještě nikdy jsem tady a nebyla, a když už jsem jednou měla tu možnost tu být, ležela jsem v nemocnici… Povzdechla jsem si a vystoupila z auta. Zamkla jsem ho, klíčky strčila do kapsy a šla k jednomu stánku. Koupila jsem jednu rudou růži s černou stuhou a vydala se k té mohutné kovové bráně. Zhluboka jsem se nadechla a opřela se do ní, aby se otevřela… Docela jsem se divila, že ani nevrzala… Přede mnou byla velká alej vysokých stromů, zřejmě to byly duby… Na zemi bylo spadané listí. Ale samo o sobě mi toto místo nahánělo strach. Budilo ve mně určitý respekt… Je tu tolik lidí, mladých i starých, i těch nejmladších… Je tu i můj starý Edward… Zhluboka jsem se nadechla a udělala několik kroků dál. Bude určitě těžké tady najít Edwardův hrob, mezi těmi několika sty jinými hroby, ale já to dokážu… Musím to dokázat!! Vydala jsem se na cestu po hřbitově… Procházela jsem uličkami mezi jednotlivými hroby, většina jich vypadala skoro stejně, mramor sem, mramor tam, a hledala jeho hrob. Hrob, ve kterém on nikdy neležel a nikdy ležet nebude… Prázdný hrob… Asi po dvaceti minutách jsem konečně zastavila před mramorově bílým hrobem, na kterém stálo Edwardovo jméno… Roztřeseně jsem se nadechla a snažila se zahnat slzy. Ani po smrti na tebe nezapomenu… Stálo tam zlatým písmem. Byla tam i jeho životní data. Nepravá životní data… Posadila jsem se před ten hrob a přitiskla si tu rudou růži k hrudi… Nedokázala jsem ty slzy potlačit… Stékaly mi po tváři ve velkých proudech a já jim nebránila… Toto jsou poslední slzy, které uroním pro mého starého Edwarda… Ten Edward, kterého jsem znala předtím, byl úplně jiný, než ten, kterého znám teď…
"Proč jsi mi to neřekl dřív?"zašeptala jsem směrem k tomu hrobu a k jeho fotce na něm. Mohl mi to říct… Ušetřil by nám tolik trápení, tolik bolesti… A já si až teď uvědomila, že toho Edwarda, kterého teď ve svém srdci pohřbívám, toho, který by měl ležet tady pode mnou, jsem předtím vůbec neznala… Lhal mi… S přesností jsem o něm věděla jen to, jak se jmenuje… Ale neměla jsem mu to za zlé… Nemohla jsem mu to zazlívat… Nedokázala bych mu nic vyčíst… Ne tady, ne dneska… Nikdy… Toho starého Edwarda, kterého jsem neznala, ale zároveň o něm věděla skoro všechno, teď nahradil nový Edward… Edward, který má chyby… Už není tak bezchybný, jak byl tady… Vzlykla jsem a zakryla si pusu rukou. Cítila jsem se jako zrádce… Jako zrádce vůči tomu starému Edwardovi… Jako bych na něj teď měla zapomenout, jako kdybych dobrovolně pila pohár zapomnění… Teď a tady, na tomhle hřbitově jsem si mohla plně uvědomit svou lásku k němu… K jednomu člověku… K jednomu andělu… Proč takový osud musel postihnout zrovna jeho? Snažila jsem se vyrovnaně dýchat, abych zahnala slzy, ale čím víc jsem se snažila, tím víc slzy sílily a já brečela víc a víc…
"Proč sis vybral zrovna mě?"zašeptala jsem trhavě směrem k hrobu a snažila se uklidnit. Ano, proč zrovna mě? Ne, nezazlívala jsem mu to… Vím, že bych nikdy nebyla schopna někoho milovat víc, než jeho. Mého Edwarda… Ano… Dal mi toho tolik… Skutečně je můj. Vím, že mi to ani nemusí říct, dá se to poznat z jeho gest… Kolikrát už se sám obětoval, abych já mohla žít v bezpečí? Nic by mi neodepřel, vím to…
"Nezasloužím si tě…"pokračovala jsem ve svém monologu šeptem. Ano… Nezasloužila jsem si ho ani tehdy, nezasloužím si ho teď a vím, že já mu nikdy sama nebudu moct splatit všechno to, co pro mě dělá… A co všechno pro mě dělal… Mé slzy tekly proudem, ale já se usmívala. Vzpomínala jsem na všechno to hezké, co jsme spolu zažili. Bylo to zvláštní… Na jednu stranu jsem se usmívala, ale na druhou stranu mi bylo hrozně smutno… Právě tady musím uzavřít tu jednu nejkrásnější kapitolu svého života. Právě tady musím do toho hrobu, ve kterém leží jen Edwardův duch, pohřbít i své vzpomínky na něj, pohřbít všechno to hezké, co mi dávalo sílu bez něj přežít. Bylo to, jako kdybych si sama sobě rvala srdce z hrudi… Bolelo to… Neuvěřitelně to bolelo… Ale vím, že nic mě nebude bolet víc, jako odchod z tohohle hřbitova. Až se k tomuhle hrobu obrátím zády, obrátím se zády i k celému svému životu, všem těm přenádherným vzpomínkám, k obrovské části sebe samé… Otočím se zády ke své minulosti… Chtěla bych… Přála bych si, abych se mohla nějakým způsobem rozpůlit. Jedna má půlka by zůstala tady a nikdy by neodešla, nikdy by nezradila kluka, kterého milovala… A ta druhá půlka mého já by rychle běžela odsud pryč, aby mohla být se skutečným Edwardem. S vrahem… Slovo vrah mi tu nahánělo ještě větší hrůzu, než kde jinde… Leží tady mezi těmi hroby někdo, koho Edward zabil? Najednou jsem se cítila divně… Cítila jsem se tu jako nezvaný host. Vrahova milenka… Otřásla jsem se strachem, ale zároveň jsem si nadávala do malých, ustrašených děcek! Jako kdyby ti mrtví mohli vstát z hrobu!!... Ale já se nezamilovala do vraha… Mě Edward neokouzlil tím, že vraždí, ale tím, jaký je ve skutečnosti… Jaký je v srdci… Vím, že určitě nedělá rád to, co dělá… Sám už to říkal!! Já nevraždím pro zábavu, Alice!!!! Takže vraždí z donucení? Mají ty vraždy nějaký jiný, skrytý význam???

Na okolnosti s vraždami jsem rychle zapomněla a znovu se ponořila do vzpomínek. Seděla jsem na té zemi před jeho hrobem několik hodin, dokud jsem se nerozhlídla kolem sebe a neuviděla, že se pomalu stmívá… Pořád jsem si tu růži tiskla k hrudi… Musím jít… A je to tady… Musím se rozloučit se svým minulým životem. Musím žít přítomností, udělat za minulostí hodně silnou čáru… Ale pořád jsem v sobě cítila pocit viny… Růži jsem si přemístila ke rtům a políbila ji na okvětní lístek. Nakonec jsem ji položila na jeho hrob. Rozvzlykala jsem se ještě víc, než předtím, ty slzy se nedaly zastavit…
"Promiň… Věz, že jsem na tebe nezapomněla… Neustále jsi byl celým mým životem… Mou druhou půlkou… Sbohem…"zašeptala jsem zoufale a zvedla se. Mé slzné kanálky jako by to vycítily a já propadla dalším slzám. Postavila jsem se na své slabé nohy a naposledy se podívala na ten hrob… A potom… Jsem se k němu otočila zády…

Ze hřbitova jsem rychle pospíchala k autu. Čím dřív odtud zmizím a budu s Edwardem, tím dřív pomine i má bolest… Nasedla jsem do auta a naplno se rozvzlykala. Schovala jsem si obličej do dlaní a opřela jsem se jím o volant. Snažila jsem se zmírnit ty proudy slz, po tváři, ale moc velký účinek to nemělo. Naštěstí jsem měla voděodolnou řasenku, a tak jsem neměla po obličeji černé šmouhy. Musím se vzchopit… Říkala jsem si neustále v duchu. Nemůžu přijet za Edwardem v takovémhle stavu… Edward… Až myšlenka na něj mi pomohla a probrala mě. Zvedla jsem hlavu a zhluboka vydechla. V tašce jsem našla i kapesníčky, kterých jsem hned využila. Otřela jsem si vlhké tváře a nasadila odhodlaný výraz. Něco končí a něco začíná… Končí minulost, začíná budoucnost… Přítomnost není… Je to jen jakýsi mezník, který se děje jen chvíli… Nastartovala jsem a vyjížděla z parkoviště před hřbitovem. Právě jsem se skutečně otočila zády k minulosti a jela vstříc budoucnosti…

Zaparkovala jsem na úplně jiném místě, než kde jsme s Edwardem parkovali motorku a odkud jsme vždy přicházeli. Byl to druhý konec jezera… Ale já to tu znala jako své boty, a tak jsem se vyznala a věděla, kam mám jít. Udivilo mě, že i když jsem tu skoro dva roky nebyla, pamatuju si vše tak jasně, jako kdybych tu nebyla pouze týden. Kamkoliv jsem se tady podívala, všude jsem viděla nějaké své vzpomínky, které však byly bledší než obvykle. Jako bych skutečně zapomínala… Ale já věděla, že nikdy nezapomenu. Jen jsem ty vzpomínky pohřbila… Pohřbila je do nitra své duše, kde zůstanou už navěky… Ale v srdci zůstanou stále… Rychle jsem vystoupila z auta a málem ho zapomněla zamknout, jak moc jsem se těšila na Edwarda. Abych pravdu řekla… Účel, za kterým jsem sem jela, jsem už splnila. Chtěla jsem tu na všechno zapomenout… Rozhodovat se, jestli zůstanu s Edwardem, nemělo smysl. Vždy bych došla k jednomu jedinému závěru… A to k tomu, že ho miluju a nedokázala bych bez něho žít… Ať už je anděl smrti anebo vrah, má láska k němu se nezmění a ani nezmenší… Právě naopak, jakoby narůstala… Milovala jsem na něm každý detail, každou jeho chybu, prostě všechno… Rychle jsem vyšla vstříc své budoucnosti. Šla jsem po cestičce linoucí se kolem onoho obrovského, úchvatného jezera, u kterého jsem skutečně začala žít… Právě tady jsem se měla sejít s Edwardem… Právě tady, u Erijského jezera, při západu slunce… Kde jinde jsme se mohli sejít, než tam, kde jsme se poprvé setkali a kde se poprvé políbili? Byla jsem tu ještě poměrně včas, nebe se teprve začínalo barvit do růžova, potrvá ještě půlhodinku, než slunce skutečně zapadne. V dáli už se začínal rýsovat pahorek, kde jsme vždy stáli s Edwardem… Ale málem jsem zamrzla na místě, když jsem na tom pahorku nikoho neviděla. Ale mé nohy jakoby šly samy, stále jsem se víc a víc blížila k tomu pahorku, ale srdce stále víc a víc krvácelo, protože tam nebyl… Došla jsem až k zábradlí. Opřela jsem se o něj zády a dívala se všude kolem. Do všech směrů, odkud by mohl přijít… Nikde nikdo nebyl… On nikde nebyl… Cítila jsem, jak mnou začíná prostupovat panika. Nepřišel… Proč? Nestihl to, anebo si to sám rozmyslel? Zoufale jsem si povzdechla a otočila se čelem ke klidné jezerní hladině hrající teplými barvami, díky západu slunce… Snažila jsem se nějak soustředit jen na slunce a na to, že jsem tu po několika letech zas, ale moje mysl si vždy vybojovala myšlenku na Edwarda a na to, že jsem tu sama… Pomalu a tiše jsem dýchala, snažila jsem se zahnat černé myšlenky… Moc mi to nešlo. Sklopila jsem oči od bodu, kde se slunce střetávalo s vodní hladinou a podívala se pod sebe, na tu hloubku pode mnou, kde drobné vlny narážely do skalnatých útesů. Znovu jsem si povzdychla…
"Nádhera, že?"ozvalo se za mnou a já na chvíli ztuhla… Musela jsem se sama pro sebe usmát, a to byl jen malý odvar toho, jak moc jsem byla v tuhle chvíli šťastná… Je tady! Opravdu je tady! Jsme tu znovu, sami! Trošku jsem se narovnala a ruce strčila do kapes. Ale stále jsem se neotáčela. Teď bylo tak lehké, vzpomínat na první slova, která mi řekl… A na to, co jsem odpověděla.
"Ano, to ano…"odpověděla jsem mu stejně jako před lety a v duchu se zasmála, když jsem si vzpomněla, že když jsem ho poprvé spatřila, myslela jsem si, že je to anděl. Celou tu dobu jsem tomu byla tak blízko! Tak blízko pravdě… Najednou jsem ucítila jeho ruce, jak mi putují zezadu okolo pasu a jak se spojily na mém podbřišku. Znovu jsem se usmála a pohodlně se opřela o něj a svýma rukama překryla ty jeho.
"Ahoj"ucítila jsem jeho rty u svého ucha a měla v tu chvíli co dělat, abych nevyletěla z kůže štěstím. Mám ho znovu u sebe…
"Ahoj"odpověděla jsem mu něžně a víc stiskla jeho ruce svými. Chvíli jsme tam jen tak stáli a čekali, až ten druhý promluví… Edward nic neříkal, což mi bylo… divné? Pomalu jsem k němu natočila hlavu, ale stále jsem o něj byla opřená zády. Jeho obličej byl tak blízko mého, že se stačilo jen trochu naklonit a zbořila by se ta poslední hranice mezi námi. Edward se mi vpíjel do očí vážným pohledem a já nemohla jinak, než mu ho opětovat… Už už jsem otvírala pusu, abych něco řekla, ale on jen zavrtěl hlavou a začal sám.
"Bells, pokud už se mnou nechceš být, prosím, řekni mi to rovnou bez nějakých lítostných slov, ano? Ať to máme rychle za sebou… Podrobím se tvému rozhodnutí a budu ho respektovat… Budu chápat, kdybys už se mnou nemohla být… Nechtěla být…"řekl zlomeně a já mohla v jeho očích vyčíst všechnu tu úzkost… Já jenom vážně přikývla a on si povzdechl. Chvíli mlčel, ale potom si povzdechl znovu…
"Takže? Jak zní verdikt?"zeptal se a bylo vidět, jak moc bojuje se slovy a se sebou samým, aby zůstal klidný… Anebo aby tak aspoň vypadal… Tentokrát jsem si povzdechla já…
"Takže…"trochu jsem to prodloužila vážným hlasem. To jsem ale neměla dělat. Jeho obličej se zkřivil v bolestné grimase a na chvíli se podíval jinam. Já se jen pousmála a jednou svou rukou jsem ho pohladila po tváři a přitáhla si jí do stejné pozice, v jaké byla před chvíli. Tentokrát jsem se vpíjela do očí já jemu… Znovu jsem se usmála.
"Miluju tě…"odpověděla jsem mu. Do jeho očí jakoby se vrátila radost, ale ještě svůj výraz ovládal. Sevřel mě pevněji v pase.
"Opravdu? Bells, opravdu mě miluješ i po tom, že víš, že jsem zrůda?"naléhal zoufale. Ještě jednou jsem se podívala na slunce, které bylo vidět už jen z poloviny, a otočila se mu v náruči. Jednou rukou jsem ho pohladila po tváři. Na chvíli pod mým dotykem zavřel oči, ale po chvíli je znovu otevřel a znovu se na mě tázavě podíval.
"Blázínku! Nejsi zrůda! Jsi kluk, do kterého jsem se zamilovala… Nevadí mi, čím jsi… To teď… Až když o tobě vím skoro všechno… Když o tobě vím skutečnou pravdu, miluju tě snad ještě víc, než kdy předtím…"odpověděla jsem mu vážně. Znovu se na mě vážně podíval a než jsem to stihla zaregistrovat, ztratila jsem pevnou půdu pod nohama a ocitla se ve vzduchu. Vyzdvihl mě do náruče a několikrát se se mnou zatočil dokola. Ruce jsem mu pevně obmotala kolem krku a smála se. Po chvíli, kdy mě postavil na zem, se mi ještě mírně motala hlava. Ale on své objetí nespouštěl. Nedovolil mi se od něj odtrhnout víc, než o centimetr. Musela jsem stát na špičkách, aby se mi lépe dýchalo… A abych mu mohla být ještě blíž… Opřel si čelo o to moje a chvíli nebylo slyšet nic, než jen naše tiché oddechování.
"Miluju tě…"zopakovala jsem po chvíli a on se usmál.
"Nedokážeš si ani představit, jak moc já miluju tebe… Na to ani neexistují slova… Právě teď jsem ten nejšťastnější kluk na světě…"řekl mi a uchichtl se. Opět na chvíli zavládlo ticho. Stáli jsme tam, v náručí toho druhého, očima zaklesnuti do sebe… A i přes to všechno, jak moc jsem na něm byla natisknutá, jsem dokázala určit okamžik, kdy si mě k sobě přitáhl ještě víc. Byl to ten samý okamžik, kdy jeho pohled přešel z veselého do mírně vážného a soustředěného. Poznala jsem, na co se chystá… Odhodlaně jsem se nadechla a čekala na něj, co udělá. Pomalu se ke mně začal ještě víc naklánět, až se špičkou svého nosu otřel o ten můj. Pootevřela jsem rty a tiše se nadechla a vydechla. Oba najednou jsme sklouzli pohledem ke rtům toho druhého a zpátky. V jeho očích však byla… bolest? Najednou se ode mě odtáhl a dal mi pusu na čelo. Pustil mě jednou rukou kolem pasu a místo toho si ji obmotal kolem mých ramen, takže mě tím donutil se znovu opřít hlavou o něj. Obmotala jsem mu ruce kolem pasu a přemáhala to pálení v očích… On… Mě nechce? Proč by jinak přerušil začínající polibek? Smutně jsem si povzdechla a znovu se zadívala na poslední kus slunce, který ještě nezmizel za obzorem. Znovu mě políbil do vlasů.
"Promiň, Bell… Vím, že to máš těžké už teď… Nechci ti to dělat ještě těžší…"řekl pološeptem omluvně. Jenom jsem přikývla. Věděla jsem, že když něco chci, musím na něj pomalu… Ale já to nemám těžké! Kolikrát už se se mnou líbal, když věděl, čím je?! To, že to teď vím já, to nějak změnilo? Ale když jsem nad tím tak přemýšlela, možná měl pravdu… Normální lidé v mé situaci by reagovali tak, že by se báli… Většina by se s tím druhým rozešla, nedokázala by se s tím smířit… Ale já? Já ho miluju ještě víc, než když jsem to nevěděla, teď jsem se na něj zlobila, protože mi to nechtěl dělat těžké! Ale já ho přesvědčím o tom, že když to vím, žádné zábrany mezi námi nejsou… Znovu jsem si povzdechla a ještě víc se mu schoulila v náruči. Když teď nemůžu dostat nic víc, budu si muset naplno vystačit s tím, co nabízí… A to já dělala. Jednou rukou mi začal přejíždět po zádech a já na chvíli zavřela oči. Vychutnávala jsem si to… Hlava mi klesala a zdvihala, jak jsem byla opřená o jeho hruď, když dýchal. Ale… Bylo mi divné, že jsem neslyšela jeho srdce… Ale abych pravdu řekla, moc mě to nezarazilo. U něj už se nebudu divit snad ničemu… Budu se ho na to ale pak muset zeptat…
"Půjdeme?"zeptal se chvíli po tom, co nebeská paráda předvedla, co umí… Znovu jsem přikývla. Naposledy jsem se podívala na hladinu jezera… Věděla jsem, že tu jsem naposledy opět na hodně, hodně dlouho…

Edward si při cestě k autu sundal bundu a dal jí mě, protože já nic neměla. Vděčně jsem se na něj usmála a opět se stulila k jeho boku. Společně jsme došli až k mému autu a když ke mně natáhl ruku, abych mu dala klíčky, nic jsem nenamítala. Poslušně jsem si sedla na místo spolujezdce a skopla ze sebe boty. Nohy jsem pokrčila v kolenou a dala si je na sedadlo. Objala jsem si kolena pažemi a bokem se opřela o opěradlo. Byla jsem čelem k Edwardovi, a tak jsem ho opět celou cestu pozorovala. Dohodli jsme se, že na cestu domů vyrazíme až zítra a že dnes se vyspíme v nějakém hotelu. Edward zajel do podzemního parkoviště jednoho z hotelů a já už podle toho usoudila, že to nebude nic levného. A když jsme spolu ruku v ruce vstoupili do haly, kde byla recepce, stálo mě hodně úsilí, udržet horní a dolní čelist u sebe. Byla jsem tak omámená nádherou hotelu, že jsem se ani nezmohla na to, mu cokoliv říct a namítat, abychom jeli do nějakého levnějšího. Za pultem seděla žena ve středních letech a rozdávala milé úsměvy na všechny strany… Došli jsme až k ní…
"Dobrý večer, vítejte v hotelu Royal… Budete si něco přát?"zeptala se a znovu se usmála. Já byla až moc unavená na to, abych mluvila, byť i abych se usmála… Ale Edward to vzal na sebe.
"Dobrý večer… Chtěli bychom nějaký pokoj na jednu noc…"odpověděl jí Edward a při tom mi znovu přejel rukou po zádech a přitiskl si mě víc k sobě. I když jsme musela vypadat jako malé dítě, které je schoulené u tatínka, vůbec mi to nevadilo a bylo mi jedno, co si lidé pomyslí… Byla jsem až tak unavená, že jsem ani nedávala pozor na to, co Edward té paní říká. Zaregistrovala jsem jen, jak jí Edward podává kreditku a jak si od ní přebírá klíče. Pak už mě znovu někam vedl. Došli jsme spolu k výtahu, kde jsme chvilku museli počkat. I ve výtahu to vypadalo… prostě luxusně. Nevěděla jsem, kam dřív s očima.
"Nechápu, kde vy ty peníze na takovéhle hotely berete! Jako by nestačil nějaký motýlek na kraji města…"zamumlala jsem a Edward se jen zasmál.
"Zlato, když je někdo nesmrtelný, peníze jdou mimo něho… A když má někdo schopnosti jako my… A když je nás na vydělávání peněz sedm… O peníze nouzi nemáme…"odpověděl mi a já jen protočila očima. No jasně, mohlo mě to napadnout… Čísílek vedle dveří, které ukazovaly poschodí, jsem si všimla, až když se ozval zvonek, který naznačoval, že jsme ve výsledném patře. A my byli opět až úplně nahoře! Nasucho jsem polkla, když jsem si vzpomněla na moji poslední návštěvu několikapatrového hotelu v Tacomě… Edwarda to ale nevykolejilo a vedl mě chodbou k jedněm dveřím. Strčil klíč do zámku a odemkl. Otevřel mi dveře a o krok ustoupil, abych mohla projít jako první… Sundala jsem si bundu a pověsila ji na věšák. Udělala jsem krok dál do pokoje, ale zůstala jsem zaraženě stát. Jestli jsem se předtím cítila unavená, tohle mě dočista probralo. Zmohla jsem se jen na to, abych tupě zírala. Otočila jsem se zpátky k Edwardovi, který stál u dveří.
"Tomuhle oni říkají pokoj?"zeptala jsem se nevěřícně a rukou naznačila ke všemu tomu přepychu okolo mě. On se jen zasmál.
"Ne… Tomuhle oni říkají prezidentské apartmá"řekl klidně a šel ke mně.
"Ooooooh, Edwarde"zasténala jsem káravě právě ve chvíli, kdy došel až ke mně a obmotal mi své paže okolo pasu a tím si mě přitáhl až k sobě. Znovu mě políbil na čelo.
"Copak?"zeptal se lišácky.
"Ty opravdu nevíš, kam s penězi, viď? Co kdybyste ty peníze třeba posílali dětem do Afriky?!"snažila jsem se, abych zněla trochu naštvaně a odstrčila ho od sebe. Sešla jsem po menších schodech z menší haly do prostorného obývacího pokoje. On šel za mnou a jen se smál. Otočila jsem se zpátky na něj a probodla ho mrazivým pohledem. S ním to ale nic neudělalo, došel ke mně a vzal si můj obličej do dlaní.
"Jen pro informaci, miláčku… Esme s Rose a Alicí mají dohromady adoptovaných 36 dětí na dálku… K tomu posíláme ročně několik tisíc na charity…"řekl mi něžně a dal mi pusu na nos. Já na chvíli ztuhla a připadala si víc než trapně.
"To přece nejde, aby každá měla adoptovaných dvanáct dětí"namítla jsem.
"Není tak těžké zfalšovat doklady… Například Alice má čtyři jména… Alice, Marie, Milly a Connie…"odpověděl mi a tentokrát už jsem svou spodní čelist u té horní neudržela. Edward se jen zasmál mé reakci.
"Už se o tom nebavme… Vybrala sis mě, rovná se, vybrala sis, že si budeš žít jako princezna a já tě budu rozmazlovat…"udělal menší úšklebek a já mu ho vrátila.
"Pojď, provedu tě"řekl a vzal mě za ruku. S obývacím pokojem byl zároveň spojen i pracovní stůl s počítačem a jídelní stůl. Z obývacího pokoje vedly dvoje dveře. Jedny do ložnice, která byla snad dvakrát větší, než můj pokoj a druhé do koupelny. A tady jsem se zarazila. Ta koupelna byla snad větší, než ten obývací pokoj! Byla laděná do bílo- béžové barvy, ostatně, jako celé zařízení tohohle… bytu v hotelu. Tohle přesahuje i hranice s názvem apartmá… Potom jsme společně došli zpátky do obývacího pokoje, ze kterého vedly dvoukřídlé dveře na balkon. Byl z něj nádherný výhled na celý Cleveland… Jelikož jsem na tom balkonu dlouho nevydržela, díky své fobii z hodně velkých výšek, kterou jsem si dovezla jako suvenýr z výletu z Tacomy, jsme potom společně skončili opět v obýváku. Edward si sedl na pohovku a mě stáhl s sebou, takže jsem mu seděla na klíně. Opřela jsem se hlavou o jeho rameno a nechala se jím kolíbat ze strany na stranu. Po chvíli mi to ale nedalo a trochu se napřímila. Obmotala jsem mu ruce okolo krku a snažila se k němu sedět čelem. Vypadal zmateně… Opřela jsem se čelem opět o to jeho a zašeptala.
"Víš… Pro mě to není těžké… Beru tě takového, jaký jsi, beru tě jako svého kluka… Okolnosti typu, že nejsi člověk, jdou stranou…"řekla jsem mu rádoby přesvědčivým tónem, ale on se jen zasmál.
"Bells, určitě jsi unavená… Diskuzi tohohle typu si můžeme nechat třeba na zítra…"řekl mi a znovu mi přejel rukou po zádech. Ale mě to vytočilo… Rychle jsem vstala.
"Máš pravdu… Jsem unavená, půjdu si radši lehnout…"usoudila jsem mírně naštvaným tónem a rázovala si to směrem k ložnici. Za sebou jsem slyšela jen slabé povzdechnutí… Neudělala jsem ani dva kroky a ucítila jsem kolem svého pasu jeho ruku, jak si mě přitáhl zpátky k sobě. Zády jsem narazila na jeho hruď, ale nesnažila jsem se mu vymanit.
"Bells, promiň"uslyšela jsem jeho rty těsně vedle svého ucha. Já ale stála nehybně a naštvaně dál. Najednou si mě rychle otočil v náruči, takže jsem k němu stála čelem. Pohladil mě po tváři a trochu se ke mně sklonil.
"Myslíš, že po tom taky netoužím, hm? Myslíš, že se celý tenhle večer neklepu touhou, abych tě políbil?"zašeptal rty těsně u těch mých.
"Nevypadá to tak…"namítla jsem uraženě, ale musela jsem si sama přiznat, že jsem ještě nikdy necítila větší touhu ho políbit, než právě teď.
"To, co někdy tak nevypadá, nemusí tak být… Opravdu to tak je, Bell"stál si za svým. Zkřížila jsem si paže na prsou a vysunula bojovně bradu. Odhodlaně jsem se na něj podívala.
"Dokaž to…"zašeptala jsem nedůvěřujícím tónem a chvíli ho propalovala pohledem, stejně jako on mě. Pak ale nasadil odhodlaný výraz a chytl mě za oba boky. Prudce si mě přitáhl až k sobě, takže to vypadalo, jako kdybychom k sobě byli svázáni řetězy. Jednou rukou si mě stále přidržoval u sebe a tou druhou mě chytl za zátylek. Na chvíli na mě opět upřel svůj pohled, a když si všiml mého vítězného úsměvu, rychle si přitáhl můj obličej k tomu svému a hladově mě políbil. Nebránila jsem se. Tenhle polibek se ani zdaleka nedal zařadit mezi ty ostatní, ostýchavé. Byl už od počátku plný vášně… Rychle jsem se mu jednou rukou obmotala kolem krku a přitáhla se ještě blíž… Oba dva jsme hlasitě oddechovali, ale pořád neměli dost… Nevím jak, ale najednou se mi podlomila kolena. Edward mě ale zachytil, ale nedovolil mi se znovu postavit. Místo toho si mě na sebe vysadil, držel mě pod zadečkem, takže jsem byla o trochu výš než on a nohama jsem byla obmotaná kolem jeho pasu. Najednou se dal do pohybu. Netušila jsem, kam jde, dokud jsme nezačali "klesat k zemi". Byli jsme v ložnici. On se posadil na postel, zatímco já na něm stále seděla obkročmo. Opět mě vzal za boky a přisunul si mou pánev až k té svojí. Vůbec jsem takový nápor vášně nečekala. Tím jedním trhlým pohybem, kdy jsem se pánví ocitla na té jeho, jako kdyby ve mně vybuchl obrovský požár. V sobě jsem najednou cítila opět ty motýly, kteří naráželi do stěn mého břicha a vysílaly tak příjemné, přesto vůbec neznámé impulzy do celého těla… Cítila jsem, jak se ve mně krev vře, uvnitř sebe jsem měla sopku, která jen tak tak hrozila vybuchnout… Najednou i já jsem ztratila opěrný bod a ocitla se s Edwardem na posteli. Musela jsem se v duchu zasmát, když jsem si vzpomněla, jak nás v této poloze, čili že já ležela na Edwardovi, načapal Emmett. Ale tady byl rozdíl v tom, že tady se něco skutečně dělo, kdežto u Edwarda v pokoji šlo jen o nedorozumění. Najednou nás Edward přetočil, takže jsem se ocitla pod ním. Náš hluboký polibek začaly střídat postupně kratší, až došlo až na ten poslední… Edward se ode mě o kousek odtáhl a sebevědomě se usmál…
"Už mi věříš?"zeptal se a já spatřila v jeho očích těch několik tisíc hvězdiček. A já si byla jistá, že v mých je vidí taky. Jen jsem mu úsměv oplatila a rázně přikývla. On se znovu usmál a znovu mě letmo políbil… A mě hřálo štěstí… Štěstí z toho, že jsme spolu tímto polibkem konečně zbořili ty hranice, které jsme mezi sebou za těch posledních několik dní nechtěně vybudovali…
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 MS. Cullen MS. Cullen | Web | 27. července 2009 v 13:20 | Reagovat

nádherný, nádherný, nádherný!!! jiná slova na to nemám!!!! opravdu perfektní! i když musím přiznat, že jsem strašně moc brečela, když byla Bells na hřbitově, ale ten konec byl opravdu fantastický!!!!! strašně moc se těším na další kapitolu!!

2 KaTeCuLLeN KaTeCuLLeN | 27. července 2009 v 15:53 | Reagovat

Úžasné,fakt moc pekné..to na tom cinoríne bolo smutné ale potom pri jazere a v hoteli to bolo nádherné,romantika :-) moc sa teším na pokračovanie,moc sa mi páči tvoja poviedka :-)

3 Adina Adina | E-mail | Web | 29. července 2009 v 23:10 | Reagovat

Teda holka, řeknu ti, že něco tak dobrého už jsem hodně dlouho nečetla, a to jsem četla spoustu knih od velikánů jako Austenová, Tolstoj nebo Shakespeare! Na tento blog jsem narazila jen náhodou a upoutal mě název příběhu "Neznám tě, Edwarde Cullene". Nejdřív jsem si myslela, že to bude jen nějaké to trapné fanfiction od poblázněných fanynek, ale sotva jsem přečtla první kapitolu byla jsem unešená! Měla jsi to naprosto propracované! Všechny ty místa a státy, ty jména, které jsi si skvěle vymyslela! Úplně mě dostala ta Salome a ti její rodiče.. Angel a Devil... to bylo fakt moc dobré! Andělé zkázy, andělé smrti a vůbec ti andělé... ty jsi tam vůbec nemotala upíry.. ty jsi si vymysle svůj famózní příběh s neskutečnými zápletkami a k tomu jsi si pouze "vypůjčila" postavy od Meyrové! Opravdu se ti klaním, protože jsi strašně dobrá.. až se někdy budeš rozhodovat (nebo se už rozhoduješ) o svém povolání, měla by jsi popřemýšlet i nad dráhou spisovatelky! :-) Jinak všechny ty kapitoly jsem přečetla za necelé dva dny a tohle mi přijde jako ten nejsladší konec, který jsi mohla vymyslet, ale zajímá mě, jestli chystáš ještě pokračování?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.