close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

NTEC 37. kapitola- Půjdeš kamkoliv, kam půjdu já

23. července 2009 v 19:25 | ewikk |  Neznám tě,Edwarde Cullene by Dara
V Tacomě jsem zjistila, že mi dochází benzín, a tak jsem zaparkovala na nejbližší benzínce a koupila si plnou nádrž. Nechtěla jsem se ničím zdržovat, a tak jsem si koupila rovnou i čtyři dvoulitrové lahve limonády a nějaké bagety, kdybych náhodou měla hlad. Ale když jsem skoro vyjížděla z Tacomy, musela jsem zastavit, natáhnout se na zední sedadlo a najít ve své tašce mapu. Naštěstí jsem tam měla i červenou fixu.

Rozložila jsem si mapu Spojených států před sebou, sundala z fixy víčko a začala po mapě čmárat svou trasu. Snažila jsem se, aby byla co nejkratší… Z Tacomy jsem udělala čáru do Billings v Montaně, pak jsem jela dál až do Lincolnu v Nebrasce, dále do Springfieldu, kde jsme žili, když mi bylo deset, potom do Indianapolis a poté do Norwalku… Odtud to už bude do Clevelandu jen pár kilometrů… Ale i tak přede mnou ležel ohromný kus cesty. Budu projíždět skrz celý Washington, Montanu, kousek přes Wyoming, přes Jižní Dakotu, Nebrasku, Missouri, Illinois, Indianu a nakonec do Ohia. Povzdechla jsem si, když jsem si uvědomila, jak daleko to je… Pojedu, dokud budu moct a dokud budu vidět na cestu. Tím nemyslím do večera, ale do té doby, než se mi budou klížit oči. Potom bych si mohla najít nějaký motel, kde bych přespala a brzy ráno opět vyrazila… Když bych jela normálně, měla bych tam být pozítří večer… Čekají mě tři dny za volantem… Úžasná představa… Ale chtěla jsem to mít už brzy za sebou, a tak jsem znovu nastartovala a vyrazila na cestu. Zapla jsem si znovu rádio a zaposlouchala se do písní, které tam hráli… Docela se mi tam zalíbila jedna písnička. V její polovině už jsem uměla refrén a zpívala si s ní. Natáhla jsem ruku a ještě víc rádio zesílila…

'Cause nobody wants to be the last one there
'Cause everyone wants to feel like someone cares
Someone to love with my life in their hands
There's gotta be somebody for me like that

"Protože nikdo nechce být ten poslední
Protože každý chce cítit něčí pohlazení
Někým být milován se životem v jejich rukou
Tam musí být někdo pro mě, takhle!!!!!"

Křičela jsem společně s rádiem a poklepávala si prsty do volantu. Potom jsem dokonce vyzjistila, že ta písnička se jmenuje Gotta me somebody a je od Nickelback. Do toho hlasu jsem se skoro zamilovala a hodně mě mrzelo, že ta písnička po několika minutách skončila. Ale doufala jsem, že za ty tři dny, co budu na cestě, jí ještě aspoň jednou uslyším… Pořád jsem jela a jela, poslouchala rádio a míjela značky s názvy městeček, kterými jsem projížděla. Skoro jsem je nevnímala… Emunclaw, Easton, Thorp, Yakima, a tak dále… Kupodivu mi cesta docela rychle ubíhala… Byla jsem ráda, že nemusím nikde zbytečně zastavovat…. Hlad jsem ještě neměla, dokonce ani žízeň… Netrvalo ani tak dlouho a já přejížděla hranice státu Washington a Idaho… Bylo něco po poledni, kdy jsem projížděla asi pátým městečkem za hranicemi. Neslo název Lowell… Bylo to zároveň poslední město, kterým jsem měla projíždět, než narazím na hranice Montany… Zastavila jsem a na chvíli vylezla z auta… Potřebovala jsem si trochu provětrat hlavu. Zamkla jsem auto, dala si ruce do kapes a šla se na čtvrt hodiny projít po městě. Bylo to nádherné městečko… Leželo ve středu Clearwater Mountains… Byl tu hodně čistý vzduch. Vyhlídla jsem si jednu lavičku uprostřed nějakého parku a sedla si na ní. Sledovala jsem děti, které si tu hráli a ponořila se do svých vlastních myšlenek. Naprosto všechny mé myšlenky směřovaly k Edwardovi… Asi po dvou minutách ke mně přiběhla malá holčička a sedla si vedle mě.
"Ahoj, já jsem Kattie a je mi sedm, a ty?"představila se a předvedla dvě řady svých malých, bílých zoubků. Pousmála jsem se.
"Já jsem Bella"představila jsem se.
"Proč se trápíš?"zeptala se.
"Já se netrápím"vyvrátila jsem jí to a pousmála se.
"Ale trápíš! Vypadáš stejně, jako můj bráška Rich, když jsem mu rozbila jeho nejoblíbenější autíčko…"řekla a já se zasmála.
"Ne, já se netrápím… Jenom přemýšlím…"poučila jsem ji a ona se zamračila.
"Nad čím?"ptala se. To jsou všechny děti tak zvídavé?
"Víš… "začala jsem, než nás vyrušil ženský hlas.
"Kattie Robertsonnová, okamžitě se vrať!"ozvalo se zleva, kde stála postarší žena a měla ruce vbok. Kattie se vylekala.
"To je moje chůva… Tak ahoj!"rozloučila se, seskočila z lavičky a pelášila k té paní. Dala jí ruku a společně šli pryč. Musela jsem se znovu pousmát. Potom jsem se podívala na hodinky a zjistila, že jsem tu seděla déle, než jsem si představovala… Rychle jsem vstala a odcházela z parku opačnou stranou, než odcházela ta malá holčička. Vyšla jsem z parku, přeběhla silnici ke svému autu a nasedla dovnitř. Natáhla jsem se na zadní sedadlo a svoji cestovní tašku dala na sedadlo spolujezdce. Vytáhla jsem z ní jednu lahev a napila se. Jen bezpečnostní opatření… Potom jsem si pro jistotu ještě ukousla kousek čokoládové tyčinky, zapla si pás a vyjížděla z města ven… Projížděla jsem nádhernou krajinou Clearwater Mountains a kochala se okolní přírodou. Většinou tu byly lesy… Připomínalo mi to Washington… Ale tady nepršelo… Nebe bylo bez mráčků, slunce předvádělo, co umí… Tak dlouho jsem neviděla slunce… I přes to všechno jsem si uvědomila, že mi chybělo… Otevřela jsem si okýnko a nechala dovnitř proudit příjemně osvěžující vzduch. V rádiu opět hráli nějakou chytlavou písničku, ale já si pořád přála, aby aspoň ještě jednou zahráli tu první od Nickelback… Asi kolem dvou po poledni, kdy jsem přejížděla hranice Idaho a Montany… Teď mi zbývá projet ještě celou Montanu… Ale nevěřila jsem, že bych to stihla ještě dnes. Zřejmě budu muset přespat v nějakém motelu na kraji Billingsu a brzy ráno se opět vydat na cestu… Když bych si to rozplánovala, tak zítra bych měla překonat trasu Billings- Lincoln… V nejlepším případě bych možná mohla dojet až do Springfieldu… No a další den bych překonala poslední mezeru mezi mnou a Clevelandem…

Kolem půlnoci jsem vjížděla do Billingsu. Nevím proč, ale celou tu cestu jsem musela myslet na tu malou Kattii z parku. Záviděla jsem jí její bezproblémové dětství… Hned bych s ní měnila… Ale na druhou stranu jsem byla ráda za to, kolik mi je a za to, jaký život žiju… Ale i přes to všechno mě děsilo to, že se musím znovu rozhodovat… Že se musím smířit s tím, co je Edward zač… Musím si ujasnit svoje city… A to nepůjde lehce… Právě tady jsem ale pocítila únavu za celé ty dva dny, co jsem nespala. Už ve Springdale, městečku asi padesát kilometrů od Billings, jsem měla značné problémy s řízením, skoro jsem usla za volantem. Rádio mi hrálo hlasitěji než předtím, abych neusla. Ale nechtěla jsem to zalomit jen několik kilometrů od mého cíle… Musela jsem se pokusit dojet až do Billings… Podařilo se mi to… Ta světla velkoměsta mě, dá se říct, docela probrala. Na spánek bylo moc… světla. Trvalo mi ještě další půlhodinu, než jsem projela celým městem a objevila se na okraji. Bylo to zvláštní… Jako kdybych stála na nějakém útesu a přede mnou byla jen dálka… Dálka, která vypadá nekonečná, ale přece jen má někde konec… Povzdechla jsem si a zajela na menší parkoviště před jedním docela slušně vypadajícím motýlkem… Vzala jsem si svou tašku, hodila ji přes rameno a zamkla auto. Vydala jsem se k jedné z větších budov, kde se svítilo. Vešla jsem dovnitř a spatřila pult, za kterým stál postarší, slušně vypadající pán. Přešla jsem až k němu…
"Dobrý večer"pozdravila jsem a tašku spustila na zem ke svým nohám.
"Dobré ráno…"opravil mě a usmál se. Úsměv jsem mu unaveně vrátila.
"Máte ještě volný nějaký pokoj?"zeptala jsem se a musela jsem si pořád dokola opakovat, že když mrknu, musím oči potom ještě otevřít…
"Ale jistě…"řekl pohotově a začal se prohrabávat klíči na stojánku. Jeden z nich mi podal, já mu zaplatila ještě docela slušnou cenu, poděkovala a vydala se směrem, který mi ukázal. Nakonec jsem konečně narazila na pokoj s číslem 9 a vešla dovnitř. Nezajímala jsem se o zařízení. Zabouchla jsem za sebou dveře, tašku hodila na zem a vydala se směr ložnice. Jediné, co jsem dokázala, bylo, že jsem si sundala boty. Pak už jsem se jen natáhla na měkkou postel a během minuty spala…

Ráno jsem byla ráda, že jsem k spánku moc času nepotřebovala. Sice jsem nebyla ještě tak moc fit, ale byla jsem schopná pokračovat v cestě… Ustlala jsem po sobě postel a šla do koupelny, abych se aspoň trochu probrala. Nejdříve jsem si opláchla obličej studenou vodou a vyčistila zuby. Pak jsem si na několik minut vlezla do sprchy a oblékla si na sebe čisté oblečení. Zkontrolovala jsem po sobě pokoj, jestli ho opouštím ve stejném stavu, v jakém jsem ho dostala a vyšla ven. Zamířila jsem na recepci, abych vrátila klíče. Opět jsem potkala toho pána.
"Odpočatá?"zeptal se s úsměvem, když si ode mě bral klíče.
"Ano, díky"odpověděla jsem mu.
"Máte před sebou dlouhou cestu, že?"hádal.
"Ano… Jedu až do Ohia… Do Clevelandu"odpověděla jsem mu. On na chvíli zvážněl.
"Dávejte na sebe pozor, slečinko… Být sama na cestě a jet skoro přes celou Ameriku… Odvahu máte, jak vidím… Ale i tak se mějte na pozoru"řekl mi vážně a já jen přikývla.
"Mohu pro vás ještě něco udělat?"zeptal se. Na chvíli jsem zapřemýšlela…
"Ano… Nemáte kafe?"zeptala jsem se.
"Pro vás to bude pozornost podniku"řekl mile a na chvíli se vytratil…


V autě jsem strávila opět celý den. Dala jsem si jen dvě anebo tři krátké zastávky, ale po chvíli jsem opět pokračovala v cestě. Jela jsem poměrně rychle, po té cestě jako já, moc lidí nejelo, takže jsem si mohla dovolit překračovat limity rychlosti. Čím víc jsem mířila k jihu, tím víc bylo teplo a já musela mít otevřená obě okýnka. Když jsem projížděla přes Hill City v Jižní Dakotě, volal mi Charlie… Dělal si o mě starosti, že jsem se mu od včerejška neozvala a Edward prý skoro šílí… Neříkala jsem mu, kde jsem, jenom jsem mu řekla, že už jsem hodně daleko od Forks a jsem přibližně v polovině cesty, ať si nedělá starosti… Musel se zapřísáhnout, že Edwardovi neřekne ani slovo, ale že mu vyřídí, že mu zítra zavolám sama… Tak jsem to měla v plánu… Kolem jedenácté jsem vjížděla do Lincolnu. Nebraska… Kolik hranic států už jsem dnes přejela? Tři, čtyři? Tady už byl poměrně přiopilejší majitel motelu, ale já si s ním docela poradila. Ale i kvalita motelu byla značně horší… Ale nezajímala jsem se o to tak moc… Brzy ráno jsem opět vyjížděla na cestu… Byla jsem fit a svěží, docela jsem se na tu cestu těšila. Možná to bylo tím, že jsem věděla, že už mě čeká jen jeden den cesty a že možná už dnes budu doma… Bylo skoro deset dopoledne, kdy jsem vjížděla do městečka Canton na hranici mezi Nebraskou a Illinois… Tady jsem začínala cítit potřebu, a tak jsem zaparkovala u jedné restaurace a došla si na WC. Když jsem ale vyšla ven, zůstala jsem ztuhle stát a zírala na osobu stojící asi pět metrů ode mě, se stejně zaraženým pohledem, jako já…
"Bello"špitla.
"Carol"vykřikla jsem a obě jsme překonaly tu hranici mezi námi, abychom se objaly. Tak ráda jsem ji viděla! Carol, moje nejlepší kamarádka z Clevelandu, když nepočítám Cullenovi. Chvíli jsme tam obě skotačily jako malé děti, obě jsme měli hroznou radost, že se zase vidíme…
"Jak se máš? Co Charlie? Povídej, kde teď bydlíte? Pořád ve Philadelfii?"říkala celá nadšená a v očích měla miliony jiskřiček. Stejně, jako ty moje…
"Bydlíme ve Forks, ve Washingtonu… Jedu do Clevelandu, tady jsem se jen zastavila… Chtěla jsem se znovu aspoň na jeden den vrátit k minulosti…"řekla jsem jí jen tohle, protože pravdu jsem jí říct nemohla. I ona si myslela, že Edward zemřel…
"No páni! Já tady jen čekám na autobus, studuju tady, ale teď máme volno, takže se jedu podívat domů…"řekla mi a podívala se směrem k zastávce. Mě však něco napadlo a ďábelsky se na ní usmála.
"Snad si nemyslíš, že bych tě nechala jet autobusem, když máme obě stejnou cestu, viď že ne?"řekla jsem jí a ona mi úsměv vrátila.
"Svezeš mě?"zeptala se.
"Že váháš!"řekla jsem, vzala ji za ruku a táhla ji ke svému autu. Jen uznale hvízdla, když ho uviděla. Hodila jsem svou tašku na zadní sedadlo, ke které přibyla i její taška a obě jsme nasedli. Pokračovali jsme v cestě… Povídali jsme si o všem, co se všechno stalo od té doby, co jsme se neviděly… Avšak já jí neříkala celou pravdu… O Cullenových jsem pomlčela. Jasně, řekla jsem jí, že mám přítele, ale o tom, že je to znovu Edward, jsem pomlčela… Rádio jsem měla puštěné jen jako kulisu, ale obě jsme zmkly, když začali hrát znovu to, na co jsem čekala celé ty dva dny! Carol sáhla na ovládání a dala to víc. Společně jsme si s tím začali zpívat a křičely jako utržené ze řetězu…

'Cause nobody wants to go it on their own
And everyone wants to know they're not alone
Somebody else that feels the same somewhere
There's gotta be somebody for me out there

"Protože nikdo nechce jít sám za sebe
A každý chce vědět že není sám
Někdo jiný kdesi cítí to samé
Tam musí být někdo pro mě, tam venku!!!"

"Woooooooooooow!!!"zvolala Carol ven z okýnka a já se k ní přidala. Tomuhle se říká život… Přátelé, svoboda… Život je mejdan, je třeba si ho pořádně užít…

Kolem šesté jsme projížděly městečkem Fortville, jen několik málo kilometrů za Indianapolis. S Carol vedle sebe jsem ani nevnímala, jaká města projíždíme. Nevnímala jsem, že jsme projížděli městečkem Springfield, kde jsem prožila část dětství… Ale právě ve Fortville jsem si vzpomněla na svůj slib. Musím zavolat Edwardovi… Nechtěla bych ho třeba vzbudit, kdybych mu volala až v Clevelandu, kde budu znova asi okolo půlnoci… Zaparkovala jsem, omluvila se Carol a vylezla z auta. Odešla jsem asi padesát metrů od auta a vytočila Edwardovo číslo. Nervózně jsem si kousala spodní ret… Po dvou zazvoněních to vzal.
"Bell, no konečně!"řekl do telefonu a bylo slyšet, že se mu ulevilo. Pousmála jsem se.
"Promiň, Edwarde… Měla jsem ti zavolat už dřív…"omlouvala jsem se a až teď jsem si uvědomila, jak mě mrzí, že jsem od něj přes celé Státy daleko a můžu s ním mluvit jen po telefonu a nemůžu ho tu mít u sebe…
"No tos měla! Jen počkej! Víš, jak jsem se o tebe bál? Kde jsi?"strachoval se.
"Edwarde, klid… Přijmu jakýkoliv trest za to, že jsem nezavolala dřív" udělala jsem si z něj srandu, ale pokračovala jsem.
"Jsem ve Fortville… Jsem na cestě do Clevelandu…"odpověděla jsem mu. Z telefonu se nic neozývalo. Jen ticho…
"Edwarde, pamatuješ, jak jsem se ptala, jestli bys za mnou šel kamkoliv, a tys odpověděl, že ano?"zeptala jsem se a rukou si prohrábla vlasy.
"Samozřejmě, stále to platí…"odpověděl mi po chvilce.
"Přijel bys za mnou do Clevelandu?"zeptala jsem se nervózně a čekala na jeho odpověď, jako na spasení… Bylo slyšet uchichtnutí.
"No samozřejmě, Bells… Chytnu první letadlo a zítra tam budu…"odpověděl mi a já se znovu usmála…
"Myslíš, že ti mám říct místo a čas schůzky, nebo myslíš, že na to přijdeš?"zeptala jsem se šibalsky a z telefonu se ozval další smích.
"Budu tam…"řekl a já cítila, jak mnou pomalu koluje štěstí… Zítra ho uvidím…
"Dobře… Budu se těšit… Promiň, musím končit, abych tam dojela ještě dneska…"omluvila jsem se mu a opravdu mě to mrzelo…
"Jasně"řekl hned trochu smutně…
"Stýská se mi…"řekla jsem po chvíli a divila se, jak moc zoufale můj hlas zní.
"Miluju tě…"ozvalo se z druhého konce, což ještě přidalo na síle mému pocitu štěstí.
"Pozdravuj Alici… A všechny…"odpověděla jsem mu. Rozloučili jsme se a já zavěsila. Znovu jsem byla sama… Hodila jsem jeden omluvný úsměv ke svému autu, kde stále seděla Carol a ještě jednou rychle zavolala Charliemu. I jemu jsem řekla, kam jedu a i on z toho byl v šoku… Nakonec jsem ale opravdu usoudila, že už je načase vyjet, a tak jsem se rozloučila i s ním. Nasedla jsem do auta a jela společně s Carol zbořit tu poslední hranici mezi námi a Clevelandem… Asi po tři čtvrtě hodině jsme přejeli hranice Indiany a Ohia. Byl to zvláštní pocit… Věděla jsem, že jsem skoro doma…

Kolem desáté večer jsme projížděli přes Norwalk. Odtud už je to jen několik málo kilometrů, než budeme skutečně doma… V Clevelandu. Cítila jsem, jak ve mně napětí roste geometrickou řadou a já svírám volant pevněji a pevněji, čím blíž jsem byla Clevelandu… A když jsem před sebou konečně spatřila světla toho velkoměsta, zatajil se mi dech. Můj pohár štěstí byl dnes plný až po okraj… Vjely jsme za hranice města a já mířila k domu Carol. Ta naštěstí byla tak hodná a nabídla mi nocleh. Paní Williamsová, Carolina matka, mě přijala zpátky s otevřenou náručí a všechny tři jsme si povídaly skoro až do rána… Byl to nádherný pocit, být zase doma
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 MS. Cullen MS. Cullen | Web | 23. července 2009 v 22:06 | Reagovat

nádherný!!! opravdu super! čekala jsem, kdy konečně zavolá Edwardovi! :) těším se až se setkají u toho jezera - pokud do toho zase něco nevleze :( :/ ale snad jim to konečně vyjde :))) těším se na pokračovaní!!!

2 Angel Angel | 24. července 2009 v 17:50 | Reagovat

jednym slovom PERFEKTNE ... fakt ta pesnicka od Nickelback je super ... dufam, ze to bude medzi nimi ok

3 KateCuLLeN KateCuLLeN | 24. července 2009 v 20:39 | Reagovat

teším sa na pokračovanie,som zvedavá,snád sa daju dokopy

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.