close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

NTEC 36.kapitola-Vrazi v maskách

22. července 2009 v 11:23 | ewikk |  Neznám tě,Edwarde Cullene by Dara

36. kapitola- Vrazi v maskách

Trvalo mi několik minut, než jsem to rozdýchala. Jak je to možné? Nevím, čím to bylo, ale něco ve mně mi říkalo, že mi říká pravdu. Ale rozum byl proti… Jak by bylo možné, že něco takového existuje? Edward seděl vedle mě na zemi a trpělivě na mě shlížel. Já byla jako v tranzu. Ale musela jsem něco říct… Ale co?
"Pokračuj"pobídla jsem ho pološeptem, ale stále jsem hypnotizovala svoje ruce, co jsem měla v klíně.
"Věříš mi?"zeptal se naléhavě. Vzhlédla jsem a podívala se mu do očí. Už opět měly tu normální, hnědou barvu, kterou jsem tak milovala… Roztřeseně jsem přikývla. Ano, věřím mu… Smutně se pousmál.

"Říkal jsi, že Demether a Annie jsou rodiče Salome. Jsou to ti samí, jako ti v té… v tom příběhu?"zeptala jsem se. Zajímalo mě to.
"Ano"odpověděl mi. Nešlo mi to do hlavy…
"Ale vždyť jsi říkal, že je to už tisíc let zpátky!"namítala jsem.
"Ano… Víš, Bells… My nestárneme. Jsme nesmrtelní…"řekl mi a váhavě se na mě zadíval. Já jen třeštila oči… Tak ona přece jen existuje nesmrtelnost?
"Víš, většina z nás si nechává svá původní křestní jména. Příjmení zanikají stejně, jako zanikáme my. V lidské podobě… Například ti, co byli dřív anděly, neměli žádná příjmení. Jenom jména. Ale to jsou jen dva příklady. Je to Annie a Demether, i když Demether nebyl anděl. Ostatní z našeho druhu prošli příšernou přeměnou… Jen oni ne… Oni vlastně nejsou andělé smrti. Jak jsem řekl. Annie dřív byla anděl. Dokud neodešla z nebe. V současnosti se dá říct, že patří mezi padlé anděly. Ale Demether… Ten byl, je a bude v duši stále ďáblem… A i přijmení si vymýšleli podle toho, čím byli, a na co nikdy nezapomenou. No jen si vezmi… Annie Gellarová. Spoj si začáteční písmena… Co ti vyjde?"zeptal se mě a povzbudivě se usmál. Rychle jsem to zkusila. An.. Gel… Angel!
"Anděl"odpověděla jsem po chvíli ohromeně.
"Ano! A Demether Vilngere?" Teď, když jsem věděla jak na to, bylo to snazší… Devil…
"Ďábel"odpověděla jsem a on se usmál.
"A tvoje jméno?"zeptala jsem se zvědavě. Tohle mě začínalo zajímat… On se znovu usmál.
"Edward Masen"odpověděl mi. Na chvilku jsem zapřemýšlela.
"Nesnaž se, nic z toho nepůjde… Je to mé…lidské jméno. Jméno Cullen jsem přijal, až když jsem se seznámil s Carlisleem a jeho rodinou…"řekl zasmušile.
"Takže ty nejsi syn Esmé a Carlislea?"ptala jsem se nevěřícně.
"Ne"odpověděl smutně. Natáhla jsem k němu ruku.
"Povíš mi o sobě víc?"zeptala jsem se a nedokázala zastřít ten strach v hlase, který mě pořád naplňoval. Divila jsem se, že jsem už dávno nevzala nohy na ramena a neutekla… Ale důvod, proč to všechno, jsem věděla. Miluju ho. Ať už je anděl smrti, anebo…vrah, nic to nemění na tom, že ho pořád miluju…
"Chtěla bys?"zeptal se a podíval se na mě. Jen jsem přikývla. Zhluboka se nadechl a začal vyprávět…
"Narodil jsem se 29. Dubna roku 1934 v Hudsonu v Coloradu. Můj otec byl právník a matka hlídala děti svým známým… Jinak se dá říct, že to byla žena v domácnosti. Nežili jsme si špatně. Měl jsem skvělé dětství , díky své matce. Měl jsem plno přátel, které hlídala má matka, když jsem byl malý a hrál si s nimi. S některými jsme zůstali přáteli až do roku 1952. Toho roku se pro mě změnil celý svět…
Můj otec poznal na jedné ze svých pracovních cest Demethera Vilngera. To bylo koncem jara. Pár dní po mých osmnáctých narozeninách nám otec oznámil, že pojedeme na návštěvu do rodiny významného člověka. Ani já, ani má matka jsme netušili, o koho jde. Nevím proč, ale otec dbal na to, abych nešel na návštěvu špatně oblečený, dokonce mi koupil i nový oblek, což nikdy dříve nedělal. Potom mi dal do ruky dvě květiny. Řekl mi, že jedna je pro manželku pana Vilngera a ta druhá, pro jejich dceru Salome. Nejdříve jsem to bral normálně, už kolikrát jsme jezdili na podobné návštěvy… Avšak tohle bylo něco jiného. Až mnohem později, bylo to skoro na podzim, kdy jsem zjistil, že se jedná o dohodnutý sňatek. Nedovedeš si představit, jak moc jsem z toho šílel! Jasně, Salome byla okouzlující a nádherná, ale ničím mě neupoutala. Bral jsem ji prostě jako dceru otcova přítele. Svatba se měla konat na jaře příštího roku… Naši otcové pořád dbali na to, abychom se se Salome vídali minimálně třikrát do týdne, abychom si na sebe zvykli. Ale já ji nemiloval. Rozhodl jsem se, že uteču. Ve své době jsem se hodně vyjímal mezi ostatními kluky. Láska pro ně nebyla důležitá… Zajímalo je jenom věno. Mě ne. Já toužil po lásce… Moje matka to chápala a stála při mně, ale pro mého otce to bylo nepřípustné… Po tom, co se to dozvěděl, mě do Denveru, kde bydleli a stále bydlí, vozil skoro každý den. Jednou, bylo to na podzim, jsem to Salome všechno řekl. Ona to ale nechápala. Prý se do mě zamilovala… Nevěděl jsem, jak z toho vycouvat, ale jednoho dne, bylo to 27. října, jsem se vracel v Denveru zpět na místo, kde na mě měl čekat otec s autem. Můj otec tam ještě nebyl. Posadil jsem se na lavičku a díval se kolem. Byl to můj poslední večer… Poslední večer, kdy jsem byl ještě člověk… Najednou kolem mě prošli nějací chlápci. Nejdřív dělali, jakoby nic, ale potom mě vytáhli z lavičky, dali mi několik ran pěstí a vláčeli mě pryč. Smiřoval jsem se s tím, že nejspíš brzo zemřu, ale hodně mě překvapilo, že mě zavedli do domu Salome. A tehdy jsem poznal Demetherovu skutečnou tvář… Annie byla v tu dobu na čaji u své přítelkyně. Věděl jsem, že je Demether mírnější, když je u něj jeho žena… Ale v tu dobu… Posadili mě na židli uprostřed nějakého pokoje v podzemí. Tam mi Demether řekl, že když si nechci vzít jeho dceru, budu žít navěky v zatracení… Nechápal jsem, jak to myslí, dokud se přede mnou Salome neproměnila v anděla. Přišla ke mně a chvíli se na mě dívala. Bál jsem se jí… Měla tak tmavé oči… A v těch očích nic nebylo… Pak… Mě políbila… Měla sílu jako nikdo předtím, koho jsem potkal. Snažil jsem se ji od sebe odstrčit, ale nešlo mi to. Až pak jsem byl schopen vnímat to, že pomalu přicházím o dech a že mě dusí. Ale zároveň s tím jsem vnímal to, jaká příšerná bolest mi prochází z úst a šíří se do celého mého těla. Pak už si pamatuju jen to, jak mě pustila na zem a nechala mě tam v mé vlastní bolesti. Má přeměna trvala skoro tři týdny. Prý… Byla to neuvěřitelná bolest, Bells… Potom jsem se probudil uprostřed lesa… Nevěděl jsem, kde to jsem, ani proč tam jsem. Ale jistě jsem věděl jen jedno… Už se nemohu vrátit domů… A tak jsem začal bloudit. Bylo mi divné, že jsem nemusel jíst ani pít, necítil jsem žádnou únavu, i když jsem šel vkuse několik dní. Až potom jsem si vzpomněl na to, co se mi vlastně stalo. Rozčílil jsem se. Měl jsem příšerný vztek. A právě tam, v tom lese jsem přišel na to, čím jsem se stal… Na zádech se mi najednou objevila velká černá křídla. Najednou jsem měl hroznou sílu! Dokázal jsem stromy vyvrátit i s kořeny! Trvalo mi tři dny, než jsem přišel na to, jak se těch křídel zbavit. Stačilo jen myslet na něco příjemného… Vzpomínal jsem na své dětství, kdy jsem ještě žil normální život… Nakonec jsem narazil na město. Zjistil jsem, že jsem v Kankasu. Byl jsem i v jiném státě! Snažil jsem se nějak přežít, i když jsem k životu nic nepotřeboval. Zjistil jsem, že za dne je mnohem snazší se proměnit sám od sebe. Dá se říct, že slunce je jedním z mých nepřátel, i když na to nevypadá… A potom, jednoho chladného večera, jsem potkal Alici…" při jejím jménu se usmál. Já jen tajila dech nad tím, co všechno si musel prožít…
"…Seznámili jsme se. Byla jako sestra, kterou jsem vždy toužil mít. A co navíc? I ona byla jedním ze zatracených…"řekl, než jsem ho přerušila.
"Copak ono je vás víc? Tvá rodina… Oni nejsou, jako ty?"zeptala jsem se.
"Ne. Jsou taky andělé… Ale oni jsou andělé zkázy… Je víc druhů zatracených andělů… Salome je anděl pomsty… Mark je anděl smrti, stejně, jako já… Ale i někteří z nás mají nadpřirozené schopnosti, které jsou však nejsilnější, když jsme ve své skutečné podobě. Tedy v té, která je většině z nás nepříjemná. V té s křídly. Důvod, proč musím chodit na lov se svou rodinou je ten, že zabít můžu jenom já… Oni dokážou jen omráčit, přidělat někomu doživotní trauma, ale ne zabít… Ani Mark nedokáže to, co já, i když je stejného druhu. Záleží na tom, kdo tě stvořil. I když Mark i já máme stejného stvořitele. Carlisle myslí, že je to díky potenciálu… A je to také na tom, kdo tě stvoří. To stvořitel ti dává do vínku to, co chce. Salomina nenávist ke mně byla asi tak strašlivá, že se m pokusila dát to, co by mi nejvíc znepříjemnilo život, ale já jsem za to vděčný. Některé z těch schopností se mi náramně hodily v posledních pár týdnech… Ale zpět k příběhu… Alice mě potom seznámila se svou rodinou… Jejich rodina se skládala z hodně podobných, jako jsem já, tedy nikdo tam neměl svoje skutečné příbuzné. Ale oni se chtěli pokusit žít jako rodina, dát životu nějaký smysl. Dostal jsem od nich nabídku, abych byl s nimi. Ve svém životě jsem neviděl žádný smysl, ale nechtěl jsem jen tak bloudit sám. Tehdy jsem udělal jedno z nejlepších rozhodnutí svého života… Zůstal jsem s nimi… A tak můj život začínal nabírat nový směr, už jsem si v něm vyšlapával cestičky… Začínal mít pro mě smysl. Navíc jsem se toho od Carlislea hodně dozvěděl o sobě samém, což mi také hrozně pomohlo… Ale skutečný smysl svého života jsem našel až v roce 2006 v Clevelandu… Potkal jsem tu nejúžasnější dívku na světě… Už od prvního pohledu jsem se do ní zamiloval… Byla pro mě krásnější, než kdokoliv jiný. Byla krásnější než samotní andělé… Bylas to ty… To období v Clevelandu… To bylo to nejšťastnější, co jsem kdy zažil… Chtěl jsem, aby to nikdy neskončilo… Bohužel, všechno má své ale… I přes to, že je do mě Salome stále zamilovaná, mě nenávidí. Nesnese pohled na mě s jinou dívkou… A ona zjistila, že jsem se zamiloval do tebe… Nebyl čas. Musel jsem tě před ní ochránit. V tu dobu jsem nevěděl, že dokážu být silnější než ona… A tak jsem udělal tu pitomost s motorkou. Dozvěděl jsem se, že míří do Clevelandu, jen den před tou nehodou. Musel jsem jednat… Nebyl čas… Miloval jsem tě, Bells, nebylo ti možné říct opak a opustit tě… Věděl jsem, že mě také miluješ, a tak jsem nechtěl, abys na mě vzpomínala a utápěla se v depresích několik měsíců. A tak mě napadla ta blbost s motorkou. Věděl jsem, že tohle tě bude bolet, ale věděl jsem, že to někdy přejde… A nechtěl jsem, abys mě nenáviděla, že jsem tě opustil… Chtěl jsem, aby sis na mě pamatovala jen to dobré… Udělal jsem to… Vybourali jsme se… Tebe potom odvezli do nemocnice a já byl na dně. Salome jsme řekli, že jsi zemřela. Dala pokoj a odjela… Bohužel, já už se k tobě nemohl vrátit… Museli jsme se odstěhovat. Ale já nechtěl odjet dřív, dokud nebudeš v pořádku. Vždy jsem chodil k jezeru a sledoval západ slunce, zatímco jsem přemýšlel, co jsem to udělal. Potom jsem vždy chodil za tebou a celou noc seděl u tvé postele. Modlil jsem se, abys přežila a mohla žít dál… Potom následovala ta rok dlouhá mezera, kdy můj život opět ztrácel na významu. Chtěl jsem skutečně zemřít, dokonce jsem o to byl požádat Demethera, ale on to nedovolil… A má rodina mi zase nedovolila se zabít sám… Byl jsem v koncích. Nevnímal jsem, že chodím na střední ve Forks, dokud ses tam neobjevila ty. Můj smysl života byl zpátky… Věděl jsem, že tentokrát už bez tebe nevydržím… Ale také jsem věděl, že si tě nejdřív bud muset získat zpátky… Nevíš, jak moc jsem byl šťastný, žes mě stále milovala. Ale opět se objevila Salome… Začala ti otravovat život, musel jsem tomu zabránit. A tak jsem se víc scházel s ní a postupně ji přemlouval, aby odjela. Ale ty sis pak začla něco s Markem… Pak už víš, jak to bylo… Salome odjela… Demether jí nedovolil, aby ubližoval členům Carlisleovy rodiny, protože Carlisleova rodina je jakoby jeho rodina. A tím, že Carlisle řekl, že i ty patříš k nám do rodiny, Demether nemohl nic dělat a Salome se musela vrátit… To je asi tak vše z mé historie…" zakončil svůj příběh ponurým hlasem. Nevím, jak dlouho jsem tu pravdu zpracovávala.
"Takže… To všechno… Kvůli Salome?"vydechla jsem nakonec. Jen smutně přikývl.
"A ty… Jsi skutečně nesmrtelný?"ověřovala jsem si. Stále jsem tomu nemohla věřit.
"Ano… Kdybych se nestal zatraceným, teď by mi bylo 75…"odpověděl mi. Jen jsem přikývla jako něco ve smyslu "aha".
"Takže… Ony jsou nějaké rozdíly mezi anděly?"zeptala jsem se. Až jsem se divila, kde se ta zvědavost ve mně bere… Ale bylo fakt, že někde v hloubi duše mě to opravdu zajímalo… Když už jsem měla příležitost se něco dozvědět, chtěla jsem se dozvědět co nejvíc…
"Mezi anděly ne… Ale vím, jak to myslíš… Andělé… Ti skuteční andělé se dělí jen na normální anděly a anděly smrti… A zatracení andělé se dělí na různé druhy. Andělé smrti, andělé zkázy, andělé pomsty, i mnoho dalších… A pak jsou i padlí andělé. Ti, co dříve byli normálními anděly, ale zhřešili… Bylo jim odepřeno zůstat v nebi… Byla jim vyrvána křídla, ale povaha a krása jim zůstala… Nebeské brány se jim navždy uzavřely…"řekl vážně.
"Ale tys říkal… Že anděly smrti jsou i normální andělé, i ti zatracení…"namítla jsem.
"Ano, to jsem říkal…"přiznal a pousmál se.
"Tak není možnost… Že bys byl…"chtěla jsem namítnout, než mi došla řeč a já nevěděla, jak to dokončit… Spíš jsem nemohla najít to správné slovo. Jen mě pohladil po tváři a smutně se pousmál.
"Ne. Není možné, že bych byl normální anděl smrti. Já jsem zatracený, Bello… Nejde to změnit… A je hodně důkazů, že jsem zatracený. Tedy skutečný rozdíl mezi námi je ten, že oni nehřeší. Za celý svůj život ani jednou nezhřešili… A ti normální andělé nejsou skuteční andělé smrti… Tedy jsou, ale jak jinak to nazvat…"řekl a chytil se za bradu. Zřejmě hledal správná slova…
"Oni jen převádí mrtvé lidi do nebe… Dá se říct, že jsou to převozníci… Ale já… Ti andělé smrti, jako já… My zabíjíme, Bello… My přinášíme smrt… My jsme skutečnými anděly smrti…"řekl skoro vážněji, než předtím. Bylo to těžké… Skutečně těžké, tohle poslouchat… Ale něco uvnitř mě mi zabraňovalo utéct.
"Říkals, že máte nějaké nadpřirozené schopnosti, co jsou nejsilnější, když… No však víš… I ty nějakou máš?"ptala jsem se. Nevím proč, ale teď pro mě bylo hodně obtížné, vyslovit to slovo… To, čím je Edward…
"Ano… Já jich mám víc… Hodně andělů má stejnou schopnost, potom jde jen o to, kdo je silnější… Například Salome, Alice, Esmée, Rose a já můžeme manipulovat se živly. Alice také může, když se hodně snaží, vidět do budoucnosti… Jasper může přivodit někomu iluze… Esmé s Carliesleem… Oni se nehodí na to, být zatracení… Nezaslouží si to… Možná, že nějaké schopnosti mají, ale nikdy nám o nich neřekli a nepoužívají je… Emmett má nepřekonatelnou sílu… Rose dokáže přivodit iluzi bolesti a mučení… A já… Já se dokážu lidem dostat do hlavy a hrát si s jejich myšlenkami, vzpomínkami… Dokážu se dostat do tvého snu. Tobě se pak bude zdát o tom, co chci já, aby se ti zdálo… Hodně se to blíží čtení myšlenek, tuto vlastnost ale já nemám… Tuhle schopnost má Mark, ale moc jí nevyužívá. Vlastně nikdo z nás své schopnosti nepoužívá, pokud to není nutné…"odpověděl mi a já znovu potřebovala chvíli, abych si urovnala myšlenky. A právě myšlenky se mi rojily v hlavě jako včely. Objevovaly se nečekaně, vždy mi něco vysvětlovaly… Když Edward mluvil o živlech… To Alice se pokusila snížit náraznost větru v Tacomě, když jsme byly na střeše hotelu? Anebo se mě pokusila zabít? Otřásla jsem se strachem. Ne, to by Alice neudělala… Ale… Teď jsem si nemohla být jistá ničím. Teď, když sundal svou masku Edward a ukázal mi, jaký ve skutečnosti je, co se skrývá pod maskou Alice a celé Cullenovic rodiny? A co potom ten můj sen? To, když se mi zdálo o hlasech, které spolu mluvily? Ty hlasy tam přece říkaly něco o tom, že Salome mi přivodila ty sny, že se ty sny zdají jen nositelům Ellstworthského kříže… No jasně! Ty hlasy… To byli Cullenovi! Nezdálo se mi to! Vystrašeně jsem vydechla.
"Bell?"strachoval se ihned Edward, ale já se od něj instinktivně odsunula dál. Srdce však jít dál nechtělo, chtělo se rozběhnout opět k němu…
"Vy… Chcete mě zabít taky? Jsem jen na seznamu obětí?"strachovala jsem se a pomalu se snažila vyškrábat na nohy a postavit se co nejblíže ke klice u dveří, abych aspoň mohla snáze utéct… Ale utéct Edwardovi? Vyděšeně se na mě podíval, vstal a rychle přešel ke mně. Byl tak blízko, ale já se zády silně tiskla na dveře, s rukou za zády pevně svírala kliku. Dělalo mi problémy dýchat…
"Bells, já bych to nikdy nedokázal! Zabil bych každého, kdo by na to jen pomyslel! Miluju tě, Bells… Klidně ti to budu opakovat pořád dokola, abys mi uvěřila…"řekl zoufale. Ale já… Pokaždé, když vyřkl slovo zabít, instinktivně jsem se klepala strachem, protože jsem už teď věděla, že on to myslí smrtelně vážně. Nedělalo by mu to problém… Proboha! Proč si musel vybrat zrovna mě? Anděl smrti… Oh! Proč mě? Naříkala jsem v duchu. Nevěděla jsem, jestli mám být smutná, anebo mít radost. Moje city však zůstávaly stejné… Potom jsme oba uslyšeli zvuk bouchnutí vchodových dveří.
"Jsme doma!!"rozlehl se domem Emmettův hlas. Já se začala klepat ještě víc. Jsem v domě postav z podsvětí, kteří jsou ještě navíc vrazi… A přesto mí nejlepší přátelé… Za tu dobu jsem si ani neuvědomila, že se rozednilo. Bylo něco po osmé… Zrychleně jsem dýchala a nevěděla, kam s očima. Kliku jsem svírala víc a víc…
"Odvezeš mě domů, prosím?"zašeptala jsem po chvíli zoufale. Musím pryč! Musím… Musím si to sama ještě promyslet! Musím být chvíli sama! Přes tvář mu přeběhl mě neindetifikovatelný výraz, ale nakonec přikývl. Otočila jsem se a konečně otevřela dveře. Za nimi stál Emmett s rozpaženýma rukama, kde prstama naznačoval drápy a zařval jen "Baf!!!"… Ale já toho dnes měla opravdu dost… Opravdu jsem se lekla a začala křičet. Odstoupila jsem několik kroků dozadu a přiložila si ruku k hrudi. Moje srdce bilo jako splašené. Emmett se začal strašně smát, až se musel předklonit a opřít se o kolena.
"Nech toho!"okřikl ho Edward a strčil do něj, aby se klidil.
"Bells?"otočil se ke mně a natáhl ke mně ruku. Ruka mě svrběla, chtěla jsem ji natáhnout k němu, místo toho jsem si ji však strčila do kapsy a šla k němu. Jenom smutně přikývl a udělal mi místo ve dveřích. Prošla jsem kolem něj a dívala se jen na Emmettova záda, jak jde dolů po schodech. Počkala jsem na Edwarda, až zavře a potom šla s ním po schodech dolů až do přízemí. Dole v obýváku byla celá jeho rodina…
"Bello!"zvolala radostně Alice a rychle vstala, že půjde ke mně. Já opět musela udělat několik kroků dál. Ne, ne to není možné… Ne, Alice nemůže být
"Ne, Alice… Nechte ji"zarazil je všechny Edward a varoval je pohledem. Všem přes obličej přeletěly chápavé a smutné výrazy, ale přikývli. Při tom se všichni dívali na mě… Hodila jsem nejistý pohled po Edwardovi a ten jen přikývl. Přešel ke dveřím a otevřel je. Už už jsem chtěla jít za ním, ale zarazila jsem se. Naposledy jsem se podívala na jeho rodinu.
"Ehm… Ahoj"rozloučila jsem se a rychle šla z domu ven. Edward opět zavřel dveře a společně jsme šli až k jeho autu. Nasedli jsme a on bez jediného slova nastartoval a vyjel k nám domů. Celou cestu bylo tíživé ticho. Nakonec Edward zaparkoval u nás před domem a oba jsme pak ještě chvíli zůstali nehnutě sedět v autě. Nakonec jsem se však nadechla a řekla.
"Tak… Ahoj"rozloučila jsem se a sáhla po klice.
"Ahoj"odpověděl mi tiše, než jsem vystoupila a zabouchla dveře. Šla jsem směrem k domu, ale ještě než jsem stihla dát nohu na první schod verandy, ozval se zvuk dveří a Edwardův hlas.
"Bells, počkej!"zvolal a já na chvíli doslova ztuhla. Nakonec jsem se však otočila směrem k němu. Stál vedle auta a varoval mě pohledem. Pak přešel tu vzdálenost mezi námi… Dívala jsem se mu do očí a stála jako socha. Nakonec mě opatrně objal a já měla pocit, jako kdyby se mi mělo zastavit srdce.
"Bells, vím, že je to pro tebe hrozně těžké… A vím, že se tímhle mezi námi něco změní… Ale chci, abys věděla, že já tě stále miluju a milovat budu… Mysli na to… Bells, budeš schopna cítit ještě někdy ke mně to, cos cítila doteď?"zeptal se zoufale. Mě se dnes poprvé za tento večer spustily po tváři dolů slzy. Začala jsem vzlykat, vyndala si ruce z kapes a silně ho objala kolem pasu. Přitiskla jsem se k němu a vzlykala mu do hrudi. Cítila jsem jeho paže, jak mě svírají pevně, jako kdyby mě už nikdy nechtěl pustit…
"Já… Musím si to všechno ještě nechat projít hlavou… Je toho tak moc, co… Co… Edwarde, proč zrovna my?"vzlykala jsem mu stále do hrudi a on mě konejšivě začal hladit po zádech. Mlčel… Mlčel dlouhou dobu…
"Miluju tě"zašeptal po chvíli jen a dal mi letmo pusu do vlasů. Věděl, že na mě teď musí opatrně.
"Já vím"odpověděla jsem mu a odlepila se od něj. Zmučeně jsem se na něj pousmála a on mi to vrátil.
"Tak… Zatím ahoj"rozloučila jsem se s ním a znovu šla ke schodům.
"Ahoj"odpověděl mi. Vyšla jsem první dva schody, ale nedalo mi to. Otočila jsem se. Zrovna si otvíral dveře u auta.
"Edwarde!"zavolala jsem na něj a on se zarazil. Podíval se na mě s mírnými jiskřičkami v očích…
"Byl bys schopný jít za mnou kamkoliv?"zeptala jsem se. Zřejmě tu otázku moc nechápal, ale nakonec řekl jen.
"Kamkoliv"souhlasil a bylo vidět, že to myslí vážně. Jenom jsem přikývla a usmála se sama pro sebe.
"Zavolám ti… Brzy"slíbila jsem mu a on mi věnoval zmatený úsměv.
"Dobře"souhlasil a nasedl do auta. Počkala jsem na těch schodech, dokud neodjel… Potom jsem se znovu otočila a vyšla až ke dveřím. Vzala jsem klíč zpod okapu a odemkla si. V domě bylo ticho. Šla jsem nejdřív do kuchyně, jestli tam nenajdu nějaký vzkaz, ale nic tam nebylo. Ale až když jsem vycházela schody a uslyšela Charlieho chrápání, jsem si oddychla. Aspoň tady je vše… normální. Bylo to tak zvláštní, vrátit se po večeru stráveném vyslýchání pravdy o tom, že mezi normálními lidmi žijí i vrazi v maskách, a potom se vrátit domů, do normálu. Bylo to jako probudit se ze sna. Jen bohužel, tohle nebyl sen… Vyšla jsem k sobě do pokoje a sedla si na postel. Zaposlouchala jsem se do toho ticha, co tu panovalo. Očima jsem hypnotizovala své ruce v klíně a přemýšlela… Jak by to bylo možné? Proč vše nemůže být tak, jako dřív? Proč se nemůžu vrátit k minulosti? K tak hezké minulosti… Očima jsem přejela k fotkám na své šatní skříni.
Cleveland…
Do hlavy se mi vpídil nápad. Cleveland! Kde jinde budu své minulosti mnohem blíž? Kde jinde se budu moci rozhodnout, než doma? Ano… Cleveland byl ten nejlepší domov, co jsem kdy měla. Mám tam všechno… Mám tam pohřbenou svou minulost… Rychle jsem vstala z pokoje a našla ve své velké skříni cestovní brašnu. Moc jsem toho nepotřebovala. Naházela jsem do ní jen to nejnutnější. Nějaké to oblečení, toaletní tašku, řidičák, peníze a mapu… Než jsem ale vyjela, rozhodla jsem si dát menší sprchu. Vlezla jsem si tedy pod proud teplé vody a snažila se na chvíli uvolnit. Potom jsem se pokusila nějako zkulturnit a oblékla se do čistých věcí. Nijak jsem nedbala na to, co jsem si na sebe zrovna brala. A zrovna, když jsem vycházela z pokoje s cestovní taškou přes rameno, potkala jsem na chodbě Charlieho.
"Bell, ty už jsi doma?"divil se.
"Ano, tati… Já… tati, musím na pár dní odjet… Možná tak na týden. Potřebuju si urovnat myšlenky a vím o místě, kde mi to půjde nejlíp. Nežádám tě o svolení, ale jsem už skoro plnoletá, a tak se snažím rozhodovat o svém životě sama… Prostě tam musím jet…"začala jsem rychle mluvit, zatímco jsme šli společně dolů.
"Ale… Kam jedeš, Bells?"naléhal. Ani tolik neprotestoval, jak jsem si myslela…
"Nemůžu ti to říct… Kdyby se tady stavoval Edward… Prosím, vyřiď mu, že mu zavolám… Zavolám i tobě, až tam budu, dobře?"řekla jsem a mířila do předsíně.
"Ale… Nedáš si aspoň snídani? To je to tak akutní?"ptal se. Nazula jsem si boty a natáhla bundu.
"Ano, je. Mám tě ráda, tati…"rozloučila jsem se s ním a dala mu pusu na tvář, zatímco on byl stále v mírném šoku. Otevřela jsem vchodové dveře a přeběhla ke svému autu. Tašku jsem hodila na zadní sedadlo a nasedla za volant. Viděla jsem Charlieho, jak stále stojí mezi dveřmi, a tak jsem mu naposledy zamávala. Zapla jsem si pás a vycouvala z naší příjezdové cesty. Zařadila jsem a vyrazila… Projížděla jsem přes celé Forks… Ticho v autě už mi lezlo na nervy, a tak jsem si pustila rádio. Hrála tam nějaká písnička, ale už byla na konci.
"A máme tu rychlý přehled zpráv! Vražedný gang znovu zaútočil! Jeho obětí byl pětadvacetiletý Thomas Case, kterého našli zavražděného ve Fairholmu dnes brzy ráno… Policie po gangu stále pátrá…"skoro jsem ztratila přehled o řízení. Teď, tohle poslouchat, bylo mnohem horší, když jsem věděla, kdo ve skutečnosti vraždí… Bylo to jako dostat kopanec… Proč se tohle musí dít? Proč zrovna Edward? Povzdechla jsem si a snažila se zaposlouchat do další písničky. Opouštěla jsem pomyslnou bránu Forks a vydala se na dlouhou cestu za svou minulostí…


<![CDATA[//><!]]>

 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 MS. Cullen MS. Cullen | Web | 22. července 2009 v 14:37 | Reagovat

Perfektní! Tohle by mě v životě nenapadlo - jen doufám, že se Bells rozhodně správně a že neudělá nějakou pitomost, který by jí a Edwarda zase rozdělila - jsem tak ráda, že konečně víme všichni pravdu :))))) Těším se na další kapitolu!!!

2 KaTeCuLLeN KaTeCuLLeN | 22. července 2009 v 21:58 | Reagovat

jj super dielik..moc sa teším na pokračko,ako sa Bella rozhodne,som zvedavá :-)

3 Angel Angel | 23. července 2009 v 17:09 | Reagovat

no fiha ... tak to je cool ... nemam slov ... rychlo dalsie

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.