close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

NTEC 35.kapitola-Zatracení

21. července 2009 v 17:36 | ewikk |  Neznám tě,Edwarde Cullene by Dara

35.kapitola-Zatracení

Jakmile jsem otevřela oči, uviděla jsem před svou postelí Edwarda s Alicí, jak naštvaně stojí proti sobě a propalují se pohledy. Abych pravdu řekla, vůbec mě nepřekvapovalo to, že jsem v nemocnici. Ale oni si mě nevšímali… Zřejmě si mysleli, že stále spím. "Edwarde"zašeptala jsem tiše, až jsem se bála, že mě neuslyší. Naštěstí mě slyšel. Ihned natočil svůj obličej ke mně, a jakmile se střetl s mým pohledem, úlevně vydechl a rychle přešel ke mně. Chytil mě za ruku a natáhl se ke mně, aby mi dal pusu na čelo. Alice se na mě úlevně usmála a mezitím se vytratila z místnosti. Zřejmě šla všem říct, že už jsem se probrala… "Ach, Bello… Konečně ses probrala!"řekl a úlevu v jeho hlase bylo jen těžké přeslechnout. Stiskla jsem ještě víc jeho ruku, kterou mě držel.
"Edwarde"zašeptala jsem znovu zničeně. Abych pravdu řekla, bolelo mě celé tělo. Byla jsem absolutně grogy. Ráda bych se vrátila tam, odkud jsem před chvílí přišla, protože tam mě nic nebolelo, ale zároveň jsem byla ráda, že jsem tady a můžu se dívat na Edwarda stojícího vedle mě, můžu ho držet za ruku… "Jsem tady, Bells"ujistil mě a znovu mě líbnul na čelo. V duchu jsem se slastně usmála, ale navenek jsem nemohla dát nic znát. Mimické svaly mě neposlouchaly, skoro jsem necítila ruce ani nohy. Pokusila jsem se zvednout druhou ruku a pohladit ho po tváři, abych se ujistila, že se mi to všechno nezdá a on tu opravdu je, ale jakmile se moje ruka odtrhla od prostěradla, Edward ji něžně chytl a položil zpátky. "Nenamáhej se, Bells. Máš za sebou těžkou operaci…"po obličeji mu přelétla maska toho největšího smutku a žalu, co jsem u něj kdy viděla. Ale on pokračoval. "Prosím, snaž se usnout… Máš zlomená čtyři žebra, pochroumanou kyčel a silný otřes mozku… Musíš se cítit úplně grogy"dělal si o mě starosti. V duchu jsem se pousmála. Můj Edward je zpátky. Nepodstoupila jsem tu oběť zbytečně. Klidně bych se teď vybourala znovu a znovu, kdyby se mi znovu vrátil. Ale věděla jsem, že už to nebude potřeba, protože on je tady… "Nechci spát…"řekla jsem unaveně. Byl to spíš šepot. I mluvit mě bolelo… "Proč?"zeptal se a mírně se pousmál. Tu bolest a starost v očích však zamaskovat nedokázal. "Bojím se…"přiznala jsem se po chvíli tiše. Jeho výraz zněžněl. "Neboj… Budu tu s tebou"řekl mi a na rtech mu pořád pohrával ten mírný úsměv. "Opravdu tu budeš? Zůstaneš ve Forks?"naléhala jsem a tiskla jeho ruku stále víc. "Bells, dala jsi mi přednost před Markem… Taková šance napravit své chyby se jen tak nezahazuje… Miluju tě, samozřejmě, že zůstanu! Nehnu se od tebe! Věř mi, nakonec mě od sebe budeš odhánět, jak moc ti budu lízt na nervy"řekl a společně jsme se zasmáli. I když já podstatně míň, protože i smích mě bolel. Jak zoufalé… Ale jak říkám. Stálo to za to. "O tom pochybuju"pousmála jsem se, ale to už má oční víčka těžkla. Zvedl naše ruce a tu mou políbil. "Spi, Belli"zašeptal něžně a já se znovu pousmála. Můj život opět našel své ztracené barvy…
V nemocnici jsem strávila dva měsíce, plus potom dva týdny na posledních rehabilitacích. Jak Edward slíbil, celou tu dobu byl se mnou, ani se ode mě nehnul. První dny byly hrozné. Pořád jsem spala, neměla jsem moc příležitostí být s Edwardem. A když už jsem byla vzhůru, vždy si mě někdo zabral a unavil mě znovu tak, že jsem zase musela usnout. Pak už jsem konečně postupně načerpávala energii a mohla být vzhůru déle. Tím pádem jsme měli i víc času jeden pro druhého. I když já pořád musela ležet v posteli a nemohla se skoro hnout. Nakonec jsme to ale všichni přežili ve zdraví a já se vrátila domů v ještě lepším stavu, než když jsem z domu naposledy odcházela. Ale v duchu se mi pořád přehrával ten rozhovor mezi Alicí a Edwardem, hned těsně před tím, než jsem se probrala z komatu. Ta slova jsem si pamatovala tak jasně, jako kdyby mi je někdo řekl právě před chvílí. Když jsem byla sama, což moc často nebylo, jsem se snažila přemýšlet nad jiným, skrytým významem těch slov, ale na nic jsem nemohla přijít. Ale před Edwardem jsem o tom mlčela. Chtěla jsem s tím začít, až bude ta správná chvíle. Ta bohužel ještě nenadešla. Zrovna teď jsem se belhala o berlích naposledy ven ze Seattleské nemocnice. Poslední rehabilitace byla za mnou, konečně jsem mohla uzavřít další etapu mého života a začít novou. Mohla jsem chodit i bez berlí, ale za tu dobu, co jsem s nimi chodila, jsem si na ně dost zvykla. Teď si bohužel zase budu muset zvykat na normální chození bez berlí. Bude to sice těžké, ale mám úžasného partnera, který pro mě, jak sám řekl, udělá první poslední. Edward mi opět galantně podržel dveře svého auta a já se nasoukala na sedadlo spolujezdce. Za tu chvíli, než obešel auto, jsem si aspoň stihla zapnout pás. Po mé poslední jízdě autem už nedám bez pásu ani ránu! Edward nastartoval a vyjel z nemocničního parkoviště. Dnes, když pro mě přijel domů, vypadal velmi tajemně. Nakonec jsem z něj vytáhla jen to, že po rehabilitaci pojedeme rovnou k nim domů a že tam přespím. S Charliem si to byl schopný zařídit už sám, několik dní předem. Abych pravdu řekla, docela jsem se těšila. Doufala jsem, že se mi konečně podaří uskutečnit svůj… sen? Ano, teď se to dá považovat za sen. Chci ho znovu políbit. Za tu dobu, co jsem byla v nemocnici, mě sice občas letmo políbil, ale nikdy ne na ústa. Takže mě nezbývalo nic jiného, než o tom jenom snít. A dnes jsem doufala, že se mi podaří proměnit svůj sen v realitu… Edward se natáhl pro mou ruku, propletl naše prsty a nechal je mezi námi. Usmála jsem se směrem k němu, ale asi to neviděl. Zatímco on prokličkovával hustou dopravní špičkou, já jsem byla pohodlně usazená na sedadle a měla čas si ho pořádně prohlédnout. "Můžu se tě zeptat, proč se na mě poslední dva týdny pořád koukáš, jako kdybych byl nějaká výhra?"řekl žertovně a na chvíli se na mě podíval, než obrátil svůj zrak opět k silnici. Věděl, že nejsem ráda, když se při jízdě dívá déle někam mimo, než před sebe. "Svým způsobem jsi moje výhra… Výhra, kterou si ani zdaleka nezasloužím…"povzdechla jsem si. "Nemyslíš, že je to naopak? To já si tě vůbec nezasloužím, Bells…"řekl smutně a stiskl moji ruku. "Opět jsme uvízli na mrtvém bodě"uchichtla jsem se a on se mnou. Za ty poslední dva měsíce jsme uvízli na mrtvém bodě několikrát za den. Po nekonečném přemlouvání toho druhého, kdo se má víc omluvit, kdo má cítit větší vinu a tak dále, nám to už přišlo vtipné. A vždy, když jsme dospěli do mrtvého bodu, rychle jsme změnili téma na něco jiného…
Napětí v mém břiše se ještě zintenzivňovalo, čím víc jsme se blížili k Forks. Edwardovu ruku jsem svírala čím dál tím víc, jako bych se bála, že mi opět zmizí. Ale pravdou bylo, že já se opravdu bála… Nemohla jsem věřit tomu, že jsem to dokázala. Že jsem ho dokázala udržet ve Forks. I když, na úkor Marka. Ale i on se byl za mnou několikrát podívat v nemocnici, dokonce mu ani nevadilo, že jsem mu rozbila jeho Martyho. Prý důležité je, že jsem přežila… To ale nemění nic na tom, že se Edward a Mark nemají moc v lásce. A nová aktualitka? Mark se začíná scházet s Megan. Tou dívkou z Portlandu, která byla v druhém tanečním páru. Dokonce i ta za mnou jednou byla. Docela mě překvapovalo, kolik lidí se za mnou přijelo podívat až do Seattlu. Několikrát jsme požádali doktory, aby mě převezli do nemocnice ve Forks, ale ti to zamítali. Ale co… Důležité přece je, že už jsem doma. Ne tak docela… Přes Forks jsme přejížděli chvíli po setmění. Na ulicích už skoro nikdo nebyl, v domech se svítilo. Jednou z pár výjimek byl i náš dům. Charlie zřejmě využil příležitosti a jel k Polly. Anebo je na stanici… Edward vyjel z města a jel k lesu. V lese nebylo skoro vidět na cestu, ale Edward už byl pravděpodobně zvyklý. Nakonec zabočil do mezery mezi stromy a my se ocitli na mýtince, kde stál dům Cullenů. Divné bylo, že všechna auta byla pryč a i v domě byla tma. "Kde jsou všichni?"zeptala jsem se, když mi pomohl vystoupit z auta. Chtěla jsem si vzít berle, ale on jen zakýval hlavou a vrátil je zpět do auta. Já si povzdechla a on se zasmál. "Pryč"řekl pouze, vzal mě za ruku a vedl mě k domu. Vystoupali jsme po schodech na verandu a on zašmátral v kapse, aby našel klíčky. Odemkl a rozrazil dveře dokořán. Pak se otočil ke mně. "Co to dě-,"stihla jsem říct, než jsem ztratila pevnou půdu pod nohama a ocitla se v jeho náručí. Mile jsem se na něj usmála a obmotala mu ruce kolem krku. Úsměv mi oplatil a vešel se mnou dovnitř. Sundal si boty a já se pokusila o to samé, i když jsem byla pořád v jeho náruči a on mě nepouštěl. Pak jednou nohou kopl do dveří a ty se zavřely. Zasmála jsem se tomu, ale potom jsem se střetla s jeho pohledem. "Zavři oči"zašeptal něžně a já skoro hned poslechla. Tady jsem neměla nic, co by mi bránilo… Ucítila jsem jen kolébavý pohyb, jak mě nesl. Podle pravidelnosti jeho kroků jsem uznala, že jdeme nejspíš po schodech. Byla jsem v jeho náruči asi jen dvě minuty, než jsem uslyšela další zavrzání dveří a on se se mnou sklonil, aby se moje nohy opět dotkly země. Zřejmě znamení, že se mám postavit. "Nech oči ještě zavřené"řekl a já jenom přikývla. Byla jsem zvědavá, co mě čeká, až je otevřu. Pak už jsem ucítila jeho ruce, jak mě zezadu objal kolem pasu a já se ihned opřela o jeho hruď. "Teď"ucítila jsem jeho rty přímo u mého ucha. Zhluboka jsem se nadechla a otevřela oči. Byla jsem ráda, že mě drží, protože nejedné dívce by se při tomhle podlamovaly kolena. Přejela jsem očima celý jeho pokoj, který se jakoby změnil ve světle svíček. "No páni"hlesla jsem jen a uslyšela, jak se potichu zasmál. Bylo zhasnuto, pokoj osvětlovalo několik desítek svíček v červené nebo béžové barvě, po zemi byly poházeny plátky rudých růží. Uprostřed jeho pokoje byl na zemi postaven kyblíček na led, ve kterém byla lahev šampusu, miska jahod a různé občerstvení. Byly tam i nějaké krabičky zabalené do lesklého balícího papíru. "Líbí?"zeptal se. "Moc"odpověděla jsem stejně tiše, jako on. Jakoby tu bylo zakázané mluvit nahlas. Jakoby se to tu mohlo s jedním hlasitým slovem rozplynout. "To jsem vymyslel s Alicí. Teda já to vymyslel, ona zařídila… Zbytek rodiny se podřídil a teď jsou na noc u známých ve Fairholmu. Mám tě pozdravovat a vyřídit, že si to máme užít… To, že si to máme užít, vzkazuje Emmett. Kdo ví, jaký těm slovům dával význam on…"řekl a oba jsme se spolu zasmáli. "Díky. Je to opravdu moc krásné"řekla jsem vděčně a ještě pořád si nemohla zvyknout na tu krásu. Najednou jsem cítila jeho rty na svém krku. Párkrát mě tam letmo políbil. Nevěděla jsem, co dělat. Bylo to pro mě něco…nového. A tak jsem se o něj ještě víc opřela a slastně zavřela oči. Najednou přestal a já se ihned vrátila do reality. Jednou rukou mě pustil a za chvilku ji natáhl přede mě. Měl v ní rudou růži. Zasmála jsem se a vzala si ji do něj. "Děkuju"řekla jsem vděčně a začala si s ní hrát mezi prsty. Cítila jsem, jak jeho sevření kolem mého pasu opět sílilo. Najednou, nevím, co mě to popadlo, jsem se mu otočila v náručí a stála čelem k němu. Jednu ruku jsem si položila na jeho hruď a v té druhé svírala růži. Dnes to bude opravdu snadné… Díval se mi do očí, přičemž se ke mně opět začal naklánět. Otřel se nosem o ten můj a pohledem sklouzl na moje rty. "Miluju tě"zašeptal a znovu se přiblížil o trochu blíž. "Miluju tě"zopakovala jsem po něm rychle. Pak se se mnou zatočil svět. Znovu překonal ty hranice mezi námi a přitiskl své rty na mé. Zavřela jsem oči a nechala se unášet instinkty. V ruce, kterou jsem měla na jeho hrudi, jsem stiskla jeho tričko a on si mě stále přibližoval k sobě. Jeho rty byly náruživější, než kdy předtím. Tvrdě se ke mně dobýval a já mu to vřele oplácela. Růže mi vypadla z ruky právě v tu chvíli, kdy mě otočil a natiskl na dveře. Rukou, kterou jsem najednou měla prázdnou, jsem ho rychle objala kolem krku a pokusila se ho přitáhnout ještě blíž. Byla jsem v sedmém nebi. V břiše jsem opět měla motýli. Postavila jsem se na špičky, abych mu mohla být ještě blíž. Jednou rukou mi lehce sklouzl pod tričko na zádech. V tu samou chvíli jsem ucítila, jak si probojoval ke mně i tu poslední mezeru. Tiskli jsme se k sobě, co to šlo, hráli různé hry našimi jazyky, ruce jsme měli zapletené ve vlasech toho druhého…Splnil se mi můj sen…
Seděli jsme proti sobě na zemi, mezi sebou jsme měli připravené občerstvení. Jednou rukou jsem se opírala o zem, zatímco on nám doléval šampaňské. Před sebou jsem měla svou růži od něj a často k ní sklouzávala pohledem. Až teď jsem si byla stoprocentně jistá svoji volbou. Věděla jsem, že jsem učinila správně. Vzpomněla jsem si, jak jsem uvažovala o tom, jestli by mě Edward někdy políbil tak, jako Mark. Tentokrát se mohl jít zahrabat i Mark. Na polibek, který jsem dnes zažila s Edwardem, žádný jiný nemá. A po tom dnešním polibku jsem věděla, že Jeffrey Scott by se neměl už kam zahrabat, protože už se musel vyhrabat někde na druhé straně zeměkoule. Vzala jsem si nabízenou sklenici a zvedla ji. Udělal to samé. "Na nás"pronesla jsem a on se usmál. "Na nás"souhlasil a přiťukl si s mojí sklenkou. Úsměv jsem mu oplatila a lokla si, stejně jako on, ze své sklenky. "Nechceš k tomu jahodu?"zeptal se udiveně po chvíli. "Proč?"zajímala jsem se. "Jahody zvýrazňují chuť šampaňského"pokrčil rameny a pro jednu se natáhl. Vzal ji a naklonil se s ní ke mně. Dal mi ji před pusu a já si poslušně ukousla. Zbytek snědl sám. A měl pravdu. Opravdu ta chuť byla lepší… Usmála jsem se na něj a on mi úsměv oplatil. Natáhl se znovu pro jednu a opět mě pobídl, abych si kousla. Ale začal ji trochu odtahovat od mých úst, a tak jsem trochu přiblížila obličej, jenomže on byl rychlejší a rychle znovu překonal tu mezeru mezi našimi rty. S ústy stále natisknutými na jeho jsem se trochu zachichtala, ale abych pravdu řekla, líbilo se mi to. A v podobném duchu probíhal i celý dnešní večer. Edward vždy vymyslel s jahodami něco nového, na co já jsem se vždycky nachytala. Nepoznávala jsem ho. Byl to úplně jiný kluk, než jakého jsem potkala tady. Jakoby se vrátil ke svému normálu z Clevelandu. A abych řekla pravdu, vůbec mi to nevadilo. Milovala bych ho, i kdyby to byl nějaký pobuda, nebo nějaký model. Pomalu ale jistě se blížila půlnoc… Sice jsem moc nechtěla kazit tento večer, ale nedalo mi to a já se musela zeptat. Zrovna jsme oba leželi na zemi, já měla hlavu položenou na jeho hrudi, on ruku kolem mého pasu. Bylo to, jako kdybychom tvořili písmeno T. "Edwarde, co se stalo se Salome?"zeptala jsem se a zaregistrovala, jak na chvíli ztuhl. "Je pryč. Už nám nebude kazit život. Odjela od své rodiny v Denveru, prý aby mohla žít vlastní život, ale místo toho jela sem, aby mě uháněla. Carlisle zavolal Demetherovi a Annie a všechno jim to řekl. V tuhle chvíli je Salome zpátky v Denveru…"odpověděl mi. A já si toho cenila. Cenila jsem si toho, že odpovídá na otázky… "To jsou její rodiče?"zeptala jsem se a dělala, že to není tak podstatné. Chvíli mlčel. "Ano. Demether Vilngere a Annie. Annie se za svobodna jmenovala Gellarová…"odpověděl prostě. Chvilku bylo opět ticho. Nevím proč, ale ta jména ve mně vzbuzovala určitý respekt a strach… "Věříš na záhrobí, Edwarde?"zeptala jsem se. "Jak to myslíš?"nadhodil. "Věříš, že je možné, aby si člověk mohl vybrat, jestli chce žít, nebo zemřít?"zeptala jsem se ho znovu a opět cítila, jak ztuhl. "Myslím, že někteří ano… Proč? Proč takovéhle otázky?"ptal se. "Já tam byla…"odpověděla jsem tiše, ale on ztuhl snad ještě víc, než předtím. Mlčel… "Když se stala ta nehoda… Pamatovala jsem si jenom pohled na Salome a tu bolest… Potom jsem se probudila v bludišti. Byla mi zima, měla jsem na sobě pořád ty šaty, nic mi nebylo. Nevěděla jsem, kde jsem. Myslela jsem si, že je to něco po smrti, kde si mám v bludišti vybrat mezi nebem a peklem. Ale potom jsem uslyšela tvůj hlas. Byl jako ozvěna… Prosil jsi mě, abych neumírala. A mě došlo, že to nebude bloudění mezi nebem a peklem, ale bloudění mezi životem a smrtí. Bála jsem se, nevěděla jsem, kterou cestu zvolit. Ale vždy mi pomohl tvůj nebo Alicin hlas. Vždy jste mě navedli na správnou cestu… Až jednou… Jsem opět došla na rozcestí. V dáli jedné z cest jsem viděla světlo. Chtěla jsem jít k němu, než mě něco přišpendlilo na zem… Nejdříve jsem nevěděla, o co jde, ale potom mi to došlo. Uslyšela jsem doktory. Nemohla jsem dýchat. Nade mnou se objevilo další světlo, které zářilo s ještě větší intenzitou. A já si měla vybrat. Život nebo smrt. Umírala jsem... Byla jsem na pokraji sil, věděla jsem, že brzy přijde konec. Pak jsem slyšela lékaře, jak říkali, ž to vzdávají a že jsem mrtvá. Vzchopila jsem se a dostala se až k té poslední cestě. Najednou všechno ustalo. Za mnou vyrostl plot a já mohla dýchat. Slyšela jsem, že se mi to podařilo. Přežila jsem… Ležela jsem na zemi několik hodin. Nejspíš. Pak, když jsem se rozhodla vrátit, jsem uslyšela opět tebe a Alici. Hádali jste se. Edwarde, já slyšela ten váš rozhovor…"řekla jsem a podívala se mu do obličeje. Byl bledý jako stěna. Skoro nedýchal. Ale věděla jsem, že mu nic není. Jednu ruku jsem mu položila na hruď a podívala se mu do očí. "Edwarde, co mi to tajíš?"zeptala jsem se roztřeseně a stále s ním byla spojena pohledem. Věděla jsem… My oba jsme věděli, že dnes se tu pravdu dozvím… Dlouhou chvíli bylo ticho. Už jsem se opět chtěla smířit s tím, že z něj bude znovu ten odtažitý Edward, který mi nic neřekne, ale než jsem to stihla udělat, zhluboka se nadechl a spustil. "Bello, já nejsem…"nestihl to doříct, protože místností se rozlil ten otravný zvuk. Telefon. Omluvně se na mě podíval, já z něho slezla, on se zvedl a přešel místnost k poličce, kde měl svůj telefon odložený. Zvedl ho. "Co je, Alice?"povzdechl si, ale nijak moc nedokázal zamaskovat ve svém hlase hněv. Chvíli poslouchal, ale potom po mě hodil obezřetný pohled. "Co, teď?!"vyjel na ni a položil si jednu dlaň na čelo. "Tak ho třeba hlídejte! Zítra je taky den! Ne, dnes to nepřipadá v úvahu! Ty se ještě ptáš proč? Bella, Alice!!! Konečně je z nemocnice venku, máme konečně večer jeden pro druhého! Zrovna jsem jí o nás chtěl říct pravdu!"vyjel znovu. Docela jsem se zarazila. On mi to opravdu chtěl říct. Chce mi to říct! "Ano!"uhodil pěstí do zdi. Pak dlouhou dobu poslouchal, než se na mě smutně podíval. "Tak dobře. Za půl hodiny jsem tam"povzdechl si a mobil si strčil do kapsy u kalhot. Celou tu dobu mě zvídavě provrtával pohledem. Já pořád seděla na zemi, v očích směsici různých dojmů. Najednou přešel ke mně a vzal můj obličej do dlaní. "Bells, je mi to líto, ale já musím na pár hodin odjet… Pojď si lehnout. Pořádně se vyspi…"řekl a pomohl mi vstát. Já však potom stála, jako bych zapustila kořeny a odmítala se hnout. "Bell?"zeptal se a pohladil mě po tváři. "Chci jet s tebou…"řekla jsem mu. Přes obličej mu přeběhl strach. "Bells, to nejde… Musím jet sám"řekl mi. "Proč to nejde?"naléhala jsem bolestně. Já tam prostě pojedu! Ať to stojí, co to stojí! A udělám pro to všechno! "Ehm…"vymýšlel odpověď, ale já ho přerušila. "Opouštíš mě"zašeptala jsem zničeně. Bolestně se po mě podíval a rychle mě objal. "Ani náhodou… Neodjedu! Už tě neopustím…"řekl a o pravdě jeho slov se jen těžko pochybovalo. "Tak mě vezmi s sebou" prosila jsem. Chvíli mlčel. To bylo dobré znamení… Věděla jsem, že o tom uvažuje… "Prosím"zašeptala jsem po chvíli ticha. Odrhl se ode mě na kousek a díval se mi do očí. Nevím, jestli z nich něco vyčetl, ale nakonec mě vzal za ruku. "Pojď"povzdechl si a vedl mě ke dveřím. V duchu jsem se radovala. Dovedl nás až k autu, počkal s otevřenými dveřmi, až si nasednu, potom rychle obešel auto a sedl si za volant. Zapla jsem si pás, zatímco Edward jen nastartoval a rychle vyjížděl. "Kam že to jedeme?"zeptala jsem se. ,,Do Fairholmu… Není to daleko"odpověděl mi a věnoval se řízení. Jen jsem přikývla, ale nemohl to vidět. Fairholm… Je to dost blízko Forks. Cesta bude trvat maximálně dvacet minut. S Edwardovým řízením deset…
Celou cestu se Edward snažil chovat normálně, ale poznala jsem, že je neklidný. Díval se mým směrem víc než obvykle, jako kdyby předvídal nějaké mé reakce. Já však byla naprosto v klidu… Asi v polovině cesty se natáhl pro mou ruku a znovu nám propletl prsty. Vypadalo, že se bojí. Ne o sebe… Ale zároveň, jako kdyby měl na někoho vztek. Já jen mohla doufat, že to nejsem já. Edward vjel do menšího městečka. Bylo krátce po půlnoci… Na ulicích bylo mrtvo, ve většině oken už bylo zhasnuto. Jen lampy osvětlovaly silnici. Všude byly činžovní domy, velmi staré. Působilo to na mě neklidným a špatným dojmem. V jaké části města to jsme, proboha? Edward zastavil před nějakou zatáčkou. Nevěděla jsem, co by tu mohl chtít, když nikde kolem skoro nic nebylo. Zvědavě jsem se otočila k němu a střetla se s jeho pohledem. "Bells, zůstaň tady, prosím. Odsud už musím jít sám… Vzal jsem tě sem, ale dál už tě vzít nemůžu"řekl tiše, ale i tak jsem v jeho hlase poznala starost. Jen jsem přikývla. Byla pravda, že už tak toho pro mě udělal dost. Nemohla jsem žádat víc… Jen se smutně posumál. "Počkej tu na mě… Belli, tohle je nejnebezpečnější část města. Zamkni se, nerozsvěcuj světla. Čekej, dokud nepřijdu já… Nedávej moc najevo, že tu jsi, prosím. Zvládneš to tu půlhodinku?"dělal si starosti. "Já? No jasně, ale co ty? Co tu budeš dělat ty?"teď jsem měla obavy já o něj. On se však jen bezstarostně usmál. "O mě si nemusíš dělat starosti, miláčku"zašeptal láskyplně a naklonil se ke mně, aby mě políbil. Snažila jsem se ten polibek co nejvíce protáhnout a tím ho tu udržet co nejdéle. Pak se však odtrhl, naposledy se usmál a otevřel si dveře. "Dávej na sebe pozor"řekli jsme oba skoro nastejno, ale teď to ani jednomu nepřišlo vtipné. Pak vystoupil a zabouchl za sebou dveře. Zamkla jsem se, jak mi řekl a sledovala jsem jeho záda, jak se ode mě vzdaluje. A čím byl dál, tím víc jsem si o něj dělala starosti. Pak najednou zahnul doprava a zmizel… Byla jsem sama. Byla mi docela zima, ale Edward měl klíčky s sebou, takže jsem si tu nemohla zatopit. Zachumlala jsem se tedy ještě víc do svetru, který jsem na sobě měla celý den. Pořád jsem se obezřetně dívala ven. Občas jsem v dáli viděla jen slabé siluety, které po chvíli stejně zmizely. Jednou rukou jsem silně svírala jednu z berlí, jako případnou obranu, kdyby někdo zaútočil. Připadala jsem si jako dítě… Ale i tak jsem věděla, že já plus berle je to samé, jako kdybych u sebe nic neměla. Nedokázala bych se ubránit. A s plastovou berlí? Maximálně bych ještě ublížila sobě, než nějakému útočníkovi. Nakonec jsem v autě seděla dvacet minut. Když už se chlad nedal skoro vydržet, podívala jsem se na zadní sedadlo, jestli najdu něco, co by mi mohlo pomoct. Naštěstí tam měl Edward bundu. Rozepla jsem si pás, abych se k ní lépe dostala a natáhla se pro ní. Protáhla jsem ruku jedním z rukávů a potom druhým, ale když jsem si zapínala zip, uslyšela jsem srdcervoucí křik. Znělo to jako křik z nějakých filmů, kde mučili své oběti. A co bylo ještě horší? Bylo to blízko… Začala jsem se klepat strachy. Schoulila jsem se na sedadle a dívala se do tmy. Na chvíli to ustalo. Proboha, Edward je tam někde venku! Napadlo mě právě v ten samý okamžik, když se křik ozval znovu. Zacpala jsem si uši. Nechtěla jsem to slyšet! Pevně jsem stiskla víčka k sobě. Křik byl stále slyšet. Tak vytrvalý, tak bolestný. Až ustal… Sundala jsem si ruce z uší a znovu se zadívala před sebe. V kabině auta jsem lehce slyšela svůj zrychlený, vystrašený dech. V zatáčce přede mnou se mihl stín. Berli jsem svírala čím dál tím víc, čím víc se ten stín zmohutňoval a přibližoval. Nakonec ze zatáčky vyšel Edward. Úlevně jsem si povzdechla a pustila berli. Když byl asi deset metrů od auta, nevydržela jsem to, odemkla a rychle mu běžela naproti. Otevřel mi svou náruč a já mu do ní vběhla. Doslova jsem se k němu přitiskla jako klíště. "Edwarde, já se tak bála!"zanaříkala jsem, zatímco mě jeho silné paže přidržovaly u jeho těla. "Pšš, už je dobře. Jsem tu s tebou"konejšil mě a dal mi pusu do vlasů. Po tom, co jsem se uklidnila, mě vzal za ruku a vedl k autu. Společně jsme nasedli a jeli domů. Celou cestu jsem cítila, jak jsem vyčerpaná. Opřela jsem si hlavu o okýnko a odpočívala. Ale až po dlouhé době jsem byla schopna normálně fungovat. A myslet… Hlavně myslet!
Přijeli jsme k Cullenům domů. Edward mě znovu vzal do náruče a donesl k němu do pokoje. Položil mě k němu na postel v domnění, že usnu, ale já se ihned posadila a přitáhla ho zpátky, aby si sedl proti mně. "Edwarde, co jsi tam dělal?"zeptala jsem se pochybovačně a na chvíli se mu vystrašeně podívala podívala do očí. Skoro jsem dostala srdeční kolaps, když jsem viděla, jakou mají barvu. Opět ta černá barva nahánějící hrůzu! Vzpomněla jsem si, kdy jsem ty oči viděla poprvé. Bylo to v Port Angeles, po tom, co jsme nacvičovali tance na první kolo soutěže. A mě v mysli vytanuly opět ty myšlenky, které jsem si myslela tam… Vypadal jako… vrah. "Bells, já…"začal a pohled sklopil. "Ne…"zašeptala jsem zničeně a rychle si přelezla na druhou stranu postele, co nejdál od něj. Už jsi zabil dost lidí, to chceš zabít i ji?! Ne, ne, to nemůže být možné! Ne, Edward ne! Jste snad členy nějakého gangu? Moje slova z restaurace, kdy jsem večeřela s Markem. Série vražd začala v Clevelandu před rokem, později se přemístila na Olympijský poloostrov, kde v posledním měsíci sužuje městečko Forks… "Ne…"zašeptala jsem znovu a do očí se mi nahrnuly slzy. Můj kluk je…vrah. A před chvílí znovu zabil... Edward se na mě zničeně podíval. "Bells, prosímtě…"začal. "Ne… Že to není pravda, Edwarde?"vzlykla jsem a natiskla se na stěnu co nejdál od něj. Vstal. Šel ke mně. "Ne!"zvolala jsem a rychle to vzala nejkratší cestou přes postel na druhou stranu pokoje. "Bells, prosím, nech si to vysvětlit!"naléhal a vypadal zničeně. Tak takhle vábí své oběti. Sesunula jsem se na zem a poddala se vzlykům. Kluk kterého miluju je bezcitný vrah… "Proč?"šeptla jsem a schovala si obličej do dlaní. Ucítila jsem jeho ruku na svém rameni, ale setřásla jsem ji. Posadil se vedle mě. "Vysvětlím ti to… Ale… Budeš poslouchat? Vyslechneš si celý ten příběh?"zněl naléhavě. Zvedla jsem k němu hlavu a snažila se zaostřit. Proč zrovna on?? Roztřeseně jsem přikývla. "Belli, než začnu… Chci, abys věděla, že tě miluju a že ti neublížím. Nikdy bych to nedokázal"zašeptal zničeně a něco ve mně mi říkalo, že mluví pravdu. Ale já to ignorovala. Nic to nemění na tom, že je to vrah. "Můj příběh začal roku 1934…"začal a já se na něj podívala tak, jako kdyby si ze mě dělal blázny. Zřejmě to čekal. "Tak jinak… Bello, já… Já nejsem člověk. Ani já, ani celá moje rodina. Ani Mark, Salome a plno dalších… Nejsme lidé…"řekl, ale na chvíli se umlčel. "Vím, že to zní šíleně, ale… My jsme…"řekl, ale odmlčel se. "Banda cvoků, co utekla z blázince?"zkusila jsem to sarkasticky, ale on mě umlčel znovu tím svým mrtvým pohledem. "Dobře… I tak se to dá nazvat… Dnes, když ses ptala, jestli věřím na záhrobí… Ano, věřím, Bello. Prošel jsem stejnou cestou, jako ty. Mě se ale nikdo neptal, co chci. Jestli chci žít nebo zemřít. Tisíckrát raději bych volil smrt než to, čím jsem se stal! Ale zároveň jsem osudu nesmírně vděčný! Kdybych totiž nevstoupil do světa věčného zatracení, nikdy bych nepoznal tebe…"řekl a já moc chtěla jeho slovům věřit. Ale poslouchala jsem dál. "Bello, už tolikrát jsem ti chtěl říct pravdu o sobě a o své rodině, ale nemohl jsem. Teď už to ale v sobě nemůžu dusit…"řekl zničeně a já se k němu nevědomky začala naklánět. Dokonce jsem se natáhla pro jeho ruku, kterou jsem silně stiskla. Chtěla jsem mu tím říct, že ho poslouchám… On pohledem propaloval naše ruce. "Věříš na démony, Bell?"zeptal se po chvíli a vzhlédl. Zaskočilo mě to. "Nevím…"odpověděla jsem mu roztřeseně. On mlčel. "A na anděly?"zeptal se po chvíli. "Na anděly v lidských převlecích… Ano"odpověděla jsem. Znovu chvíle ticha. "Edwarde, co se mi tu snažíš říct?"zeptala jsem se zoufale. "Zhruba před tisíci lety se stalo něco, co nikdo nečekal. Nestalo se to v lidských dějinách… Bylo to něco mezi nebem a peklem. Něco, co bylo opovrhované… Anděl se zamiloval do ďábla. Annie a Demether byli do sebe zamilovaní od té doby, co se poprvé setkali. Vždy si našli možnost, jak být spolu. I za cenu největšího trestu, nemohli bez sebe být… Avšak jednoho dne už to nemohli vydržet a oznámili to svým rodinám. Annie chtěla odejít ze světa andělů a Demether od ďáblů… Nikdo s tím nesouhlasil, a tak na ně byla uvalena kletba. Byli vykázáni ze svých království, už se nikdy nesměli vrátit… Ale oni byli šťastní. Byli šťastní, že mohou být spolu. Vše ostatní bylo vedlejší… Kletba se stala něčím, na co nikdo nemyslel… Ale kletba zůstala zapomenuta jen do té doby, dokud se jim nenarodilo první dítě. A tak, s novorozenětem se zrodil i nový druh. Druh, do kterého patřím i já. Zrodili se… …Andělé smrti…"
<![CDATA[//><!]]>

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 MS. Cullen MS. Cullen | Web | 22. července 2009 v 9:01 | Reagovat

Wow! To byla snad ta nejlepší kapitola celé povídky! Tak strašně se mi ulevilo, když vzal Edward Bellu k nim domů a ten večer - to bylo něco nádhernýho! Ale pak když se vrátili z toho města a ona od něj pomalu chtěla utéct byla jsem úplně v šoku a modlila se, aby zůstala - jsem ráda, že konečně ví pravdu a já se těším na další kapitolu až se konečně dozvím, co to ti "Andělé smrti" jsou. Opravdu nejlepší kapča celé povídky!!!

2 KaTeCuLLeN KaTeCuLLeN | 22. července 2009 v 10:19 | Reagovat

No táto kapitola bola fakt moc moc super..ten romantický večer,úžasný :-) a som rada,že jej Edward konečne povedal kto je,som zvedavá ako sa stým zmieri..moc sa teším na pokračovanie :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.