
34. kapitola- Konec
Prudce jsem otevřela oči. Ležela jsem na tvrdé zemi a cítila, jak si chlad hledá cestičku ve mně, aby mi byla ještě větší zima, než mi byla teď. Rychle jsem se podepřela rukama a vyhoupla se do sedu. Chvíli mi trvalo, než si moje oči byly schopny přivyknout tomu šeru, co bylo kolem mě. Kde to jsem? Byla ta první otázka, co mi přišla na mysl. Podívala jsem se nalevo i napravo, ale nic jsem neviděla, kromě dlouhé cesty, která vypadala, že nemá konce. Jedna taková cesta byla i přímo přede mnou. Rychle jsem se postavila a na chvíli zavrávorala, než jsem byla schopná najít svou rovnováhu. Otočila jsem se kolem své osy a našla ještě jednu cestu. Bylo to, jako kdybych byla ve středu nějakého kříže. Jako kdybych byla v… NE! Ne, to není možné!
Zvedla jsem hlavu a spatřila nad sebou noční oblohu beze hvězd. A hlavně, byl tu živý plot. Tak strašně vysoký, že jsem si ani netroufala odhadovat, jak moc vysoký ve skutečnosti je. A dospěla jsem k názoru, že moje šílená myšlenka je nejspíš pravdivá… Jsem v bludišti. A jsem sama. V životě jsem se necítila víc sama, než jsem byla teď. Neustále jsem se otáčela dokola, nebo se dívala nahoru. Doufala jsem, že se vzbudím… Doufala jsem, že to byl jen sen. S další myšlenkou jsem si musela rukou překrýt ústa, jak moc jsem se lekla. Je… Je tohle konec? Jsem mrtvá? Znovu jsem se schoulila na zem. Stiskla jsem oči pevně k sobě a snažila se vzpomenout na to, co posledního si pamatuju, než jsem se probrala tady. Hlavu jsem si podepřela jednou rukou a vzpomínala… Byla jsem na soutěži s Edwardem, vyhráli jsme… Pak jsem jela v autě zastavit Edwarda. Jeli jsme kolem lesa a…
Zvedla jsem hlavu a spatřila nad sebou noční oblohu beze hvězd. A hlavně, byl tu živý plot. Tak strašně vysoký, že jsem si ani netroufala odhadovat, jak moc vysoký ve skutečnosti je. A dospěla jsem k názoru, že moje šílená myšlenka je nejspíš pravdivá… Jsem v bludišti. A jsem sama. V životě jsem se necítila víc sama, než jsem byla teď. Neustále jsem se otáčela dokola, nebo se dívala nahoru. Doufala jsem, že se vzbudím… Doufala jsem, že to byl jen sen. S další myšlenkou jsem si musela rukou překrýt ústa, jak moc jsem se lekla. Je… Je tohle konec? Jsem mrtvá? Znovu jsem se schoulila na zem. Stiskla jsem oči pevně k sobě a snažila se vzpomenout na to, co posledního si pamatuju, než jsem se probrala tady. Hlavu jsem si podepřela jednou rukou a vzpomínala… Byla jsem na soutěži s Edwardem, vyhráli jsme… Pak jsem jela v autě zastavit Edwarda. Jeli jsme kolem lesa a…
Salome…
Její jméno opět udeřilo v mé mysli. Bylo to, jako dostat ránu baseballkou. Prudce jsem otevřela oči a znovu se rozhlídla kolem sebe. Jsem tu kvůli ní? To ona mě sem přivedla? Proti své vůli jsem se zachvěla. Ne zimou, ale strachem. Pokud jsem přežila tu nehodu, přežiju to tady? Anebo je tohle skutečně smrt a já mám najít cestu do pekla nebo do nebe? Zvláštní, jak jsem teď lehce dokázala uvažovat o vlastní smrti… Určitě jsem musela ublížit tolika lidem! Markovi jsem rozbila auto, Charlie z mého odchodu bude na prášky… Edward… Bolestně jsem si povzdechla, když jsem na něj pomyslela. Co bych teď dala za to, aby tu mohl být se mnou! Jak nese mou smrt on? Podívala jsem se znovu nalevo ode mě. Kousek nad zemí se začala vznášet mlha. Bylo to, jako kdyby někdo pokládal na zem neviditelný závoj. Najednou se zvedl vítr. Začal mi cuchat vlasy, ale mě to bylo jedno. Teď, když jsem mrtvá a nemá cenu žít, je mi jedno absolutně všechno… Ale… Žiju vůbec ještě?
"Bello…"ozvalo se někde nade mnou. Rychle jsem zvedla hlavu. Tolik mi to připomínalo Edwardův hlas… Znovu jsem si bolestně povzdychla. Nade mnou nic nebylo. Dokonce ani kolem mě. A je přeci nesmysl, aby tu byl Edward taky. Zřejmě už blouzním a začínám si představovat v tom větru Edwardův hlas.
"Bello, lásko! Slyšíš mě?"bylo to jako ozvěna. Slabý šepot… Rozléhalo se to všemi směry. Ale tohle jsem si nevymyslela! Rychle jsem se postavila a znovu se rozhlédla.
"Edwarde!"zakřičela jsem z plných plic směrem k obloze a znovu se otočila kolem své osy. Nic… Jakoby to utichlo. Ale vítr se zvedal…
"Bello, prosímtě, neumírej!"zaznělo slabě a zoufale, než utichl i vítr. Znovu jsem byla sama… Byla jsem zoufalá. Zajela jsem si jednou rukou do vlasů a nechala ji tam. Neumírej… Copak já už nejsem mrtvá? Cítila jsem svůj zrychlený dech. Moment!!! Není náhodou dýchání jedna ze znánek života?? Rychle jsem si vytáhla ruku z vlasů, přiložila si jí k hrudi a na chvíli zadržela dech. Snažila jsem se soustředit na to, jestli bych cítila tlukot srdce. Nic… Zoufale jsem vydechla a přiložila si dva prsty k tepně na krku...
ANO! Měla jsem sto chutí zavýsknout! Cítila jsem svůj tep! Byl hodně slabý, ale přesto tam byl! Já žiju!!!
ANO! Měla jsem sto chutí zavýsknout! Cítila jsem svůj tep! Byl hodně slabý, ale přesto tam byl! Já žiju!!!
Nevím, jak dlouho, tady asi nikdo nebere ohledy na čas, jsem seděla na zemi a radovala se z toho, že zatím nejsem mrtvá. A dospěla jsem k názoru, že jsem si to asi předtím špatně vyložila. Tohle není bloudění mezi nebem a peklem… Tohle je bloudění mezi životem a smrtí… Tak strašně moc jsem si přála najít správnou cestu, která by mě dovedla zpátky…k Edwardovi, ale strach mě jakoby spoutával a nutil zůstat. Co když mnou zvolená cesta nebude správná? Co když zvolím špatně a už nikdy neuvidím Edwarda? To hlavně kvůli němu jsem stále zůstávala tady a neodvažovala se jít dál. Po další neurčité době se znovu zvedl vítr. Postavila jsem se a doufala, že opět uslyším nějaký hlas. A kdybych ho slyšela a dokázala určit z kterého jde směru, ihned bych se vydala za ním…
"Bells, to nám přeci neuděláš! Dokážeš to, bojuj!! Bojuj!!!"uslyšela jsem zoufalý Alicin hlas. Ale tentokrát jsem dokázala určit směr. Otočila jsem se čelem k cestě, která před chvílí byla na mé pravé straně. Udělala jsem několik kroků směrem k ní, ale než jsem do ní vešla, snad poprvé za tu dobu, co tu jsem, jsem se podívala dolů. Ještě pořád jsem na sobě měla šaty, ve kterých jsem tančila a taneční boty. Boty jsem ihned skopla a odhodila někam za sebe. S respektem jsem se naposledy podívala po stěnách živého plotu a vkročila jsem na cestu, která rozhodne, jestli dostanu ještě jednou šanci žít, nebo budu odsouzena k smrti…
Nevím, jak dlouho jsem bloudila, ale jediné, co jsem tu byla schopna zjistit, bylo to, že není cesty zpátky. A to zjištění mě dělalo ještě více zoufalejší a pomalejší, než jsem byla předtím. Pokaždé, když jsem někam odbočila a po pár krocích se otočila zpátky, byla tam opět ta zeď a já se nemohla vrátit. Vždy, když jsem došla na nějaké další rozcestí, jsem radši dlouho přemýšlela, než jsem zvolila další cestu. A moje ozvěny byly čím dál tím víc častější, což mi hodně pomáhalo a říkalo mi, že jdu správně. Dokonce i ta mlha na zemi byla hustější a bylo jí víc, takže jsem si teď už ani neviděla na chodidla, která byla i tak hodně zašpiněná, protože jsem šla bosky. Ale i přes tu dlouhou dobu, co jsem tu chodila, možná dokonce i v kruzích, jsem nebyla unavená. Nevím, kolik času uběhlo, mobil mi nefungoval a hodinky jsem neměla, ale za tu dobu se ani nerozjasnilo, ani nesetmělo. Pořád tu bylo to tíživé šero, které mi už lezlo na nervy. Stejně jako to, že slyším jen svůj dech a občas i šustnutí od země, když jsem na něco šlápla. Nohy už jsem měla rozdrásané, dokonce tu byly i trny, ale vše, co se netýkalo mé snahy se vrátit, jsem přehlížela. Fyzickou bolest jsem nevnímala. Ale tu psychickou bylo hodně těžké přehlížet. S každým krokem jsem si představovala Edwardovu tvář, zpívala jsem si Titanik, anebo vzpomínala na všechno to hezké s ním, ale zároveň jsem se pokoušela se připravit na to, že už ho možná nikdy neuvidím, že tu možná budu bloudit až do konce života. Pokud mi tedy ještě nějaký ten čas zbývá a já už nejsem mrtvá… Jednou jsem dokonce neslyšela ani Edwardův, ani Alicin hlas, které byly nejčastější, ale hlas zřejmě nějakého doktora, který říkal jen "Vemte ji rychle na sál"… Podvědomě jsem tušila, že to, jak tady bloudím, má nějaký vliv na to, jak to probíhá v normálním světě, že slyším to, co se děje kolem mého skoro mrtvého nehybného, skutečného těla. Věděla jsem, že tohle je jen iluze… Ale zároveň hodně důležitá iluze, na které závisí můj život. Jak zoufalé… Došla jsem na další rozcestí. Opatrně jsem si prohlídla nejprve jednu cestu, potom druhou a nakonec třetí. U té jsem se zarazila. Na jejím konci bylo světlo! Usmála jsem se sama pro sebe a rychle začala běžet k ní, než mě něco srazilo na zem. Doslova mě to na tu zem přimáčklo! Najednou jsem začala popadat dech, nemohla jsem do sebe dostat žádný vzduch. Cítila jsem obrovský tlak na prsou okolo srdce. Začala jsem zuřivě lapat po dechu, rvala jsem trávu ze země, zarývala nehty do hlíny. Znovu jsem slyšela hlasy.
"Bojuj, děvče, dokážeš to! Neumírej nám tady!!!"ten hlas jsem neznala. Pak jsem slyšela jen nějaký pravidelný otravný tón. A v tom mi to došlo. Umírám! Právě teď a tady! Ten pravidelný tón je nemocniční přístroj naznačující, že se mi srdce zastavilo. Neumírej nám tady! Opravdu je tohle konec? Ale to ne, já nechci! Skulila jsem se na zem a podívala jsem se na tu třetí cestu. Její záře na konci pomalu začínala vyprchávat a já uviděla světlo nade mnou. A já věděla, co je život, a co je smrt. Ale já nechci zemřít!
"Bojuj!!!"
Najednou mi někdo do plic vdechl vzduch. I to mi pomohlo. Začínala jsem cítit na hrudníku pravidelné tlaky, které měly stejné intervaly. Dokážu to, nesmím zemřít! Zaryla jsem znovu nehty do hlíny a začala se plazit k té třetí cestě. Znovu se mi do plic dostal vzduch…
"Neumírej!!!!"
Cítila jsem, že brzy bude konec. Zvedl se ještě větší vítr, začal se točit v kruhu jako tornádo, přesně uprostřed rozcestí. Jeho konec sahal až k té bílé záři nade mnou. Neustále se zvětšoval a byl čím dál tím blíž ke mně, jako kdyby mě chtěl spolknout. Já však měla oči jen pro tu jednu záři, a to pro tu, která stále víc a víc ztrácela na intenzitě. Dokážu to!! Říkala jsem si stále v duchu, protože na mluvení jsem neměla dostatek kyslíku. I to, že jsem se tak pomalu plazila, mě velice vyčerpávalo. Další dávka vzduchu. Sebrala jsem veškerou sílu, co jsem měla a začala se zuřivě sápat k místu, kde začínala třetí cesta. Najednou jsem přestala cítit ty tlaky na hrudníku. Nade mnou se ozvalo jen slabé, lehce slyšitelné:
"Je mi líto, kolegové. Ztratili jsme ji… Dělali jsme, co jsme mohli…"
"Néééé!!!"zasýpala jsem. Věděla jsem, co ta věta znamenala. Prosím, ať to ještě chvíli vydrží! Z posledních zbytků sil jsem se vzpřímila a popolezla ten kousek, co mě dělil od konce mé cesty. Najednou všechno ustalo. Vítr, světlo nade mnou zhaslo. Za mnou v mžiku vyrostl nový plot, který mi zabraňoval vrátit se zpátky. Bylo to jako tlaková bomba. Najednou jsem mohla dýchat, hlasitě jsem lapala po dechu, který mi doteď chyběl. Skulila jsem se na záda a dívala se nad sebe. Podívala jsem se napravo od sebe ke konci cesty a musela jsem se pousmát, když mě skoro oslepilo to světlo, co z toho konce vycházelo… Uslyšela jsem přeskočení chvilkové zastavení nemocničního přístroje, než opět začal pípat v pravidelném rytmu.
"Dokázala to!!!! Žije!!!!!"
Znovu jsem se usmála. Vybojovala jsem si druhou šanci žít…
Hodně dlouho jsem ležela na té zemi, než jsem se vzpamatovala. Teď už jsem nikam nespěchala, cesta zpátky už není, je jen cesta zpět, která ale svým způsobem je také cestou zpátky… Zvláštní. Musela jsem se uchichtnout. Položila jsem si ruku na hrudník a užívala si to bouchání srdce v mé hrudi. Skoro jsem ho byla schopna slyšet. Slastně jsem zavřela oči a užívala si, snad poprvé za tu dobu, co jsem tady, to ticho. V normálním světě zřejmě teď ležím někde v komatu. Tak proč si nedopřát pár hodin skvělého spánku, než se probudím tím, že vejdu opět do světa živých? Je tohle svět zbloudilých duší? Znovu jsem se zasmála sama sobě. Taková blbost! Nakonec ještě začnu věřit na upíry! Tentokrát jsem se rozesmála opravdu. Pak jsem ale jenom ležela na té trávě a byla nesmírně vděčná za svou druhou šanci…
Po několika hodinách jsem se konečně zvedla a rozhodla se, že překonám tu poslední hranici, která mě dělí od skutečného světa. Ale čím víc jsem se blížila k té záři, tím víc jsem cítila bolest v žebrech a hlavě. Už už jsem chtěla vejít do té záře, když v tom jsem uslyšela hlas Alice.
"Už jsi zabil dost lidí, to jsi chtěl zabít i ji? Proč jsi nezastavil, když jsi viděl, že jede za námi?! Tobě se snad líbí, pozorovat ji v komatu?!"zněla dost rozzuřeně a mě její slova donutila zastavit. Už jsi zabil dost lidí… Co to má znamenat?
"Zapomínáš, Alice, že já nezabíjím ze zábavy!!! A ty si myslíš, že se mi tohle líbí?! Víš, že to tak není, tak tady nevyšiluj!!! Víš, že bych si to s ní hned vyměnil, abych jí zbavil bolesti!!"křičel Edward. EDWARD????? Rychle jsem překonala tu poslední vzdálenost a vešla do jasné záře, která mě na chvíli úplně oslepila. Pak už jsem jen slyšela znovu pípání nemocničních přístrojů, ale už opravdové. Byla jsem zpátky… Avšak slova, která jsem slyšela před chvílí, mě donutila skutečně konečně otevřít oči…

%20%E2%80%93%20okraj.png)





uff! já měla takový strach! rychle pokračování nebo zešílím!!! umírala jsem pomalu s ní - opravdu se mi ulevilo! bylo to nádherně napsaný!