Ohromný aplaus neměl konce. Stáli jsme s Edwardem uprostřed parketu těsně u sebe a rozdávali úsměvy na všechny strany. Dokonce jsem mezi těmi lidmi byla schopná rozeznat Charlieho s Polly. A pak jsem se znovu podívala na Edwarda a střetla se s jeho pohledem. Nejistě jsem se na něj usmála a on mi úsměv oplatil. Asi po další minutě k nám na parket vešli i Josh s Megan. Opět jsme si vyměnili pár úsměvů a otočili se čelem k porotcům. Zhluboka jsem vydechla a poslouchala, co přijde. Dnes to bylo opravdu hodně rychlé… Asi pět metrů od nás se postavil pořadatel s porotci. Pořadatel se ujal slova.
"Dnes jsme opět viděli nádherné sestavy v podobě samby a pomalého stylu. Oba tyto páry by si zasloužili zvítězit, ale bohužel, první může být jen jeden… Byl to hodně těžký a vyrovnaný boj… A ještě těžší, než samotný boj, bylo rozhodování porotců…No, nebudeme to protahovat… Celkovým vítězem této soutěže vítězí pár… který porazil svého soupeře s rozdílem jen pár bodů… A je to pár…"nesnesitelně to natahoval. Skoro jsem nedýchala, jak moc jsem se bála odpovědi…
"Pár ve složení pana Edwarda Cullena a slečny Isabelly Swanové!!!"zakřičel do mikrofonu a já si nahlas oddechla. Měla jsem hroznou radost. Nekontrolovala jsem se, co dělám, ale najednou už jsem visela Edwardovi kolem krku a tiskla se k němu víc a víc. Po chvíli mě postavil na zem a společně jsme si šli převzít cenu. Skoro jsem nevnímala bouřlivý potlesk publika, myslela jsem jen na to, že jsme dokázali nemožné… Oba jsme dostali medaile, Edward dostal hodinky a já náhrdelník… K tomu všemu mi dali snad ještě větší květinu, než byla ta předtím, kterou jsem dala Alici. A byla taky nádhernější. Nakonec k nám přišel každý z porotců a pogratuloval nám. Později i Megan s Joshem a na Megan nebylo vidět, že by se zlobila… Za to jsem byla ráda… Ještě chvíli jsme tam tak stáli, nechali se vyfotit a užívali si jásotu publika, než jsme se konečně vydali zpátky do šaten. V šatnách bylo snad ještě víc lidí, než minule, když tu byli i taneční páry z jiných škol… Nějakým způsobem se nám podařilo probojovat si cestu až k našemu stolku. Náhle jsem nevěděla co s očima, rukama, vlastně s celým tělem… Ale Edward to naštěstí věděl místo mě. Nejdřív mě jenom objal, ale potom si můj obličej přidržel těsně u toho svého. Varoval mě očima, ale najednou se ke mně začal přibližovat ještě víc. Cítila jsem znovu hlasité bušení svého srdce, ale než jsem stihla zavřít oči a konečně být s Edwardem, zahlédla jsem za Edwardovým ramenem Marka, jak na nás smutně hledí. Nedokázala jsem to… rychle jsem Edwarda zarazila, a když se na mě zvědavě podíval, kývla jsem hlavou k Markovi. Podíval se stejným směrem a jeho obličej byl snad ještě víc zničený, než kdy dřív. Spustil své ruce a znovu si je zabořil do kapes.
"Dobře, Bells… Budu respektovat tvé rozhodnutí… Sbohem"řekl smutně a začal se hned prodírat davem lidí k východu. Ne, co to dělá?! Chtěla jsem jít za ním, než mě někdo objal.
"Bello, holčičko, gratuluju!!!"uslyšela jsem Charlieho u svého ucha. Rychle jsem ho od sebe odstrčila a omluvně se usmála.
"Promiň, tati, později!"řekla jsem mu spěšně a běžela k Markovi. Stál nehnutě. Zastavila jsem se kousek před ním a volila ta správná slova, zatímco jsme si jeden druhého měřili pohledem.
"Marku, já…"začala jsem, ale umlčela jsem se. Soucitně se na mě usmál a lehce mě obejmul.
"Nemusíš nic říkat, Bells. Vím, jak jsi se rozhodla"ujistil mě, ale nedovolil mi nic říct, protože pokračoval.
"Vidím na tobě, že ho miluješ. A já vždy věděl, že ho miluješ a že proti němu nemám šanci. Že to mezi námi stejně jednou skončí… Teď vím, že byla blbost, to mezi námi… Zbytečně jsme ublížili tolika lidem… Jdi za ním"řekl rychle a mezitím se postavil o krok ode mě. Vděčně jsem se na něj usmála a rychle ho znovu objala.
"Děkuju… Za všechno!!"řekla jsem rychle, pustila ho a běžela ke dveřím, ale Mark na mě znovu zavolal. Otočila jsem se na něj, celá netrpělivá.
"Vem si tohle! Budeš to potřebovat…A dávej mi na Martiho pozor…"řekl a hodil po mě klíčky od auta. Znovu jsem se na něj usmála a běžela ven. Ty zatracené podpatky mi to ještě stěžovaly! Běžela jsem rychle chodbou ven, ale když jsem konečně byla venku, uviděla jsem jen zadek Edwardova Volva, které právě vyjíždělo z parkoviště.
"Edwarde, ne!!"zavolala jsem jen za ním, ale on nezastavoval. Zoufale jsem si zdvihla přední část šatů a snažila se co nejrychleji doběhnout k Markově autu. Odemkla jsem ho a nasedla dovnitř. Nejdříve jsem si ale skopla boty a snažila se nějak urovnat sukni šatů, abych tu měla aspoň trochu životní prostor. Nastartovala jsem a šlápla na plyn. Bylo to mnohem citlivější autíčko, než to moje. Skoro jsem do někoho nabourala. Proto jsem na druhý pokus stiskla plyn jen slabě a s obtížemi vycouvala. Zařadila jsem a rozjela se z parkoviště pryč. Jela jsem střemhlav městem, snažíc se dohonit mou druhou rodinu. Na značky ,,STOP'' jsem nebrala ohledy, někdy dokonce ani ne na semafory. Prostě jsem jela, stále víc přidávala na plynu. A čím déle jsem je nemohla najít, tím víc jsem byla zoufalejší. Nakonec jsem vyjela z města a měla chuť se otočit a vrátit se zničeně zpátky, ale v dáli jsem zahlédla čtyři auta, poslední bylo stříbrné. Svitla mi naděje. Rychle jsem přidala na plynu a snažila se ta auta dohonit. Zřejmě taky nejeli moc pomalu, když jsem je stopovala už asi deset minut, a pořád bez viditelnějšího úspěchu. Nakonec jsem se rozhodla pro to, že ze sebe udělám silničního šílence. Přiblížila jsem pedál ještě více k zemi a nevnímala to, jak vše kolem mě je jako rozmazaná čára. Cesta vedla kolem lesa. Najednou jsem si vzpomněla na jednu svou myšlenku a musela se zasmát. Jasně, věděla jsem, že je Rose cvok a jezdí minimálně stovkou… Ale jet stovkou v lese?! Ano, v životě bych si nemyslela, že já budu něčeho takového schopná. Ale zrovna teď jsem jela lesem ještě dvakrát větší rychlostí, než Rose předtím… Ale pro lásku dokážu udělat cokoliv. Klidně bych i začala přidávat na plynu, kdyby tohle nestačilo… Začínala jsem je dohánět. Ulevilo se mi, když jsem zjistila, že to jsou skutečně oni. Už jsem jela jen asi deset metrů za nimi, když jsem na zadním sedadle Edwardova Volva uviděla sedět Emmetta, jak se najednou otočil, podíval se na mě, a potom se rychle otočil na Edwarda, ukazujíc rukou dozadu ke mně. Prosím, ať Alice splní to, co slíbila… Ať mi pomůže a donutí ho zastavit… Plně jsem se soustředila na to, abych se někde nevybourala a pořád hypnotizovala Edwardovo Volvo a doufala, že zastaví. Ale hlas, který jsem najednou uslyšela ve své hlavě, mě prudce vrátil na zem.
"Našla jsem tě"ozvalo se, ale jakoby to bylo tady se mnou. Salome… Dostala jsem strach a podívala se do zpětného zrcátka. To, co jsem tam viděla, mě naprosto vykolejilo. Salome seděla na zadním sedadle Markova auta, oči černé jako uhel a na tváři nenávistný výraz. A i za tu malou chvíli, kdy jsem byla v šoku a nedávala pozor na cestu, jsem si podepsala rozsudek. Ne tím, že by tu Salome byla… Za tu dobu, co jsem se nevěnovala řízení, jsem sjela z lesní silnice, ale jen tak tak jsem to auto dokázala vrátit zpět na cestu. Ale nějak moc jsem to přehnala s volantem a pak už jsem cítila jen bolest, jak Markovo auto spolu se mnou narazilo do jednoho ze stromů… Pak byla jen tma…

%20%E2%80%93%20okraj.png)





No to je zrada ze Bella havarovala,no aja som yslla ze to dopadne stastne