close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

NTEC 33.kapitola-Proč se musí všechno tak zkomplikovat?-1.část

17. července 2009 v 12:45 | ewikk |  Neznám tě,Edwarde Cullene by Dara

33.kapitola-Proč se musí všechno tak zkomplikovat?

V noci jsem nemohla usnout. Neustále jsem si v hlavě opakovala slova, která mi řekla Salome. Co měla na mysli s těmi druhy? Ona byla v mém pokoji a vyměnila ty dva kříže? Proč to všechno dělá? V ruce jsem neustále žmoulala svůj křížek, za celý ten týden jsem si ho ani jednou nesundala. Bylo zvláštní pomyšlení na to, že mi ho dal Edward. Proč? Proč to všechno? Ale důvod, proč jsem nespala, byl hodně jiný. Bála jsem se usnout. Bála jsem se, že se mi bude znovu zdát o Salome. Jak dětinské… Ovšem pravdivé… A taky jsem se bála, že by opět přišla… Měla jsem hodně divný pocit a bála jsem se, jen jsem pomyslela na to, že tady byla… Ale místo toho, abych se stresovala, jsem spíš myslela na to, že za pár hodin budu opět u Edwarda v náručí a budeme spolu improvizovat na mě neznámou písničku. Přála jsem si, aby ta soutěž měla aspoň trochu stejný průběh, jako ta předtím. Dotyky, úsměvy, uvolnění… Ale věděla jsem, že to bohužel nebude možné…
Ráno jsem se neprobudila, ale rovnou vstala z postele a zamířila do koupelny. Bylo ještě poměrně brzo na nějaké ty přípravy, i když Mark taky přijede s předstihem, ale mě už prostě nebavilo ležet a dumat nad všemožnými věcmi. A tak jsem si ve sprše užila dvakrát víc času, než obvykle a docela se uvolnila. Už jsem věděla, co mě čeká, takže jsem nebyla nervózní. Kupodivu jsem ani nebyla unavená, když jsem celou noc nepřimhouřila očka. Dokonce jsem měla tak veselou náladu, že jsem si začala pískat, což jsem pak musela přerušit při čištění zubů, abych pak náhodou nemusela vytírat ještě koupelnu, která by byla od pasty… Přešla jsem opět do pokoje a vzala si na sebe nové tmavé džíny, bílé tílko a černou tenkou mikinu, kterou jsem měla v oblibě. Vlasy jsem si jen trochu nakroutila a nechala je rozpuštěné. Běžela jsem dolů, kde jsem si dopřála pořádnou porci snídaně, přichystala ji i Charliemu, a opět se vydala nahoru, abych si vzala věci. Skoro nic jsem nepotřebovala. Krabici s oblečením jsem měla připravenou už od minulé soboty, a tak jsem si jen do kapsy strčila mobil, popadla krabici a šla zase dolů. V kuchyni jsem si vzala lístečky na vzkazy a začala psát.
Tati,
jela jsem s Markem o něco dřív. Nezapomeň, začíná to v deset! Hlavně nezapomeň vyzvednout Polly… Udělala jsem ti snídani, snad ti bude chutnat. Uvidíme se, drž nám palce… Na shledanou později… Bella

Jen co jsem uklidila tužku zpět do košíku, ozval se zvonek. Jako na zavolanou… Usmála jsem se sama pro sebe a běžela otevřít. Avšak za dveřmi nestál ten, koho jsem očekávala.
"Přejete si?"zeptala jsem se, když jsem se vzpamatovala z počátečního šoku.
"Ano, jsem bratr Polly. Je Charlie doma?"zeptal se smutným hlasem.
"Stalo se snad Polly něco?"lekla jsem se.
"Ne, ne… Jí ne… Tak je doma?"naléhal.
"Spí"odpověděla jsem stroze, zrovna když před domem zaparkovalo další auto. Tohle auto jsem čekala… Vystoupil z něj Mark, ale já mu jen zamávala a kývla na znamení, že to nebude dlouho trvat.
"Mohl bych s ním mluvit? Je to velice důležité…"naléhal stále ten muž přede mnou.
"Co je tak důležitého, že to nemůže počkat?"zeptala jsem se kousavě ve snaze ubránit Charlieho spánek. Dnes v noci snad poprvé nechrápal…
"Je vražda dostatečný důvod?"oplatil mi to stejným tónem a já se ihned zarazila.
"Ne"šeptla jsem si sama pro sebe a přidržela se dveří, abych nespadla.
"Ne?"divil se a bylo na něm vidět, že klidně Charlieho půjde vzbudit sám, když mu to nedovolím.
"Co? Ne, ne, samozřejmě, že je… Počkejte chvilku"řekla jsem mu a rychle spěchala nahoru. Bála jsem se, aby mě nohy udržely, jak moc se mi klepaly.
"Tati!"vlítla jsem k němu do pokoje a pokračovala k jeho posteli. Jen něco zamumlal a otočil se na druhou stranu. Rychle jsem přešla k němu.
"Tati, no tak vstávej! Je tu Bobby, chce s tebou mluvit!"vzpomněla jsem si na jeho jméno. Předtím, když se stala ta první vražda, když zemřel Bobby Caares, Polly si myslela, že zemřel její bratr Bobby. Znovu jen něco zamumlal, ale už jsem mu rozuměla.
"Co chce?"vypadal otráveně, ale oči měl pořád zavřené. Zhluboka jsem se nadechla a vyslovila tu příšernou větu…
"Byl zabit další člověk…"

Seděla jsem v Markově autě na sedadle spolujezdce a klepala se strachem. Ani to, že mě Mark držel za ruku, mi nepomáhalo… Byla jsem v šoku, ale zároveň jsem se stále těšila na to, až pokoříme hranice Seattlu. Je možné, že bych tušila, kdo za tou vraždou stojí? Ne, ne to nemůže být možné… Salome ze sebe dělá prostě jen něco víc, nemohla by zabít… Při tom slově jsem se otřásla a vzpomněla si na první sen. Zabiju tě… V tom snu to znělo tak smrtelně vážně, nedalo se pochybovat o tom, že by si vymýšlela. A co ty její oči!
"Bell, je ti něco?"začal mi Mark třást s rukou. Ano, odpověděla jsem v duchu.
"Ne"zalhala jsem jako by nic. O tomhle nikdo nesmí vědět… Nikomu nesmím říct o tom, co se včera večer stalo. Nevím, kde jsem včera večer vzala tu odvahu, jí to všechno říct… Najdu si tě… Ta slova mi naháněla hrůzu. Skutečnou hrůzu. Proboha, jak jsem včera mohla dělat klidnou? Jak jsem vůbec mohla být klidná? Nedalo se pochybovat o tom, že to myslela vážně. Předpokládala jsem, kdy a za jakých okolností zaútočí… Věděla jsem to…
"Vypadáš vykolejeně…"dělal si Mark obavy.
"To nic není"řekla jsem a pokusila se o úsměv. Na důkaz toho, co jsem řekla, jsem mu ještě stiskla ruku a on mi ihned stisk opětoval.
"Je to kvůli té vraždě?"zajímal se. Jak vůbec mohl být tak klidný?! Dělal, jako by se nic nestalo, jako kdyby se ho to netýkalo… I když faktem je, že jeho se to netýká. A mě vlastně taky ne… Tak proč na to pořád musím myslet? Proč na to nemůžu zapomenout? Důvod byl jednoduchý. Nehoda není náhoda, aneb nic se neděje jen tak. A tolik nehod najednou, to není už vůbec jen tak… Proč zrovna tady ve Forks? Jsem tu já… Radilo mi něco uvnitř mě, ale já si to prostě nedokázala připustit. Nechtěla jsem si to připustit… Proč by to šlo po mně? Co jsem komu udělala? Budu skutečně na konci seznamu zabitých obětí? Při té představě jsem se otřásla…
"Jo"přiznala jsem nakonec, i když ta dnešní vražda byl jen malý střípek toho všeho, co mě ve skutečnosti tak moc tížilo. Mark si povzdechl.
"Nemysli na to, Bello. Je to jen člověk, co ty víš, třeba si to zasloužil… Po celé zemi umře několik lidí za den…"chlácholil mě.
"Ne každý zemře tak, že se stane obětí gangu…"povzdechla jsem si. Byla jsem na něj naštvaná, že to bere tak v klidu, ale zároveň jsem mu záviděla… Tentokrát si povzdechl on. Nevěděl, co si má se mnou počít.
"Promiň… Já… Už o tom nebudu mluvit…"řekla jsem ihned.
"Nebudeš na to ani myslet"smlouval.
"Dobře" přikývla jsem nakonec a on se usmál. Zvedl naše propletené ruce a tu mojí políbil. A mě to v tu chvíli napadlo… Už vím, co budu muset udělat, abych se rozhodla. Teď ještě vymyslet, kdy to provedu. Před soutěží, nebo až po? Hlavně, abychom byli sami… To je priorita… Nakonec jsem se rozhodla, že když to udělám před soutěží, bude to lepší. Pak budu mít ještě fůru času na rozhodování…

Po zbytek cesty jsme se s Markem snažili, povídat si aspoň o nějakých veselejších věcech. Vyprávěl mi o sobě, o svém dětství. Narodil se v New Yorku, kde se svou rodinou žil asi do svých dvanácti let. Potom je přestalo bavit to veliké město a všichni se přestěhovali do Denveru v Coloradu. Mark má dva bratry, jednoho staršího a jednoho mladšího, a jednu desetiletou sestřičku. V osmnácti letech se rozhodl, že se pokusí žít na vlastní pěst, a tak se nejdříve přestěhoval do Seattlu, ale později přesídlil do Tacomy, kde žije doteď. Se svou rodinou se vídá jednou za dva měsíce, ale se svým starším bratrem více, protože pracují ve stejném hotelu. Myšlenky na hotel mi opět vrátily nepříjemné vzpomínky na to, jak jsem málem spadla… Ale když jsem si vzpomněla na svou první reakci na Marka, musela jsem se sama pro sebe zasmát.
"Je tu něco vtipného, o čem nevím?"nadhodil a bylo vidět, že je rád, že mám už poněkud veselejší náladu.
"Vzpomněla jsem si na to, co jsem si o tobě myslela, když jsem tě viděla poprvé v tom výtahu…"přiznala jsem mu a znovu se zasmála.
"A co sis myslela?"zajímal se ihned. Á jen zakývala hlavou ze strany na stranu a pevně semkla rty k sobě.
"No tak, Bells… Prosím"prosil s pobaveným tónem. Nakonec jsem si povzdechla a řekla mu to.
"Bála jsem se tě. Myslela jsem si, že jsi nějaký zřízenec, co se ani neumí učesat"přiznala jsem mu a on se začal nahlas smát. Skoro to vypadalo, že se nedívá na cestu.
"No ano… Jen se směj…"řekla jsem pobaveným tónem. A on se smál. Skoro to vypadalo, že nemůže přestat. Trvalo mu několik minut, než se zklidnil.
"To by vysvětloval tvůj výraz tehdy… Ale já se přiznám, že ses mi líbila už od začátku"řekl mi a díval se na cestu. Aspoň jsem měla dost času se červenat. Nakonec zajel na parkoviště v Seattlu. Byli jsme tu brzy. Ani jsem si neuvědomila, že jsme tu, dokud se Mark nezačal odpásat. Potom vylezl z auta a počkal venku na mě. Napodobila jsem ho a za chvíli už stála vedle něj. Už už chtěl jít k zadním dveřím, aby vyndal tu krabici, ale já ho zarazila.
"Počkej, Marku… Ještě ne"zastavila jsem ho a chytla ho za ruku.
"Co? Proč?"vypadal zaraženě, ale toho jsem si nevšímala. Místo toho jsem se rozhlížela kolem a hledala nějakou únikovou cestu. A našla jsem ji… Jako už tolikrát, zachránily mě veřejné záchodky.
"Pojď"řekla jsem mu jen a táhla ho k nim. Jen tak tak se stihl otočit a dálkovým klíčkem zamknout auto. Dotáhla jsem ho k nim a zatáhla dovnitř. Byly sice dámské, ale já ho potřebovala někam dostat. Zatáhla jsem ho do kabinky a zavřela za námi dvířka.
"Bello, co to…"nestačil to ani doříct, protože jsem ho chytla za zátylek a přitáhla si ho k sobě. Přitiskla jsem své rty na ty jeho ztuhlé. Vypadalo to, že je zaražený, do teď jsem si k němu nic víc nedovolila, když nepočítám propletené ruce a letmé pusy na tvář. Tiskla jsem se k němu víc a víc, dokud se nevzpamatoval. Nejdřív mi obmotal ruce kolem pasu a natiskl si mě k sobě. Začal svými rty dělat souhru s těmi mými, tvrdě mi na ně narážel. Jednou rukou jsem ho silně objala kolem ramen, zatímco tou druhou jsem měla položenou na jeho krku. Tohle bylo něco tak… Najednou mě otočil dokola a natiskl na stěnu kabinky. Byla jsem přesně v rohu mezi dveřmi a jednou stěnou… Musela jsem stát na špičkách, abych jeho rtům byla blíž. Tohle bylo něco tak… zvláštního…něco tak neobvyklého… Takhle mě ještě nikdo nikdy nepolíbil… Ať se jde Jeffrey Scott z pískoviště v Abilene zahrabat!! Políbil by mě takhle někdy Edward? AU! Bolelo na to myslet. To vědomí té nejhorší zrady, co jsem mu teď tímto provedla… Ale musela jsem to udělat. Musela jsem to udělat, abych se mohla lépe rozhodnout. Věděla jsem, že na to, abych se rozhodla, mám jen jeden den. A to dnešek… Ten nedostatek času mě tížil čím dál víc… A nejhorší na tom bylo, že jsem věděla, že rozhodnout se po tomhle bude těžší, než kdyby se tohle nestalo… Ale toho, co se stalo, nemůžu litovat… Nejde mi to… Svým způsobem se mi to líbilo… Náš hluboký polibek pomalu začínal odeznívat. Stávaly se z něj stále letmější a letmější polibky, až nadešel ten poslední. Pomalu jsem otevřela oči a zahleděla se do těch jeho.
"Páni"zašeptali jsme oba unisono. Společně jsme se tomu uchichtli. Dlouho jsme se dívali tomu druhému do očí, než mě Mark políbil letmo znovu.
"Půjdeme?"nadhodil zvesela. Zřejmě jsem mu zvedla náladu. Kéž bych o sobě mohla říct to samé. Jasně, líbilo se mi to, ale to všechno přehlušovalo vědomí zrady a těžkost toho břemene v podobě rozhodování… Náhle jsem si sama sebou nebyla jistá… Dokážu se rozhodnout?
"Bell?"uslyšela jsem znovu Markův hlas. Rychle jsem vzhlédla, ale přikývla jsem. Odlepila jsem se od zdi a společně jsme vyšli z kabinky a následně i z dámských záchodků. Mark mě chytil za ruku a propletl naše prsty. Náhle mi to přišlo… jiné. Nepotřebovala jsem to k životu, prostě to jen byl náznak toho, že ten druhý není tomu člověku lhostejný. Ale proč to byla právě lhostejnost, co jsem v tuto chvíli cítila? Ta nejistota panovala celým mým tělem. Mou mysl nezaplňovalo nic jiného, než nejistota… I když byl den, svět pro mě zčernal, opět neměl žádné barvy… A vím, že je nebude mít, dokud se nerozhodnu… Ale rozhodnu se vůbec? S Markem jsme došli k jeho autu a on vzal ze zadního sedadla krabici s oblečením. Všimla jsem si, že na parkovišti přibyla další tři auta. První jsem nepoznávala vůbec. Ani značka mi nic neříkala… Druhým určitě přijel druhý taneční pár… Ale zcela jistě jsem poznala to třetí auto. Alicino Porsche… Bylo mi to divné. Proč by Edward nejel svým vlastním autem, na které jindy nedá dopustit? S Markem jsme došli až ke dveřím, které byly odemčené. Náhle jsem se zarazila.
"Bell, co je?"zajímal se ihned Mark a stoupl si čelem ke mně. Nejistě jsem se na něj podívala.
"Marku, já… Mohla bych jít sama, prosím?"zeptala jsem si a hlas se mi chvěl. Taky se zarazil, ale nakonec přikývl a pustil mou ruku.
"Marku, neber si to ve zlém, ale já… Potřebuju být sama… Aspoň na chvíli"zašeptala jsem, ale on se usmál. Vzal můj obličej do dlaní a namířil se ho proti tomu svému.
"Jen jdi. Chápu tě… Počkám tu na Charlieho a na Polly. Budeme stát tam, kde minule, jo? Hodně štěstí, Bells… Po soutěži na tebe budu čekat dole, dobře?"nadhodil a kupodivu jsem mu věřila.
"Dobře"usmála jsem se na něj a on mi dal pusu na nos. Pak mi dal mou krabici a já šla dál. U dveří jsem se zastavila a naposledy se na něj ohlédla. Povzbudivě se na mě usmál a ukázal gestem, ať jdu. Moje mimické svaly jakoby zmrzly a já mu nebyla schopná úsměv oplatit. Postupně jsem cítila, jak mi tuhne celé tělo. Zhluboka jsem se nadechla, otočila se a vešla do chodby. Byla slabě osvětlená, ale to mi nevadilo. I když tu byla poměrně zima, mě bylo vedro jako v sauně. Bála jsem se toho, co přijde… Oprávněně.

Vešla jsem dovnitř do přípraven a nejprve pohlédla na druhý pár. Ta dívka, myslím, že se jmenovala Megan, se na mě mile usmála. Pokusila jsem se o to samé, ale zřejmě mi to moc nevyšlo. Pohlédla jsem vedle, kde jsme měli přípravnu my. Stála tam jen Alice a živě o něčem diskutovala s Japerem. Udělala jsem dalších pár kroků, než si mě Alice všimla.
"Bello!"zvolala nadšeně a rychle ke mně přeběhla. Zuřivě mě objala a chvíli mě nehodlala pustit. I já ji, i když jsem stále jednou rukou musela držet krabici.
"Tak ráda tě zase vidím, Alice"řekla jsem radostně a myslela to smrtelně vážně.
"To já tebe taky!"řekla jako samozřejmost, krabici mi vytrhla z ruky, tou rukou, kterou měla volnou chytla tu moji a vedla mě k našemu stolku. Stál u něj Jasper a naštvaně si mě měřil. Hodila jsem po něm omluvný výraz, ale jemu najednou začaly cukat koutky od úst, až se na mě zářivě usmál.
"Taky tě rád vidím, Bells"řekl těsně předtím, než udělal těch pár kroků ke mně a objal mě stejně jako před chvílí Alice. Já ztuhla. A to doslova. Chvíli mi trvalo, než jsem se vzpamatovala a dokázala mu jeho objetí oplatit.
"To já tebe taky, Jazzi"řekla jsem upřímně, než se ode mě odlepil a znovu se usmál.
"Alice byla tak průhledná, když přijela! Dokázal jsem to na ní poznat jen já, naštěstí! Všechno mi řekla… Neboj, Bell, ode mě se nikdo nic nedozví…"ujišťoval mě a ukázal mi k židli, abych si na ní sedla.
"Díky… Vám oběma"řekla jsem vděčně a posadila se. Jen se na mě usmáli. Doteď byla moje hlava přepracovaná, ale až teď jsem si něco uvědomila.
"Kde je Edward?"zeptala jsem se a oni se ihned zatvářili smutně.
"Přijede, neboj…"ujišťoval mě nejdřív Jasper, ale Alice ho přerušila.
"Holomek jeden! A Rose s Emmettem jsou totéž! I když Emmett s tím, co dělá, moc nesouhlasí. Dělá to jen kvůli Rose. Jak řekl Jasper, Edward přijede, ale až později. Nepokládal za nutné tu být dřív, než půl hodiny před začátkem! Věř, dělali jsme, co jsme mohli, ale nehnuli jsme s ním, aby jel s námi…"řekla smutně. Rozhodně ale ne tolik smutně, jak jsem se teď cítila já.
"Ještě pořád trváte na tom, že odjedete?"zeptala jsem se tiše. Bylo těžké na to myslet, ale ještě horší to vyslovit. Oba chvíli mlčeli.
"Pokud to bude nutné, ano… Pokud nás tu bude něco držet, zůstaneme"ujistil mě Jasper a já jen přikývla. Pokud je tu bude něco držet… Moje rozhodnutí
"Bell, co kdyby ses šla převléknout do šatů? Chci tě v nich vidět!"řekla a veselá nálada se jí opět vrátila. Nakonec jsem přikývla a nechala se od ní zatáhnout do kabinky. Postavila mě doprostřed a poručila mi, abych ze sebe všechno sundala. Včetně podprsenky. Naštěstí jsem se před Alicí nemusela tolik stydět, a tak jsem uposlechla. Alice postavila krabici na zem a sundala víko. Poté vytáhla šaty a pomohla mi se do nich obléknout. Byly mi snad ještě příjemnější a pohodlnější, než ty předtím. A to jsem ještě nezmínila estetickou stránku. Byly jedním slovem nádherné. Dokonalé, kouzelné… Musela jsem se v nich zatočit, jak moc jsem měla radost. Byly celé bílé a sahaly až na zem. Byly z velice příjemného materiálu. Byly bez ramínek, horní lem rámovaly jen malé perličky, kterých tam nebylo moc. Jinak nebyly nijak moc zdobené. Jednoduchost=krása. Aspoň u těchto šatů… Horní část přímo splývala a přizpůsobovala se tvaru mého těla a od pasu se začínaly rozšiřovat do široké sukně. S úsměvem na tváři jsem se otočila na Alici, která vypadala stejně nadšeně, jako já. Potom mi podala rukavičky, které byly stejně jednoduché a končily kousek nad loktem a boty. Čím víc se blížila soutěž a já se na ní připravovala, tím víc se mi usazoval v břiše příjemný pocit. Hrozně jsem se těšila. Těšila jsem se na Edwarda, na to všechno kolem… Bylo mi jedno, pokud prohrajeme. Vyhrát není to nejdůležitější…
"Proč jel vůbec Jasper s tebou?"bylo to jediné, co mě teď napadlo, aby tu nebylo ticho.
"Aby mě hlídal… Víš, jak si Rose myslí, že je Jazz s nimi. Tak ho poslala, aby mě hlídal, abych se s tebou moc nebavila. A Edward si to myslí taky, takže až přijedou, budeme muset předstírat, ano?"podívala se na mě prosebně.
"Jasně… Ehm, Alice, nemůžeš mi říct, na jakou písničku budeme tancovat?"zavedla jsem radši téma rozhovoru jinam. Ona se jen od srdce zasmála.
"Promiň, ale to opravdu nemůžu…"řekla, ale stále se usmívala.
"Znám ji?"převedla jsem to na hádanky. Prostě na to musím přijít!
"Znáš… Znáš ji moc dobře… Když mi Edward vyprávěl o tom, jak… Na tuhle písničku přišel hned, jakmile se vyhlásilo druhé kolo. Chtěl se ti omluvit a udělat ti radost, ale po tom, co viděl tebe a Marka… No… Ano, tu písničku znáš… Je spjata s vaší minulostí"říkala mi to, když začínala sbírat moje věci a dávat je do krabice. Dost dobře jsem věděla, čí minulost myslí… Ale já si ani za boha nemohla vybavit nějakou písničku, co by… Alice mě znovu chytla za ruku a vedla mě zpátky. Znovu mě usadili na židli a já musela sedět nehnutě celou tu dobu, dokud mě Alice nenalíčila a neučesala. Cítila jsem lehké tahání za vlasy, jak mi na hlavě dělá s vlasy opět něco složitého. Občas jsme řekli něco vtipného, aby tu nebylo takové ticho, ale dlouho nám konverzace nevydržela. Nebylo o čem mluvit… Asi po půl hodině Alice dokončila své dílo a já se podívala do zrcadla. Skoro jsem zalapala po dechu, když jsem se spatřila. Měla jsem bílé stíny, sem tam s nádechem do šeda, řasenku, make-up a drdol. Chvíli jsem na sebe jen tupě zírala a Jasper Alicino dílo pochválil. Stejně jako potom já. Z reproduktorů se ozvalo, že soutěž za chvíli začne. Too byl signál pro Alici s Jazzem. Postavila jsem se. Alice mi dala ruce na ramena a opatrně mě objala.
"Bude to dobré, Bello. Vím, že bych ti teď neměla nic říkat, aby se ti nerozmazal make-up, ale… Ať se rozhodneš jakkoli, vždy budeš má nejlepší přítelkyně…"řekla a na konci se jí zlomil hlas.
"To ty má taky, Alice… Mám tě strašně moc ráda!"řekla jsem jí. Smutně se na mě usmála.
"Hodně štěstí…"popřála mi a její místo hned zaujmul Jasper. Taky mě objal a řekl mi vesměs to samé, co Alice.
"Sbohem, Bello"rozloučili se se mnou oba smutně a otočili se k východu.
"Na shledanou!"opravila jsem je, ale asi mě neslyšeli. Zhluboka dýchej, Bells… Říkala jsem si v duchu, abych se uklidnila. Ne, teď nesmím brečet! Snažila jsem se vyrovnaně dýchat. Posadila jsem se znovu na tu židli a dívala se na svoje ruce v klíně. Po chvíli jsem za sebou uslyšela slabý hlas.
"Bello?"byl nejistý. Otočila jsem se a spatřila Megan.
"Ano?"zeptala jsem se. Byla jsem překvapená, že je to zrovna ona.
"Víš, chtěla jsem ti moc poděkovat za to, co jsi pro nás udělala… Že jsi nás nechala soutěžit… Bez tebe bychom tu nebyli…"řekla mi vděčně.
"Ou… Ne, nemáte vůbec zač, to byla samozřejmost"ujistila jsem ji a povzbudivě se na ní usmála. Úsměv mi oplatila.
"Hej, Megan!"uslyšeli jsme oba jejího partnera volat. Naposledy se po mě podívala.
"Hodně štěstí!"popřála mi a odběhla.
"Vám taky!"stihla jsem říct, než byla pryč. Dívala jsem se na ní, jak jde ke svému partnerovi a povzdechla jsem si. Jen letmo jsem se podívala ke dveřím a moje srdce začalo bít dvojnásobnou rychlostí. Stál tam… Pozoroval mě, ve tváři neurčitý výraz. Chvíli jsme se na sebe jen tak dívali, než jsem se odhodlala a vstala ze židle. I on udělal jeden váhavý krok ke mně. Pak další a další, společně jsme zkracovali tu mezeru mezi námi. Nakonec nás od sebe dělil jeden pouhý metr. Pořád jsme byli zaklesnuti do toho druhého očima. Chvíli bylo ticho…
"Ahoj"pozdravil tiše a slabě se pousmál. Ale ne očima. Ruce měl v kapsách svých kalhot a nevěděl, kam s očima. Já to měla horší, já žádné kapsy neměla…
"Ahoj"odpověděla jsem mu na pozdrav a pokusila se o to něco, co měl být asi úsměv. Znovu zaplálo ticho.
"Stál jsi tam už dlouho?"nadhodila jsem a kývla hlavou ke dveřím. Hodně špatný a chabý pokus o konverzaci, ale aspoň něco… Musela jsem nějak začít… Ale s čím jsem vlastně začínala?
"Ne, jen chvíli…"odpověděl mi. Jen jsem přikývla tak, jako kdybych říkala něco ve smyslu "aha".
"A ty už jsi tu dlouho?"zeptal se a já se musela v duchu usmát. Snaží se o konverzaci! Hodně slibný začátek ničeho…
"Ano… Já svoje termíny stíhám a nebojím se přijít včas…"musela jsem si rýpnout. Hodně mě bolelo, že radši nepřišel…
"Není to o tom, to přece víš…"vrátil mi to naštvaným tónem.
"Tak o čem to je?"zeptala jsem se szejně, ale zrovna v tu chvíli vlítl do místnosti pořadatel a začal rychle mluvit.
"Postavte se za sebe! Za půl minuty začínáme! Jdete opět jenom na představení!"řekl a rychle zase zmizel. Najednou mě Edward rychle vzal za ruku a postavil se se mnou za Megan a jejího partnera. Slyšela jsem, jak Megan zrychleně dýchá. Já byla kupodivu docela v pohodě.
"Nemyslíš, že by bylo docela dobrý, říct mi, na co to budeme vlastně tancovat?"sykla jsem směrem k Edwardovi. Bylo to naschvál, nebo ne, že když mě bral za ruku, propletl nám dva prsty? Abych pravdu řekla, vůbec mi to nevadilo. Tohle bylo jiné, než když jsem se držela za ruku s Markem… Teď jsem necítila lhostejnost… Dveře se otevřely.
"Už jsi v nevědomosti vydržela dost dlouho, tak proč nevydržet ještě pár minut?"řekl mi a usmál se na mě. On se usmál! Opravdu se usmál! Ale jakmile si všiml mého zkoumavého pohledu, rychle zrak odvrátil a dělal, že dává pozor. Pokusila jsem se o to samé. Vyzvali Megan a jejího partnera. Zaslechla jsem jméno Josh… Udělali jsme s Edwardem jeden krok blíž ke dveřím. Po chvíli vyzvali i nás. Znovu jsme vešli do světel reflektorů, které nás nejdřív znovu skoro oslepili, ale potom už jsme viděli před sebou jen prázdný parket a naproti nám ani jedno volné místo. Lidi začali tleskat. Ač jsem o tom nevěděla, usmívala jsem se čím dál tím víc. S Edwardem jsme došli až k Megan a Joshovi a postavili se vedle nich. Edward mi dal jen ruku kolem pasu, ale i tak jsem celým svým bytím cítila jeho přítomnost. A… Užívala jsem si jí… Začátek byla nuda. Opět představili porotce a poděkovali za to, že lidé přišli, a já s Edwardem mohla odejít, aby se mohla Megan s Joshem předvést… Megan neměla dlouhé šaty, spíš to vypadalo na sambu. Bohužel, já ji vidět nemohla. A tak jsem hned, jak za námi zavřeli dveře, zamířila do místnosti s televizí. Najednou mě Edward chytil za loket a zastavil mě.
"Počkej, Bell…"řekl tiše a natočil si mě zpátky k sobě.
"Ano?"zeptala jsem se roztřeseným hlasem.
"Já… Musím ti něco říct, nemůžu to v sobě dusit…"začal, ale umlčel se. Vypadal tak zranitelně… Opatrně jsem ho jednou rukou pohladila po tváři.
"Poslouchám…"pobídla jsem ho a pousmála se. Jen se mi podíval do očí. A já v nich viděla…
"Miluju tě, Bello"řekl pološeptem. Vyrazilo mi to dech. Vůbec jsem nevěděla, co mám říct, nebo co mám dělat… Na jednu stranu se mi chtělo zabít skákat radostí a říct mu, že já ho taky miluju, ale druhá strana na mě pořád volala "Mark, Mark, Mark!!!"
"Já…Bello, hrozně se ti omlouvám za to, jak jsem se k tobě choval. Důvod byl, je a bude jednoduchý. Miluju tě… Zamiloval jsem se do tebe už tehdy, když jsem tě poprvé potkal v Clevelandu, miloval jsem tě po celou tu dobu, co jsem byl bez tebe, miluju tě teď… Jediným důvodem, proč jsem se choval tak odtažitě, je Salome! Netušíš, jak je nebezpečná! Byla by schopná tě zabít! To já jsem nemohl dovolit, chápeš? Musel jsem být s ní, aby si myslela, že jí chci, ale potom bych jí řekl, ať odejde, ale nemohl jsem tě vystavit takovému nebezpečí, jako je ona! Rozumíš mi, Bell? A potom, kdy už jsem byl rozhodnutý, že ti o nás řeknu pravdu, že tohle všechno ti řeknu, ses začala líbat s Markem a… Ach, Bello…"povzdechl si. Byl zoufalý. A já taky. Tak strašně moc! Už už jsem chtěla něco říct, ale najednou se otevřely dveře a za nimi se objevila Megan s Joshem. Megan se na mě povzbudivě usmála a já si uvědomila, že jsme na řadě. Znovu jsem se podívala do těch Edwardových zmučených očí a nadávala si do všeho možného, co mě teď napadlo. Jak jen mu tohle můžu dělat?! Ozvala se naše jména. Edward mě znovu chytil za ruku a vedl nás doprostřed parketu.
"Já to zkazím…"namítala jsem a šla dost neochotně. Edward se jen smutně usmál.
"Doufal jsem, že se ti ta píseň bude líbit. Vzpomínej, Bello… A nech se vést…"zašeptal mi do ucha, když nás dovedl doprostřed parketu a zaujali jsme výchozí pozici. Klepala se mi kolena. Nevěděla jsem, co mě čeká… Vzpomínej

Jakmile začala hudba hrát, myslela jsem, že se zhroutím. Zmateně jsem se podívala na Edwarda, ale ten zřejmě na můj pohled čekal. Vpíjel se mi do očí a čekal, co udělám. Po tváři mi stekla první slza. Vzpomínej… Nech se vést… Poslechla jsem. Zavřela jsem oči a čekala, až co udělá Edward. Jakmile začala Celine Dion zpívat první sloku, Edward mě chytl pevněji v pase a začal se mnou kroužit po parketu. Bála jsem se toho, předtím. Ale čeho jsem se vůbec bála? Teď mi ty kroky připadaly tak přirozené… Začala jsem věřit. Věřit v to, že máme šanci. My dva máme naději… Nejen co se týče soutěže. Stačí tak málo… Jen dvě slova mě dělí od toho, abych té naději dala šanci vzrůst. Tak co mi brání? Mark… Nikdo netuší, jak moc jsem mu byla vděčná a ta slova, co mi řekl minulý týden v parku. Podřídím se tvému rozhodnutí, Bello… Proboha, proč je rozhodování tak těžké? Snažila jsem se znovu aspoň na chvíli soustředit na kroky. Otevřela jsem oči a střetla se s těma Edwardovýma. Trochu sklonil hlavu, že se tváří skoro otíral o tu mou a pokračoval v otáčkách. Nevědomky jsem se sama začala přitahovat víc a víc k němu. Stále víc a víc jsem zmenšovala mezeru mezi námi. I jeho stisk kolem mého pasu byl silnější.
"Neodjížděj… Edwarde, já tě prosím"prosila jsem tiše a cítila po tváři putovat další slzy. Doufala jsem, že mi Alice na obličej napatlala něco voděodolného… Povzdechl si.
"Bells, musíš se rozhodnout… Pokud se rozhodneš pro Marka, nebudu tu mít co dělat… Nebude mít smysl zůstávat"zašeptal mi zpátky. Moje zoufalství sílilo. Snažila jsem se myslet na něco příjemného. Vzpomněla jsem si na náš první polibek. Při tom, jak jsme byli jako Jack s Rose a létali jsme… Cleveland… Jak ráda bych vrátila čas… Najednou mě Edward pustil okolo pasu a zvedl ruku, abych se pod ní otočila. Udělala jsem tak a Edward ruce mezi námi natáhl, aby následně pomalu stahoval mezeru mezi námi až do té doby, dokud jsem opět nebyla v jeho náruči. A já si něco uvědomila… Já patřím sem… Právě sem a nikam jinam… Ale znovu jsem cítila zradu vůči Markovi… Povzdechla jsem si a znovu zavřela oči. Snažila jsem se přesvědčit své slzné kanálky, aby přestaly plýtvat vodou… Nešlo to… Jako kdyby tam zůstávaly slzy jen pro tuto příležitost.
"Na co myslíš?"zeptal se najednou Edward a já znovu otevřela oči, abych mu viděla do těch jeho.
"Na nás… Na Cleveland… Na náš první polibek, kdy jsi mi zpíval tuhle písničku…"řekla jsem dojatě. Chvíli mlčel. Vlastně mlčel skoro až do konce písničky. Tím mi dal prostor pro přemýšlení. Poslední přemýšlení před tím, než se definitivně rozhodnu a nebude cesty zpátky… Bála jsem se toho víc, než kdy předtím… Byla jsem zoufalá. Když zůstanu s někým, ublížím tomu druhému… Tak co mám dělat? Jednou si pamatuju, co mi Charlie řekl. Jsi tak nesobecká, Bello, zkus jednou myslet na sebe a ne na ostatní… V duchu jsem si pohrdavě odfrkla. Já a nesobecká?! Ale nevytanulo mi to na mysli kvůli tomu… Mysli jednou na sebe a ne na ostatní… právě tohle se mi pořád v hlavě opakovalo dokola a nutilo mě nad tím uvažovat… Ráda bych zůstala s Edwardem, ale i Mark má svoje kouzlo… Zůstala bych s Markem kvůli jednomu poblázněnému polibku? Zůstala bych s Edwardem a riskovala to, že by si mě opět našla Salome?
"Chceš znovu létat, Bello?"zeptal se najednou Edward a vpíjel se mi do očí. Nebylo těžké se rozhodnout, protože odpověď byla jasná…
"Ano"zašeptala jsem dychtivě a přikývla. A zrovna tehdy, kdy Celine začala zpívat svůj poslední refrén, jsem pochopila, jak to myslel. Znovu zvedl ruku, abych se pod ní otočila, ale nenechal mě tu otočku dokončit, protože jsem najednou ucítila jeho ruce u pasu a po chvíli jsem ztratila i pevnou půdu pod nohama. Zvedl mě do výšky. Ihned jsem pochopila a rozpažila ruce. Prohla jsem se trochu v zádech a zaklonila hlavu. To je tak úžasné! Jiné slovo pro to není… Edward se mnou udělal několik kroků a otoček po parketu, než mě znovu lehce postavil na zem a já se k němu ihned otočila. Znovu si mě k sobě rychle přitáhl a díval se mi přímo do očí, stejně jako já jemu. Nešlo se dívat jinam… Nakonec jsme spolu udělali pár rychlejších otoček, než píseň začala slábnout. Postavili jsme se k sobě bokem a udělali jednu otočku, než píseň skončila a já se mu naposledy schoulila v náručí…


 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 miss "D" -> writes miss "D" -> writes | E-mail | Web | 17. července 2009 v 15:31 | Reagovat

ja zase placem :-( ... och boze dufam, ze tu date coskoro pokracko :-( tu poviedku prezivam spolu s Bells... milujem ju... :-(

2 Miss LanQka » your Affs Miss LanQka » your Affs | Web | 17. července 2009 v 16:11 | Reagovat

je to nádhera  :-P

3 ewik ewik | 17. července 2009 v 18:57 | Reagovat

keby som nevedela ake je jej pokracovanie nemohla by som spat aspon ze si ju dala aj niekde inde...inac fakt nadhera ..pises velmi pekne  :-D  :-D  :-D  :-D  :-D  :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.