
32. kapitola- Výhoda
Hodně marně jsem se snažila, abych při cestě domů pořád nemyslela na to, co se dnes stalo a co jsem se dozvěděla. Bohužel, marně… A tak jsem aspoň doufala, že nepřehlédnu nějaký strom nebo někoho, kdo chodí uprostřed silnice jako já, abych nezpůsobila nějakou dopravní nehodu… Nakonec jsem naštěstí dojela v pořádku a zaparkovala na naší příjezdové cestě. Vzala jsem si ze sedadla spolujezdce školní tašku a šla domů. Pokud jsem si myslela, že dnes už by mě nemohlo potkat nic horšího, než že bych se vybourala, hodně jsem se mýlila. Jen co jsem vešla dovnitř a procházela přes halu kolem dveří vedoucích do obýváku, uslyšela jsem tátův hlas.
"Bello?"uslyšela jsem v jeho hlase vážnost. To to nemůže počkat? Zrovna teď bych si chtěla zalézt k sobě do pokoje a utápět se ve vlastním žalu a myšlenkách… Vrátila jsem se o pár kroků zpátky a nakoukla do obýváku.
"Jo?"zeptala jsem se mírně otráveně. Na pohovce seděl Charlie a vedle něj Polly. Polly měla jednu ruku na jeho koleni… Vypadalo to, jako kdyby mu říkala něco, co by ho mohlo ranit… A to jsem ještě nevěděla, co to bylo…
"Kde jsi byla?"ptal se vážně a ve mně hrklo. Uslyšela jsem sama sebe zalapat po dechu.
"Kdy?"zeptala jsem se vystrašeně ve snaze to co nejdéle odložit. Tak o tohle půjde… Zřejmě si neušetřím další hádku s Charliem… Bylo mi to už předem líto… Ještě nikdy jsme se nehádali tak moc, jako tady za poslední týden…
"Dnes, minulý týden ve čtvrtek a v pátek… Máš už několik neomluvených hodin, Bello…"řekl a stále byl vážný. Vrhla jsem pohled po Polly, ale ta jím uhnula a zatvářila se provinile.
"Ehm… Já…"začala jsem, ale nevěděla jsem, jak dál.
"Ano?"vrhl po mě tázavý pohled a překryl svou dlaní tu Pollyninu na jeho koleni.
"Byla jsem u Cullenů…"přiznala jsem se. Rozhodla jsem se, že budu pravdu říkat jen částečně. Chytnu se té samé výmluvy, jakou jsem dnes použila u Angely. Charlie si mě podezřívavě měřil.
"Lžeš…"pronesl po chvíli.
"Nelžu!"odporovala jsem hned.
"Co bys tam dělala?"ptal se podezřívavě.
"Nacvičovala s Edwardem tanec na soutěž…"řekla jsem ihned klidně. V tom lhaní jsem se už začínala procvičovat a už to vypadalo důvěryhodně. Charliemu to aspoň na chvíli zavřelo pusu, ale po chvíli se mu v očích sebevědomě zablýsklo a já se obávala toho, co ještě přijde.
"Nepohádali jste se náhodou?"zeptal se a bylo vidět, že si věří.
"Pohádali jsme se až v pátek odpoledne… Trénovali jsme dopoledne a místo školy"lhala jsem, ale bylo vidět, jak mu ty jiskřičky v očích mírně pohasly, protože to moje vysvětlení dávalo logiku.
"A dneska?"zajímal se. Chvíli jsem mlčela.
"To ti nemůžu říct…"odpověděla jsem mrzutě.
"A to proč?"
"Prostě nemůžu, tati! Je tak těžké to pochopit?!"hněv ve mně vzplál, jako když škrtnete zápalkou. Táta mlčel a nevěřícně na mě zíral.
"Bello, tvůj tatínek má o tebe jenom starost… Nechci ti nic říkat, abych nebyla jako tvoje matka, ale…"nestihla to dokončit, protože jsem jí ihned utnula.
"Ale ty jí nejsi!"rozkřikla jsem se a mířila z obýváku ven.
"Isabello!!!!"uslyšela jsem za sebou Charlieho nahněvaný hlas, ale já se nezastavovala. Vyšla jsem ven na verandu a silně za sebou práskla dveřmi. Bylo mi jedno, pokud je Charlie na mě naštvaný a nebude se mnou mluvit, ale v tuto chvíli jsem žádnou lítost necítila. Nikdo si nebude brát do pusy mou matku, ani Polly ne!! Sešla jsem dva schody a posadila se na ně. Bokem a hlavou jsem se opřela o zábradlí, poslouchala šepot větru a vnímala vlhkost vzduchu po předešlém dešti. Když bych pominula ten incident s Charliem a Polly, byl by tohle ideální den… Usmířila jsem se s Alicí, co víc si přát? Věděla jsem o něčem… Usmířit se s Edwardem a donutit je, aby zůstali. Ale věděla jsem, že už bych toho chtěla moc… Jsem sobec…Povzdechla jsem si. Byla jsem Alici neskonale vděčná, za to, co pro mě udělala a dělá, ale nevím, jestli to bude k něčemu dobré… Nechtěla bych, aby se jejich rodina kvůli mně hádala… Nechtěla bych, aby se hádali ještě víc, než se hádáme my tady. Při myšlence na to, co se stalo před chvílí, se mi sevřelo hrdlo. Proč musí být všechno tak těžké? Asi po půl hodině jsem za sebou uslyšela vrzání vchodových dveří, ale neotáčela jsem se. Stále jsem se dívala na naši příjezdovou cestu… Někdo si sedl vedle mě.
"Bello, je mi to hrozně líto… Neměla jsem se zmiňovat o tvé mamince…"uslyšela jsem vedle sebe provinilý hlas Polly. Mlčela jsem. Skoro, jako kdyby tady nebyla… Nakonec jsem však musela něco říct…
"Ne, to já se omlouvám, neměla jsem tak vyjet… Já jen… Je toho na mě moc. Mám tolik problémů, jak ve škole, tak v soukromí. S tátou se hádáme víc než obvykle, s Edwardem jsme se zřejmě definitivně rozešli, a to mojí vinou… Kolem mě je tolik záhad, ale já tomu neumím přijít na kloub…"řekla jsem a sama jsem se divila, jak moc zoufale můj hlas zní. Ale hned potom jsem měla nutkání si dát přes pusu, protože i tak jsem jí toho řekla hodně. Neměla jsem říkat nic… Co se doma uvaří, to se doma taky sní… Znovu jsem si povzdechla. Polly váhavě natáhla ruku směrem ke mně a obmotala mi ji kolem ramen.
"Já ti věřím, Bello. A chápu tě… Příště když budeš potřebovat, přijď za mnou a já tě omluvím… Je mi to líto, že jsem to řekla Charliemu. Odteď budu mlčet, dobře?"nadhodila a já se musela pousmát.
"Ale?"zeptala jsem se.
"Cože?"vypadala nechápavě.
"Vždycky všechno má své ale"vysvětlila jsem jí to. Tentokrát se usmála ona.
"Ale uděláš správné rozhodnutí… Takové, které nebude bolet ani tebe, ani nikoho ostatního, dobře?"nadhodila a začala mi třít rameno.
"A když nevím, které to je?"zeptala jsem se a hodila po ní prosebný pohled. Ona se znovu usmála.
"Poslouchej hlas svého srdce, Bello" zašeptala mi do ucha tak, jako kdyby se bála, aby to neslyšel někdo ostatní, i když tu nikdo jiný kromě nás dvou nebyl. Nejhorší bylo, že já své vnitřní dva hlasy neslyšela už hodně dlouho, a to mě děsilo… Znovu ve mně zavlály pochybnosti…
"Díky, Polly"řekla jsem a vděčně se pousmála.
"Nemáš vůbec zač. Co takhle se vrátit dovnitř? Charlie se v tom nebude hrabat, když ví, že o tom nechceš mluvit… Na to ho znáš dobře sama"nadhodila. Chvíli jsem nad tím přemýšlela, ale pak jsem přikývla. Obě jsme se zvedly a šli dovnitř. Charlie vypadal už docela klidně, když jsme přišli za ním a do konce našeho společného večera už téma mé absence a mých chyb nenadhodil, za což jsem mu byla vděčná…
Dny plynuly. Přestala jsem je počítat, stejně by to k ničemu nebylo… Bez nich dny ztrácely významy, čas se zdál být ničím. Jediné, co mě drželo při životě, byla myšlenka, že ještě neodjeli, že jsou někde poblíž. S Alicí už se mi nepodařil navázat další kontakt. Ani když jsem tam opět jela, nic tam nebylo. Vlastně jsem ani nevěděla, co hledám. Prostě jsem jen doufala, že bych něco našla. Třeba nějaký vzkaz v poštovní schránce nebo něco podobného… Pochopitelně tam nic nebylo. Po dvou dnech jsem tam jela potřetí, ale když tam nic nebylo ani tehdy, přestala jsem se snažit a nemyslet na to, jak se s nimi spojit. Bude mi muset stačit to, že je uvidím na soutěži. A budu se muset pekelně snažit, abych je donutila zůstat… Edwarda budu muset přesvědčit při tanci, protože to je jediný čas, kdy budeme sami, bez jeho rodiny. Tak nějak jsem předpokládala, že tam opět bude Rose s Emmettem, aby mi zabránili jen se k němu přiblížit. Abych pravdu řekla, stýskalo se mi… Po Emmettově humoru, po Esméiném objetí, po Jasperově klidu, po Alicině přátelskosti, po Rosiiném smyslu pro odplatu, po Edwardových očích, jeho úsměvu, jeho pohledu, po něm celém… Dokonce jsem se dostala i do nemocnice, abych si promluvila s Carlisleem, ale tam mi řekli, že má Carlisle volno, a že hrozí to, že práci opustí… Když jsem vycházela z nemocnice, nebyla jsem daleko zhroucení… Všechny ty dny jsem nevnímala své okolí, pořád jsem přemýšlela nad tím, jaké je to správné rozhodnutí. Snažila jsem se poslouchat, jestli neuslyším opět ty dva hlasy, ale bylo ticho. Jako kdyby se na mě všichni vykašlali. Jako kdyby neplavce hodili do hlubokého bazénu a řekli mu jen "Plav", a bylo by jim jedno, jak se s tím vypořádá. Jestli se skutečně zachrání a bude plavat, nebo se utopí… V tuto chvíli mi bylo stejně. Bylo mi líto, kam až to zašlo. Dokonce jsem si začala protivit i Angie, protože si myslela, že už s ní nechci kamarádit, protože jsem jí nevěnovala moc pozornosti, ale vždy, když jsem se odhodlala jí to vysvětlit, řekla mi, ať se nesnažím, že se s tím vypořádá a šla pryč. Bylo mi mizerně. Hnusila jsem se sama sobě. Jediné místo, kde jsem se nestranila lidí, byl můj domov. Bála jsem se být sama, pořád jsem byla s Charliem, dokavaď i jemu začalo docházet, že se mnou něco není v pořádku. Tolikrát už jsem dospěla k rozhodnutí, abych se vrátila k Edwardovi, ale potom jsem si vzpomněla na Marka, jak to ublíží jemu a na to něco, co mě k němu táhne, a opět jsem mohla začít uvažovat od začátku. Bylo to k zbláznění! Když pominu to, že já už blázen jsem několik měsíců… Do svého vlastního pokoje jsem se bála jen vkročit, naháněl mi hrůzu víc než předtím, i když nevím proč. Chodívala jsem tam jen tehdy, když mi bylo jasné, že jen co lehnu, usnu, a ráno jsem se snažila dostat co nejrychleji pryč. Díky tomu, že měl o mě Charlie starost, nikam nechodil a Polly tu byla víc než jindy. Dokonce tu párkrát přenocovala, a já jí víc než ochotně nabídla svůj pokoj a sama se vyspala v obýváku. Angela mi přestala brát telefony… Jediný člověk, který mě aspoň na chvíli dokázal udržet nad vodou a přivést na jiné myšlenky, byl Mark. Dokonce i Charlie se mu omluvil za to, co mu řekl poprvé, když viděl, jaký na mě má Mark vliv. A to něco, co jsem k němu cítila, za této situace, kdy mi byl velkou oporou, ještě více sílilo a já věděla, že přehlížet to nebylo možné. I když mi byl Mark opora a já s ním mohla zapomenout na všechno ostatní, to rozhodování bylo ještě víc těžší a těžší… A já si čím dál tím víc začínala připadat hrozně. Ubližuju tolika lidem, všechny od sebe odháním…
Byl pátek. Zbýval jen jeden den do druhého kola soutěže. Nikdo z Cullenových se mi neozval a já přemítala, jestli má vůbec cenu si ty šaty s sebou zítra brát, když nemáme nic nacvičené a všechno tam zkazíme. Kdybych aspoň věděla, co má Edward v plánu, jakou hudbu, bylo by mi líp, ale takhle? Dnes jsem se konečně začala bavit s Angelou. Bylo zvláštní, že čím víc se ta soutěž přibližovala, byla jsem víc schopná soustředit se na okolí, protože jsem v nitru věděla, že je zítra uvidím, ale jakmile jsem pomyslela na to, že to bude možná naposledy, všechno se mi to vrátilo… Dokonce už i ve svém pokoji jsem vydržela o něco déle. Charlie byl dnes poprvé po celém tom týdnu venku s Polly. Jakmile viděl, že už je mi líp (i když mi ve skutečnosti skoro nic nebylo), využil příležitosti a šel si vyrazit. A já si řekla, že by nebylo špatné tady poklidit. Začala jsem obývacím pokojem, přešla do kuchyně a později i nahoru. Tam jsem sesbírala všechno špinavé prádlo a dala ho vyprat. Když jsem se konečně dostala ke svému pokoji, bylo chvíli po setmění. Ale bylo mi to jedno. Potřebovala jsem svůj mozek zaměstnat něčím jiným, než že budu pořád dokola uvažovat nad svým rozhodnutím… Rozsvítila jsem si a přešla ke stolu. Při cestě jsem na něco šlápla. Rychle jsem se podívala, co to bylo a hrklo ve mně. Já dočista zapomněla!! Bello, až přijedeš domů, toho falešného kříže se ihned zbav!! Zněla Alicina slova. Ale já místo toho zapomněla a nechala si ho ještě o týden déle. Rychle jsem ho sebrala ze země, kam jsem ho hodila to ráno, kdy se mi opět zdálo o Salome. Škublo ve mně, když jsem opět pomyslela na její jméno, její oči, ze kterých bylo jasně vidět nebezpečí. A hlavně mi bylo divné, že jsem jí už hodně dlouho neviděla, a dokonce o ní ani neslyšela. Chvíli jsem si s ním hrála v dlani a přemýšlela. Mám se ho zbavit… Ale jak? Přemítala jsem. Nakonec jsem si vzpomněla na to, co už jsem jednou udělat chtěla. Vyběhla jsem z pokoje, po schodech dolů a mířila ven. Byla už tma. Seběhla jsem až na silnici a porozhlédla se. I když byla tma, necelých dvacet metrů ode mě jsem zahlédla to, co jsem hledala. Kanál. Rychle jsem běžela k němu. Klekla jsem si nad něj a naposledy si prohlédla falešný křížek. Byl naprosto totožný s tím mým, skutečným. Natáhla jsem ruku tak, že křížek visel přímo nad jedním otvorem do kanálu. Najednou jsem za sebou uslyšela tiché kroky a celá jsem ztuhla. Nechoď nikde sama, Bell. Hlavně ne v noci… ozvala se mi v hlavě Alicina slova a já ihned litovala svého činu. Kroky byly blíž a blíž…
"Ách… Takže ty jsi Bella…"ozval se za mnou tichý, ale přesto nebezpečný ženský hlas. Celá jsem zkoprněla a stiskla falešný křížek, co jsem měla v ruce. Opatrně jsem se otočila a postavila se. Necelé čtyři metry ode mě stála dívka, kterou jsem už viděla. Nejen ve škole, když přijela pro Edwarda, ale vídala jsem jí i ve snu. Bohužel, tohle nebyl sen… Byla bych neskonale šťastná, kdyby se mi to jen zdálo. Ale tohle byla realita. Proti mně stála Salome…
Nasucho jsem polkla. Zachovej klid… Nedej najevo svůj strach… radil mi můj vnitřní hlas. To se ozval až teď? Po tom týdnu, co jsem ho potřebovala, až teď?! Jemu se to řekne… Nedej najevo svůj strach, když se celá strachem jen klepu? Jde to?
"Co mi chceš, Salome?"zeptala jsem se s pevným hlasem. Jen se zlověstně usmála a udělala krok stranou. Pořád jsem se snažila stát čelem k ní…
"Vidím, že víš, s kým máš tu čest…"její zlověstný úsměv se ještě víc roztáhl.
"Čest"odfrkla jsem si pohrdavě a její úsměv ihned zmizel. Vystřídal ho chladný pohled. Její oči plály opět tou touhou po zabíjení… V tuhle chvíli jsem se jen modlila, aby platila ta ochrana i na ní a ona nemohla blíž, než už je. Bála jsem se...
"Víš, Bello… Už dlouho jsem si s tebou chtěla promluvit, ale nejdřív mě k tobě nikdo nechtěl pustit. A potom ti Edward dal ten kříž a celé to tím ještě zpackal! A tak byla možnost za tebou přijít jenom v noci, ve snu… Snad ti to nevadilo, že?"usmála se mile, ale nedala mi šanci nic namítnout, protože hned pokračovala.
"Víš, původně jsem chtěla jen pomstu… Pomsty jsou moje specialitky, víš? Chtěla jsem se ti pomstít za to, že jsi mi odvedla Edwarda a on stále myslel jen na tebe, místo na mě… Ale teď bych ti chtěla spíše poděkovat… Za to, jak ho od sebe odháníš, a potom sis začala ještě románek s Markem… Pěkně mu ubližuješ, perfektně by ses hodila na to být jako my… Ale bohužel… Takže ti děkuji, za to, že ho nechceš a že mi ho přenecháš… Váš vztah by stejně neměl smysl… Přirovnala bych to k rasismu, i když tohle rasismus rozhodně není. Ale rasisté odmítají, aby se pářil jeden druh lidí s druhým, hodně odlišným, než je ten jeho… Tohle je přesně váš případ. Neměli byste budoucnost, ty bys stejně jednou zemřela… Je lepší, když budu s Edwardem já. Naše dítě by mělo takříkajíc čistou krev… Ale ty sis v nás zašla zalíbení, jak jsem si všimla… Skoncovat s Edwardem a začít si s Markem, to chce pořádnou odvahu… To je ode mě tak všechno, co jsem ti chtěla… Díky tomu falešnému kříži jsem přesně věděla, kde jsi, bylo to jako kdybys měla na sobě štěnici, která mi přesně říkala, kde se právě nacházíš… Teď bych si na tebe mohla klidně i sáhnout, kdyby mi Cullenovi opět nepřekazili plány a nedali ti opět ten pravý, co jsem ti v noci vzala a vyměnila za ten druhý!"řekla a jejich jméno vyslovila s opovrhováním. Já se v tuhle chvíli nezmohla na nic jiného, než ji tupě sledovat. Z toho, co mi říkala, jsem rozuměla každému pátému slovu, většinou jsem nevěděla, co mi říká… Na co tím naráží….
"A když mám v plánu vrátit se k Edwardovi?"namítla jsem a ona po mě hodila zlobným pohledem. Vím, že by se nehodilo ji dráždit, ale nemohla jsem si pomoct…
"To bych ti nedoporučovala, děvenko… Oproti mně nemáš šanci! Mohla bych tě rozdrtit jako červa. Ani bys nestačila mrknout… Oproti mně nic nemáš, žádné zbraně… Je to jako postavit se nahá proti ozbrojenému vojákovi, který má ty nejlepší zbraně! No jen si vem, co ty bys mi mohla udělat?!"řekla pohrdavě, ale já se usmála. Až jsem se divila, kde se ve mně ta kuráž bere. Udělala jsem krok ke kanálu.
"Tak, mohla bych začít s tímhle…"řekla jsem a opět dala ruku s křížkem nad kanál. Pustila jsem ho. Po chvíli jsme obě slyšely žbluňknutí, jak křížek narazil na vodní hladinu.
"Ups… Štěnice je fuč"řekla jsem hravě a udělala další krok k ní. Jen se na mě mračila a krok po krůčku odstupovala. Čím více se mračila ona, tím více jsem se usmívala já...
"Víš, Salome, boj není jen o zbraních, ale i o výhodách. No jen si vezmi, kolik ty máš výhod, oproti mně? Pokud chceš boj o Edwardovo srdce, máš ho mít! Ale já mám daleko silnější zbraň, než jsou všechny ostatní, které máš ty… Já už Edwardovo srdce mám, mám jeho lásku, ale co máš ty? To ty oproti mně nemáš nic… Nemluvě o tom, že dokud si nesundám tenhle kříž, ty ke mně nemůžeš!!"řekla jsem jí a ani si nevšimla, že stále zkracuji tu vzdálenost mezi námi. Salome si mě naštvaně měřila a pohledem vrhala blesky.
"Najdu si tě…"řekla výhružně a najednou přede mnou nestála. Zmizela… Jako kdyby byla duch. Otočila jsem se kolem své osy, ale vše bylo stejné, jako než přišla. I přes divný pocit, jsem se sebevědomě usmála a zamumlala:
"Budu čekat"
Podívala se naposledy směrem ke kanálu, kde před několika minutami skončil ten falešný křížek a vrátila se domů…

%20%E2%80%93%20okraj.png)





sa divím,že má odvahu jej odporovať