
31. kapitola- Rozcestí
S Markem jsme bohužel na té lavičce nemohli sedět dlouho. Po výhružném telefonátu od Charlieho, kde mi oznamoval, že pokud se do hodiny a půl nevrátím, Marka zatkne a je mu jedno, že nemá žádné důvody, jsme se radši zvedli a jeli domů. Domů jsme to stihli jen tak tak do Charliehova limitu, ale i tak už táta stál na verandě, ruce zkřížené na prsou a naštvaný obličej. Takhle to přece nemůže pokračovat! Musím mu vyvrátit jeho špatné mínění!! Povzdechla jsem si, naposledy se omluvně usmála na Marka, vzala si ze zadního sedadla krabici s šaty a šla domů. Abych tátovi ukázala, že mě opravdu naštval, jsem kolem něj prošla, nepozdravila ho a ani se na něj nepodívala. Však on přijde sám, znám ho! Jedinou zastávku, než jsem zamířila k sobě do pokoje, jsem provedla jen v předsíni, abych si sundala boty a bundu.
Ale i tak jsem slyšela Charlieho, jak mě následuje. Přešla jsem chodbu a šla ke schodům.
"Nebudeš jíst?"ozval se za mnou tátův hlas, ale já se nezastavovala.
"Ne"řekla jsem naštvaně a pokračovala ve své cestě, kterou jsem v podstatě ani nepřerušila. Ani jsem se nepodívala na tátovu reakci, ale podle ticha jsem usoudila, že ho můj tón zarazil. Vyšla jsem schody a vešla k sobě do pokoje. Zabouchla jsem za sebou dveře, krabici položila na svůj stůl a natáhla se na postel. Ovšem to bylo moc rychle. Neuvědomila jsem si, že na posteli něco je. Rychle jsem se prohnula v zádech a rukou nahmatala to něco, na co jsem si lehla. A už podle tvaru jsem poznala, o co jde. Znovu jsem se položila a překulila se na bok. V rukou jsem si hrála, s teď už bohužel trochu pochroumanou, růží. Nechtěla jsem brečet… Aspoň ne teď! Věděla jsem, že to na mě večer v posteli všechno dopadne a já to neunesu, ale teď jsem se snažila slzy zadržet. Aspoň dokud hrozí to, že by přišel Charlie…
Když Charlie nepřišel ani po dvou hodinách, rozhodla jsem se udělat první krok sama. Sešla jsem dolů a našla ho, jak jinak, sedět v obýváku a před ním televize, kde zrovna dávali zápas. Skoro nevzhlédl, když jsem za ním přišla.
"Tati, musíme si promluvit"začala jsem a čekala na jeho reakci. Jen ke mně natočil hlavu, ale očima pořád sledoval zápas.
"Nemůže to chvilku počkat, Bells?"zakňoural. Tak on teď dává přednost nějakému zápasu před svou dcerou?! Naštvala jsem se, natáhla se po ovladači a televizi vypnula.
"Ne, to teda nemůže!"řekla jsem zároveň s tím, když televize utichla a Charlie na mě vrhl rozhořčený výraz. Po chvíli ale nasadil neutrální masku. Zřejmě mu došlo, že nemá cenu se se mnou teď hádat kvůli zápasu.
"O co jde?"zeptal se stále mírně nevrle.
"O dnešní ráno… A noc"řekla jsem vážně.
"To už jsme vyřešili…"namítl nahněvaně.
"No to teda ne! Tys to vyřešil, na můj názor ses neptal!"vyčetla jsem mu naštvaně.
"A co chceš řešit, Bello?!"zvolal opět mírně pobouřeně a já v něm opět začínala poznávat toho Charlieho, kterého jsem poznala dnes ráno…
"Chci ti říct, kde jsem byla!"odpověděla jsem mu.
"Ale vždyť já to vím!"rozčiloval se, ale já ho ihned zmrazila pohledem. Chvíli jsem ho pozorovala, než se zklidnil. Po chvíli si silně povzdechl.
"Dobře, dobře… Spusť"pobídl mě a já se sama pro sebe usmála, vědouc, že mám aspoň malou naději na to, abych mu to vysvětlila…
"Dnes v noci jsem byla sama v La Push…"začala jsem, ale Charlie si ihned odfrkl. Nevěřil mi…
"Co takhle poslouchat a neskákat mi do řeči?"vyjela jsem zostra. Charlie protočil očima, ale po chvíli se pohodlněji usadil na znamení toho, že můžu začít…
"Včera vznikl… jistý konflikt mezi mnou a Edwardem… Edward se naštval a odmítá se mnou mluvit… Potom, jak víš, jsem se kvůli tomu pohádala i s Alicí… Vše jen kvůli tomu, že jsem včera začala chodit s Markem… Když si vzpomeneš na to, o čem jsme se bavili včera, když ses mě ptal, jestli miluju Edwarda anebo Marka, odpověděla jsem ti, že Edwarda miluju, zatímco cítím, že k Markovi mě něco táhne… A potom jsi mi dal tu krabici od Alice… V té krabici byly šaty, ta růže a dopis… O dopisu nechci mluvit, ale tu růži jsem dostala od Edwarda… A ty šaty od Alice na tu soutěž… Všechno to na mě dolehlo, potřebovala jsem si to všechno promyslet, jestli dělám správné rozhodnutí, ale tady to nešlo. Mezi těmi čtyřmi stěnami se nedalo přemýšlet o takových věcech! A tak jsem si vzala tu růži, teple jsem se oblékla a vyrazila do La Push… Tam jsem seděla na útesu několik hodin a přemýšlela nad tím vším, co se mi tu stalo… Nejhorší je, že jsem nepřišla vůbec na nic, ale byla jsem tak strašně ráda, že jsem mohla být někde sama a promyslet si to všechno, aniž by mě někdo rušil a otravoval… A potom jsem přijela domů, kde jsi mě čekal ty… Tati, vyložil sis to úplně jinak, než to bylo!"popsala jsem mu stručně to, co se dělo dnešní noc. On několik minut mlčel. Sledoval své ruce v klíně a občas hodil rychlým pohledem po mně, ale potom se opět začal věnovat svým rukám.
"Proč by Alice kupovala další šaty, když už jedny máš? Nejen jedny…"nedal se, i když jsem věděla, že tohle je jen jeden z těch posledních zoufalých výkřiků, jak si prosadit svou pravdu.
"Snad ji znáš, ne? A proč bych je tedy dostala od Marka, hm?"odpálkovala jsem ho a věděla, že mám vyhráno.
"Ehmm… No dobře, Bello, ruším ti zaracha, ale to nic neřeší! Řekněme, že ti věřím, ale stejně mám pochybnosti… Dám ti vědět, až ty pochybnosti zmizí… Promiň za to ráno…"řekl a omluvně se usmál. A já věděla, že to není jen kvůli tomu ránu… Usmála jsem se a přešla k němu. Zabořila jsem mu hlavu do hrudi a objala ho kolem pasu. Po chvíli jsem ucítila jeho paže na svých zádech.
"Mám tě rád, Bells''řekl mi a rukou mi začal přejíždět po zádech.
"Já tebe taky, táto…"odpověděla jsem mu. Chvíli bylo ticho.
"Ehm… A myslím, že můžete přestat pátrat po té bláznivé dívce…"nadhodila jsem a uchichtla se.
"Proč?"zarazil se.
"To jsem byla já… Jak jsem se včera vracela z Sheltonu, tak jsem byla duchem mimo a málem mě přejelo auto. Byla jsem vystrašená a zmatená, potom jsem mu ani neodpověděla a utekla jsem… Proto si musel myslet, že potkal blázna…"řekla jsem provinile, ale Charlie se začal pěkně nahlas smát. Dokonce mě musel pustit a znovu se posadit, jak moc se smál. Po chvíli jsem se k němu musela přidat…
"Ale to, že jsem ti odpustil, neznamená, že budeš kašlat na školu stejně jako teď… Ty známky si opravíš!"řekl vážně, když se jeho smích aspoň trochu utišil. Zatímco mě po této větě ihned přešel… Nakonec jsem jen přikývla. S Charliem jsme si potom užili docela pěkný večer, kdy jsme se dívali na různé filmy, a já šla spát asi kolem půlnoci…
Ráno jsem měla velmi nepříjemné vzbuzení. Po hrozné noční můře, ve které opět figurovala Salome, jsem se rychle vymrštila do sedu a posléze neodhadla rozmezí postele a spadla na zem. Povzdechla jsem si, sesbírala ze země peřinu, kterou jsem stáhla s sebou a vrátila ji zpět na postel. Neobtěžovala jsem se s tím, že bych ustlala. Otočila jsem se zády k posteli, opřela se o ní a pokrčila nohy, které jsem si objala rukama. Co se mi to děje?! pokládala jsem si v duchu stále dokola tu samou otázku. Můj stav se teď už opravdu dá přirovnat k zoufalému… Ale ať jsem se v tuhle chvíli snažila sebevíc, nedokázala jsem si vzpomenout, o co přesně v tom snu šlo. Ale v duchu mi kolovalo pořád to samé jméno…
Salome…
…Salome…
……Salome…
………Salome…
Chytla jsem se za hlavu, ve snaze to jméno vymazat z mé mysli. Dokonce jsem si zacpala uši, ale to bylo stejně zbytečné, když se ten hlas, co říkal to jméno, ozýval uvnitř mé hlavy a ne zvenčí… Zajela jsem si prsty mezi vlasy a ruce si tiskla k hlavě. Měla jsem pocit, že se mi brzy rozskočí…
" Ne! Prosím ne!!"zasténala jsem pološeptem.
SALOME……
"Mlč!"zvolala jsem zoufale a ruka mi vystřelila ke krku. Pořád se tam pohupoval křížek. Měla jsem sto chutí něco rozbít, a tak jsem si ho strhla z krku a hodila ho asi dva metry od sebe na zem… Vše rázem ustalo. Nic jsem neslyšela…
"Bell?"vtrhl do pokoje ustaraný Charlie. Nedalo se nevšimnout jeho ještě víc ustaranému pohledu, když mě spatřil sedět na zemi. Musela jsem určitě vypadat příšerně. Ne, že bych jindy po ránu vypadala líp…
"Bello!"zvolal vylekaně a rychle šel ke mně. Dřepl si přede mě a ustaraně se na mě podíval. Nedošlo mi, že brečím, dokud jsem na Charlieho skoro neviděla a on se nenatáhl, aby mi ty slzy z tváří setřel.
"Bell, co se děje?"ptal se naléhavě a nechal jednu svou ruku na mé tváři. Mám mu to říct? Můžu mu to všechno vlastně říct? Bylo to dilema… Jako kdybych stála na rozcestí a rozhodovala se, kterou cestu zvolím. Byli jen dvě cesty, obě vypadaly naprosto stejně, ale zároveň byly obě hrozně odlišné. Jako kdybych stála na kraji lesa… Jedna cesta vedla hlouběji do lesa, zatímco ta druhá z lesa ven… Nemusela jsem se ani moc rozmýšlet, kterou cestu zvolím. Ta, co vedla z lesa ven, vedla k lidem. K otevřenosti, k zrakům celého světa. V tom světě bych mohla říct Charliemu, Angele i ostatním, co všechno mě tíží, co mě těší… A žila bych normální, běžný život… Zatímco ta druhá, která vedla hlouběji do lesa, mi slibovala samotu, tajemství, ticho, volnost… Nemusela bych se se vším svěřovat, protože bych nemohla a víc se přibližovala tomu druhému světu. Kráčela bych sama lesem, lidi potkávala jen málokdy, měla bych možnost dělat si, co chci, měla bych klid… Ale i ta cesta měla své zápory. Tajemství a nejistotu… Nikdy nevíte, co vás na dalším kroku čeká. Nevíte, jestli tam není nastražená past a vy se do ní nechytíte. Nevíte, kolik vám zbývá času… Jestli příští krok bude váš poslední anebo přejdete celý les bez zranění a možná naleznete svůj skutečný domov… A já si zvolila. Zvolila jsem si cestu lesem. Cestu plnou tajemství a nebezpečí. Co by byl život bez tajemství a nebezpečí? Odpověď je zcela jasná… Nuda… A pojmenování "rozcestí" je velice nepřesné. Příliš chabé. Mohlo by to být rozcestí stejné, jako každé jiné. Ale tohle bylo něco víc… Bylo to rozcestí života… Mého života… Zvolila jsem si, už není cesty zpět…
"Nic"odpověděla jsem mu na jeho předešlou otázku poměrně klidně. Tak moc klidně bych to od sebe samé nečekala ani já. Pochybovačně se na mě podíval.
"Neumíš lhát, Bell"pokáral mě nevesele.
"Ale já nelžu. Opravdu se nic neděje, jsem v pohodě"ujistila jsem ho. Když to vypadalo, že jsem ho moc nepřesvědčila, ještě jsem se usmála, abych svým slovům dodala na pravdivosti, i když pravdivá nebyla ani trochu… Po chvíli si povzdechl, spustil svou ruku z mé tváře a postavil se. Věděla jsem, že mám vyhráno a že jsem úspěšně zdolala první překážku, kterou budu muset zdolávat víc než často. Lhát a přesvědčovat Charlieho o opaku… Ale taky jsem věděla, že odteď si na mě a hlavně na mé chování, bude dávat Charlie velký pozor a chytne se jakékoli nejistoty z mé strany, aby přišel na to, že nic není takové, jak to vypadá a jak mu povídám… Jakmile Charlie odešel, zvedla jsem se a přeběhla do koupelny, abych se připravila na nový školní den. Tento den byl nový ve více ohledech. Na svůj sen o Salome jsem si už ani nevzpomněla…
So much for my happy ending
Oh oh, oh oh, oh oh...
Oh oh, oh oh, oh oh...
Tolik na téma můj happy end
Oh, oh, oh oh (2x)
Oh, oh, oh oh (2x)
Jakmile jsem sešla dolů, čekal na mě Charlie s připravenou snídaní, kterou jsem velice uvítala. Snědla jsem vše, co mi Charlie přichystal a potom se hned zvedla, když jsem si uvědomila, že jsem se doma zdržela víc, než obvykle. Do školy to stihnu jen tak tak. Rychle jsem se rozloučila s Charliem, vzala si školní tašku a běžela ven do deště. Rychle jsem nasedla do svého auta a vyjela směr škola.
Let's talk this over
It's not like we're dead
Was it something I did?
Was it something You said?
Don't leave me hanging
In a city so dead
It's not like we're dead
Was it something I did?
Was it something You said?
Don't leave me hanging
In a city so dead
Promluvme si o tom
Vždyť přece nejsme mrtví
Bylo to něco, co jsem udělala?
Bylo to něco, co jsem řekla?
Nenech mě jen tak prostě být
V tom ponurém městě
Vždyť přece nejsme mrtví
Bylo to něco, co jsem udělala?
Bylo to něco, co jsem řekla?
Nenech mě jen tak prostě být
V tom ponurém městě
V autě se mi, ani nevím proč, v mysli vynořila moje slova, která jsem řekla včera Markovi. Bojím se. Nebojím se toho, že bych zkazila tanec… Bojím se toho, že učiním nějaké rozhodnutí, které bude nakonec nesprávné a pak už nebude cesty zpět… Ale z toho rozhodnutí, které jsem učinila před chvílí doma, jsem měla zatím dobrý pocit. A strach? Ten jsem neměla vůbec…
Held up up so high
On such a breakable thread
On such a breakable thread
Viset tak nahoře
Jen na tenoučké nitce
Jen na tenoučké nitce
× × ×
You were all the things I thought I knew
And I thought we could be
You were everything, everything that I wanted
We were meant to be, supposed to be, but we lost it
And all the memories, so close to me, just fade away
All this time you were pretending
So much for my happy ending
Oh oh, oh oh, oh oh...
And I thought we could be
You were everything, everything that I wanted
We were meant to be, supposed to be, but we lost it
And all the memories, so close to me, just fade away
All this time you were pretending
So much for my happy ending
Oh oh, oh oh, oh oh...
Býval jsi všechno, o čem jsem si myslela, že znám
A myslela jsem si, že
By to mezi námi mohlo fungovat
Byl jsi všechno, všechno
Co jsem chtěla
Byli jsme určeni jeden pro druhého
Měli jsme být spolu
Ale ztratili jsme to
Všechny vzpomínky, pro mě tak důležité
Se prostě rozplynuly
Celou dobu jsi předstíral
Tolik na téma můj happy end
Oh oh, oh oh, oh oh…
Do školy jsem to stihla, i když jsem nejela podle správných dopravních předpisů, na poslední chvíli. Bylo asi posledních osm minut do začátku první hodiny. Doufala jsem, že při matematice, když sedím s Alicí, budu mít možnost si s ní promluvit a omluvit se jí za to, co jsem jí řekla, a tak jsem pospíchala, abych na to měla ještě aspoň o trochu víc času. Nejdřív jsem si ale musela doběhnout do svojí skříňky, abych si tam nechala oblečení na tělák, které jsem si přivezla z domu. Otevřela jsem si skříňku pomocí kódu a prudce ji otevřela. Vypadl z ní lísteček. Pomalu se s otáčivými pohyby snášel k zemi. Zamračila jsem se nad nevědomostí, že nevím, co to je a sehnula se pro něj. Na jedné straně tam nic nebylo, a tak jsem ho otočila.
Přijeď k nám…
…Alice
Zamračila jsem se. Co to má znamenat? Oni nebudou ve škole? Proč by mi tu Alice nechávala lísteček? Rychle jsem si sáhla do kapsy pro mobil. Aniž bych si uvědomila, co dělám, vytočila jsem Alicino číslo a přiložila si telefon k uchu. Ozvalo se jedno zapípnutí, než mobil ohluchl.
You've got your family
I know what they say
They tell you I'm difficult
But so are they
But they don't know me
Do they even know you?
All the things you hide from me
All the shit that you do
I know what they say
They tell you I'm difficult
But so are they
But they don't know me
Do they even know you?
All the things you hide from me
All the shit that you do
Máš svoji rodinu
Vím, co říkají
Vyprávějí ti, že
Je to se mnou těžké
Ale s nimi taky
Ale oni mě neznají
Znají tě vůbec?
Všechny ty věci, které přede mnou skrýváš?
Všechnu tu hrůzu, kterou děláš?
Vím, co říkají
Vyprávějí ti, že
Je to se mnou těžké
Ale s nimi taky
Ale oni mě neznají
Znají tě vůbec?
Všechny ty věci, které přede mnou skrýváš?
Všechnu tu hrůzu, kterou děláš?
"Haló, Alice?"spustila jsem hned do telefonu.
"Litujeme, ale volané číslo neexistuje…"ozval se z telefonu hlas operátora. Ještě chvíli jsem si nechala mobil ztuhle u ucha a poslouchala pořád dokola "Volané číslo neexistuje"… Oni si rušili mobily? Bylo to… kvůli mně? Věděli, že jednou budu volat? Začala mě zaplavovat panika a zoufalství. Ale ještě stále jsem se držela naděje, že je potkám tady někde ve škole. Rychle jsem zabouchla dvířka skříňky a rozeběhla se do třídy. Do učebny jsem vstoupila stejně se zazvoněním, ale toho jsem si nevšímala. Hlavně mě zajímalo, jestli tu bude Alice. Ihned jsem se podívala k naší lavici a zalila mě nová vlna zoufalství, že Alicino místo vedle mě je prázdné. Veškerá naděje mě opustila… Sklopila jsem hlavu a sklesle došla až ke svému místu. Jen co jsem se posadila, vešla do třídy Polly a začala s výkladem.
You were all the things I thought I knew
And I thought we could be
You were everything, everything that I wanted
We were meant to be, supposed to be, but we lost it
And all the memories, so close to me, just fade away
All this time you were pretending
So much for my happy ending
And I thought we could be
You were everything, everything that I wanted
We were meant to be, supposed to be, but we lost it
And all the memories, so close to me, just fade away
All this time you were pretending
So much for my happy ending
Býval jsi všechno, o čem jsem si myslela, že znám
A myslela jsem si, že
By to mezi námi mohlo fungovat
Byl jsi všechno, všechno
Co jsem chtěla
Byli jsme určeni jeden pro druhého
Měli jsme být spolu
Ale ztratili jsme to
Všechny vzpomínky, pro mě tak důležité
Se prostě rozplynuly
Celou dobu jsi předstíral
Tolik na téma můj happy end
A myslela jsem si, že
By to mezi námi mohlo fungovat
Byl jsi všechno, všechno
Co jsem chtěla
Byli jsme určeni jeden pro druhého
Měli jsme být spolu
Ale ztratili jsme to
Všechny vzpomínky, pro mě tak důležité
Se prostě rozplynuly
Celou dobu jsi předstíral
Tolik na téma můj happy end
It's nice to know you were there
Thanks for acting like you cared
And making me feel like I was the only one
It's nice to know we had it all
Thanks for watching as I fall
And letting me know we were done
Thanks for acting like you cared
And making me feel like I was the only one
It's nice to know we had it all
Thanks for watching as I fall
And letting me know we were done
Je krásné vědět, že jsi tu byl
Díky za to, že jsi dělal, že
Ti na mě záleží
A dával jsi mi pocit, že
Jsem jediná
Je krásné vědět, že jsme to všechno měli
Díky, že se díváš, jak padám
A dáváš mi na vědomí, že
To je všechno pryč…
Díky za to, že jsi dělal, že
Ti na mě záleží
A dával jsi mi pocit, že
Jsem jediná
Je krásné vědět, že jsme to všechno měli
Díky, že se díváš, jak padám
A dáváš mi na vědomí, že
To je všechno pryč…
(2x)You were everything, everything that I wanted
We were meant to be, supposed to be, but we lost it
And all the memories, so close to me, just fade away
All this time you were pretending
So much for my happy ending
Oh oh, oh oh, oh oh...
We were meant to be, supposed to be, but we lost it
And all the memories, so close to me, just fade away
All this time you were pretending
So much for my happy ending
Oh oh, oh oh, oh oh...
(2x)Byl jsi všechno, všechno
Co jsem chtěla
Byli jsme určeni jeden pro druhého
Měli jsme být spolu
Ale ztratili jsme to
Všechny vzpomínky, pro mě tak důležité
Se prostě rozplynuly
Celou dobu jsi předstíral
Tolik na téma můj happy end
Oh oh, oh oh
Co jsem chtěla
Byli jsme určeni jeden pro druhého
Měli jsme být spolu
Ale ztratili jsme to
Všechny vzpomínky, pro mě tak důležité
Se prostě rozplynuly
Celou dobu jsi předstíral
Tolik na téma můj happy end
Oh oh, oh oh
× × ×
Matematika s Polly uběhla ani nevím jak. Po hodině jsem šla posmutněle na další hodinu, než mě doběhla Angela.
"Ahoj, Bell!"pozdravila mě zvesela, když se přizpůsobila rychlosti mé chůze.
"Ahoj, Ang"odpověděla jsem jí, ale znělo to spíš jako povzdech. Všimla si toho…
"Děje se něco?"zajímala se hned. Nesmíš jí to říct! Křičela jsem na sebe v mysli, i když mi to bylo líto, že jí musím lhát…
"Ne, nic… Jen mě mrzí, že se přesunula ta soutěž…"zalhala jsem a doufala, že Ang mojí lež nepozná.
"To mě taky! Poslyš, kde jsi byla od čtvrtka, že jsi nebyla ve škole?"ptala se hned. Co jí mám říct? Mysli, Bello, mysli!
"S Edwardem jsme trénovali ty tance, abychom tam nejeli nepřipravení…"vymyslela jsem si. Hodilo se mi to jako dobrá výmluva. Angela tomu nejspíš uvěřila, protože dál už se na nic neptala… Jak jsem si myslela, ve škole nebyl nikdo z nich. Ale i tak jsem si přála, aby tu byl aspoň Edward, i když to nebylo moc pravděpodobné… Alicin vzkaz, co jsem měla v kapse, mi připadal, že váží kilo a ne jen několik málo gramů. Pořád jsem nad tím musela myslet, nešlo se soustředit na něco jiného, než na přemýšlení, co mi má Alicin vzkaz říct. Připadalo mi, že je to opět jedna z hádanek, i když to bylo tak jasné, co mi chce říct. Chtěla, abych přijela k nim domů… Ale přesto mi bylo divné… Když mi zbytek jejich rodiny brání, abych s ní a Edwardem mluvila, změnili si telefonní čísla, jak by mě tedy potom mohli nechat, abych přijela až k nim domů a promluvila si s nimi?
"Bello, co je to dnes s tebou?"probral mě z přemýšlení Angelin hlas.
"Ne, nic… Proč?"zajímala jsem se a nabrala si na vidličku salát, aby to nevypadalo tak divně, že sedím na obědě, koukám "do blba" a nic nejím…
"Nevím… Celý den mi přijdeš… Taková duchem mimo…"postěžovala si. Jen jsem se zasmála, abych aspoň trochu odlehčila atmosféru, ale v ten okamžik jsem se rozhodla. Nezamýšleně jsem zvážněla, opět si vzala do ruky mobil a vytočila, dnes už poněkolikáté, Alicino číslo. Když jsem opět uslyšela hlas operátora, kde mi oznamoval, že volané číslo neexistuje, postavila jsem se k odchodu.
"Ty někam jdeš?"zeptala se dotčeně Angela. Zřejmě ji štvalo, že jí celý den věnuji tak málo pozornosti a nic jí neříkám.
"Ehm… Promiň, musím, Ang… Zítra ti to vynahradím! Měj se!"řekla jsem, odnesla svůj tác se skoro nedotčeným jídlem a pospíchala z jídelny na parkoviště, kde jsem rychle nasedla do auta a vyjížděla směrem, který vedl k jejich domu. Doufala jsem, že jejich dům budu schopná najít, když jsem tam byla zatím jen asi dvakrát…
Nakonec mi štěstí přálo a já odbočku k jejich domu našla hned napoprvé. Pořád pršelo, takže jsem se sama sobě divila, že jsem ji našla. Ale štvalo mě, že je všude bláto. Ale cíl mé cesty, pokud tedy nějaký bude, mi za to stojí! Zaparkovala jsem auto těsně u vjezdu na jejich pozemek a vystoupila. Už to, že tu nikde nebyla jejich auta, ve mně budilo neblahé tušení a velmi špatný pocit. Nasadila jsem si kapuci a rychle přeběhla na jejich verandu, nedívajíc se nikde kolem. Kapuci jsem si sundala až na verandě, ale i tak jsem dost promokla, než jsem se sem dostala. Udělala jsem krok ke dveřím a velkými skleněnými okny nahlédla dovnitř. A vyděsilo mě, když jsem nic neviděla. Vypadalo to tak… opuštěně! Jednou z mých posledních nadějí byl zvonek. Natáhla jsem ruku a zazvonila. Zvuk zvonku jsem slyšela až tady venku, i přes ten déšť bubnující do přístřešku. S každou další vteřinou jsem cítila, jak mi srdce bije rychleji a rychleji, byla jsem plná očekávání, jestli někdo přijde otevřít a stále jsem se dívala dovnitř tím malým okénkem. Nic… Ani sebemenší pohyb, ani zvuk. I když tu je otázka, pokud bych vůbec něco přes ten déšť slyšela. Sebrala jsem odvahu a ruku položila na kliku. Zmáčkla jsem jí a přitáhla, ale nešlo to. Bylo zamčeno. Začínala se mě zmocňovat hysterie. Zkusila jsem ještě zaklepat na to okýnko, jako poslední zoufalý výkřik, ale nic se nedělo. Otočila jsem se a sešla dolů po schodech, opět jsem se vystavila dešti. Udělala jsem pár kroků vzad a podívala se na jejich dům z lepší perspektivy. Teď, když tu nikdo nebyl, mi to nahánělo hrůzu. Déšť mi začal padat do obličeje, ale to už mi bylo jedno. Ani kapuci jsem neměla, stejně by mi v tomhle nepomohla. Teď jsem si připadala jako pitomec, ale musela jsem to zkusit.
"Alice?!!!"zvolala jsem z plných plic. Nic… Abych pravdu řekla, ani mě to nepřekvapilo… Abych svojí blbosti přidala na síle, začala jsem si mluvit sama pro sebe. Je to hádanka… ozvala se mi v hlavě moje slova z dnešního dopoledne…
"Tak co, Alice? Mám něco hledat? Jsem tu za nějakým účelem?"začala jsem si brblat a přitom jsem začala obcházet jejich dům, abych náhodou viděla něco víc, i když mi bylo jasné, že nic víc neuvidím.
"Nejsem tu jen tak, viď? Nechalas mi tu nějaké vodítko, jak tě najít? Ty se mnou chceš mluvit, že jo? Jinak bych tu nebyla…"i když mi ta slova přišla jako naprostá pitomost, jako další známka toho, že mi přeskočilo, musela jsem uznat, že mě to nejspíš vede správným směrem. Byla jsem si skoro jistá, že mám pravdu v tom, v čem si myslím… Obešla jsem celý dům a pořád si pro sebe mumlala.
"Nějaké vodítko… Nějaká spojitost… Něco!"řekla jsem, ale jakmile mi na tu věc padl zrak, zůstala jsem strnule stát a byla jsem schopná jen zírat. Měla jsem co dělat, abych se udržela na nohou. Je možné, že jsem si toho předtím nevšimla? Ale vidět to, vědět, že si nedělali srandu, mě neuvěřitelně bolelo… Před jejich domem visela velká bílá cedule s nápisem "For Sale", která se pohybovala sem a tam s nárazy větru. Oni to myslí vážně… Dalo mi hodně sil, abych se nerozbrečela. Musela jsem odvrátit zrak, byla jsem na pokraji sil.
"Tak co po mně chceš, Alice?!!!"zakřičela jsem směrem k domu hystericky. Ta cedule byla jako magnet, musela jsem k ní pořád vracet zrak… Na prodej, v případě zájmu volejte Alici Cullenovou, pod tím číslo… Nemohla jsem tu zůstávat… Otočila jsem se a šla směrem k autu. Už už jsem odemykala auto, když v tom mi to konečně došlo.
Nějaké vodítko…
Volejte Alici Cullenovou…
To číslo!!!!
Rychle jsem se otočila a běžela zpátky k té ceduli. Nadávala jsem si, že jsem na to nepřišla dřív. Rychle jsem doběhla k domu, bylo mi jedno, že jsem proběhla několik kaluží a jsem mokrá jak myš… Rychle jsem vytáhla z kapsy mobil, doufajíc, že to mokro v mé kapse přežil. Rychle jsem vytočila to číslo, které bylo na ceduli, a dala si telefon k uchu. Ulevilo se mi, když jsem slyšela, že mobil vyzvání a neslyším opět hlas operátora. Mobil zazvonil dvakrát, když to Alice vzala.
"Haló, tady Alice Cullenová"představila se.
"Alice!"vydechla jsem úlevně. A myslím, že i z druhé strany bylo slyšet, že se jí ulevilo.
"Takže máte zájem o náš dům?"pokračovala.
"Co prosím?"vyjela jsem. Absolutně jsem to nechápala.
"Ano, dobře. Pokud tam deset minut vydržíte, přijedu tam a dům vám ukážu…"říkala zcela bezstarostně.
"Můžeš mi říct, co je to za divadýlko, Alice?" byla jsem naštvaná. Nejela jsem sem jen kvůli tomu, abych poslouchala, jak si mluví do telefonu a neodpovídá mi na otázky.
"Skvěle! Za deset minut jsem tam! Zatím nashledanou, paní Micková!"zněla její poslední slova, než zavěsila. Já tam chvíli stála s nevěřícným výrazem, ale rozhodla jsem se tím nezaobírat. Každopádně mi toho Alice bude muset hodně vysvětlit. Ale zatím jsem se držela naděje, že přijede… Rychle jsem si vyšla opět do sucha na verandu a čekala, až uvidím mezi stromy to moje oblíbené žluté Alicino autíčko… Netrvalo to asi sedm minut a na jejich pozemek přijelo ohromnou rychlostí Alicino auto. Prudce zabrzdilo, až kaluže kolem stříkaly vodu všude okolo. Alice vystoupila z auta a šla pomalým tempem ke mně. Já pomalu slezla schody, až jsem opět stála na dešti. Alice měla hlavu mírně skloněnou, ale i tak jsem viděla, že na mě zírá. Udělaly jsme obě ještě pár kroků k té druhé, než jsme stály asi dva metry od sebe a obě se zastavily. Chvíli jsme tam jen tak stály a hleděly té druhé do očí. Obě jsme měly provinilé výrazy. Pak jsem to já nevydržela a usmála se na ní. Ani jsem to nezaregistrovala, ale Alice už mi visela kolem krku.
"Ach, Bello!"zanaříkala a stále mě objímala.
"Alice, tak moc mě to mrzí!"zanaříkala jsem a víc ji stiskla. Ještě chvíli jsme se tam jen tak objímaly, déšť byl v tuhle chvíli vedlejší. Pak se ode mě Alice odtrhla a usmála se na mě.
"Pojď!"řekla, vzala mě za ruku a vedla mě ke dveřím od domu. Odemkla a společně jsme vešly dovnitř. Sundaly jsme si promoklé bundy a zamířily do obývacího pokoje. Posadily jsme se vedle sebe na pohovku a chvíli mlčely.
"Alice, hrozně se ti omlouvám za to všechno, co jsem ti řekla… Neměla jsem to říkat, ale já byla… Tak naštvaná!"omlouvala jsem se jí a zahanbeně sklopila hlavu.
"To je dobrý, Bello. Já tě chápu, taky se omlouvám… Vím, že jsi to z mé strany musela brát jako zradu, ale jinak to nešlo… Já ti to prostě nemůžu říct…"omlouvala se, ale po chvíli jsme přešly k jinému tématu.
Nakonec jsme si spolu celé odpoledne. Bylo toho tolik, co jsme si museli říct! Ale Alice si tu nejzáludnější otázku nechala nakonec.
"Bello, ty Edwarda miluješ?"zeptala se a bylo vidět, že jí na téhle otázce záleží. Dlouho jsem si promýšlela odpověď. Nakonec jsem přikývla.
"K Markovi mě něco táhne, ale nedokážu popřít a zapomenout to, co cítím k Edwardovi… Ale když odejdete teď, bude to pro mě milionkrát horší, než když jste odešli předtím, Alice… Já neunesu, pokud odejdete!"řekla jsem a snažila se potlačit knedlík v krku. Alice dlouho přemýšlela.
"Bello, nikdo z nás odsud nechce. Doufám, že jsi si jistá tím, co děláš… Teď ti nemohu nijak moc pomoct, ale slibuju, že když se rozhodneš pro nás, udělám opravdu všechno, abychom zůstali, a pomůžu ti. A začnu hned! Tenhle dům koupím já! To proto jsem do telefonu mluvila tak divně! Sebrali nám mobily, dali nám nové, abychom se s tebou nemohli zkontaktovat a tak jsem dnes ráno jen uprchla do školy, abych ti tam nechala ten vzkaz a doufala, že přijdeš na to, na co jsem chtěla… Doma jsem řekla, že jedu jen na nabídku k domu. Teď jim řeknu, že jsem ten dům prodala, ale neřeknu jim, že jsem ho koupila já. Jen aby měla dušička pokoj, znáš to… Jen tak, do úschovy…"řekla mi a já čím dál víc vykulovala oči, když mluvila.
"TY tenhle dům koupíš?"zeptala jsem se vyjeveně. Jen se zářivě usmála.
"Léta a léta šetření…"mrkla na mě. Když jsem překonala počáteční šok, zmohla jsem se jen na úsměv. Alice se podívala na hodiny a otráveně se po mě podívala zpátky.
"Bells, je mi líto, ale já musím jet… Budou se po mně shánět, a kdyby přišli na to, že jsem byla s tebou…"řekla smutně. Zvedla jsem se a dala jí ruku na rameno.
"To nevadí, Alice… Jsem moc ráda, že to pro mě děláš! Jsem ti hrozně moc vděčná!"řekla jsem upřímně. Ona se usmála a objala mě. Po chvíli se ale rychle odtáhla.
"Málem bych zapomněla! Na, tohle patří tobě…"řekla a podávala mi křížek. Nedůvěřivě jsem si ho od ní vzala…
"Nerozumím…"přiznala jsem se a ona se jen usmála.
"Salome ti ho vyměnila, Bells. Tohle je ten tvůj pravý… Vypadali oba dva úplně stejně, ale pravý je jen jeden… A to je tenhle. Prosímtě, toho druhého se ihned zbav!!!"naléhala a já si povzdechla.
"Dozvím se někdy něco víc o záhadách křížů?"zanaříkala jsem.
"Slibuju, že dozvíš… Až přijde čas… Teď si ho prosímtě nasaď a jen tak ho nesundávej! Ve Forks teď není bezpečno, Bell, dávej si pozor na každém kroku! Nechoď v noci ven sama, nikde nechoď sama, dívej se všude kolem, měj tenhle křížek pořád u sebe, nikdy, opravdu nikdy ho nesmíš sundat! Ani když budeš spát! Neboj, nepřetrhne se! Prosímtě, slib mi to, Bello… Udělej to kvůli Edwardovi, prosím…"prosila mě a vážnost čišela z každého jejího slova. A ta její slova mi naháněla opravdovou hrůzu… Roztřeseně jsem přikývla.
"A než si ho nandáš…"řekla rychle a přistoupila ke mně. Znovu mě objala.
"Bells, jakkoliv se rozhodneš, navždy zůstaneš v našich srdcích… Máš tam své čestné místo… A vždy ho tam budeš mít! Mám tě strašně moc ráda, Bells!"řekla.
"To já tebe taky, Alice… A nejen tebe… Prosím, neodjíždějte!"zaprosila jsem, než se ode mě odtrhla. Ihned jsem si nasadila křížek a ona udělala ještě pár kroků dál ode mě a omluvně se usmála.
"Jen ne, pokud to nebude bezpodmínečně nutné…"odpověděla mi s úsměvem a přešla ke dveřím. Hodila jsem po ní zmučený pohled a ona mi ho oplatila.
"Zatím se měj, Bello… A přemýšlej o tom, co vlastně chceš… Ahoj, Bells"rozloučila se se mnou a podržela mi dveře, abych mohla projít ven. Vzala jsem si bundu, prošla kolem ní a sledovala, jak zamyká dům. Pak se otočila ke mně, naposledy se na mě usmála a šla ke svému autu. Já taky vkročila do deště a po chvíli jsme za sebou vyjížděli na silnici, ale každá odbočila na jinou stranu, než ta druhá…

%20%E2%80%93%20okraj.png)





No som úplne napäatá,pre koho sa nakoniec Bella rozhodne..Dúfam že pre Edwarda...no teším sa na pokračovanie