close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

NTEC 30.kapitola-Domácí vězení

14. července 2009 v 13:14 | ewikk |  Neznám tě,Edwarde Cullene by Dara

30. kapitola- Domácí vězení


Seděla jsem na tom útesu celou noc. Nic mě netáhlo domů, všechno ve mně mě nutilo zůstat. A já s radostí poslouchala. Bylo mi jedno, že i přes to, že jsem na sobě měla horu oblečení, mi byla zima a párkrát jsem drkotala zuby, ale ani to mě nedonutilo odejít. Také mi bylo jedno, že budu celý den usínat ve stoje, protože jsem probděla celou noc. Na ničem mi nezáleželo. Ne v tuhle chvíli… Celou tu noc, připadalo mi to jako minuty a ne hodiny, co jsem tu seděla, jsem si kladla pořád dokola ty samé otázky a v hlavě mi kolovaly pořád ty samé myšlenky. Dokonce už jsem si na pár otázek dokázala vytvořit odpovědi. Anebo jsem aspoň cítila, že jsem blízko. Ale i tím, že jsem si byla schopná na pár otázek odpovědět, jsem si vytvořila další, ještě zapeklitější, než byly ty předtím. Takže když to shrnu, nepřišla jsem vůbec na nic…
Vždy, když jsem si myslela, že jsem na to přišla, vystanula na povrch otázka typu "A proč by to tak bylo?" a všechna ta nejistota byla zase zpátky a já mohla začít od začátku. Nakonec jsem tedy veškerou svou snahu vzdala a znovu se zadívala do těch dalekých vod. Sledovala jsem jednotlivé vlny, valící se rychle ke břehu. Pozorovala jsem orly a různé ptáky, kroužící nad oceánem, poslouchala jsem zvuky vln a lesa za mnou… Ale nejvíce ze všeho jsem si necenila nádherného výhledu, anebo vzácného ticha. Nejvíc jsem si cenila samoty… Ta krása okolní přírody nebo to ticho ještě více přidávaly domu skvělému pocitu uvnitř mě, ale největší podíl na tom pocitu měla samota. Kolikrát jsem za poslední dobu mohla být sama-a to myslím skutečně sama, bez toho, aniž by mě někdo rušil, aniž by byl někdo v mém okolí? Troufám si říct, že jsem toto tady snad nikdy nezažila. Bylo neuvěřitelné sledovat, jak se oceán postupně v dáli začíná zbarvovat do teplejších barev, a jak ty barvy postupně přicházejí víc a víc ke břehu, jako když vám upadne barva na malování, která se postupně rozlije a dostane se do každé skulinky. Bylo neskutečné sledovat, jak ta tmavá barva noci pomalu vyprchává a je z ní stále světlejší a světlejší. Jediná věc, která mi na tom skutečně vadila, byla ta, že zmizely hvězdy. Ty body světla, ty miliony světel, co tvoří různé obrazce, kterým se říká souhvězdí. Ale ještě více než hvězdy mě mrzelo, že zmizel měsíc… Ale ani to, že zmizel měsíc, mě nemrzelo tolik, jako vědomí, že musím domů. Znovu do civilizace, znovu k věčnému hluku. Znovu někam kde jsou lidé, kde nemůžu být sama… Bylo mi jasné, že dostanu pořádný trest, až přijedu domů, ale toho, že jsem sem šla, jsem nelitovala, a nikdy litovat nebudu…

Nikdy předtím, i když jsem tu byla jen dvakrát, když počítám i dnešek, jsem si neuvědomila, jak je to dlouhá cesta, od toho útesu k autu. Předtím mi to ani tak nepřišlo, protože jsem tu byla s Edwardem, s nímž mi čas ubíhal rychleji, než jindy, a včera jsem byla myšlenkami v jiných dimenzích, takže jsem si neuvědomovala, jak daleko jdu. Ale teď mě to doopravdy udivovalo… Stále jsem byla myšlenkami mimo, anebo se jen dívala do vln oceánu. A v duchu jsem si říkala, sem se musím ještě aspoň jednou vrátit…

Když jsem přijela k domu, doslova jsem měla problém udržet volant a dávat pozor na cestu, jak moc jsem se modlila, aby Charlie spal a nevšiml si mé noční absence. Bylo zvláštní, že až teď na mě dopadla všechna ta nervozita a strach, zatímco v La Push se mi obavy vyhýbaly velkým obloukem. Naposledy jsem se zhluboka nadechla a vystoupila z auta. Zamkla jsem ho a vydala se k domu. I když u La Push slunce dávno začalo vycházet, tady bylo ještě poměrně šero. Ale i tak jsem se bála udělat sebemenší zvuk, aby se Charlie náhodou nevzbudil. Pokud tedy nebyl vzhůru celou noc, jako já… Opatrně jsem strčila klíček do zámku a odemkla. V domě bylo ticho a tma. Dobré znamení! Rychle jsem vešla do předsíně a pokud možno s co největší opatrností zavřela vchodové dveře. Pak jsem si sundala boty a bundu a mířila dál po domě. Začínalo mě naplňovat štěstí, že snad konečně budu mít kliku a Charlie bude spát. Dokonce jsem si ani nerozsvítila, abych ho náhodou nevzbudila! Tím pádem jsem se málem přizabila na schodech, ale včas jsem se chytla zábradlí a několik vteřin ztuhle stála a poslouchala to ticho. Nic jsem neslyšela… A to byl ten problém! Ani Charlieho chrápání nebylo slyšet! Že by měl konečně klidnou noc, aniž by chrápal? Vyšla jsem poslední schody a po špičkách, s tou největší opatrností, jaké jsem byla schopna, jsem došla ke dveřím svého pokoje. Vzala jsem za kliku a otevřela. Naplněna štěstím, že se mise podařila a mě se podařilo proklouznout, jsem vešla do pokoje a hlasitě si oddechla. Natáhla jsem ruku po vypínači a rozsvítila. A hned, jak jsem to udělala, jsem měla chuť zase se otočit a jít pryč! Charlie seděl na mé posteli, před ním šaty a na tváři nakvašený výraz. Dlouhou chvíli bylo ticho, jen jsme se dívali tomu druhému do obličeje, já stále svírajíc v ruce růži, kterou jsem vlastně svírala v ruce celou noc…
"Ehm… Ahoj, tati''zamumlala jsem provinile. Ale jak říkám. Dnešní noci litovat nebudu… A on mlčel. Věděla jsem, že když mlčí, je to zlé. A když mlčel už pět minut, věděla jsem, že je to hodně zlé…
"Isabello…''začal, než se odmlčel. Jaký je další stupeň toho, že je to zlé? Je to hrozně hrozně moc zlé?
"Můžeš mi říct, kde jsi byla?''zeptal se pobouřeně a jeho obličej nejevil žádné známky emocí. Chvíli jsem si rozmýšlela odpověď…
"Venku…''špitla jsem nakonec. Jeho zrak padl na mou růži, co jsem měla v ruce. A mě došlo asi to samé, co jemu.
"Ty jsi byla za tím novým!''rozkřikl se na mě a vstal z postele.
"Cože? Né, nebyla!''odporovala jsem mu hned, zatímco on mě zmrazil pohledem.
"Prosímtě mi tu nelži! V životě jsi mi nelhala, Bello, tak s tím nezačínej!''řekl mi vážně a hrozil mi.
"Ale já nelžu!''zašeptala jsem zoufale.
"Bello!''okřikl mě, až jsem ucukla. V životě jsem ho neviděla takhle vyvedeného z míry.
"Víš, jak jsem se o tebe bál? Věděl jsem, že jednou to přijde, ale čekal jsem… Doufal jsem, že s někým normálním!''stále křičel. Tentokrát jsem se neudržela já.
"Cože? Tati, co si to o mě myslíš?! Já nikde s nikým nebyla! A pokud myslíš Marka, ten JE normální! Nemůžu si představit normálnějšího člověka!''zvolala jsem a hned svých slov litovala, protože Charlie mi zasadil hlubokou ránu. Ne tím, že mi uštědřil jednu ránu po hlavě, ale svými následujícími slovy.
"A co Edward?! Já rozhodně znám normálnějšího člověka, který by tě v noci netahal z domu, aby se s tebou…. NE! Edward je ten, kdo je normální! Když jsi byla s ním, byla jsi vzorná dcera i studentka, ale teď?! Jen se podívej na své známky! Polly mi říkala, že skoro propadáš ze dvou předmětů! A nezůstává jen u školy, Bello!''řekl a začal k tomu řvaní přidávat i ruce. A na tohle už jsem neměla co říct. Samozřejmě jsem měla kupu argumentů, ale nechtěla jsem ho naštvat ještě víc, než už byl.
"Mýlíš se, tati! Já nejsem nějaká běhna! Poslouchal jsi mě vůbec?! Kdy jsem ti říkala, že jsem se dala s Markem dohromady? Nebylo to teprve včera?! Znáš mě, tati, víš, že nemám takovou povahu vlézt s někým hned do postele!''řekla jsem mu už z čirého zoufalství.
"Já už nevím, čemu můžu a čemu nemůžu věřit! Měla ses vidět, jak jsi zářila, když jsi přišla! Mělas tak samolibý výraz, Bello! A ta růže, ty šaty tady, jak mi to chceš vysvětlit?!''křičel na mě a dal si ruce vbok. Já už se nadechovala, abych mu něco řekla, když vtom se ozval zvonek. Neuvědomila jsem si, že už je docela pozdě. Pozdě na má měřítka… Naposledy jsem se podívala na Charlieho, který ještě stále zhluboka dýchal, aby se uklidnil, a šla dolů otevřít. Slyšela jsem jeho kroky za sebou, jak mě následoval a já se děsila toho, co ještě přijde. A já věděla, že to nebude nic příjemného… Nadechla jsem se a vzala za kliku. Stál tam Mark, se samolibým úsměvem na tváři. Oh ne… Samolibý úsměv!
"Ahoj''pozdravil mě a ještě více se pousmál.
"Ahoj''pozdravila jsem ho nejistě a natáha se k němu jen pro letmou pusu. Doslova jsem cítila, jak mi Charlie provrtává očima díru do zad, jeho oči na mě jsou upnuté, že bych presně dokázala určit, kam se dívá.
"Jak ses měla?''zeptal se vesele a přešlápl z jedné nohy na druhou.
"Copak jste se před chvílí neviděli?!''řekl kysele Charlie, který postával u paty schodiště a Mark na mě vrhl zmatený pohled. Já jen zavrtěla hlavou.
"Prosím, nevšímej si ho! Je na mě naštvaný, dokonce i bezdůvodně na tebe! Potom ti to vysvětlím!''zašeptala jsem zoufale směrem k němu a zatáhla ho dovnitř. Ač jsem si neuvědomovala, co dělám, jsem ho chytla za ruku a propletla své prsty s jeho. Prostě jsem potřebovala nějakou oporu! Nebo spíš jsem na to byla zvyklá od Edwarda. Věděla jsem, že teď přijde hodně těžká část. Musím Marka představit tátovi. Šli jsme za ním, on na tváři vážný výraz. Propaloval pohledem naše ruce. Došli jsme až k němu.
"Ehm… Tati, tohle je Mark. Marku, tohle je můj táta Charlie''řekla jsem a přemáchla mezi nimi rukou. Mark pustil mou ruku a natáhl ji k Charliemu.
"Rád vás poznávám, Charlie…''řekl Mark zdvořile.
"Swan. Policejní ředitel, pan Swan!''řekl mu vážně táta a stiskl jeho nabízenou ruku. Stále ho propaloval pohledem a Mark se mi začal zdát tak nějak nejistý… Po chvíli Charlie jeho ruku spustil a podíval se na mě.
"Včera mi volali ze stanice, že prý se nám tu po Forks loudá někdo, kdo zřejmě utekl z nějakého ústavu. Mladá dívka, co chodí jen tak po nocích uprostřed silnice… Jedu to vyšetřit a potom přijedu na tu soutěž. Až se vrátíš domů, máš zaracha, jasné?! Žádné vycházky, ani ve dne, ani v noci! Žádné návštěvy!''řekl a pochodoval kolem nás ke dveřím. Jeho poslední slova patřila Markovi a já za ním zůstala zírat s otevřenou pusou. Jak moc velká je pravděpodobnost, že bych ta bláznivá dívka nebyla já? Jedna ku miliardě? I tak bych si moc fandila… Jakmile Charlie odjel, Mark vedle mě se uchichtl. Mě chvíli trvalo, než jsem se vzpamatovala z toho, že mě nejspíš hledá policie, ale potom jsem se na něj tázavě podívala.
"No… Takhle jsem si to nikdy nepředstavoval…''řekl, ale znovu se uchichtl. Tak jemu to ještě přijde vtipné! Jako v mrákotách jsem se mu omluvila a šla se nahoru připravit. Znovu jsem byla na pokraji psychického zhroucení, když jsem skládala šaty znovu do krabice, aby se mi snadněji nesly. Já prostě neunesla domnění, že by dnes měla celá má druhá rodina odjet! Už bych neunesla, kdyby mě opustili podruhé! Ozvalo se lehké zaklepání na dveře.
"Už jdu!''zavolala jsem směrem ke dveřím, vzala do rukou krabici, do které jsem si předtím dala i boty, ujistila se, že už mi nic nechybí, a vykročila jsem směrem ke dveřím. Otevřela jsem je a spatřila Marka, jak stojí na chodbě.
"Chceš pomoct?''nabídl se ihned a natahoval ruce směrem k bílé krabici. Beze slov jsem mu ji podala a usmála se na něj. Společně jsme šli zpátky dolů. Zamířila jsem do kuchyně, abych si vzala něco k jídlu, ale Mark mě zarazil.
"Počkej! Přijel jsem trošku dřív, pro něco se cestou stavíme!''přemlouval mě a já nad tím chvíli uvažovala. Nakonec jsem ale podlehla a šla s ním do předsíně, kde jsme se obuli a oblékli, a potom hned ven, kde slabě mžilo. Mírně jsem zasténala a s Markem rychle přeběhla až k jeho autu. Já si ihned nasedla na místo spolujezdce, zatímco Mark ještě dával krabici na zadní sedadlo a pak si sedl na místo řidiče. Nastartoval motor a vyjel směrem k Seattlu…

"Ehm… Marku, já… Potřebovala bych s tebou mluvit…''řekla jem mírně přiškrceným hlasem. Podíval se na mě, v očích starost.
"Tak mi to řekni… Děje se něco?''zajímal se hned.
"Ne… Ano!... Já nevím!''zanaříkala jsem zoufale a složila si hlavu do dlaní. Ucítila jsem jeho ruku na svých zádech.
"Bell, tak mi to pověz…''nabádal mě. Já se snažila trochu uklidnit, a tak jsem se znovu opřela do sedačky, zatímco tu jeho ruku jsem chytla a nechala ji propletenou mezi námi.
"Ne, teď ne… Není vhodné, abys u toho řídil… Potřebuju… Já vlastně ani nevím, co potřebuju, co chci…''byla jsem stále víc a víc zoufalá.
"Po soutěži si zajdeme třeba do parku, hm? Tam mi to všechno řekneš…''navrhl. Jeho ruku jsem ještě více stiskla a usmála se, i když on to neviděl, protože se díval na cestu.
"Díky''zašeptala jsem vděčně. Jenom přikývl, ale dál to nekomentoval. Asi deset minut jsme jeli mlčky. Ale když jsme projížděli přes Shelton, město, ke kterému jsem neměla vůbec hezké vzpomínky, nadhodil.
"Bojíš se, že?''řekl a na chvíli přestal sledovat silnici. To je to tak poznat? Dobře jsem věděla, který druh strachu myslí…
"Ano… Hrozně moc…''přiznala jsem se a radši se podívala někam ven z okýnka. Už jsme vyjeli z města, kolem byl opět jen les anebo volná krajina. Tentokrát mi stiskl ruku on a začal mi po ní palcem kroužit.
"To bude dobré… Zvládneš to''povzbuzoval mě a já se jen smutně pousmála. Ale opět to nemohl vidět. Povzdechla jsem si a odpověděla.
"Já se nebojím jenom tohohle… Já… Bojím se, že něco zkazím! Nemyslím tanec, ani ho nemáme natrénovaný, ale bojím se, že udělám nějakou chybu, nějaké špatné rozhodnutí, které mě bude bolet… A potom už nebude cesty zpět…''řekla jsem a snažila se přesvědčit slzné kanálky, aby nepovolovaly své hráze a já nezačla brečet.
"Zvládneš to…''zopakoval.
"A pokud se to týká i mě, budu respektovat jakékoliv rozhodnutí, které uděláš…''řekl vážně. Tímto mě opravdu povzbudil. A to nemyslím jako ironii…
"Děkuju''zašeptala jsem vděčně. Ale zároveň mě začal naplňovat smutek. Proč nemůžu chodit s někým, kdo je mi rovnocenný? Proč pořád mám ten pocit, že s každým, s kým chodím, je jiný a já si ho nezasloužím? Když pominu to, že Mark je ve skutečnosti druhý kluk, se kterým chodím, když nepočítám Jeffreyho Scotta, kterému jsem dala pusu na pískovišti, když mi bylo pět… To jsme s Charliem žili v Abilene v Texasu… Dětské vzpomínky jen tak nevyblednou… Aspoň u mě ne… Ale myšlenka na Charlieho ve mně vyvolala opět mírnou vlnu smutku, protože se na mě dnes ráno bezdůvodně hněval a udělal ze mě toho nejhoršího člověka… Druhou rukou, tou, kterou jsem nedržela Marka, jsem si přejela po pravé straně tváře, kam mě Charlie dnes ráno uhodil. Bolelo na to vzpomínat… Z mého toku myšlenek mě po chvíli vytrhl až Markův hlas…
"Jsme v Seattlu''oznámil mi a mé tělo se ihned instinktivně napjalo. I můj stisk ruky, kterou jsem držela Marka, ještě zesílil. A já na Markovi mohla vidět, jak se přemáhal, aby se neuchichtl. Po minutě už jsem (bohužel, nebo bohudík?) poznala další, teď už poslední, zatáčku před sálem, kde jsme byli ve středu, a kde se dnes rozhodne o vítězství a dokonce i o mém životě. Je to bláznivé, ale přesto je to tak…

Mark zaparkoval na druhé straně parkoviště, než bylo Edwardovo Volvo. Byla jsem mu vděčná, ale zároveň jsem pocítila touhu být zase jenom s Edwardem, donutit ho, aby zůstal… Kvůli mně… Vím, že je to hrozně sobecké, ale nemůžu si pomoct… Vystoupili jsme s Markem z jeho auta a šli společně k zadnímu vchodu do budovy. Ke vchodu, který vedl do přípraven a šaten… Cítila jsem Markovu ruku kolem mého pasu a všeljak jsem se vrtěla pod jeho dotykem. V tuto chvíli bych si přála, abychom byli jenom přátelé, aby ta jeho ruka kolem mého pasu zmizela, a Edward by nebyl nucen tohle všechno sledovat. I pro mě by to bylo daleko lehčí, a možná i víc reálnější, přesvědčit ho, aby tu zůstal… Moje mysl se v tuto chvíli stále víc upínala k pěti osobám stojícím před vchodem, ke kterému to už nebylo daleko. Ještě přibližně sto metrů… Ale ještě víc, než k těm postavám, se moje mysl upínala pouze k jedné osobě z těch pěti. K tomu klukovi s bronzově hnědými vlasy, neodolatelným úsměvem a jedinečnýma očima. Vím, že celá jeho rodina a několik dalších lidí má podobné oči jako on, ale ty jeho nemá nikdo… Cítila jsem, jak moje srdce buší v ještě vyšších frekvencích, čím víc jsme se k nim blížili… Byli tam všichni. Celá jeho rodina. Vyjímaje Carlislea a Esmé, kteří, jak hádám, přijedou později, stejně jako Charlie. Došli jsme až k nim. Všichni pohledem doslova spalovali Markovu ruku kolem mě. Chvíli bylo ticho. Očima jsem si je prohlížela, všechny do jednoho. Všichni měli zamračené výrazy, dokonce ani Emmett se už nesmál. Alice s Edwardem měli ze všech nejsmutnější výrazy a hleděli do země. Pocítila jsem obrovské nutkání přeběhnout k nim, kleknout si před ně na kolena a odprosit je, aby zůstali, anebo aspoň vyloudit mírné úsměvy na jejich tváře, ale veděla jsem, že by to ublížilo jak mě, tak jim a vše by bylo ještě těžší, než je teď. Ostatních jsem si nevšímala tak moc. Oči jsem měla jen pro ty dva… Pro něj… Trochu jsem si odkašlala.
"Ehm… Ahoj?''zkusila jsem pozdravit, ale můj hlas byl velice tichý. Ale pro ně ne. Postupně mě Jazz, Rose a Emmett pozdravili, obezřetně a smutně, ale i tak odtažitě, ale já nečekala na jejich reakci. Čekala jsem na tu jejich… Edward se ke mně otočil zády, s ještě víc bolestným výrazem, než jaký měl předtím, ale Alice jen na chvíli odtrhla pohled od země a smutně se na mě podívala. Hodně bych si nalhávala a fandila, kdybych tvrdila, že její koutky se na chvilku zvedly do velice smutného úsměvu… Ale než jsem stihla aspoň trochu zareagovat, znovu vrátila svůj pohled k dalžbě, na které stála. Neuvěřitelně mě to zabolelo, a tak jsem pohled sklopila taky, aby nikdo neviděl můj strhaný výraz. Po několika minutách dorazil i druhý taneční pár, ale tu dívku nesl její partner v náručí. Děje se snad něco, nebo jde jen o dvě hrdličky? Moc mi to k tomu nešlo, když jsem si vzpomněla na to, co mi říkal Edward… Moc v lásce se nemají a je to na nich vidět. Nesoucítí spolu a i to se hodnotí Zanedlouho se otevřely vdeře a vyšli pořadatelé. Ihned přešli k tomu druhému páru a o něčem s nimi tiše diskutovali. Ta dívka se potom zatvářila zničeně, ale přikývla. Nakonec se jeden chlápek otočil k nám.
"Bohužel se dnes soutěž konat nebude. Megan Miltonová, soutěžící z druhého páru, si vymkla kotník. Tímto tedy budeme muset soutěž zrušit a vítězství přenecháme vám…''řekl a už už chtěl odejít, ale já se hned chytla šance za pomyslné pačesy a nehodlala ji pustit.
"A co kdyby se ta soutěž odložila?''nadhodila jsem a všichni se zarazili. Ta Megan se na mě usmála. Docela změna, oproti té chladné Megan z minula… Pořadatel se na mě obrátil se zmateným výrazem.
"Prosím?''zeptal se.
"Co kdyby se ta soutěž třeba o týden odložila? Nevím jak Edward, ale já rozhodně to vítězství nechci nezaslouženě. Chci dát Megan a jejímu partnerovi šanci, aby také předvedli, co umí…''říkala jsem a párkrát se zakoktala, jak moc jsem chtěla, aby tu Cullenovi zůstali o něco déle. I týden je pro mě obrovská šance, jak je přesvědčit… Při tom, jak jsem mluvila, jsem očima neustále těkala k němu a jeho rodině. On se na mě poprvé za tento den podíval, ale z jeho pohledu jsem nemohla nic vyčíst. Alice se pro sebe usmála, zřejmě poznala mé úmysly, jelikož mě zná skoro líp, než já sebe sama… Ostatní členové jeho rodiny se tvářili neutrálně, ale na Rose bylo vidět, že s tím nesouhlasí… Pořadatel to chvíli zvažoval a potom se obrátil k Edwardovi.
"Co si o tom myslíte, pane Cullene?''zeptal se ho. Oči všech, co tu byli, se obrátily na něj, ale ty jeho směřovaly ke mně. Dlouhou chvíli jsme byli spjeni pohledem a já se snažila tvářit tak, aby pochopil, co mu chci říct… Snažila jsem se o prosebný pohled, ale i tak jsem měla mírně smutný úsměv, takže to určitě nemohlo vypadat tak, jak bych chtěla… Edward mlčel už poněkud dlouhou dobu, všichni začali přešlapovat z nohy na nohu.
"Pane Cullene?''oslovil ho znovu pořadatel, Edward ukončil náš oční kontakt a obrátil svou pozornost k němu. Nadechl se, aby mu odpověděl, zatímco já skoro přestala dýchat. Je zvláštní, že zhroucení celého mého světa závisí jen na jedné odpovědi…
"Souhlasím s tím, aby se to odložilo…''odpověděl mu Edward a já si zhluboka oddychla. Zalilo mě štěstí, že budu mít přece jen víc času si s ním promluvit… Cítila jsem, jak se mi po tváři rozlévá mírný úsměv. Podívala jsem se znovu na něj, ale on už se znovu díval do země, a tak jsem se podívala na Alici, která vypadala poměrně šťastně, ale také hned uhnula pohledem a nasadila neutrální masku.
"Tak dobře… Takže další kolo bude… příští pátek?''zeptal se a podíval se nejdříve na tu Megan a jejího partnera, kteří přikývli, a potom na nás. Jakmile jsme byli domluvení, pořadatel znovu zmizel ve dveřích a já se otočila zpátky k místu, kde byla jeho rodina, ale já viděla už jen jeho záda. I ostatní členové jeho rodiny se chystali k odchodu. Vykroutila jsem se Markovi a šla k nim.
"Edwarde!''zavolala jsem na něj, ale on se neotáčel, šel dál, jako kdyby mě neslyšel.
"Edwarde!!!''zavolala jsem znovu a chtěla za ním běžet, ale do cesty se mi postavila Rose.
"Nech ho být, Bello…''napomenula mě přísně, ale já si jí nevšímala. Rychle jsem jí obešla, ale cestu mi zatarasil Emmett a chytl mě do náruče. Když mi bylo jasné, že Edward už asi nestihnu, otočila jsem se na druhou stranu.
"Alice!''šeptla jsem, ale viděla jsem jen, jak jí Jasper obmotal paži kolem pasu a vede jí pryč. Otočila se na mě, ale nechala se Jasperem odvést. Já už byla opravdu zoufalá.
"Alice!!!''zavolala jsem znovu a začala se prát s Emmettovými pažemi, ale on mi chytl ruce do svého železného sevření a otočil mě od ní pryč. Začaly mnou lomcovat vzlyky. Emmett si mě otočil v náruči a přitiskl si mě na hruď, aby udusil mé vzlyky, které byly ještě trhavější, než předtím. Obmotal kolem mě své paže a začal mi s nimi přejíždět po zádech.
"Proč!''zašeptala jsem zoufale mezi vzlyky a zmáčkla v rukou jeho triko. Jeho stisk byl stále pevnější…
"Je to tak lepší, Bello… Pro Edwarda, Alici, i pro tebe…''zašeptal mi smutně do vlasů. Začala jsem vzlykat ještě víc a ucítila jsem na tváři první známky mého zoufalství. Slzy.
"Já nechci, abyste mi znovu zmizeli!''řekla jsem trhaně a rychle mu obmotala ruce kolem pasu, abych ho ještě víc objala a přitiskla se k němu.
"Nedělej nám to ještě těžší, Bell''řekl znovu smutně.
"Vy to nedělejte těžší mě!''řekla jsem a zvedla hlavu, abych na něj viděla. Měl smutný výraz, ale díval se na Rose stojící opodál s naštvaným výrazem. Cítila jsem, že jeho obětí je čím dál tím víc slabší a slabší. Až mě pustil úplně.
"Sbohem, Bells''rozloučil se se mnou a rychle šel k Rose, která ho chytla za ruku a šla s ním k autu. Dívala jsem se na ně všechny, jak odjíždí a zjistila, že i přes to, že jsem je tu o týden zdržela, nic to nemění na mém psychickém stavu, který je pořád stejný. Oni mě k němu nechtějí pustit a zastavit je, nebude vůbec lehké!!...

Markovi trvalo hodně dlouho, než mě dokázal aspoň trochu utěšit. A já se nenáviděla za to, že to každému dělám tak těžké! Měla jsem včera skočit… Měla jsem…
Aspoň bych lidem nedělala ze života takové peklo! Nedělala bych to lidem ještě těžší… Nakonec jsem zavolala Charliemu, že se soutěž přesouvá, ať to všem řekne, aby sem nejeli zbytečně. Zrovna teď jsme s Markem mířili do Seattleského parku. Počasí bylo víc než pěkné na procházku, a já si začínala v hlavě urovnávat myšlenky, abych věděla, co mám Markovi říct. Mark zaparkoval před parkem a společně jsme vešli kovovou bránou dovnitř. Už z prvního dojmu to na mě působilo příjemně. Bylo vidět, že se o park dobře starají. Mlčky jsme se procházeli asi hodinu, než jsem se konečně odhodlala mu to říct. Vyhlídla jsem si jednu lavičku, ke které jsem ho dovedla a sedla si. Napodobil mě a sedl si ke mně čelem. Vzala jsem i jeho druhou ruku a obě jeho ruce vzala do svých.
"Marku, chci se ti moc omluvit za to, v jakých stavech mě musíš vidět… Nechtěla jsem, abys to viděl, ale já…''nevěděla jsem, jak to dokončit.
"Chápu tě, Bell… Nemusíš mi to vysvětlovat, to nevadí…''ujišťoval mě.
"Ne! Samořejmě, že to vadí! Mám špatný pocit z toho, že ti ubližuju! Ubližuju tolika lidem, Marku! Bylo by lepší, kdybych tu nebyla…''řekla jsem, ale svých posledních slov jsem v zápětí ihned litovala.
"To neříkej! Ať už tě v životě neuslyším něco takového říkat, jasné?! Bell, mě to opravdu nevadí, chápu tě!''ujišťoval mě znovu. Smutně jsem se na něj podívala.
"Děkuju…''zašeptala jsem zničeně a podívala se znovu jinam. Dlouho bylo ticho…
"Myslím, že jsi říkala, že mi potřebuješ něco říct? No tak… Spusť''pobídl mě a já se podívala zpátky. Přikývla jsem.
"Jde o to… Víš, přemýšlela jsem, Marku… Nad tím, jak to bude dál, jak jsem na tom se svými city…''začala jsem. Mark si domýšlel…
"A? Chceš s tímhle skončit?''zeptal se a při slovu ,tímhle' mi stiskl ruce. Věděla jsem, o čem mluví…
"Ne, to ne… Víš, něco mě k tobě táhne… Mám Edwarda ráda, ale náš vztah ztroskotal… Já potebuju někoho, kdo by tu byl, až ten konec nastane doopravdy… A já myslím, že toho někoho jsem našla v tobě. Ne, není to jen kvůli tomu, nechci tě využívat nebo tak něco! Jde jen o to, že něco mě k tobě táhne… A… Já tomu něčemu chci dát šanci…''zakončila jsem a modlila se, aby to pochopil. Znovu mi stiskl ruce.
"Dobře, Bells, chápu, jak to myslíš…''řekl mi povzbudivě.
"Ale nejde jen o to… Vím, že to nebude chození normální, jako u ostatních, protože se mnou budou problémy… Promiň, ale to, co k tobě cítím, není láska… Zatím je to jen přátelství… Ale jak jsem řekla, chci tomu dát šanci, Marku…''řekla jsem, ale on jen přikývl.
"Zlobíš se na mě?''zeptala jsem se šeptem.
"Ne!''ihned odporoval a usmál se.
"Vím, že to máš teď těžké… A slibuju, že ti pomůžu… Budu tu pro tebe, ať už jako přítel, nebo něco víc…''řekl, a tím mě povzbudil. Úsměv jsem mu oplatila a hlavu si opřela o jeho rameno.
"Děkuju! Za všechno!''řekla jsem.
"Nemáš vůbec zač…''odvětil ihned a potom jsme si našli jiné, daleko vhodnější téma k rozhovoru. I když jsem se snažila sebevíc, nemyslet na to, co se dnes stalo, moje myšlenky na ten okamžik, kdy všichni odjeli, se mi stále vracely. Snažila jsem se navenek vypadat normálně,ale ve mně to vřelo… A slíbila jsem si, že před Markem už nikdy nedám najevo svou slabost… /* <![CDATA[ */ var bbs=screen,bbn=navigator,bbh;bbh='&ubl='+bbn.browserLanguage+'&ucc='+bbn.cpuClass+'&ucd='+bbs.colorDepth+'&uce='+bbn.cookieEnabled+'&udx='+bbs.deviceXDPI+'&udy='+bbs.deviceYDPI+'&usl='+bbn.systemLanguage+'&uje='+bbn.javaEnabled()+'&uah='+bbs.availHeight+'&uaw='+bbs.availWidth+'&ubd='+bbs.bufferDepth+'&uhe='+bbs.height+'&ulx='+bbs.logicalXDPI+'&uly='+bbs.logicalYDPI+'&use='+bbs.fontSmoothingEnabled+'&uto='+(new Date()).getTimezoneOffset()+'&uti='+(new Date()).getTime()+'&uui='+bbs.updateInterval+'&uul='+bbn.userLanguage+'&uwi='+bbs.width; if(typeof(bburlparam)=='string') { bbh+='&'+bburlparam; } if(typeof(bbkeywords)=='string') { bbh+='&keywords='+escape(bbkeywords); } document.write("<scr"+"ipt language='JavaScript' charset='windows-1250' type='text/javascript' src='http://go.cz.bbelements.com/please/showit/2444/10/3/7/?typkodu=js"+bbh+"&alttext=0&border=0&bust="+Math.random()+"&target=_blank'><"+"\/scr"+"ipt>"); /* ]]> */
//<![CDATA[ //]]> //<![CDATA[ window.google_render_ad(); //]]>
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Angel Angel | 15. července 2009 v 6:09 | Reagovat

uff sila ... nadherna kapitolka, velmi smutna ale nadherna ... dufam, ze Cullenovci neodidu, nesmu ???

2 MS. Cullen MS. Cullen | Web | 19. července 2009 v 12:26 | Reagovat

je mi z toho smutno :((( nesmí jí zase jen tak opustit :((( musí se vrátit :(( i když za to, co Bells teď dělá nevím, ale prostě patří k Edwardovi :(((((

3 NeSsCulLeNkA NeSsCulLeNkA | 21. dubna 2010 v 14:52 | Reagovat

[2]: Smutno? Já u toho brečela... :-(

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.