close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

NTEC 29.kapitola-Kdo s koho 2.časť

8. července 2009 v 10:00 | ewikk |  Neznám tě,Edwarde Cullene by Dara


Když jsem vylezla z koupelny, sešla jsem nejdříve dolů, kde Charlie telefonoval s Alicí.
"Ano, Alice, už je doma. Byla velmi vystrašená, když přišla… Moc díky za tvou starost i za to, že jsi ji jela hledat, i přes to, že jste se pohádali… Ano, řekla mi to… Dobře. Měj se, Alice… A pozdravuj všechny ode mě! Dobře. Dobrou…''ukončil svůj hovor, zrovna když jsem se objevila pod schody. Otočil se a všiml si mě, že tam jen tak stojím.
"Jdu si lehnout… Dobrou, tati''řekla jsem jen a už se otáčela, abych odešla. Byla jsem asi v polovně schodiště, když jsem uslyšela jen jeho slabé "Dobrou, Bells". Neřešila jsem to a šla dál. Když jsem vstoupila do pokoje, všimla jsem si velké tmavé tašky na mé posteli. V té tašce byla velká krabice. Vyndala jsem jí a položila na postel. Byla docela dlouhá, a taky hodně široká. Nechala jsem jí být a přešla k oknu, rozhodnutá, že se na ní už nepodívám. Dívala jsem se z okna do té tmy. Viděla jsem, jak stíty vrhají zlověstné stíny na naši zahradu, ale teď už mi nepřišly tak strašidelné… Potom jsem se zadívala na měsíc. Byl v úplňku. Bylo zajímavé, že i přes to, jak moc jsem měla stmívání a noc ráda, dnes to bylo naopak. Místo toho, že bych si přála, aby tento den nikdy neskončil a pokračoval, zachoval všechny ty krásné chvíle věčně, teď jsem si přála, aby tento hrozný den už konečně skončil! Zvedla jsem zrak a kochala se výhledem na Mt. Rainier. Bylo zvláštní, představovat si, že Edward třeba teď taky stojí u okna a dívá se tím samým směrem. Věděla jsem, že ze svého pokoje má naprosto stejný výhled, jako já… Ale zároveň mě myšlenka na něj začala hlodat, byla jako kyselina, neuvěřitelně mě bolelo na něj myslet… Stála jsem tam asi půl hodiny a snažila se, i když občas marně, na nic nemyslet. Ale nakonec jsem stejně usoudila, že mě toto bolestivé přemýšlení nemine a já tu bolest budu muset stejně podstoupit. Nakonec jsem se ale rozhodla, že čím dřív jí podstoupím, tím dřív pomine a já to budu mít za sebou. Povzdechla jsem si a přešla ke své posteli, na které byla stále bílá krabice. Zvedla jsem její víko a dala ho vedle. Zírala jsem na její obsah. Byl tam přeložený kousek papíru, na kterém bylo něco napsáno, rudá růže a šaty. Ty šaty, na které se dnes Alice dívala v obchodě, než jsem jí tam nechala a odešla. Ta vzpomínka mě bodla u srdce a já se musela párkrát zhluboka nadechnout, abych aspoň na chvíli zahnala slzy. Stejně jsem věděla, že jednou přijdou a stejně mě neminou. Na dopis jsem se ani nepodívala, odložila jsem ho vedle a nejdříve zvedla rudou růži, na které se pohupovala cedulka. Byla tam dvě, ručně psaná slova. Nebyl tam podpis, ale i tak jsem věděla, od koho jsou.
Bolí to…
Musela jsem párkrát několikrát za sebou rychle zamrkat, abych zahnala slzy. Chce mi to dělat ještě těžší, než už to mám?! Odložila jsem tu růži na ten dopis a podívala se na poslední zbývající věc v krabici. Povzdechla jsem si, ale zároveň se slabě usmála. To by nebyla Alice, aby je nakonec nekoupila… Opatrně jsem je vzala do rukou. Byly bez ramínek, nebyly čistě taneční… Vzala jsem je za vršek a zvedla je z krabice. Byly dlouhé až na zem a už od pohledu vypadaly moc elegantně. Nemohla jsem blíže určit materiál, protože jsem něvěděla, o jaký jde, ale na dotyk byly velice příjemné. Byly čistě bílé, nikde nebyla žádná jiná barva. Navrchu byly drobné perličky, které lemovaly okraj šatů. Jinak nikde nebylo nic jiného. Povzdechla jsem si. Určitě musely stát jmění, a jsou zbytečné. Stejně nemáme natrénovaný žádný tanec, takže si je budu oblékat zbytečně. A šance, že budeme schopni soucítit a improvizovat, když jsme oba rozhození a naštvaní, je velice malá. Bohužel… Podívala jsem se zpět do krabice a uviděla tam ještě rukavičky. Projíždělo mnou hrozné nutkání si ty šaty aspoň zkusit, ale nakonec jsem tomu nutkání nepodlehla. Položila jsem je napříč postelí a nechala je tam. Chvíli jsem tam jen stála a sledovala je. V celém domě bylo ticho. Charlie už šel taky zřejmě spát… Nadechla jsem se a dala krabici a víko na zem. Zrak mi padl na noční stolek. Lekla jsem se, ale zároveň jsem se musela zamračit. Kde ten křížek byl?! Vždyť jsem se sem včera dívala několikrát, přece tady nebyl!! Blázním? Možná… Povzdechla jsem si, protože už jsem si zvykla, že kolem mě je tolik tajemství, na které nejspíš nikdy nebudu znát odpověď... Přešla jsem ke dveřím a zhasla velké světlo. Pak jsem přešla k nočnímu stolku a zapla lampičku na něm. Vydávala slabé světlo, ale na čtení to bylo ještě docela přijatelné. Věděla jsem, že čím déle tu chvíli budu oddalovat, tím více mě to bude bolet… Vylezla jsem si na postel a nohy zkřížila do tureckého sedu. Neurčitou chvíli jsem jen tupě sledovala růži a přeložený papír pod ní. Nakonec jsem se odhodlala a vytáhla ten papír zpod růže. Rozložila jsem ho a poznala Alicino písmo. Cítila jsem svědění v očích, věděla jsem, že když jsem dokázala zadržet slzy doteď, déle už to nevydržím… Začetla jsem se do řádků, které byly někde rozpité od slz…

Bello,
ze začátku bych ti chtěla říct, že mě moc mrzí, co se mezi náma dvěma dnes stalo. Vím, že na mě musíš být naštvaná a to právem, ale to já jsem taky. Nejsem naštvaná až tak moc na tebe, ale spíš na to, že ti nemůžu nic vysvětlit. Vím, že jsem tě nezpíš zklamala, ale to ty mě taky… Nevíš, jak teď můj bratr vypadá, protože jsi ho nikdy neviděla tak moc trpět. Je to statečný kluk, vždy se udrží, aby nedal nic najevo, ale teď… Je zavřený v pokoji, nikoho k sobě nechce pustit- ani Esme! Vylezl, až když jsem mu řekla, že pojedu sem k vám, jestli se s tebou chce aspoň naposledy nějak rozloučit a dal mi tu růži pro tebe. Opravdu jsi nás zklamala, Bello…

Musela jsem si promnout oči, abych byla schopná číst dál. Kdybych to neudělala, nic bych neviděla, anebo bych vyděla rozmlženě. Zpropadené slzy! Ale i tak mě něco hlozalo… Rozloučit? Co to má znamenat?! Rychle jsem se začetla dál…

Vím, že na to máš dost argumentů, ale musím ti říct, že ani jeden z nich není pravdivý… Vím taky, že nenávist v tobě teď musí vzrůstat tak rychle, že to ani nemůžeš zvládat, ale i tak je to pravda… I já jsem na tom stejně! Vím, že je to ode mě hloupé a hrozné, a že to nejspíš neuděláš, ale než se rozloučíme naposledy, což bude brzy, prosím, snaž se dodržet naše prosby. Dávej na sebe pozor, a to dvakrát tolik, když chodíš s Markem! Vím, že vypadá mile, ale musím ti říct, že zdání klame. Neplatí to jen u něj, my jsme stejní, jako on. Ale teď… Na konec bych ti chtěla napsat, že mezi Edwardem a Salome nic nebylo. Vím, že to tak muselo vypadat-i já si to myslela, ale byly to všechno lži! Vím, že ti o Salome Mark něco říkal… Vem si to k srdci, Bells, a přeber si to sama. Pokud o nás chceš vědět něco víc, musíš na to přijít sama… Ani já, ani Edward, a ani Mark- nikdo nemáme právo a nesmíme ti v tom pomáhat! Je to jen na tobě… Zítra se uvidíme naposledy… Budeme se těšit… Předem tě prosím, abys nám předem odpustila, že se nebudeme loučit… I tak je toho pro nás moc… A i přes to všechno se nám bude stýskat po té malé zrádnikyni, co nám tak nenávratně změnila životy, a zlomila bratrovi srdce… Vím, že je to ode mě hnusné, ale my obě víme, že je to pravda. Vím, že já ublížila tobě, ale i ty ubližuješ… Všichni bychom to rádi zapomněli, ale bohužel to nejde. My odjíždíme, Bells. Nemáme tu už víc co dělat. Mysleli jsme, že to tu bude fajn, ale nakonec to dopadlo úplně jinak. Musíme to nechat tak, jak to je. Už nemá cenu to měnit. Ale i přes to, jak moc jsi mi ublížila a jak moc jsi ublížila Edwardovi, zůstaneš navždy tou nejlepší přítelkyní, co jsem kdy měla. Prosím, snaž se v paměti uchovat jen to hezké, co jsme spolu zažily…Mám tě ráda… Sbohem, Bells…
Navždy tvá Alice

Písmena v dopise byla ještě víc rozpitá, než předtím. Moje slzy tomu pomohly. Jak… Jak to myslí, že odjedou?!! Snad ne… Nechtěla jsem si ani pomyslet, že by odjeli! To už bych nevydržela. Ta bolest, co jsem cítila po tom, co Edward v Clevelandu "zemřel" by byla nic oproti té bolesti, kterou bych cítila, kdyby mě opustili teď! Propadla jsem zoufalství… Jedna část mého já křičela, ať pošlu Marka do háje, když ho stejně nemiluju, a snažila se, si udržet Edwarda, ale já musela protestovat-stejně, jako ten druhý hlas. Já věděla, že mě k Markovi něco táhne, a to "něco" rozhodně nemůžu přehlížet… Třeba to Alice myslela jinak, třeba neodjedou… I když věta "My odjíždíme, Bells" má nejspíš jen jeden význam… Měla jsem sto chutí stisknout ruce, ve kterých jsem držela dopis a tím ho zmačkat a zahodit, ale něco mi v tom bránilo. Pohled mi padl na tu růži. Odložila jsem dopis a vzala jí. Pohladila jsem její okvětní lístky, jela prsty po stonku, hrála si s těmi pár trny… Až jsem dojela k té cedulce. Odvázala jsem jí a položila jí k tomu dopisu. Moje slzy opět začaly dopadat na deku pode mnou. Přitiskla jsem si tu růži k hrudi a plakala. Při tom všem jsem se snažila, abych jí co možná nejmíň poničila. Ale měla jsem před sebou celou noc a jedno důležité rozhodnutí. Mám zůstat s Markem? Koho ve skutečnosti miluju víc? Budu hodně litovat, když zůstanu s ním, nebo budu litovat ještě víc, když se vrátím k Edwardovi? Bože, proč musí být vše tak komplikované?!! V tomto městě mě snad potkalo víc špatného, než dobrého. Znovu jsem si povzdechla a poslouchala své vnitřní dva hlasy. Bylo to "Kdo s koho"-stejně tak, jako v mém životě…
"Vrať se k Edwardovi! Vždyť ho miluješ! Pomysli si, jaké to bude bez něj! Nejde ti o nic víc, než o pomstu k němu, ale když Alice říkala, že se Salome Edward nikdy nic neměl, jenom mu ubližuješ"'křičel na mě ten první…
"Stejně si to zasloužil! Kdyby opravdu nic neměl se Salome, tak by za ní přece nechodil a nevyhýbal se ti!''odporoval mu druhý.
"Sklapněte!''zašeptala jsem zoufale a skulila se na postel. Začaly mnou lomcovat vzlyky…
"Sklapněte!''zakřičela jsem už hlasitěji. Právě teď jsem měla nutkání vykřičet všechno, co mě tížilo, na celý svět. Ano, chtěla jsem křičet… Co jsem komu udělala? Je vůbec možné, aby se vám v jediném dnu všechno tak pokazilo?! Abyste v jednom dnu přišli o všechno, co milujete? Mně se to stalo… V jednom dnu jsem si sama sebe znechutila, pohádala se s tou nejlepší kamarádkou, jakou kdy kdo může mít, ztratila jsem kluka, kterého jediného jsem vždycky milovala, ztratila jsem svou radost ze života… Všechno je pryč… Je jen málo způsobů, jak to vše vrátit zpátky a je jen opravdu miniaturní pravděpodobnost, že by to šlo. A co jsem získala? Bohužel musím říct, že nic… Vzchopila jsem se a znovu se posadila. Pokrčila jsem nohy v kolenou a přitáhla si je k tělu. Podívala jsem se na ty šaty. Bolest se vrátila jako bumerang… Chtěl ti uděrat radost… Jen ti chtěl udělat radost… Vířila mi v hlavě Alicina slova z dnešního odpoledne. Znovu se povolily hráze mých slz. Chtěl mi udělat radost… Alice měla pravdu. Moje nejlepší kamarádka měla pravdu… Bohužel už jí to nebudu moct říct, protože jsem jí zklamala a naštvala! Měla pravdu v tom, že si za všechno můžu sama, já můžu za to, že jsme se pohádaly, já jsem mu zlomila srdce a ublížila, zatímco on mě chránil… Ano, teď mi to došlo… Markova slova z restaurace… Salome je nebezpečná. A je ještě nebezpečnější, když jí někdo odepře to, co chce… A ona chce Edwarda… Ona je nebezpečná a Edward mě jen chránil tím, že byl s ní, aby se nedostala ke mně. Nikdy nedovolím, aby ti někdo ublížil… To mi řekl už tolikrát a já to měla jen za to, že mi vyznává, že mě má rád. Ale on to myslel vážně! A já se mu za to odvděčila tím, že jsem začala chodit s Markem! Jsem jen zlá, bezcitná potvora, nejhorší člověk na světě! Ale nemůžu nechat v potaz, že mě k Markovi něco táhne! Jen musím přijít na to, co… Možná, že bude lepší, když tomu nechám šanci… Jen malou šanci… Ale musím mu to říct, nechtěla bych ho zklamat tak jako… jeho. Znovu slzy… Musím nějak zabránit tomu, aby odjeli! Klidně budu stát před jejich auty a nechám se přejet, jen aby tu zůstali!... Vstala jsem z postele, nemohla jsem tu jen tak sedět. Přeběhla jsem ke své skříni, vzala si na sebe teplé tepláky, triko s dlouhým rukávem a tlustý rolák. Vzala jsem si mobil a růži a už už chtěla vyběhnout ze dveří, když v tom jsem si na něco vzpomněla… Dej na sebe pozor, prosímtě… ozvala se mi jeho slova v mysli. Nadechla jsem se a přešla k nočnímu stolku. Rychle jsem si nasadila křížek a běžela zpátky. Vyběhla jsem z domu. Co na tom, že byly skoro tři hodiny ráno?! Teď mi bylo absolutně jedno, kolik je. Ani ty stíny mě tolik neděsily… Nasedla jsem k sobě do auta s vědomím, že budu mít pořádný výslech, až se vrátím domů, ale ani to už mě nedokázalo zastavit. Vycouvala jsem z naší příjezdové cesty a rychle vyjela na cestu. Nikde nikdo nebyl a to mi vyhovovalo. Mohla jsem čím dál víc přidávat na plynu, nemusela jsem stát na červenou. Mohla jsem dál svobodně jet…

Procházela jsem se. Nade mnou byl měsíc v úplňku. Byl na něj nádherný pohled. Nikdy bych nevěřila, že měsíc může mít opravdu takový třpyt. Záviděla jsem mu jeho bezstarostnost… Prostě si jen tak plynout po obloze, bez citů, bez výčitek svědomí… Podívala jsem se napravo, na vlny z oceánu stále se blížící a odplouvající… Byl příliv… Nohy se mi bořily do písku, ale bylo mi to absolutně jedno. Věděla jsem, kam jdu, ale nedávala jsem pozor na cestu. Prostě jsme jen šla, vědíc, že tam nakonec stejně dojdu… Byla jsem v La Push. Kdyby nebylo oceánu, bylo by tu naprosté ticho… I tak mi to tu nahánělo strach, ale ten byl až v pozadí. Mým pocitům dominoval smutek a zoufalství… Nikoho jsem za celou cestu nepotkala. Taky kdo by byl takový blázen a jel ve tři ráno k oceánu, že? Ale já se na svoje myšlenkové pochody nebyla schopna soustředit. Tedy jen na ty všeobecné. Na ty svoje vlastní, co mě trápily, jsem se doslova nechtěně upínala. V hlavě se mi neustále opakovala nějaká slova. Ať už jeho, nebo někoho jiného… Miluju tě, Bells. Ta doba, co jsem byl bez tebe, byla ta nejhorší doba, co jsem kdy zažil. Bylo to, jako kdyby mi odešla půlka mě… Jako kdyby mi někdo sebral kyslík, bez kterého nejde žít… Věř mi, nezapomeň na to… Znovu jsem se neubránila pár slzám. Po takovýhlech myšlenkách se mi znovu objevil obrázek mě a Marka na lavičce, jak… jsem ho zradila. Výčitky svědomí byly zpátky, v těsném závěsu následovány slzami.
Došla jsem tam, kam jsem chtěla. Vystoupala jsem nahoru na útes. Byla jsem tu sice jen podruhé v životě, ale i tak jsem sem trefila bez problémů, jako kdybych to tu znala věky… Chvíli jsme tam stála a dívala se střídavě na měsíc v úplňku a střídavě na oceán. Snažila jsem se vidět do té dáli, kde určitě něco je, ale na to byl můj zrak přílič slabý… Posadila jsem se. Nohy jsem spustila dolů a nechala je chvíli kmitat ve vzduchu. Podívala jsem se pod sebe, kde vlny prudce narážely na útes. Neměla bych tu být… Tak bych aspoň nemohla nikomu ublížit. Všem by jen pomohlo, kdybych tu nebyla… Měla bych skočit… křičela jsem na sebe v duchu, ale byla jsem hrozný zbabělec.
"Nedělej to, Belli''ozval se jeho hlas. Rychle jsem se otočila, ale nikdo tam nebyl. Zadívala jsem se do lesa za mnou, ale tam jsem nikoho neviděla. Ani na pláži nikdo nebyl, byly tam jen jedny stopy, a to ty moje…Byla jsem tu sama… Nejsem paranoidní? Bylo to, jako kdyby tu byl opravdu se mnou. Otočila jsem se zpátky a dívala se znovu do dálky. Pak jsem zavřela oči a snažila se soustředit…
"Nechtěla jsem to udělat…''řekla jsem pološeptem. Spíš bych to neudělala kvůli Charliemu… Chvíli bylo ticho… Už jsem chtěla otevřít oči a nadávat si do bláznů, ale ozval se znovu… Stejný, jako kdyby tu byl právě se mnou…
"Vrať se domů… Jeď zpátky k lidem, které miluješ…''řekl, ale bylo to už tišeji, než to předtím.
"Ne!''řekla jsem ihned. Potom jsem si povzdechla. Potřebovala jsem mu to říct… I když tady nebyl a celé jsem si to vymýšlela…
"Miluju tebe…''zašeptala jsem bolestně a otevřela oči… Znovu jsem byla sama…

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 KaTeCuLLeN KaTeCuLLeN | 8. července 2009 v 11:27 | Reagovat

No rýchlo pokračovanie,moc som zvedavá ako to dopadne..inač smutný diel,ten dopis a ta ruža od neho...smutné,snád to skončí šťastne :-(

2 Domca Domca | 8. července 2009 v 12:00 | Reagovat

rozmýšľa kde som tú pieseň počula a potom mi napadlo že z filmu Titanic!!

3 MS. Cullen MS. Cullen | Web | 8. července 2009 v 12:14 | Reagovat

je mi do breku :((( ten dopis od Alice, vzkaz a růže od Edwarda :((( ať se vykašle na nějakýho Marka!!! posledních pár dílů bylo strašně až žalostně smutných, ať to prosííííím dopadne dobře :((( prosííím :(((

4 Angel Angel | 8. července 2009 v 21:34 | Reagovat

jejda ... tak smutny dielik, chce sa mi kricat - NIEEE [:tired:] prosim, nech neodchadzaju ... len nech mi ten Mark nepride pod ruky, lebo by som mu asi ublizila :-P

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.