29. kapitola- Kdo s koho
Zalil mě pocit viny. Ohromný pocit viny. Dívala jsem se směrem k té zatáčce, kde před několika minutami zmizelo jeho Volvo, hodně dlouhou dobu. Vnímala jsem Markovu přítomnost, ale v téhle chvíli jsem nedokázala víc… V tuhle chvíli jako kdyby pro mě vše skončilo… Byl to zvláštní pocit. Jako kdyby znovu odjela druhá část mě. Bylo to jako sedět tady, dívat se za ní jak odjíždí, a přitom jí s úsměvem na tváři zamávat. Ano, měla bych mít radost, měla bych cítit úlevu, že ta část odjela a možná mě nechá žít můj vlastní život, ale já žádnou radost ani úlevu necítila. Bolelo to ještě víc. A už vůbec jsem se neusmívala a místo toho, abych mávala, ve mně všechno křičelo "Prosím, vrať se!''… Ucítila jsem Markovu dlaň na své tváři. Otočila jsem se směrem k němu. Měl na tváři soucitný výraz.
"On se z toho dostane, uvidíš… Nejsi to tady ty, kdo zradil…''utěšoval mě. Cítila jsem v krku knedlík a to hrozné pálení v očích. Přisedla jsem si ještě blíž k němu a něco ve mně mě donutilo ho obejmout. Obmotala jsem mu ruce kolem krku a hlavu si položila do důlku mezi jeho krkem a ramenem. Ucítila jsem jeho ruce na svých zádech. Začala jsem tiše vzlykat. To bylo právě to… Já se cítila jako zrádce! Jak jen to zítra vedle něj přežiju, aniž bych nepropadla výčitkám? Stále víc a víc jsem umačkávala Marka v objetí.
"Díky!''zašeptala jsem nakonec, když jsem byla už poněkud klidnější.
"Nemáš zač…''ujistil mě a přejel mi rukou po zádech. Odtáhla jsem se od něj a podívala se na něj.
"Mohl… Mohl by ses pro mě zítra ráno stavit a odvézt mě do Seattlu, prosím?''zašeptala jsem zničeně. Soucitně se usmál a začal mi jednou rukou stírat slzy na mé váři.
"Budu tam…''řekl mi a znělo to smrtelně vážně. Znovu jsem se na něj vděčně usmála a měla pocit, jak ta bolest pomalu, ale jistě, odplouvá pryč. Ovšem bude trvat ještě hodně dlouho, než odpluje úplně. Pohladila jsem jeho ruku na mé tváři a na chvíli jí překryla.
"Děkuju. Za všechno!''řekla jsem mu vděčně a on jen přikývl. Znovu se ke mně naklonil, ale já na to nebyla připravená. V poslední chvíli jsem se uhla, takže mě políbil jen na tvář.
"Promiň… Je to čerstvé…''zašeptala jsem jako omluvu.
"Nevadí, Bells. Nemusíš spěchat… Ani já nebudu, pokud si to nepřeješ''ujistil mě. Jenom jsem přikývla a podívala se na svoji ruku v klíně.
"Bell, pojedeme?''ozvala se od stadionu Alice a já měla co dělat, abych nezačala jančit úlevou, že odtud vypadnu. Nebylo mi to tady moc příjemné… Naposledy jsem se podívala na Marka. Nakonec jsem se odhodlala, naklonila se k němu a dala mu letmou pusu na tvář. Usmála se na něj a vstala.
"Tak zítra''rozloučila jsem se s ním a šla směrem k Alici.
"Zítra''souhlasil se mnou a naposledy se usmál. Nasedli jsme s Alicí do jejího auta, já naposledy zamávala Markovi z místa spolujezdce, a vydali se na cestu do centra, která netrvala ani pět minut. Zimní stadion jsme nechali za zády a jeli daleko od něj… Po chvíli Alice zajela do podzemních garáží, kde nachala své auto a vystoupili jsme. Radostně ke mně přiskočila a vzala mě za ruku. Mučení začíná… Vedla nás ke schodům, které vedly do nákupního střediska. Já se tam absolutně neorientovala, zatímco Alice určitě dost. Ani jsem neměla čas se vzpamatovat a celé si to prohlídnout, a Alice se mnou ihned zamířila k obchodu se šaty.

"Alice, co tu proboha zase budeme dělat? Šaty už přece mám!''odporovala jsem jí, zatímco jsem jí pronásledovala v uličkách a ona se probírala stojany s různými druhy šatů.
"Ne na zítra…''odpověděla ihned vážně a vyndala jedny šaty ze stojanu. Chvíli si je podržela před sebou v natažené ruce, aby měla větší možnost si je prohlédnout, ale potom je vrátila tam, kde je vzala a pokračovala dál v hledání.
"Můžu si vzít ty, co jsem už měla!''protestovala jsem a Alice se zarazila. Káravě se na mě podívala a překřížila si ruce na hrudi.
"Nikdo, opakuji nikdo, koho oblékám já, nebude nosit stejné šaty na taneční soutěž dvakrát!''řekla. Za tohle by určitě získala roli v nějakém akčním filmu jako něko, kdo vyhrožuje. I já jsem tak nějak v uvozovkách "stáhla ocas'' a mlčela.
"Stejně je to zbytečné, když stejně ani nevíme, na co budeme tančit! Rovnou tam můžeme napochodovat v jeansách a říct, že jsme nic nenacvičili a můžeme jet domů!''řekla jsem nakonec.
"Můžete s Edwardem nacvičovat, až se vrátíme domů…''nedala se a oslnivě se na mě usmála.
"To těžko… Je na mě naštvaný, nebude se se mnou bavit…''řekla jsem a doufala, že v mém hlase nebyla slyšet ta bolest, kterou jsem cítila s vyslovením jehojména.
"Za to si ale můžeš sama, Bello…''řekla mi vážně a proti tomuhle už jsem neměla žádný další argument. Věděla jsem, že má pravdu…Chvíli bylo ticho a já jí dál následovala v různých uličkách s různými druhy šatů i pastelových barev.
"Sice bych ti to neměla říkat, ale… Edward… Ti chtěl udělat radost, a už něco vymyslel… Řekl mi o tom, takže vím, jaké šaty hledat…''řekla mi po té dlouhé chvíli. No výborně! Opět se cítím, jako zrádce. Chtěl ti udělat radost…A já ho zradila! Tím nejhorším způsobem, jakým jsem mohla!
"Proč mi o tom neřekl?''zeptala jsem se a tentokrát nedokázala tak úplně zamaskovat tu bolest…
"Bylo to překvapení… On… Ne, musí ti to říct sám… Spoléhal na to, že zaimprovizujete, jako jste to dělali vždycky. Ách…Věř, Bello, že tentokrát bych ti nejraději nabančila za to, co jsi mu udělala!''řekla podrážděně a vyndala další šaty. Byly sněhově bílé, docela dlouhé.
"To jsou ony!''zvolala nadšeně a otočila se na mě, ale já byla na odchodu. Zarazila mě těsně u východu z krámku a chytla mě za loket.
"Kam jdeš, Bello?''zeptala se nechápavě, v druhé ruce stále ty šaty. Ona… Je na jeho straně? A já myslela, že je moje přítelkyně! Snažila jsem se nevypadat tak zoufale a nštvaně, jak jsem se zrovna cítila.
"Zklamala jsi mě, Alice…''zašeptala jsem smutně, vykroutila se jí a nechala jí tam stát s provinilým výrazem ve tváři… V obchodě jsem se vůbec neorientovala, marně jsem se otáčela na všechny strany, kde bych mohla najít východ. Nakonec jsem se musela zeptat jednoho postaršícho chlápka, aby mi poradil směr. Ukázal někam nalevo a já se tam ihned rozeběhla. Prokličkovala jsem davem nějakých turistů a nakonec jsem se konečně ocitla na čerstvém vzduchu. Cítila jsem, že to brzy mé slzné kanálky nevydrží a mě přepadne pláč, ale bylo mi to jedno! Zašmátrala jsem v kapse a doufala, že najdu co, co jsem hledala. Naštěstí jsem to našla. Peníze… Teď ještě skusit štěstí napodruhé. Podívala jsem se kolem a málem zajásala radostí, když jsem našla to, co jsem hledala. Rychle jsem běžela k autobusové zastávce nedaleko a podívala se na jízdní řád. Bylo něco okolo druhé, autobus do Forks jede o půl třetí. Vydechla jsem a posadila se na volnou lavičku. Byla jsem tam sama, nikdo tam nebyl. Hlavu jsem si složila do dlaní a snažila se pozvolna dýchat, abych se trochu uklidnila. Po chvíli si vedle mě někdo sedl.
"Promiň, neměla jsem to říkat…''uslyšela jsem Alicin provinilý hlas vedle sebe. Nevěnovala jsem jí pozornost. Jako kdyby tu nebyla… Ale ona mi dala ruku na rameno a pokračovala.
"Bell, hrozně se ti omlouvám, já… Nehlídala jsem se, co říkám… Prostě jsem jen plácla to, co jsem měla na mysli… Vypadala jsi tak bezstarostně, zatímco jsi mému bratrovi zlomila srdce a já…''nechala větu nedokončenou. Na chodník skrz mé dlaně protekly první slzy. Zhluboka jsem se nadechla a podívala se na ní.
"Na čí straně vůbec jsi, hm? Já myslela, že jsi má přítelkyně, Alice!!''zvolala jsem a stírala si slzy, co mi zmáčely obličej. Zatvářila se ještě víc provinile a nic neříkala. Opatrně jsem setřásla její ruku z mého ramene.
"Nejdřív jsi mi říkala, jaký je tvůj bratr idiot, a teď mi říkáš, že já mu zlomila srdce?! Ale to, že on zlomil srdce mě, už nikoho nezajímá, že?!''křičela jsem na ní a musela se postavit. Promnula si kořen nosu a párkrát rychle zamrkala. Tohle dělám vždy já, když mívám na krajíčku. A teď, jak vidím, jsme měli obě dvě.
"Ne každá věc, co tak vypadá, tak je, Bells…''řekla mi a podívala se na mě smutnýma očima.
"Neodpověděla jsi mi…''připomněla jsem jí nakonec temně.
"Nejsem na ničí straně, Bells! Bells, jsi má nejlepší přítelkyně a mám tě hrozně ráda! Ale takovej podraz vúči bráchovi…! Víš vůbec, jak moc se trápil tím, co jsi mu řekla doma? Máš ponětí, jak bude vypadat, až přijedu domů?!''řekla rychle a postavila se proti mně.
"Máš ty vůbec ponětí, jak moc jste mi ublížili vy?!''musela jsem je shrnout do jedné skupiny.
"Dva měsíce jsem kvůli vám musela být na rehabilitacích, jako kdyby to nešlo bez toho! Jako kdybyste mi nemoholi říct, Bello, už to tak dál nejde, nechceme s tebou být' a nemuseli jste mi zlámat žebra, nohu a naštípnout obratel! Ale víš vůbec, co byla ta fyzická bolest oproti té psychické?! Naprosté NIC!!! Vy nevíte, jak moc jste mi ublížili, jak moc jsem kvůli vám trpěla! Rok jsem nebyla schopná normálně fungovat, pořád jsem musela myslet na Edwarda! Zpackali jste mi život!!! A potom, když jsem chtěla normálně začít žít, tak jste se v mém životě objevili zase! Víš, jak moc mě bolelo vás vidět?! Víš, jak moc bolelo vidět jeho?! Po tom všem, čím jsem si musela projít ho vidět živého! Vy jste se tvářili jakoby nic! TY ses tvářila jakoby nic! A nechali jste ho klidně, aby mě ničil dál! Kolikrát jsme se už tady pohádali, hm?! Kolikrát to skončilo špatně?! Já už nechci sázet na ten zpropadený hlas srdce, který ve mně teď tak moc protestuje, protože nechci, aby se to stalo znovu!! Co pro vás jsem, hm? Hračka na hraní, kterou pak jen bezcitně odhodíte?! Je nutný si uvědomit, že já jsem jen člověk, Alice! Nejsem plyš! Nejsem tak tvrdá jako skála, abyste na mě zkoušeli, co všechno vydržím, protože já už nevydržím nic!!''křičela jsem na ní a skoro jí přes ty slzy neviděla. A já poprvé v životě, uviděla Alici brečet. Utírala si rukou slzy z tváří a popotahovala. Zmučeně se na mě dívala a chvíli mlčela…
"Víš, jak je těžké ti něco říct, aniž bych neprozradila to debilní tajemství mé rodiny?! Teď ti nemůžu říct absolutně nic na protest, protože bych prozradila příliš! Vím, že se teď naštveš, ale musím ti říct, že se mýlíš! Hrozně se mýlíš, Bells! Víš, jak pro mě bylo těžké, držet pusu zavřenou a chovat se jako bezcitný… člověk?! Bells, já tě mám ráda jako svou sestru! Všichni tě máme rádi! Můj bratr tě miluje!! Ale je bohužel jen na něm, aby ti tu pravdu řekl! Ale to ty jsi byla tak pitomá a začala si něco s Markem! Tím pádem se tu pravdu nedozvíš a můj bratr ti jí neřekne do té doby, dokud si tebou nebude jistý! Nevíš, jak moc mě štve Salome, že je tady, ale bohužel je výš postavená, než celá naše rodina dohromady, takže jí nemůžeme odporovat! Dokonce jí ani nesmíme nic říct, protože je to jedna z nejnebezpečnějších… lidí, co známe! Kdyby nebylo Salome, nebylo by hádek mezi vámi, nebylo by Marka, ty bys tu pravdu touhle dobou věděla a my dvě by se nemuseli hádat! Víš, jak moc mě to teď bolí? Já nejsem tak bezcitná potvora, jak ty si o mě myslíš, Bells! Věř nebo ne, ale i já mám svoje city!''řekla mi, než se zase musela posadit a poddat se slzám, stejně jako já, i když já ještě stále spoléhala na svoje nohy, že mě udrží. Přijel autobus…
"Už mi dejte pokoj, prosím…'' zašeptala jsem směrem k ní a rychle naskočila do autobusu. Zaplatila jsem a sedla si na jedno volné místo u okýnka. Alice na mě zírala se zmučeným výrazem. Autobus se rozjel. Sledovala jsem ji do té doby, než si dala opět hlavu do dlaní a dokud jsme nezahli za zatáčku a ona se mi ztratila z dohledu. Zhroutila jsem se…
Do Forks jsem přijela asi kolem šesté. Autobus zastavil na kraji Forks a pokračoval dál, takže jsem ten zbylý kus cesty k nám domů musela dojít pěšky. Mnula jsem si své dlaně, které mě štípaly z toho důvodu, jak jsem přes slzy pořádně neviděla na cestu a několikrát padala a tím si je sedřela. Bylo už po setmění, něco kolem půl osmé večer. Byla tma, jen lampy svítily a vytvářely různé stíny. A já šla dost pomalu, nikam jsem nespěchala… To by vysvětlilo, proč už jdu dvě hodiny a stále jsem nedošla k cíli… Stromy, které lemovaly silnici, po které jsem šla, vály a šustěly ve větru, takže jsem šla přímo uprostřed silnice, protože mi ty stromy naháněly hrůzu. Nikdo kolem nebyl, celou cestu jsem nikoho nepotkala. Bylo to… strašidelné. Ale mně to vyhovovalo. Potřebovala jsem být… sama. Byla jsem téměř v polovině cesty domů, když jsem za sebou uslyšela lehké šustnutí. Rychle jsem se otočila a zrychleně dýchala, ale nikdo tam nebyl. Několikrát jsem se otočila kolem své osy a očima pročesávala tmu, ale nikoho jsem neviděla. Stíny stromů mi vyvolávaly ještě větší hrůzu než předtím. Pak se něco šustlo nalevo ode mě. Vycházelo to zpoza keře pod stromem. Sebrala jsem veškerou odvahu, co jsem měla, a udělala jeden váhavý krok směrem k tomu keři. Vím, že vždy, když jsem se dívala na něco podobného ve filmu a vždy kroutila hlavou, proč ta oběť nevezme nohy na ramena a neutíká co nejrychleji pryč, když něco slyší, ale teď mi to přišlo… normální. Všechno ve mně mi radilo, abych to tak udělala, abych utíkala, ale moje nohy a zvědavost neposlouchala a já se stále víc a víc blížila ke zdroji toho zvuku. Byla jsem asi čtyři kroky od toho keře. Zastavila jsem se. Blíž už jsem se neodvážila. Stála jsem tam, skoro nehnutě a nakláněla se k tomu keři. Všude bylo hrobové ticho, až to nahánělo hrůzu. A musím říct, že i já jsem byla dost vystrašená. Znovu se něco šustlo a v keři se zavlnilo pár větviček. Nasucho jsem polkla a čekala. Najednou z keře prudce vylítl velký černý pták a málem narazil do mě. Neuvěřitelně jsem se lekla a ticho noci protrhl až můj zděšený výkřik. Udělala jsem pár kroků dál, ale neuvědomila jsem si, že zrovna jelo auto, které mě jen tak tak minulo a se skřípěním brzd zastavilo asi deset metrů ode mě. Z auta vylezl postarší muž.
"Jsi normální?! Mohl jsem tě přejet!''začal se rozčilovat. Já stále byla hrozně vystrašená, abych mohla něco říct. Cítila jsem, jak mi po tváři znovu putuje pár kapek vody. Slz… Muž to chvíli rozdýchával, ale potom přešel skoro až ke mně.
"Jsi v pořádku? Nechceš někam svézt?''zeptal se a obezřetně si mě měřil. Natáhl ke mně ruku, ale já v poslední chvíli ucukla. Dívala jsem se na něj a v tu chvíli jsem si neuvědomila, jak vystrašeně musí můj obličej vypadat. Určitě si musí myslet, že potkal blázna… Rychle jsem zakroutila hlavou a rozběhla se. Nechala jsem ho tam. Ať si myslí, co chce! Běžela jsem po cestě, snažíc se co nejdřív dostat domů. Domů, kde mě čeká Charlie a teplé ponožky… Snažila jsem se vůbec nedívat kolem sebe, nevnímat ty stíny stromů zasahující doprostřed silnice, stíny větví jakoby natahující se pro jednu ze svých obětí. Jako kdybych tou obětí měla být dnes já… Blížila jsem se domů. S každým krokem navíc ze mě ten strach pomalu opadával, protože jsem věděla, že brzy zase budu v bezpečí, kde je i Charlie, kde nejsou stíny a tma… Zahnula jsem do poslední ulice. V celém našem domě se svítilo, ale já nezastavovala. Uviděla jsem Charlieho stát před domem, jak s někým telefonuje a má ustaraný výraz. Rozhlížel se kolem, ale jakmile mu padl pohled na mě, rychle mobil odložil a rychle mi šel naproti. Já trochu zpomalila…
"Bells!''vydechl úlevně a otevřel mi svou náruč, do které jsem mu ihned vběhla. Ucítila jsem jeho ruce na svých zádech, jak mě pevně svírají. Věděla jsem, že jsem v bezpečí… Pevně jsem ho objímala kolem krku a plakala mu do ramene. Ani jsem nepopadala dech z toho vytrvalého běhu, prostě jsem cítila jen ten strach, tu bolest, to zoufalství… Charlie mě pomalu hladil po zádech.
"Ššš, Bell, už je dobře. Jsem tu s tebou…''šeptal mi do vlasů a lehce mě kolíbal, jako malé dítě.
"Tati…''vzlykla jsem a víc se mu hlavou zavrtala do ramene… Stáli jsme tam asi pět minut, než jsem se aspoň trochu uklidnila. Charlie ze sebe sundal bundu a přetáhl ji přese mě. Obmotal mi jednu ruku kolem ramen a vedl mě domů. Šli jsme pomalu… Cítila jsem, že mé nohy už mě dlouho neudrží… Vyšli jsme schody a potom konečně vešli dovnitř. Do toho teplého, vyhřátého místa, kterému se říká domov… Charlie mě odvedl ke mně do pokoje a posadil mě na postel. Sedl si vedle mě a třel mi ruku.
"Už jsi v pořádku?''zeptal se ustaraně. Jenom jsem polkla a přikývla.
"Bells, co se stalo mezi tebou a Alicí?''zeptal se. Zřejmě si potom všiml, jak mi přes tvář přeletěl bolestný výraz, když vyslovil její jméno.
"Proč?''zeptala jsem se roztřeseně a snažila se v tom "zvuku" rozeznat aspoň malé stopy mého hlasu.
"Už čtyři hodiny atakuje náš telefon a ptá se na tebe. Dokonce tady už byla, jestli jsi doma. Nechala ti tady nějakou tašku… Pak, vypadala dost zničeně, ale taky o tebe měla strach, jela tě hledat… Musím jí zavolat, že už jsi doma…''odpověděl mi. Chvíli bylo ticho.
"Pohádaly jsme se…''zašeptala jsem zničeně. V životě bych nevěřila, že by tohle bylo mezi námi možné. My dvě, naprosto stejné duše naladěné na stejnou vlnu, co nikdy neřekli křivé slovo proti té druhé…
"Proč?''divil se Charlie. I on z toho byl zřejmě vedle…
"Začala jsem chodit s Markem… A potom… Slovo dalo slovo, výčitka dala výčitku… A už to bylo… Tak mě to mrzí, tati, ale už to nejde vzít zpět, i kdybych sebevíc chtěla…''zašeptala jsem znovu. Chvíli bylo ticho. Zřejmě to musel zpracovat…
"A co… Edward?''zeptal se potom. Tohle zabolelo snad ještě víc…
"Je na mě naštvaný… Zradila jsem ho…''řekla jsem a nebyla schopná zastavit těch několik slz, co mi zase unikly.
"Ty… Toho Marka… miluješ?''zeptal se a tahle otázka mě donutila zvednout hlavu a podívat se na něj. Jeho tvář postrádala jakékoliv emoce, jako kdyby to byla prostě jenom otázka, na které nezáleží. Ale ono na ní záleželo hodně…
"Já…''začala jsem, ale nebyla jsem schopna to dokončit.
"Ano?''pobízel mě.
"Ano, něco mě k němu táhne…''snažila jsem se mu odpovědět. Znovu bylo chvíli ticho.
"A Edwarda? Miluješ Edwarda?''zeptal se, ale tohle už znělo naléhavě. Zmučeně jsem se mu podívala do očí.
"Ano…''zašeptala jsem tiše.
"Cože?''ptal se. Zřejmě to bylo až moc tiše a on to neslyšel.
"Ano''odpověděla jsem už poněkud hlasitěji a přikývla jsem. Nebyla jsem schopná se teď podívat na Charlieho, protože bych v jeho výrazu určitě uviděla zklamání, a tak jsem se dívala na vzory mého povlečení pod sebou.
"Bells…''zašeptal, ale umlčel se. Dlouhou chvíli bylo ticho.
"Bells, já budu stát za tebou. Ať učiníš jakékoliv rozhodnutí, budu stát při tobě… Jen bych tě chtěl poprosit, abys učinila správné rozhodnutí. Ty sama musíš vědět, jaké jsou tvé city, a musíš si ujasnit, s kým chceš být…''řekl mi a přejel mi jednou rukou po té mojí. Přikývla jsem.
"Díky, tati…''řekla jsem a lehce ho objala.
"Nemáš zač. Zítra chceš, abych tě odvezl?''zeptal se mě.
"Ne, já tam musím jet dřív. Mark mi slíbil, že mě vyzvedne…''řekla jsem mu a omluvně se na něj usmála.
"Ou…Aha. Tak dobře. No… Jdi se vykoupat a pak jdi se prospat… Potřebuješ to. Půjdu zavolat Alici a donesu ti sem ty věci od ní…''řekl a začal se zvedat. Přikývla jsem, ale on to neviděl. Potom odešel a já chvíli seděla na posteli. Nakonec jsem se zvedla taky a šla do koupelny, podstoupit proces fyzického uvolňování…

%20%E2%80%93%20okraj.png)





chce se mi brečet z tý hádky Alice a Bells :(((((( obě mají pravdu, ale tohle prostě... :( :'( jsem z toho úplně zničená - chápu jak to myslí s tím, žře miluje oba, ale jen ať prosím nezůstane s Markem, nedokážu si představit Bellu bez Edwarda. Je to jako Romeo a Julie, když se řekne Rome vybaví se mi Julie, když se řekne Edward vybaví se mi Bella. MUSÍ být spolu!!! :( :'( :'(