
27. kapitola- Co to děláš?
Rychle jsem se na posteli vymrštila do sedu a rozhlídla se kolem sebe. Nikdo tam nebyl. Stále jsem rychle a hluboce oddechovala a snažila se uklidnit. Zoufale jsem zasténala a prohrábla si vlasy.
"Jen sen… Jen pěkně blbej, praštěnej sen…''opakovala jsem si stále roztřeseně. Na své si přišly i vzlyky a slzy. Ale byly to jen slzy zoufalství… Co se to kolem děje? Proč se mi musí zdát takové sny?! Rychle jsem vstala z postele a přešla ke dveřím. Chvilku mi to zabralo, protože jsem se celá klepala strachem a dalo mi hodně námahy udržet se na nohou. Stihla jsem zaregistrovat, že je něco kolem půl osmé. Na chodbě jsem se srazila s Charliem.
"Ach, ahoj, Bell! Jak ses vyspala?''začal se ihned vyptávat. Vypadalo to, že má dobrou náladu. Aspoň někdo z nás…
"Nic moc…''odpověděla jsem mu zničeně.
"To mě mrzí… Promiň, dnes musím jet dřív, přijímám nového policistu, takže ho musím se vším obeznámit… Stihl jsem ti udělat něco menšího k snídani, snad ti to přijde k chuti…''řekl mi.
"Díky''snažila jsem se pousmát, ale takhle po ránu mi to moc nešlo.
"Užij si to ve škole. Pa, Bell''řekl a už pokračoval v cestě ke schodům.
"Ahoj, tati…''rozloučila jsem se s ním potichu a zamířila do koupelny. Rychle jsem se podívala do zrcadla a málem dostala infarkt, když jsem spatřila svoje oči. Křiklavá červeň na mě přímo křičela. Znovu mě zalila vlna paniky a zoufalství a já se marně snažila zastavit slzy, které mi tekly po tvářích dolů. Rozhodla jsem se do zrcadla ani nepodívat, a tak jsem si vlezla do sprchy, kde jsem podstupovala proces uvolňování… Husí kůže po tom, co jsem vylezla ze sprchy, jsem si nevšímala. S očima zabodnutýma k zemi jsem rychle prošla skrz koupelnu, abych se nepodívala do zrcadla a přešla do pokoje, kde jsem se oblékla. Pak jsem se vrátila do koupelny, kde jsem se snažila trochu se upravit. Snažila jsem se co nejmíň se dívat na svoje oči, ale vždy, když se mi to nepovedlo, mě zalila nová vlna strachu a mě stálo hodně úsilí, zastavit slzy. Pak jsem se šla dolů nasnídat a ještě si přidala. Vrátila jsem se nahoru, abych si vzala tašku a hlavně svůj křížek. Přešla jsem k nočnímu stolku, ale zamrzla jsem na místě, když jsem ho nikde neviděla. Proházela jsem celou postel, ale nikde nebyl. Vrátila jsem se zpátky do koupelny, ale tam taky nebyl. Začínala jsem být opravdu zoufalá, a to hlavně když jsem se podívala na hodiny, které ukazovaly půl hodiny do začátku školy. S dalším prázdným místem, kde nebyl můj křžek jsem se stále víc a víc bořila do bažiny bolesti a zoufalství. Neustále, nenávratně. Bylo tři čtvrtě na devět, když jsem se odhodlala sejít dolů do předsíně a jít do školy bez křížku. Až když jsem si oblékala bundu a boty, to na mě všechno dolehlo. Charlie šel brzy ráno do práce a nechal mi připravenou snídani, po které jsem si ještě přidala, husí kůže po sprše, STEJNÉ OBLEČENÍ, křížek NEvisící na mém krku… Přesně jako v mém snu! Musela jsem se znovu posadit, abych se uklidnila. Nakonec jsem překonala svůj strach, postavila jsem se a prudce vzala za kliku. Nedívala jsem se kolem a šla po schodech z verandy dolů. Jen pro kontrolu jsem se podívala kolem sebe a jen tak tak nedostala infarkt. Na naší příjezdové cestě stál červený kabriolet, ze kterého právě někdo vystupoval.
"Ne''zasténala jsem zoufale a začala couvat zpátky. Z auta vylezla dívka, ale já slyšela už jen její vyděšené "Bello?!'', a potom byla už jen tma…
"Be…''začínala jsem rozeznávat různé zvuky. Hlavně jeden ke mně přicházel jakoby z dáli, ale já nikdy neslyšela pořádně, co mi říká."Bell…''ozvalo se znovu. Bell? To je moje jméno, nebo ne? Znám ten hlas? Ano, dokonce už jsem si byla jistá, že je to něčí hlas… "Sakra, Bell, probe… …e!''slyšela jsem naléhavost toho hlasu. Už to bylo ostřejší a zvuk toho hlasu stále nabýval na intenzitě. Našla jsem cestu ke svým očním víčkům a pomalu je od sebe odlepila. Nade mnou seděla dívka. Byla mi povědomá, určitě jsem jí musela znát!
"Bello!''zvolala úlevně a přitáhla si mě k sobě.
"Rose?''vzpomněla jsem si. Její blonďaté vlasy nemá nikdo jiný.
"Ano…''odpověděla mi stále úlevně a odlepila se ode mě.
"Co se… stalo?''zeptala jsem se tiše a sáhla si na jedno místo na hlavě, kde jsem cítila palčivou bolest.
"Omdlela jsi… Skoro dvacet minut jsem tě nemohla probrat! Víš, jaký jsem měla strach?! Bolí tě něco?''zajímala se hned.
"Ne, skoro nic, jen mě trochu bolí…''nestihla jsem dokončit, protože mi zrak padl na červený kabriolet nedaleko od nás. Všechno se mi vrátilo. Zalapala jsem po dechu a trochu se odsunula dál, s očima rozšířenýma strachem.
"Bell?''zajímala se ihned Rose a následovala můj pohled. Pak se ale otočila zpátky ke mně, v očích otazníky.
"Čí je to auto?''zeptala jsem se hned, přehlížíc její reakce.
"Moje. Dostala jsem ho včera od Emmetta… Přijela jsem ti ho ukázat a svézt tě do školy, ale ty jsi pak hned omdlela!''řekla zoufale a přisunula se zpátky ke mně. Mám jí to říct?
"Ach, Rose!''vzlykla jsem a znovu jí objala. Nechala mě, abych se vybrečela a uklidnila, a při tom mě utěšovala.
"Copak se stalo?''zeptala se, když mnou přestaly lomcovat vzlyky.
"Měla jsem sen… Příšerný sen…''vzlykla jsem a ona mě začala konejšivě přejíždět rukou po zádech.
"Jaký sen?''zajímala se.
"O Salome…''zašeptala jsem a Rose ztuhla. Chvíli jsme tam jenom seděli na zemi a nic neříkali.
"Co se v tom snu dělo?''zeptala se podezřívavě.
"Já… Ráno jsem vstala a přichystala se do školy. Táta šel brzo do práce, ale nechal mi přichystanou snídani. Snědla jsem jí a ještě si přidala… Pak jsem normálně šla do školy, ale u domu stál červený kabriolet. A u něj stála Salome. Něco mi řekla, už nevím co, ale najednou se ke mně začala přibližovat… Já… Myslím, že mě chtěla zabít.''řekla jsem jí a ona ztuhla snad víc, než předtím.
"Bello, kde máš křížek?''vylekala se hned a dívala se mi na krk.
"Nevím! Nemohla jsem ho najít! Ani v tom snu jsem ho neměla!''řekla jsem hned. Rose vzala můj obličej do dlaní a dívala se mi do očí.
"A dnes ráno? Stalo se to samé, jako v tom snu?''naléhala.
"Ano! Dokonce mám i stejné oblečení!''odpověděla jsem jí. Znovu jsme jen mlčky seděli, ona zřejmě přemýšlela a mračila se.
"Rose, co to znamená?''zeptala jsem se roztřeseně.
"Nevím… Ale někdo to bude určitě vědět''řekla a začala se sbírat na nohy. Potom ke mně natáhla ruku, aby mi pomohla.
"Kdo?''zajímala jsem se, když jsem stála na nohou. Rose mě chytla za ruku a vedla mě ke svému novému autu. Měla jsem značnou hrůzu z toho, že jsem tomu autu tak blízko, a že v něm dokonce pojedu! Ale snažila jsem se nedat nic znát.
"Edward''odpověděla mi, když mi otevřela dveře a pokračovala ke dveřím řidiče. Nasedla a nastartovala motor. Křečovitě jsem se držela sedačky a snažila se nemyslet na to, že jedu v autě z mého snu.
"A my teď jedeme za Edwardem?''zeptala jsem se.
"Já ano. Ty jedeš za Carlisleem do nemocnice, aby se ti podíval na tu hlavu, kam ses bouchla…''oznámila mi tónem, který nepřipouštěl námitky.
"Ale já chci jet s tebou! Nic mi není!''zkusila jsem jí přemluvit.
"Ne, Bello. Je nutné, abys byla s někým z nás. Vím, že víš o tom, že je něco mezi námi a tím tvým křížkem, a bez toho křížku teď být nesmíš! Bude ti vadit, když budeš hodinku s Carlisleem? Nebo jestli chceš, můžu tě hodit k nám k Esmé''navrhla mi a já jen pokrčila rameny na znamení, že je mi to jedno.
"Je nutné, abych tě brala do nemocnice?''zeptala se.
"Myslím, že ne''odpověděla jsem jí a ona se pousmála.
"Takže k Esmé''řekla a zabočila směrem k lesu. Nic jsem nenamítala. Ale když jsme projížděli lesem, bylo mnohem těžší udržet pusu zavřenou. Pokud jsem doteď lidi považovala za blázny, nevím, jak bych měla nazvat Rosalii! To, že jela skoro stopadesátkou, by mě tak moc neudivovalo… Ale jet stopadesátkou v lese?!!! Ale na Rose bylo vidět, že si to užívá, a tak jsem vynaložila všechno své úsilí k mlčení. Nakonec konečně zaparkovala před domem Cullenových a já si mohla uvolnit ztuhlé prsty z toho, jak jsem pořád svírala sedačku. Vystoupila jsem z auta a snažila se dívat všude možně, jen ne na to auto… Obešla jsem auto k Rosalii a společně jsme pokračovali k domu.
"Esmé?''zvolala Rose do útrob domu, jakmile jsme prošli vstupními dveřmi. Během minuty se Esme objevila na schodech a rychle šla k nám.
"Bello!''zvolala nadšeně a hned mě objala. Proboha, co je to dnes s mými slznými kanálky? Nevím proč, ale slzy mi samy od sebe začaly stékat dolů po tvářích.
"No tak, Bells… Copak se stalo, srdíčko?''ptala se hned a utěšovala mě. Přesně tohle jsem si vždy přála mít… Maminku… Přesně takovou, jaká je Esme. Ale můj tatínek taky stojí za to, nikdy bych ho nevyměnila!
"Tak ráda tě vidím, Esmé''zašeptala jsem a pokoušela se uklidnit.
"To já tebe taky, zlatíčko…''řekla mi ihned a vlípla mi malou pusu do vlasů.
"Kde je Edward, mami?''vložila se do toho Rose. Tohle bylo poprvé, co jsem jí slyšela, říct Esmé mami. Vlastně nikdo jí tak neříkal…
"Jel k Markovi do Tacomy. Večer by se měl vrátit…''odklonila jsem se od Esme a tázavě jsem se na ní podívala. Edward jel k Markovi?
"Edward jel k Markovi?''divila se, stejně jako já, Rosalie.
"Potřeboval si s ním promluvit… Slíbil, že se bude chovat slušně…''řekla Esme a v jejím hlase bylo slyšet, že tomu opravdu věří.
"Musím za nimi…''řekla rychle Rose a už už vybíhala z domu.
"Rose, proč? To to nemůže počkat na večer, až se Edward vrátí?''zvolala za ní Esme a vyšla za ní ven. Šla jsem jako ocásek za nimi.
"Promiň, Esme, nemůže. Myslím, že bude dobře, když to uslyší i Mark…''řekla pohotově.
"Stalo se snad něco?''vyděsila se Esme.
"Bell?''vrhla po mě prosebný pohled Rose a já přikývla. Věděla jsem, oč mě žádá. Bylo vidět, že spěchá… Vděčně se na mě usmála, nasedla do auta a za chvíli už jsme s Esmé zírali jen na prázdnou příjezdovou cestu k jejich domu…
Esme mě potom rychle zatáhla do domu, připravila mi, i přes moje protesty, něco k jídlu, usadila mě na pohovku v obývacím pokoji a seděla jak na jehlách, dokud jsem nezačala objasňovat, proč mě sem Rose vlastně přivezla…
"No to si děláš srandu, Bells!''zvolala, když jsem jí dovyprávěla okolnosti dnešního dne a včerejší noci.
"Bohužel ne… Jen kdybych věděla proč… Zdálo by se mi to jen jako noční můra, ale to, že jsem pak málem dostala infarkt z toho, že se vše dělo přesně jako v tom snu!''byla jsem už opravdu zofalá, nevěděla jsem, co dělat. Esme si rychle přesedla ke mně a konejšivě mě objala, zatímco já bojovala proti potoku slz.
Byl už skoro večer, ale Rose, ani Edward se dosud nevrátili. S Emmettem jsem od jeho příjezdu ze školy pořád blbla, až mě to nakonec unavilo. Nevěděla jsem proč, ale Cullenovi chtěli, abych tu zůstala přes noc. A tak jsem souhlasila a potom jsme zavolali Charliemu, aby neměl starosti. Zrovna jsem ležela na jejich pohovce. Emmett šel s Jasperem někam ven, Alice dělala něco na počítači a Esmé se vrátila ke svým domácím pracem. Já jen klidně ležela na jejich měkké pohovce a snažila se vypnout, odpoutat se od reality. Nasávala jsem vůně domu, byly to lilie, co mi tu tolik voněly a uklidňovaly mě. Nevím, kolik mohlo být hodin, když jsem uslyšela otvírání vchodových dveří a několik rychlých kroků sem do obývacího pokoje, ale stalo se to, zrovna když jsem byla na pokraji spánku, ale ještě pořád tak trochu při smyslech.
"Edwarde, Rose, no konečně!''uslyšela jsem jako první jeden ženský hlas.
"Je tady?''ozval se hned jiný, mužský, ani nepozdravil. Pak bylo chvíli ticho, ale najednou jsem pocítila, jak se pohovka vedle mě prohnula a po vlasech mě hladí něčí ruka. Neotvírala jsem oči, nešlo mi to. Jako kdybych byla odsouzená k tomu, být při smyslech, ale zároveň být i někde v jiné dimenzi, odpoutaná od toho všeho a nesmět se vrátit zpět. Uslyšela jsem znovu kroky, jak se nejspíš všichni přemístili sem.
"Tak co se stalo?''zeptal se rozrušeně znovu ten první hlas.
"Alice?''prolomil chvilkové ticho opět ten druhý. Nevím co se dělo pak, ale ozval se další, ženský, zpěvavý hlas. Kolik jich tu proboha je?
"Slyší nás, ale ráno si bude myslet, že to byl jen sen a nebude tomu dávat žádnou váhu…''řekla mu na otázku, kterou jsem nejspíš přeslechla. Znovu mě někdo pohladil.
"Mohla za to Salome''řekl někdo další, znovu nějaká dívka. Uslyšela jsem jen drobné zalapání po dechu.
"Jak?''ozvalo se nedaleko ode mě.
"Ellstworthské sny…''řekl hlas, který byl nejspíš nejblíže u mě. Ten, podle mě, nejhezčí.
"Počkej, chceš říct…''začal někdo vážně, ale znovu ho přerušil jiný.
"Ano. Sny, které se zdají jen těm, kdo jsou nositelé křížů. Někdo, v tomto případě Salome, se napojí na sny nositele a manipuluje s nimi. Nositeli se potom zdá to, co Salome chce…''řekl.
"Takže ona má doopravdy Ellstworthský kříž?''ozval se znovu ten první. Vzbuzoval ve mně autoritu, sama nevím proč.
"Ano''řekl znovu hlas u mě.
"To ty?''ozval se znovu nějaký jiný hlas.
"Ano''odpověděl znovu ten u mě.
"Proč se ty sny jmenují stejně, jako ten kříž?''ozval se znovu někdo jiný. Ale tenhle hlas už jsem slyšela. Myslím, že když…
"Funguje to jen u nositelů Ellstworthských křížů, proto stejný název… U nikoho jiného to nejde…''odpověděl někdo jiný.
"Mají tu moc, vtírat se někomu do hlavy a měnit sny, všichni?''řekl znovu někdo další.
"Ne, jen vybraní… jedinci''odpověděl zvonivý, ženský hlásek.
"Kolik?''
"Ví se o třech…''odpověděl ten u mě. Dlouhou chvíli bylo ticho, takže jsem si myslela, že jsem konečně usla, že nic neslyším, ale mýlila jsem se.
"Jsi… jedním z nich?''zeptal se znovu ten hlas, který jsem slyšela jako první.
"Ano…Je to ale velice otravné, vidím co se jí zdá a je to snadné. Ale nechci jí určovat to, o čem by se jí mělo zdát…''ozval se znovu ten nejhezčí hlas a já znovu pocítila něčí letmý dotek na své tváři. Potom to bylo jako v úlu. Všechny ty hlasy mluvili jeden přes druhého, takže jsem se ani nesoustředila na to, o čem spolu mluví. Pak se znovu ozvalo cvaknutí dveří a ozval se další hlas.
"Ahoj, děje se něco?''zeptal se vesele. Byl to další velmi autoritativní hlas. Někdo si vedle mě povzdechl.
"Vysvětli mu to, prosím tě, Rose… Jdu ji odnést k sobě, aby nemusela spát na pohovce…''dodal jen ten hlas vedle mě a po chvíli jsem už jen ucítila, jak mi pod koleny putuje něčí ruka a záhy na to i pod zády. Pak jsem ztratila "měkkou pohovku'' pod sebou a byla jsem ve vzduchu. Vylekala jsem se, chtěla jsem otevřít oči, ale vůbec mi to nešlo. Někdo si mě přitiskl ke svému chladnému tělu a šel se mnou neznámo kam. Poznala jsem, že šel, jen díky jeho kolíbavému pohybu. Pak už jen další zavrzání dveří, než mě ten někdo znovu položil na něco měkkého. Teď už jsem otevřela oči a spatřila kluka s bronzovými vlasy. Byl hodně rozostřený, dalo mi to, než jsme poznala, že jde o kluka. Ale cítila jsem, že ho určitě znám. Seděl nade mnou a díval se na mě. Pak se ke mně jemně naklonil a zašeptal mi do ucha "Spi, Belli'' a já jako hodné děvče, poslechla. Pak už jsem ucítila jen něco vlhčího na čele. Dal mi pusu? Nevím… Ale potom jsem se už konečně naplno ponořila do svého světa a své vlastní fantazie…
Překulila jsem se z jednoho boku na druhý a vedle sebe ucítila něco tvrdého. Jelikož jsem byla ještě unavená, nepřemýšlela jsem nad tím, co to je. Obejmula jsem "to" jak rukama, tak nohama a hlavu si položila na "to". Až později mi došlo, co právě dělám, a že se zrovna asi na "někoho'' lepím. Rychle jsem otevřela oči a posadila se. Pode mnou ležel Edward s pobaveným výrazem.
"Dobré ráno''pozdravil mě a usmál se. Spíš to vypadalo, že nemá daleko k výbuchu smíchu.
"Ehm… Ahoj, já… Promiň!''začala jsem se ihned omlouvat. Byla jsem určitě celá rudá. Všimla jsem si, že mám stále přes něj jednu nohu a že na něm skoro sedím, a tak jsem se snažila, vrátit ji zpět do její pozice, což znamená, co nejdál od obklíčení jeho pasu., ale on mi to nedovolil. Nohu mi chytil a nechal jí tam, kde byla.
"Mě to ale nevadí, Bells…''řekl mi a já o tom nemohla pochybovat, i kdybych chtěla. Ty jeho oči… Nejistě jsem se usmála, ale nevěděla jsem, co dělat, když jsem měla jednu svou nohu přes něj, jako kdybych… Dveře se rozlítly. Stál v nich Emmett, původně s asi veselou náladou, ale když nás tam tak viděl (radši jsem si ani nechtěla představovat, jak to muselo vypadat), brada mu klesla a oči se mu vyvalily z důlků.
"Ehm… Já… Sorry, brácha, fakt! Asi… se půjdu podívat zas dál…''vykoktal ze sebe a skoro tak rychle, jak přišel, zase odešel. Byli jsme ticho. Jediné, co to ticho přerušilo, byl Emmettův výkřik.
"Rose, jsme zase komplet! Nechtěj ani vědět, co tam nahoře ty dva dělaj!! Třeba budeš teta!!!''řval jak na lesy a já ztuhla snad ještě víc. Bylo ticho. Strašné ticho. Velké ticho. Strašně moc velké ticho. Ztuhle jsem otočila hlavu zpátky k Edwardovi, ale jakmile jsem uviděla jeho výraz, propukla jsem v obrovský smích a on skoro stejně zároveň se mnou. Zřejmě jsem musela mít podobný výraz, jako on. Nevěděla jsem v tom záchvatu smíchu, ani co dělám, ale nakonec jsem si uvědomila, že jsem se opřela dlaněmi o Edwardovu hruď, ale ruce mě neunesly a já klesla až na Edwarda, takže jsem ležela na něm, obličejem jen pár centimetrů od toho jeho. Dveře se rozlítly znovu. Stála v nich Rose.
"Ehm, já… To Emmett mě sem donutil jít! Přímo mě sem dotáhl!''řekla na svou obhajobu a rychle vyklidila prostor. Zaúpěla jsem a hlava mi klesla na Edwardovo rameno. Bylo chvilku ticho, ale já cítila, jak se pode mnou Edward chvěje. Zvedla jsem hlavu a podívala se mu do obličeje. Cukal se smíchy, ale rty měl semknuté, aby se nesmál nahlas. Nakonec jsem se ale začala smát já, takže to jelo nanovo. Chtěla jsem se znovu vzepřít do sedu, ale Edward okolo mě ovinul paže a nedovolil mi to. Přestal se smát a vážně mi hleděl do očí z asi deseticentimetrové vzdálenosti.
"Co to děláš?''zašeptala jsem roztřeseně, když pomalu začal zkracovat tu mezeru mezi našimi rty. Na chvilku se zarazil.
"Co myslíš?''odpověděl mi šeptem a pokračoval. Trošku jsem se zapřela, ale bylo mi to houby platné. Když naše rty od sebe dělily asi jen poslední čtyři centimetry, zašeptala jsem.
"Nech toho, Ede… Prosím…''zašeptala jsem zoufale a vpíjela se mu do očí. Zarazil se, ale potom přikývl.
"Chápu tě… Promiň, už se to nestane…''omluvil se mi hned a pustil mě. S troškou neochoty jsem se z něho vyškrábala a záhy slezla z postele. Když jsem stála na nohou, nevěděla jsem, co mám dělat. Byl to tak trapný moment! Otočila jsem se kolem své osy a začala si hrát s vlasy.
"Ehm… Myslíš, že bys mi mohl znovu ukázat koupelnu, prosím?''nadhodila jsem. Vhodnější pokus o únik jsem nevymyslela. Bylo vedro jen mě, nebo tak přehnaně topili? Edward měl na sobě totiž jen kalhoty na spaní. Předtím jsem si toho nevšimla, že měl holou hruď. Trochu jsem se začervenala a dělala, že se dívám jinam. Trochu se uchechtl, ale šel k druhému kraji postele, kde vzal nějaké věci a šel se mnou z pokoje. Vedl mě asi o dvoje dveře dál.
"Tady to je. Tohle ti přichystala Alice, aby sis to na sebe vzala…''řekl a podával mi to oblečení, co před chvílí vzal z jeho pokoje.
"Díky''řekla jsem mu a hned zmizela v koupelně. Sedla jsem si na zem a zhluboka si oddechla. Opřela jsem se hlavou o studené kachlíky a snažila se, si vymazat z hlavy těch posledních deset minut. Ale nehorší na tom bylo to, že mě doopravdy mrzelo, že jsem ho zastavila…
Nevracela jsem se do jeho pokoje, rovnou jsem zamířila po schodech dolů. Dívala jsem se jen pod nohy, bylo mi tu teď neuvěřitelně trapně, i když se ve skutečnosti nic nedělo. Do háje, proč všechno musí tak vypadat, když to tak není?! Sešla jsem poslední schod a ocitla se v obývacím pokoji. Na pohovce seděla Rose a prohlížela si jeden módní časopis. Jakmile si všimla mojí pozornosti, odložila ho.
"Bello, já---'''začala, než jsem jí přerušila.
"Ne, Rose, nech toho, prosím!''řekla jsem ihned a rukou udělala gesto, aby toho nechala.
"Já jen… Emmett vzkazuje, že za ním máme kolem jedenácté přijet do Sheltonu''řekla nevinně.
"Co je v Sheltonu?''zajímala jsem se.
"Zimní stadion pro veřejné bruslení a hodiny krasobruslení''odpověděla a a pokrčila rameny. Koutky mi zacukaly.
"Dodrží sázku?''zeptala jsem se vesele.
"Tak to má v plánu''odpověděla a obdařila mě zářivým úsměvem.

%20%E2%80%93%20okraj.png)





No je škoda ze si Bella a Edward nedali aspoň tú pusu,už som sa tešila...ale ináč je to fest super,teším sa na daľšie