Pokud si mě chcete usmažit a dát ke snídani, klidně můžete! Moc se omlouvám, že je to díl po tak strašně dlouhé době, ale ta mrcha můza je na Bahamách a na mě nemá čas! Takže hezké čtení a prosím o komentáře.
Šokovaně otevřel své zlaté oči a upíral je do mých tak silně, že jsem si nemohla vzpomenout, proč jsem tady. Nedokázala jsem ze sebe vydat ani jedinou hlásku, zbývalo mi jen na něj zírat, a on zíral zpět.
Šokovaně otevřel své zlaté oči a upíral je do mých tak silně, že jsem si nemohla vzpomenout, proč jsem tady. Nedokázala jsem ze sebe vydat ani jedinou hlásku, zbývalo mi jen na něj zírat, a on zíral zpět.
Byla jsem chycena a jedině on mě mohl pustit.
Byla jsem příliš mimo, abych dokázala říct jak dlouho jsme na sebe zírali, mohli jsme třeba jednu sekundu, ale taky pár století. Ale čím víc jsem se potápěla do jeho očí, tím víc jsem si připadala na správném místě.
Edward mě osvobodil; uhnul pohledem a položil si hlavu dlaní a zase ztuhl. Možná si myslel, že zešílel. Automaticky jsem se vyšvihla do stoje, ale tam jsem se zastavila, chtěla jsem mu nějak dát najevo, že jsem skutečná. Když už jsem mohla zase přemýšlet, myslela jsem na to, co mu řeknu, co mám říct, jestli mám vůbec mluvit. Nebyla jsem si jistá, ale musela jsem nějak přilákat jeho pozornost, pokud si myslel, že zešílel.
Udělala jsem jeden krok směrem k němu, mezi námi teď byla vzdálnost pouze jednoho kroku, ale já jsem váhala, jestli tu mezeru mám překročit.
Zvláštní. Před pár hodina jsem se bála pravdy a teď se bojím, že mě opustí. Zjištění, že je něco jiného, než člověk se mnou nijak nezamávalo. Tedy, ne až tak.
Jakoby vycítil mou nejistotu, udělat ten krok, zvedl hlavu a zase se mi podíval do očí, tentokrát ne tak pronikavě silně. Už ani ne tak šokovaně, spíše zkoumavě. Zkoumal můj obličej kousek po kousku, pod jeho zkoumáním jsem mírně zčervenala, hloupá reakce.
Sice mi k němu krok zbýval, poklekla jsem a byla jsem svými oči na stejný úrovni jako ty jeho. Opatrně jsem natáhla ruku a vzala tu jeho, její studenost mě už tak nepřekvapovala. Nezkoumala jsem jak se na to tváří, ale naše spojené ruce, připadala jsem si tak krásně. Vůbec mi nevadilo, že se dotýkám .. upíra. Byl to Edward, můj Edward. Ten který mi pomohl, přesně ten.
Na něj jsem se podívala, až potom co mi tu ruku ztiskl. Usmála jsem se na něj, ale on byl příiš utrápený, aby se usmál. Něco mu vadilo, ikdyž tohle asi ne.
Jen jsem na to pomyslela, rozpumpoval se mi po celém těle adrenalin. Přiblížila jsem se k němu a lehce mu přejela po tváři, očividně mu to nevadilo, přisunula jsem se blíž a položila mu hlavu na rameno. Cítila jsem, jak jeho paže objímají má ramena.
Věděla jsem, že budu muset promluvit, ale nevěděla jsem, jak začít. Raději jsem se schovala do jeho náruče, ale když mi po chvíli začali drkotat zuby, musela jsem se pohnout, respektive promluvit. "Já ..," začala jsem, "Předtím, jsi mi řekl své city, ale nedal jsi mi šanci, říct ti ty své," řekla jsem a podívala se do jeho krásných očí, které byly zaměřeny zase na mé, raději jsem se podívala vedle, protože další chvíli pod jeho spalujícím pohled a zapomněla bych své jméno.
"Nemysli si, že jsem nějaký pomatec, kterého tohle celé," mávla jsem rukou ve vzduchu, "neděsí," zmateně jsem se zasmála a pokračovala, ", jen," opět jsem se odmlčela, "musím jednat rychle. Nechci, abys odjel, to je to poslední, co chci. Je mi jedno, co jsi, veřím ti, pomohl jsi mi. Pomohl jsi mi, když jsem to nejvíce potřebovala, zachránil jsi mi život, ikdyž jsi nemusel." Konečně jsem se odhodlala podívat se mu do očí a pronést ta dvě slůvka: "Miluju tě. A myslím, že to se nezmění."
Přibližovala jsem se k němu a všechna odhodlanost se mi nahromadila ve rtech, ale on těsně předtím, než jsem to stihla dokonat, uhnul. Oddálila jsem se, abych mu viděla pořádně do obličeje, byla jsem zmatená. On se mračil, nedíval se na mě, ale někam do rohu. Došlo mi to. To co řekl, byla lež, byl to jen způsob, jak se mě zbavit, byla jsem tak hloupá, ale Alice … Snažila jsem se najít něco, coby to zpochybňovalo. Nemohl mi lhát, viděla jsem mu to na očích. Ikdyž on uměl všechno skvěle, musel skvěle i lhát.
Připadala jsem si jako idiot, ostatně jako skoro vždycky, akorát teď to bylo mnohem větší a bolestnější. Snažila jsem se zůstat v klidu, ale pár slz prosáklo na povrch. Otočil se na mě, a když spatřil slz změkl, už se nemračil, tvářil se zmateně a vyděšeně zároveň, nechápala jsem ho.
Najednou mě jeho ruce objaly a přitáhly k sobě, byla jsem ještě víc zmatená.
Ucítila jsem jeho dech na mém uchu: "Taky tě miluju, ale tohle je šílené!"
Jemně jsem se od něj odstrčila, nebránil mi. Podívala jsem se zpět do jeho obličeje, zmatená jako nikdy. Opatrně mi přejel po tváři a podíval se na chvíli do země, vypadal, že přemýšlí. Zavřel oči a hlavu zvedl zpět. "Víš," začal tentokrát on s nerozhodným tónem, "Bello, před tebou jsem neměl žádný rozumný důvod něco dělat, ale dělal jsem to, protože jsem nechtěl zklamat svou rodinu, chodil jsem do školy, smál se, ale od té doby, co ses objevila v mém životě, tak prostě," odmlčel se a jeho oči zněžnely, "mám důvod existovat." Znovu mi přejel po tváři.
"Ale to nic nemění na tom, jak moc velký jsem sobec, Bello. Nemůžu s tebou dál být, odjedu stejně tak moje rodina," kývl a sundal svou ruku z mého obličeje.
"Proč?" zeptala jsem se zděšeně. Proč by musel odjet? Proč je sobec?
"Bello, kdybych zůstal, vzal bych ti normální život, takový jaký má každý člověk mít.To ti nemůžu udělat."
"Udělej to!" řekla jsem okamžitě. "Je mi to fuk, klidně mě unes, jen ode mě neodcházej! Nestojím o život bez tebe, bez tebe bych už byla dávno mrtvá, tenhle život je tvůj, dlužím ti ho. Vezmi si ho, já už ho nechci. Mám všechno, co jsem potřebovala, mám tebe."
"To neříkej. Bello, nedělej to těžší než to je! Nemůžu ti vzít tvůj život!"
"Ne," řekla jsem jasně, "Neodjedeš, já ti to nepovolím."
"Bello," zanaříkal, "stejně musíme odjet."
"Proč?!" už jsem toho měla dost, já ho nepustím.
"V La Push se objevili staří známí, bohužel nejsou tak vstřícní jako staří známí, ale dají nám aspoň vybrat."
"Vybrat? Známí?"
"Upíři mají jediné nepřátele, vlkodlaky. V La Push je smečka, před," na chvíli se odmlčel, "před pár lety jsme s nimi uzavřeli dohodu, ale s jinými, tito nás tu nechtějí, ale dali nám na výběr, buď odejdeme nebo bude svět o pár upírů lehčí."
"Odejdete?" zeptala jsem se přikrceně.
"Ano," řekl a mě se zastavil dech, "Musíme."
"Ne ..!"
"Bello, je to to nejrozumnější, co mohu udělat. Už ti víc neublížím. Odjedu a už mě nikdy neuvidíš."
Už mě nikdy neuvidíš, tyhle slova mnou projely jako šíp a zapíchly se někde uvnitř mě a způsobovaly hroznou bolest. Nemůžu ho nechat odjet, došlo mi. Bez něj to nezvládnu. Slzy se spustily jen nad tou představou života bez něj. Dala jsem mu ruce kolem krku a nehodlala se už nikdy pustit. Mezi vzlyky jsem mumlala: "Nemůžeš odjet! .. Nenechávej mě tu. .. Pojedu s tebou.." Snažila jsem se co nejvíce najít způsob, aby zůstal, ale on nemohl zůstat, už zbývala jen jedna varianta, pojedu s ním, odjedu a už nikdy neuvidím svojí starou rodinu, ale budu s ním. "Pojedu s tebou," řekla jsem jasným hlasem, ikdyž jsem pořád zvlykala.
"Ne," odporoval mi. Chápala jsem ho, není to dlouho, co vím, že je upír a už si plánuju, že se k němu nastěhuju a uteču s ním.
"Edwarde, neopouštěj me, prosím!" žadonila jsem zlomeně, trhalo mi to srdce.
"Nezničím ti život."
"To uděláš pokud mě opustíš!"
"A co tvoje rodina?" ptal se na otázku, která mi naháněla největší strach.
"Charlie má ještě Sam, ze ztráty jedné dcery se dostane," řekla jsem, ale moc důvěřivě jsem nezněla.
"Charlie vyhlásí pátrání, budou tě hledat," snažil se mě udolat.
Na to jsem neměla předem připravenou odpověď. Charlie to udělá, ale jak bych bez něj mohla žít. "Řeknu mu, že odjíždím .."
"Nenechá tě. Navíc by mu došlo, že odjíždíš kvůli mně, kdybychom zmizeli ve stejnou dobu."
Už mě opustila i ta nejmenší naděje. Sesypala jsem se mu do náruče a vzlykala. Bylo fuk, že mi bude za mé slaboštví později trapně, ale nemohla jsem ho nechat jít.
Co nejvíce jsem ho na sebe natiskla, aby se nemohl pustit, ale on by samozřejmě udělal jen malý pohyb a mé sevření by bylo pryč. Cítila jsem, tedy spíš jsem necítila žádný pohyb hrudníku, nedýchal. Normálně by mě to vyděsilo, ale koho by tohle vyděsilo, když hrozí, že ztratíte někoho, na kom vám nejvíce záleží.
Snažila jsem se přijít na nějaké řešení, které by prošlo. Fingovaná smrt by asi taky neprošla a byla moc šílená. Ale mohla jsem počkat, mohla počkat pár týdnů a pak odjet, bylo by to nápadné? A Charliemu říct že už z malého města šílím, budu mu volat, .. nebude si muset dělat velké starosti.
Trošku jsem se uklidnila, abych mu mohla říct, co mě napadlo: "Počkám pár týdnů. Pak prostě uteču, budu Charliemu volat, bude vědět, že jsem v pořádku."
"Jasně." řekl zhnuseně, "Co budeš dělat? Žít s upíry? Uvědomuješ si, jak je to vůbec nebezpečné? Neznáš nás, Bello, jsme nebezpeční," řekl a nasadil nebezpečný výraz, bála jsem se ho, ale nemohla jsem couvnout.
"Edwarde," zašeptala jsem, nadechla jsem se, abych něco řekla, ale zase jsem se sesypala.
Edward mě objal, cítila jsem, jak mi přejíždí rukama po zádech. Najednou si povzdychl, ale neodtáhl se. Vzdal to? "Co se děje?" zeptala jsem se nadějně.
"Alice," pronesl se zaťatými zuby.
Alice? Zmateně jsem se na něj podívala, v tom momentu do pokoje vlítla Alice. Předstíráním neztrácela čas, prostě dolétla až k nám. Koutkem oka jsem viděla, jak se na ní Edward mračí.
"Copak jí vůbec neposloucháš?" řvala na něj jako utržená ze řetězu.
"Nepleť se do toho, Alice!" zavrčel na ní. Pod jeho hlasem jsem se trošku přikrčila.
"Já to vidím, vidím, že její plán vyjde. Bella to chce a navíc kdybys ji opustil, tak by to zřejmě nepřežila!"
Edward teď zavrčel doopravdy, to mě vyděsilo ještě víc, schoulila jsem se a snažila se být co nejmenší.
"Možná ti to uniká, ale víš co jsme? Víš v jakém, bude nebezpečí!?"
"Člověkem nebude na furt!" prohlásila Alice a mě přeskočilo srdce.
Edward zavrčel mnohem víc, jestli mi předtím běhal mráz po zádech, co bylo tohle? Zavřela jsem oči a snažila se je trochu nevnímat. "Neudělám z ní netvora!"
"Ty miluješ jí, ona miluje tebe, snadné počty!"
"Ne!"
Snažila jsem se jejich hlasy v hlavě ztišit, ale nešlo to. Nastalo krátké ticho, otevřela jsem oči a koukala na Alice, ta si přestala Edwarda všímat a mluvila na mě: "My odjedeme dneska odpoledne, ty za dva týdny, škola končí za týden a půl, ty tři dny využij na balení a loučení. Ve středu řekni Charliemu, že tě tenhle život už otravuje, že tady nechceš zůstat po celý život a že už jsi dospělá. Slib mu, že mu budeš volat a dávat mu o sobě pravidělně vědět. Nic si s námi nespojí. Pak nasedni do auta a jeď do Port Angeles, zaparkuj v nejvyším patře garáží, tam budeme my." Nakonec se na mě usmála, plně přesvědčena tím co řekla. Já si nebyla jistá, jestli to půjde tak hladce.
Viděla mou nedůvěru, tak se povzbudivě usmála. "Neboj, bude to v pořádku. Už brzo budu mít novou sestřičku." zatleskala nadšeně.
"Ne! Alice ..!"
"Nemáš na výběr, Edwarde." odpověděla chladným hlasem a rychle odešla.
S úsměvem jsem se otočila na Edwarda, Alice vyzařovala přesvědčení, že se to tak skutečně stane a já tedy začala věřit. Bude těžké opustit domov, rodinu a přátele, ale mám teď novou rodinu, mnohem důležitější než tu starou. Neříkám, že to bude lehké, ale co neudělat pro někoho, koho milujete.
Edward propaloval dveře nenávistným a nešťastným pohledem. Nechtěla jsem, aby byl nešťastný. Vzala jsem do rukou jeho ruce a pozorovala je. "Je to moje rozhodnutí, chci být s tebou. Tedy pokud to je i tvoje přání, pokud nechceš .."
Nestihla jsem to doříct, protože Edward rozdělil naše ruce a vzal můj obličej do dlaní, čímž mě přinutil dívat se na něj, jeho oči najednou znežněly. "Bello," vyslovil moje jméno tak krásně, "tady nejde o to, co chci já. Tady jde o tebe, ale obávám se, že v této chvíli nemyslíš rozumně. Nevíš, co po mě žádáš. Nemůžu ti vzít tvůj život."
"Kdybys odešel, vzal by jsi mi život, takhle mi dáváš mnohem víc."
"Bello, chápeš to vůbec?" ptal se mě jako bych zešílela, "Pokud se mnou utečeš, budeš se muset stát tím, čím jsem já!"
V hlavě se mi mlelo jedno přes deváté, tušila jsem, že se tohle stane, ale jak se člověk stane upírem? Co to být upírem obnáší? Téhle části jsem se bála, ale nemohla jsem ho nechat odjet. "Jsem připravena," lhala jsem mu a on to poznal. Nadechoval se, aby něco řekl, ale zastavila jsem ho. "Tak mi řekni, jaké to je a co to obnáší. Já ti potom řeknu, jestli se toho bojím nebo ne."
"Nevíš, co říkáš!" zuřil opět, ale ten vztek ho donutil mi to říct: "Přeměna na upíra trvá tři dny, ve většině případů tři, je mimořádně bolestivá, při téhle bolesti si přeješ zemřít. Prvních pár let budeš mít neustále žízeň, budeš toužit jen po krvi. Až toto období poleví budeš se toulat existencí, nenávidět sám sebe a toužit po smrti, upíry může zabít jen jiný upír nebo vlkodlak. O upírech jistě víš, že jsou nesmrtelní a někteří mají výjimečné schopnosti."
Zpracovávala jsem všechno, co mi řekl, neznělo to vábně, ale on určitě přehánel. Tři dny bolestivá přeměna - žít bez něj je více bolestivé, těch pár prvních let přežiju, navíc budu mít jeho, proto jsem to vše dělala. Zbýval jenom jeden bod, o kterém jsem nic nevěděla. "Schopnosti?"
Edward vyvalil oči a chystal se na výbuch: "To nemyslíš vážně! Uvědomuješ si, co to vlastně děláš? Bello, nemůžu přijmout tvé rozhodnutí, pokud nejsi duševně zdravá! A tohle normální člověk rozhodně nedělá!"
Nesnášela jsem, když na mě někdo křičel, zase jsem se trošku přikrčila a do očí mi vnikly slzy beznaděje. Edward si povzdychl a zničeně se na mě podíval. "Já tě nechci trápit! Ale nevíš, oč mě žádáš. Nevíš, co děláš. Nemáš ponětí, co to je nesmrtný život!"
"Tak mi to vysvětli. Mě jde jen o to zůstat s tím, koho miluju."
"Miluješ netvora, Bello."
"Ne," odporovala jsem, "miluju tebe."
"Nevíš, co jsem zač!"
Dá se tohle vydržet? Musela jsem být silná a vytrvalá, ale všechno to odmítání mě zraňovalo, ukápla mi další slza, Edward si pozvdechl a přitáhl si mě k sobě. "O tomhle přesně mluvím, netvor by mě neutěšoval," mumlala jsem mezi vzlyky.
"Můžu ti ulížit," mluvil dál, ale znělo to spíše jako varování, než-li další podmínka, proč s ním nemůžu odjet. Hleděli jsme si z očí do očí, intenzivity našeho pohledu by se dalo dotknout. Vzpomněla jsem si, že předtím utekl jednoho tématu: "Schopnosti?" zoopakovala jsem.
Edward se zamračil, ale odpověděl. "Někteří z nás jsou výjimeční, mají vyjimečné schopnosti. Alice dokáže vidět budoucnost, ale budoucnost se vždy mění, takže spíše jenom tvá rozhodnutí, Jasper cítí pocity a dokáže je měnit. A já čtu myšlenky."
Zůstala jsem na něj vyjeveně koukat, Alice vidí do budoucnosti, Jasper ovlivňuje pocity a on čte myšlenky. Další věc která být jen v televizi, ale je i ve skutečnosti.
"Na co myslíš?" zeptal se a zkoumal můj obličej.
Dělá si srandu? Vždyť čte myšlenky. "Proč si to prostě nepřečteš."
Edward se zasmál a zakroutil hlavou, asi jsem měla utíkat. "Tobě myšlenky číst nemůžu. Tvoje mysl je jiná než těch ostatních."
"Vždycky jsem věděla, že to nemám v hlavě normální." zasmála jsem se.
On začal kroutit hlavou ještě víc. "Bello, uvědomuješ si, co to vlastně děláš? Protože .. ," odmlčel se a hledal ta správná slova. "Dneska jsem ti řekl, že existují upíři a vlkodlaci a ty," potřásl hlavou, "Ty už si představuješ, jak s nimi budeš žít. Opravdu to v hlavě asi nemáš v pořádku.
Měla bys křičet, utíkat, být ze mě znechucena, ne se mnou chtít být do konce života. Měla bys křičet, měla bys být vyděšená."
"Budu vyděšená, bude se mi chtít křičet, ale to až mi slíbíš, že budeme spolu! A nikdy nebudu znechucena."
"O tohle přesně jde, neměla bys chtít být se mnou." mluvil ke mně opět jako k šestiletému dítěti.
"Ale já chci," odpovídala jsem mu jako malé dítě.
Opět si mě naštvaně měřil. A já jeho. Něco mě napadlo, nemohla jsem odhadnout, jestli mi tohle vydrží na furt nebo jednou doopravdy uteču s křikem, ale musela jsem to risknout. "Dobře. Šlo by, aby jste odjeli až zítra?"
Edward se zamračil, zmaten mou otákou. "Asi ano, proč?"
"Dej mi čas do zítřka do poledne a já ti řeknu, jestli to chci. Bude ti stačit den, abych si to rozmyslela?"
"Dobře."
"Ale musíš mi slíbit, že neodjedeš. Že až sem zítra přijedu, budeš tady."
Zamračil se a hleděl mi přímo do očí. "Budu tady."
"Slib mi to."
Edward se po dlouhé době opět zasmál. "Slibuju, Bello."
"Dobře. V poledne přijedu a řeknu ti své stavisko."
"Neměla bys občas jít do školy?"
"Konec se blíží, co bych tam dělala? Vy tam taky nechodíte."
"Jenže my už máme střední párkrát hotovou," zasmál se a ve mně hrklo. Párkrát? Kolik mu je? Edward si všiml změny a zkoumal můj výraz. "Konečně normální reakce?"
"Kolik ti je?" ignorovala jsem jeho otázku a dala svou vlastní.
"Trošku víc než tobě."
"Trošku?"
Povzdechl si. "Tvoje srdce by to nemuselo přežít."
"Chci to vědět!" naléhala jsem, toužila jsem to vědět.
"Narodil jsem se v roce 1901," zastavil se a čekal na mou reakci. Trošku mě to rozrušilo, ale snažila jsem se udržet tvrdou tvář, aby viděl, že to vše myslím vážně. Když jsem nijak moc nereagovala, pokračoval: "Ty jsi neuvěřitelná. Radši si to běž domů odpočinout a rozmysli si, jestli to skutečně chceš."
"Chci."
Věnoval mi přísný pohled, kterému jsem nemohla vzdorovat. Přikývla jsem a on vstal spolu se mnou. Naše obličeje byly u sebe velice blízko, neodolala jsem a zůstala tak, doufala jsem, že tentokrát se neodtáhne. Ale neodtáhl se, usmál se a zakroutil hlavou, pak mi věnoval nežný krátký polibek a odtáhl se. Ublíženě jsem se na něj koukla. Zase se zasmál a zakroutil hlavou ještě víc.
Pomalu mě položil nohama na podlahu a podpíral, jako by čekal, že spadnu. Udělala jsem krok dozadu, abych mu dala najevo, že nepotřebuju podržet. Edward se zase zamračil, jeho změna nálad člověka děsila. "Nevěříš, že zítra přijedu, že ne?"
"Ne." odpověděl pravdivě. "Myslím, že tohle je jen chvilkové poblouznění. Až se probudíš, utečeš."
"Doufám, že nemáš pravdu."
Edward se zhluboka nadechl, ikdyž nemusel. "Něco ve mně také doufá, ikdyž chci, abys měla vlastní život ne tohle, ale jsem sobecký tvor."
"Jsem ráda, že jsi sobecký tvor a nenecháš mě jít."
"Nemáš ponětí, o čem mluvíš. Musím tě varovat, jakmile přijedeš do Port Angeles, budeš mě mít pořád na krku, nehnu se od tebe." řekl výhružně.
"To ty nemáš ponětí, co říkáš. Jakmile tam přijedu, už tě nepustím a budeš se mě chtít zbavit!" varovala jsem ho s úsměvem.
Edward ke mně přišel a dal mi ruku kolem pasu. "Nepustíš? Uvidíme!" Opět se sklonil a dal mi krátký polibek, vyčítavě jsem se na něj podívala.
"Když zítra přijdeš dostaneš víc."
"To je vydírání!" řekla jsem a dál ho hraně proklínala, "ale hezký." přiznala jsem a stoupla si na špičky, abych ho mohla znovu políbit, ale on už se nenechal.
"Zítra," slíbil mi. A já věděla, že se už neprobudím, věděla jsem, že zítra přijedu a že přijedu i do Port Angeles. "Měla bys jet."
Koukla jsem se z okna, pomalu se stmívalo, to bude průšvih, zvlášť jestli se Charlie dozví, že jsem nebyla ve škole.
"Co se děje?" zeptal se starostlivě Edward.
"Snad se Charlie nedozví, že jsem nebyla ve škole."
"Carlisle nás jede zítra odhlásit, takže tě může omluvit, že jsi byla u něj na nějakém vyšetření, u tebe tomu hravě uvěří." zasmál se mi. Byli jsme pár jako předtím, ani upír ho nemůže zničit.
Znovu jsem se podívala z okna a mračila se na přicházející tmu. Edward mě pohladil po tváři a pak vzal za ruku. Musela jsem jít, ale nechtělo se mi. Edward mě musel doslova dotáhnout dolů. V obývacím pokoji nikdo nebyl. "Kde jsou všichni?"
"Nechali nám soukromí."
Ale ne! Zbystřené smysly, slyšeli všechno. "Kolik toho slyšeli?" zeptala jsem se a automaticky zčervenala.
"Neboj se." uklidňoval mě a táhl dál ven.
"To se mě chceš tak moc zbavit?" zeptala jsem se žertovně. "Nebo mě chceš odtud, co nejdříve dostat, aby jste se mohli zbalit a až se zítra vrátím nikdo tady nebude?" zeptala jsem se, ale tentokrát bez humoru spíše vyděšeně.
Vzal mi obličej do dlaní. "Přísahám, že tady zítra budu."
Jeho oči mi říkaly to samé, co jeho slova, takže jsem mu uvěřila. Pokračovali jsme k autu, tam mi galantně otevřel dveře a políbil do vlasů. Dneska se už hold ničeho víc nedočkám. "Zítra tady, přesně ve tři!" řekla jsem přísně. Věnoval mi poslední pohled a pomalým krokem šel k domu. Nastartovala jsem a jela pryč, hluboko v srdci jsem věděla, že tohle není naše poslední schůzka.
Že tohle není konec, ale začátek.
Byla jsem příliš mimo, abych dokázala říct jak dlouho jsme na sebe zírali, mohli jsme třeba jednu sekundu, ale taky pár století. Ale čím víc jsem se potápěla do jeho očí, tím víc jsem si připadala na správném místě.
Edward mě osvobodil; uhnul pohledem a položil si hlavu dlaní a zase ztuhl. Možná si myslel, že zešílel. Automaticky jsem se vyšvihla do stoje, ale tam jsem se zastavila, chtěla jsem mu nějak dát najevo, že jsem skutečná. Když už jsem mohla zase přemýšlet, myslela jsem na to, co mu řeknu, co mám říct, jestli mám vůbec mluvit. Nebyla jsem si jistá, ale musela jsem nějak přilákat jeho pozornost, pokud si myslel, že zešílel.
Udělala jsem jeden krok směrem k němu, mezi námi teď byla vzdálnost pouze jednoho kroku, ale já jsem váhala, jestli tu mezeru mám překročit.
Zvláštní. Před pár hodina jsem se bála pravdy a teď se bojím, že mě opustí. Zjištění, že je něco jiného, než člověk se mnou nijak nezamávalo. Tedy, ne až tak.
Jakoby vycítil mou nejistotu, udělat ten krok, zvedl hlavu a zase se mi podíval do očí, tentokrát ne tak pronikavě silně. Už ani ne tak šokovaně, spíše zkoumavě. Zkoumal můj obličej kousek po kousku, pod jeho zkoumáním jsem mírně zčervenala, hloupá reakce.
Sice mi k němu krok zbýval, poklekla jsem a byla jsem svými oči na stejný úrovni jako ty jeho. Opatrně jsem natáhla ruku a vzala tu jeho, její studenost mě už tak nepřekvapovala. Nezkoumala jsem jak se na to tváří, ale naše spojené ruce, připadala jsem si tak krásně. Vůbec mi nevadilo, že se dotýkám .. upíra. Byl to Edward, můj Edward. Ten který mi pomohl, přesně ten.
Na něj jsem se podívala, až potom co mi tu ruku ztiskl. Usmála jsem se na něj, ale on byl příiš utrápený, aby se usmál. Něco mu vadilo, ikdyž tohle asi ne.
Jen jsem na to pomyslela, rozpumpoval se mi po celém těle adrenalin. Přiblížila jsem se k němu a lehce mu přejela po tváři, očividně mu to nevadilo, přisunula jsem se blíž a položila mu hlavu na rameno. Cítila jsem, jak jeho paže objímají má ramena.
Věděla jsem, že budu muset promluvit, ale nevěděla jsem, jak začít. Raději jsem se schovala do jeho náruče, ale když mi po chvíli začali drkotat zuby, musela jsem se pohnout, respektive promluvit. "Já ..," začala jsem, "Předtím, jsi mi řekl své city, ale nedal jsi mi šanci, říct ti ty své," řekla jsem a podívala se do jeho krásných očí, které byly zaměřeny zase na mé, raději jsem se podívala vedle, protože další chvíli pod jeho spalujícím pohled a zapomněla bych své jméno.
"Nemysli si, že jsem nějaký pomatec, kterého tohle celé," mávla jsem rukou ve vzduchu, "neděsí," zmateně jsem se zasmála a pokračovala, ", jen," opět jsem se odmlčela, "musím jednat rychle. Nechci, abys odjel, to je to poslední, co chci. Je mi jedno, co jsi, veřím ti, pomohl jsi mi. Pomohl jsi mi, když jsem to nejvíce potřebovala, zachránil jsi mi život, ikdyž jsi nemusel." Konečně jsem se odhodlala podívat se mu do očí a pronést ta dvě slůvka: "Miluju tě. A myslím, že to se nezmění."
Přibližovala jsem se k němu a všechna odhodlanost se mi nahromadila ve rtech, ale on těsně předtím, než jsem to stihla dokonat, uhnul. Oddálila jsem se, abych mu viděla pořádně do obličeje, byla jsem zmatená. On se mračil, nedíval se na mě, ale někam do rohu. Došlo mi to. To co řekl, byla lež, byl to jen způsob, jak se mě zbavit, byla jsem tak hloupá, ale Alice … Snažila jsem se najít něco, coby to zpochybňovalo. Nemohl mi lhát, viděla jsem mu to na očích. Ikdyž on uměl všechno skvěle, musel skvěle i lhát.
Připadala jsem si jako idiot, ostatně jako skoro vždycky, akorát teď to bylo mnohem větší a bolestnější. Snažila jsem se zůstat v klidu, ale pár slz prosáklo na povrch. Otočil se na mě, a když spatřil slz změkl, už se nemračil, tvářil se zmateně a vyděšeně zároveň, nechápala jsem ho.
Najednou mě jeho ruce objaly a přitáhly k sobě, byla jsem ještě víc zmatená.
Ucítila jsem jeho dech na mém uchu: "Taky tě miluju, ale tohle je šílené!"
Jemně jsem se od něj odstrčila, nebránil mi. Podívala jsem se zpět do jeho obličeje, zmatená jako nikdy. Opatrně mi přejel po tváři a podíval se na chvíli do země, vypadal, že přemýšlí. Zavřel oči a hlavu zvedl zpět. "Víš," začal tentokrát on s nerozhodným tónem, "Bello, před tebou jsem neměl žádný rozumný důvod něco dělat, ale dělal jsem to, protože jsem nechtěl zklamat svou rodinu, chodil jsem do školy, smál se, ale od té doby, co ses objevila v mém životě, tak prostě," odmlčel se a jeho oči zněžnely, "mám důvod existovat." Znovu mi přejel po tváři.
"Ale to nic nemění na tom, jak moc velký jsem sobec, Bello. Nemůžu s tebou dál být, odjedu stejně tak moje rodina," kývl a sundal svou ruku z mého obličeje.
"Proč?" zeptala jsem se zděšeně. Proč by musel odjet? Proč je sobec?
"Bello, kdybych zůstal, vzal bych ti normální život, takový jaký má každý člověk mít.To ti nemůžu udělat."
"Udělej to!" řekla jsem okamžitě. "Je mi to fuk, klidně mě unes, jen ode mě neodcházej! Nestojím o život bez tebe, bez tebe bych už byla dávno mrtvá, tenhle život je tvůj, dlužím ti ho. Vezmi si ho, já už ho nechci. Mám všechno, co jsem potřebovala, mám tebe."
"To neříkej. Bello, nedělej to těžší než to je! Nemůžu ti vzít tvůj život!"
"Ne," řekla jsem jasně, "Neodjedeš, já ti to nepovolím."
"Bello," zanaříkal, "stejně musíme odjet."
"Proč?!" už jsem toho měla dost, já ho nepustím.
"V La Push se objevili staří známí, bohužel nejsou tak vstřícní jako staří známí, ale dají nám aspoň vybrat."
"Vybrat? Známí?"
"Upíři mají jediné nepřátele, vlkodlaky. V La Push je smečka, před," na chvíli se odmlčel, "před pár lety jsme s nimi uzavřeli dohodu, ale s jinými, tito nás tu nechtějí, ale dali nám na výběr, buď odejdeme nebo bude svět o pár upírů lehčí."
"Odejdete?" zeptala jsem se přikrceně.
"Ano," řekl a mě se zastavil dech, "Musíme."
"Ne ..!"
"Bello, je to to nejrozumnější, co mohu udělat. Už ti víc neublížím. Odjedu a už mě nikdy neuvidíš."
Už mě nikdy neuvidíš, tyhle slova mnou projely jako šíp a zapíchly se někde uvnitř mě a způsobovaly hroznou bolest. Nemůžu ho nechat odjet, došlo mi. Bez něj to nezvládnu. Slzy se spustily jen nad tou představou života bez něj. Dala jsem mu ruce kolem krku a nehodlala se už nikdy pustit. Mezi vzlyky jsem mumlala: "Nemůžeš odjet! .. Nenechávej mě tu. .. Pojedu s tebou.." Snažila jsem se co nejvíce najít způsob, aby zůstal, ale on nemohl zůstat, už zbývala jen jedna varianta, pojedu s ním, odjedu a už nikdy neuvidím svojí starou rodinu, ale budu s ním. "Pojedu s tebou," řekla jsem jasným hlasem, ikdyž jsem pořád zvlykala.
"Ne," odporoval mi. Chápala jsem ho, není to dlouho, co vím, že je upír a už si plánuju, že se k němu nastěhuju a uteču s ním.
"Edwarde, neopouštěj me, prosím!" žadonila jsem zlomeně, trhalo mi to srdce.
"Nezničím ti život."
"To uděláš pokud mě opustíš!"
"A co tvoje rodina?" ptal se na otázku, která mi naháněla největší strach.
"Charlie má ještě Sam, ze ztráty jedné dcery se dostane," řekla jsem, ale moc důvěřivě jsem nezněla.
"Charlie vyhlásí pátrání, budou tě hledat," snažil se mě udolat.
Na to jsem neměla předem připravenou odpověď. Charlie to udělá, ale jak bych bez něj mohla žít. "Řeknu mu, že odjíždím .."
"Nenechá tě. Navíc by mu došlo, že odjíždíš kvůli mně, kdybychom zmizeli ve stejnou dobu."
Už mě opustila i ta nejmenší naděje. Sesypala jsem se mu do náruče a vzlykala. Bylo fuk, že mi bude za mé slaboštví později trapně, ale nemohla jsem ho nechat jít.
Co nejvíce jsem ho na sebe natiskla, aby se nemohl pustit, ale on by samozřejmě udělal jen malý pohyb a mé sevření by bylo pryč. Cítila jsem, tedy spíš jsem necítila žádný pohyb hrudníku, nedýchal. Normálně by mě to vyděsilo, ale koho by tohle vyděsilo, když hrozí, že ztratíte někoho, na kom vám nejvíce záleží.
Snažila jsem se přijít na nějaké řešení, které by prošlo. Fingovaná smrt by asi taky neprošla a byla moc šílená. Ale mohla jsem počkat, mohla počkat pár týdnů a pak odjet, bylo by to nápadné? A Charliemu říct že už z malého města šílím, budu mu volat, .. nebude si muset dělat velké starosti.
Trošku jsem se uklidnila, abych mu mohla říct, co mě napadlo: "Počkám pár týdnů. Pak prostě uteču, budu Charliemu volat, bude vědět, že jsem v pořádku."
"Jasně." řekl zhnuseně, "Co budeš dělat? Žít s upíry? Uvědomuješ si, jak je to vůbec nebezpečné? Neznáš nás, Bello, jsme nebezpeční," řekl a nasadil nebezpečný výraz, bála jsem se ho, ale nemohla jsem couvnout.
"Edwarde," zašeptala jsem, nadechla jsem se, abych něco řekla, ale zase jsem se sesypala.
Edward mě objal, cítila jsem, jak mi přejíždí rukama po zádech. Najednou si povzdychl, ale neodtáhl se. Vzdal to? "Co se děje?" zeptala jsem se nadějně.
"Alice," pronesl se zaťatými zuby.
Alice? Zmateně jsem se na něj podívala, v tom momentu do pokoje vlítla Alice. Předstíráním neztrácela čas, prostě dolétla až k nám. Koutkem oka jsem viděla, jak se na ní Edward mračí.
"Copak jí vůbec neposloucháš?" řvala na něj jako utržená ze řetězu.
"Nepleť se do toho, Alice!" zavrčel na ní. Pod jeho hlasem jsem se trošku přikrčila.
"Já to vidím, vidím, že její plán vyjde. Bella to chce a navíc kdybys ji opustil, tak by to zřejmě nepřežila!"
Edward teď zavrčel doopravdy, to mě vyděsilo ještě víc, schoulila jsem se a snažila se být co nejmenší.
"Možná ti to uniká, ale víš co jsme? Víš v jakém, bude nebezpečí!?"
"Člověkem nebude na furt!" prohlásila Alice a mě přeskočilo srdce.
Edward zavrčel mnohem víc, jestli mi předtím běhal mráz po zádech, co bylo tohle? Zavřela jsem oči a snažila se je trochu nevnímat. "Neudělám z ní netvora!"
"Ty miluješ jí, ona miluje tebe, snadné počty!"
"Ne!"
Snažila jsem se jejich hlasy v hlavě ztišit, ale nešlo to. Nastalo krátké ticho, otevřela jsem oči a koukala na Alice, ta si přestala Edwarda všímat a mluvila na mě: "My odjedeme dneska odpoledne, ty za dva týdny, škola končí za týden a půl, ty tři dny využij na balení a loučení. Ve středu řekni Charliemu, že tě tenhle život už otravuje, že tady nechceš zůstat po celý život a že už jsi dospělá. Slib mu, že mu budeš volat a dávat mu o sobě pravidělně vědět. Nic si s námi nespojí. Pak nasedni do auta a jeď do Port Angeles, zaparkuj v nejvyším patře garáží, tam budeme my." Nakonec se na mě usmála, plně přesvědčena tím co řekla. Já si nebyla jistá, jestli to půjde tak hladce.
Viděla mou nedůvěru, tak se povzbudivě usmála. "Neboj, bude to v pořádku. Už brzo budu mít novou sestřičku." zatleskala nadšeně.
"Ne! Alice ..!"
"Nemáš na výběr, Edwarde." odpověděla chladným hlasem a rychle odešla.
S úsměvem jsem se otočila na Edwarda, Alice vyzařovala přesvědčení, že se to tak skutečně stane a já tedy začala věřit. Bude těžké opustit domov, rodinu a přátele, ale mám teď novou rodinu, mnohem důležitější než tu starou. Neříkám, že to bude lehké, ale co neudělat pro někoho, koho milujete.
Edward propaloval dveře nenávistným a nešťastným pohledem. Nechtěla jsem, aby byl nešťastný. Vzala jsem do rukou jeho ruce a pozorovala je. "Je to moje rozhodnutí, chci být s tebou. Tedy pokud to je i tvoje přání, pokud nechceš .."
Nestihla jsem to doříct, protože Edward rozdělil naše ruce a vzal můj obličej do dlaní, čímž mě přinutil dívat se na něj, jeho oči najednou znežněly. "Bello," vyslovil moje jméno tak krásně, "tady nejde o to, co chci já. Tady jde o tebe, ale obávám se, že v této chvíli nemyslíš rozumně. Nevíš, co po mě žádáš. Nemůžu ti vzít tvůj život."
"Kdybys odešel, vzal by jsi mi život, takhle mi dáváš mnohem víc."
"Bello, chápeš to vůbec?" ptal se mě jako bych zešílela, "Pokud se mnou utečeš, budeš se muset stát tím, čím jsem já!"
V hlavě se mi mlelo jedno přes deváté, tušila jsem, že se tohle stane, ale jak se člověk stane upírem? Co to být upírem obnáší? Téhle části jsem se bála, ale nemohla jsem ho nechat odjet. "Jsem připravena," lhala jsem mu a on to poznal. Nadechoval se, aby něco řekl, ale zastavila jsem ho. "Tak mi řekni, jaké to je a co to obnáší. Já ti potom řeknu, jestli se toho bojím nebo ne."
"Nevíš, co říkáš!" zuřil opět, ale ten vztek ho donutil mi to říct: "Přeměna na upíra trvá tři dny, ve většině případů tři, je mimořádně bolestivá, při téhle bolesti si přeješ zemřít. Prvních pár let budeš mít neustále žízeň, budeš toužit jen po krvi. Až toto období poleví budeš se toulat existencí, nenávidět sám sebe a toužit po smrti, upíry může zabít jen jiný upír nebo vlkodlak. O upírech jistě víš, že jsou nesmrtelní a někteří mají výjimečné schopnosti."
Zpracovávala jsem všechno, co mi řekl, neznělo to vábně, ale on určitě přehánel. Tři dny bolestivá přeměna - žít bez něj je více bolestivé, těch pár prvních let přežiju, navíc budu mít jeho, proto jsem to vše dělala. Zbýval jenom jeden bod, o kterém jsem nic nevěděla. "Schopnosti?"
Edward vyvalil oči a chystal se na výbuch: "To nemyslíš vážně! Uvědomuješ si, co to vlastně děláš? Bello, nemůžu přijmout tvé rozhodnutí, pokud nejsi duševně zdravá! A tohle normální člověk rozhodně nedělá!"
Nesnášela jsem, když na mě někdo křičel, zase jsem se trošku přikrčila a do očí mi vnikly slzy beznaděje. Edward si povzdychl a zničeně se na mě podíval. "Já tě nechci trápit! Ale nevíš, oč mě žádáš. Nevíš, co děláš. Nemáš ponětí, co to je nesmrtný život!"
"Tak mi to vysvětli. Mě jde jen o to zůstat s tím, koho miluju."
"Miluješ netvora, Bello."
"Ne," odporovala jsem, "miluju tebe."
"Nevíš, co jsem zač!"
Dá se tohle vydržet? Musela jsem být silná a vytrvalá, ale všechno to odmítání mě zraňovalo, ukápla mi další slza, Edward si pozvdechl a přitáhl si mě k sobě. "O tomhle přesně mluvím, netvor by mě neutěšoval," mumlala jsem mezi vzlyky.
"Můžu ti ulížit," mluvil dál, ale znělo to spíše jako varování, než-li další podmínka, proč s ním nemůžu odjet. Hleděli jsme si z očí do očí, intenzivity našeho pohledu by se dalo dotknout. Vzpomněla jsem si, že předtím utekl jednoho tématu: "Schopnosti?" zoopakovala jsem.
Edward se zamračil, ale odpověděl. "Někteří z nás jsou výjimeční, mají vyjimečné schopnosti. Alice dokáže vidět budoucnost, ale budoucnost se vždy mění, takže spíše jenom tvá rozhodnutí, Jasper cítí pocity a dokáže je měnit. A já čtu myšlenky."
Zůstala jsem na něj vyjeveně koukat, Alice vidí do budoucnosti, Jasper ovlivňuje pocity a on čte myšlenky. Další věc která být jen v televizi, ale je i ve skutečnosti.
"Na co myslíš?" zeptal se a zkoumal můj obličej.
Dělá si srandu? Vždyť čte myšlenky. "Proč si to prostě nepřečteš."
Edward se zasmál a zakroutil hlavou, asi jsem měla utíkat. "Tobě myšlenky číst nemůžu. Tvoje mysl je jiná než těch ostatních."
"Vždycky jsem věděla, že to nemám v hlavě normální." zasmála jsem se.
On začal kroutit hlavou ještě víc. "Bello, uvědomuješ si, co to vlastně děláš? Protože .. ," odmlčel se a hledal ta správná slova. "Dneska jsem ti řekl, že existují upíři a vlkodlaci a ty," potřásl hlavou, "Ty už si představuješ, jak s nimi budeš žít. Opravdu to v hlavě asi nemáš v pořádku.
Měla bys křičet, utíkat, být ze mě znechucena, ne se mnou chtít být do konce života. Měla bys křičet, měla bys být vyděšená."
"Budu vyděšená, bude se mi chtít křičet, ale to až mi slíbíš, že budeme spolu! A nikdy nebudu znechucena."
"O tohle přesně jde, neměla bys chtít být se mnou." mluvil ke mně opět jako k šestiletému dítěti.
"Ale já chci," odpovídala jsem mu jako malé dítě.
Opět si mě naštvaně měřil. A já jeho. Něco mě napadlo, nemohla jsem odhadnout, jestli mi tohle vydrží na furt nebo jednou doopravdy uteču s křikem, ale musela jsem to risknout. "Dobře. Šlo by, aby jste odjeli až zítra?"
Edward se zamračil, zmaten mou otákou. "Asi ano, proč?"
"Dej mi čas do zítřka do poledne a já ti řeknu, jestli to chci. Bude ti stačit den, abych si to rozmyslela?"
"Dobře."
"Ale musíš mi slíbit, že neodjedeš. Že až sem zítra přijedu, budeš tady."
Zamračil se a hleděl mi přímo do očí. "Budu tady."
"Slib mi to."
Edward se po dlouhé době opět zasmál. "Slibuju, Bello."
"Dobře. V poledne přijedu a řeknu ti své stavisko."
"Neměla bys občas jít do školy?"
"Konec se blíží, co bych tam dělala? Vy tam taky nechodíte."
"Jenže my už máme střední párkrát hotovou," zasmál se a ve mně hrklo. Párkrát? Kolik mu je? Edward si všiml změny a zkoumal můj výraz. "Konečně normální reakce?"
"Kolik ti je?" ignorovala jsem jeho otázku a dala svou vlastní.
"Trošku víc než tobě."
"Trošku?"
Povzdechl si. "Tvoje srdce by to nemuselo přežít."
"Chci to vědět!" naléhala jsem, toužila jsem to vědět.
"Narodil jsem se v roce 1901," zastavil se a čekal na mou reakci. Trošku mě to rozrušilo, ale snažila jsem se udržet tvrdou tvář, aby viděl, že to vše myslím vážně. Když jsem nijak moc nereagovala, pokračoval: "Ty jsi neuvěřitelná. Radši si to běž domů odpočinout a rozmysli si, jestli to skutečně chceš."
"Chci."
Věnoval mi přísný pohled, kterému jsem nemohla vzdorovat. Přikývla jsem a on vstal spolu se mnou. Naše obličeje byly u sebe velice blízko, neodolala jsem a zůstala tak, doufala jsem, že tentokrát se neodtáhne. Ale neodtáhl se, usmál se a zakroutil hlavou, pak mi věnoval nežný krátký polibek a odtáhl se. Ublíženě jsem se na něj koukla. Zase se zasmál a zakroutil hlavou ještě víc.
Pomalu mě položil nohama na podlahu a podpíral, jako by čekal, že spadnu. Udělala jsem krok dozadu, abych mu dala najevo, že nepotřebuju podržet. Edward se zase zamračil, jeho změna nálad člověka děsila. "Nevěříš, že zítra přijedu, že ne?"
"Ne." odpověděl pravdivě. "Myslím, že tohle je jen chvilkové poblouznění. Až se probudíš, utečeš."
"Doufám, že nemáš pravdu."
Edward se zhluboka nadechl, ikdyž nemusel. "Něco ve mně také doufá, ikdyž chci, abys měla vlastní život ne tohle, ale jsem sobecký tvor."
"Jsem ráda, že jsi sobecký tvor a nenecháš mě jít."
"Nemáš ponětí, o čem mluvíš. Musím tě varovat, jakmile přijedeš do Port Angeles, budeš mě mít pořád na krku, nehnu se od tebe." řekl výhružně.
"To ty nemáš ponětí, co říkáš. Jakmile tam přijedu, už tě nepustím a budeš se mě chtít zbavit!" varovala jsem ho s úsměvem.
Edward ke mně přišel a dal mi ruku kolem pasu. "Nepustíš? Uvidíme!" Opět se sklonil a dal mi krátký polibek, vyčítavě jsem se na něj podívala.
"Když zítra přijdeš dostaneš víc."
"To je vydírání!" řekla jsem a dál ho hraně proklínala, "ale hezký." přiznala jsem a stoupla si na špičky, abych ho mohla znovu políbit, ale on už se nenechal.
"Zítra," slíbil mi. A já věděla, že se už neprobudím, věděla jsem, že zítra přijedu a že přijedu i do Port Angeles. "Měla bys jet."
Koukla jsem se z okna, pomalu se stmívalo, to bude průšvih, zvlášť jestli se Charlie dozví, že jsem nebyla ve škole.
"Co se děje?" zeptal se starostlivě Edward.
"Snad se Charlie nedozví, že jsem nebyla ve škole."
"Carlisle nás jede zítra odhlásit, takže tě může omluvit, že jsi byla u něj na nějakém vyšetření, u tebe tomu hravě uvěří." zasmál se mi. Byli jsme pár jako předtím, ani upír ho nemůže zničit.
Znovu jsem se podívala z okna a mračila se na přicházející tmu. Edward mě pohladil po tváři a pak vzal za ruku. Musela jsem jít, ale nechtělo se mi. Edward mě musel doslova dotáhnout dolů. V obývacím pokoji nikdo nebyl. "Kde jsou všichni?"
"Nechali nám soukromí."
Ale ne! Zbystřené smysly, slyšeli všechno. "Kolik toho slyšeli?" zeptala jsem se a automaticky zčervenala.
"Neboj se." uklidňoval mě a táhl dál ven.
"To se mě chceš tak moc zbavit?" zeptala jsem se žertovně. "Nebo mě chceš odtud, co nejdříve dostat, aby jste se mohli zbalit a až se zítra vrátím nikdo tady nebude?" zeptala jsem se, ale tentokrát bez humoru spíše vyděšeně.
Vzal mi obličej do dlaní. "Přísahám, že tady zítra budu."
Jeho oči mi říkaly to samé, co jeho slova, takže jsem mu uvěřila. Pokračovali jsme k autu, tam mi galantně otevřel dveře a políbil do vlasů. Dneska se už hold ničeho víc nedočkám. "Zítra tady, přesně ve tři!" řekla jsem přísně. Věnoval mi poslední pohled a pomalým krokem šel k domu. Nastartovala jsem a jela pryč, hluboko v srdci jsem věděla, že tohle není naše poslední schůzka.
Že tohle není konec, ale začátek.

%20%E2%80%93%20okraj.png)





nádherný!!! strašně moc! jen doufám, že tam opravdu budou...