Ráno mě zase probudilo sluníčko, svítilo mi na obličej a dožadovalo se pozornosti.
Dneska se to dozvím.
Dneska se dozvím, co je zač. Moje radost ze slunce se nemohla projevit, protože tohle bylo mnohem důležitější. Hlavou mi proletěla myšlenka na včerejšek, na jejich pohyby a pohledy, po kterých mi naskočila husí kůže, už jen při té vzpomínce. Svým způsobem to bylo opravdu děsivé. Nadpozemské, všechno nadpozemské bylo děsivé, protože to vypadalo, jako že to není ani skutečné. Představa že jsem s někým takovým trávila čas, byla děsivá, ale když jsem na ně myslela jako dřív, už to nebylo tak hrozné, už to zase byli ti známí Cullenovi, žádné nadpřirozené bytosti.
Rozdíly mezi těmi, kdo byli a těmi kdo jsou teď, nejsou žádné, protože předtím i teď byli a jsou ti stejní, jen předtím nedávali najevo svou skutečnou stránku. Takže byli jiní, byli jiní, ale v podstatě ti stejní. Byla jsem z toho zmatená, byla jsem zmatená ze všeho a to jediné, co mě mělo probudit, byl dnešní rozhovor s Edwardem.
Po úterý přicházela středa, tedy dnešek, musela jsem do školy, ale oni tam taky budou muset.
Teda … Znovu jsem se ohlédla k oknu, do kterého mi svítilo slunce. Nikdy jsem je za slunce neviděla a kdyby dneska nepřišli do školy, znamenalo by to další smítko pochybnosti k mé směšné hypotéze o upírech. Museli přijít, protože jinak to už dokazovalo, že jsou něco jiného.
Dveře od koupelny klaply, takže už i Sam byla vzbuzená a na nohou. Moje přemýšlení zabralo hodně času, rychle jsem se vyhrabala z pod peřin a ze skříně sebrala nějaké plátěné tříčtvrťáky a nějaké triko, které jsem si ihned oblékla. Svoje vlasy jsem jen zběžně pročísla prsty a zkontrolovala všechno do školy, naštěstí jsme opět neměli žádný úkol.
Dveře od koupelny klaply podruhé, tak jsem popadla tašku a za dveřmi ji odhodila ke stěně. Sam na mě zmateně koukala, ale k mé zpozdilosti se hlasitě nevyjadřovala. Zapadla jsem rychle do koupelny, kde jsem si umyla obličej vlažnou vodou. Víc jsem nepotřebovala, až na čištění zubů.
Nikdy jsem je neviděla za slunce, jejich studenost, jejich dokonalost, jejich zvláštní chování, mohla jsem myslet jen na tohle, byla jsem jako robot, pořád jsem si opakovala jejich zvlášnosti, že jsem jednala podle naučení. Dolů jsem sešla automaticky a automaticky jsem si přehodila tašku přes rameno, předtím než jsem sešla dolů.
Dole na mě čekaly toasty od Sam, dnes jsem to ani neřešila a prostě je do sebe nacpala. Sam se po mě celou dobu starostlivě dívala, dnes jsme si vyměnili role, ona byla ta starostlivá a všímavá.
"Jedeme?" zeptala se Sam opatrně a probudila mě z dalšího přemýšlení. Podívala jsem se na ní, měla na tváři pořád opatrný a starostlivý pohled, radši jsem se zvedla a dala použité nádobí do dřezu. Venku bylo krásně, ale pro mě špatně, protože jsem věděla, že nepřijde, ale jedna moje malá stránka toužila, že až vjedu na parkoviště, bude tam.
Jak jsem se pomalu blížila ke škole, moje nervozita se zvětšovala a auto spomalovalo. Všechna auta mě předjížděla a Sam netrpělivě klepala do palubky auta, což mě znervózňovalo ještě více. Naštěstí, dříve než jsem jí stihla něco říct, jsme už vjížděli na školní parkoviště, které bylo z skoro plné, ale jeho auto nikde ani nikoho ostatního z jeho rodiny. Přesně jak jsem tušila.
Bezmyšlenkovitě jsem zaparkovala a pak začala spřádat plány. Sam ztuhle seděla vedlě a čekala, co udělám.
Došlo mi, že s mým soustředěním bych dneska školu nepřežila, musela jsem tedy za školu.
"Nepůjdeš do školy?" otočila jsem se na Sam trošku víc vztekle, ale musela jsem nějak neporozovaně zmizet.
Zlobně si mě přeměřila a snažila se mě prohlédnout, ale to se jí nepovedlo, měla jsem masku pokerového hráče. Ještě naposledy mi věnovala naštvaný pohled a pak vystoupila, celou cestu k budově školy mě bedlivě sledovala, pak zmizela v útrobách školy.
Jednoho člověka jsem měla z krku, ostatní mi byli ukradení, ale Christian se často dívala mým směrem, během toho když seděla na lavičce s Mikem. Christian by určitě využila šance mě zničit, chudák Angela, mít takovou sestru, natož dvojče.
Ze školy se začalo ozývat zvonění, všichni studenti, co nejrychleji, zmizeli v budově a já měla šanci bez pozorování zmizet.
Vyjela jsem z parkoviště a pomalu jela směrem ven z města. Netušila jsem, co to dělám, ale nic jiného mi nezbývalo. Odbočku k jejich domu bylo těžké najít, zvlášť při mém nesoustředění, dojela jsem, až na konec silnice, kde se napojovala na jinou, otočila jsem se a pomalu se vracela zpět. Tentokrát jsem se dívala pozorněji, což přineslo ovoce a já zastavila těsně před odbočkou.
Zhluboka jsem se nadechla a vydechla, teprve potom jsem se rozjela a projela jejich zarostlou cestou až na louky, kde byl jejich dům v celé své kráse. Zajela jsem až před vchod, ale ještě chvíli jsem zůstala sedět v autě. Nebyla jsem si naprosto jistá, co mám udělat. Musím si s ním promluvit, to jsem věděla na sto procent. Ale přišlo mi divné zaklepat a říct: "Jsem tady pro to vysvětlení, jestli jsi něco nadpřirozeného nebo ne," to bylo příliš.
Pomalu jsem otevřela své dveře a vystoupila. Chvíli jsem zvažovala, jestli mám vůbec zavírat dveře, jestli náhodou neuteču s křikem nebo se v půli cesty neotočím, protože mi došla kuráž. Dveře jsem nakonec zabouchla a vydala se ke dveřím. Byla jsem pár kroků od nich, když se otevřely. Ihned jsem se zastavila a sklopila oči, dříve než jsem stihla zjistit, kdo to je.
Znovu jsem se zhluboka nadechla a vydechla, teprve potom jsem zvedla oči.
Ve dveřích stál Edward, musel mě slyšet, slyšet, další schopnost? Radši přestanu přemýšlet.
Nepodívala jsem se mu do očí, nejdříve jsem si ho prohlédla. Přes tričko byla vidět jeho vypracovaná hruď, pleť měl bílou, tak že by se člověk řekl, že je nemocný, jeho strnulost také nebyla normální. Skončila jsem s prohlídkou a podívala se na poslední část jeho těla, do jeho očí. Byly něžné, zlaté a opatrné, nechtěl mě vyděsit. Strach se stupňoval, srdce mi tlouklo nenormálně, trhavě a rychle, celá hruď se mi sevřela. Chtělo se mi otočit a utéct, ale takový slaboch jsem snad nebyla. Musela jsem najít zbytky té kuráže, která se každou minisekundou zmenšovala. Znovu jsem se zhluboka nadechla a vydechla, ještě několikrát to udělám a přestane to fungovat, nadávala jsem si.
Edward se mi pořád opatrně díval do očí a sledoval můj tichý boj. Nakonec jsem si řekla, že bych se stejně cestou domů zase otočila a jela zpět, protože jsem to potřebovala vědět.
Strnula jsem a v hlavě se mi začaly utvářet věty, kterou z nich jsem měla začít? Říct rovnou důvod nebo k němu dojít oklikou? Přímost by se tady asi hodila, řekla jsem si a poprvé promluvila. "Už mi to můžeš říct?" Chtěla jsem, abych zněla jistě, aby to vyznělo spíše jako oznamovací věta spíše než otázka, ale nakonec z toho stejně byla otázka.
Edward se očima podíval ven, kde svítilo sluníčko, na něj ale nesvítilo byl bezpečně uvnitř domu, tak aby ho neoslnil ani jeden paprsek slunce. Vlastně, upíry slunce spálí, ne?, řekla jsem si pro sebe a snažila se tomu šílenství uniknout, moje hlava se za chvíli z těch divných ztřeštěných nápadů přehřeje.
Svýma očima se vrátil zpět ke mně, do mých očí, kdyby moje hlava nebyla tak napůl zcvoklá asi by se mi podlomila kolena, protože v tomhle pohledu bylo mnohem více citu. Znervóznělo mě, že neodpovídá, bála jsem se, aby neřekl ne. Sebrala jsem další zbytky kuráže a vložila je do svého rozhodného výrazu, který vyžadoval odpověď. Poznal tu změnu a povzdychl si. Pak se obrátil zpátky do domu a zase zpět, vypadal, že přemýšlí.
Udělala jsem krok zpátky, abych mu dala najevo, že dovnitř nejdu, ať jde on ven. Zamračil se, ale vzdal to. Šel pomalu a sledoval můj výraz, který se měnil, jak pomalu vycházel na slunce.
Jeho nahá kůže na obličeji, krku a rukách se třpytila jako tisíce diamantů posazených vedle sebe, bylo to uchvacující, samozřejmě. Ale mě to omračovalo z jiného důvodu, dokazovalo to existenci něčeho abnormálního. Nejdříve jsem byla uchvácená, potom přišel na řadu strach. Přes páteř mi přejel mráz a strnula jsem. On to vycítil a zastavil se a zavřel oči. Nemusel vidět mé vypořádávání s tím, nebylo to děsivé, tedy až tak, abych utekla pryč, jen jsem potřebovala chvíli to vstřebat.
Nešlo to jen tak přehlížet, ale touha dozvědět se víc, byla prostě větší. Byla jsem ještě trošku rozklepaná z jeho zářivosti a třpytivosti, ale nakonec jsem udělala krok k němu. Slyšel to, otevřel oči a zmateně se mi díval do očí, očividně čekal, že s křikem uteču, ale ještě toho nebylo dost, abych to udělala. "Dobře," nadechla jsem se, "záříš na slunci, po mé teorii s tím, že tě spálí, úleva, co dalšího?" Snažila jsem, aby můj hlas nezněl tak roztřeseně a vyděšeně, jako jsem byla uvnitř, ale když vidítě něco takového, nezůstanete až tak klidní, jak by jste řekli.
Jeho znechucený výraz se ještě více znechutil. Udělal pár kroků, opatrně kolem mě a šel někam za mě. Otočila jsem se a viděla, že míří někam dolů. Nezastavoval se, šla jsem tedy opatrně a rychle za ním.
Cesta se pořád trošku snižovala dolů, prošli jsme prvními stromy lesu, obklopující louku a došli až k řece, o které jsem netušila, že vůbec tady vůbec je, od domu jsem nikdy neslyšela žádný zvuk vody.
Tam se zastavil, ale neotočil se ke mně, stál čelem k řece. Obešla jsem ho a postavila se od něj dva metry a dívala jsem se na jeho profil. Mračil se a na tváři měl výraz přemýšlení. Doufala jsem, že přemýšlí o tom, co mi řekne, v čemž jsem ho nechtělo rušit. Povzdechl si a otočil se na mě, ve tváři tragický výraz. Bylo to až tak zlé? Samozřejmě že bylo.
Nadechl a otevřel pusu, pak jen zavrtěl hlavou a pusu zavřel, aby krátce poté řekl: "Nemůžu ti to říct." Tyhle čtyři slova mnou projela jako šíp, přestě těhlech slov jsem se bála. Tentokrát jsem se nadechla já, abych pokračovala, ale zarazil mě. "Nemůžu ti to říct, protože kdybych ti to řekl, měl bych jen dvě možnosti a ani jedné nejsem schopen!" Poslední část věty přímo zuřivě zašeptal. "Kdybych ti to řekl, musel bych tě buď zabít," při posledním slově jsme sebou oba trhli, "nebo ti udělat něco mnohem horšího!" dořekl šeptem a přes obličej se mu natáhla bolest. Udělal krok ke mně a já neucouvla, ale najednou se otočil nahoru a šel pryč. Pryč!
Sice jsem byla z jeho slov hodně roztřesená, ale tohle jsem mu nemohla dovolit. Rychle jsem doběhla vzdálenost mezi ním a mnou a chytla ho za jeho studenou paži. Svou silou jsem s ní vůbec nepohla, ale stačilo to k tomu, aby se zastavil. Zastavil se a pohlédl na mě v očích šílenou bolest. "Nemůžeš jen tak odejít! Po všem, co jsem viděla, už prostě nemůžeš." Způsobovala jsem mu bolest, ale o to jsem se teďka nestarala, ikdyž si to později budu vyčítat.
"Bello!" zašeptal a svým hlasem mě prosil, ale já to nemohla nechat být. Co si myslel? Že prostě odkráčím? Všimla jsem si, že moje ruka je pořád na jeho, sundala jsem jí a stoupla si stopu před něj. Nevím, čím bych ho dokázala předsvědčit, ať neodchází, ale mohla jsem se mu v tom, alespoň pokusit zabránit. Strnule jsme tam stáli a dívali si navzájem do očí, jeho byly pořád něžné a ukazovaly malý zlomek jeho bolesti, která ho zžírala celého, to mohl poznat i průměrný člověk jako já. "Ne, já prostě nemůžu!" zašeptal zuřivě a rychle mě obešel, že jsem ho nestihla zastavit. Rozeběhla jsem se za ním a chytla ho za ruku, ale vysmekl se mi, zkusila jsem to znovu, ale zase se mi vysmekl. Neměla jsem šanci, došla jsem až před les a dívala se na jeho záda, jak jde k domu. Věděla jsem, že nemám šanci a že ho pravděpodobně vidím naposledy. Kousla jsem se do rtu a snažila se ovládnout své slzy a zatlačit je zpět, ale pak se přidaly i vzlyky a své slzy už jsem prostě neovládala. Na chvíli zpomalil, ale neotočil se, avšak hned zase přidal do kroku. Chtěla jsem ho zastavit, ale nemohla jsem svoje nohy přimět k pohybu.
Věděla jsem, co po tomhle přijde. Odjede a už ho nikdy neuvidím, už neuvidím nikoho z jeho rodiny, až do smrti budu přemýšlet a pátrat, potom co je a samozřejmě budu pátrat hlavně po něm. Šťastné konce jsou jen v pohádkách ne v realitě, nikdy ho nenajdu.
Byl pár kroků od dveří, když se otevřely, až sem jsem slyšela jejich konverzaci. "Můžeš jí to říct, zvládne to dobře, mnohem líp než tohle!" řekla Alice, tu poslední část řekla trošku naštvaně.
"Tohle se nestane, Alice! Nemůžu jí vzít duši!" řekl rozuzleně Edward. Duši? Tím, že mi to řekne, mi vezme duši? To člověka uklidní.
"Edwarde, ona to chce! Ani o tom neví, ale chce to, chce tebe a ty ji," hádala se Alice.
"Ty to nechápeš!" řval Edward, přes slzy jsem viděla, jak proti sobě stojí jako by se chystali útočit a neskutečně září na slunci. "Já nemůžu!"
Alice se uvolnila a otočila se ke mně. "Když ty nemůžeš, já můžu!" Dřív než stihla udělat krok, jí Edward chytil za ruku a trhnul jí zpátky. Z domu najednou vyběhl Jasper a vrčel na Edwarda. Ne že bych si už zvykla, ale právě mě děsilo něco jiného, takže při pohledu na tohle jsem se jen přikrčila.
Edward stál v bojovné pozici proti Jasperovi, Alice měla volnou cestu, s úsměvem na tváři se ke mně vydala. Edward to hned zaregistroval, ale nemohl nic udělat, jinak by po něm skočil Jasper, najednou se mu podlomila kolena a on na ně dopadl. "Alice, ..." zašeptal zlomeným hlasem. Alice se na chvíli zamračila, ale nezastavilo jí to, proč mu to dělá? Sice jsem uznávala, že mi to chce říct, ale za jakou cenu? Nikdy jsem Edwarda takhle zlomeného neviděla, vlastně nikdy jsem nikoho neviděla takhle zlomeného ani já sama jsem nebyla tak zlomená po té nehodě.
Nechtěla jsem mu ubližovat, utřela jsem si slzy a velkým úsilím je zatlačila zpět. Všechen strach se přeměnil v kuráž, Alice byla v půli cesty ke mně, vyšla jsem jí naproti, ale nechtěla jsem to vědět od ní, chtěla jsem to vědět od něj. K Alice jsem vůbec nestihla dojít, v půlce se zářivě usmála a otočila a šla zpět. Něco Jasperovi zašeptala a šli spolu k domu, Edwarda tam nechali, dali mi prostor, ikdyž jak Alice mohla vědět, co chci udělat? Že by to k nim patřilo? Tahle myšlenka mnou jenom projela, hned jsem se rozeběhla k Edwardovi, který tam pořád zlomeně klečel.
Doběhla jsem k němu, ale nepoklekla jsem, nechtěla jsem mu dát tak okatě najevo, co se mnou jeho stav udělal. Postavila jsem se asi dva malé kroky od něj a koukala se na něj, on se na mě taky podíval, jeho oči byly šílené, šílené bolestí, která mnou projela opravdu silně. "Řekni mi to, prosím," naléhala jsem na něj, "slíbil jsi mi to," připomněla jsem mu bojácně, ale radši se na chvíli odvrátila, abych se nemusela dívat na jeho zničenou tvář.
Vložil svůj obličej do dlaní, ale jen na pár sekund, pak si rukama vyjel do vlasů a ještě víc je rozcuchal. Povzdechl si a zvedl obličej, aby se na mě podíval, já se dívala vedle něj. "Seš si jistá?" řekl najednou tvrdě a zvedl se, všechna bolest zmizela za nepropustnou maskou.
"Ano." Odpověděla jsem sebejistě, ale jeho změna nálady mě trošku rozvyklala.
"Dej mi klíčky." Natáhnul rozevřenou dlaň.
Proč chtěl mé klíčky? "Cože?"
"Bude lepší, když se to dozvíš na domácí půdě než tady."
"Ne."
"Bello, nedělej to těžší," řekl mi a jeho maskou proklouzl jeden bolestný pohled.
"Ne!" řekla jsem rozhodně, "Dovezeš mě domů a pak zase zmizíš, nic mi neřekneš."
"Řeknu! Slíbil jsem, že ti to řeknu, ale až ti to povím, nebudeš schopná řídit a jsem si jistý, že mě nenecháš tě dovézt domů, takže mi dej klíčky, to je moje jediná podmínka."
"Podmínka?" vypálila jsem na něj, ale věnoval mi přísný pohled, kterému jsem prostě nemohla vzdorovat. "Klíčky jsou v zapalování."
"Dobře, nastup si, prosím," řekl a sám se vydal k autu, zase natáhl tu masku, která mě zraňovala. On byl už skoro u auta, to mě probudilo, že jsem se zase začala hýbat a k autu došla rychlým krokem. Nastupovali jsme ve stejnou dobu, pak Edward zuřivě nastartoval a neskutečnou rychlostí si to řinul k Forks.
"Musíš mi něco slíbit," protrhl to napjaté ticho před Forks, které ovládalo auto od začátku cesty.
Bála jsem se zeptat co, ale nakonec jsem to stejně udělala.
"Musíš mi slíbit, že to co ti řeknu, neřekneš vůbec nikomu. Ani tvému otci, ani sestře, nikomu. Chápeš, co ti říkám?" Nelíbilo se mi, jak se mnou mluvil jako s dítětem.
"Nikomu, chápu a slibuju."
"Dobře," řekl, ale neoddychl si, spíše v něm to napětí ještě více vyrostlo, doufal, že to neslíbím.
Tímhle už jsem se přestala zaobírat a ve mně vzrostla nervozita, vládla teďka mezi mými pocity. Edward zastavil na naší příjezdové cestě, doma nikdo nebyl, Carol a Charlie byli v práci a Sam ve škole. "Připravena?" zeptal se a já jako odpověď vystoupila a on mě napodobil. Nevěděla jsem, kam míří, až když minul hlavní vchod domu a zamířil mezi stromy do lesa, šla jsem za jeho zářící postavou a ohlížela se zpět, jestli to náhodou někdo nevidí, ale Edward jako by si toho nevšímal, jako by věděl, že tam stejně nikdo není.
Šla jsem rychlým krokem za ním, cestou jsem se ohlížela zpátky, abych viděla, jak daleko jsme, ale jak jsem se otáčela, neviděla jsem přesně na cestu, takže jsem párkrát zakopla, ale Edward nezpomaloval, dokud jsme nedošli hlouběji do lesa, tam kam normálně chodím já, když se potřebuji uklidnit, k mému kamenu.
Zastavil se, ale neotočil se, zase. Čekala jsem a rozhodovala se, jestli mám začít já nebo počkat až se on probudí. Nakonec jsem ho nechtěla zkoušet, tak jsem tam jen stála a čekala.
Trvalo mu pět minut než rozmrzl a otočil se na mě, jeho maska byla pryč, v jeho očích se zračila láska, bolest a beznaděj. "Důvod, proč ti dneska všechno řeknu, ikdyž by to nejeden nazval bláznostvím, je, že tě miluju, ať se stane cokoliv, to si pamatuj, ikdyž se mnou nebudeš chtít nic mít, až ti to řeknu, tohle si pamatuj. Správně bych ti to ani neměl říkat, měl bych odjet a celá moje rodina se mnou, ale zaprvé jsem ti to slíbil a zadruhé jsem ti už něco ukázal a jen to bylo hloupé a nebezpečné," dokončil úvod a sledoval moji reakci, zatím mě to však tolik neděsilo, děsilo mě spíš to, co přijde. Nadechl se, aby pokračoval. Otevřel ústa, ale zase je zavřel, jako by hledal ta správná slova, zdálo se, že je našel, protože opět promluvil: "Nikdy bych tě do tohohle nezatáhl, byl jsem hloupý, ale je pozdě. Když jsem tě poprvé uviděl, bylo to jako láska na první pohled, zní to děsně, ale opravdu. Já," sklopil hlavu, jako by se styděl, "chtěl, chtěl jsem tě mít. Byl jsem sobecký, když se mi otevřely oči, viděl jsem to a nadával jsem si za to. Došlo mi, že netvora jako já by jsi nikdy nemilovala, že nikdy nebudeš opětovat mé city, ale já tě prostě miloval. Pro tvoje dobro jsem se snažil zapomenout na ty dny, kdy jsem na tebe byl vlídný a snažil se se s tebou zblížit a ty jsi přistoupila na mou hru.
Dokonce jsi ji hrála lépe než já, tvoje naschvály bezvadně rozesmály Emmetta, natož když jste mi nabouraly auto, to ho dorazilo a mě taky, už jsem to nehrál, začal jsem tě nenávidět, protože jsi nás rozhádala, protože jsi ve mně probudila slabou lidskou stránku, protože jsi mě dostala do své moci. Ale když jsem tě viděl, jak sis zlomila ruku trošku jsem roztál a pak když jsi mi řekla svoje city, ta maska, že tě nenávidím, byla pryč. Měla jsi mě pod palcem, Isabello Swanová, a pořád máš." Jestli předtím alespoň jedna část mě doufala, že přeci jen je člověk, tohle moje doufání pohřbilo. Ale jeho city, ten strach z toho že není lidská bytost, zakryly to místo, kde člověk cítí strach, nahradil ho jiný pocit, bolest a dojetí.
Znovu se nadechl a podíval se pryč, pak si sedl na kámen a povídal dál. "Nikdo z naší rodiny není skutečně příbuzný, ale všichni se sobě podobáme, protože jsme všichni to samé, zrůdy, nelidské stvůry, mýtické bytosti, upíři, říkej tomu, jak chceš," řekl a čekal na mojí reakci nebo abych to vstřebala, což mi chvíli trvalo, upíři, tak přeci jenom, pomyslela jsem si a posměšně jsem si odfrkla, kdo by to tušil.
Strávit tohle mi trvalo déle, ale nakonec jsem se nemohla dočkat dalšího, ikdyž mě napadlo, jestli mě třeba, hmm, nesní, nad tou myšlenkou jsem znechutila i pobavila zároveň, ale nebyla jsem pobavená kvůli tomu, že to znělo opravdu zábavně, když přemýšlíte, jestli vás přítel nesní, byl to jiný smích. Smích zmatenosti, myslel tohle tím něčím horším? Nebylo tohle a smrt to samé? Zatím se na mě očividně nechystal útočit, pobídla jsem ho: "Pokračuj."
Konečně zvedl oči, v kterých nebyl žadný nevýraz, ale výraz zmatení, překvapenosti a mírné znechucenosti, čekal, že zareaguju špatně? Tedy co by byla špatná reakce? Utíkat? Utíkat asi byla ta dobrá reakce, ta normální. Ale já to prostě musela vědět, ikdyž mě to možná bude stát život.
Když v mých očích nenašel ani stopu po tom, že žertuju, vyslyšel mě a pokračoval. "Nejdříve bych ti měl asi říct, že nelovím lidi ani nikdo z mé rodiny, lovíme zvířata, protože se nám hnusí zabíjet nevinné lidi." Na to jsem neměla co říct, protože jsem toužila vědět víc, ikdyž tahle informace mě samozřejmě uklidnila, trochu. "Nepředstavuj si ty hollywoodské upíry. Nelovíme lidi, bohužel jen někteří, slunce nás nespálí, máme neuvěřitelnou sílu, a zbystřené všechny smysly, někteří z nás mají i nadpřirozený dar. Taky se nebojíme křížků, svěcené vody, stříbra, česneku, jediné co nás dokáže zabít je jiný upír. Stačilo ti to nebo potřebuješ ještě něco jiného?" rozzuřil se najednou, nenechal mě odpovědět. "Neboj se, já se sám sebe štítím mnohem více než ty mě. Byl jsem tak sobecký, když jsem tě do tohohle zatáhl! Byl jsem tak hloupý, omlouvám se, neměl jsem ti to vůbec říkat!" Už nezněl tak zuřivě, teďka řval, jako by se měl každou chvíli dát do pláče, tak bezmocně a bolestně. "Můžeš jít, odjedeme. Odjedeme a už nás neuvidíš, neboj se! Už ti nikdo z nás nezkříží cestu," řekl a nečekal na mou reakci, jednoduše zmizel, v jednu chvíli tady stál a v druhou byl pryč.
Tentokrát se kolena podlomila mě, byla jsem zlomená, jak fyzicky tak psychicky, co si o sobě myslí? Že my všechno řekne a pak zmizí? Ne! Projela mnou vlna rozhodnosti a já vstala. Tak je upír, no a co? Dobře, něco obyčejného to nebylo a byl nebezpečný, ale miluji ho, co mám dělat? Zasáhla mě další vlna, vzteku, dojedu si pro něj a pořádně mu vynadám!
Rozeběhla jsem se cestou k domu, když jsem vyrazila z lesa, viděla jsem, že slunce už zmizelo, nikdy mi nedošlo, jak je to daleko a hluboko. Moje auto na příjezdové cestě pořád stálo, tak jsem do něj naskočila a rychle vyjela jak od domu, tak z města.
Odbočku jsem pro jednou našla hned, rychle jsem vjela zarostlou přírodou a podruhé dnes vjížděla na jejich louku. Ani jsem si nemusela dělat starosti s klepáním, Alice už stála na verandě a zářivě se usmívala.
Se schováváním své skutečné stránky si už nedělala starosti, jakmile jsem zastavila, svou rychlostí se ke mně přihnala a objala mě. "Konečně! Edward je ve svém pokoji, sestřičko," řekla a stále se usmívala jako sluníčko, které bylo za mraky. Odtáhla se a táhla mě do domu, člověk by do ní neřekl takovou sílu, ikdyž byla upír.
Upír, proč to beru najednou tak normálně a v pořádku? Mělo by mě to děsit a znechucovat, jak řekl Edward, ale mě zajímalo jen to, že ho miluju a kdybych dovolila jeho odchod, do smrti bych si to vyčítala. Takže ani super rychlá a silná Alice mě nedokázala vyděsit, ten šok a zděšení na mě dopadne později.
Dotáhla mě až do obývacího pokoje, kde byla ta pravá lidská idylka, kdo by řekl, že to je upírská idylka? Na tenhle den nikdy nezapomenu, hlavně proto, že můj mozek nikdy nezažil tolik otázek, které jsem mu kladla a žádala odpovědi.
Všichni kdo byli v obývacím pokoji se po mě obezřetně dívali a báli se mé reakce, neměla jsem čas cokoliv říct, protože Alice mě dotáhla až ke schodům a dala mi najevo, ať už jsem sakra u Edwarda. S radostí jsem jí uposlechla a šla nahoru, dojít k němu do pokoje bych zvládla i po slepu, ale před dveřmi jsem se přeci jenom zastavila. Když jsem se dostatečně vydýchala, položila jsem ruku na kliku a otevřela dveře. Na první pohled byl pokoj prázdný, na druhý pohled jsem na zemi pod oknem viděla skroucenou postavu. Edward seděl s hlavou na pokrčených kolenou a na uších měl sluchátka, z kterých jsem slyšela hrát hudbu až k sobě, pravděpodobně se snažil ohluchnout.
Zavřela jsem za sebou dveře a šla se posadit na postel, dva metry od něj. Rozhodně jsem se ho nemohla dotknout, nechtěla jsem ho vylekat a zkoušet jeho sebeovládání, už jsem o jeho náladách věděla celkem hodně. Jeho hrudník se nehýbal, takže byl mrtvý. Znamená mrtvý to samé co upír? Upíří jsou mrtvý, takže nepotřebují jíst, pít ani dýchat, ale potřebují potravu, ale co se svou potravou přesně dělají, pijí je? Sají jejich krev. Sama sobě jsem si odpovídala na otázky a čekala až se probere, ale on seděl pořád ve stelné pozici bez sebemenšího pohybu. Nechtěla jsem ho "budit", ale začínala jsem mít starost. Rozhlédla jsem se po místnosti a hledala něco, co by mi pomohla, samozřejmě když člověk neví, co hledá, těžko to najde.
Abych tento den ještě nezhoršila, radši jsem nic nedělala a zůstala tiše sedět v posteli. V hlavě jsem si rekapitulovala předchozí týdny, to mi zabralo dost času, přerušení nastalo jen dvakrát, poprvé dole někdo s něčím třískl a ozval se Emmettův hlasitý smích, podruhé když sluchátka utichla a Edward jen tiše zaklel, tedy polozaklel, protože se nadechl a ucítil mě.

%20%E2%80%93%20okraj.png)




