Ke Cullenům jsme dojeli během chvilky, můj děsný pocit byl potlačen a já ho nevnímala. Byla už jsem zvyklá na krásu Cullenovic domu, trávila jsem zde veškerý čas, povětšinou v Edwardově pokoji. Jednou jsem zde i spala, Esme a Carlisle byli hodně tolerantní, nechali nás s Edwardem spát ve stejném pokoji, i ve stejné posteli, byla jsem strašlivě nervózní z té noci, samozřejmě k ničemu nedošlo, ale dalo mi zabrat než jsem usnula, nakonec mě uspalo Edwardovo klidné pravidelné oddychování, které bylo až moc dokonalé a bezchybné jako by ani nebylo skutečné.
Edward zastavil před verandou a já si všimla balónků a květin na ní zavěšených. To byla noční můra, brali to vážně. Taky co čekat od blázna jako je Alice? Za těch pár týdnů co jí znám, jsem se poučila, že nikdo šílenější a nemocnější neexistuje, přesto jsem si nedokázala představit svou nejlepší kamarádku jinak.
Pomalu jsem otevřela dveře a hned je zase zabouchla. Měla jsem pocit, že Edward snad až vyžadoval, aby mi dveře otvíral on, nedokázal pochopit, že tato doba už je dávno pryč. Gentlemeni vymřeli, tedy až na Edwarda. Edward se tentokrát ani nezlobil, ani to nijak nekomentoval.
"Buď na ně hodná, dělají to pro tebe." řekl mi cestou ke dveřím a povzbudivě mi třel ruku se svou.
Ano, dělali to pro mě. Pro mě, to znamelo, že celá pozornost bude zaměřená na mě. Když je všechna pozornost zaměřena na mě, nekončí to dobře. Buď něco udělám já, anebo se stane něco strašného někomu jinému, ale mým přičiněním.
Galantně mi podržel dveře do domu a pomohl z bundy. Bylo jedno, jak moc jsem se snažila tomu zabránit, nakonec jsme stejně došli ke dveřím do obývacího pokoje. Kdyby se nestala nehoda, pravděpodobně bych teďka rozbalovala dárky od Renée, velice skromné. Nevěděla jsem, co očekávat od Cullenů, ale říkala jsem jim, že nic nechci. Alice to bude samozřejmě ignorovat, ale co ostatní. Emmett si bude určitě chtít připomenout mé červenání, takže něco vtipného a pro mě trapného.
Vešla jsem do obývacího pokoje, kde na mě všichni sborově vykřikli: "Všechno nejlepší, Bello!" Sklopila jsem oči a zčervenala, nesnášela jsem takovéhle akce, ještě zaměřené na sebe.
Obývacím pokoji to nádherně vyzdobili, to vše měla na starost asi Alice. Všude byly balónky, třásně a vedle schodiště byl nápis Všechno nejlepší!. Bylo to krásné, ale trošku šílené, prostě Alicin styl. Všude byly barvy. Květiny byly pestrobarevné a různé druhy po celé místnosti ve vázách. Balónky byly přidělány i k pohovce a klavíru. Bylo to šílené, Alicinsky šílené.
"Děkuju." Odtrhla jsem oči od výzdoby a podívala se na Edwardovu rodinu na druhé straně místnosti. Esme s Carlislem byli v čele, oba byli jako vždy úchvatní, Esme jako porcelánová panenka se na mě usmívala a Carlisle taky, ale jeho pohled dával najevo, že za tohle on nemůže, jeho pohled mě rozesmál, člověk by řekl, že si už na chování své dcery zvykl. Za nimi stál Emmett a Rosalie, Emmett se neslyšně řehtal, protože moje tváře neustále nabírali nové odstíny červené a Rosalie opět vypadala jako bohyně, tedy ona vždycky vypadala jako bohyně, ale dneska ještě víc, protože měla volné krátké bílé šaty a vysoké bílé boty na podpatku, které jí zdokonalovaly její dokonalé nohy. Za Carlislem z pravé strany stála Alice, ústa roztáhnutá do širokého úsměvu, ta taky vypadala lépe než normálně; měla na sobě černé upnuté šaty ke kolenům s černými botami na vyšším podpadku než měla Rosalie, proto byla Alice vysoká skoro jako já. Jasper stál až úplně vzadu, ale jeho opatrný pohled vystřídal milý úsměv.
Alice se k nám přihnala a objala mě. "Líbí!?"
"Ano, Alice, děkuju." řekla jsem jí a pak se obrátila ke všem. "Děkuju všem, neměli jste si s tím dělat starosti."
Po ní přitančila Rosalie. "Všechno nejlepší, Bello." Můj vztah s Rosalie byl nejdříve dosti chladný, ale nakonec roztál a byli z nás kamarádky, ne takové jako s Alice, ale byli jsme kamarádky.
I ostatní členové k nám přišli a postupně mě objali. Od Emmetta to bylo samozřejmě největší objetí, Carlisle mě objal objetím otce. Esme mě držela nejdéle a dala mi polibek na čelo. Pak přišel Jasper, poprvé porušil své pravidlo a také mě objal, ale dosti krátce než ostatní, hned se odtáhl. Neměla jsem šanci se podívat, jak se tváří.
Chtěla jsem jim znovu poděkovat, ale přišel ke mně poslední člen rodiny, který mi ještě nepogratuloval; Edward. Objal mě jiným způsobem než ostatní, byl stále opatrný, ale přitáhl si mě blízko. "Všechno nejlepší." řekl a políbil mě na tvář. Pak se odtáhl a Alice hned využila šance.
"Pojď! Máme dort a musíš si rozbalit dárky!" pištěla až mi skoro šla na nervy, její dobrá nálada neznala mezí, jako vždycky akorát dneska to bylo ještě horší.
Teprve teď jsem si všimla stolu v rohu, na kterém stál dort a hromada dárků v různě zabalených barvách. Byly tu dva velké a pokud jsem dobře viděla dva malé. "To jste neměli!" řekla jsem nesouhlasně. Nesnášela jsem dárky.
"Ale my to udělali, tak si je rozbal!" řekla Alice a táhla mě k nim. Alice měla rozšířené oči a ruce stisknuté do pěstiček jako malé dítě, byla naprosto natěšená jen z toho, jak se mi budou líbit. Ostatní tam také přišli a očekávali, že je rozbalím. Už jsem se tomu nemohla vyhnout, tak jsem vzala jeden z malých a přečetla si cedulku, na které stálo Od Esme a Carlislea. Sice jsem nevěděla, co je uvnitř, ale děkovně jsem se na ně usmála a oni mi naznačili ať to otevřu.
Trošku neomaleně jsem strhla papír a vevnitř byla bílá semišová krabička, otevřela jsem jí. Z krabičky na mě vykoukli nové hodinky, byli stříbrné, což znamenalo drahé.
Dojatě jsem se koukla na dárce a snažila se dívat přísně. "To jste neměli!"
"Koupily jsme je, smiř se s tím." zasmál se Carlisle.
"Dobře. Děkuju."
"Nemáš zač, Bello." řekla Esme. Alice už mi podávala další, jeden z těch větších, na cedulce stálo od Od Alice a Rosalie.
Opatrně jsem opět roztrhla papír a otevřela krabici, která vypadala jako od bot. Také že ano, uvnitř byli boty na podpatku. Byli celé zlaté až na zářicí kamínky, které pokrývali pásky.
Ty zářící kamínky vypadali jako .. "Alice?!" Tyhle boty nikdy nebudu moct nosit, pravděpodobně bych se zabila a navíc zneucnit diamanty bahnem nebo nějakou špínou, prostě mohl mi to dát akorát cvok.
"Nemůžeš nám prostě poděkovat?" postěžovala si, pro tentokrát jsem to vzdala, ale tohle bylo moc, když jsem se podívala zpátky na hodinky, také nevypadali nejobyčejněji, kolik tam bylo karátů?
Alice mi hned boty i s krabicí vyrvala z ruky a podstrčila mi před poslední dárek, který byl největší. Cedulka mi prozradila, že je od Emmetta a Jaspera, to bude něco vtipného.
Roztrhla jsem papír a pod ním jsem viděla nápis: "Lékárnička." Emmett se rozesmál svému vtipu a ostatní také.
"Děkuju, kluci, jsem ráda, že myslíte na mé zdraví." řekla jsem a snažila se nečervenat, protože opět narážel na mou zručnost.
To byli už dárky od všech kromě mého anděla, pro ten jsem se natáhla sama. Byl nejmenší a měl tvar krychle. Strčila jsem prst pod okraj papíru a škubla jsem pod páskou. Štíplo to a zapálilo, v rance se zatřipytila jediná kapička krve, pak se všechno seběhlo strašlivě rychle. Edward se ke mně přihnal nadpozemskou rychlostí, srazil mě za sebe, stoupl si ochranitelsky přede mě a vrčel. Vrčel nebezpečně, bála jsem se ho, ale když jsem se podívala po ostatních, byla jsem ráda, že je přede mnou. Všichni měli tmavé oči a vyceněné zuby a stáli v bojovné pozici, ale k nám vyrazil jenom Jasper, ale než to stihl Emmett se vzpamatoval a chytil ho. Jasperovi se to nelíbilo, vrčel a snažil se utéct, ale Emmettovo sevření bylo až moc pevné. Emmet se už vůbec neusmíval a táhl Jaspera ven. Co to sakra mělo znamenat?
Když byl Emmett s Rosalie venku, všechny oči se obrátily na mé, zděšené. Těkala jsem z jednoho na druhého, kromě Edwarda ten byl pořád přede mnou bránit mě. Bránit mě před ostatními členy jeho rodiny!
Rosalie a Esme najednou vystřelily z domu, viděla jsem jen šmouhy. Začala jsem couvat, co to je? Narazila jsem zády do stěny a svezla se na zem. Teď se ke mně otočil i Edward. Vyděšeně se mi podíval do očí, jeho byly hrozivě černé. V jeho tváři byl další pocit, znechucení, znechucení ze sebe samotného. To bylo asi i na mé tváři, ale já nebyla znechucená ze sebe, byla jsem znechucená z nich, co byli? Mýtické bytosti? Normální lidé by takhle neběhali a nevrčeli, natož by neútočili kvůli kapce krve.
Samozřejmě tu byl jeden druh, upíři, ale jak by oni mohli být upíři? Ihned jsem pocítila znechucení jen nad touto myšlenkou, upíři. Představila jsem si hollywoodský film Drákula s Garym Oldmanem, upíři neexistovali.
Edward ke mně udělal krok a já mu naznačila, ať zůstane, kde je. Zatvářil se bolestně, ale pochopil to.
Vzpomněla jsem si na všechny zvláštnosti, kterými se Cullenovi projevovali. Neuvěřitelně bledí a krásní. Jedli jen výjimečně, nikdy nebyli nemocní, nikdy ve škole nechyběli, tedy mimo ty dny, kdy byli kempovat, mimo dny, kdy svítilo .. SLUNCE. To není možné! Byl to dost zvrácený vtip.
"Neměla ses to takhle dozvědět!" zašeptal Edward pár kroků ode mě.
Odhodlala jsem se mu postavit, zvedla jsem hlavu a stoupla si. "Co?" řekla jsem. "Co přesně jsem se neměla dozvědět?" musela jsem vědět pravdu o tom, co je, tady se už nedalo říct, kdo, co, bylo přesnější.
"Víš, Bello .." nadechl se a já čekala, ale Carlisle ho zarazil. "Myslím, že pro dnešek toho bylo dost, Bella by si měla na chvíli oddychnout."
"Dobře." řekl Edward vypadal, že s tím souhlasí.
"NEE!" řekla jsem nahlas než normálně. "Co se tady sakra děje?" teď už jsem šeptala strachem.
"Bello, měla by jsi jít domů!" Alice se tvářila stejně tragicky jako ti dva, byla zděšená a vážná, všichni byli vážní. Bylo to opravdu hrozné, měla jsem stach. "Jsi unavená a zmatená, potřebuješ být na pravdu silná."
Pravdu? To byla až tak hrozná? Nemohli být upíři, prostě něco takového neexistuje! Začínala jsem být hysterická. Pravděpodobně si ze mě jen udělali srandu, ale nic tomu nenasvědčovala, muselo to být doopravdy a bylo to vážné, hodně vážné.
"Ne!" odsekla jsem Alici a pohledem sjela zpět k němu. "Co se děje? Co jste zač?"
Edward vypadal jako by se měl každou chvíli složit. "Odvezu tě domů."
"Ne!"
"Bello, prosím." řekl prosebně. Chtěla jsem odporovat, ale pohledy všech mi to znesnadnili. Prosili mě, prosili mě ať to nechám být, pro teď. Ale proč bych jim měla ustupovat? Chtěla jsem se začít hádat, ale jejich pohledy mě přesvědčili ať toho opravdu nechám.
"Bello,.." zopakoval prosebně Edward, jeho pohled mě mučil, nedokázala jsem mu odporovat, věřila jsem, že mi to zítra řekne. Věřila jsem mu, věřila jsem někomu, o kom jsem neměla tušení, co je, protože člověk určitě nebyl.
"Dobře, ale ..." řekla jsem potichu a sklopila hlavu, jejich zničené pohledy mě ničily. "Zítra mi to vysvětlíš!" snažila jsme se znít přísně a nekompromisně, ale vyznělo to nejistě, jako otázka, na kterou neodpověděl.
Carlisle a Alice ustoupili ke stěně, aby mi dali možnost volně projít ven. Edward také ustoupil, měla jsem volnou cestu odsud, co nejrychleji jsem prolétla ven a svou rychlostí se nemohla rovnat ani Rosalie, ani Esme, jejich běh nebyl lidský. Nebyl.
Předsíní jsem také proběhla, pouze jsem si vzala bundu ani si ji nenandavala. Ze dveří jsem pomalu vypadla, ale hned jsem se zastavila, takže do mě Edward narazil velkou silou, padala jsem dopředu, ale chytl mě, pak hned pustil, za což jsem mu byla vděčná. Všimla jsem si, jak je jeho dotek studený, byl takový vždycky, ale teďka mi to přišlo více divné než předtím, protože jsem věděla, že to není tím, že by mu byla zima.
Rozhlédla jsem se po okolí a věděla, že tam někde jsou. Co nejrychleji jsem se dostala k autu, tentokrát šel Edward rovnou ke své straně a neotvíral mi dveře. V autě jsem byla rychleji než on, když nastoupil nepromluvil, nastartoval a vyjel. Na silnici jel strašlivě rychle, ale už mi to nevadilo, právě jsem se zabývala jinými věcmi. Děsivějšími.
Ve městě zpomalil, ale stejně jsme u nás doma byli rychle. Zaparkoval na naší příjezdovou cestu, dneska tam měl volno, byla tam jenom moje Mazda, Charlie s Carol museli být na té akci. Bála jsem se, bála jsem se HO, ale chtěla jsem vědět, co je. Nechtěla jsem odejít bez slibu, že mi to řekne. Ale nikdo z nás se neměl k tomu promluvit. Bála jsem se promluvit, bála jsem se zeptat.
Už jsem nebyla tak odhodlaná mluvit, jako předtím. Edward si lehl na volant a nedýchal, doslova, to mě vyděsilo ještě víc. Člověk potřeboval dýchat, on ne. Zalapala jsem po dechu, další abnormalita.
Moje zalapání ho probudilo, zvedl se od volantu a podíval se na mě. Nesnesla jsem jeho pohled a radši jsem sklopila oči. V jeho očích bylo něco zvláštního, pokaždé jsem ignorovala, že jeho oči mají jinou barvu, ale teď už jsem to ignorovat nemohla.
Cítila jsem na sobě jeho pohled, ale dívala jsem se z okna, ikdyž jsem to na co jsem se dívala ani nevnímala. Vnímala jsem jenom jeho přítomnost vedle sebe. Potřebovala jsem promluvit a porušit to nepříjemné ticho, které v autě vládlo. Všimla jsem si, že pořád nedýchá. "Můžeš, prosím dýchat?" zeptala jsem se roztřeseně.
Nadechl se, ale nic neřekl. Odtrhla jsem oči od toho, co bylo vedle a podívala se před sebe. Koutkem oka jsem viděla, jak napřáhl ruku a přibližoval se s ní. Zatajila jsem dech a čekala. Přímo před mojí kůží tu ruku stáhl zpět. Mohla jsem se svobodně nadechnout a částečně oddechnout, nechtěla jsem, aby se mě dotkl, ale chtěla jsem se ujistit, že jeho ruka má normální teplotu a tohle byl jen velký vtip a má paranoia, ale věděla jsem, že jestli se ho dotknu, dojde mi, že to vtip není.
Opět se ozvalo to hnusné ticho. Napjatost by se dala krájet. On se k řeči neměl, takže bylo zase na mě to ticho přerušit. "Slib mi to." Dobře věděl, co myslím. Musel mi to slíbit, dneska neodejdu, pokud mi to neslíbí. "Slib mi to," zopakovala jsem to a můj hlas byl rozhodnější.
Povzdechl si. "Zítra ti to vysvětlím." zašeptal. Nemluvil nahlas, byl zlomený, nechtěl, abych to věděla, nechtěl mi to slíbit, ale musel.
Řekl, vysvětlím ti to. "Slib mi to!" řekla jsem s trošku naštvaným tónem, vyhýbal se tomu a to jsem nemohla dovolit. Konečně jsem se na něj otočila, měl ztrápený obličej a díval se přímo na mě. Vztek vyprchal, ale ne odhodlání, to zůstalo. V mé tváři musel to odhodlání vidět, věděl, že musí odpovědět, ale nejdříve se k tomu připravoval.
Odtrhl ode mě oči a zase si lehl na volant, obličej v dlaních. Zhluboka se nadechl a ruce odklopil od svého obličeje a sevřel do pěstí. "Slibuju, Bello." Způsob jakým řekl mé jméno, řekl ho s úctou, jako bych .. Jako bych byla střed vesmíru, přesně tak teďka mluví Jacob o Sam a ona o něm. Edward byl taky můj střed vesmíru, ale nevěděla jsem, že to cítí stejně. Po uši jsem se do něj zamilovala, zamilovala jsem se do něčeho. Do něčeho! Přesně.
Slíbil mi to, nebylo proč zůstávat v autě ještě o sekundu déle. Otevřela jsem dveře a bez rozloučení vypadla. Trošku mě sžíralo svědomí, že si to nezasloužil, ale zasloužil si to pořádně.
Neohlížela jsem se, šla jsem rovnou ke dveřím, které jsem zabouchla a sesunula se hned za nimi. Slyšet byly jenom moje vzlyky a jeho pomalý odjezd. Celý dům byl ponořen do ticha, které rušily jen mé vzlyky a občasný vítr venku.
Celá ta doba - po celou dobu co jsem ho znala, po celou dobu kdy jsem s ním chodila - byla lež. Děsivá lež. Netrávila jsem čas s člověkem. Zachvěla jsem se.
Přes své, pořád stupňující se, zvlyky jsem neslyšela Sam, která mě musela slyšet a sešla dolů. Teď si sedla ke mně a objala mně. Bylo mi trapné vedle ní vzlykat, snažila jsem své vzlyky utlumit, přestat na to myslet, protože to bolelo. Nechtěla jsem ho ztratit, to jsem věděla jistě, ale bála jsem se ho. Celkem zvláštní, bojíte se někoho, koho milujete za hrob.
"Stalo se něco?" zajímala se Sam, odložila svoji zlobu. "Pohádala jsi se s Edwardem?"
Při jeho jméně jsem se zachvěla, nemohla jsem jí říct, co jsem zažila, až takové sestry jsme nebyli, navíc jsem měla pocit, že tohle prostě nemůžu říct nikomu. "Tak nějak."
"To je mi líto." řekla Sam a trošku se odtáhla. "Chceš něco uvařit? Hádám, že mi to nechceš říct."
"Nemůžu ti to říct a určitě nechci nic uvařit od tebe!" přestala jsem vzlykat a utírala si oči a trošku jsem se i přes svou náladu uchychtla. Sam se naštvaně odtáhla, ale musela jsem vypadat opravdu tragicky, protože to myslela v žertu. Po zbytek večera na to musím zapomenout, jinak můžu jít rovnou do nějakého ústavu pro duševně choré.
Došlo mi, že mám hlad, už dlouho jsem nejedla. Od ní jsem - tedy pokud jsem se nechtěla nechat otrávit - nemohla nic chtít, tak jsem vyndala pánev a hodila tam pár chlebů. Sam si sedla na kuchyňskou linku a sledovala každý můj pohyb. Její nesnášenlivost vůči mě klesala každým dnem dolů, ale ta zloba určitě nebyla jen kvůli mně. Nebyla naštvaná jen na mě, ale i na lidi ve škole, sice se s nimi normálně bavila, ale už si s nimi, až tak tolikrát nevyrazila. Radši byla v La Push s Jacobem, minulý víkend jsme tam celá rodina byli, Edward se mě vehementně snažil nalákat k nim, ale musela jsem tam jet, už dlouho jsem tam nebyla, navíc Charlie by mohl se urazit. Když jsme tam přijeli, nemohla jsem uvěřit, že ten kdo nás vítá, je Jake. Byl asi o metr vyšší a svalů měl více než Stalone. Divně si mě prohlížel a nakrčoval nos, nevoněla jsem mu, ale já jsem nic necítila.
"Pálí se ti to," probrala mě ze zamyšlení Sam, pohlédla jsem na pánev, odkud se valil černý dým, nepálilo se to, ono to už bylo spálené a to na uhel. Černé topinky jsem hodila do dřezu a dala tam nové, tentokrát jsem se nezamýšlela a nakonec vyrobila čtyři krásné topinky.
"Sou obrý," žvatlala Sam s plnou pusou, OČIVIDNĚ jí chutnaly. Zašklebila jsem se na ní a trošku si protáhla mimické svaly, které se tím uvolnily a spustily mojí masku. Co nejrychleji jsem se otočila od Sam a dala nádobí do dřezu, pak jsem se, co nejrychleji, vytratila nahoře.
Zalezla jsem si do koupelny a pustila do vany vodu, aby nebyly slyšet mé vzlyky. Měla jsem v úmyslu si dát uklidňovací vanu, ale ne hned, nejdříve jsem ze sebe dostala všechny slzy.
Přemýšlela jsem nad Edwardem, naším prvním setkáním, polibkem a hádce. Vzpomněla jsem si na to, jakou měl náladu, když jsme se potkali a pak se najednou změnila. A pak se najednou zase změnila a skončili jsme spolu během sekundy, což bylo jak z nějaké telenovely. Bylo to všechno tak zvláštní, stejně jako on.
Rozpomněla jsem si na svůj slib už na to nemyslet a začala jsem se svlékat do vany. Ve vaně byla ta voda krásně horká, všechny moje negativní myšlenky se roplynuly a já si mohla užívat fakt, že teďka mě, jestli je můj přítel mýtická bytost nebo ne, vůbec nezajímá.
"Bello! Bello!" křičela Sam za dveřmi. Voda ve vaně už vychladla a mě byla zima. Musela jsem usnout na dlouhou dobu. "Sakra." řvala za dveřmi hystericky Sam a bouchala do nich.
"Sam?" zakřičela jsem, to snad hoří? Voda byla opravdu nepříjemná, vstala jsem ve vaně a vzala si ručník.
"Bello?" zařvala Sam udiveně zpátky.
"Co se děje?" ptala jsem se, mezitím co jsem se sušila. Oblečení bylo špinavé a moc mi toho připomínalo. Ovinula jsem si kolem sebe jen ručník a odemkla dveře, které jsem předtím asi automaticky zamkla.
Na chodbě stála Sam, očividně byla naštvaná, hodně naštvaná, málem jí z nosu unikala pára. "Hodinu na tebe volám! Volám tátovi, ať přijede, že jsi se asi utopila, řvu tak, že mě museli slyšet i na druhé straně Forks, a ona se ptá, co se děje!" řvala hystericky Sam spíše pro sebe.
"Cože? Hodinu?" Tak dlouho jsem tam nebyla.
"Plus mínus!" mávla rukou Sam. "To jsi mě neslyšela?"
"Musela jsem usnout, byla jsem utahaná."
"Bezva." řekla sarkasticky Sam. "Charliemu to budeš vysvětlovat ty!"
"Kdy jsi mu volala?" Byl na cestě nebo teprve vyjel? Mohla jsem ho tam ještě chvíli udržet a zachránit samu sebe.
"Před pěti minutama."
Vysvobození! Obešla jsem toho býka a sešla dolů, kde jsem vzala telefon a vytočila Carolin mobil, Charlie ho určitě nemá u sebe.
Dvakrát to tútlo a pak se ozval vyděšený hlas Carol. "Jsme na cestě, Samantho, stalo se něco nového?" Ale ne, to bude těžké, byla z toho hotová tragédie.
"Carol, to jsem já. Sam přehnaně reagovala jen jsem usnula ve vaně, velice tvrdě, můžete tam ještě zůstat." řekla jsem, nejrychleji. "Jsem v pořádku, nic se neděje."
Na druhé straně se ozvalo ticho a pak výdech Carol. "Bello! Ty jsi nám nahnala strach."
"Omlouvám se, musela jsem usnout hodně tvrdě."
"Dobře. Ještě jsme ani nevyjeli z města, vadilo by, kdybychom tady ještě zůstali?"
"Ne." přesvědčovala jsem jí. Oči jsem musela mít ještě trošku napuchlé, byly by akorát otázky. "Zůstaňte, uvidíme se ráno."
"Dobře, Bello. Tohle už nám nedělej." oddychovala si na druhé straně pořád Carol. Musela jsem je opravdu vyděsit, zdá se, že Carol si už na mě jako na dceru zvykla. "Ahoj."
Položila to a já taky, Sam mezitím sešla dolů a pořád mě propalovala pohledem. Ikdyž se ke mně přihnala a objala mě. "Tohle už mi nedělej, pořád si pamatuju z filmů, jak si podřezávají žíly a lezou do horké vody! Myslela jsem si, že jsi spáchala sebevraždu!" vrčela na mě.
"Promiň." Sebevražda. Už hodněkrát jsem o ní přemýšlela, ale ne vážně. Nikdy jsem o ní nepřemýšlela jako o způsobu řešení problémů, protože to bylo slabošské uniknutí od nich. "Půjdu si lehnout."
"Dobře, ty pitomče!" Sam se vrátila její stará nálada, ale už to asi nebude jako dřív, teďka se nade mnou smilovala.
Odtrhli jsme se od sebe a já šla nahoru do svého pokoje. Lehla jsem si na postel, a i přestože jsem si ve vaně schrupla, ipřestože jsem dneska něco hrozného zjistila o mém přiteli, byla jsem pořád ospalá, tak jsem se natáhla a usnula během sekundy.
Ráno mě zase probudilo sluníčko, svítilo mi na obličej a dožadovalo se pozornosti.
Dneska se to dozvím.

%20%E2%80%93%20okraj.png)




