Už to bylo pár týdnů, co chodím s tím nejkrásnějším člověkem na Zemi, pořád jsem nad ním žasla a pořád jsem žasla, že si vybral mě. Nad čím žasly i moje spolužačky, díky tomu, že chodím s Edwardem jsem si znepřátelila celé holčičí pokolení na škole. Ale nedivila jsem se, všechny holky na škole po něm koukaly, dokud jsem nepřišla já a ony se musely dívat i na mě.
Edward i jeho rodina jsou zároveň, ti nejdivnější osoby na světě. Nejsou skuteční sourozenci, ale přesto si jsou tak podobní. Nikdy nic nejí, tedy viděla jsem je jíst jen párkrát a to jen, když jsem se vážně divila, že nemají hlad. Také jsem je nikdy neviděla za sluníčka, což jsem si vysvětlovala tím, že prostě vždycky jezdili kempovat. Dále je doprovázelo několik dalších záhad, ale radši jsem se nevyptávala, mohlo by to špatně skončit.
U Cullenů jsem trávila skoro všechen čas, buď jsem byla, ke své nelibosti, nakupovat s Alice nebo byla s Edwardem v jeho pokoji, ale nikdy nedošlo k něčemu vážnému, či jen tak vysedávala s jeho rodinou. Charlie to trpěl, občas měl sice narážky, ale jinak to zvládal skvěle. Tedy bral to tak, že já už jsem ztracená, tak se prostě zaměří na Sam, která se k mé radosti dala dohromady s Jacobem a snažila se s ním trávit každou volnou chvíli, což se nelíbilo Charliemu a Carol, kteří jí neustále říkali, kdy má být doma. Sam to nesla těžce, cítila se ukřivděná a naoplátku se mnou nemluvila. Ani když jsme jeli do školy či ze školy. Ve škole jsem trávila všechen čas s kým jiným než s Cullenovými. Rose se zdála napovrchu povrchní, ale vyklubala se z ní příjemná kamarádka, I ostatní mě přijali jako člena rodiny, tedy Jasper se hodně stranil, ale byl na mě milý, možná za to trošku přispěl vliv Alice, ale tenhle dojem převládal pouze na začátku.
Cullenovi mě přijali jako člena rodiny, dokonce pro mě přichystali oslavu, kterou jsem sice odmítla, ale oni si nedali říct. Nemohla jsem se vymluvit na Charlieho, protože on měl už jiné plány, za což se omlouval, ale říkala jsem mu, že mi to nevadí.
Sice jsem Alice neustále opakovala, že narozeniny nijak zvlášť nevnímám pořád byla naprosto nadšená a nemohla se dočkat toho dne. K její radosti a mé hrůze ten den přišel.
Probudila jsem se brzy i bez budíku a uvědomila si, že dnes je ten den, kdy je mi osmnáct, už jsem dospělá, to mi trošku vylepšilo náladu. Domotala jsem se do koupelny a dala si sprchu, kterou jsem potřebovala. Učesala jsem si vlasy a udělala si drdol, musela jsem říct, že jsem dneska nevypadala hrozně. V pokoji jsem si vzala dlouho sukni a k tomu mámino tričko, pomalu jsem nenosila žádné jiné. Sukni jsem si brala jen občas, ale dneska se mi nějak chtělo, i přesto že dnešek nepatřil k těm dnům, které byli slunečné.
Uvědomila jsem si, že Sam jsem dneska nepotkala cestou z koupelny, možná ji nezazvonil budík.
Když jsem pootevřela dveře nebyla tam, postel ustlaná, vypadalo to jako kdyby tady netrávila noc. Tak z toho bude mít průšvih, ale když to rodičům neřeknu já nedozví se to, snad.
Šla jsem dolu a očekávala, že tam nikdo nebude, ale jakmile jsem vstoupila do jídelny, Charlie, Carol a Sam vykřikli nadšeně. "Všechno nejlepší, Bello!"
Nezbývalo mi než nahodit nadšený výraz a uvnitř sténat. Ale cenila jsem si toho, přestože mě to tak trošku otravovalo, nesnášela jsem, když mi bylo věnováno moc pozornosti.
"Am, děkuju."
"Nemáš zač, posaď se, tady máš snídani a tady dárky." řekla Carol a ukázala na talíř vajíček a malou hromádku úhledně zabalených dárků. Nečekala jsem ani jedno.
"Děkuju moc!"
"Nemáš zač, no tak posaď se, budete muset brzy do školy a my do práce!" Carol byla natěšená jako malé dítě.
"Dobře." poslechla jsem ji sedla si. Jelikož ostatní už jedli předtím, chvíli mě sledovali, jak jím, což bylo dosti nepříjemné a pak si začali povídat jako místní drby. Dozvěděla jsem se, že Carol a paní Newtonová spolu budou dělat nějakou slavnost, zda paní Newtonová ví, že její syn je perverzák.
Když jsem dojedla, postavili přede mě dárky. Začala jsem tím červeným, ten byl od Sam. Trošku mi museli pomoct, ale nakonec jsem se dovnitř dostala. Byl tam nový MP3 přehrávač, pro dnešek odložila zlobu, takže jsem jí mohla poděkovat. Další modrý balíček byl od Carol, byly v něm zabalené večerní šaty. "Děkuju, Carol."
"Všimla jsem si, že žádné nemáš tak kdybys je náhodou potřebovala."
Poslední zelený balíček byl od Charlieho, netušila jsem, co jsem mohla očekávat. Byla v něm kniha, neměla jsem čas na prozkoumání, natož přečtení názvu, ale byla těžká. Všem jsem poděkovala zrovna včas, museli jsme do školy a oni do práce.
Dobrá nálada vydržela Sam až do školy, tam jsme si šli každá svou cestou. Já jsem šla k stříbrnému Volvu, kde na mě čekali Cullenovi, každý mi zvlášť gratuloval, ikdyž jsem jim říkala ať toho nechají. Emmett samozřejmě naschvál zařval: "Všechno nejlepší, Bello!", což slyšelo celé parkoviště, zapíchla jsem do něj nenávistný pohled, který ho ještě víc rozesmál. V těchto chvílích jsem ho nesnášela, ale on se tak choval skoro pořád, takže se dalo říct, že ho nesnáším pořád.
"Jdeme?" zašeptal mi do ucha Edward a obmotal mi ruku kolem pasu.
Na odpověď jsem pouze kývla. Ve škole mě doprovodil do mé třídy a šel do své. Tak to šlo celý den. Tělocvik jsem přežila i bez modřin a než jsem se nadála, už jsem jela domů, ale pořád mě čekal večer.
Doma jsem si dala uklidňující koupel, ikdyž byly teprve tři. Edward se pro mě měl stavit v pět. V pokoji jsem zapnula počítač a automaticky i ICQ, tam mě čekali gratulace od bývalých kamarádek a jejich žádosti, ať už se konečně nakopnu a zajedu za nimi. Slíbila jsem, že to bude brzy nejen jim, ale i sobě.
V pokoji jsem se dlouho rozmýšlela, co na sebe. Ikdyž cokoliv si vezmu, stejně vedle nich budu vypadat obyčejně. Zachovala jsem svůj volný styl a vzala si jeany, bílé tričko a šedou košili. Vlasy dala do culíku a vydala se dolů. V kuchyni jsem se zděsila, že je už třičtvrtě na pět, rychle do sebe nasoukala dva rohlíky a vydala se nahoru, zkotrolovat svůj vzhled, ale to jsem nestihla, protože už někdo ťukal na dveře. Došlo mi, kdo to je a zmocnila se mě panika.
Ani jsem nevěděla, proč se cítím, tak zklíčeně. Uvnitř mě mi něco říkalo, že se něco stane, něco strašného. Stejný pocit jsem cítila i v den nehody, ale ten den to byl pocit neznámý, takže jsem tolik nepanikařila.
Ozvalo se druhé zaklepání na dveře. Úplně jsem zapomněla, že je Edward za dveřmi, byla jsem až moc zahrabaná v analyzování svých pocitů a myšlenek.
Ozvalo se třetí zaklepání. To už jsem se probudila úplně a šla otevřít, než jsem ty dveře otevřela, zhluboka jsem se nadechla a uklidňovala jsem se. Podařilo se mi nasadit normální výraz, ale stál spousty úsilí.
"Ahoj, promiň byla jsem nahoře." zalhala jsem bravurně, ale zdálo se že jsem ho neoklamala, zvědavě si mě prohlížel, ale když zpozoroval, že jsem si toho všimla, nasadil pohodový výraz.
"To nic. Sluší ti to." naklonil se a políbil mě, něžně a opatrně, jako vždycky. A stejně jako vždycky mi řekl, že mi to sluší, což snad nikdy nebyla pravda, byla jsem až moc obyčejná.
"Děkuju." odpověděla jsem, jako vždycky.
"Pojedeme?" kývla jsem a on mi nabídl rámě jako správný džentlemen. Pobaveně jsem ho přijala a nechala se dovést k autu, tam mě pustil a já okamžitě začala otvírat dveře, Edward si vedle mě povzdechl. Podívala jsem se na něj, tvářil se nesouhlasně, došlo mi proč, takže jsem dveře s úšklebkem zabouchla a dala mu prostor.
Usmál se mým krásným pokřiveným úsměvem a otevřel mi dveře. Nastoupila jsem jako správná dáma, čímž jsem si vysloužila káravý pohled, věděl že si z něho, tak trochu tropím legraci. Vždycky byl zdvořilý a milý, na všechny v každé situaci, proto jsem se párkrát styděla sama za sebe, protože on se naprosto nehodil k někomu tak …, naprosto neohrabanému a jistým způsobem nevychovanému.
Sledovala jsem, jak jde na svou stranu, když jsem byla sama, ten pocit zoufalství a nejistoty se zvětšoval a ozýval se hlasitěji. Naštěstí hned nastoupil a pocit se ztratil někde hluboko.
"Na co myslíš?" zřejmě si všiml mého snaživého obličeje a prokoukl ho.
Nehodla jsem mu říct pravdu, takže jsem jen nestydatě lhala, což mi kupodivu bažtil. "Bojím se toho co přijde, Alice je maniak."
Zasmál se. "Ochráním tě." ukázal řadu nádherně bílých zubů.
"Já vím." zkoumal můj obličej, přejížděl mi rukou po lícní kosti a až ke rtům, kde se zastavil a jel zase zpátky. Pak se přitáhl a opatrně mě políbil, nejdříve opatrně, pak se začal domáhat něčeho silnějšího, byla jsem dokonale omámená, nikdy se nepokusil o nic víc, přestala jsem dýchat, jakmile mi svými rty obkroužil rty, to že neslyšel můj dech, ho asi zarazilo, protože se odtáhl. "Dýchej." zašeptal pobaveně.
Zčervenala jsem a odvrátila se od něj. "Můžeme jet?" Všechno lepší, dokonce i Alice, než aby zkoumal moje směšné reakce.
"Jistě."
Vycouval z naší příjezdové cesty a zamířil z města k nim domů, nevěděla jsem co čekat, ale najednou ani Edwardova společnost mě nedokázala uklidnit, něco ve mně se bouřilo proti tomu jet tam, jet tam dnes v tento moment. Něco se mělo stát a já nevěděla co.

%20%E2%80%93%20okraj.png)





Páni, co se asi stane??