Už mam předepsanou jen jednu část, takže to tady bude přibývat pomaleji :) Jsem ráda, že se vám to líbí :)
Nevím, proč to tak u mě je, ale vždy když se doma probudím, mám tendenci vstát z postele ještě se zavřenýma očima, přejít celou místnost rovně, a otevřít skříň. Jenže dnes při vstávání jsem si neuvědomila, že nejsem doma, ale ve škole, tím pádem místo toho, abych otevřela skříň, jsem narazila jedním palcem do postele od Zoe a svezla se na zem.
A jelikož Zoe ještě spala, křikem jsem jí probudila tak, že sebou vyšvihla do sedu a praštila se o poličku. Ozvalo se slabé chraptilé zapištění.
Nevím, proč to tak u mě je, ale vždy když se doma probudím, mám tendenci vstát z postele ještě se zavřenýma očima, přejít celou místnost rovně, a otevřít skříň. Jenže dnes při vstávání jsem si neuvědomila, že nejsem doma, ale ve škole, tím pádem místo toho, abych otevřela skříň, jsem narazila jedním palcem do postele od Zoe a svezla se na zem.
A jelikož Zoe ještě spala, křikem jsem jí probudila tak, že sebou vyšvihla do sedu a praštila se o poličku. Ozvalo se slabé chraptilé zapištění.
"To ten den začíná dobře," zamumlala pro sebe, mezitím co já jsem se svíjela v pyžamu na zemi. Bolest, která projela mým malíčkem, se mohla rovnat, když do vás uhodí blesk. No dobře, přeháním.
"Sou-hlas," vydechla jsem a rukou se snažila malíček stlačit tak, aby se ta bolest alespoň mírně ukojila.
Potom jsem se začala šíleně smát.
"Je tady něco směšného?" zeptala se Zoe. Znělo to zmateně. To mě rozesmálo ještě víc. Neskrývala jsem mojí retardaci a svíjela se více v křečích smíchu než bolesti až mi tekly slzy. "To tak bolí?" vylekala se Zoe a okamžitě vylezla z postele a dřepla si ke mně.
Nemusela jsem popisovat, jak komické to bylo. "N-e," smála jsem se. Chvílemi se mi zdálo, že se snad udusím. Možná bych si měla pro příště pořídit kyslíkovou masku.
Smála jsem se tak, že moje oči nemohli být otevřené a vidět všechno kolem mě. Potom jsem si uvědomila, že je v místnosti klid - až na můj mentálně retardovaný smích - a společně s resetem myslí, odezníval i ten.
Otevřela jsem oči a vyděšeně se rozhlédla kolem.
Nade mnou se skláněli čtyři lidi, které jsem nedokázala rozeznat. Sluneční paprsek mi bránil ve výhledu. Pár krát jsem zamrkala a posadila se. Až potom jsem se podívala na výrazy ostatních.
Byli to dvojčata s Benem a Zoe. Všichni se tvářili šokovaně a zároveň pobaveně. "Smím se zeptat, co je na mé mentalitě vtipného?" zeptala jsem se uraženě a šla se posadit na mou postel.
Nemusím říkat, že mi všichni odstoupili tiše z cesty a dívali se na mě jako na blázna. Na tohle jsem byla zvyklá už z porodnice.
Potom se Zoe začala smát a ostatní se přidali. Kromě mě. Seděla jsem na posteli a ruce jsem měla uraženě založené na prsou.
Netradiční probuzení. Netradiční, ale rozhodně funkční. A rozhodně bych ho nechtěla nikdy zopakovat.
Když jsem se oblékla a bylo po snídani, kterou nám opět přinesli sluhové - asi bych si na ně měla zvyknout, jsem se rozhodla, že se porozhlídnu kolem. Budovu jsem si chtěla prohlédnout až za pár dnů, jelikož teď jsem v ní netrávila čas nejraději. Už protože jsem se v ní cítila jako na nějakém zámku než na internátu.
Zoe mi navrhla, že bych mohla zajít do nedalekého parku. Vlastně byl hned u budovy, ale já odmítla, protože jsem měla ráda klid, který tam ani zdaleka nebyl. Když jsem poprvé spatřila tu velkou parcelu, na které se studenti válí a házejí různými věcmi, otočila jsem se s tím, že bych nerada příští rok studovala jen s jedním okem. A tak jsem vypadla celkově z internátu a šla se porozhlédnout doopravdy ven - tam kde nebyli žádné zdi.
Když jsem si ale vzpomněla, jak jsem se tady tahala s kufrem přes kilometr, šance že najdu nějaký park, se až strašidelně snížila. Pokud by ho tady mezitím někdo nevykouzlil.
Bezduše a bez nálady jsem se trmácela z kopce, když jsem ho zahlédla. Byla to spíš taková velká zelená plošina, pokrytá listím. Stromy, spíše větvičky, byly obrovitánské a lemovaly celý prostor. Uprostřed parku byla štěrková cestička a okolo ní poházené kamínky, které vytvářely další cestičky k dřevěným lavičkám, u kterých byly lampy, které osvětlovali celý park. V parku bylo pár lidí, ale ti mi nevěnovali ani sebemenší pozornost už kvůli tomu, že tady byli se svými polovičkami. Ale nejhlavnější bylo to, že tady bylo ticho.
Pomalým přemýšlivým krokem, se sluchátky v uších a knížkou přitisknutou k sobě jsem se vydala k nejbližší lavičce a zároveň s uklidňující melodií poslouchala mé boty, jak se zabořují do bahna.
Lavička stála před mohutným stromem, který ji svými listy zahaloval. Myslím, že jsem si našla mojí lavičku. Tentokrát jsem se už k ní rozběhla a sedla si na ní. Všechny starosti jsem hodila za hlavu, ať už jich byla celá kupa sněhu, ze kterého byste mohli postavit sněhuláka, a nalistovala první stránku.
Netrvalo to ale dlouho, protože mi někdo zlehka zaklepal na rameno a já sebou škubla, až jsem nadskočila. Vytrhla jsem si tím sluchátka z uší. Tomu dotyčnému jsem měla sto chutí nakopat.
"Promiň, ale to je moje lavička," ozval se mužský arogantní hlas za mými zády.
"Tak teď ji mám já," řekla jsem tomu neznámému a znovu otevřela knížku, nasadila sluchátka do uší, ignorujíc ho. Zaregistrovala jsem však, že si kdosi přisedl.
Zakoulela jsem nad tím očima. "Ty tady budeš, dokud neodejdu že?" bylo to spíše konstatování. Ani jsem nečekala na odpověď a naštvaně si sluchátka vyndala z uší.
"Chytrá," zamumlal temně. To se načeká, chlapeček.
"Nemám v plánu odcházet, takže si to užij," zamumlala jsem a pořád neodtrhovala pohled od knížky. Ona byla zajímavější, než nějaký - kdo vlastně? To je jedno.
"Ty budeš ta, co zmrzne," řekl lhostejně a pokrčil rameny. Uvědomila jsem si, že mám na sobě mini kraťasy a bílé tílko a v parku byl jemný vánek a k tomu bylo po dešti.
"Jo, ale ty budeš ten první."
Uchechtl se. "Na to bych nesázel," řekl.
Buď jsem byla paranoidní - což někdy jsem, dobře skoro pořád, nebo mi ten hlas někoho připomínal. Zvědavost mě přemohla a já se konečně podívala do obličeje toho neznámého.
Srdce mi vynechalo pár úderů.
Byl to ten stejný arogantní, ale přesto nádherný kluk z vlaku. Ten, kterého jsem teď tak ráda viděla a přitom proklínala, že je tady, teď se mnou. Ten, jehož blonďaté lesklé vlasy po uši byly roztřepané a jehož černo-fialové oči mě propalovali. Ten, který byl opět tak pesimisticky oblečený a měl na nohách conversky.
A potom jsem si uvědomila, jak na něho přiblbě civím.
Hlava mi okamžitě klesla dolů. Snažila jsem se dělat, že nejsem rozrušená, ale podle jeho uchichnutí jsem musela připustit, že se mi to nepovedlo. Okem jsem sledovala každý jeho pohyb.
Jeho hlava se ke mně naklonila tak, aby byla ve stejné rovině. "Takže podruhé - jsem Chris," usmál se, čímž se mu udělali na tváři ďolíčky. Nemusela jsem zdůrazňovat, jak mu to seklo. "a ty musíš být Neuvěřitelný Hulk," řekl, opřel se o lavičku lokty a zasmál se.
Dosáhl jen toho, že se mi začala točit hlava, ale ještě jsem byla schopná po něm vrhnout vražedný pohled. Na druhou stranu mě potěšilo, že si na mě pamatuje.
Jemně se uculil. "Nebo jsi dneska někdo jiný?" zachechtal se a probral si své lesklé vlasy. Musela jsem zamrkat, abych si vůbec uvědomila, co to vlastně říká.
Přiznejte, že kdybyste seděli v parku s krásným neznámým, který by do vás něco hustil a usmíval se jako pán božský - neomdleli byste?
Stále jsem měla hlavu namířenou na knížku. "Každý den jsem někdo jiný," odpověděla jsem mu prostě, ale nevzhlédla k němu. A byla to pravda - byla jsem náladová.
"Jaký mám dnes výběr? Něco mezi Batmanem nebo Spidermanem?" zeptal se pobaveně.
Uraženě jsem vzhlédla. "Něco mezi Jestli-nepřestaneš-tak-blbě-kecat-nakopu-ti-zadek," zamračila jsem se.
Překvapilo mě, když se hlasitě zasmál. "Kdy tě tenhle smysl pro humor přejde?" zeptal se, když se přestal smát a já mohla popadnout dech.
Zamračila jsem se ještě víc a naštvaně zavřela knihu. "Říká se tomu sarkasmus, a přejde mě, až ty dosáhneš většího IQ než měl Einstein," odpověděla jsem, i když jsem věděla, že to nečeká. "Takže si moc šancí nedávej. "
"To bych se s tebou hádal," řekl vyzývavě a hlavu nasměroval na rybník.
"Hele, hádej se klidně s tady tím stromem," hodila jsem hlavou k nejbližšímu, "ale se mnou ne," zakřenila jsem se.
"Proč myslíš?" Projevil zájem a otočil hlavu na mě.
"Nemáš na to," uchechtla jsem se a vylovila z kapsy I-pod, čímž jsem se vyhnula těm černým očím. Nebyla jsem si však jistá, že je to pravda. "A k tomu jsi ani nezjistil, jak se jmenuju."
Uchechtl se a prohrábl si vlasy. "Podceňuješ mě."
"Můžu, neznám tě," odpověděla jsem okamžitě.
"Přesto mě podceňuješ," řekl významně. "Co když vím, jak se jmenuješ, a jen si z tebe celou dobu utahuju?" Jeho hlas zněl drsně.
Trochu mě zamrazilo v zádech. "A co když já vím přesně, kdo jsi, a já si utahuju z tebe?" Snažila jsem se o stejný tón.
"Hm," zamyslel se a poškrábal se na bradě. "Kdybys věděla, kdo jsem, asi bys zešílela," zamumlal temně. Přemýšlela jsem, jestli jsem to vůbec měla slyšet.
"Možná jsem zešílela," odpověděla jsem bezmyšlenkovitě. "Povídám si tady s někým, kterého vůbec neznám," ušklíbla jsem se a vzhlédla jsem k němu.
"V tom případě jsem taky zešílel," přiznal a usmál se. Ty ďolíčky mě dostávaly.
Došlo mi to. "Ha!" vyštěkla jsem a potlačovala instinkt na něho ukázat prstem. Bylo tak snadné se s ním bavit.
Pobaveně si mě měřil. "Co se děje?"
Zatvářila jsem se vítězoslavně. "Právě jsi přiznal, že mě neznáš!"
Zamračil se. "Sakra," ulevil si.
Předvedla jsem taneček rukama. "Lex vždycky vítězí," zamumlala jsem si nadšeně.
Tentokrát se zatvářil vítězoslavně on. "Neřekl bych, Lex" usmál se a zdůraznil moje jméno.
Moje jméno! "Sakra," ulevila jsem si tentokrát já a on se opět zasmál.
Znovu si prohrábl vlasy a zadíval se na rybník nedaleko nás. "Takže, když už znám tvoje jméno," přemýšlel, "povíš mi i to, co tady děláš?"
Otočil zvědavě na mě svou hlavu. "Sedím tady a povídám si s divným týpkem," odpověděla jsem suše a po slepu ladila písničky na Ipodu.
Zakroutil hlavou. "Kam to ten svět spěje," řekl pobaveně.
"Tam, kde se z lidstva stála zvířata," odpověděla jsem, pohodně se opřela o lavičku a zavřela oči. Sice jsem se bála zavřít oči, riskovala jsem jenom svůj zadek, ale tichá písnička mě dokonale uklidnila.
Téměř jsem cítila, jak se jeho hruď jemně zatřepala. "Ty musíš mít poslední slovo, viď?" Jeho hlas zněl pobaveně, ale zase nějak ostražitě.
"Vždycky. Kdekoliv, kdykoliv, s čímkoliv, jakkoliv, pročkoliv… eh, blbost," přitakala jsem, až jsem se v tom zamotala.
Zase se zasmál. Dneska se mi zdálo, že byl daleko optimističtější. Nemohla jsem se nezeptat. "Máš nějakou dobrou náladu ne?" zeptala jsem se jen tak.
Bylo ticho. Hrobové ticho, které mě přinutilo otevřít oči. Zmateně jsem se ohlédla - byl pryč.
Sakra, že já něco říkala.
Ještě chvilku jsem v parku posedávala - přiznávám, že jsem snad věřila i tomu, že se znovu objeví, a potom odešla zpátky do školy, kde mě čekali-nečekali ostatní.
Adam se venku opíral o sloup pouliční lampy a pohled upíral kdesi za mě, Zoe seděla na lavičce, ruce uraženě založené na prsou a mezi nimi stál mračící se Ben, jako nějaká zeď.
S nechápavým výrazem jsem k nim docupkala. "Co se děje mládenci?" zeptala jsem se a nezakrývala dobrou náladu. Oni naopak všichni vypadali, jako kdyby se chystali na pohřeb.
První zareagoval Ben. "Pokračuje hádka Zoe versus Adam," zakřenil se. "Téma? Michael Garcy," pokračoval a zlostně si prohlížel oba dva. Nejspíš tady musel s nimi trčet pořádně dlouho. Zoe naštvaně máchla rukama směrem k Adamovi.
"Sakra! Není to snad moje věc, do koho jsem paf?" vřískla. Adam na ní obrátil hlavu.
"No to teda není! My jsme ti, kdo musí poslouchat každý den tvoje žvásty o něm," opáčil Adam ještě v klidu. "Ještě, když nemáš ani nejmenší šanci se mu rovnat."
"Tak a je to tady," povzdechl si Ben, který se mezitím přesunul ke mně a tím přerušil bezpečnou stěnu, která jim nedovolovala se navzájem povraždit.
Zoe zavřela oči, pořádně se nadechla a místo ní, jsem promluvila já. "Vážení, vážení," řekla jsem v klidu a máchla rukama tak, aby se mi dostalo alespoň trochu pozornosti, protože ti dva se vraždily pohledem.
Pokračovala jsem, až se oba dva natočili na mě. "Ráda bych vás upozornila, že tady nejste sami, takže vás prosím, abyste se přesunuli na místo, kde není žádný člověk a až tam si vyškrábali oči," navrhla jsem ironicky.
Všimla jsem si, že Zoe pokrčila rameny, oči stále upřené na Adama. "Je mi to jedno kde, hlavně ať už po něm můžu skočit a zlámat mu všechny kosti v těle," skoro zavrčela. Musela jsem se přesvědčovat, že to co řekla, byl jenom vtípek, protože to znělo poněkud věrohodně.
Hlavu jsem nahnula k Benovi. "Ona to myslí vážně že?"
Přikývl a sledoval se mnou ty dva.
Adam si vzápětí odfrkl a na krok se k ní přiblížil. "Jako kdybys to dokázala," vysmíval se.
A potom se stalo to, co nikdo nečekal.
"Sou-hlas," vydechla jsem a rukou se snažila malíček stlačit tak, aby se ta bolest alespoň mírně ukojila.
Potom jsem se začala šíleně smát.
"Je tady něco směšného?" zeptala se Zoe. Znělo to zmateně. To mě rozesmálo ještě víc. Neskrývala jsem mojí retardaci a svíjela se více v křečích smíchu než bolesti až mi tekly slzy. "To tak bolí?" vylekala se Zoe a okamžitě vylezla z postele a dřepla si ke mně.
Nemusela jsem popisovat, jak komické to bylo. "N-e," smála jsem se. Chvílemi se mi zdálo, že se snad udusím. Možná bych si měla pro příště pořídit kyslíkovou masku.
Smála jsem se tak, že moje oči nemohli být otevřené a vidět všechno kolem mě. Potom jsem si uvědomila, že je v místnosti klid - až na můj mentálně retardovaný smích - a společně s resetem myslí, odezníval i ten.
Otevřela jsem oči a vyděšeně se rozhlédla kolem.
Nade mnou se skláněli čtyři lidi, které jsem nedokázala rozeznat. Sluneční paprsek mi bránil ve výhledu. Pár krát jsem zamrkala a posadila se. Až potom jsem se podívala na výrazy ostatních.
Byli to dvojčata s Benem a Zoe. Všichni se tvářili šokovaně a zároveň pobaveně. "Smím se zeptat, co je na mé mentalitě vtipného?" zeptala jsem se uraženě a šla se posadit na mou postel.
Nemusím říkat, že mi všichni odstoupili tiše z cesty a dívali se na mě jako na blázna. Na tohle jsem byla zvyklá už z porodnice.
Potom se Zoe začala smát a ostatní se přidali. Kromě mě. Seděla jsem na posteli a ruce jsem měla uraženě založené na prsou.
Netradiční probuzení. Netradiční, ale rozhodně funkční. A rozhodně bych ho nechtěla nikdy zopakovat.
Když jsem se oblékla a bylo po snídani, kterou nám opět přinesli sluhové - asi bych si na ně měla zvyknout, jsem se rozhodla, že se porozhlídnu kolem. Budovu jsem si chtěla prohlédnout až za pár dnů, jelikož teď jsem v ní netrávila čas nejraději. Už protože jsem se v ní cítila jako na nějakém zámku než na internátu.
Zoe mi navrhla, že bych mohla zajít do nedalekého parku. Vlastně byl hned u budovy, ale já odmítla, protože jsem měla ráda klid, který tam ani zdaleka nebyl. Když jsem poprvé spatřila tu velkou parcelu, na které se studenti válí a házejí různými věcmi, otočila jsem se s tím, že bych nerada příští rok studovala jen s jedním okem. A tak jsem vypadla celkově z internátu a šla se porozhlédnout doopravdy ven - tam kde nebyli žádné zdi.
Když jsem si ale vzpomněla, jak jsem se tady tahala s kufrem přes kilometr, šance že najdu nějaký park, se až strašidelně snížila. Pokud by ho tady mezitím někdo nevykouzlil.
Bezduše a bez nálady jsem se trmácela z kopce, když jsem ho zahlédla. Byla to spíš taková velká zelená plošina, pokrytá listím. Stromy, spíše větvičky, byly obrovitánské a lemovaly celý prostor. Uprostřed parku byla štěrková cestička a okolo ní poházené kamínky, které vytvářely další cestičky k dřevěným lavičkám, u kterých byly lampy, které osvětlovali celý park. V parku bylo pár lidí, ale ti mi nevěnovali ani sebemenší pozornost už kvůli tomu, že tady byli se svými polovičkami. Ale nejhlavnější bylo to, že tady bylo ticho.
Pomalým přemýšlivým krokem, se sluchátky v uších a knížkou přitisknutou k sobě jsem se vydala k nejbližší lavičce a zároveň s uklidňující melodií poslouchala mé boty, jak se zabořují do bahna.
Lavička stála před mohutným stromem, který ji svými listy zahaloval. Myslím, že jsem si našla mojí lavičku. Tentokrát jsem se už k ní rozběhla a sedla si na ní. Všechny starosti jsem hodila za hlavu, ať už jich byla celá kupa sněhu, ze kterého byste mohli postavit sněhuláka, a nalistovala první stránku.
Netrvalo to ale dlouho, protože mi někdo zlehka zaklepal na rameno a já sebou škubla, až jsem nadskočila. Vytrhla jsem si tím sluchátka z uší. Tomu dotyčnému jsem měla sto chutí nakopat.
"Promiň, ale to je moje lavička," ozval se mužský arogantní hlas za mými zády.
"Tak teď ji mám já," řekla jsem tomu neznámému a znovu otevřela knížku, nasadila sluchátka do uší, ignorujíc ho. Zaregistrovala jsem však, že si kdosi přisedl.
Zakoulela jsem nad tím očima. "Ty tady budeš, dokud neodejdu že?" bylo to spíše konstatování. Ani jsem nečekala na odpověď a naštvaně si sluchátka vyndala z uší.
"Chytrá," zamumlal temně. To se načeká, chlapeček.
"Nemám v plánu odcházet, takže si to užij," zamumlala jsem a pořád neodtrhovala pohled od knížky. Ona byla zajímavější, než nějaký - kdo vlastně? To je jedno.
"Ty budeš ta, co zmrzne," řekl lhostejně a pokrčil rameny. Uvědomila jsem si, že mám na sobě mini kraťasy a bílé tílko a v parku byl jemný vánek a k tomu bylo po dešti.
"Jo, ale ty budeš ten první."
Uchechtl se. "Na to bych nesázel," řekl.
Buď jsem byla paranoidní - což někdy jsem, dobře skoro pořád, nebo mi ten hlas někoho připomínal. Zvědavost mě přemohla a já se konečně podívala do obličeje toho neznámého.
Srdce mi vynechalo pár úderů.
Byl to ten stejný arogantní, ale přesto nádherný kluk z vlaku. Ten, kterého jsem teď tak ráda viděla a přitom proklínala, že je tady, teď se mnou. Ten, jehož blonďaté lesklé vlasy po uši byly roztřepané a jehož černo-fialové oči mě propalovali. Ten, který byl opět tak pesimisticky oblečený a měl na nohách conversky.
A potom jsem si uvědomila, jak na něho přiblbě civím.
Hlava mi okamžitě klesla dolů. Snažila jsem se dělat, že nejsem rozrušená, ale podle jeho uchichnutí jsem musela připustit, že se mi to nepovedlo. Okem jsem sledovala každý jeho pohyb.
Jeho hlava se ke mně naklonila tak, aby byla ve stejné rovině. "Takže podruhé - jsem Chris," usmál se, čímž se mu udělali na tváři ďolíčky. Nemusela jsem zdůrazňovat, jak mu to seklo. "a ty musíš být Neuvěřitelný Hulk," řekl, opřel se o lavičku lokty a zasmál se.
Dosáhl jen toho, že se mi začala točit hlava, ale ještě jsem byla schopná po něm vrhnout vražedný pohled. Na druhou stranu mě potěšilo, že si na mě pamatuje.
Jemně se uculil. "Nebo jsi dneska někdo jiný?" zachechtal se a probral si své lesklé vlasy. Musela jsem zamrkat, abych si vůbec uvědomila, co to vlastně říká.
Přiznejte, že kdybyste seděli v parku s krásným neznámým, který by do vás něco hustil a usmíval se jako pán božský - neomdleli byste?
Stále jsem měla hlavu namířenou na knížku. "Každý den jsem někdo jiný," odpověděla jsem mu prostě, ale nevzhlédla k němu. A byla to pravda - byla jsem náladová.
"Jaký mám dnes výběr? Něco mezi Batmanem nebo Spidermanem?" zeptal se pobaveně.
Uraženě jsem vzhlédla. "Něco mezi Jestli-nepřestaneš-tak-blbě-kecat-nakopu-ti-zadek," zamračila jsem se.
Překvapilo mě, když se hlasitě zasmál. "Kdy tě tenhle smysl pro humor přejde?" zeptal se, když se přestal smát a já mohla popadnout dech.
Zamračila jsem se ještě víc a naštvaně zavřela knihu. "Říká se tomu sarkasmus, a přejde mě, až ty dosáhneš většího IQ než měl Einstein," odpověděla jsem, i když jsem věděla, že to nečeká. "Takže si moc šancí nedávej. "
"To bych se s tebou hádal," řekl vyzývavě a hlavu nasměroval na rybník.
"Hele, hádej se klidně s tady tím stromem," hodila jsem hlavou k nejbližšímu, "ale se mnou ne," zakřenila jsem se.
"Proč myslíš?" Projevil zájem a otočil hlavu na mě.
"Nemáš na to," uchechtla jsem se a vylovila z kapsy I-pod, čímž jsem se vyhnula těm černým očím. Nebyla jsem si však jistá, že je to pravda. "A k tomu jsi ani nezjistil, jak se jmenuju."
Uchechtl se a prohrábl si vlasy. "Podceňuješ mě."
"Můžu, neznám tě," odpověděla jsem okamžitě.
"Přesto mě podceňuješ," řekl významně. "Co když vím, jak se jmenuješ, a jen si z tebe celou dobu utahuju?" Jeho hlas zněl drsně.
Trochu mě zamrazilo v zádech. "A co když já vím přesně, kdo jsi, a já si utahuju z tebe?" Snažila jsem se o stejný tón.
"Hm," zamyslel se a poškrábal se na bradě. "Kdybys věděla, kdo jsem, asi bys zešílela," zamumlal temně. Přemýšlela jsem, jestli jsem to vůbec měla slyšet.
"Možná jsem zešílela," odpověděla jsem bezmyšlenkovitě. "Povídám si tady s někým, kterého vůbec neznám," ušklíbla jsem se a vzhlédla jsem k němu.
"V tom případě jsem taky zešílel," přiznal a usmál se. Ty ďolíčky mě dostávaly.
Došlo mi to. "Ha!" vyštěkla jsem a potlačovala instinkt na něho ukázat prstem. Bylo tak snadné se s ním bavit.
Pobaveně si mě měřil. "Co se děje?"
Zatvářila jsem se vítězoslavně. "Právě jsi přiznal, že mě neznáš!"
Zamračil se. "Sakra," ulevil si.
Předvedla jsem taneček rukama. "Lex vždycky vítězí," zamumlala jsem si nadšeně.
Tentokrát se zatvářil vítězoslavně on. "Neřekl bych, Lex" usmál se a zdůraznil moje jméno.
Moje jméno! "Sakra," ulevila jsem si tentokrát já a on se opět zasmál.
Znovu si prohrábl vlasy a zadíval se na rybník nedaleko nás. "Takže, když už znám tvoje jméno," přemýšlel, "povíš mi i to, co tady děláš?"
Otočil zvědavě na mě svou hlavu. "Sedím tady a povídám si s divným týpkem," odpověděla jsem suše a po slepu ladila písničky na Ipodu.
Zakroutil hlavou. "Kam to ten svět spěje," řekl pobaveně.
"Tam, kde se z lidstva stála zvířata," odpověděla jsem, pohodně se opřela o lavičku a zavřela oči. Sice jsem se bála zavřít oči, riskovala jsem jenom svůj zadek, ale tichá písnička mě dokonale uklidnila.
Téměř jsem cítila, jak se jeho hruď jemně zatřepala. "Ty musíš mít poslední slovo, viď?" Jeho hlas zněl pobaveně, ale zase nějak ostražitě.
"Vždycky. Kdekoliv, kdykoliv, s čímkoliv, jakkoliv, pročkoliv… eh, blbost," přitakala jsem, až jsem se v tom zamotala.
Zase se zasmál. Dneska se mi zdálo, že byl daleko optimističtější. Nemohla jsem se nezeptat. "Máš nějakou dobrou náladu ne?" zeptala jsem se jen tak.
Bylo ticho. Hrobové ticho, které mě přinutilo otevřít oči. Zmateně jsem se ohlédla - byl pryč.
Sakra, že já něco říkala.
Ještě chvilku jsem v parku posedávala - přiznávám, že jsem snad věřila i tomu, že se znovu objeví, a potom odešla zpátky do školy, kde mě čekali-nečekali ostatní.
Adam se venku opíral o sloup pouliční lampy a pohled upíral kdesi za mě, Zoe seděla na lavičce, ruce uraženě založené na prsou a mezi nimi stál mračící se Ben, jako nějaká zeď.
S nechápavým výrazem jsem k nim docupkala. "Co se děje mládenci?" zeptala jsem se a nezakrývala dobrou náladu. Oni naopak všichni vypadali, jako kdyby se chystali na pohřeb.
První zareagoval Ben. "Pokračuje hádka Zoe versus Adam," zakřenil se. "Téma? Michael Garcy," pokračoval a zlostně si prohlížel oba dva. Nejspíš tady musel s nimi trčet pořádně dlouho. Zoe naštvaně máchla rukama směrem k Adamovi.
"Sakra! Není to snad moje věc, do koho jsem paf?" vřískla. Adam na ní obrátil hlavu.
"No to teda není! My jsme ti, kdo musí poslouchat každý den tvoje žvásty o něm," opáčil Adam ještě v klidu. "Ještě, když nemáš ani nejmenší šanci se mu rovnat."
"Tak a je to tady," povzdechl si Ben, který se mezitím přesunul ke mně a tím přerušil bezpečnou stěnu, která jim nedovolovala se navzájem povraždit.
Zoe zavřela oči, pořádně se nadechla a místo ní, jsem promluvila já. "Vážení, vážení," řekla jsem v klidu a máchla rukama tak, aby se mi dostalo alespoň trochu pozornosti, protože ti dva se vraždily pohledem.
Pokračovala jsem, až se oba dva natočili na mě. "Ráda bych vás upozornila, že tady nejste sami, takže vás prosím, abyste se přesunuli na místo, kde není žádný člověk a až tam si vyškrábali oči," navrhla jsem ironicky.
Všimla jsem si, že Zoe pokrčila rameny, oči stále upřené na Adama. "Je mi to jedno kde, hlavně ať už po něm můžu skočit a zlámat mu všechny kosti v těle," skoro zavrčela. Musela jsem se přesvědčovat, že to co řekla, byl jenom vtípek, protože to znělo poněkud věrohodně.
Hlavu jsem nahnula k Benovi. "Ona to myslí vážně že?"
Přikývl a sledoval se mnou ty dva.
Adam si vzápětí odfrkl a na krok se k ní přiblížil. "Jako kdybys to dokázala," vysmíval se.
A potom se stalo to, co nikdo nečekal.

%20%E2%80%93%20okraj.png)





woho...no honem další dílek....sem nedočkavá..=D