close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Dum spiro, spero - Kapitola 1. (4/4)

21. července 2009 v 12:42 | ewikk |  Dum spiro, spero / by ArtMiss
Vydala jsem se tedy k těm obrovským pootevřeným hradním dveřím, kterými jsem snadno proklouzla dovnitř. Ani můj kufr neutrpěl žádné škrábance.
Až na šum studentů a odrážející se dopad bot na kluzké kachličky, bylo v obrovitánské hale ticho. Místnost byla prostorná, čtvercovitého tvaru s renesančními arkádovými oblouky, které vedli do dalších různých uliček a světlá zeď společně s velkými okny jí osvětlovala. Na stropě, který byl čistě bílý, vysel lustr v barokním stylu, který musel být tak z šestnáctého století. Pod ním na podlaze byl starší menší koberec, na kterém byly dvě pohovky naproti sobě, rozmístěné do čtverce a sladěné do krémové barvy.

Teď tam sedělo pár studentů.
Moje nohy se automaticky nastartovaly a chtěli jít do menší místnosti, kde stál nápis přijímací kancelář, ale jedna dívka mě zastavila.
Byla to vysoká, štíhlá dívka se zrzavými vlasy a výraznými pihami na nose. Úsměv ji hrál na obličeji a bylo vidět, že je upřímný. Na sobě měla obyčejné džíny, červené tílko a bílou mikinu. V ruce držela jakýsi zápisník.
"Ahoj, ty jsi nováček viď?" zeptala se a nervózně se zhoupla na nohou. Nechtěla jsem ji ještě více znervóznit, tak jsem ji věnovala lehký úsměv a přikývnutí.
Úsměv mi vřele opětovala. "Dobře, takže …" rozmýšlela se, rozevřela zápisník a propiskou sjížděla po stránce dolů.
Napadlo mě, že nejspíš hledá moje jméno. "Alexandra Morganová," odpověděla jsem nenuceně a vyčkávala. Pokud jsem počítala dobře, otočila snad pět stran A4ky než mě našla.
Jakmile se stalo, usmála se a sdělila mi patro a číslo pokoje. Potom mi ještě dala nějaký karton, na kterém byl napsaný čas stravy a večerky, klíč pokoje společně s mapou budovy, za což jsem byla ráda. Asi bych se tady nejspíš ztratila.
Čtvrté patro, pokoj 344. Ani jsem nemusela použít mozek na to, abych zjistila, že se s kufrem budu táhat několik schodů a pater nahoru až mi upadnou nohy. Nakonec s pomocí ještě dvou kluků, jejichž jména jsem si nepamatovala, jsem kufr dotáhla do pokoje.
Místnost byla čtvercového tvaru, celá světlá a namísto jiných pokojů byla moderní. Měla bílou omítku a plovoucí podlahu. Naproti mně bylo úzké okno s kaktusem nasměrované na západ a rozdělovalo místnost na dvě půlky. Obě dvě části pokoje byli stejné. U zdi byla obyčejná postel s nočním stolkem vedle a poličkou nad ní, malá skříň na věci u konce postele a psací stůl umístěn za ní. Pokoj byl částečně obydlený, takže jsem usoudila, že mám spolubydlící.
Došla jsem k posteli na levé straně, položila kufr vedle ní a posadila se. Matrace byla pohodlná, ale to bylo poslední, na co jsem myslela.
Z džínsů jsem vytáhla kus papíru a přitom se mračila.
Nikdy jsem nedoufala, že se dostanu na uměleckou internátní školu. Vlastně jsem ani jednu setinu vteřiny o tom nepřemýšlela. Nebyla jsem tak zdaleka dobrá, jako ostatní spolužačky, které ke všemu měli lepší průměr než já. Pokládala jsem se za obyčejnou holku, která se vášnivě věnuje tanci a slovo škola ji nic neříká.
V ruce jsem svírala kus užmoulaného papíru. Vlastně to byl dopis o přijetí na univerzitu. Pořád jsem tomu nemohla uvěřit a i když se to ve mně vařilo vzteky, protože poslední hodiny neprobíhaly jako po másle, byla jsem spokojená. Aspoň jednou jsem si byla jistá, že jsem něco dokázala a nebyla jako vždy ta ubohá Morganová.
Na druhou stranu jsem neustále těkala očima po písmenkách, která mi nedávala smysl. Pořád jsem si text předčítala a neustále hledala nějakou chybu. To, co mě uvede v omyl a já se budu moct vrátit domů zpátky k mé babičce. Což mi připomnělo, že bych se jí měla ozvat. Že já blbá překročila práh téhle pitomé školy a nechala ji tam samotnou.
Hlasitě jsem vzdychla a zaregistrovala, jak se klika od dveří dala do pohybu. Nejprve jsem si myslela, že se mi to jen zdálo, protože jsem byla unavená, ale po chvilce jsem si uvědomila, že za těmi dveřmi vážně někdo stojí a chce vejít dovnitř.
Automaticky jsem se postavila, a aniž bych o něčem uvažovala, popadla jsem už stisknutou kliku, a tím otevřela dveře. Ze dveří vyklopýtla jedna vyděšená brunetka.
Sama jsem se na ni dívala vyděšeně. "Promiň," vykoktala jsem a popadla ji za paže tak, aby nespadla a nevyrazila si zuby. Brunetka se jen zahihňala a potom co jsem ji pustila, se napřímila, takže jsem si ji mohla pořádně prohlídnout.
Byla o pár centimetrů vyšší než já při svých sto sedmdesáti centimetrech. Nazrzlé vlasy s ofinou ji dosahovaly až po prsa, kde se zakrucovaly, oči měla domodra a nos jako knoflíček. Ústa měla tenká, ze kterých se právě ozývalo jemné zahihňání. Na sobě měla džínové šortky a fialový top, který zdůrazňoval její sportovní postavu.
Ještě jednou jsem se pokusila o omluvu. Třeba to tak vážně brát nebude a neumlátí mě tím kartónem, co měla v ruce. "Promiň."
"V klidu, žádná krev neteče," zasmála se tenkým hláskem a strčila si neposlušný pramen za ucho. Potom se zatvářila vyděšeně. "Teda doufám." Začala se prohlížet lokty a kolena.
Dívala jsem se na ni trochu zmateně. "Jinak by mě asi trefil šlak, protože já nejsem vůči krvi imunní. Uvidím krev a padnu. A jestli padnu špatně, zlomím si nohu a nebudu moct tančit ani kreslit," dořekla a naposled se podívala na lokty. Hlavou mi přeblesklo, že budu někdy vděčná, když zalepí svou pusu. "Uf, dobrý," usmála se a konečně se na mě podívala. Asi jsem se musela tvářit komicky, protože to ji rozesmálo. Potom ke mně natáhla ruku a usmála se.
"Jsem Zoe, tvoje nová spolubydlící," představila se uspěchaně, ruku jsem přijala, jemně s ní zatřásla.
"Lex," zkrátila jsem to. Bylo zbytečné říkat, že jsem její nová spolubydlící, když to vlastně sama řekla. "Nebude ti vadit, když si dám sprchu?" zeptala jsem se hned na to, když mou ruku pustila.
Přikývla. "Jasně, proč ne, je přes chodbu. Jo a paní Doplová říkala, že za půl hodiny je večeře, takže by sis měla pospíšit a za půl hodiny být v jídelně," řekla a vydala se ke své posteli, na kterou si sedla.
Zdála se mi být fajn holka, možná bychom mohli být kamarádky.
Děkovně jsem se na ní usmála, z kufru vyhrabala toaletní potřeby a vyšla na chodbu. Nikde žádná noha, jen ticho. A jestli to bude tak dál, asi se tady scvoknu. Byla jsem zvyklá na ruch a lidi, co po sobě házejí všemožný věci, jako jsem to dělala já se svojí sestřenicí, ale klid jaký byl tady, nebyl nikde.
Kdybych nebyla tak vyčerpaná a netáhla se chodbou jako hlemýžď, nejspíš bych tady začala klouzat po schodišti. Uvažovala jsem o tom ihned, jak jsem ho uviděla.
Když jsem zalezla do koupelny pod sprchu, která byla obyčejně zařízená, konečně ze mě spadl všechen stres. Zavřela jsem oči a představovala jsem si, že jsem doma u babičky. To netrvalo dlouho, protože jsem si uvědomila, že jsem ve sprše už patnáct minut, když v tom začala téct studený proud vody a já div nezapískla.
Okamžitě jsem vodu vypnula a převlékla jsem se do domáckého oblečení. Obyčejné kalhoty, vytahané triko a mikinu. Nerada jsem připouštěla, že vypadala trochu s tou kapucí hopérská, ale ona byla.
Nasadila jsem si kšiltovku a vytáhla z kapsy plánek domu a šla přímo do přízemí, kde měla být jídelna. Zoe na mě čekala na pokoji, takže jsme šli spolu. Tentokrát měla na sobě bílou sukni se žlutým svetrem.
"Ty jsi tu poprvé?" zeptala jsem se, aby nestála konverzace.
"Ne, vlastně jsem ve druhém ročníku, ale protože jsem si minulé léto zlomila nohu, musela jsem rok počkat," usmála se. Všimla jsem si, že ji to mrzelo.
"To je mi líto," řekla jsem a povzbudivě jsem se usmála. "Ale teď už je noha v pohodě ne?" Pokývala hlavou a zasmála se.
"Neřešme tady mojí nohu," uchechtla se. "Spíš by mě zajímalo, co na tohle všechno říkáš," zeptala se a rukama poukázala do prostoru.
"Já ti ani nevím," odpověděla jsem popravdě, mezitím, co jsme kráčeli po schodech. Všimla jsem si, že má dlouhé nohy, protože schody brala po dvou. Musela jsem za ní cupitat. "Nejsem tu moc dlouhou dobu, abych si udělala dostatečný obraz toho všeho. Uvidíme," usmála jsem se a pořád dávala pozor, abych nezakopla. Sem tam jsem se, ale na ní podívala.
"Aha, a co ty a kluci?" zeptala se a lišácky usmála. Na tohle jsem měla jenom jeden názor.
"Bůh se mnou," ušklíbla jsem se. Fajn, až na toho z vlaku jsem se tak přiblbě nechovala, což jsem si uvědomila až dost pozdě. Musela jsem vypadat jako poblázněná puberťačka.
Zoe se zasmála a nevěřícně kroutila hlavou. Bylo vidět, že jí to pobavilo. "Snad mi nechceš říct, že nemáš v lásce kluky?" zeptala se.
Zamračila jsem se. "Nechtěj vědět jak," potvrdila jsem jí.
Na obličeji se jí udělala grimasa, kterou jsem pochopila ihned. "Samozřejmě jsem na opačné pohlaví," ušklíbla jsem se ještě víc a dala před sebe ruce v obraném gestu.
Zakoulela očima. "Ne, že by mi to vadilo," usmála se. "Jen mi to prostě nepřišlo."
"Aha." Ne, inteligentnější věta mě nemohla napadnout. Ano, slyšíte dobře! "A jak to máš ty s kluky? Nějaký ve výhledu?" snažila jsem jí poškádlit a zároveň jsem se snažila přejít na jiné téma než moje heterosexualita.
Zvědavě jsem se na ní podívala. Líčka měla červená o několik odstínů, než její světlá pokožka a její zorničky se rozšířily. Nemusela nic říkat, pochopila jsem. "Kdo to je?"
"Jmenuje se Michael," vypálila ze sebe zasněně a na okamžik se zastavila na posledním schodě, který nás odděloval od přízemí. "Je dokonalý, je tak krásný a inteligentní," žvatlala dál. Byl to jasný případ zamilované puberťačky.
Potom její zamilovaný výraz přešel do smutného. Bylo mi jasné, že je v tom nějaký háček. "Ale?"
Zatvářila se nechápavě. "Cože?"
Chtěla jsem se plácnout do čela. "Jaký je ten háček, který tě dělí od toho, abys ho šla ukořistit?" zeptala jsem se znova a snažila se, aby to dostatečně pochopila.
Uculila se. "Ono jich je víc," přiznala. "Ale nejpodstatnější - když přehlédnu to, že neví o mé existenci, nebo prostě jsem až moc stydlivá na to, abych ho někde pozvala - je ten, že ho chce snad každá na téhle škole," vzdychla smutně a dívala se kdesi do dáli. "Teda pokud nepočítám jeho bratra, který má snad ještě více fanynek," zamračila se.
Musela jsem přemýšlet, jací dva idioti mohli poplést všem holkám na škole hlavu. Potom jsem uznala, že je to jen možné, kdyby byli podobní Zacu Efronovi.
"Aha." Za tuhle odpověď by se mělo zabíjet!
Jediné, co jsem nechápala, bylo to, že Zoe byla dostatečně krásná na to, aby si jí nějaký kluk nevšiml. Ovšem ten kluk, by pak nemohl být idiot. "A zkusilas to někdy?"
Zatřepala hlavou ze strany na stranu. "Cože?" Téhle slečně, asi budu muset vysvětlovat i to, k čemu je televize.
"Jestli jsi zkoušela s ním už někdy promluvit," vysvětlila jsem jí mou otázku. Začínala jsem být netrpělivá.
"Eh," zatrhla se. "Ono to není tak jednoduché. On si moc lidí nepřipouští k tělu," řekla vyhýbavě a trochu se ošila.
Nadzvedla jsem obočí. "Jak to myslíš? Vždyť si říkala, že má hodně fanynek." Nechápala jsem.
"To má, ale neříkala jsem, že o ně stojí," zasmála se, i když si byla vědomá toho, že je jednou z nich. Možná, že jsem si toho jejího - idola, představila špatně. Možná, že to není takový idiot. A možná, proto to bylo horší.
"Aha." Ještě jednou odpovím aha, a sama si uříznu hlavu. Přísahám! Teda, radši ne. Požádám o to někoho jiného. Zoe se usmála a zase se dala do pohybu. Brala jsem toto téma jako uzavřené.
Prošly jsme různými chodbami, chodbičkami i místnostmi, které se daly nazývat jako uličkami, protože se tam sotva prosoukal jeden člověk, než jsme dorazili do jídelny.
Místnost byla menší než hala, ale daleko prostornější s vysokým stropem. Kamenné zdi a dlažba na podlaze zdůrazňovali to, jak je tato budova stará. Pět dvoupatrových oken s plochým obloukem a s malbou osvětlovali místnost. Do jídelny vedli dvoje dřevěné dveře, každé z jiné chodby a nad nimi byly malé balkónky, ze kterých byl překrásný pohled na celou místnost. Starožitné stoly s židlemi byly různě rozmístěné po místnosti a tak staré, že jsem se sama sebe ptala, jaký idiot mohl riskovat jejich zničení. Nad každým stolem vysel lustr, který byl přichycený tenkým drátem a dosahoval do poloviny stropu.
Dívala jsem se na tu místnost zmateně, že jsem nevěděla, co tady vlastně dělám. Pár studentů sedělo na svých místech a na něco vyčkávalo. Skoro všechny stoly byly obsazené až na dva. Jeden byl kdesi v koutu a ten druhý byl od něj vzdálený přes celou místnost.
Zoe si všimla mého překvapení a uchichtla se. "Tohle je jídelna E. Tady jí ti, co mají pokoje od čísla tři sta do čísla tři sta padesát," vysvětlila mi a pokynula, abych jí následovala.
Zmateně jsem zamrkala. "Jídelna jaká?" To se snad tady jídelny řadily podle pokojů? To by těch jídelen tady mohlo být klidně deset.
"Jídelna E," zopakovala a uchechtla se. "Ano, studentů je tady moc, takže vedení se na nic jiného nezmohlo, než je rozdělit do různých místností."
Bylo to úplně to stejně trhlé, jako kdybych si třídila různé druhy toaletních papírů a dávala je kdesi do různých kumbálů. "Aha." Nemáte někdo kuši nebo nějaký meč? Na co? Ale jen tak, abych si mohla vyříznout jazyk.
Zavedla mě ke stolu bližšímu k nám - ten v koutu byl pořád prázdný, kde jsme se taky posadily před leskle bílé a hlavně prázdné talíře. "Kde je jídlo?" zeptala jsem se, protože jsem byla víc než hladová.
"To teprve přinesou sluhové," odpověděla mi a tvářila se tak, jako kdyby to bylo normální. Já o tom však pochybovala. Připadala jsem si spíš jako na zámku nebo na hradu. Počkat, nechybí tady král?
"Sluhové?" vykulila jsem oči. "Nechtějí nám ještě ustlat služky postele?" zeptala jsem se sarkasticky, pořád vykolejená.
"To dělají jenom ráno," odpověděla nezaujatě a očima těkala pořád kdesi ke dveřím. Fajn, to abych se sarkasmem rozloučila.
Po chvilce mi to přišlo divné, a tak jsem se prostě podívala tím směrem co ona. Nic zajímavého jsem nespatřila. Jen pár ulízanců, co si to mířili k našemu stolu. No hurá.
Byli tři. Dvě hubená dvojčata s delšími hnědými vlasy a jeden svalnatý blondýn. Všichni šli pomalu, ale dost rychle na to, abych si je stačila pořádně prohlédnout.
"Čau, kočky!" zvolal jeden z dvojčat. Ten větší. Přetočila jsem oči a snažila se je ignorovat.
Zoe do mě jemně drcla. "Neboj, jsou v klidu. Vlastně jsou to jediní v pohodě kluci tady," špitla mi do ucha, ještě než se ti tři dostatečně přiblížili, aby nás uslyšeli.
"Á, tady je nový študent," zasmál se blondýn a pohlédl na mě. Dost jsem se přemáhala, abych se neušklíbla. Zvedla jsem ruku a ironicky se usmála a zamávala mu.
Zoe se vedle mě napřímila a konečně nám věnovala pozornost. "Tohle jsou dvojčata Adam," ukázala na toho vyššího, který mi věnoval úsměv, "a Oliver. A tohle je Ben," ukázala na blonďáka, který se hnedka posadil vedle mě. Byl to takový aktivní typ kluka, co se rád zapojí do všeho, co dvojčata vymyslí za nesmysly. Byl fajn, i přestože mi po chvilce začaly lézt na nervy ty jeho lichotky na mou počest.
Odpovídala jsem jednoduše a ani moc nevnímala. Sice jsem se snažila nějak vnímat, ale byla jsem tak ospalá a hladová, že mou pozornost si nevysloužil nikdo jiný než horká polévka nebo kuře s bramborovou kaší, kterou později přinesli sluhové. Jídlo mě dostatečně uspokojilo a připravilo na bezstarostný spánek, co jsem měla mít.
Všichni tři kluci seděli s námi a jak Zoe říkala; Byli fajn.
"Nevíte, kde jsou Garcyovi?" zeptala se z ničeho nic Zoe a každého u stolu sjela pohledem. Všimla jsem si, že Adam se zamračil.
"Kdy si už konečně uvědomíš, že Michael není nic pro tebe," zavrčel. Vypadalo to, jako kdyby žárlil. "Podívej se na něho a na sebe -"
"Tím chceš říct jako co?" vystartovala na něj Zoe, hněvivě si ho měřila pohledem a vyšvihla se do stoje. "Že on je dokonalý a já ne? Že ho chce snad každá holka a mně si žádný kluk ani nevšimne? Tak to teda děkuji za upřímnost!" S tím se sebrala a odešla.
Nastalo to trapné ticho.
"Možná, že jsi měl držet jazyk za zuby," řekl Ben Adamovi. Zase se zamračil.
"A to jí jako mám nechat, aby si pořád lámala hlavu s nějakým Michaelem?" zavrčel zase.
"Brácha klid," zamumlal Oliver. "Já vím, že ti na ní záleží, ale -"
"Nech mě na pokoji!" vyrušil ho temně, zvednul se stejně naštvaně jako Zoe a odpochodoval z jídelny.
"Tak a zůstali jsme tu jen my," ušklíbl se vedle mě Ben. Oliver mezitím dojídal svou porci jídla.
"Jo, a jestli odejdete i vy dva, nejspíš budu hledat svůj pokoj další čtyři roky, co tu strávím," ušklíbla jsem se s ním. Bylo to zajímavé, jak jsem si na ně tak rychle zvykla. Obvykle jsem měla problém si najít jednoho přítele, ale tady mám pocit, jako kdybych je znala už dlouhou dobu.
Ben se na mě usmál. "Jestli chceš, pomůžu ti ho najít," řekl vyzývavě.
Pokrčila jsem rameny. "Pro mě za mě ať mě klidně odvede nějaký krvelačný upír. Hlavně ať se odtud dostanu živá," zasmála jsem se.
V obou obličejích se jim mihl stejný neznámý výraz, který jsem nedokázala definovat, ale nijak to nekomentovali, Ben ještě cosi zamumlal a potom mě doprovodili do pokoje. V posteli jsem promítala, co se za ten všechno stalo, a usoudila, že jsem dost ospalá na to, abych to řešila. Usnula jsem s myšlenkou na toho mladíka z vlaku, kterého už v životě pravděpodobně nepotkám a jehož jméno jsem už dávno zapomněla…
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.