close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Dum spiro, spero - Kapitola 1. (2,3/4)

14. července 2009 v 12:42 | ewikk |  Dum spiro, spero / by ArtMiss
V noci jsem spala špatně. Neustále mě budil jakýsi zvuk venku, a protože jsem byla líná vstát a zavřít okno, neusnula jsem. Ležela jsem na posteli ještě v oblečení a hleděla přes své dlouhé, vlnité hnědé kadeře z okna, které bylo ihned vedle postele.
Venku byla mlha, sotva šlo poznat, že před naším domem stál velký strom, který mi vždy bránil výhledu na zelené kopce, ze kterých jsem jako malá v zimě jezdila na sáňkách, ale já pozorovala okno.

Spíše jsem ho hypnotizovala a přemýšlela o něčem jiném. O něčem mnohem důležitějším než kapkách, které dopadali na okno a z části do pokoje - o škole.
Hlavou mi za celou noc přelítlo snad tisíce nápadů, jak bych se vyhnula cesty na druhý konec republiky, ale taky milión nápadů, které ty druhé nápady odmítali zrealizovat. Nakonec jsem si přiznala, že jsem srab. S tou myšlenkou jsem usnula a probudila se až ráno, když ručičky hodin ukazovaly osm hodin a slunce zamžouralo přes žaluzie do mého pokoje.
Nepříjemné probuzení.
Zaklela jsem a rychle se vyšvihla do sedu, čímž jsem jen docílila, že se mi zamotala hlava. Ta znovu poklesla na polštář a ruce automaticky prohledávaly kapsy, jestli se v jedné z nich nevyskytuje můj mobil.
Můj milovaný mobil, nebyl nijak ničím zvláštní. Spíš bych ho nazvala kupou šrotu. Malý displej, malá tlačítka a sotva slyšitelné vyzvánění. Ale stačil k tomu, abych poslala kratičkou SMS nebo někomu zavolala.
Když jsem ho našla v kapse, kde jsem ho nejmíň čekala, zadívala jsem se na displej na datum, které mi přímo bil do očí. Byl poslední týden prázdnin, poslední den v Opavě a poslední hodina abych stihla vlak. Sakra!
Tentokrát jsem se vstáváním neloudala a okamžitě se rozběhla do koupelny, která byla naproti mého pokoje, popadla všechny moje věci a hodila je do kufru, který ležel pořad prázdný pod mojí postelí. Skleróza je sice obvyklá věc, ale u starších a ne u šestnáctileté holky, která ke všemu studuje tanec.
Bez přemýšlení jsem otevřela skříň, popadla věci, co mi přišly pod ruku - ne, že by jich bylo moc, a hodila je do kufru. To stejné jsem udělala s knížkami a ostatními věcmi. Za necelých sedm minut a devět vteřin jsem měla zabaleno a mohla jsem se konečně zkulturnit. Jen jsem si učesala vlasy, které jsem si dala do nedbalého culíku, nanesla řasenku a lesk. Kšiltovku, která ležela na nočním stolku, jsem si nasadila na hlavu a popadla kufr, společně s batohem, ve kterém jsem měla peníze a doklady a rozběhla se po schodech dolů.
"Babi?" zaskřehotala jsem. Moje hlasivky po ránu jsem radši nikdy nekomentovala a tak jsem si odkašlala. "Babi? Kde jsi? Jdu pozdě! Musím jít! Sakra," nadávala jsem, když jsem chodila po domu a hledala babičku. Kufr jsem si položila do předsíně.
Byla jsem nervózní, dezorientovaná a zmatkovala jsem.
"Tady jsem," ozval se ochraptělý hlas babičky z její ložnice. Něco mi na jejím hlase nesedělo, a tak jsem se mírně vyděsila a okamžitě se rozeběhla k ní. Čas se jakoby zastavil a to, jestli nestihnu vlak, bylo to poslední, co mě trápilo.
Ležela celá bledá v posteli. Zšedivělé vlasy ji padaly do obličeje a veliké kruhy pod očima nešli přehlédnout, rty mě vysušené a téměř se hýbali. Když jsem ji takhle viděla, na chvíli se mi zastavilo srdce. Potom se na jejím obličeji vykouzlil malý náznak úsměvu. To mě vyděsilo ještě víc a já konečně promluvila.
"Babi? Je ti dobře?" zeptala jsem se, i když jsem přesně věděla odpověď. Naklonila jsem se k ní a hřbet ruky jí položila na čelo, abych zjistila, jestli má horečku. Neměla, tak jsem ruku stáhla dolů, ale pořád se tvářila ustaraně.
"Skvěle, Lex," zachraptěla znova a trochu sebou pohnula - vypadalo to jako škubnutí. Nevěřila jsem jí to.
"Pravdu babi," špitla jsem. Žaludek se mi stáhl a tělo drtilo všechno, co zůstalo uvnitř mě. Věděla je, že je to zlé, na jednu stranu jsem chtěla slyšet pravdu, ale na druhou jsem nechtěla slyšet nic.
"Mluvím pravdu, Lex." Hýbala pomalu ústy a hlas byl o něco silnější než před chvíli. Stejně jsem jí to nevěřila. Založila jsem ruce v bok a pořád si ji prohlížela. Vypadala tak bezbranně. "Volala jsem doktora," řekla ihned, když jsem chtěla z kapsy vytáhnout mobil.
Překvapeně jsem se na ní podívala. Jak mohla zavolat doktora v tomhle stavu a ještě když je telefon v jiné místnosti?
"Nevěřím ti," řekla jsem přísně a stejně vyťukávala číslo. Už jsem chtěla sestřičce říct, ať mi předá doktora, když se domem rozezvonil zvonek.
Fascinovaně jsem pohlédla na babičku, která se usmála. "Říkala jsem ti to. Jdi prosím otevřít."
Uposlechla jsem ji a doběhla do předsíně, kde jsem otevřela dveře. Venku stál nezdravě bledý muž s havraními vlasy a doktorským pláštěm. V ruce držel příruční doktorský kufřík a usmíval se. Vypadal jako anděl, i přestože mu muselo být něco přes třicet let. Jeho pokožka byla dokonalá stejně jako jeho karamelové oči.
"Jste doktor?" zeptala jsem se netrpělivě a okamžitě ho zatáhla dovnitř, když přikývnul. Všimla jsem si, že trochu nakrčil nos, když jsem ho popadla, ale ignorovala jsem to.
"Těší mě, Lex. Jmenuji se Samuel Garcy," představil se. Přemýšlela jsem, odkud znal moje jméno. "Babička volala, že má potíže," řekl a jeho úsměv pohasl. Působil mile, ale něco mi na něm nesedělo.
Přikývla jsem a bez jakékoliv řeči jsem ho k ní dovedla. Babička mezitím nabrala trochu barvy a mně se dostatečně ulevilo natolik, abych mohla přestat přiškrceně dýchat. Však na nervozitu a stáhnutí žaludku to nestačilo.
Sedl si k ní na postel, otevřel kufřík a vyndal nějaké tabletky. Já se opřela o dveře a nervózně vyčkávala, co z něho vyleze. Popadl sklenici vody položenou na nočním stolku a hodil do ní tabletku, která se vzápětí v ní rozpustila.
"Potíže s dýcháním nemá," promluvil a natočil ke mně hlavu. Přikývla jsem, ale zajímalo mě, jak na to přišel. Nemohla jsem se nezeptat.
"A to jste si vycucal z prstu?" zeptala jsem se sarkasticky.
"Nech toho, Lex," zamumlala babička a já k ní otočila hlavu. Mračila se a to nebylo dobré. "Pan Garcy dělá jen svou práci," dodala, ale já se nehodlala omlouvat.
Doktor se nejistě uchechtl a pootevřel ústa, jako kdyby chtěl promluvit. Mezitím jsem se podezíravě dívala, jak má babička pije ten nápoj.
"To je dobré An, Alex byla jen zvědavá," zasmál se přiškrceně a já se zamračila. Asi mu ještě nikdo neoznámil, že kdokoliv si mé jméno přivlastní na Alex, mám tendenci mu urvat hlavu. Už z toho důvodu, to zní, jako kdybych byla kluk. Naopak kdyby mi někdo říkal Saša, dostal by o jednu ránu a pár kopanců do zadku víc. Vlastně by skončil zakopaný na hřbitově společně s dalšími mrtvolami, jejichž počet by narůstal víc a víc.
Až teď jsem si uvědomila, jaké mám násilnické sklony. Musela jsem se nad tím uchichtnout, ikdyž na to nebyl ten nejlepší čas. Sledovala jsem, jak ji doktor dopuje dalšími prášky, až to bylo k nevydržení, že jsem je začala počítat. Dohromady jich bylo kolem pěti, na což jsem už zareagovala.
"To ji chcete jako přepráškovat?" vyjela jsem na doktora, který se babičce chystal dát další dávku.
Zamračil se a hodil zpátky tabletky do kufříku, což mi připomnělo školu. Nenápadně jsem se podívala na budík a zjistila jsem, že mám posledních dvacet minut. Horší na tom bylo to, že mě to ani nezajímalo. Jediné na co jsem myslela, bylo to, že babička tady leží nemocná s nějakým bláznivým doktorem.
"Jsou to tabletky proti bolesti hlavy," řekl a pořád se mračil. Bylo mi jasné, že my dva nebudeme přátelé. Nevím proč, ale oči mi neustále těkaly na hodiny, zpátky k doktorovi. Ten si toho všiml.
"Někde se chystáš, Alex?" zeptal se a nadzdvihl jedno z huňatých černých obočí. Moje prsty se automaticky přeměnily v pěst. Byla jsem připravená na něho skočit, ale ovládla jsem se. Stupidní, vlezlý doktůrek.
"Ne," řekla jsem bezduše a smiřovala se s tím, že tady zůstanu. Nechtěla jsem, ale tady nechávat babičku samotnou a ještě při jejím stavu. To bych se musela zbláznit. Zvlášť s doktorem, z kterého nemám ten nejlepší pocit.
"Ano, jde. Právě ji vzdali na uměleckou školu," promluvila babička do ticha. V tu chvíli jsem měla chuť všechno v téhle místnosti rozbít. Proč mi tohle dělá?
Doktor po mě vrhnul jeden z fascinujících pohledů, po kterém můj mozek přestal pracovat. Možná jsem byla omámená z jeho krásy. A možná jsem se právě zbláznila. Kdybych nestála jako mramorová socha, asi bych vytáhla z kapsy mobil a volala do Bohnic - Naléhavý případ!
"Tak to ti gratuluju," řekl a potom se zdráhavě usmál a něco si pro sebe zamumlal. Párkrát jsem zamrkala a všechen cit se mi vrátil. Konečně jsem se mohla pohnout, aniž by to mělo nějaké psychické následky. Tenhle chlap mě děsil.
"Hm, stejně tam nepojedu," zamumlala jsem temně, ale potom jsem věnovala babičce úsměv, aby si nemyslela, že mě to mrzí. Mrzelo.
Ta se zatvářila neutrálně a potom se jí zčervenala líčka. "Alexandro, co jsem ti říkala! Ty tam pojedeš! A žádné řečičky o tom, že se o mě budeš muset starat," řekla přísně.
Trochu jsem sebou škubla, nečekala jsem to. A už vůbec ne to, že doktor se mnou bude souhlasit. "Tvoje babička má pravdu. Nic ji není, jsem si jist," dodal klidně a pořád si mě zkoumal. Pořád mě zarážela ta jeho mluva. Byla klidná a vypadalo to, jako kdyby se pokaždé rozvažoval, co říct.
"A i kdyby, zbývá mi posledních deset minut. Sotva to stihnu," zrezignovala jsem a upřela svůj zrak na hodiny. Ukazovali něco přes tři čtvrtě na devět. Potom jsem své oči přesunula na babičku a zpátky na doktora. Tvářil se nějak vítězně.
"Můžu tě klidně zavést, jestli chceš," nabídl se.
Neskrývala jsem překvapení a vykulila jsem oči. "Co-že?" Copak si ten chlap myslí, že s ním vlezu do jednoho auta?
Nevěřícně zakýval hlavou a zasmál se. "Klidně tě můžu zavést na nádraží, vždyť to je kousek," zopakoval. Nejistě jsem se podívala na babičku, která už vypadala daleko lépe a potom na hodiny. Zbývalo osm minut.
"Já… si vezmu taxíka," rozhodla jsem se. Doufala jsem, že to bude ta nejlepší možnost, co jsem si mohla vybrat. Musela to být! Doktorovi úsměv sice pohasl, ale snažil se to skrývat nadšením, které hrál velice dobře. Já jsem ho však prokouknula. Přistoupila jsem k babičce, která se usmívala a vtiskla ji letmý polibek na čelo.
"Vrátím se," pošeptala jsem jí a vzápětí se rozběhla zpátky do předsíně, oblékla si bundu, popadla kufr a vydala se ven.
Kapuce od bundy, kterou jsem měla na hlavě, nestačila k tomu, abych nebyla mokrá od hlavy k patě. Pršelo a byla vichřice. Spíše venku vládl nepřetržitý boj o první místo v utkání 'Kdo chce Alexandře Morganové ještě víc zničit den, než má'.
Vlak jsem naštěstí stihla, protože jsem si vzala taxikáře, kterého jsem mohla srovnávat s tím týpkem v Taxi 3, ale bylo to o fous. Mezitím, co jsem posedávala sama v kupé, a z oblečení mi odkapávala voda, mě doslova užíralo svědomí. Pořád jsem musela uvažovat nad tím, jak jsem mohla tam nemocnou babičku nechat s někým, koho jsem neznala. A bylo to ještě horší, když jsem si vzpomněla na ten nepříjemný pocit, který jsem z toho doktora měla.
Myslím, že jsem začínala být zoufalá, a kdyby se v tu chvíli neotevřely dveře od mého kupé, asi bych zastavila vlak a zamířila si to zpátky k babičce.
Hlava mi automaticky zamířila ke dveřím a já uviděla kluka, jak si sedá na druhou stranu kupé - blíž ke dveřím. Nevěnoval mi ani letmý pohled, za to já si ho prohlížela víc, než bylo zdravé. Možná proto, že byl nádherný.
I přes jeho hedvábnou pokožku a lesklé blonďaté vlasy po uši nebo jemně vypracovanou postavu mě nejvíce upoutaly jeho nafialovělé oči. Byly temně černé s fialovými skvrnami a z hodin biologie, jsem pochopila, že tato barva očí je velmi neobvyklá. Dováděly mě k šílenství.
Ne protože byly tak krásně lesklé nebo poutavé a člověk by se v nich snadno ztratil, ale protože naháněly strach. Stejně jako jeho výrazné křivky v obličeji nebo jeho oblečení, které se skládalo s pesimistických barev a ty kontrastovaly s jeho pletí. Na sobě měl černé džíny s rozepnutou černou mikinou, která odhalovala kousek bílého trička a na nohou měl obuté černé conversky. Ty jsem mu záviděla.
V jedné ruce držel IPhone, a pečlivě si nasazoval sluchátka do uší, potom se ozvalo jedno cvaknutí a kupé se rozezněla tlumená tvrdá hudba. Což mě vystresovalo ještě víc.
"Mohl's bys to dát trochu tišeji?" zeptala jsem se trochu nervózně. Hlavou mi probleskl nápad, že bych mu vykala, ale on určitě nebyl o dost starší než já. Vypadal na něco okolo dvaceti.
Blonďák se na mě natočil, věnoval mi jeden z nejvražednějších pohledů, co jsem kdy spatřila a znovu se zahleděl do uličky mimo kupé. Samozřejmě bez ztlumení hudby.
Přísahala bych, že kdyby bylo možné dostat desetinásobný infarkt a existovala by schopnost pohledem zabíjet, už bych asi nebyla mezi živými. Jeho pohled mě zároveň děsil, zhoršoval náladu a nepřispíval zrovna k etiketě.
Nevím, jak jsem na něho zírala, ale vím, že to nemohlo být nic příjemného.
"Fajn," vyprskla jsem naštvaně a i když jsem se příliš bála jeho reakce, zalovila jsem v kapse a vytáhla jsem můj zelený Ipod.
Letmo jsem zahlédla, jak jeho oči zabrousily ke mně, mezitím co jsem se snažila sluchátka zasunout do uší a zase přesunuli kdesi do dáli. Nijak jsem to nekomentovala, vyhledala podobnou tvrdou písničku a hlasitost nastavila tak, aby přehlušovala tu jeho.
Pocit spokojenosti se ke mně dostavil, když naštvaně strhl sluchátka z uší - nespouštěla jsem ho z očí - a rezignovaně povzdechl. Přitom se díval zase kdesi mimo kupé. Pobaveně jsem si ho prohlížela a snažila se zakrývat usměv tím, že jsem si odkašlala.
Tím se naše oči střetly.
Sice jenom na chvíli, ale díky mým zvědavým očím a mé všímavosti, jsem nepřehlédla to překvapení, které v sobě skrýval. Dívaly jsme se na sebe sotva dvě vteřiny, když odtrhnul ode mne zrak a znova si povzdychl. A potom udělal, co jsem nečekala. Promluvil. Hlas měl melodický, a takový uklidňující. Trochu jsem se uvolnila.
"Uděláme kompromis?" zeptal se a jemně pokřivil ústa. Nejspíš to měl být úsměv, který se mu však nepovedl.
"A víš co? Mě je to fuk, klidně si pouštěj ty svoje depresivní písničky, stejně to náladu nezlepší ani tobě ani mě," řekla jsem narovinu, že kompromis u mě prostě neexistuje.
Nečekala jsem žádnou odpověď a tak jsem se bezduše na sedačce natočila k oknu, kolena si přitáhla k sobě a pozorovala krajinu, jak ubíhá kolem. Rozhodně jsem nechtěla pokračovat v té konverzaci, která k ničemu nevedla. Chtěla jsem být konečně na koleji, kde celé svůj dosavadní volno prospím.
Uši zaregistrovaly, že se něco pohnulo a zase zavzdychalo. Znělo to komicky, musela jsem se uchichtnout. Ale jen tak, abych to slyšela jen já sama.
"Připadá ti něco vtipný?" ozval se za mnou podrážděný hlas toho blonďáka. Hlavu jsem pootočila k němu a všimla jsem si, že sedí v úplné jiné pozici než předtím.
Ruce měl složené za hlavou a nohy natáhnuté na sedátku naproti němu, které se skoro dotýkali mého batohu.
"Slovo etiketa ti nic neříká?" odpověděla jsem stejně podrážděně jako on a schválně jsem zabrousila očima na jeho nohy. Odfrknul si a ruce si složil podél těla. Nohy nechal na stejném místě. Asi proto, aby mě vyhecoval k nakopání jeho zadku.
"Ty máš co říkat, paní dokonalá," urazil se. Trochu jsem sebou cukla, když se mi podíval do očí těma jeho. Pořád jsem z nich měla hrůzu. Automaticky jsem sklopila hlavu a začala si nervózně hrát s prsty.
"Nějaký chytrý, nemyslíš?" Vypadalo to spíše, jako kdybych mluvila k prstům, než k němu, ale pochopil. Jen jsem zaregistrovala, že se na sedačce napřímil a nohy spustil na zem. Udělala jsem to samé, abych nebyla za nějakého blbečka.
"Fajn, to bychom měli," ozval se. Jeho hlas už nebyl tak podrážděný jako předtím, sice jsem nevěděla, co to způsobilo, ale bylo to pořád lepší, než doufat, že mě pohledem nezabije. Vlastně, že mě nezabije vůbec.
Pořád jsem se nervózně dívala na prsty a zkoušela různé kombinace, jak je zkřižovat jen proto, abych zapomněla na jeho přítomnost. "Fajn," zopakovala jsem a po oku po něm hodila letmý pohled.
Nevyznala jsem se v něm. Tentokrát se na mě díval nějak zvědavě. Neustále těkal upřenýma očima k mým prstům a potom k mým očím. Vždy, když jsem zachytila jeho pohled, jsem sebou nevědomky ošila, na což se zatvářil ještě zvědavěji a ještě více mě probodával pohledem. Bylo to nepříjemné, ale na druhou stranu mi to lichotilo. Vůbec jsem nevěděla proč.
"Můžeš toho prosím tě nechat?" zeptala jsem se nervózně a letmo se podívala do jeho očí. Byl blíž, takže jsem si všimla, že je měl ještě černější, než před chvíli. Fialová barva byla jen drobným detailem. Zvláštní na nich bylo, že pokaždé, když jsem se do nich podívala, se mu rozšířily zorničky a on uhnul pohledem. Což mě přimělo k stejnému činu.
Čekala jsem, že odpoví, ale nestalo se, tak jsem svou hlavu natočila zpět k oknu a kochala se ubíhající krajinou. Zbývaly čtyři hodiny. Čtyři velmi dlouhé hodiny, ubíhající velmi pomalu, neboť můj zrak neustále těkal k blonďákovi, který seděl necelý metr ode mě a celou cestu mi už nevěnoval jediný pohled, o kterém jsem věděla, protože jsem usnula.
Probudila jsem se, když mi zbývaly ještě dvě hodiny do cíle a ihned, když jsem začala vnímat dění okolo sebe, jsem si přála, ať už blonďák ve vlaku není. Bohužel se mi mé přání nesplnilo; ležel natáhnutý na všech třech sedačkách a hlavu měl položenou na sedačce ihned naproti mojí, tvářil se neutrálně a dýchal pravidelně. Chvíli mi trvalo, než jsem se uvědomila, že spí. Nevím, co to do mě vjelo, ale moje mysl začala přemýšlet o tom, že je ještě nádhernější, než jsem si myslela.
Blonďaté vlasy měl rozcuchané a ofina mu padala do očí. Po chvíli se mu na tváři vykouzlil jemný úsměv, čímž docílil toho, že se mi začala motat hlava. A i přestože ten úsměv nepatřil mně. Nejspíš se mu zdálo o nějaké sexy blondýnce s dlouhýma nohama.
Nad tou představou jsem se musela ušklíbnout a potom jsem si to uvědomila. Zírala jsem na nějakého kluka jako blbka, protože se mi líbil a vůbec jsem ho neznala. I přes tu všechnu snahu odtrhnout od něj oči se mi to nepovedlo. Vypadal sladce a nevinně.
Teda do té doby než se nezahihňal. Mé srdce vynechalo pár úderu a potom se rozběhlo ještě větší rychlostí. Blonďák najednou otevřel oči, zase se zahihňal, ale zůstal v té stejné poloze.
"Už vím, jaké to je, když se na tebe někdo upřeně dívá," uchichtnul se a zase upřel na mě své chladné oči, ve kterých se tentokrát vyskytovaly jiskřičky. "Ne, že by se mi to nestávalo," dodal zase mrzutě, mezitím co jsem já seděla jako socha, neschopná říct ani slovo.
Kdybych měla hodnotit stupeň trapasu od jedné do deseti, a jednička by se počítala jako slabý trapas, určitě bych tomu dala desítku. Cítila jsem se trapně, a ještě trapněji když se tak přiblbě usmíval a já se na něho dívala jako na nějakého boha. Takže tak jedenáctku.
Rychle jsem se od něho odtáhla, protože jsem si uvědomila, že jsem u něho až nebezpečně blízko, narovnala se a znovu si objala kolena.
"Fajn, teď jsme si kvit," řekl a pokřivil ústa. Potom se posadil a zůstal sedět naproti mně. Výraz mu zvážněl. Asi mu to tak vyhovovalo, ale mně ne. Nejraději bych utekla zpátky domů, jenže na to bylo příliš pozdě.
Přetočila jsem očima. "Hm." Nebyla jsem zrovna v náladě, kdy bych chtěla s někým mluvit, natož ještě s tím, který si ze mě vystřelil.
A potom jsem se rozhodla ho ignorovat.
"Jsi naštvaná?" uchichtl se, ale oči měl chladné jako předtím. Věděla jsem to, protože zase nabraly lehce fialovou barvu. Upřímně, děsily mě ty jeho oči, než on sám.
Když se zeptal po třetí a na tváři měl pořád ten tajemný úsměv, usoudila jsem, že to musí být nějaký blbeček, který si rád vystřeluje z holek a daří se mu to, protože je dokonalý. Jediné, co mě napadlo, bylo to, že si to nechám líbit, on bude spokojený a já budu mít klid.
Pokrčila jsem rameny a přitom se dívala pořad směrem z okna. "Jasně že ne," odpověděla jsem a snažila se, aby to nevyznělo až příliš sarkasticky. Zase se usmál a chtěl něco říct, ale zadržela jsem ho já sama.
"Chci vědět jenom jednu věc." Letmo jsem se mu podívala do očí. Zase se mu rozšířily zorničky.
"Záleží na tom, co chceš vědět," zamračil se. "Moje číslo ti nedám," dodal chladně a trpělivě čekal. Čímž jsem ho začala mírně nesnášet. Zavřela jsem oči a hluboce se nadechla a potom je zase otevřela s tím, že si to prostě zaslouží.
"Tak hele, svoje číslo si můžeš strčit někde," začala jsem klidně. "Jen mi prosímtě řekni," - nadechla jsem se - "jak dlouho tenhle vlak pojede?" Snažila jsem se udržet klidný hlas, i když se mi to moc nedařilo.
Dívala jsem se na něho pohledem, který by přinutil i obyčejného psa sníst myš. Zdál se překvapený, ani se nepohnul, ale odpověděl.
"Řekl bych, že ještě hodinu," odpověděl nejistě. "Proč to chceš vědět?" Usmál se, ale nešla přehlédnout jeho ostražitost.
Tentokrát jsem se zasmála já, ale ne příjemně. "Jen abych věděla, jak dlouho musím tady trčet s tímhle blbečkem," upřesnila jsem a pořád se mu dívala do očí. Zdálo se mi to nebo opravdu bylo těžké udržet mou autoritu?
Jeho úsměv zmizel hned, jak jsem tu větu prohlásila. "To by mě nenapadlo," dodal potom a odtrhl ode mě zrak. Už i mě se to zdálo nepříjemné. "Ale neboj, určitě vystupuješ dřív," uklidnil mě a ušklíbl se.
"Proč mám takový pocit, že nemluvíš pravdu?" zeptala jsem se, ale bylo to spíše konstatování a odtrhla od něho pohled taky.
"Vím snad já?" ušklíbl se znovu a mě se čím dál tím víc přestával líbit. Samozřejmě povahou. "Mimochodem, ani jsme se nepředstavili," řekl a pohlédl na mě zvědavě. Už zase měnil náladu, což mě trochu vyvádělo z míry. Nevěděla jsem, jak se k němu chovat.
Chvíli bylo ticho, asi myslel, že mu odpovím, ale tohle já neměla v plánu. Proč bych se měla představovat? Odfrkla jsem si a natočila se zpátky na okno.
Povzdychnul si. "Jsem Chris," představil se a z jeho hlasu šlo poznat, že čekal odpověď. Věděla jsem, že mě rentgenuje pohledem. Sice jsem se na něho nepodívala a nijak se netvářila, ale odpověděla jsem mu.
"Jo, a já jsem neuvěřitelný Hulk," ušklíbla jsem se. Vážně jsem nikdy neměla v lásce představení. Za to ten film ušel.
"Sarkasmus? Přejde," zamračil se a pořád mě zkoumal.
"Retardování? Bohužel," odpověděla jsem mu suše a pořád sledovala krajinu, ignorujíc jeho tichý smích, i přestože se mi z něj točila hlava. Nejspíš jsem se nadopovala sirupem. I když si nepamatuju, že jsem si ho brala.
Najednou si prohrábl rukou vlasy a zamračil se. "Hmm," zamumlal, dál už nic neříkal a já se ptala sama sebe, proč jsem se vlastně s ním začala bavit.
Zbytek hodiny uplynul velmi rychle, protože se každý zabavil stejně. Buď jsme hleděli z okna a poslouchali písničku nebo prostě mlčeli a ignorovali se. Musela jsem přiznat, že mi to nevadilo, ale stejně jsem pořád byla nesvá z jeho pohledů. Ty oči jsem si zaryla do paměti tak, že kdykoliv jsem zavřela oči, jsem je uviděla a ihned ty mé otevřela. Takže jsem trávila zbytek času vystrašená.
Když jsem konečně vyšla z kupé na nádraží, spadl ze mě obrovský balvan a já byla ráda, že se už nemusím dívat do těch strašidelných očí. Naopak jsem byla smutná - a nerada jsem to přiznávala, z toho, že ho pravděpodobně už nikdy neudivím.
Zajímavé bylo, jak šlo na něj lehce zapomenout, když jsem půl hodiny listovala v příruční mapě, kterou jsem si koupila ve městě a hledala alespoň nějakou zmínku o škole. Bezúspěšně.
Chodila jsem různými uličkami, které nebyli ani na mapě a stejně jsem došla vždycky na náměstí, takže mi nic jiného než zeptat se 'domorodců' nezbylo. Samozřejmě vyhledat nějakého ochotného člověka mi zabralo asi nejvíce času.
Někdo nevěděl, druhý neměl čas a ten třetí mě ignoroval. Až jedna milá paní mi vysvětlila, že škola je necelý kilometr za městem, což mě vyděsilo na tolik, že jsem se musela zastavit pro kafe, abych měla v sobě alespoň trochu kofeinu.
Když jsem došla do cíle s kufrem, se kterým jsem se celou cestu trmácela, a uviděla les, za kterým měla být pravděpodobně škola, oddychla jsem si. A když jsem spatřila tu budovu, za okamžik se mi zastavilo srdce, protože jsem čekala daleko něco odlišného.
Bylo to čtyřpatrová budova, přímo obrovská. Měla tmavé zdi a šedivou střechu. Byla několik desítek metrů široká obdélníkovitého tvaru - lemovala velké nádvoří, které se za ní rozprostíralo, a pár metrů vysoká s dvěma věžičkami. Budova měla dlouhé, vysoké okna s černými okenicemi a vedle obrovských dveří tvarovaného do plného oblouku byli menší lampy. Vedle nich rostl menší živý plot, který lemoval kruhový plac s páry lavičkami. Budova celkově vypadala starobyle, ale zachovale.
K jedné lavičce jsem se přímo rozeběhla, kufr jsem postavila vedle ní a oddychově si sedla. Bolely mě nohy, bolely mně záda, a bolela mě hlava. Nic jiného než teplou sprchu a postel jsem vidět nechtěla. Po pár minutách, co jsem si rozhlížela okolí a prohlédla si na nebi téměř černou oblohu, jsem usoudila, že není dobré zůstat venku, pokud bych teda nechtěla skončit jako zmoklá slepice.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Luci & Dani & Kiki Luci & Dani & Kiki | Web | 17. července 2009 v 20:15 | Reagovat

Páni...se už moc těším na další dílek..honem=D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.