Trošku nudnější část, ale nějak se začít musí ;)
Byl čtvrtek, když se dopis zatoulal do naší schránky. Já jako obvykle, znuděná ze svého stereotypního života, jsem seděla v obýváku a přepínala kanály na laciné televizi, když se do domu nahrnula babička. Hlava se mi automaticky vyšvihla do vzduchu a natočila se na ní.
Byl čtvrtek, když se dopis zatoulal do naší schránky. Já jako obvykle, znuděná ze svého stereotypního života, jsem seděla v obýváku a přepínala kanály na laciné televizi, když se do domu nahrnula babička. Hlava se mi automaticky vyšvihla do vzduchu a natočila se na ní.
Byla to postarší paní s vráskami, zšedivělými vlasy a pohublou postavou. Tentokrát její milou osobnost doplňoval zářivý úsměv, který ji hrál na obličeji a cosi, co držela v ruce. Nebrala jsem to nijak v potaz, protože babička poslední dobou měla dobrou náladu pořád, což mi přišlo záhadou, ale už jsem si zvykla na nevědomost, a tak jsem opět znuděně hlavu otočila na televizi.
"Přišel ti dopis," ozvala se po chvilce, když dorazila a natahovala svou vybledlou ruku ke mně. Vždycky měla chraplavý nezaujatý hlas, ale tentokrát se mi zdál něčím doplněný.
"Hmm," špitla jsem a ovladač, který jsem držela v ruce, položila na pohovku, abych mohla uchopit širokou obálku. Vůbec jsem neměla nejmenší tušení, od koho je, natož o čem se tam píše. Uchopila jsem obálku a podezřele se podívala na babičku.
Zamračila se. "Snad mi nechceš vykládat, že nevíš, co ti přišlo," řekla sarkasticky. Pokývala jsem rameny. Opravdu jsem nevěděla, kdo by mi mohl psát.
"Opravdu to netušíš?" ujišťovala se a tentokrát to byla ona, co nahodila podezíravý pohled. Nadzvedla jsem obočí, společně s mou pravou rukou.
"Já Alexandra Morganová nemám tušení, co mi přišlo," odříkávala jsem. "Nemám tušení, kdo mi píše a ani nemám tušení, proč mi to má drahá babička nesdělí!" Trošku jsem přidala na hlase a stáhla ruku.
Babička se ušklíbla a posadila se vedle mě. "Babička ti to nebude říkat, protože na to může Alexandra přijít sama," napodobila můj tón.
Zakoulela jsem očima a znovu se zahleděla na obálku. Umělecká internátní univerzita, četla jsem v duchu a vzápětí vykulila oči. Bože, jak jsem mohla zapomenout! Přišel mi dopis o zamítnutí!
Ani v myšlenkách jsem nešetřila ironií.
Periferním viděním jsem zahlédla, jak na mě nedočkavě babička upírá svůj zrak. "Tak přečteš si to?"
"Prosím tě, vždyť to ani nemusím číst, abych se dozvěděla, že mě nevzali," uchechtla jsem se, ale tam hluboko v duši mi to bylo líto. Toužila jsem po tom, aby mě vzali na jednu z uměleckých škol, kde bych mohla studovat tanec a ještě více se přiučit, ale člověku se hold nesplní jen tak ledajaký sen.
Babička se znovu ušklíbla. "Alexandro, prosím tě, viděla jsem tě tančit. Jsi úžasná. Tohle leckdo nezvládne."
"A i kdyby, tak se podívej na moje známky. Lepší než za tři tam neuvidíš," oponovala jsem ji sklesle a pořád svůj zrak upírala na obálku, v níž se vyskytoval dopis, který mi změní celou budoucnost. Jestli skončím jako nicka a budu prodávat kdesi v krámu nebo prostě pojedu na uměleckou školu a budu studovat tanec. Samozřejmě, že ta druhá představa se mi líbila víc.
Babička neodpověděla, čímž jsem byla ještě zoufalejší.
Zavřela jsem oči, nadechla jsem se a znovu je otevřela. Otočila jsem obálku a jedním škubnutím jsem jí otevřela. Z ní vypadl přeložený dopis. Fajn, Lex, připrav se na to, že budeš v budoucnu vytírat podlahy. Ta představa mě vyděsila.
"Ne, tohle nezvládnu," špitla jsem a odhodila dopis na zem. Radši budu žít v zoufalství a zvědavosti, co v tom dopise bylo, než zjistit, že mě nepřijali. Prostě a jednoduše jsem byla srab.
Babička se zamračila.
"Lex, čeho se bojíš? Jsem si jistá, že tě vezmou."
"Ty jsi si jistá úplně vším, babi," povzdychla jsem rezignovaně a natáhla se pro dopis na zemi. Fajn, vítej, krutý světe. Chtěla jsem už přečíst první odstavec, ale babiččiny ruce mě zarazily. Tázavě jsem se na ní podívala.
"Neměla bych to přečíst já?" zeptala se a už si ze spod zástěry, kterou měla omotanou kolem těla, vyndávala brýle na čtení a dřív, než jsem začala protestovat, mi vytrhla dopis s ruky. Možná to tak bude lepší. Aspoň mi to nějak vysvětlí a já to vezmu v pohodě a za pár let si budu gratulovat, když dostanu diplom za Nejlepšího zaměstnance v Kauflandu.
Když se konečně babička začetla do textu, rentgenovala jsem jí pohledem jako nikdy za celý život a snažila se odhadnout, jestli bude ta zpráva špatná nebo dobrá. Jenže moje bábi nasadila lhostejnou masku, na které nešlo poznat ani radost, ani smutek. Přišlo mi to divné. Nejspíš se rozmýšlela, jak mi říct pravdu.
Při tom pozorování jsem si nevšimla, že moje nohy se daly do pohybu a nervózně podupovaly na koberci a nehty na rukou se na nich zarývali, až to bolelo.
Najednou odložila brýle, ale dopis stále nespouštěla z ruky. Podívala se na mě tím zapomeň-že-ti-něco-řeknu pohledem a potom se usmála. A to mělo být gesto, že mě nepřijali? Zvědavě jsem nadzvedla obočí.
"Já ti to říkala," začala si pozpěvovat a mě se na okamžik zpomalilo srdce.
"Tím chceš říct, že…" Nechala jsem otázku nevyřčenou a ona jen pokývala hlavou. Takže mě opravdu vzali? To snad není možné!
S radostí jsem se vrhla babičce kolem krku. Byla jsem tam! Na té úžasné prestižní umělecké škole! Tam kde se učí tance! Tam kde se můžu zlepšit! Tam, kde můžu jít za svým snem! Můžu jít na místo, které je na opačném konci republiky… Došlo mi, sakra. Moje vroucí šťastná nálada vyprchala.
Okamžitě jsem se od babičky odtrhla a ta se zatvářila udiveně.
"Nemůžu tam jet," řekla jsem a ani jsem si neuvědomila, jak zarmouceně můj hlas zní. Zamračila se.
"Cože? Slyším dobře?" řekla sarkasticky.
"Nemůžu tě tady přece nechat na pospas. Nejsi nejmladší a potřebuješ pomocnou ruku. Sama to tady nezvládneš," vysvětlila jsem. Někdy bych si přála být sobecká, abych si prostě dělala, co chci a na ostatní se vykašlala, jenže ono to nešlo. Na babičce mi hodně záleželo. Byla to jediná osoba, kterou jsem měla a rozhodně jsem o ni nechtěla přijít, když jsem už neměla rodiče.
Její obočí se stáhlo do přímé linky. "Ty mi tady chceš oznámit, že kvůli mně nepojedeš na svou vysněnou školu? Že nepůjdeš za svým snem? Že se na všechno vykašleš kvůli mně?" Bylo to suché konstatování.
Opatrně jsem přikývla. "Tak nějak."
Jako kdyby se po hodné babičce slehla zem. "Alexandro Morganová! Ty na tu školu půjdeš, ať chceš nebo ne! A já vím, že chceš! Nikdo to tady s tebou nebude řešit. Zítra si sbalíš své saky paky a odjedeš vlakem na druhý konec republiky! Souhlasíš?" Všechno říkala tvrdě a přísně a já věděla, že nemůžu odmítnout. A ještě lepší na tom bylo, že jedna polovina mého já ani nechtěla.
"Fajn," usmála jsem se a ona mi úsměv oplatila.
"Jsme domluvené. Teď aby sis sbalila kufry," zavzdychala. Přesně jsem věděla, že nakupování ať už dekorací nebo oblečení to je její. A já nakupování milovala taky a rozhodně jsem čekala, že si uděláme poslední nákup těchto prázdnin.
"Hodláš mě umučit nákupy?"
"Že váháš," zasmála se. "Taky tě hodlám předhodit poslíčkům v obchodech, aby tě obskakovaly a tys jim platila zlatou kreditkou," dodala pyšně.
"Babi," zasmála jsem se. "U nás se zlaté kreditky nevedou!"
Zatvářila se zmučeně.
"Nekaž mi iluze, holčičko," zavzdychala znovu a já se usmála nad tím, jak mám dokonalou babičku.
Odpoledně mě babi hned vytáhla na nákupy, při kterých málem docílila, že jsem málem přišla o nohy, za což jsem jí vyčítala, protože jsem si neuměla představit, jak tančím o berlích, nebo na vozíčku. Smutná představa. Nakonec se babi musela spokojit s normální kreditní kartou, ale opravdu mě předhodila poslíčkům. Sice se nám nevěnovali, jako těm, kteří měli na účtu o několik milionů či miliard víc, ale já byla spokojená. Navštívili jsme pár dražších obchodů, i když jsem zprvu odmítala utrácet těžce uspořené peníze za důchod, ale nakonec jsem musela ustoupit, protože mi babi začala vyhrožovat. Samozřejmě ze srandy.
Zastavili jsme se až před jedním bistrem, protože jsme byli obě dvě hladné z toho pěti hodinového chození. Někdy jsem se opravdu divila, odkud bere babi tu energii.
Udýchaná jsem se posadila naproti bistru, kde stála jedna lavička.
"S tebou už nikde nelezu," špitla jsem a nabírala dech, mezitím co jsem pokládala několik tašek vedle na lavičku.
Prudce se zasmála, ale nijak to nekomentovala. "Máš hlad?"
"Jako vlk," souhlasila jsem. Něčemu se uchichtla, položila své tašky vedle mých a odběhla k bistru. Za několik minut se vrátila s hranolky a Coca-colou.
Všechno na posezení jsem zhltala a stejně mi to nestačilo. Poslední dobou jsem měla čím dál větší hlad. Děkovala jsem bohu za výborný metabolismus.
"Proč vlastně rodiče chtěli, abych se přihlásila na tu školu?" zeptala jsem se, když jsme seděli v autobuse. Nezaujatě pokrčila rameny.
"Nechtěla jsi tam ty?" zeptala se.
"To taky. Ale mně zajímá, proč do mě celou dobu kutili, že škola je ze všech ta nejlepší," opakovala jsem.
"Chtěli pro tebe to nejlepší," mrkla na mě. No jasně, to by mě nenapadlo.
"Jak vůbec na ní přišli?"
"Chodila tam tvoje máma i tvůj táta," oznámila mi. Nadzvedla jsem obočí.
"A to jako myslíš vážně?" Nepamatuju si, že by mi někdo říkal, že můj otec s matkou chodili na uměleckou. Babička se zasmála.
"A kde si myslíš, že se seznámili?" To mi nedošlo.
"Hm, aha. Ale oni už s tím vlastně počítali, že tam půjdu, že? Proto mě přihlásili do kurzu tance už v pěti letech," přemýšlela jsem nahlas.
"Je to taková rodinná tradice," potvrdila mi a podezřele se usmála. "Máma chodila na zpěv a tvůj otec byl v nějaké mladistvé kapele."
"Táta, že hrál v kapele?" začala jsem se smát. Pokud pamatuju, tak táta byl na tyhle věci mimo. "Zajímavé," dodala jsem po chvilce a pořád se culila. Babi jen obrátila oči v sloup a dál jsme už to neprobíraly.
Když jsme se vrátily domů a já zjistila, že mám jen den na to, abych se psychicky připravila na cestu a potom dva týdny abych si zvykla na nové prostředí, chtěla jsem zalézt do měkoučké postele a už se z ní v životě nevyhrabat.
Na jednu stranu jsem chtěla popadnout všechno věci, co mám, vzít si stopa nebo se dopravit na vlakové nádraží a okamžitě se dostat z tohohle baráku, protože jsem tu trčela poměrně dlouho. Ale na druhou stranu jsem se bála, že když tady nechám babičku samotnou, může se jí něco stát a to bych si nikdy neodpustila. Bála jsem se nového prostředí a hlavně nových lidí. Ne proto, že by mě nepřijali mezi sebe - a s tím jsem měla plno zkušeností, ale protože jsem neměla ráda změny.
Vlastně jsem se jim bránila. Když mě poprvé vykopli ze školy - a taky ne naposled, zmatkovala jsem. Musela jsem přestoupit na jinou školu, ke všemu s bídným vzděláním, až jsem se dokopala k obyčejnému učilišti bez maturity a teprve tam jsem si uvědomila, že nic z toho jsem neměla zapotřebí. Obklopená lidmi jsem zjistila, že mám fotografickou paměť, když jsme se měli zrovna naučit nazpaměť Polednici. A jakmile moji 'schopnost' zjistili, vysloužila jsem si přezdívku fotobuňka. Nic příjemného.
Proto jsem se jí tak bála. Bála jsem se, že to může být horší.
"Nepůjdeš si zabalit?" zeptala se mě babička, když stála u plotny a vařila večeři. Bylo něco po půl sedmé a venku bylo stále světlo, díky němuž jsem ještě dokázala rozluštit písmenka v knížce, kterou jsem měla položenou na klíně.
Pokrčila jsem rameny. "Za chvilku," odpověděla jsem ledabyle a dál se věnovala knížce.
Tuhle knížku jsem měla nejraději. Přiznávám, že mě nejdříve upoutal její obal. Byl hladký a lesklý s obrázkem dvěma rukama držící jablko. Vyjadřoval jeden pravdivý citát, který jsem si oblíbila; Zakázané ovoce chutná nejlépe. Byl to takový tři sta stránkový fantasy román a i přestože jsem nikdy nebyla romantický typ, tahle knížka mě dostala. Uměla jsem jí snad nazpaměť, a přesto jsem ji četla pořád dokola. Jediné, co mě zaráželo, bylo to, že Babička nad touto ságou vždy nesouhlasně zakroutila hlavou a přetočila oči. Nikdy jsem to nechápala a taky mě to nijak obzvlášť netrápilo.
"Večeře," prohlásila a já odtrhla zrak od knížky, kterou jsem automaticky položila na parapet, kde jsem taky seděla a roztančila se k babičce, která mezitím připravovala jídlo u plotny.
"Řekni mi něco o té škole," pobízela jsem babičku, když jsem si sedla ke stolu. "Proč mě tam vlastně rodiče poslali?" Bylo o nich snadněji mluvit neutrálně. I když tady už s námi nebyli, přece jsem jen cítila jejich přítomnost.
Pokrčila rameny a dál míchala cosi na sporáku. Potom se otočila a s úsměvem na rtech a talířem v ruce, který mi podala na stůl a špitla: "Protože jsi výjimečná."
Nikdy jsem nechápala, proč babička mluví v šifrách, ale byla jsem si jistá, že za tím něco je. Něco velikého.
Nespokojeně jsem nakrčila obočí, popadla lžičku a dala jsem do jídla. Bylo dobré, výjimečně. Co se týkalo jídla, babička nikdy nezklamala. Ale to teď bylo vedlejší.
"Nesnáším, když mluvíš v hádankách," přiznala jsem po chvilce. Babička si povzdechla a posadila se na židli naproti mně. Hleděli jsme si přímo do očí a rentgenovali se.
"Taky to nesnáším," přitakala a pořád mi hleděla do očí, mezitím co já jsem upírala svůj zrak na její vrásky.
Zamračila jsem se. "Fajn, tak proč tak mluvíš?"
"Zákon je zákon," špitla spíš pro sebe a uhnula pohledem. Dál už jsme to neprobírali, protože jsem si šla pod nátlakem sbalit kufry nahoru do pokoje, kde jsem si stejnak šla mrzutě lehnout na postel a začala přemýšlet o tom, co babička říkala. Nejenže jsem byla zvědavá, ale taky jsem byla zoufalá, že mi to babička asi nikdy neřekne.
Napadlo mě, že se s tím budu muset smířit a zvykat si na hádanky. Což bylo asi správné a taky účinné, abych si z toho nedělala těžkou hlavu a nemusela nad tím dumat poslední den tady.
"Přišel ti dopis," ozvala se po chvilce, když dorazila a natahovala svou vybledlou ruku ke mně. Vždycky měla chraplavý nezaujatý hlas, ale tentokrát se mi zdál něčím doplněný.
"Hmm," špitla jsem a ovladač, který jsem držela v ruce, položila na pohovku, abych mohla uchopit širokou obálku. Vůbec jsem neměla nejmenší tušení, od koho je, natož o čem se tam píše. Uchopila jsem obálku a podezřele se podívala na babičku.
Zamračila se. "Snad mi nechceš vykládat, že nevíš, co ti přišlo," řekla sarkasticky. Pokývala jsem rameny. Opravdu jsem nevěděla, kdo by mi mohl psát.
"Opravdu to netušíš?" ujišťovala se a tentokrát to byla ona, co nahodila podezíravý pohled. Nadzvedla jsem obočí, společně s mou pravou rukou.
"Já Alexandra Morganová nemám tušení, co mi přišlo," odříkávala jsem. "Nemám tušení, kdo mi píše a ani nemám tušení, proč mi to má drahá babička nesdělí!" Trošku jsem přidala na hlase a stáhla ruku.
Babička se ušklíbla a posadila se vedle mě. "Babička ti to nebude říkat, protože na to může Alexandra přijít sama," napodobila můj tón.
Zakoulela jsem očima a znovu se zahleděla na obálku. Umělecká internátní univerzita, četla jsem v duchu a vzápětí vykulila oči. Bože, jak jsem mohla zapomenout! Přišel mi dopis o zamítnutí!
Ani v myšlenkách jsem nešetřila ironií.
Periferním viděním jsem zahlédla, jak na mě nedočkavě babička upírá svůj zrak. "Tak přečteš si to?"
"Prosím tě, vždyť to ani nemusím číst, abych se dozvěděla, že mě nevzali," uchechtla jsem se, ale tam hluboko v duši mi to bylo líto. Toužila jsem po tom, aby mě vzali na jednu z uměleckých škol, kde bych mohla studovat tanec a ještě více se přiučit, ale člověku se hold nesplní jen tak ledajaký sen.
Babička se znovu ušklíbla. "Alexandro, prosím tě, viděla jsem tě tančit. Jsi úžasná. Tohle leckdo nezvládne."
"A i kdyby, tak se podívej na moje známky. Lepší než za tři tam neuvidíš," oponovala jsem ji sklesle a pořád svůj zrak upírala na obálku, v níž se vyskytoval dopis, který mi změní celou budoucnost. Jestli skončím jako nicka a budu prodávat kdesi v krámu nebo prostě pojedu na uměleckou školu a budu studovat tanec. Samozřejmě, že ta druhá představa se mi líbila víc.
Babička neodpověděla, čímž jsem byla ještě zoufalejší.
Zavřela jsem oči, nadechla jsem se a znovu je otevřela. Otočila jsem obálku a jedním škubnutím jsem jí otevřela. Z ní vypadl přeložený dopis. Fajn, Lex, připrav se na to, že budeš v budoucnu vytírat podlahy. Ta představa mě vyděsila.
"Ne, tohle nezvládnu," špitla jsem a odhodila dopis na zem. Radši budu žít v zoufalství a zvědavosti, co v tom dopise bylo, než zjistit, že mě nepřijali. Prostě a jednoduše jsem byla srab.
Babička se zamračila.
"Lex, čeho se bojíš? Jsem si jistá, že tě vezmou."
"Ty jsi si jistá úplně vším, babi," povzdychla jsem rezignovaně a natáhla se pro dopis na zemi. Fajn, vítej, krutý světe. Chtěla jsem už přečíst první odstavec, ale babiččiny ruce mě zarazily. Tázavě jsem se na ní podívala.
"Neměla bych to přečíst já?" zeptala se a už si ze spod zástěry, kterou měla omotanou kolem těla, vyndávala brýle na čtení a dřív, než jsem začala protestovat, mi vytrhla dopis s ruky. Možná to tak bude lepší. Aspoň mi to nějak vysvětlí a já to vezmu v pohodě a za pár let si budu gratulovat, když dostanu diplom za Nejlepšího zaměstnance v Kauflandu.
Když se konečně babička začetla do textu, rentgenovala jsem jí pohledem jako nikdy za celý život a snažila se odhadnout, jestli bude ta zpráva špatná nebo dobrá. Jenže moje bábi nasadila lhostejnou masku, na které nešlo poznat ani radost, ani smutek. Přišlo mi to divné. Nejspíš se rozmýšlela, jak mi říct pravdu.
Při tom pozorování jsem si nevšimla, že moje nohy se daly do pohybu a nervózně podupovaly na koberci a nehty na rukou se na nich zarývali, až to bolelo.
Najednou odložila brýle, ale dopis stále nespouštěla z ruky. Podívala se na mě tím zapomeň-že-ti-něco-řeknu pohledem a potom se usmála. A to mělo být gesto, že mě nepřijali? Zvědavě jsem nadzvedla obočí.
"Já ti to říkala," začala si pozpěvovat a mě se na okamžik zpomalilo srdce.
"Tím chceš říct, že…" Nechala jsem otázku nevyřčenou a ona jen pokývala hlavou. Takže mě opravdu vzali? To snad není možné!
S radostí jsem se vrhla babičce kolem krku. Byla jsem tam! Na té úžasné prestižní umělecké škole! Tam kde se učí tance! Tam kde se můžu zlepšit! Tam, kde můžu jít za svým snem! Můžu jít na místo, které je na opačném konci republiky… Došlo mi, sakra. Moje vroucí šťastná nálada vyprchala.
Okamžitě jsem se od babičky odtrhla a ta se zatvářila udiveně.
"Nemůžu tam jet," řekla jsem a ani jsem si neuvědomila, jak zarmouceně můj hlas zní. Zamračila se.
"Cože? Slyším dobře?" řekla sarkasticky.
"Nemůžu tě tady přece nechat na pospas. Nejsi nejmladší a potřebuješ pomocnou ruku. Sama to tady nezvládneš," vysvětlila jsem. Někdy bych si přála být sobecká, abych si prostě dělala, co chci a na ostatní se vykašlala, jenže ono to nešlo. Na babičce mi hodně záleželo. Byla to jediná osoba, kterou jsem měla a rozhodně jsem o ni nechtěla přijít, když jsem už neměla rodiče.
Její obočí se stáhlo do přímé linky. "Ty mi tady chceš oznámit, že kvůli mně nepojedeš na svou vysněnou školu? Že nepůjdeš za svým snem? Že se na všechno vykašleš kvůli mně?" Bylo to suché konstatování.
Opatrně jsem přikývla. "Tak nějak."
Jako kdyby se po hodné babičce slehla zem. "Alexandro Morganová! Ty na tu školu půjdeš, ať chceš nebo ne! A já vím, že chceš! Nikdo to tady s tebou nebude řešit. Zítra si sbalíš své saky paky a odjedeš vlakem na druhý konec republiky! Souhlasíš?" Všechno říkala tvrdě a přísně a já věděla, že nemůžu odmítnout. A ještě lepší na tom bylo, že jedna polovina mého já ani nechtěla.
"Fajn," usmála jsem se a ona mi úsměv oplatila.
"Jsme domluvené. Teď aby sis sbalila kufry," zavzdychala. Přesně jsem věděla, že nakupování ať už dekorací nebo oblečení to je její. A já nakupování milovala taky a rozhodně jsem čekala, že si uděláme poslední nákup těchto prázdnin.
"Hodláš mě umučit nákupy?"
"Že váháš," zasmála se. "Taky tě hodlám předhodit poslíčkům v obchodech, aby tě obskakovaly a tys jim platila zlatou kreditkou," dodala pyšně.
"Babi," zasmála jsem se. "U nás se zlaté kreditky nevedou!"
Zatvářila se zmučeně.
"Nekaž mi iluze, holčičko," zavzdychala znovu a já se usmála nad tím, jak mám dokonalou babičku.
Odpoledně mě babi hned vytáhla na nákupy, při kterých málem docílila, že jsem málem přišla o nohy, za což jsem jí vyčítala, protože jsem si neuměla představit, jak tančím o berlích, nebo na vozíčku. Smutná představa. Nakonec se babi musela spokojit s normální kreditní kartou, ale opravdu mě předhodila poslíčkům. Sice se nám nevěnovali, jako těm, kteří měli na účtu o několik milionů či miliard víc, ale já byla spokojená. Navštívili jsme pár dražších obchodů, i když jsem zprvu odmítala utrácet těžce uspořené peníze za důchod, ale nakonec jsem musela ustoupit, protože mi babi začala vyhrožovat. Samozřejmě ze srandy.
Zastavili jsme se až před jedním bistrem, protože jsme byli obě dvě hladné z toho pěti hodinového chození. Někdy jsem se opravdu divila, odkud bere babi tu energii.
Udýchaná jsem se posadila naproti bistru, kde stála jedna lavička.
"S tebou už nikde nelezu," špitla jsem a nabírala dech, mezitím co jsem pokládala několik tašek vedle na lavičku.
Prudce se zasmála, ale nijak to nekomentovala. "Máš hlad?"
"Jako vlk," souhlasila jsem. Něčemu se uchichtla, položila své tašky vedle mých a odběhla k bistru. Za několik minut se vrátila s hranolky a Coca-colou.
Všechno na posezení jsem zhltala a stejně mi to nestačilo. Poslední dobou jsem měla čím dál větší hlad. Děkovala jsem bohu za výborný metabolismus.
"Proč vlastně rodiče chtěli, abych se přihlásila na tu školu?" zeptala jsem se, když jsme seděli v autobuse. Nezaujatě pokrčila rameny.
"Nechtěla jsi tam ty?" zeptala se.
"To taky. Ale mně zajímá, proč do mě celou dobu kutili, že škola je ze všech ta nejlepší," opakovala jsem.
"Chtěli pro tebe to nejlepší," mrkla na mě. No jasně, to by mě nenapadlo.
"Jak vůbec na ní přišli?"
"Chodila tam tvoje máma i tvůj táta," oznámila mi. Nadzvedla jsem obočí.
"A to jako myslíš vážně?" Nepamatuju si, že by mi někdo říkal, že můj otec s matkou chodili na uměleckou. Babička se zasmála.
"A kde si myslíš, že se seznámili?" To mi nedošlo.
"Hm, aha. Ale oni už s tím vlastně počítali, že tam půjdu, že? Proto mě přihlásili do kurzu tance už v pěti letech," přemýšlela jsem nahlas.
"Je to taková rodinná tradice," potvrdila mi a podezřele se usmála. "Máma chodila na zpěv a tvůj otec byl v nějaké mladistvé kapele."
"Táta, že hrál v kapele?" začala jsem se smát. Pokud pamatuju, tak táta byl na tyhle věci mimo. "Zajímavé," dodala jsem po chvilce a pořád se culila. Babi jen obrátila oči v sloup a dál jsme už to neprobíraly.
Když jsme se vrátily domů a já zjistila, že mám jen den na to, abych se psychicky připravila na cestu a potom dva týdny abych si zvykla na nové prostředí, chtěla jsem zalézt do měkoučké postele a už se z ní v životě nevyhrabat.
Na jednu stranu jsem chtěla popadnout všechno věci, co mám, vzít si stopa nebo se dopravit na vlakové nádraží a okamžitě se dostat z tohohle baráku, protože jsem tu trčela poměrně dlouho. Ale na druhou stranu jsem se bála, že když tady nechám babičku samotnou, může se jí něco stát a to bych si nikdy neodpustila. Bála jsem se nového prostředí a hlavně nových lidí. Ne proto, že by mě nepřijali mezi sebe - a s tím jsem měla plno zkušeností, ale protože jsem neměla ráda změny.
Vlastně jsem se jim bránila. Když mě poprvé vykopli ze školy - a taky ne naposled, zmatkovala jsem. Musela jsem přestoupit na jinou školu, ke všemu s bídným vzděláním, až jsem se dokopala k obyčejnému učilišti bez maturity a teprve tam jsem si uvědomila, že nic z toho jsem neměla zapotřebí. Obklopená lidmi jsem zjistila, že mám fotografickou paměť, když jsme se měli zrovna naučit nazpaměť Polednici. A jakmile moji 'schopnost' zjistili, vysloužila jsem si přezdívku fotobuňka. Nic příjemného.
Proto jsem se jí tak bála. Bála jsem se, že to může být horší.
"Nepůjdeš si zabalit?" zeptala se mě babička, když stála u plotny a vařila večeři. Bylo něco po půl sedmé a venku bylo stále světlo, díky němuž jsem ještě dokázala rozluštit písmenka v knížce, kterou jsem měla položenou na klíně.
Pokrčila jsem rameny. "Za chvilku," odpověděla jsem ledabyle a dál se věnovala knížce.
Tuhle knížku jsem měla nejraději. Přiznávám, že mě nejdříve upoutal její obal. Byl hladký a lesklý s obrázkem dvěma rukama držící jablko. Vyjadřoval jeden pravdivý citát, který jsem si oblíbila; Zakázané ovoce chutná nejlépe. Byl to takový tři sta stránkový fantasy román a i přestože jsem nikdy nebyla romantický typ, tahle knížka mě dostala. Uměla jsem jí snad nazpaměť, a přesto jsem ji četla pořád dokola. Jediné, co mě zaráželo, bylo to, že Babička nad touto ságou vždy nesouhlasně zakroutila hlavou a přetočila oči. Nikdy jsem to nechápala a taky mě to nijak obzvlášť netrápilo.
"Večeře," prohlásila a já odtrhla zrak od knížky, kterou jsem automaticky položila na parapet, kde jsem taky seděla a roztančila se k babičce, která mezitím připravovala jídlo u plotny.
"Řekni mi něco o té škole," pobízela jsem babičku, když jsem si sedla ke stolu. "Proč mě tam vlastně rodiče poslali?" Bylo o nich snadněji mluvit neutrálně. I když tady už s námi nebyli, přece jsem jen cítila jejich přítomnost.
Pokrčila rameny a dál míchala cosi na sporáku. Potom se otočila a s úsměvem na rtech a talířem v ruce, který mi podala na stůl a špitla: "Protože jsi výjimečná."
Nikdy jsem nechápala, proč babička mluví v šifrách, ale byla jsem si jistá, že za tím něco je. Něco velikého.
Nespokojeně jsem nakrčila obočí, popadla lžičku a dala jsem do jídla. Bylo dobré, výjimečně. Co se týkalo jídla, babička nikdy nezklamala. Ale to teď bylo vedlejší.
"Nesnáším, když mluvíš v hádankách," přiznala jsem po chvilce. Babička si povzdechla a posadila se na židli naproti mně. Hleděli jsme si přímo do očí a rentgenovali se.
"Taky to nesnáším," přitakala a pořád mi hleděla do očí, mezitím co já jsem upírala svůj zrak na její vrásky.
Zamračila jsem se. "Fajn, tak proč tak mluvíš?"
"Zákon je zákon," špitla spíš pro sebe a uhnula pohledem. Dál už jsme to neprobírali, protože jsem si šla pod nátlakem sbalit kufry nahoru do pokoje, kde jsem si stejnak šla mrzutě lehnout na postel a začala přemýšlet o tom, co babička říkala. Nejenže jsem byla zvědavá, ale taky jsem byla zoufalá, že mi to babička asi nikdy neřekne.
Napadlo mě, že se s tím budu muset smířit a zvykat si na hádanky. Což bylo asi správné a taky účinné, abych si z toho nedělala těžkou hlavu a nemusela nad tím dumat poslední den tady.

%20%E2%80%93%20okraj.png)




