close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Střípky minulosti - 7. Normální školní den

23. června 2009 v 22:38 | ewikk |  Střípky minulosti
Dobře, trvalo to trošku dýl, to přiznávám.. :)
Tahle kapitola se mi absolutně nelíbí, ale dneska se nějak necítím na výrazné dějové zvraty.. Příští kapitola možná bude z Edwardova pohledu, ale asi spíš až ta 9. :)
Příjemné čtění

7. Normální školní den

Jako ve snu jsem došla až k pokoji Dawn a Gigi. Nechápu, proč mi nedošlo dřív, že mezi nimi něco je, když mají i společný pokoj. Zatřásla jsem hlavou a pak zaklepala. Dveře se rozrazily během setiny vteřiny a než jsem se vzpamatovala, Dawn mě vtáhla dovnitř. Červené vlasy za ní poletovaly, když pobíhala po pokoji a švitořila. Nasucho jsem polkla a snažila se vnímat vše, co řekla.
"Budu čekat v autě," houkla Gigi na svou přítelkyni a s chápajícím pohledem opustila místnost. Znovu jsem vrhla panický pohled z okna, abych se ujistila, že se opravdu už rozednívá.
"Na posteli máš další oblečení," promluvila ze šatny a pak už jsem slyšela jen šustění látek. Obezřetně jsem se podívala na postel a sotva zadržela zaúpění. Nikdy bych nevěřila, že se na postel vejde tolik věcí. Prsty jsem přejížděla po látkách, aniž bych nějak přemýšlela o tom, co si na sebe obleču. Před očima jsem pořád viděla chlapce ze svých vzpomínek. Znovu se mi chtělo křičet vzteky, když jsem si uvědomila, že neznám jeho jméno.
"Proč už se neoblíkáš? Mám ti snad vybrat sama?" ozval se za mnou káravý hlas Dawn a já párkrát zamrkala, abych se vzpamatovala.
"Ehm, promiň," hlesla jsem a snažila se soustředit. Někde vespod hromady jsem zahlédla džínovinu, tak jsem ji vytáhla ven. Byly to bokové kalhoty potrhané na kolenech. Nikdy jsem nebyla vyznavačka metalového vzhledu, ale v tuhle chvíli mi to bylo absolutně jedno. Aniž bych si vzpomněla, že bych se měla stydět, jsem se svlékla a natáhla na sebe džíny.
"Měla bych se divit, že mi jsou akorát?" zamumlala jsem tiše a Dawn se jen uchechtla.
"Dobře, a teď triko. Nevěděla jsem, jakou máš ráda barvu, tak jsem vzala od každého jednu," začala a já přestala poslouchat. Vybrala jsem si světle šedé triko s krátkým rukávem, na kterém bylo černým písmem natištěnéBorn in LUXURY.
"A teď ještě mikinu a boty," pokračovala. Střelila jsem pohledem na postel, kde jsem zahlédla silonky a představila si, jaké by to bylo, kdybych jí je utáhla kolem krku. S lítostí jsem si musela přiznat, že by se jí nejspíš nic nestalo a tak jsem si jen povzdechla. Vybrala jsem si obyčejné tenisky, jejichž značku jsem ani neznala a už jsem chtěla odejít.
"Počkej! Ještě tě nalíčím a učešu," zadržela mě a já si s trpitelským výrazem sedla do připravené židle.
"A vytrhat chloupky v nose mi nechceš?" zavrčela jsem, když mě donutila zavřít oči.
"Neremcej," zastavila mě a začala si pobrukovat nějakou píseň. Naprosto jsem vypnula všechny moje smysly, přirovnala bych to k mikrospánku. Neustále jsem si připomínala chlapce s bronzovými vlasy a byla jsem zároveň šťastná i naštvaná.

"Hotovo, můžeš se podívat," vyrušila mě Dawn a já se s povzdechnutím zvedla. Dvěma skoky jsem byla u zrcadla. A pak mi spadla brada. Dlouhé skoro černé vlasy mi splývaly až do půli zad. Dawn mi zvýraznila oči černou tužkou, což byl další kontrast s mojí pokožkou, která byla výrazně bledší než u ostatních členů Appsovy bláznivé rodinky. Byla jsem krásná, takhle jsem si sama sebe nepamatovala.
"Páni," vydechla jsem.
"Moje slova," přitakala Dawn a pyšně se usmívala. Dál jsem se pozorovala v zrcadle. Vlastně jsem byla stejná jako dřív. Jediný rozdíl byl ten, že teď jsem si nepřipadala tak zoufale obyčejná.
"Už pojď, musíme do auta," pobídla mě a já přikývla. Do ruky mi strčila světle modrou mikinu s kapucou a už mě táhla pryč. V hale přecházel Ian a když jsme vešli, věnoval mi široký úsměv.
"Sluší ti to," poznamenal a já se jen usmála. Nemohla jsem spustit oči z jeho bronzových vlasů, které byly jen o odstín světlejší, než vlasy krásného neznámého, jak jsem ho začala v duchu nazývat.
"Logan mi řekl, že jsi našla cédéčka, tak jsem si je půjčil a natáhlnul ti je do mp4. Napadlo mě, že budeš chtít poslouchat," řekl a mile se usmál. Na chvíli jsem jen zůstala zírat. Oči mi podivně vyschly, musela jsem si odkašlat, abych mohla vůbec promluvit.
"Já nevím, co říct. Děkuju," odpověděla jsem omámeně a natáhla ruku, abych si převzala mp4.
"Nevadí, že jí budu mít?" zeptala jsem se ještě a on jen zavrtěl hlavou a vyšel před dům. S jistotou jsem věděla, že kdybych mohla, nejspíš bych se rozbrečela. Následovala jsem ho. Před domem byla připravená dvě auta. O značku jsem se vůbec nestarala, nejspíš by mi to ani nic neřeklo, protože to vypadalo, jako by to byly úplně nejnovější typy. A abych řekla pravdu, už mě to vůbec nepřekvapilo. Rychle jsem ostatní přelétla pohledem. U červeného auta stála Gigi, Dawn, Dixie a Dean, takže jsem automaticky přešla k tomu zelenému. Ian se posadil na místo řidiče a vedle něj si sedla Mabel. Vmáčkla jsem se mezi June a Anthonyho. Připadala jsem si trapně, takže jsem chvíli byla potichu, ale moc dlouho mi to nevydrželo.
"Takže, kdo jsem?" zeptala jsem se asi po deseti vteřinách jízdy. Všichni se na mě podívali jako na blázna a mě došlo, jak hloupě to znělo.
"Myslím, co řekneme ve škole?" opravila jsem se a nervózně si prohrábla vlasy. Jejich obličeje se rozjasnily.
"Jsi naše vzdálená příbuzná. Brannon už všechno zařídil," odpověděla mi June. Nejistě jsem se na ni usmála, skoro vůbec jsme spolu zatím nemluvily. Tmavé vlasy mě svázané v drdolu, na sobě měla elegantní oblečení.
"Už tady bydlíte dlouho, kdy jste začali chodit do školy?" vyzvídala jsem dál.
"Chodíme tam už spoustu let. Je to další z Brannonových iluzí," řekl Anthony.
"Spoustu let?" kníkla jsem a zamrazilo mě, když jsem si představila nikdy nekončící studium.
"Chodíme tam z nudy," objasnila mi Mabel a začala se hihňat. Už od prvního pohledu mi bylo jasné, že s ní nikdy moc vycházet nebudu. Nebyla jsem fanynka pubertálních, uchechtaných holek. V duchu jsem si musela vynadat, nebyla to přeci její vina, že ji přeměnili tak brzy.
"A co děláte, když svítí slunce?" pokračovala jsem dál ve výslechu, protože mi připadalo divné, že spolu skoro vůbec nemluví.
"Tady slunce nikdy nesvítí," ozvala se znovu Mabel a už se ani nenamáhala se na mě otáčet.
"Corinne umí měnit počasí. Brannon vytvořil další z jeho iluzí, aby to místním nepřipadalo divné," pomohl mi Ian to pochopit, když si všiml mého výrazu.
"Takže tohle město je takový váš lunapark. Omamujete lidi, aby si mysleli, že je slunečno a do školy chodíte, protože se nudíte," shrnula jsem to a Appsovi se zachechtali.
"Tak nějak," souhlasila se mnou June.

Ian zaparkoval před školou. "Sami, bude lepší, když teď ještě nebudeš neviditelná, aby si tě nejdřív ostatní všimli," doporučil mi Anthony a vystoupil z auta. Zhluboka jsem se nadechla a vystoupila taky. V tu chvíli, jako by se zastavil čas. Škola byla malá a ta hrstka studentů, co postávala na parkovišti na mě upřela svůj pohled. Ticho trvalo jen pár vteřin, pak začalo šuškání. Pro moje uši dost slyšitelné.
"Sami, mám tvůj rozvrh!" zakřičela na mě Dawn a popoběhla mým směrem. Probrala jsem se z počátečního šoku a snažila se přemoci nevolnost. Cítila jsem pohledy na svých zádech a snažila se vypadat, jako bych byla nad věcí. Znovu jsem se nadechla a uvědomila si, že jsem "nevypnula" pachy studentů, tak jsem to ještě po cestě udělala. Procházela jsem školními chodbami jako normální člověk, aniž by mě omezovala vůně krve a podobné upíří záležitosti.
Musela jsem se zasmát, když jsem si uvědomila, jak musíme vedle sebe vypadat.
"Takže, první hodinu máš se mnou a Gigi, další s Ianem, Dixie, Deanem a June. A podrž se! Třetí hodinu máme úplně všichni společnou angličtinu!" vykládala nadšeně Dawn a rozdávala úsměvy na všechny strany. Na tváři se mi začal rozlévat úsměv, když jsem si představila, jak ta hodina asi bude vypadat. Došli jsme do třdy, kde se vyučovala chemie.
"Já s Dawn sedíme támhle, můžeš si sednout za nás," navrhla Gigi a já jen s úsměvem přikývla. Položila jsem si batoh, který mi dala Dawn asi před dvěma minutami, vedle lavice a pohodlně se usadila. Třída se rychle zaplnila a já byla ráda, že sedím skoro až vzadu. Ozvalo se protivné zazvonění a vedle mě se posadil blonďatý kluk. Vypadal jako celoškolní frajírek, nevěnovala jsem mu moc pozornost. Do třídy vešel učitel a já úplně vypnula.
Kluk vedle mě několikrát hlasitě polkl, srdce mu bušilo jako o závod. Na mé tváři to znovu vyvolalo úsměv. Věděla jsem, jak na něj asi musím působit. Učitelův výklad mě moc nezajímal, tak jsem se opřela opěradlo židle a zaklonila se dozadu, jako bych se protahovala. Když jsem se vrátila do původní polohy, přehodila jsem si vlasy přes druhé rameno a dělala, že věnuji pozornost výkladu. V podobném duchu proběhla ještě následující hodina. Bylo zábavné si takhle krátit čas, i když v jednu chvíli jsem se bála, že mému spolusedícímu přivodím infarkt. To bylo zrovna, když mi do výstřihu "omylem" spadla guma z tužky.

Nejvíc jsem se těšila na angličtinu. Vešla jsem do učebny a musela jsem se zachechtat. Appsovi spolu se mnou zabrali celou řadu lavic u dveří. Ostatní po nás jen pokukovali, nikdo se neodvážil se k nám přidat. Dawn byla k nezastavení, pořád něco vyprávěla a my se s ní smáli. Zazvonil zvonek oznamující začátek hodiny a vešla učitelka. Nemohla jsem si pomoct, vyprskla jsem smíchy. Vypadala jako přerostlá ropucha. Zpražila mě tak vyděšujícím pohledem, že jsem se na chvilku úplně nakrčila v lavici. Dean se na mě otočil a pobaveně zamrkal. Ježibaba začala vykládat světovou literaturu a já se zneviditelnila.
Vedle mě bylo volné místo, tak jsem si položila nohy na druhou židli. Z kapsy jsem vytáhla MP4 od Iana a chvilku jí pozorovala ve snaze najít tlačítko Power. Když se mi to podařilo, strčila jsem si sluchátka do uší a začala poslouchat. Rozezněly se pro mě dost známé tóny mé oblíbené písničky. Na chvilku jsem se zarazila. Byla to písnička od české kapely, jejíž CD jsem nikdy nesehnala. Tak kde se vzalo v Greenfordu?
Znovu jsem ji vypnula a na chvilku se soustředila. Svůj štít jsem použila i na Appsovi.
"Iane!" vykřikla jsem. Pomalu se na mě otočil a přitom obezřetně prolétl očima třídu. Nedošlo mu, že nás neslyší.
"Kolik si včera ulovil medvědů?" zeptala jsem se ho hlasitě a užívala si, jak se na mě každý vyděšeně podíval.
"Sami," zašeptala nevěřícně Gigi a Dixie se halsitě rozesmála.
"Oni nás neslyší," ujistila je a já na ni vyplázla jazyk.
"To je paráda! Teď si můžeme dělat, co chceme!" zavýskla nadšeně Mabel a já jen protočila oči.
"Iane, zeptej se mě, odkud mám to cédéčko, prosím," promluvila jsem znovu a pokoušela jsem se ignorovat Mabel, která zrovna pištěla svojí lidské spolužačce u ucha a ona nehla ani brvou.
"Odkud máš to cédéčko?" zopakoval po mě a propaloval mě přitom pohledem.
"Dostala jsem ho k narozeninám," odpověděla jsem automaticky.
"A od koho?" zkoušel to dál, ale já už zavrtěla hlavou. Zbytek hodiny jsme si náramně užili. Dawn chodila za učitelkou a všemožně ji napodovala. Všichni jsme se hlasitě smáli a já se modlila, aby moje schopnost nijak neselhala, protože netuším, jak by tohle Dawn vysvětlovala.
Zbytek hodin proběhl v podobném duchu. Prozpěvovala jsem si s nohama na lavici a už jsem začínala chápat, proč Appsovi baví chodit do školy. Potom, co jsem vyhodila do koše nedotčený oběd s mým, dříve tak oblíbeným, cheeseburgerem, jsme se rozjeli domů.
"Tohle byl můj nejlepší školní den," zajásala Mabel a já s ní musela souhlasit.

Domů jsme dojeli ve skvělé náladě, Logan skoro začal litovat, že se letos také nepřihlásil ke studiu, když jsem mu ukazovala Dawninu imitaci učitelky na angličtině.
Postupně se každý rozešel do svých pokojů. Nechtělo se mi nikoho rušit, proto jsem procházela chodbami domu a prohlížela si fotky na stěnách. Znovu jsem se zastavila u fotky, kde byl i tajemný Josh, o kterém mi Dean nechtěl nic říct. Rozhodla jsem se, že se na něj zeptám Dawn, až mi ráno bude ukazovat další hromadu oblečení.
Otevřela jsem dveře od nejbližšího salónku a doufala, že tam bude televize. Bylo tam něco lepšího.
V rohu místnosti stál zaprášený klavír, na který nejspíš léta nikdo nesáhl. Zadoufala jsem, že je naladěný a sedla jsem si na nízkou stoličku. Odkryla jsem klávesy a okouzleně po nich přejela prsty. V duchu jsem zajásala, když jsem se ujistila, že naladěný je přímo perfektně.
"No jo, ale co budu hrát?" zamumlala jsem a zavřela oči.
Začala jsem tiše hrát, nechala jsem melodii, aby mě prostoupila. Ani jsem nad tím nemusela přemýšlet, nechala jsem se unášet tóny a v hlavě mi přitom vířily zmatené myšlenky.
Vybavila jsem si les a nějaký zašlý dopisní papír. Znovu jsem si vybavila chlapce s bronzovými vlasy. Tentokrát ale seděl u nádherného klavíru a hrál tu samou píseň, jako teď já.
Dohrála jsem poslední tón a zůstala sedět.
"Co to bylo za píseň?" ozval se za mnou hlas Corinne. Pomalu jsem se na ni otočila. Tvářila se okouzleně a vsadila bych cokoliv, že jí tóny také stále dokola zněly v hlavě.
"To byla Bellina ukolébavka," odpověděla jsem tiše a dál se dívala do prázdna.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.