close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Střípky minulosti - 6. Chlapec s bronzovými vlasy

19. června 2009 v 16:05 | Dark Angel |  Střípky minulosti
6. Chlapec s bronzovými vlasy

Všichni brzy začali litovat, že jsme neletěli jejich soukromým letadlem. Na další jet jsme totiž museli čekat celý den.
Dixie byla naštvaná, protože to nevěděla. Museli jsme zůstat v hale letiště, protože jsem se plně nedokázala soustředit na udržení štítu a venku pařilo slunce.
"Možná bych to mohla zkusit," povzdechla Corinne a já po ní vrhla zmatený pohled.
Umí měnit počasí,ozval se mi Logan v hlavě a já přikývla.
"Nemusíš, vydržíme to tu," ujistil ji Brannon a pohladil ji po tváři. Jen tohle obyčejné gesto vypadalo natolik důvěrně, až jsem musela otočit hlavu. Logan a Dixie seděli blízko sebe a zamyšleně se pozorovali. Z nějakého důvodu mi pohled na ně vadil. Nejvíc podivné bylo, že Dawn zamlkle seděla na sedadle jako hromádka neštěstí. Chtěla jsem se jí zeptat, co se děje, ale nepřipadalo mi, že jsem k tomu oprávněná. Stále ještě jsem si připadala jako nezvaný host.
Zaštítila sjem vůně všech lidí kolem nás a zároveň se snažila skrýt nás.
Let trval několik hodin, všichni byli mimo a já taky nebyla zrovna výřečná. Mlha v mé mysli ještě víc zhoustla, jako by mi něco bránilo si vzpomenout. K podivnému pocitu v žaludku se přidalo ještě mravenčení po celém těle. Připadala jsem si, jako když jsem ještě v Čechách přednášela svůj projev před celou školou.


V Santa Barbaře jsme nastoupili do aut, které jsme nechali na parkovišti a vydali se domů. Dawn byla netrpělivá, skoro nadskakovala na sedadle. Logan se snažil jet co nejrychleji, protože ho to asi dost štvalo. Nevěděla jsem, jestli smím mluvit. Od té doby, co jsme opustili Greenford, nikdo skoro vůbec nemluvil. Nemohla jsem se zbavit pocitu, že je to kvůli mě.
"Nesmysl. Nemluvíme, protože jsme mysleli, že ty nechceš," promluvil Logan a tím spustil lavinu.
"Vzpomněla sis alespoň na něco? Poznala jsi tu vůni? Víš, kdy jsi tam byla naposledy?" začala se vyptávat Dawn za neustálého poskakovaní na sedadle. Musela jsem si zkousnout spodní ret, abych se hlasitě nerozesmála. Chvilku trvalo, než jsem byla schopná klidně odpovědět.
"Ne. Nevzpomněla jsem si na nic. Tu vůni znám, ale nevím odkud." Dawn si pohrávala s červenými vlasy a chvíli mlčela. "Aha. To nevadí. Dean se tam pojede podívat a najde je. Vždycky každého našel," uklidňovala mě a já se usmála.
"Pojedeš s námi dneska do školy?" zaškemrala a já překvapeně zamrkala.
"Do školy?" Chvilku jsem s snažila ovládnout počáteční zděšení. Moje nenávist ke školství z lidského života mě ještě neopustila.
"Dawn, myslím, že Sami bude chtít zůstat doma," pokáral ji Logan.
"Půjdu," řekla jsem zároveň s Dixie a zeširoka jsem se usmála.
"To je úžasné, už přesně vím, co si vezmeš na sebe a jak te nalíčím!" vykřikla nadšeně Dawn a já se zavrtala hluboko do sedadla.
Logan zastavil na příjezdové cestě. Vystoupila jsem z auta a musela zaklonit hlavu, abych dohlédla až na střechu jejich sídla. Vypadalo staře, Corinne s Brannonem ho koupili tak dávno. Nikdo na něm nejspíš nic nezměnil.
Za námi zastavilo další auto a vystoupila Corinne s Brannonem. Než jsem je stačila jen pozdravit, rozrazily se hlavní dveře domu. Bylo to tak rychlé, že do nich železné klepadlo hlasitě narazilo, protože se nestihlo přemístit stejně rychle. Trvalo vteřinu, než blonďatá Gigi drtila v náruči Dawn. Odtáhla se od ní a aby ještě víc prohloubila můj šok z této přepadové akce, naklonila se zpátky a věnovala jí vřelý polibek. Musela jsem párkrát zamrkat.
Proto byla Dawn tak nedočkavá, došlo mi. Vypadaly spolu tak dokonale, že to na mé tváři vyvolalo úsměv. Logan si mě měřil pohledem.
"Víš, cvrčku, vždycky mě náramně překvapíš tím, co si myslíš," mrkl na mě a odešel do domu. Pomalu jsem kráčela za ním. Možná mi to mělo připadat divné, ale v dnešním světe to bylo naprosto běžné. Proč by i upíři nemohli být odlišní? V hale na mě čekal Dean.
"Ahoj," pozdravila jsem a on kývl na pozdrav. Vydali jsme se bok po boku do mého pokoje.
"Tak co? Přišla jsi na něco důležitého?" zeptal se, když jsme si oba lehli na koberec v mém pokoji, ve kterém jsem ještě neměla žádný nábytek.
"Ne, vůbec na nic," povzdechla jsem. "Ale potřebuju tvojí pomoc. V mém domě byli nějací upíři. Znám tu vůni, ale pachová stopa je slabá. Dokázal bys je najít?" pokračovala jsem a otočila k němu obličej. Prohrábl si hnědé vlasy a věnoval mi zářivý úsměv.
"Pokusím se o to. Co takhle víkend? Vezmeme si letadlo a zaletíme si tam," navrhl. Vyhledala jsem jeho dlaň a vděčně ji stiskla.
Nebyl studený, jak jsem byla od upírů zvyklá ze svého lidství. Ještě chvíli jsem dál ležela a pak jsem se prudce vymrštila do sedu. Zapomněla jsem, že držím jeho ruku, takže jsem se zasekla uprostřed pohybu a pak tvrdě dopadla zpátky na zem.
"Co se děje?" zeptal se Dean vyděšeně, ale já jen očima hypnotizovala strop. Zvedla jsem ruku na znamení, aby byl zticha a zuřivě tápala v mlze. Ať jsem ve vzpomínkách zabloudila kamkoliv, vždy tam něco chybělo.
Pevně jsem semknula víčka. Najednou jsem ležela na kruhové louce. Celým tělem mi proudila nesnesitelná bolest, vykřikla jsem a chytila se za břicho. Otočila jsem hlavu. Na lesní cestě stál anděl. Vystoupil na slunce a jeho pokožka se začala třpytit. Udělal pár rychlých kroků a sklonil se ke mě. Jeho tvář byla nádherná, měl bronzové vlasy a jeho zlaté oči si mě starostlivě měřily. A pak přišla mlha.
Otevřela jsem oči. Trvalo mi vteřinu, než jsem vyběhla z pokoje. Nechápající Dean běžel za mnou. Běžela jsem tmavými chodbami a mířila do jednoho ze salónků, kde jsem tušila Logana. Snažila jsem se v mysli udržet obraz chlapce s bronzovými vlasy, protože se mi začal vytrácet. Na chodbě jsem uslyšela další kroky a téměř jsem se srazila s Loganem, nejspíš ho upozornila Dixie.
"Co se-"
"Koukej!" vykřikla jsem téměř hystericky a křečovitě ho chytila za ruku. Znovu jsem si vybavila obličej toho chlapce, teď už nebyl tak jasný, jako předtím. Logan jen přikývl.
"Můžete mi vysvětlit, co se to děje?" ozval se za mnou Dean.
"Pamatuješ si ho?" kníkla jsem, když se mi vzpomínka zase ztratila. "Pamatuju," ujistil mě Logan a já se musela párkrát zhluboka nadechnout. V duchu jsem děkovala bohu, že mě napadlo, abych to ukázala zrovna jemu.
"Pojďme si sednout," navrhla jsem.
"Ještě něco zařídím," řekl Logan a odběhl. Já s Deanem jsme se přesunuli do salónku, který byl nejblíž. Sedla jsem si do křesla a přitáhla si nohy k sobě nahoru.
"Když jsem tě chytila za ruku, napadlo mě, že tvoje ruka není studená tak, jako když jsem se dotkla upíra jako člověk. A potom mi došlo, že jsem si myslela, že jsem je jako člověk neznala. Na někoho jsem si vzpoměla, ale už si ho nepamatuju, proto jsem běžela za Loganem. On jediný si tuhle vzpomínku mohl prohlédnout," vysvětlila jsem a hlas se mi párkrát zatřásl.
"Páni, nechápu, jak tě to tak rychle napadlo," divil se Dean a šťastně se usmál. "Vidíš, určitě si jednou vzpomeneš úplně," pokračoval a na mé tváři to vyvolalo úsměv. Dveře se otevřely a vstoupil Logan a za ním Brannon.
"Něco mě napadlo," začal Logan a já se zvědavě naklonila dopředu. Logan se zadíval na Brannona, znovu to vypadalo, jako by mu něco říkal. Brannon jen přikývl a zavřel oči. Moje zvědavost narostla do téměř neúnosných měřítek. Vteřina, která uběhla, aniž by se něco dělo, mi připadala nekonečná.
A potom se přede mnou začala tvořit postava. Zalapala jsem po dechu. Nebylo to ani tak proto, že se zhmotnila ze vzduchu, ale proto, že to bylon. Chlapec s rozcuchanými vlasy, zbarvenými do bronzova. Byl vysoký a štíhlý a jeho zlaté oči se dívaly mým směrem.
Vyskočila jsem na nohy a dál se na něj dívala. Nebyla jsem schopná slova, jen jsem se dívala na to nejdokonalejší stvoření, které jsem kdy spatřila.
V žaludku se objevilo podivné mravenčení, které jsem naposledy zažila po boku Maxe.
Miluji ho, došlo mi a na tváři se mi rozlil šťastný úsměv. Po chvíli ho vystřídalo zklamání, když jsem si uvědomila, že nevím, jak se jmenuje.
"Sami?" zeptal se opatrně Dean a já jen přikývla na znamení, že ho poslouchám. Bála jsem se, že když otočím hlavu, tak zmizí.
"Kdo to je?" Zkousla jsem si spodní ret.
"Nevím," hlesla jsem. Sedla jsem si zpátky do křesla. Cítila jsem na sobě pohledy ostatních, ale dívala jsem se jen na něj. Musela jsem se hodně přemáhat, abych se k němu nerozeběhla. Ten kousek zdravého rozumu, co mi ještě zbyl, mi napovídal, že je to jen iluze. I přes to jsem nemohla odolat.
"Dej ho pryč, prosím," promluvila jsem směrem k Brannonovi a jeho iluze za chvilku zmizela.
"Budeš si ho pamatovat?" zeptala jsem se a pořád koukala na místo, kde ještě před chvilkou stál krásný neznámý.
"Neboj, pamatuji si všechny iluze, co jsem kdy vytvořil," ujistil mě a já konečně dokázala odtrhnout oči od prázdna a věnovat mu úsměv. Možná to spíš vypadalo jako nějaký škleb, ale on to pochopil a přívětivě se usmál na zpět.
"Myslím, že Dawn tě hledá," promluvil po chvíli Logan a já přikývla. Podívala jsem se ven obrovským oknem a zjistila, že se za chvilku bude rozednívat. Čekala mě nekonečně dlouhá módní přehlídka a pak milion pohledů cizích lidí. S pozvdechnutím jsem se zvedla z křesla a vydala se k východu.
"Sami?" ozval se za mnou Dean a já se otočila. Pevně mě stiskl v náruči.
"Jsem tu vždycky pro tebe," zašeptal mi do vlasů a nechal mě překvapeně stát mezi dveřmi.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.