close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Střípky minulosti - 5. První pokus

8. června 2009 v 15:37 | ewikk |  Střípky minulosti
5. První pokus
Znovu jsem se rozhlédla po malém pokoji a spokojeně se usmála. Hlavou mi prolétla vzpomínka na sklad v pravém křídle, kde jsem si mohla vybrat barvu, kterou vymaluji svůj budoucí pokoj. Police byly zaplněny spoustami barev na zeď a štetci. Odhladla jsem, že na tom měla velkou zásluhu hlavně Dawn. Dixie mě potom dovedla zpátky do pokoje naproti tomu Deanovu a nechala mě o samotě. Zprvu jsem se bála být sama. Byla jsem zmatená a podivná prázdnota mě stále neopustila. Ale jakmile jsem začalala s natíráním zdi, tyto nepříjemné pocity odpluly pryč.
Potichu jsem si broukala písničku a byla vděčná Brannonovým iluzím, díky kterým mě nikdo v domě nemohl slyšet. I když se říkalo, že upíři jsou dokonalí, můj zpěv nebyl o nic lepší, než když jsem byla člověkem. Posléze jsem si uvědomila, že píseň, kterou si zpívám vůbec neznám. I přes to jsem při vzpomínce na její tóny byla šťastná. Dixie mi slíbila, že nábytek si vyberu, až si vymaluji. Nespěchala jsem. Po víkendu jsme měli jet do Greenfordu, ale došlo mi, že vůbec nevím, co je za den a ani v jakém jsem městě. Nechala jsem to být, protože jsem tušila, že na otázky bude času dost.

Moje tiché broukání přerušilo tiché zaklepání na dveře. Lekla jsem se, protože jsem byla zvyklá na to, že slyším každého v domě a teď tomu tak nebylo. Rychle jsem přešla ke dveřím a otevřela je. Normální člověk by mě viděl jen jako rozmazanou šmouhu.
"Ahoj Dawn," pozdravila jsem vesele dívku s křiklavě červenými vlasy a ustoupila ode dveří, aby mohla vstoupit.
"Ahoj, Sami," odvětila a přešla doprostřed pokoje. "Koukám, že už budeš mít brzo hotovo," zakřenila se a rozhlížela se okolo sebe. Tmavě modré stěny pokoj ještě víc zmenšily a mě to kupodivu přišlo dokonalé. Usmála jsem se nazpět a čekala, co řekne dalšího.
"Brannon nás všechny volá do salónku," vysvětlila důvod svojí přítomnosti. "Chce naplánovat cestu," pokračovala a už se zase vydala zpátky. Odložila jsem štetec do kýblíku s barvou a následovala ji. Po cestě jsem si rychle prohlédla oblečení, které mi půjčila Dawn a pousmála se, když jsem zjistila, že tam není ani skvrna. Už jsem skoro běžela, ale ještě pořád to nestačilo k tomu, abych stačila jejímu tempu. Ještě stále mě nepřestalo překvapovat, jak energická je. Kdo ví, jestli mě to vůbec někdy překvapovat přestane.
Vešla jsem do místnosti, kterou jsem ještě neviděla a přelétla očima, kdo všechno je přítomen. Chyběla jen Mabel, Ian a Dean.
"Ahoj," pozdravila jsem tiše. Všichni se na mě usmáli a Logan pokýval hlavou. Posadila jsem se do volného křesla vpravo od pohovky a čekala, co se bude dít. Ještě jsem si nedovolila sednout mezi Appsovi.
"Chtěli jsme se domluvit na cestu do Greenfordu," vysvětlil Logan a přenechal slovo Brannonovi.
"Za chvíli chceme jet na lov a potom bude čas vyrazit, protože krátce po poledni nám letí letadlo," začal Brannon a já se neklidně zavrtěla, když jsem si uvědomila, že na mě znovu spočívá pohled každého v místnosti.
"Dobře," souhlasila jsem, protože jsem nějak vytušila, že protesty by byly zbytečné. "Zvládneš cestu normálním letadlem?" zeptala se Corinne starostlivě. Normálním letadlem? zopakovala jsem si v duchu a přemítala nad tím, co asi u Appsových může znamenat pojem normální letadlo.
Logan se zachechtal a já sebou polekaně trhla. "Corinne myslí, jestli zvládneš cestu s ostatními lidmi," smiloval se nade mnou a já jen přikývla. Uvědomila jsem si, že se mi na tváři rozlil pobavený úsměv.
"Takže se jděte připravit na cestu," tleskla Dawn, vyskočila na nohy a odběhla někam pryč. Jen jsem zavrtěla hlavou a zvedla se k odchodu.
"Ty počkej," řekl Brannom a já přimrzla na místě. Z jeho tváře jsem nedokázala nic vyčíst, ale poslechla jsem ho. Ostatní odešli z místnosti. "Počítal jsem s tím, že asi nebudeš mít pas," nadhodil a já měla co dělat, abych se neplácla do čela.
"S tím jsi počítal správně," odvětila jsem. Tykat mu bylo divné, vyzařovala z něj totiž velká autorita.
"Takže si tě teď vyfotím, abych ti ho mohl udělat, než pojedeme," usmál se. Přeběhl mi z toho mráz po zádech, zmohla jsem se jen na přikývnutí. "I když si myslím, že jsi na lovu byla teprve nedávno," mluvil tiše dál a já si ani nebyla jistá, jestli si nepovídá jen sám pro sebe.
"Ehm, v jakém jsem vůbec městě?" zeptala jsem se. "Jsme v Santa Barbaře, to je jih Canady. Stoupni si támhle k té zdi, abych tě mohl vyfotit," řekl. Poslušně jsem si stoupla tam, kam ukázal a pokusila se tvářit alespoň trochu normálně. Ani jsem se už nedokázala divit tomu, že mi za pár hodin chce stihnout vyrobit pas. Čerstvě pořízenou fotku mi ani neukázal a schoval digitální foťák zpátky do pouzdra.
"Děkuju," hlesla jsem a spěšně se vydala na chodbu. Jen co jsem za sebou zavřela dveře, hlasitě jsem si oddechla. Co když on může slyšet, co se děje ve zbytku domu, napadlo mě a na chvíli zhrozeně zůstala stát opřená o zeď.
"Neslyší nic," uchechtl se kousek ode mě Logan. Znovu jsem si hlasitě oddechla a vděčně se na něj usmála.
"Mám ti vyřídit od Dawn, ať jdeš za jí do pokoje," řekl a já přikývla. Bylo mi jasné, co mě čeká.
Šatna.
Vsadím se o cokoliv, že mě brzy vytáhne na nákupy. Už jenom při té představě jsem se nervózně ošila.
"Máš skoro stejně dobrou intuici jako Dixie," poznamenal Logan a zmizel za rohem.
Uchechtla jsem se a snažila se vybavit si, kde má Dawn pokoj. "Pravé křídlo, druhé patro," zopakovala jsem si to, co mi řekl Dean včera a pomalu se šourala ke schodišti. Litovala jsem toho, že se mi nemůže udělat špatně nebo prostě nemůžu onemocnět. Podobně nadšená jsem dorazila k jedněm ze dveří a zaklepala. Nemohla jsem se splést, její dveře totiž byly natřené na modro a zdobila je obrovská žlutá hvězda, ve které bylo napsáno Dawn & Dixie. Jako Hollywoodská šatna, problesklo mi hlavou, ale to už se otevřely dveře a někdo mě vtáhl dovnitř.
"No konečně, čekala jsem tě dřív, takže si nestihneš zkusit všechno, co jsem ti připravila. Nejdřív si vem tohle," strčila mi do ruky hromádku oblečení a zavřela mě v šatně.
"Hu," vydala jsem ze sebe a radši se svlékla. Možná, že se spíš měli jmenovat Adamsovi, napadlo mě a přetáhla jsem si přes hlavu červené triko s hlubokým výstřihem. Natáhla jsem si další rifle, i když ty předchozí, které mi půjčila teprve včera, byly neposkrvněné. Musela jsem se začít hlasitě smát, když jsem si uvědomila, že v šatně stojím úplně potmě. Vešla jsem zpátky do pokoje.
"Super, teď si zkus tohle," ukázala na postel a já vyvalila oči.
"Tohle už hraničí s úchylností," zabrblala jsem, aniž bych si uvědomila, že by ji to mohlo urazit. Kupodivu se jen zasmála a poslala mě zpátky do tmy. V podobném duchu jsem strávila několik dalších hodin.
Neříkal Brannon, že vyrazíme za chvíli? klela jsem v duchu, když jsem si přes hlavu přetahovala už asi milionté triko.
"Dawn, jak je vůbec možné, že je tohle všechno v mojí velikosti?" zeptala jsem se zvědavě, když jsem si uvědomila, že ona je o něco větší než já a i přesto mi to je akorát.
"Dixie mi slíbila, že brzo přijde někdo, na kom budu moct zkoušet oblečení, tak jsem nakoupila," zakřenila se.
"Tohle si vypije," zasyčela jsem a už jsem znovu chtěla odejít do šatny. Bohudíky mě přerušilo zaklepání na dveře.
"Co tady ještě děláte? Logan už sedí v autě," popohnala nás Corinne a já se rozeběhla pryč z pokoje, než Dawn stačila něco namítnout. Dívím se, že jsem tou rychlostí nepropálila koberec. Bez zastavení jsem vběhla přímo do auta a natlačila se na zadním sedadle až k okýnku.
"Z toho si nic nedělej, každý si to prožil," uklidnila mě Dixie a otočila se na mě, aby mi věnovala přívětivý úsměv. Logan netrpělivě poťukával prsty do volantu. Během pár vteřin se vedle mě natlačila Dawn.
"Kdo všechno vůbec jede?" zeptala jsem se.
"Jenom my a Corinne s Brannonem," odpověděla Dawn dřív, než to stihl někdo další.
"A proč nejednou ostatní?" vyzvídala jsem dál a doufala, že se znovu neozve červenovlasá dívka, která už mi začínala lézt na nervy. "Jdou do školy," ozval se Logan.
"Do školy," zopakovala jsem tiše a pocítila silné Deja Vu. Ale konkrétní vzpomínku jsem si nevybavila. Víc jsem se natlačila do sedadla a snažila se vzpomenout si. Cesta proběhla v tichosti. Pozorovala jsem míhající se krajinu a blaženě se usmála. Milovala jsem rychlou jízdu. Odkdy vůbec? Znovu jsem potřásla hlavou.
"Tak vystupujeme, dámy," zasmál se Logan a já vystoupila z auta.
"Za hodinu," prohodila Dixie a zmizela v lese. Sevřel se mi žaludek trémou. Ani jeden svůj lov jsem si totiž nepamatovala. Zhluboka jsem se nadechla a zaposlouchala se do zvuků, které se ozývaly všude kolem mě. Zaslechla jsem cupitání srnek a pak už mě nohy nesly sami. Zvířata přede mnou instinktivné utíkala, ale neměla šanci, byla jsem rychlejší. Nasytila jsem se brzy, ale pálení v krku neustávalo. Bylo to zvlášní, jako bych na to nebyla zvyklá.
Pomalu jsem se vracela k autu. Nerada jsem běhala, lidská chůze mi byla příjemnější. Opřela jsem se o kapotu a zavřela oči. Čekala jsem, až se vrátí ostatní a znovu si broukala tu neznámou písničku. Její slova už jsem měla skoro na jazyku, ale nemohla jsem si je vybavit. Ozvalo se zapraskání větvičky a já otevřela oči. Z lesa spolu vyšli Brannon a Corinne a šťastně se usmívali. Na mé tváři to také vyvolalo úsměv. Po chvíli se vrátili i ostatní a vyjeli jsme směrem k letišti.
Logan zaparkoval a já vystoupila. Zhluboka jsem se nadechla. Do nosu mě udeřila spousta vůní. Zřetelně jsem dokázala slyšet údery srdce každého v okruhu několika set metrů. Naproti nám z auta vystoupila mladá dívka a já jasně viděla tep na jejím krku. Na chvíli jsem zavřela oči, abych se vzpamatovala a potom jsem se vydala s ostatními do haly. Stihli jsme to včas, letadlo odlétalo asi za čtvrt hodiny.
Bylo mi nepříjemné, jak se po Appsových každý ohlédl, proto jsem se zamaskovala. Všichni kromě Logana se zastavili a ohlédli se na mě.
"Jsem tady," ujistila je a oni se zasmáli. Nedošlo mi, že mě neuvidí i oni. "Teď už mě vidíte, že jo?" ujistila jsem se.
"Vidíme," souhlasila Corinne a pak mi do ruky podala můj nový pas. Vypadal jako pravý. Okouzleně jsem zalapala po dechu, když jsem zahlédla svou fotografii. Byla jsem hezčí, než jsem si pamatovala. Mnohem hezčí.
Prošli jsme kontrolou a usadili se v letadle. Corinne a Brannon seděli několik sedadel přede mnou a Logan s Dixie vedle mě přes uličku. Vedle mě se usadila starší paní. Bylo jí horko, její pot vyvolával přímo záplavy jedu v mých ústech a tak jsem se snažila nedýchat. Přestala jsem vnímat okolní zvuky a sledovala nebe.
"Sakra," zaklela Dixie potichu, mohli jsme ji slyšet jen my.
Já podvědomě ztuhla. Střelila jsem po ní pohledem. Logan se také napřímil, nejspíš už v její mysli vyčetl, co viděla.
Oba dva se nerozhodně dívali na chlapce, který seděl před nimi. Letadlo se otřáslo, jejich výrazy ještě víc zkameněly. Paní, která seděla vedle mě zachrápala.
Chlapci z ruky vyklouzla sklenička a s řinkotem se rozbila o podlahu.
To je všechno? Problesklo mi hlavou.
Všimla jsem si rychlého pohledu Logana. Nerozhodně si stoupl a pak si zase sedl.
Nedýchej, ozval se jeho hlas v mé hlavě přesně ve chvíli, kdy se chlapec sehl, aby posbíral střepy.
Zřetelně jsem mohla slyšet, jak se střep zapíchl do jeho kůže. Instinktivně jsem se nadechla a pak semknula víčka. Všechny vůně, které mě obklopovaly, zmizely.
Brannon a Corinne se na nás otočili. Zkontrolovala jsem, jestli si někdo ze spolucestujících nevšiml naší "malé" krizové situace. Všechno se zdálo v pořádku.
Skvělé. Ale nešlo by, abys ten štít nechala jenom na tom klukovi? Celé letadlo je teď neviditelné, poslal mi Logan další zprávu a já jen přikývla. Znovu jsem zavřela oči a tentokrát se soustředila jen na ostatní lidi. Když jsem se nadechla, cítila jsem koberec a prací prášek, nejspíš od toho, jak se někdo pokusil vyprat povlaky sedadel. Pálení v krku ustalo a já se zabořila do sedadla. Odkdy dokážu svojí schopnost přenést i na ostatní? Doufala jsem, že když se přestanu soustředit, že to nezmizí.
Do přistání zbývalo už jen půl hodiny. Přečkala jsem to se zavřenýma očima, pohled mi totiž pořád sklouzával na hlasitě chrápající ženu vedle mě. Chlapec, který rozbil skleničku, seděl se skloněnou hlavou a prst měl schovaný v kapse.
A potom jsme vystoupili v Nashville. Žaludek mě nervozitou brněl. Bála jsem se toho, co zjistím a zároveň i toho, že nezjistím nic. Měla jsem chuť se otočit a utéct. Automaticky jsem přepla na češtinu, aby mi Logan nemohl lézt do hlavy. Nesouhlasně se na mě zamračil, ale neřekl nic.
"Takže, chcete běžet nebo si pronajmout auto?" zeptal se Brannon.
"Běžet," odpověděli jsme všichni najednou. Do Greenfordu to bylo jen asi třicet kilometrů, když poběžíme, budeme tam dřív, než bychom si půjčili auto.
"Když poběžíme už teď, uvidí nás?" zeptala se ještě Corinne a já zavrtěla hlavou. Znovu jsem zkontrolovala, jestli jsme pod štítem všichni a pak jsem se rozeběhla. Obratně jsem se vyhýbala lidem na ulici a vedla Appsovi směrem k mojí minulosti.
Během několika minut jsme opustili město a zaběhli do lesa.
"Víš jistě, že běžíš správným směrem?" křikl na mě Logan a já se jenom zachechtala.
"Klidně bych mohla i poslepu," ujistila jsem ho a pokračovala. Nohy mi těžkly hrůzou a už jsem se ani nenamáhala krýt si své myšlenky. Netrvalo dlouho a minuli jsme ceduli, která dřív možná byla hezká. Teď byla - jak jinak - vybledle zelená a ná ní bylo napsáno "eenford". Kdo ví, kam se G a R podělo..
A potom jsme stanuli před doupatrovým rodiným domkem. Zahrada byla tak zarostlá, že skoro nešlo vidět do oken v přízemí. Bylo znát, že je dost zanedbaná. Nikdo nepromluvil, nejspíš čekali, až něco udělám. Ale já nebyla schopná pohybu, jen jsem prozkoumávala každý centimetr mého dřívějšího domova.
"Takže.." začala jsem, ale slova mi došla ještě dřív, než jsem si stihla rozmyslet, co vlastně chci říct.
"Jdeme," zabručel Logan a otevřel branku. Hlasitě to zavrzalo a já si připadala jako zloděj. Došli jsme po štěrkové cestě až k domovním dveřím a já stiskla kliku.
Zamčeno.
Nervózně jsem zavrčela a pak do dveří jemně kopla. Možná jsem to trochu přehnala, protože dveře vypadly z pantů. Dřív, než stihly dopadnout na zem s hlasitým třísknutím, jsem je zaštítila, takže nebylo slyšet nic. Logan uznale hvízdl a nechal mě vejít.
Od stropu se táhly pavučiny a na dřevěné podlaze se nakupila letitá vrstva prachu. Pomalu jsem se vydala chodbou ke kuchyni a tam se zastavila. Vybavila jsem si tisíce jídel, co jsem tam vařila a snědla. Miliony záchvatů pláče, když jsem tam vzpomínala. Jediná vzpomínka, která mi připadala divná, bylo házení talířů o zeď v záchvatu vzteku, ale tomu jsem nepřičítala žádnou váhu. Pamatovala jsem si dobře, jak mě prášky na uklidnění dokázaly zmást.
"Tak co?" zeptal se Brannon a rozlédl se kolem. Ve dřezu ležel talíř, na kterém bylo přischlé něco zeleného a zřetelně jsem rozeznala rodinku brouků, která si na plísni pochutnávala.
"Brr," otřásla jsem se a radši se vydala do svého pokoje. Zajímalo by mě, jestli táta byl doma od té doby, co jsem odjela.
Otevřela jsem dveře od svého pokoje. Stěny už vybledly a vzduch byl nepříjemně zatuchlý. Dveře od skříně byly otevřené. Zela práznotou. Stejně tak, jako police na knížky. Stůl pokrývala vrstva prachu. Pomalu jsem tam přešla a přejela po něm prsty. Nechala jsem tam zřetelný otisk prstů.
"Takže?" ozvala se za mnou Dixie..
"Nic," povzdechla jsem. Měla jsem pocit, jako bych tam nebyla týden a ne několik let. Dixie jen pokývala hlavou a odešla.
Všimla jsem si, že pod postelí něco leží a sehla jsem se. Byl to obal s několika CD, která jsem neznala. Sebrala jsem je a vydala se zpátky dolů.
V hale stál Logan a měl zavřené oči.
"Co se děje?" zeptala jsem se.
"Byli tady ještě další upíři, ale už je to dlouho," odvětil a já se zhluboka nadechla.
"Máš pravdu," přitakala jsem a znovu nasála vzduch. Zatuchlina byla smíchaná s nasládlou vůní, která mi byla příjemná a známá. Znovu to vyvolalo Deja Vu, ale nebylo to nic konkrétního.
"Měli jsme vzít s sebou Deana," zaklela tiše Dixie a podupávala nohou.
"Deana?" zeptala jsem se nechápavě.
"Ano, je to stopař. Pro nás je ta vůně moc vybledlá, abychom ji mohli sledovat," vysvětlila.
"To jsme měli," souhlasila jsem.
"Nic si z toho nedělej, to byl jenom první pokus," uklidnil mě Logan a položil mi ruku na rameno.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.