Přemýšlela jsem kdy by to bylo nejlepší udělat, rozhodla jsem se až tam budou všichni - tedy při jídle a jelikož už nebylo co více plánovat, rozhodli jsme se s Alecem vykonat to hned zítra.TEN den D začal jako každý jiný, ale dnes se konečně vyplní má pomsta.
Slyšela jsem jak se Heide vrací s "večeří" a tak jsme se s Alecem trošku nervózně vydali do velké síně. Postupovali jsme podle plánu, já si stoupla k jednomu východu a Alec k druhému. Jakmile se všichni vrhli na oběti, zabarykádovali jsme dveře a Alec naprosto umrtvil stráže až na Demetriho a Felixe, ty jsem si taky chtěla vychutnat. Všichni lidé už byli mrtví, a více než polovina upírů tak vypadala, až na těch pět, kteří se jen zmateně rozhlíželi po svých vrstevnících.
"Co to má znamenat?" Zeptal se Aro.
"Vážně sis nemohl myslet, že nám jen tak zabiješ rodiče a zničíš život, že ne? Uděláme ti to, co ty nám! Zabijeme tě!" Rozesmála jsem se, pravděpodobně mě ten pár staletní pobyt zde poznamenal, ale nijak jsem se nekrotila, chtěla jsem si to pořádně užít.
"Felixi, Demetri!" Rozkřikl se Marcus a ti dva ubožáci se k nám rozběhli, hezky jsme si je s Alecem podle oblíbenosti rozdělili. Já si vzala Demtriho, v tom skoku jsem ho začala mučit a on hned spadl, křičel a svíjel se na podlaze. Alec Felixovi odřízl smysly, takže jen mrtvě ležel na zemi. Poté jsme si je vyměnili a nakonec jsme usoudili, že už to stačilo a tak je Alec umrtvil. Trio nemělo žádnou šanci něco udělat, tohle divadélko trvalo jen pár sekund, ale upíři berou čas jinak.
"S kým chceš začít?" Zeptal se Alec.
"Ještě chvíli počkej, chci něco zkusit." Vzpoměla jsem si na jednu scénu starou asi 90let, Aro se hádal s nějakým upírem, co tady byl pouze na návštěvě. Scéna probíhala tak, že se ho Aro dotkl na očích všech, ale to co viděl ho znepokojilo a tak si ho vzal stranou, vůbec netušel, že je někdo slyší.
"Proč nás prostě nezabijete rovnou?" Zeptal se překvapivě klidným hlasem Aro.
"Nesmíme zapomínat na srandu!"
"Já myslím, že kdybyste nás chtěli zabít, tak už jsme mrtví, ale vy toho nejste schopní jste ještě děti."
"Myslíš?Pleteš se!" opět jsem se rozesmála.
"Nepletu se, vím že nás nezabiješ na své rodiče už jsi dávno zapoměla, my jsme vám tedka rodiči."
"Ikdyby jste pro nás byli jako rodiče, jak víš že by jsme tě stejně nezabili, jen abychom dostali slávu."
"Jsme rodina."
"Rodina … To není důvod vás nezabít, rodina nic neznamená! Že Aro? Ty jsi dokázal zabít svou sestru Didyme, tak proč by jsme my nedokázali zabít naše 'rodiče'?!" Všichni opět nasadili své zmatené obličeje.
"Aro?!" Zeptal se Marcus.
"Copak Marku on ti to neřekl? To mě mohlo napadnout, a taky napadlo. Aro jí zabil jen kvůli tomu, abys neodcházel. Předstíral, že vám dal požehnání, když jste chtěli s Didyme odejít a pak ji zabil! Říkám to správně že Aro?"
Neodpověděl, jen hleděl na Marcuse. Překvapivě jako první promluvil Cauis.
"Jak jsi mohl? Víš co to s ním udělalo! Od té doby byl jako mrtvý, jeho nevšímavost příčila s tupostí. Jak jsi tohle mohl udělat svému vlastnímu bratrovi a sestře?"
Marcus uděla přesně to, co jsem očekávala, skočil po Arovi a začal ho trhat na kousky. Zastavila jsem ho předtím než ho naprosto zabil, chtěla jsem se mu také pomstít. A tak začala ta pravá sranda.
Zapnula jsem svoji schopnost na všechny a všichni se začali svíjet v bolestech, pak jsem přestala a dala prostor Alecovi a tak jsme se střídali, dokud už ani neměli sílu křičet. Pak jsme se na ně vrhli a trhali je na malé kousíčky. Kdybych se v té chvíli podivala do zrcadla asi bych se sama sobě hnusila, ale cítila bych i trošku hrdosti, dotáhla jsem svou pomstu do konce.
Když jsme byli hotový s triem, vrhli jsme se na trhání stráží, kteří umrtveni leželi na podlaze. Poté jsme všechny kousíčky spálili a z Temného paláce se stala shořelá troska.
Rychle jsme vypálili, převlékli se a v červeném Camaru, ujížděli vstříc novému životu, který na nás čekal díky Alice na louce v Forks, státě Washington.

%20%E2%80%93%20okraj.png)




