close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Polibek slunce od Ha

4. června 2009 v 16:09 | Dark Angel |  Jednorázovky
Jednorázovka. Autorkou této povídky je Ha, mám její souhlas k publikaci:) Upíři se zde vyhýbají slunci ze starých známých důvodů a vegetariánství je pro ně cizí pojem. Edward není takové zlatíčko, na jaké jste zvyklí, ale Bellu miluje až za hrob. Ona zatím jeho tajemství nezná. Úvodní báseň George Byrona je opravdu o upírech a námětem k povídce se kromě Twilight stala ještě knížka Sen Ockerwee. (pokud správně vyslovíte, dostanete "sen o krvi") Příjemnou zábavu!

Polibek slunce
Autorka: Ha

Má duše temná je - ó do strun sáhni,
jen ještě harfu toužím poslouchat,
kéž uslyším ten zvuk, tak pro mne vábný
až vzbudíš tóny tiše ve strunách.
Jestli bdí v srdci naděje mi drahá,
kouzlem těch zvuků znovu zaplane,
a pakli v očích ukryta je vláha,
vytryskne s písní, mučit přestane.
Divoce začni, z hloubky žalu v duši,
nespěchej chválit radost písněmi,
říkám ti, pěvče, nejdřív plakat musí
mé těžké srdce, jinak pukne mi.
Vždyť bylo jenom smutkem odchováno,
muselo ve zlých nocích samo bdít;
teď shůry nejhorší mu bylo dáno,
teď zlomí se - či v písni najde klid.

Má duše temná je, Lord Byron



Malé městečko osvícené pouličními lampami přikrývala tma. A zatímco v jednom okamžiku byl mrazivý vzduch ostře průhledný, v tom dalším se snesla k zemi první sněhová vločka. Zlehka přistála na tmavé dlaždici, jako první dosáhla svého cíle a mohla by pozorovat své družky, následující jejímu příkladu, kdyby neroztála. Během okamžiku zaplnil město bílý sníh, hebký jako hřích. V tomto roce první, dva dny před Štědrým dnem. Nebylo možné, zbavit se ho. Nedobytně, po prvních neúspěšných pokusech, se chodník konečně pokryl jeho slabou vrstvou. A než velký kostelní zvon odbil půlnoc, byly v silné vrstvě hluboké šlápoty. Jedny dívčí a jedny mužské. Každé stopy vedly jinými ulicemi, různými podchody a kolem rozličných obchodů, aby se nakonec se spěchem setkaly vprostřed náměstí, kde ty menší náhle zmizely, aby ty druhé udělaly několik otoček a pár kroků, a poté se znovu objevily, ruku v ruce kráčející spolu s těmi většími.
Dívka se pevně zavěsila do silných paží, které navzdory mrazu byly oblečeny pouze do trička a mikiny, ona sama šla v béžovém kabátku se šálou a s čepicí. Zamyšleně se podívala na Edwardovu tvář. Mělký dech byl sotva poznatelný, od úst mu nevycházela žádná pára. Sníh ve vlasech netál a tak je měl během chvilky úplně bílé, včetně obočí. Se smíchem si setřásl sníh, především z obličeje a uličnicky na ni mrkl. V tmavých očích mu nezbedně zajiskřilo a než se vzpamatovala, už zase necítila půdu pod nohama. Silné paže ji objaly, zvedly a zatočily s ní kolem dokola takovou rychlostí, až se jí zamotala hlava.
"Ne, Edwarde, už dost, prosím." smála se a sotva popadala dech. Chladné ruce si ji přivinuly blíž k tělu a ledové rty se nebezpečně ušklíbly. "A co za to, hm?" provokativně sevřel stisk.
"Nic!" odpověděla pobaveně. "A pusť mě!"
Ledové sevření však nepovolilo ani o píď. Chtěla se sehnout, ale stáhl ruce níž dříve, než se stačila definitivně rozhodnout, kterou stranou prchne. Bylo to marné. Viděla jeho samolibý úsměv. Na tváři už měl zase vrstvičku sněhu. Nadechla se a sfoukla jej, aby mu viděla do obličeje. Z vlasů mu sníh setřepala dlaní v rukavici, rezignovaně se nadechla a zlehka mu vlepila pusu na tvář.
"Cože?" zatvářil se nevěřícně. "To měl být nějaký špatný vtip?" a stisk zesílil. Od jeho tváře ji dělilo sotva pár centimetrů.
"Takže ty mě nepustíš?!" zeptala se naoko rozzlobeně.
"Hm..." dělal, že přemýšlí. "..ne." zajiskřil úsměvem. "Ne dokud..."
"Dokud...?"
Našpulil rty.
Chvíli se nic nedělo, ale potom zrušila tu kratičkou vzdálenost mezi nimi. Zamrazilo ji. V zimě byly jeho rty o mnoho chladnější, než obvykle. Přesto se nemohla odtrhnout.
"Víš Ede,..." řekla když to konečně po nějaké době udělala. "Líbat tě, to je jako líbat v mrazu zábradlí, čekám, kdy mi přimrzne jazyk a budou mi ho muset plamenem odřezat."
A než se stačil vzpamatovat, proklouzla pod jeho pravou paží a se smíchem prchala pryč. Věděla, že ji pustil, ale stejně z toho měla dětinskou radost.
"No počkej!!!" pohrozil výhružně. A snažil se uplácat sněhovou kouli. Přirozeně mu to nešlo, sníh mu v rukou netál. Lopotil se s tím a tvářil se nešťastně, nakonec s dramatickým povzdechem svěsil ramena. Milovala, když si ze sebe dělal tyhle srandičky, aby ji pobavil. Věnoval jí dokonale skleslý pohled, hluboce černý, a zoufalství z něj přímo odkapávalo. Sedl si na zem a hlavu skryl do dlaní. Najednou vypadal drobný, křehký, naprosto bezbranný.
"I ty můj chudáčku..." přiblížila se k němu s konejšením malého dítěte. "Ono se to tváří, jako nevím co, a přitom to neumí ani uplácat sněhovou kuličku, jako jeho pětiletí kamarádi..."
Udělala několik kroků ještě blíž. Ani se nepohnul, vůbec nezměnil svoji polohu a dlaněmi stále přikrýval celou svou tvář. Ještě pár kroků. Napjala všechny své smysly, připravená kdykoli okamžitě uskočit. Chtěla do něj jemně dloubnout prstem a začít prchat, jenomže při téhle hře bylo až příliš jasné, kdo je kočka a kdo myš. Než se stihla vůbec přiblížit k jeho mikině, už ji svírala ledová dlaň bleskově vystřelená za lidským okem nepostřehnutelnou setinu sekundy. Věnoval jí vysmívající se úšklebek. "Slečna měla něco v plánu?!" náhle byl jeho hlas ledový a nabroušený jako břitva. Lehce se pousmál a ostré zuby se ve světle lampy zaleskly. Oči byly neuvěřitelně chladné, přesto propalující až do morku kostí. Za dobu jediného mrknutí už neseděl na zemi, ale jeho vysoká postava se hrozivě tyčila přímo nad ní. Krásný a nebezpečný. Usmála se, jenže jeho výraz se nezměnil.
Dělá si ještě pořád srandu, že ano...
Najednou si nebyla jistá. Vzduch jakoby se ochladil ještě o deset stupňů. Veškerý pohyb kolem náhle ustal a každá buňka v jejím těle náhle vnímala silněji a citlivěji. Po zádech jí přeběhl mráz a on jí věnoval pohled přímo z očí do očí. Zuřivý, nebezpečný, dravý. Ledové prsty jako ocelové lanka svíraly její horkou dlaň, která úměrně tomu chladla. Přes všechny vědomosti jí všechny ty vyřčené věty připadaly prázdné a neopodstatněné. Fráze a fráze, s konfrontací jeho pohledu naprosto směšné. To co stálo před ní nebyl najednou její Edward. Nebezpečný predátor se chystal ke skoku a kořist poznala, že je s ní amen. Nejstrašnější byly ty oči, které byly náhle ne celé černé, ale s tmavě rudým prstencem kolem dokola.
Dostala strach, objevil se jí v očích.
Jeho postoj okamžitě polevil, v očích trochu poděšený výraz. "Proboha, Bello!" Okamžitě ji znovu pevně držel. "To byl vtip, slyšíš. Bells!" Musel s ní mírně zatřást. "Podívej se na mě!" jeho pohled byl opět plný lásky, takový jako dřív.
Dívce trochu polevil děs v očích. Stále byla ale strnulá, nezdravě bledá. Mírně se jí opět motala hlava. Bylo to zvláštní, jeho ledové dlaně jí najednou přišly jako kovové okovy, mozek nedostával dostatek kyslíku. Ale stačilo nepatrné množství námahy a okamžitě se od něj odstrčila, tentokrát stisk povolil bleskurychle. To už se jí okolí mlžilo, jeho tvář se stávala rozmazaná a svět kolem se točil. Cítila, jak jí opouští vědomí. Trochu zavrávorala, on ji okamžitě podepřel a pomalu nechal kleknout na kolena. Chvíli se nic nedělo, pak se konečně pořádně nadechla. Zmateně a nešťastně seděl u ní. "Bello, já..."
"Tohle..." přerušila ho chraptivě. "...to mi už nikdy, nikdy nedělej." Do tváří se jí zase začala vracet barva.
Poklesl na kolena. "Promiň, zapomínám občas, co umím." Zlehka ji zvedl ze země a otřepal z ní sníh. "Musíš být strašně zmrzlá, dovedu tě domů."
Jenomže kouzlo atmosféry bylo zničeno, jako když mávne čarovnou hůlkou. Celou cestu se tvářil ustaraně, pak naštvaně, přemýšlivě a zase ustaraně. Držel ji za ruku, ale to bylo vše. Čas od času si setřásl sníh z tváře. Před domem se váhavě zastavil.
"Edwarde, co je? Já jsem v pohodě, fakt." objala ho kolem pasu. Nevrátil jí to, skoro se ani nehnul, kromě rtů.
"Zatočila se ti hlava..." konstatoval suše.
Nechápavě nakrčila čelo. "Asi jsem se trochu vyděsila a ..."
"Ne." hlas měl vážný.
"Co?" nechápala.
"Jak často se ti stane, že se ti zamotá hlava?" zkoumavě se jí zadíval do tváře.
Jeho otázka ji zneklidněla. "No...nevím...Dřív se mi to nestávalo, poslední dobou ale občas..."
"Dřív ne?" řekl docela tiše.
"Edwarde, já nechápu, kam tím míříš, děje se..."
"Měřil ti někdo v poslední době tlak?" čekal než odpoví.
"Ne, neměřil, měl by?" Teď už nechápala vůbec nic.
Zakroutil hlavou. "Chce se ti víc spát, jsi unavenější, vyčerpanější, máš míň síly?" Ptal se, ale nedíval se jí do očí.
Mírně se zarazila. "Ano...totiž, trochu. Jak to víš?"
Zase jen zakroutil hlavou jakoby na znamení nesouhlasu.
"A..." mírně se pozastavil. "...zdají se ti podivné, děsivé sny o ..."
"O?" pobídla ho.
"O nesmyslech?"
"Nesmyslech?" trochu se zamyslela. "Ne, sny se mi nezdají. Nijak jiné, než kdy jindy."
Stál naproti ní, rukou si promnul čelo, to bylo jeho typické gesto. Netrpělivě čekala, jestli jí to konečně vysvětlí. Ale on jen tiše stál.
"Nechceš mi konečně objasnit, o co tady jde?" zeptala se ho, už s trochou nesouhlasu.
Díval se jinam, někam do hluboké tmy noční ulice. Ten výraz, když se otočil, nikdy nezapomene. Bezbřehé zoufalství v jeho očích s ní silně zacloumalo.
"Ede!"
"Máš zítra k večeru čas?" ignoroval její otázky a nečekal na odpovědi. "Zastavím se pro tebe asi v tuhle dobu." oznámil jí, s pohledem sklopeným k zemi. Tázavě zvedla obočí.
"No a nepovíš mi před tím, než odejdeš, co mi ksakru uniká?!!!" hlas měla znatelně podrážděný.
"Co ti uniká? Ty se ptáš, co ti uniká?!" skoro šeptal. "Nikdy jsme se neviděli jindy než za tmy, netaje na mě sníh, mám poněkud větší sílu, než ostatní. Jsem rychlejší a mé smysly dokonale ostré, to sis nevšimla?" Nestačila reagovat jinak, než pokrčením rameny, on pokračoval. "Miluji tě, Bells. Neuvěřitelně. Jenomže váhy musí být vždycky vyrovnané. Co ti někdo na jedné straně přidělí, to ti musí zase jinde odebrat."
"Poslouchám." vyzvala ho k pokračování.
"A každá mince má dvě strany. Z jedné strany dokonalost, z druhé zrůdnost, z jedné strany láska a z druhé nenávist. Čím víc se vychyluje jedna strana vah, tím víc se vychyluje i druhá."
"Ale co to má společného s tebou?" zeptala se.
"Se mnou? Všechno, jenom jsem netušil, že s tebou to půjde tak rychle."
"Se mnou?"
"Ještě se ti nezdají zlé sny? Nebude to dlouho trvat."
"Co je to za blbost? Nechápu ani půlku toho, co mi tady vykládáš."
"Zítra, Bells, zítra. Snad to pochopíš. Jak moc tě miluji a jak moc se nenávidím a především, jak to nemohu absolutně vůbec ovlivnit, ani jedno z toho. Nedokázal bych tě přestat milovat, ale nedokážu, bohužel, ani přestat s tím druhým. A proto se nenávidím."
"S tím druhým?" Byla už opravdu k smrti unavená.
Jemně jí odhrnul vlasy z ramene a krku a přejel prstem po tepně na něm. Dvě nenápadné ranky svisle nad sebou byly skoro neviditelné.
"Zítra." Věnoval jí poslední krátký polibek a odešel.



Váhavě se přiblížila k luxusnímu autu, které stálo za rohem jejich ulice, nenápadně schované ve tmě. Dveře spolujezdce se s jejím příchodem elegantně otevřely a odhalily světle kožené sedadla. Nastoupila, zabouchla za sebou dveře a s tázavě zvednutým obočím se otočila na řidiče.
"My někam jedeme?"
Přes černé brýle po ní hodil krátce pohledem, auto zavrnělo a vyrazilo kupředu. "Ano. Víš, já autem jezdím nerad, ale ty bys tam pěšky nedošla."
"Kam?"
"Tam kam jedeme, přirozeně." hlas měl mdlý, trochu unavený. Městem projeli poměrně nenápadně, správnou rychlostí, ale za ním se ručička vychýlila pod neuvěřitelným úhlem. Volantu se držel mírně křečovitě. "Jak ses včera vyspala?" snažil se znít povzbudivě.
"Představ si, že perfektně. Cítím se naprosto skvěle, nemusíš mít o mě strach. A můžeš mi říct, kam jedeme. I když ty vypadáš podstatně hůř."
Ironicky si odfrkl. "Měl jsem náročný den. Moc jsem nejedl, nějak mě přešla chuť. A taky jsem chtěl, abys ses alespoň jednou probudila příjemně odpočatě."
"To spolu souvisí?" Popravdě toho už měla plné zuby. "Slíbil jsi mi, že mi to vysvětlíš, Edwarde, ale já tomu rozumím čím dál tím míň."
Neodpověděl. Sjeli z hlavní cesty a pokračovali po bahnité lesní pěšině. Vysoké stromy hustého lesa je obklopovali ze všech stran. Neměli zapnuté světla. Zatímco ona neviděla na metr před sebe, on jel šílenou rychlostí a s naprostou jistotou vytáčel nepostřehnutelné zatáčky. Najednou prudce cukl volantem doprava, aby ho poté zase okamžitě strhl zpět.
Nadskočila a bouchla se hlavou do skla. "Co to bylo?!"
"Promiň. Byl tam ostrý kámen, nechtěl jsem si zničit pneumatiku, museli bychom jít pěšky."
"Vždyť já ani nevidím, kudy vede cesta!"
"Jo, já vím." odvětil a dál pokračovali opět mlčky.
Cesta začala příkře stoupat do vysokého kopce. Les prořídl a před nimi se objevila planina. Na to prostranství zamířil a zmírnil rychlost, auto začalo znatelně zpomalovat.
"Slib mi něco." pronesl, když zastavil. "Slib mi, že uděláš, co ti řeknu. Že se nebudeš ptát a budeš mi věřit. Slib mi, že..." nedomluvil.
Nevěřícně na něj pohlédla. "Myslím, že by ses měl obrátit na nějaké specializované pracoviště. Tohle není normální!" Hlas se jí začínal zvyšovat. "Je skoro půlnoc! Jsme někde v lese a ty mluvíš jako blázen!!! Chci domů, Edwarde, hned."
"Ne. Zatím. Ale neboj, už brzy pojedeš domů."
V tom už jí zvenku otevíral dveře. Zaváhala, ale vystoupila a následovala ho po pěšině do středu louky. Prostranství mělo podivně oválný tvar a na jihovýchodní straně nerostly žádné stromy. Kdyby nebyla hluboká tma, viděla by obrovským výhledem do celého kraje. Zaujalo ji také něco jiného. Vprostřed louky byly do kruhu poskládané oválné balvany, které by snad ani nepostřehla, kdyby na ně Edward nepoukázal tím, že se o jeden opřel. Byl to ten nejvyšší úplně vepředu, před prázdným svahem do údolí.
"No?" neudržela se, když tam stáli nepohnutě skoro pět minut.
Smutně pootočil hlavou a zadíval se jí se zamyšlením do tváře. "Umíš řídit?"
"Jako auto?" zeptala se.
"Ano, jako auto, přijeli jsme snad kombajnem?"
"Ha, vtipné. Ano, umím, mám řidičák od léta." řekla a založila si ruce v bok. "Máš tady snad někde schované další porshe, které pašujete s kamarády z ciziny a já s ním teď mám odjet?"
Přes všechen smutek se zasmál. "Ne, ale zpět pojedeš sama."
"A ty poběžíš za autem nebo se přivážeš na střechu?" zeptala se ironicky.
Už se nesmál. "Nech si ten sarkasmus, miláčku, ano..." požádal ji.
"Takže?..." nervózně poklepala prsty do kamenu. "...Dočkám se pointy ještě letos?"
"Takže. Víš kde to jsme?" zeptal se.
"V lese, očividně."
Zakroutil nesouhlasně hlavou. "Jsi bystrá, fakt, tvá genialita mě přímo omámila." Chvíli se odmlčel, ale kupodivu pokračoval.
"Tohle..." rozhlédl se kolem sebe. "To je staré slovanské pohřebiště. Vím, nejsou tady skoro žádné stopy a v Putujeme po památkách to taky nenajdeš, ale je tu. Pohřebiště a obětní chrám. Něco jako dva v jednom. Zatím to chápeš?"
Neodpověděla, jen se ušklíbla. Tak pokračoval. "Slované byli docela pověrčiví a proto tady v dávné minulosti zemřela spousta lidí. Podotýkám, lidí. Zabíjeli tu vlkodlaky a čarodějnice, soudili podezřelé a pohřbívali zemřelé. Ale především, především zde upalovali...."
Musel se nadechnout. "Především zde upalovali upíry."
"No a?" stále ještě nechápala.
A potom si všimla, že Edward už není volný. Na obrovském balvanu byly zasazeny ocelové pouta, ve kterých teď měl pevně spoutané ruce. V levé dlani svíral složitě řezaný kovový klíč.
Čekal, dával jí trochu času. Ne každý má dostatečnou fantasii, aby takto šílenou teorii přijal okamžitě a s naprostou samozřejmostí.
Její tvář se začala postupně měnit. Ze zamyšlení k pochopení, pak nevěřícnosti a poté, co si do rovnice zasadila všechny dostupné důkazy, ke zděšení.
Polekaně ucouvla.
"Bells, jsem připoutaný, vidíš?" promluvil uklidňujícím hlasem.
Její ústup se zastavil. Klíč, který ještě před chvílí svíral v ruce teď s cinkotem přistál u její nohy. Opatrně ho zvedla, jak nejrychleji dovedla, a znovu si stoupla do obranné pozice, kontrolujíc každý jeho pohyb.
"Co přichází po těch snech?" zeptala se tiše.
Nedíval se jí do očí. "Po snech přichází smrt." zašeptal.
"A ty musíš...." nedokončila.
"Sát tvou krev?"
Pod vyřčeným náporem těch dvou slov se zachvěla. Poté krátce přikývla.
"Ano. Tak jako tě nikdy nemohu přestat mít rád." jeho hlas se vytrácel v tichém šeru. Zhluboka se nadechl.
"Teď vezmeš auto a odjedeš, víš, co jsem ti v něm říkal, prostě mi věř. Je jedno, kde ho zaparkuješ, ráno tam už nebude. Vrátíš se domů a navždy zapomeneš, že jsem existoval, jasné?"
"Ale..."
"Žádné ale, uděláš, co jsem ti řekl." jeho hlas nepřipouštěl námitky.
"A ty?" zeptala se. "Co tu budeš dělat ty?" oči se jí začaly plnit slzami.
"Já..."zadíval se jihovýchodním směrem. "Já si počkám na východ slunce."
"To nemůžu." prohlásila odhodlaně, stiskla klíč a šla k němu.
"Ne!" tón hlasu ji namístě zarazil. "Bello, nechci používat svoje schopnosti. Je to naposledy co tě vidím, chtěl bych mít poslední vzpomínku, za kterou bych se nemusel nenávidět."
"Jak dlouho si tohle plánoval?" dívala se mu zpříma do očí.
"Plánoval? Tenhle konec mi byl jasný tři vteřiny poté, co jsem se s tebou poprvé setkal." smutek v jeho hlase zesílil. "Jen jsem netušil, že mi zbývá tak málo času."
"Jenže..." setřela si z tváře slzy. "to já nedovolím. A je mi jedno co se mnou bude." Ale nepřibližovala se k němu.
"Jestli mě odpoutáš," zašeptal. "budeš žít ani ne dvě sekundy." výraz měl mrazivý a jeho duhovky znovu získávaly rudý nádech. "Takže se seber, nastartuj a odjeď!"
Couvala, přes slzy skoro neviděla.
"Bells?" zašeptal. "Prosím, nevzpomínej na mě ve zlém." jeho tichounký hlas k ní sotva dolehl.
Znovu se zarazila. Během chvilky překonala vzdálenost k němu. Objala ho horkými dlaněmi kolem krku, jejich obličeje byly od sebe sotva pár centimetrů. Zastavil se jí dech, jeho zorničky byly široce rozšířené, čekaly.
Naposledy ho políbila. Slané slzy zmáčely jeho tvář. Když se odtrhla, měl zavřené oči a ruce sevřené v pěst. Mírně se chvěl.

Jakmile otevřel oči, jejich krvavá barva ji přinutila odskočit.
"Vypadni!" zakřičel na ní. "Hned!" síla jeho hlasu pokryla každý kout opuštěného lesa, odrážejíc a vracejíc se zpět stejně silnou ozvěnou.
Na nic nečekala, přeběhla přes od vlastních slz rozmlžený les, naskočila do auta, zapnula světla a dupla na plyn. Sporťáček vyrazil poslušně kupředu za nepostřehnutelný čas a zmizel v hustém lese. Ještě dlouho slyšel motor svého auta, než se vytratil i ten nejmenší náznak.
Sesunul se k zemi, nepřestával se třást. Ocelové okovy zarazil do kamene dokonale dobře. Byl si jist, že s nimi nehne, naštěstí. Nenáviděl se za poslední slova, nenáviděl se za to, co je. Ale věděl, že jedno dokázal. Zachránil jí život. Nyní může v klidu očekávat, kdy se slunce vyhoupne nad obzor a spálí jej na prach.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 LauraBella LauraBella | 4. června 2009 v 21:09 | Reagovat

posledne slova co som po docitani povedala: jezisi to bolo krasne... a potom som sa rozplakala...  :-( hlboka poklona....  :-)

2 Vampire Angel adminka Vampire Angel adminka | Web | 4. června 2009 v 22:05 | Reagovat

ja placemm :-( to je také smutné prečo musel zomrieť?? :-(

3 preco preco | E-mail | Web | 8. června 2009 v 20:34 | Reagovat

boze moj vy ste fakt nechutny prestante ho furt zabijat dajte sem naku peknu de neumre nido myslim tym nido dobry ale hajzli mozu

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.