
24. kapitola- Den "D"
Ze školy jsem jela s mírně škodolibým výrazem. Měla jsem radost z toho, že to budu moct Edwardovi všechno oplatit. A večeře s Markem hned po soutěži mi přišla jako dobrá odplata, za to všechno, co mi provedl. Křížek na krku mi připadal po tom dni snad ještě těžší, než ve skutečnosti byl. Jaké tajemství ten křížek skrývá? Od koho ve skutečnosti byl? Podvědomě jsem tušila, že Alice ví, od koho je. Je opravdu od ní? Nemyslím si. Přece by na ten křížek tak nezírala a neucukla by před ním, a hlavně by mi určitě řekla něco k tomu, že jsem poslechla a nosím ho. Ale opravdu všechny členy její rodiny ten křížek zastrašoval, nebo se mi to jen zdálo? Na nikoho jiného to tak nepůsobilo, samozřejmě, kromě Marka. Ale už i předtím jsem si všimla podobnosti mezi Markem a Cullenovými. Takže ten křížek působí jen na ně a jim podobným? Působil by i na Salome? Jistotu jsem neměla. Ale neměla jsem ani jistotu v tom, že se to vše opravdu děje a já si to nevymýšlím. Vždyť je to jen křížek, kus kovu, tak jak by mohl někoho odpuzovat a nahánět strach? Nebylo by lepší se ho zbavit? Prudce jsem šlápla na brzdu a auto zastavilo. Vyšla jsem na ulici a pokračovala k nejbližšímu kanálu. Klekla jsem si nad něj a sundala si řetízek. Do jedné dlaně jsem si položila křížek a v druhé jsem měla zapínání řetízku. Ještě jednou jsem si dopodrobna prohlížela bohatě zdobený křížek. Už už jsem ho chtěla pustit, abych se ho konečně zbavila, ale než jsem to stačila udělat, myšlenky doběhly mé skutky. Co když je to opravdu důležité? Co když mi to někdo nedal jen tak? Má opravdu cenu nosit ho? Stojí to za to? Už zase jsem měla hrozně moc otázek a už zase jsem na ně neuměla odpovědět. Jak zoufalé…
Nakonec jsem si ho přece jen nechala. Usoudila jsem, že dokud nezjistím, od koho je a za jakým účelem mi ho dal, nechám si ho. Nedávala jsem moc pozor na cestu, dokonce jsem přejela i pár křižovatek na červenou, ale nakonec jsem se dostala domů. Dokonce i bez nehody a bez pokuty. Zaparkovala jsem na naší příjezdové cestě a šla směrem k domu. Vypadalo to, že Charlie ještě není, a dlouho nebude, doma. Vešla jsem dovnitř a rovnou zamířila do kuchyně. Uvařila jsem si kafe a ve spíži našla čokoládu. Do každé ruky jsem si vzala jedno z připraveného občerstvení a vydala se po schodech k sobě do pokoje. Věci jsem položila na stůl a rozhodla se zabít čas učením. Doufala jsem, že učení mi pomůže aspoň na chvíli se soustředit na něco jiného než na okolnosti posledních dnů. Vzpomněla jsem si, že z angličtiny po nás chtěli napsat esej s kriminálním zaměřením. Už dávno jsem měla v počítači uložený článek o těch hrozných vraždách, které se později objevily i tady ve Forks. Jsem zvědavá, co na toto dílo napíše Emmett. Zapla jsem si počítač a čekala, až naběhne. Duchanepřítomně jsem si ulomila kousek čokolády a vstrčila ho do úst. Chvilku jsem kousek žvýkala v ústech a potom polkla. Nedávala jsem pozor na chuť, myšlenkami jsem byla úplně jinde. Počítač už konečně naběhl a já začala psát svou esej. Asi ve čtvrtině jsem si uvědomila, že se na to vůbec nesoustředím a poslední odstavec napsala o něm a mých pochybách. Povzdechla jsem si a ten poslední odstavec smazala. Po dlouhém přemýšlení jsem najela na vyhledávač. Zadala jsem tam jen dvě slova. Význam kříže. Většinou to našlo jenom to, že kříž je symbol křesťanství, keltské kříže, ale nakonec jsem našla slibnou stránku. Bylo tam hodně informací o křížích jako takových, ale upoutal mě jeden odstavec; Kříže jako takové byly schopny odhánět zlo, ale nepřenášely svou moc a ochranu na své nositele. Pro skutečné zlo nebyly nijak nebezpečné. Pravým nebezpečím pro opravdové zlo je jen jeden druh kříže. Ellsworthský kříž. Snad jediný kříž, který opravdu odpuzoval tajemné síly a mystické bytosti od svých nositelů. Dokázal se napojit na auru svého nositele a vytvořil kolem svého majitele ochranný obal, který zabraňoval nadpřirozenu se k němu jen přiblížit. Nadpřirozené bytosti se tohoto kříže bojí, straní se ho. Moc kříže může být až tak velká, že dokáže zahubit vše zlé, okolo sebe. Tím, že je schopen se navázat na auru nositele, dokáže do svého okolí vpouštět i tajemné bytosti, které pro jeho nositele nepředstavují žádnou hrozbu. Samotné kříže nejsou pro tajemné síly nebezpečné. S nositelem ztrácejí i svou moc. Ellsworthské kříže vznikaly v průběhu 15. století a do dnešní doby se dochovaly jen tři, které jsou uloženy v národním muzeu. Všechny tři Ellsworthské kříže byly předělány a vybroušeny do dnešní podoby, ale svou moc prý neztratily… Přistihla jsem se, že jsem si při čtení okusovala nehty. Psali, že se dochovali tři a všechny jsou v národním muzeu, tak co je ten můj? Je přece nemožné, abych měla něco podobného já! Nakonec jsem usoudila, že píšou nejspíš nesmysly a že já jsem si vše opravdu jen představovala, protože je zhola nemožné, aby rodina Cullenova byla něco víc než jen lidé. Ten můj kříž je určitě jen jeden z milionu, nemá žádnou hodnotu ani moc. Ale trvám na svém názoru, že vyhovím přání toho, kdo mi ho dal. Budu ho nosit… Ale toto množství informací, které jsem si přečetla na internetu, mi ke klidu moc nepřidalo. Pokusila jsem se dopsat svou esej, ale i to mi dělalo značné problémy, když jsem podvědomě věděla, že v tom mám určitou roli i já. Samozřejmě ověřené jsem to neměla, ale můj špatný pocit, jakmile se objevila nová vražda, pro mě něco znamenal. Nepotřebovala jsem tyto věci konzultovat s Charliem a nepotřebovala jsem jeho rady k těmto vraždám, myslím, že o nich přece jen vím něco víc než on. Ale také jsem věděla, že kdybych tátovi svou teorii řekla, i přes to jak moc mě má rád, by určitě zpochybňoval můj zdravý rozum.
Esej jsem dopsala asi kolem sedmé. Charlie přijel asi kolem čtvrté, ale byl tak hodný a dopřál mi klid, abych si to mohla dopsat. Ale i přesto všechno jsem se svou prací nebyla vůbec spokojená. Přesto mi v tom chyběla fakta. Bez fakt se esej píše opravdu složitě. Když jsem sešla dolů do kuchyně, Charlie zrovna stál u sporáku a studoval návod na použití z nějakého sáčku s jídlem. Po menší hádce o tom, kdo to uvaří, jsem mu sáček vytrhla z ruky a jídlo uvařila sama. Po večeři jsem byla hrozně unavená, takže jsem jen dala Charliemu "dobrou noc'', šla se do koupelny osprchovat a ihned spát.
Ráno jsem se probudila sice v dobré náladě, ale v poněkud horší, než jsem měla včera. Nedávala jsem to za vinu nikomu, ani ničemu, prostě to tak bylo. Jako každé ráno jsem se šla nejdřív umýt do koupelny, potom se obléknout a učesat. Pak jsem udělala pro sebe a pro Charlieho snídani a potom jela do školy. Kam jinam, že? Ve škole se ke mně hned přidala Angela a já díky ní měla aspoň o trochu lepší náladu.
"Páni, Bells. Ani nevíš, jak bych chtěla jet zítra s vámi…''povzdechla si Angela, když jsme šli na angličtinu.
"My někam jedeme?''divila jsem se a zaboha si nemohla vzpomenout. Nejspíš jsem ztratila pojem o čase. Dokonce ani nevím, jaké je dnes datum. Angela se na mě zvláštně podívala a chvíli zkoumala můj výraz. Když po chvíli usoudila, že si nejspíš srandu nedělám a s tou svou nevědomostí to myslím vážně, nadechla se a odpověděla mi.
"Ty a Edward jedete na taneční soutěž, vzpomínáš?''vyklopila ze sebe a já se musela zastavit. To už je to zítra?! Problesklo mi hlavou. Ne, já nejsem připravená tam jet! Nevydržím to! Budu zase tak moc blízko jeho! Vždyť jsme to cvičili jen jednou, když nepočítám to předvedení před učitelkou! Jak… Moje pochyby až teď vyplavaly všechny na povrch. Tušila jsem, že se mnou něco je, že jsem tak ledově klidná. Ale proč se to na mě musí všechno vyvalit zrovna den před tou soutěží?! Jako kdybych i bez toho nebyla dost vystresovaná! Z dálky jsem slyšela šepot hlasů, ale vůbec jsem je nevnímala.
"Bello?''oslovil mně mě tak důvěrný hlas, skoro až u mého ucha. Úlekem jsem vydechla a ucukla před ním, až jsem musela udělat několik kroků dozadu. Narazila jsem do nějakého kluka, kterému díky tomu spadly na zem učebnice. Moje oči byly rozšířené strachem. Ten kluk, do kterého jsem narazila, začal nadávat na mou osobu, sebral si ze země knížky a pokračoval dál ve svojí cestě. Nevěnovala jsem mu ani pohled, dokonce jsem se ani neomluvila. Sledovala jsem, jak přede mnou stojí Angela a Edward a oba se na mě vyděšeně dívají. Strnule jsem tam stála a zírala na ně, neschopna jediného pohybu.
"Proboha, je jí něco?'' slyšela jsem jakoby z dálky Angelu říkat směrem k Edwardovi, i když stála necelé dva metry přede mnou. Už už chtěla jít ke mně, ale Edward ji zarazil.
"Dej jí chviličku…'' slyšela jsem už zřetelněji jeho hlas. Proboha, to jsem byla tak vyšokovaná jen z toho, že zítra jedu na soutěž? Byla jsem víc vystresovaná z toho, že budu muset tančit před porotou a před publikem, nebo proto, že budu celý den ve společnosti Edwarda, který se se mnou nebude bavit a tím mi dá ještě větší prostor, abych se stresovala kvůli publiku? Nádherné, že oba dva tyto stresory spolu úzce souvisí. Můj stres z publika totiž vyplývá z toho, že vím, že se se mnou Edward nebaví a bavit nebude, i když v poslední době mi řekl sám od sebe pár vět, což se dá taky považovat za úspěch… Ale přesto!
"Bello?''nevydržela to po chvíli opět Angela.
"Hmm?''odpověděla jsem duchanepřítomně a zírala někam za ně. Angela to nevydržela a přešla ke mně. Postavila se mi do výhledu a dala mi ruce na ramena, čímž mi zaclonila veškerý výhled.
"Vnímáš?''naléhala. Nakonec jsem se přece jen vrátila do reality a podívala se na ní. Už nebyla "rozmazaná'' Poznala mé zaostření v očích a vydechla.
"Konečně!''zamumlala a třela mi rameno. Nechala jsem jí být a naklonila hlavu, abych se podívala, jestli tam Edward ještě pořád stojí. Byl tam. Podívala jsem se mu do očí, ale nic jsem v nich neobjevila. Ale hledala jsem vůbec něco?
"Musíme si promluvit…''řekli jsme oba unisono. Za jiné okolnosti by nás to nejspíš rozesmálo, ale v tuhle chvíli jsme měli oba tváře vážné. Jen on se mírně pousmál.
"Při biologii?''zeptal se.
"Sedíš jinde, vzpomínáš?''řekla jsem kysele a zašklebila se.
"Není problém si sednout zpátky…''odpověděl mi klidně a čekal na mou odpověď. Chvíli jsem si ho měřila pohledem, než jsem odpověděla.
"Fajn''přikývla jsem, ale v tuto chvíli jsem nedokázala říct, jestli mám radost, nebo ne. Ještě pořád ve mně bylo to mé druhé já, které mi připomínalo, co všechno mi udělal, jak moc jsem kvůli němu trpěla, ale bylo tam i to další, které mělo radost, že znovu budeme spolu. Aspoň v té lavici… Hlas rozumu a hlas srdce. Je jen na nich, který má víc síly překřičet ten druhý… A já tentokrát, snad poprvé v životě, vsázela na hlas rozumu…
Při angličtině jsem s Emmettem znovu vtipkovala, ale on se mě zdráhal dotknout a vždy, když jsem to chtěla udělat já a dloubnout ho do žeber, rychle ucukl, takže jsem se netrefila a párkrát se mi podařilo se strefit do své brňavky, takže jsem musela ruku další půlminutu držet, dokud nepříjemné mravenčení nepřešlo. Začínala jsem si na to pomalu zvykat… Potom hodina s Rosalií, kde jsme psali docela lehký test, a přišel na řadu oběd. Měla jsem docela hlad, takže jsem si vzala s Angelou dohromady jednu pizzu a kafe. Obě jsme ujídaly kousky pizzy, každá ponořená do svých vlastních myšlenek. Moje myšlenky byly u zítřka. A taky u toho, co mi bude chtít Edward říct, že si kvůli tomu chce přesednout zpátky ke mně. Jako by nestačilo, že by mi to řekl třeba po vyučování! A přesně, jak jsem si myslela, hlas rozumu vyhrával. Sice ne o moc, ale vyhrával. Ale ten druhý hlas, hlas mého srdce, se pořád nevzdával… Divila jsem se mu. Já už bych ten předem prohraný boj asi vzdala.
"A v kolik že to ráno vyrážíte?'' nadhodila asi v polovině přestávky Angela.
"Nevím. Ale začíná to v deset. To je právě to, o čem jsem chtěla s Edwardem mluvit já. Nevím, o čem se mnou chce mluvit on…''odpověděla jsem jí.
"Takže ráno do školy nepůjdete?''zeptala se a její mírně veselý výraz opadl.
"Nevím jak Edward s Alicí, ale já asi ne… Musím se na to pořádně vyspat, přichystat se…''a to hlavně psychicky, domyslela jsem si, ale nahlas to neřekla. Angela jen chápavě kývla hlavou, ale nedala najevo žádné emoce. V tu chvíli zazvonilo na znamení, že za chvíli začne další hodina a obě jsme se zvedly. Odnesly jsme naše prázdné tácy a šli na Biologii. A i dnes jsem na ní šla poměrně klidná. Nejspíš se všechny moje obavy a stresory přesunuly k myšlenkám na zítřek, takže teď jsem měla poměrně čistou hlavu. Ale i v tom jednom malém koutku své mysli jsem se bála. A znovu se ozvaly dva hlasy mého já. Jeden hlas mého srdce, který měl výdrž a nehodlal se vzdát, se té hodiny obával. Bál se, že Edward provede zase něco, co by mi mohlo ublížit. Zatímco hlas rozumu říkal něco o tom, že to vydržím. Ale kolik toho ještě vlastně jsem schopná vydržet?! Šli jsme chodbou směrem k učebně biologie a ty dva hlasy v mé mysli postupně utichaly, až vymizely docela. Bylo to právě v ten moment, kdy jsem překročila práh dveří. Očima jsem rychle prolétla třídu a uviděla naštvaného Mikea, jak se uličkou vrací na své předešlé místo, zatímco Edward si právě sedal do, teď už zase naší, lavice. Odhodlaně jsem přešla třídu směrem k němu. Položila jsem si věci na stůl, a až potom si sedla. Byl to takový nezvyk, mít ho zase vedle sebe, i když jsou to jen dva dny, co seděl jinde. Chvíli bylo ticho, oba dva jsme zírali před sebe a nevěnovali pozornost tomu druhému. Nevím jak on, ale já "zkoumala'' popraskanou omítku na protější zdi.
"Bello, měli bychom si promluvit…''prolomil konečně to trapné ticho. Přikývla jsem.
"Promluvit, nebo pohádat? U nás to vždy končí hádnkou…'' a bolestí, dodala jsem v duchu.
"Nevím jak ty, ale já si chci jen promluvit…''odpověděl mi. Opět zavládla chvíle ticha.
"Spusť''vyzvala jsem ho nakonec a natočila se mírně k němu. Mile se na mě pousmál.
"Myslím, že by bylo docela na místě se domluvit na zítřek…''začal.
"Chtěla jsem s tebou mluvit o tom samém…''odpověděla jsem mu. Jeho úsměv byl už více viditelný.
"Myslím, že je blbost, aby jel každý sám… A když jede i Alice… Vzal bych auto a ráno bych se pro tebe mohl stavit, co ty na to?''zeptal se a v jeho hlase bylo něco, co jsem nedokázala v tom spěchu identifikovat. Chvíli jsem mlčela a promýšlela to. Přála jsem si jet s ním, ale zároveň jsem se toho bála… Vyčkávavě na mě hleděl, stále se na mě usmíval. Jak bych mohla odmítnout?
"V kolik?''zeptala jsem se. Jeho úsměv se ještě více rozšířil a v očích mu plálo.
"V devět?''navrhl.
"Dobře…''přikývla jsem.
"Dobře''zopakoval po mně. Znovu chvíle ticha, než do třídy vešel učitel a začal rozdávat papíry. Čekala jsem další test, ale dostala jsem bílou nenatištěnou stránku. Rychle jsem se podívala na Edwarda, jestli jsem náhodou nedostala špatně vytisklý papír, ale ten měl to samé.
"Komise mě požádala, abych vám rozdal papíry a vy tam napsali, co se vám na výuce líbí, anebo co byste na ní změnili. No znáte to, jako každý rok. Je to anonymní, takže se pusťte do práce!''rozkázal učitel a ve třídě se rozezvučel šum hlasů.
"Měla bys po škole čas?''zeptal se po chvíli Edward, zrovna když jsem psala jeden "kompliment'' na adresu učitele. Tužka se mi ještě víc zabořila do papíru, až ho skoro protrhla.
"Cože?''nevěřícně jsem se na něj podívala.
"Ptám se, jestli máš po škole čas…''zopakoval, jakoby se nic nedělo.
"Na co?''
"No… Říkal jsem si, že dvakrát trénovat na soutěž je opravdu hodně málo… Co takhle si ty tance připomenout?''navrhl a já zůstala v šoku. "Nedělej to, Bello, nedělej!!'' ozval se znovu můj vnitřní hlas. "Sklapni!'' zařvala jsem na něj v duchu společně s tím druhým hlasem. "Poslouchej hlas svého srdce, Bello… Poslouchej ho…'' radil ten druhý, než se oba znovu úplně vytratily. Bylo to to samé, jako kdyby řekl "Poslouchej mne", ale já žádné jeho další rady neslyšela. Byly vůbec nějaké? Je opravdu jen na mě, jestli budu souhlasit? Edward mě zkoumal zvláštním pohledem plným naděje a zoufalství, ale přecházel v netrpělivost. Zřejmě nad odpovědí dumám už moc dlouho.
"Dobře…''souhlasila jsem nakonec. Usoudila jsem, že to není špatný nápad, ty tance si připomenout. Pomůže to jak mě, tak i jemu. Netrpělivost v jeho obličeji zmizela a vystřídal jí opět úsměv. Nejistě jsem mu úsměv vrátila a znovu reději pokračovala ve psaní svého názoru. Do konce hodiny jsme spolu nepromluvili ani jediné slovo…
Po biologii jsem šla do tělocvičny. Dnes jsem se nehodlala zaobírat převlékáním, a tak jsem vstoupila do tělocvičny v tom, v čem jsem byla celý den. Překvapilo mě, že tu nebyl nikdo jiný, kromě mě a Edwarda. Edward se lehce opíral o švédskou bednu a mírně se na mě pousmál, když jsem vešla.
"Kde jsou všichni?''zeptala jsem se, když jsem se vzpamatovala. I v šatně nikdo nebyl…
"Tělocvik celý týden odpadl, vzpomínáš?''zasmál se. No jasně, měl pravdu! Mírně jsem se začervenala, když jsem si to uvědomila. Doteď mi opravdu nebylo divné, že když jsem procházela šanou, nikdo tam nebyl. Dnes mám opravdu "den blbec''! A to hlavně já jsem tu celý den za blbce!!
"Začneme?''odlepil se od švédské bedny a šel ke mně s rukou nataženou. Až když jsem se dotkla jeho ruky a nechala se odvádět do středu tělocvičny, na mě dopadlo to, že jsem tu sama s Edwardem. Znovu na mě dopadlo to, že zítra je ta důležitá soutěž a my už tak dlouho netrénovali!! Než moje obavy a hlavně panika mohla naplnit znovu celou mou mysl a tělo, Edward se zastavil a otočil se ke mně. Znovu si mě přitiskl k tělu a ze zadní kapsy svých kalhot vytáhl dálkové ovládání. Mírně jsem se lekla, ale zároveň mnou impulzovala ta elektřina, jako vždy, když jsem tak blízko jeho. Usmál se na mě a pustil hudbu. V hlavě jsem měla jako vygumováno. Začala skladba Pale od Within temptation a Edward mě vedl. Nedokázali jsme udělat ani jednu sérii kroků, než jsem škobrtla a museli jsme začít znovu. A zas a znova, asi osmkrát. Někdy jsem škobrtla, někdy jsem zapomněla kroky. Proboha, co budu dělat zítra?! Začala jsem se celá chvět a panika mnou lomcovala jako s hadrovou panenkou. Když jsem vyřkla své už asi desáté "Promiň'' za to, že jsem to znovu zkazila, Edward se zastavil a chvíli na mě hleděl. Avšak já se nedokázala dívat na něj. Musela jsem se dívat do země, potřebovala jsem se uklidnit. Vůbec mi to nešlo. Strach byl pořád větší a větší… Ucítila jsem Edwardův prst pod mou bradou, jak si zdvihl můj obličej, aby mi viděl do očí.
"Bell, co je to s tebou?''zeptal se. Chvíli jsem se dívala do těch jeho karamelových očí, než jsem odpověděla.
"Já nevím…''zašeptala jsem. "Já… Asi to nezvládnu. Mám hrozný strach…''pokračovala jsem a svěsila hlavu. Smutně se pousmál a pohladil mě po tváři.
"Čeho se bojíš?''zeptal se.
"Nevím… Že to zkazím, že nevyhrajeme, že neunesu ten nátlak, že zase někde škobrtnu a celé to zkazím, a že…''rychle jsem mlela, než mi dal prst přes pusu a lehce mě obejmul.
"Zbytečné strachy… Pamatuj si, není důležité vyhrát, ale zúčastnit se. A toho, že to zkazíš, toho se taky neboj. Klidně bych to mohl zkazit já, ne jen ty. Vážně se bojíš zbytečně, Bells…''řekl mi soucitně.
"Ale to není to nejhorší…''zašeptala jsem ještě tišeji a doufala, že to neuslyší. Bohužel…
"Tak co je nejhorší?''zeptal se. Mám mu to říct? Chvíli mi trvalo, než jsem se rozhodla. Nechtěla jsem mu moc ublížit, ale zároveň by si to zasloužil…
"Já se bojím… tebe''zašeptala jsem znovu a ten konec skoro nebyl slyšet. Ale pro jeho uši to zřejmě nebylo tak tiché, protože se celý napjal… Chvíli mlčel, ale potom dodal.
"Nemáš se čeho bát. Já ti neublížím… Nedokázal bych to…''zašeptal mi zlomeně do vlasů a já si tak moc přála, abych mu byla schopná věřit. Ale zároveň jsem na něj v duchu křičela, že mi nikdo jiný neublížil tak strašně moc, jako on… Potom zašeptal něco ve smyslu "Já tady nejsem ten nebezpečný…'', ale nemohla jsem si být jistá, protože jsem mu nerozumněla. Potom si odkašlal a trochu se ode mě odtáhl.
"Zkusíme to znovu?''zeptal se a já roztřeseně přikývla. Pousmál se, znovu si mě přitiskl k sobě, sklonil hlavu až ke mně. Začal mi potichu šeptat do ucha…
"Pravá dozadu, levá dopředu, pozastav se,…''musela jsem uznat, že to šlo líp, ale jeho hlas mě až příliš rozptyloval, takže jsem skoro v polovině znovu škobrtla a málem bych spadla na zem, kdyby mě pevně nedržel. Ale i tak jsme se tímto stylem dopracovali zatím nejdál!
"Ach, promiň…''zaskuhrala jsem znovu, poodstoupila jsem od něj a schovala si hlavu do dlaní.
"To je dobré… Budeme to zkoušet do té doby, dokud ti to nepůjde…''ujistil mě klidným hlasem, kterému se nedalo neuvěřit. A mě v tu chvíli něco napadlo.
"Zkusme něco jiného!''navrhla jsem a rychle se vrátila k němu. Ve tváři měl vepsaný zvláštní zvědavý pohled.
"A co?''zeptal se.
"Tohle''řekla jsem, chytla mu obličej do dlaní a namířila si ho proti svému. Bylo neuvěřitelné se ho zase dotýkat, mít obličej tak blízko jeho… Vpíjela jsem se mu do očí a on mně. Opatrně jsem mu zašmátrala v zadní kapse u kalhot a s šibalským úsměvěm mu z kapsy vytáhla dálkové ovládání. Ještě chvíli na mě nechápavě zíral, ale jakmile jsem stiskla tlačítko na ovladači, pochopil a znovu kolem mě obmotal své silně paže. Hudba znovu zaplnila místnost a my oba tančili do jejího rytmu s takovou lehkostí, jako dvě pampelišková chmýří ve větru…
Odcházela jsem z tělocvičny se smíšenými pocity a nedokázala si utvořit vlastní názory. Po tom mém nápadu, vzájemně se dívat tomu druhému při tanci do očí, nám to šlo raz dva a já konečně zapomněla na všechny svoje obavy a nechala se unášet hudbou. A potom jsme to zkusili i bez toho, a nějakým zázrakem se nám to podařilo znovu… Jakmile jsem nasedla do auta, vytáhla jsem z batohu krabičku s křížkem a křížek si opět připla na krk. Sundala jsem si ho těsně předtím, než jsem vešla do tělocvičny. Po tom včerejším pátrání po internetu jsem si v hlavě utvořila jedno podezření, a to ne malé…
* * *
Většinu odpoledne jsem strávila odpočinkem na posteli a přemítáním o tom všem, co se za poslední dobu stalo. Táta byl opět venku s Polly, takže jsem na to měla dostatek klidu. Snažila jsem si pročistit hlavu, abych jí neměla tak přeplněnou myšlenkami a zítra se líp soustředila na tanec, a ne na nějaké okolnosti posledního měsíce. Nejhorší bylo, že jsem měla tak málo odpovědí, a proto se mi vůbec nedařilo ty myšlenky odsunout do pozadí. Stále na mě hlasitě křičely a já měla pocit, že se brzy zblázním…
Večer jsem šla spát radši už v sedm hodin, abych se mohla pořádně vyspat. Potom jsem si vychutnala dvanáct hodin bezesného a klidného spánku, než jsem se ráno probudila celá svěží. Náš den "D'' je tady! Proletělo mi hlavou hned, jakmile jsem procitla. Rychle jsem vyskočila z postele a skoro tanečním krokem doplula do koupelny. Nechápala jsem, kde se ta dobrá nálada ve mně bere. Vlezla jsem do sprchy a potlačovala touhu si zpívat, abych nakonec nevzbudila Charlieho. Večer jsem přece jen dospěla k nějakému závěru. Edward mi nic neudělal, to jen já se špatně zamilovala. On má svůj život a je jen na něm, s kým bude, já už dlouho nemám právo si na něj dělat nějaké nároky. Ale i přes to všechno jsem jeho tvář viděla, kdykoliv jsem zavřela oči. Vylezla jsem ze sprchy a běžela se obléknout do čistého oblečení. Bylo zvláštní, že jsem se těšila i na večer, kdy budu vědět, jak to dopadne a budu někde na večeři s Markem. Pro tu příležitost jsem si vzala sukni a černé tílko, a potom si udělala tmavší oční stíny a vlasy nechala rozpuštěné. Opět skoro tanečním krokem jsem šla dolů do kuchyně a připravila, skoro až slavnostní, snídani. Neudržela jsem se a musela si začít pískat.
"Nějaká dobrá nálada?''nadhodil Charlie, když sešel dolů ze schodů a vešel do kuchyně. Jen jsem přikývla a usmála se. Znovu se kriticky podíval na křížek na mém krku, jako vždy zakroutil hlavou, a sedl si ke stolu. Musela jsem se tomu zasmát. Potom jsem nám oběma nalila ranní kávu a pustila se s ním do snídaně. Potom mi Charlie popřál hodně štěstí a vyrazil do práce. Řekl, že se na práci ani nebude schopný soustředit, jak na mě bude myslet. Prý mu mám hned potom zavolat. A když jsem mu oznámila, že potom jdu ven s Markem, udiveně na mě zíral, ale nijak to nekomentoval. Asi o půl deváté mi volala Angela, aby mi taktéž popřála mnoho štěstí, a spolu jsme mluvili až do té doby, než se ozval zvonek u dveří. Cítila jsem, jak ve mně koluje adrenalin a tepová frekvence mého srdce je stále vyšší a vyšší. Zavěsila jsem, sbalila si věci a rychle pospíchala ven. Alice seděla vzadu a vedle ní jedna velká krabice a Edward seděl za volantem. Věděla jsem, že bych se k Alici dozadu nevešla, takže jsem zamířila k místu spolujezdce. Oba dva mě vřele uvítali, zřejmě byli dnes stejně dobře naloženi, jako já. Spolu jsme si potom povídali jako staří přátelé celou cestu do Seattlu…
"Bello, neošívej sebou pořád!''napomínala mě Alice, když mi dodělávala vlasy. Edward vedle nás se uchichtl. Alice se na něj zamračila.
"Neprovokuj, nebo si tě vezmu do parády taky!''napomenula ho a jemu zreznul úsměv na rtech. Tomu jsem se musela zasmát já. Seděla jsem na židli v místnosti se spoustou zrcadel, kde byly i taneční páry z mnoha jiných škol, kteří se dnes soutěže úžastní také. Ale jen já jsem přes sebe musela mít přehozený velký kabát už od doby, kdy jsem vylezla z šatny, protože Alice trvala na tom, že mě Edward nesmí vidět, dokud nepůjdeme na jeviště. Zrovna jsem na sobě měla šaty pro cha-chu. Ještě dlouho jsme se tam takhle škádlili, než se z reproduktoru ozval příjemný hlas.
"Prosíme, aby se všechny taneční páry seřadily do zástupu a připravili se. Za chvíli všichni vejdete na parket, kde vás moderátoři představí. Hodně štěstí…'' a reproduktor zmlkl. Stejně tak, jako my a stejně tak, jako všichni ostatní v místnosti. Vystrašeně jsem se podívala na Alici s Edwardem, ale zároveň jsem cítila, jak adrenalin putuje každou částí mého těla…

%20%E2%80%93%20okraj.png)





skvělej díl!!! tak moc se těším na další díl!!! Bella je úplně úžasná, že toho vydrží tolik :))