
21. kapitola- Rána pod pás
Ta informace, že já jsem Edwardovo citlivé místo, mi utkvěla v paměti a vždy, když jsem byla sama, anebo se na nic nesoustředila, vyplavala na povrch a nutila mě nad tím stále dokola a dokola uvažovat. Bylo to jako plevel, který nejde zahubit, ani když použijete všechny ochranné prostředky. Přesně to bych potřebovala. Nějaký ochranný prostředek, který by mi zabraňoval myslet. Existuje něco takového? Myslím, že moc šancí není…
"Bello, vnímáš?''zamávala mi Alice rukou před očima při matematice, když se Polly otočila k tabuli.
"Ehm, jasně že jo…''odpověděla jsem zmateně a podívala se na ní.
"Vážně? Tak mi teď zopakuj, co jsem právě říkala…''řekla naoko naštvaně a založila si ruce na prsou.
"Ehm… Říkala jsi… žee… Já… nevím?''rezignovala jsem. Chvíli se na mě mračila, ale po chvilce zjihla a pousmála se.
"Říkala jsem, že jsem ti bohužel zapomněla něco říct. Dneska budu muset s Rose odjet po obědě a vrátíme se až na tu naši dámskou jízdu. Musíme si něco zařídit a taky něco dokoupit… Bohužel tě nebudu moct odvézt domů… Je mi líto, doteď jsem si na to nevzpomněla…''omlouvala se.
"To je v pohodě, Alice. Zeptám se Angely. Třeba mě hodí domů ona… A kdyžtak, není nad malou procházku…''řekla jsem jí. Ještě jednou se omluvně usmála a znovu si začala všímat Pollynina výkladu. Na jednu stranu jsem byla ráda, že mě Alice vytrhla, aspoň na chvíli, z přemýšlení a donutila mě myslet na něco jiného, ale na druhou stranu jsem byla naštvaná, protože jsem měla pocit, že mi uniká něco důležitého. Něco složitého a podstatného už mi dlouhou dobu proklouzávalo mezi prsty, unikalo mi to jako pára nad hrncem, a já vždy sevřela dlaně ve snaze tu "věc" chytit do rukou až moc pozdě, anebo chviličku po tom, kdy mi to zase uniklo… A teď znovu… Možná, že jsem paranoidní a vidím různé věci tam, kde nemám a kde nejsou. Edwardovy oči vidím snad na každém člověku, kterého jsem v poslední době poznala… Ano, opravdu jedna z variant je ta, že já jsem blázen… Ale… Co když se to opravdu děje? Co když za těmihle podivnými vraždami stojí něco víc, než jen gang toužící se zapsat do historie kriminalistiky v USA? Co když je Edward a jeho rodina něco víc, než jen člověk? Ale proboha! Už zase! Nejspíš si budu muset dojít za Carlislem, aby mi doporučil nějakého psychiatra… Co by Edward byl, když ne člověk, hm?! Superman, nějaká postava z podsvětí?! Proboha, vzpamatuj se Bello, žiješ v jednadvacátém století, ne ve středověku, kde se popravovali lidé na hranici jen proto, že byli v něčem odlišní od ostatních!!! Kdyby mi Alice včera v restauraci neukázala, že ona, a tím zároveň celá její rodina, je normální, možná by byl důvod k nějakým menším pochybám, ale teď? Cullenovi jsou přece naprosto normální lidé!
Ale nikdo na světě mi nevezme moje pochyby o tom, že se tu něco děje. Proč by Alice byla tak vystresovaná z toho, že přijede Mark? Ten pěkný kluk z výtahu přece nemůže být nijak nebezpečný… Nebo ano?... Nedává mi to smysl! Nic mi nedává smysl!! V hlavě mi vířily miliony myšlenek, ale já jen ztěží dokázala odpovědět na pár z nich… Mám já nějakou spojitost s těmi vraždami? Jsem nějak náměsíčná a vylézám v noci ven vraždit lidi? Jasně, určitě by museli umřít strachem a dostat infarkt, kdyby mě viděli jak v noci vypadám, ale je tu jeden "menší" háček. Já náměsíčná nejsem a v životě jsem kromě rybiček v akváriu, broučků a podobné havěti nikoho nezabila… Tak proč mi něco napovídá, že mám s těmi vraždami něco společného já? Proč jsou moje data pobytu v určitém místě shodná s daty a místem vražd? Opravdu s tím mám já něco společného? Pokud ano, tak co?? Jsem cílem toho gangu já? Sleduje mě někdo a vraždí ty ubohé lidi, aby se potom dostal ke mně? Ale kolik lidí ještě stojí v cestě, než přijdu "na řadu" já? Kolik nevinných lidí ještě zemře? Jedna absurdní myšlenka za druhou… Pomalu jsem z toho začínala být zoufalá… Tak moc otázek a tak málo odpovědí… "Žádné odpovědi" by bylo asi trefnější...
Moje duševní nepřítomnost pokračovala ale jen chvíli. Lépe řečeno, do té doby, než jsem měla hodinu s Emmettem. S ním bylo neuvěřitelně snadné zapomenout na všechny mé světoboly a myslet jen na to, jakou rošťárnu mu provést a jak chytře odpálkovat jeho komentáře… Pak ale pokračovala, do doby než jsem měla hodinu s Rose. Spolu jsme vymýšleli, jak to všechno dnes zorganizujeme. Co mám připravit, co dovezou ony a tak dále… Po strašně dlouhé době jsme si konečně mohli promluvit spolu samy, jako staré kamarádky… A to my byli… Chybělo mi to. Rose mi chyběla… Cítila jsem, jak můj šedivý svět dostává aspoň nějaké barvy… Cítila jsem se zase o něco víc úplná… Nakonec jsme se dokonce i dohodli, že si Rose a Alice sednou na obědě ke mně a k Angele, aby se mohli spolu více poznat.
"Alice, nevíš něco o té nové módní značce, která se teď v Seattlu otevírá?''zeptala jsem se jí a mrkla na Rose. Ta se radostně usmála. Módní značka fungovala na Alici jako magnet, takže se ke mně otočila a začala mě zahrnovat informacemi a návrhy, kdy bychom se tam mohli jet podívat. Snažila jsem se Alici zabavit na co nejdelší dobu, aby měla Rose čas si sama popovídat s Angelou… Za mé bolavé uši z neustálého poslouchání, pro mě tak nedůležitých věcí, to ale stálo… Nakonec nadešel čas Alicina a Rosiina odjezdu. Až když se obě zvedly, jsem si uvědomila, že jsme v jídelně mezi posledními. Vlastně, lidé seděli jen u dvou stolů… Alice s Rose se ihned rozeběhli k tomu druhému stolu, kde seděl Emmett, Jasper a Edward. Obě si vyhledaly své drahé polovičky a já se očima střetla s tou mou bývalou polovičkou… Nevěděla jsem, co se zrovna kolem děje. Jediné, co jsem viděla, byly jeho oči… Tak přítomné, ale zároveň tak vzdálené a odlišné… A i přes to všechno neuvěřitlně krásné a jedinečné… Periferním viděním jsem zahlédla, jak se Alice objala s Jasperem a Rose s Emmettem a potom opět běží k nám. Odtrhli mě od mého vězení v podobě Edwardových očí až tím, že se mi postavily do výhledu. Potom mě obě objaly se slovy "Večer se uvidíme'', rozloučily se s Angelou a ladným krokem šli pryč z jídelny… Zůstali jsme ještě chvíli ztuhle stát a já neustále nutila svou mysl a tělo, abych se znovu nepodívala do těch dvou bodů znamenajících svět… Nakonec mi Angela sama ochotně navrhla, abychom šli a já s radostí souhlasila.
Nakonec jsem s vypětím sil dokázala dojít až k učebně biologie. Jako vždy, i teď se mi před touhle hodinou klepaly kolena. Ale je to přece jen moje poslední hodina… Tohle zvládnu!!! Díky nemoci tělocvikářky nám dnes tělocvik odpadl a já z toho měla hroznou radost… Takže toto je moje poslední hodina… To nejhorší na konec… Zhluboka jsem se nadechla a překročila práh dveří. Naštěstí byla naše lavice-poslední, co jsme měli společné- ještě prázdná, takže jsem si šla rychle sednout na své místo. Ani jsem si pořádně nestihla připravit věci, když v tom vstoupil do třídy on. Podíval se na mě neutrálním pohledem a přešel k Miku Newtonovi… V žaludku se mi usadil nepříjemný pocit… Něco je a bude špatně… Sledovala jsem ty dva, jak spolu tiše mluví. Potom se na mě oba podívali. Edward měl stále tu svou neutrální masku, zatímco Mike se na mě široce usmál. Naskočila mi husí kůže a nepříjemný pocit v žaludku se ještě zintenzivnil… Pak se všechno jakoby zpomalilo… Aspoň pro mě. Měla jsem vztek. Ano, skutečný vztek! Mike Newton si sebral své věci z lavice, kam si po chvíli své věci položil Edward. Mike si stoupnul ze židle a uvolnil místo Edwardovi. Potom klidně pokračoval uličkou až k MÉ lavici, kde se posadil na Edwardovo místo.
"Ahoj, Bello!''zajásal, když si sedl vedle mě. Neodpověděla jsem mu a nenávistným pohledem jsem propalovala záda tomu nejubožejšímu a nejhoršímu člověku, kterého jsem kdy v životě potkala… Edwardu Cullenovi…
Naštvaně jsem si to rázovala školní chodbou směrem ven. Většina lidí se mi hned uhýbala z cesty, když viděli můj výraz. Dokonce i Mika stačilo při hodině spražit několika naštvanými pohledy a dal mi pokoj. Rázem mě přešla chuť cokoliv dělat. Už jsem si ani nedokázala vychutnat tu natěšenost na dnešní dámskou jízdu. Ale háček byl v tom, že já potřebovala něco dělat! Klidně bych teď přetrpěla i tělák, který mi díky nemoci učitelky odpadl, hlavně aby mou mysl zaplnilo něco jiného, než myšlenky na NĚJ!! Rázně jsem otevřela dveře vedoucí ze školní chodby ven a mířila k parkovišti. Měla jsem před sebou celou hodinu volnou. Angela byla totiž tak moc hodná, že mě odveze, když Alice s Rose odjeli pryč, ale měla ještě jednu hodinu, takže jsem tu na ní musela tu hodinku počkat. Byla jsem téměř v půli cesty, když se za mnou ozval hlas, který bych za jiných okolností slyšela hrozně ráda a nevydržela neskákat radostí, že na mě promluvil, ale zrovna teď to pro mě byl ten poslední hlas, který bych chtěla slyšet…
"Bello!''zavolal znovu. Co mi chce?! Dalo mi hodně úsilí sama sebe přesvědčit, abych zastavila. V tuhle chvíli jsem vůbec netoužila po jeho společnosti. Nakonec jsem se přes všechno úsilí otočila směrem, odkud na mě volal.
"Ahoj''pozdravil mě klidně, když došel až k místu, kde jsem stála.
"Co chceš?''odbyla jsem ho a potlačovala touhu dát mu pěstí. I když za tu dobu, co ho znám, vím, že bych při tom víc ublížila sobě, než jemu. Ale za pár zlomených kůstek na hřbetu ruky to rozhodně stojí!!!
"Nebylo by od věci taky pozdravit? A já si vždy myslel, že jsi slušně vychovaná''popichoval mě a měřil si můj výraz. Jo tak po tom všem ještě chce, abych ho pozdravila?!
"Co chceš?!''zopakovala jsem chladně a sledovala, jak se mu humor v obličeji mění na smutek a posléze znovu na tu neutrální masku…
"Ehm… No… Alice už odjela a dnes už se domů nevrátí a něco si tu u mě zapomněla… Myslíš, že bys jí to mohla vzít?''řekl a při tom se hrabal ve své tašce. Potom z ní vyndal několik CDček a podával mi je. Jo tak on ještě chce, abych jeho sestře udělala donáškovou službu?!
"Jo, to bych mohla''odpověděla jsem stále stejným tónem a CDčka mu vytrhla z ruky.
"Dík''zamumlal, když jsem si je soukala k sobě do tašky. Nic jsem mu na to neřekla a dívala se všude možně, jen ne na něj.
"Takže máte nějakou dámskou jízdu?''zajímal se. Co mu je po tom?! Bylo vidět, že se nutí do rozhovoru. No kvůli mně nemusí…
"Jo, to máme'' odpověděla jsem mu, otočila jsem se a pokračovala ve své cestě k parkovišti. Neudělala jsem ani tři kroky, než na mě znovu zavolal.
"Vážně jsi včera málem spadla ze střechy hotelu, Bells?''zeptal se a v jeho hlasu už nebyla lhostejnost… Byla tam bolest… Takhle otázka mě donutila zastavit. Bylo pro mě velmi nepříjemné na to vzpomínat. Dnes už bych tu nemusela vůbec být... Bolelo to...Pomalu jsem se otočila zpátky k němu. Zhluboka jsem se nadechla a přikývla jsem. Pomalu a opatrně šel směrem ke mně.
"Achjo, Bells''zašeptal a přitáhl si mě k sobě. Obmotal ruce kolem mě a přitiskl si mě k hrudi. Co jsem udělala já? Ztuhla jsem! Opravdu jsem ztuhla! Nebyla jsem schopná přemýšlet, nebyla jsem schopná zvednout ruce, dokonce jsem skoro nebyla schopná se nadechnout. Proč mi tohle dělá?... V jeho náruči bylo tak snadné zapomenout… Nebyla jsem na něj náhodou před chvílí naštvaná?... Po chvíli se ode mě trošku odtáhl a dal mi ruku pod bradu, aby mi zvedl hlavu a já se mu podívala do očí.
"Myslíš, že bych tě mohl o něco poprosit?''zeptal se a stále se mi díval do očí. V těch jeho už nebylo to, co předtím. Byla tam starost, něha, a snad i… NE!! Ne, to určitě ne! Nebyla jsem si jistá svým hlasem, ale nakonec jsem kývla.
"Bell, slib mi, že na sebe budeš dávat pozor… Prosímtě!''zaprosil.
"Proč?''zeptala jsem se roztřeseným hlasem. Chvíli se na mě nerozhodně díval, ale když už se nadechoval k odpovědi, vyrušil nás mě neznámý hlas. Ženský hlas…
"Edwarde!''zvolala a my se oba natočili směrem k ní. U jeho auta stála vyšší černovláska. Měla mramorově bílou pokožku a její temné oči jakoby nahlas křičely "Pozor, nebezpečí!''.
Měla na sobě černou halenku rozepnutou skoro až k dekoltu a minisukni. A samozřejmě byla až nadlidsky krásná… Všichni, kdo kolem ní prošli, se po ní ještě minimálně jednou otočili. A já jí nepotřebovala znát, abych nepochopila, o koho se jedná.
"Ale! Hádám, že ti přijela tvoje Salome''řekla jsem a do hlasu se mi znovu vrátil hněv. Bylo až moc jednoduché pochopit, proč mě Edward opustil. S ní jsem se nemohla srovnávat… I jen dívat se na ní mě nehorázně ničilo.
"Není to žádná moje Salome!''zasyčel a otočil si mě zpátky k sobě. Co tím zase ksakru myslí?!
"Bell, slib mi to''žadonil a znovu se mi vpíjel do očí.
"K čemu ti tenhle slib bude? A měl bys už jít… Ona na tebe čeká…''řekla jsem a jen ztěží zadržovala slzy. Pomalu jsem se od něj otáčela pryč, ale on si mě znovu přitáhl k sobě.
"Belli, já odtud neodejdu, dokud mi to neslíbíš… No tak, Belli… Prosím''šeptal a pořád skenoval můj obličej. V očích se mi zaleskla první slza a kutálela se po mé tváři dolů. Opatrně jsem natočila hlavu směrem k parkovišti a pohlédla na tu krásnou dívku stojící u jeho Volva.
"Proč mi to děláš? Proč vytahuješ tu jedinou předzdívku, kterou mě nikdo jiný kromě tebe neoslovoval? Máš ponětí, jak hrozně moc to bolí?''šeptala jsem a už se ani nesnažila zadržovat slzy. Pomalu mi je všechny setřel a znovu si natočil můj obličej ke svému. Pohlédla jsem na něj a v jeho výrazu jsem vyčetla odhodlání.
"Protože…''začal, ale nestihl to dokončit.
"Edwarde, jak dlouho na tebe ještě budu čekat?''oslovil nás dívčí soprán těsně vedle nás. Oba dva jsme ztuhli a podívali se na nově příchozí. Propalovala mě nenávistným pohledem.
"Neboj, Sal, už jdu''ujistil ji a pustil mě. Otočil se ode mě pryč a odcházel s ní po boku. S jeho dotykem jakoby ihned zmizela i ta poněkud lepší nálada, kterou jsem měla. Znovu mě zalila vlna vzteku a smutku. Dívala jsem se na jeho záda, jak ode mě odchází s tou krásnou dívkou.
"Edwarde!''zvolala jsem, když byli asi pět metrů ode mě. Musela jsem přece ještě něco udělat, než odejde… Bylo to… Musela jsem to pro něj udělat. Oba dva se na mě otočili a Salome na mě znovu upřela ten svůj nenávistný pohled. Chvíli jsem se dívala na ní, ale potom jsem očima přelétla k Edwardovi, který se na mě díval pořád stejně, jako před chvílí…
"Slibuju''řekla jsem tišeji, dobře si vědoma toho, že mě uslyší. Po tváři se mu roztáhl úsměv, ale v očích měl stále smutek. Salome už to nevydržela, protáhla mu ruku pod paží, naposledy se na mě pohrdavě podívala a táhla ho pryč k autu. Jakmile spolu nasedli do auta, utíkala jsem k první lavičce, kterou jsem našla a schovala si obličej do dlaní. Nechala jsem slzám a pocitům volný průchod a brečela jsem skoro celou dobu, než přišla Angela ze své hodiny…

%20%E2%80%93%20okraj.png)





upir neupir ci co vlastne v tom rpibehu je... ja by som mu taku jendu vrazila, ze by som mu fakt ublizila... aj ked upirovi sa neda ublizit ... pana tato cast bola skvela... dobre ma nasrala
.. ale naozaj ju chvalim... a Salome by som tiez nakopala...