close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

NTEC 20. kapitola - Citlivé místo 1.časť

17. června 2009 v 18:05 | ewikk |  Neznám tě,Edwarde Cullene by Dara


20. kapitola - Citlivé místo
Dlouho bylo ticho, které přerušovalo jen Alicino tiché nadávání. Někdy jsem vůbec nezachytila, o čem přemýšlí a ani co říká, a když už se mi poštěstilo, ničemu jsem nerozuměla. Ale s jistotou jsem mohla říct, že za celou tu dobu, co ji znám, jsem jí nikdy neslyšela vulgarizovat tak moc, jako v posledních pěti minutách. Ticho bylo už dost nepříjemné, dokonce i rádio už nehrálo. A Alicin šťastný výraz z nákupů byl také tatam. Proč se všechno pěkné musí nakonec zkazit? Z mého vlastního uvažování mě vytrhlo až to, když se Alice pohla. Sáhla si do kapsy u bundy a vytáhla svůj mobilní telefon. Chvíli nad něčím uvažovala, než prudce šlápla na brzdu. Bylo slyšet, jak pneumatiky mého auta zakvílely. Nebýt pásů, už bych vyletěla předním okénkem ven.

"Bello, mohla bys řídit? Nemusíš spěchat. Teď si musím zatelefonovat a nemohla bych se při tom věnovat řízení…''řekla a upřela na mě svůj pohled.
"No jasně''řekla jsem hned a přikývla. Alice se vděčně usmála a začala se soukat ze sedadla řidiče ven. Já ji napodobila a po chvíli už jsme seděli na opačných místech. Zapásala jsem se a vyjela po mokré silnici dál. Alice už vedle mě vyťukávala do telefonu číslo. Poté si mobil dala k uchu a chvíli čekala.
"Kde jsi?!''vyjekla do telefonu namísto pozdravu, když jí to dotyčný zvedl. Toto asi nebude moc příjemný rozhovor. Snažila jsem se neposlouchat, ale moc se mi to nedařilo, když vedle mě Alice do telefonu přímo křičela.
"Jak to myslíš, že nejsi doma?! Podívej, teď jsme přibližně někde za Sheltonem. Pokud doma nebudeš, až se vrátím, osobně si tě najdu!'' hrozila. Chvíli bylo ticho.
"Já že vyvádím?''vykřikla rozhořčeně Alice. Chvíli zhluboka dýchala ve snaze se uklidnit.
"Podívej, Edwarde! Musíme si promluvit! Ne, samozřejmě že rodina u toho nebude! A už vůbec u toho nebude ta káča Salome!''vyjekla. Takže ona mluví s Edwardem? Co provedl, že je na něj taková?
"Že to nic není?! Dokonce i Mark chce přijet, protože ví, že se něco děje!''vyjekla a potom pokračovala tak rychle, že jí začátek vůbec nebyl rozumět.
"----š ty, přestaň s tím! Dokud máš ještě čas! Dost na to, že se tam roztahuje ta, který nemůžu přijít ani na jméno a ještě ke všemu chce přijet Mark! Chceš, aby přijeli i ONI??''stále křičela do telefonu.
"CO prosím?!''zalapala po dechu, až jsem se musela podívat, jestli jí nic není. Na tváři měla nevěřícný výraz.
"Alice, jsi v pohodě?''zeptala jsem se hned, ale ona jen mávla rukou, abych jí nechala.
"Ano, je tady! Asi jsem jí nenechala v Tacomě, ne? Nejsem jako ty, že jí nechám před domem, aby pak měla zápal plic!''vyjela zostra do telefonu. Tak tohle se mi už přestávalo líbit…
"Ne, zatím nic! Ale nebude to dlouho trvat, neudržím se a něco jí řeknu!''ječela. Baví se o mně?! Otočila jsem se znovu na Alici, ale ta se na mě zářivě usmála a v očích jí zablesklo.
"Podívej… Buď budeš doma, až přijedu, anebo si vybereš místo setkání sám a vážně si spolu sami promluvíme, nebooo… -FAJN! Takhle se mi líbíš! Za půl hodiny ahoj!''rozloučila se zvesela a na tváři měla vítězný úsměv. Ale teď jsem to nevydržela já.
"Alice, co to proboha mělo být?!''vyjekla jsem, protože už mě tenhle stav nevědomí přestával bavit!
"Telefon…''odpověděla mi Alice prostě.
"Alice, víš, co myslím! Řekni mi prosímtě, co se děje!''řekla jsem a střílela jsem po ní pohledem. Alice chvíli mlčela, ale potom si povzdechla.
"Máš právo to vědět… Když ti můj přiblblý bratr neřekl ani slovo! Bello, u nás doma to teď vře. Nemůžu ti říct z jakého důvodu, ale nejnapjatější atmosféra je mezi mnou a Edwardem. On se chová jako hlupák. I když poslední dobou si myslím, že on už se tak nechová… On je hlupák! Poslední dobou vůbec není doma, když spolu mluvíme, vždycky se pohádáme. Domů se přijde vždy jen převléknout, ale jinak je celý den pryč… se Salome''ta poslední slova zašeptala. Tak tohle bolelo… Salome. Ona je jeho přítelkyně?... Jak… Jak mohl?
"Oni spolu… chodí?''zašeptala jsem bolestně. Netušila, že i vyslovit to mě bude hrozně bolet.
"Nemyslím si… Jen se mi zdá, že poslední dobou s ní tráví až podezřele moc času…''odpověděla mi. Němě jsem přikývla a upřeně sledovala cestu před sebou. Cítila jsem v krku stále narůstající knedlík a pálení v očích. Rychle jsem polkla a chtěla vypudit knedlík v krku, ale místo toho mi tvář smáčely první slzy. Alice si toho všimla a vzala mě za jednu ruku. Pevně ji stiskla ve své dlani.
"To bude dobrý, Bello… Vím, že bude…''zašeptala ve snaze mě uklidnit.
"Proč sis tím tak jistá? Jasně, že to nebude fajn, ale to už je jen moje starost, jak se s tím vyrovnám…''řekla jsem, ale oči nespouštěla ze silnice. Venku se pomalu začalo stmívat…
"S čím se chceš vyrovnávat?''zeptala se nechápavě Alice.
"S tím, že už jsem pro Edwarda vzduch, že už mě nechce a že má někoho jiného…''zašeptala jsem a cítila, jak mi po tváři putují další slzy. Nevím čím to je, ale stále jsem nebyla schopná myslet. Jako by moje mysl byla zahalena hustou mlhou, která zmizí až v určitý okamžik. A já věděla, kdy ten okamžik nastane… Až přejedu hranici města Forks. Vím, že tam to na mě všechno úplně dolehne, celá ta strašná realita, co mě tíží…Jak jsem řekla předtím. Jsem jako na lodi, která jede střemhlav řekou a nezadržitelně se blíží k vodopádu. Čeká mě už jen bolest…
"Nevzdávej nic předem, Bello. Znám svého bratra nejlíp z celé rodiny, vím, jak se cítí a jak mu je. Vždy chápu, proč se chová tak, jak se chová… Ale teď ne… To proto si s ním chci promluvit…. Stejně jako ty, chci zpátky starého Edwarda… Mého brášku, který je zoufale zamilován do mé nejlepší přítelkyně…''řekla a ruku mi opět stiskla.
"Nech toho, Alice… Bolí to''zašeptala jsem.
"Vrátím ho na zem, slibuju…''zašeptala mi nakonec.
"Kvůli mně to dělat nemusíš… Já se s tím vyrovnám…''řekla jsem už poněkud hlasitěji a snažila se nedat najevo, jak moc to bolí.
"Oh, Bello, věř, že kvůli tobě to teď nedělám… Celé rodině chybí. Dřív jsme si jako rodina říkali všechno, ale teď… Bez něj není rodina kompletní. A bez tebe taky ne, ale to je něco jiného…''řekla mi. Nechápala jsem to, ale radši jsem to nechala být. Nevím, jestli bych toho dnes ještě víc snesla… Postupně jsem začala poznávat okolní přírodu. Blížili jsme se k Forks. Bylo pěkné, že se nevracíme v nějakou nekřesťanskou hodinu, ale chvilku po setmění. Cítila jsem vzrůstající napětí, čím víc jsme se blížili domů.
"Alice, nechceš se zítra stavit?''zeptala jsem se asi po deseti minutách ticha. Vypadalo to, že jsem jí vyrušila z přemýšení, protože málem nadskočila, když jsem jí oslovila.
"Ehm… Bude pátek… No jasně, ráda! Pojedeme spolu do školy, klidně tě vyzvednu. A potom se vrhneme na přípravy k soutěži, co ty na to?''švitořila a oči jí plály radostí, i když v nich byl vidět i smutek a hněv.
"Není ještě moc brzo?''zeptala jsem se a doufala, že uvidí můj zmatený výraz, když jsem se na ní kvůli řízení nemohla otočit.
"Nikdy není moc brzo! A je lepší začít brzo, než pak moc pozdě, to si pamatuj, Bell! Musím vědět, jak tě nalíčit, co ti udělat s vlasama a tak… Tak mě napadá… Co si z toho udělat nějakou menší módní přehlídku? Ukázali bychom to Charliemu a… Byla by legrace''chrlila a čekala na mou reakci. Raději jsem nevzpomínala, jak skončila naše poslední legrace… Nejdříve před třemi týdny u nich v domě a před pár hodinami v Tacomě… Ale co kdyby se to teď opravdu povedlo? Přece se říká, do třetice všeho dobrého! Musela jsem se usmát…
"Ale jen pod podmínkou, že vezmeš i Rose… A pod podmínkou, že přespíte''řekla jsem a Alici se v očích objevily tisíce jiskřiček.
"Pochopila… Jasně, Rose přivedu moc ráda! Taky se jí po tobě moc stýská! Já i ona jsme na tvé straně, Bell…''řekla a podmanivě se na mě podívala. Bylo vidět, že to myslí opravdu vážně. Trochu nevesele jsem se usmála.
"Taky se mi po ní stýská. Po tom našem klubu bab… Po těch dámských jízdách, co jsme v Clevelandu měli…''zavzpomínala jsem.
"To jo… Zítra si to užijeme, uvidíš… Teď mě tak napadlo… Co kdybys pozvala i tu dívku, se kterou jsi v poslední době trávila hodně času? Angela se myslím jmenuje''nadhodila s úsměvem.
"No… Vám tam nebude vadit?''zeptala jsem se. Je pravda, že na Angelu jsem myslela, ale netušila jsem, že by…
"No jasně! Rádi poznáme někoho nového! Bude legrace!''zopakovala.
"Ehm… No dobře, zeptám se jí''řekla jsem a pomalu začala přemýšlet nad tím, kam se všichni vejdeme. Asi se budeme muset vtěsnat ke mně do pokoje na podlahu. Jako za starých časů… A Angele to taky snad vadit nebude… Zbytek cesty mi uběhl docela rychle. S vědomím, že zítra budu pouze ve společnosti mých nejlepších přátel, se mi jelo víc než dobře. A i ta samotná myšlenka na zítřek mi dávala sílu žít dál a potlačovala stres, co se mnou… s námi bude dál. Od hranice Forks, hranice mé bolesti, nás dělilo ještě několik málo kilometrů.
"Ehm, Alice… Můžu tě poprosit, abys ty šaty… neukazovala Edwardovi?"zeptala jsem se. Když už jsem svolila, aby mi Alice koupila nové šaty, nechtěla jsem, aby mě v nich kdokoliv viděl před vystoupením. Ale zítra tedy musím do školy vrátit vypůjčené šaty.
"Že váháš! Samozřejmě, že mu je neukážu. To bych udělala, i kdybys mě o to teď nepožádala! Jak říkám, bude zírat! A nebude zírat dřív, než na vystoupení!"řekla a povzbudivě se na mě usmála.
"Díky, Alice" řekla jsem a úsměv jí vrátila.
"Nemáš vůbec za co"ujistila mě. Obrátila jsem svou pozornost zpátky k řízení. Bylo ještě docela vidět, ale postupně se stále víc a víc stmívalo. Stmívání… Podle mě, nejnádhernější a nejúchvatnější část dne… Ale na to nejnádhernější stmívání mého života bolí vzpomínat. Bylo to tehdy, když jsem potkala svého… bývalého přítele. Proč tolik bolí používat minulý čas?
,,A v kolik máme zítra s Rose přijet?"zeptala se Alice a tím mě vytrhla z přemýšlení. Byla jsem jí vděčná, protože by to určitě brzo zašlo až k hranici bolesti a já bych nebyla schopná se vyhrabat zpátky…
"Víš co? Zítra ti to dávám všechno na starosti. Jediné, co si beru na starosti já, je jídlo. A propůjčím ti dům… Jinak je to všechno na tobě. Přijeďte s Rose, kdy chcete, přivezte si co chcete atd... To mi připomíná… Musím si nabít baterky do foťáku…''zauvažovala jsem a Alice se zasmála.
"Achjo, Bello. I focení si klidně vezmu na starosti já… Ale dobře… Co kdybychom se stavili… kolem páté?''zeptala se.
"No jasně, klidně"řekla jsem a usmála se.
"Nebude to Charliemu vadit, že nás tam bude tolik?"zeptala se po chvíli.
"Charlie bude rád, že tam někdo bude. Bude rád, protože je to podle něj mnohem lepší dívat se na bandu skotačících holek, než se dívat na svoji dceru, jak se trápí… Takže mu to určitě vadit nebude"odpověděla jsem jí klidně.
"Tak dobře"řekla, právě když jsme míjeli ceduli "Vítejte ve Forks". Povzdechla jsem si. Byli jsme doma. Loď už se řítí z vodopádu blíž a blíž k zemi… Zpomalila jsem a mířila k nám domů. Před domem stál černý mercedes, ale v domě byla tma. Takže Charlie ještě nebude doma. Věděla jsem, že v tom mercedesu sedí Jasper a čeká na Alici, aby jí dovezl domů. Zaparkovala jsem před domem, ale na příjezdovou cestu jsem ještě nejela.
"Ty ještě někam pojedeš?"zeptala se mě Alice, když si všimla, kde jsem zaparkovala.
"Pojedu se rovnou zeptat Angely na zítřek, když Charlie ještě není doma."vysvětlila jsem jí a ona se jenom usmála a přikývla. Potom ale otevřela dveře a přeběhla do Jasperovy náruče. Zvedl jí ze země a zatočil se s ní dokola. Nechyběla ani pusa na přivítanou. To už jsem ale vylézala z auta i já.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Angel Angel | 17. června 2009 v 18:37 | Reagovat

fuha ... no sila ... ten rozhovor Alice a Edwarda - zacinam mat fakt pochybnosti o nom 8-O co s nim je ???

2 MS. Cullen MS. Cullen | Web | 17. června 2009 v 19:31 | Reagovat

tak to byl opravdu mazec. Nikdy bych si nemyslela, že by to mezi Edwardem a Alicí tak napjatý - jdu číst dál

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.