tu je ruhá časť kapitoly lebo bola moc veľka nato aby sa zmestila do jedneho článku
,,Ne… Nic''odpověděl a hlas mu přeskakoval. Potom se rozhlídl kolem, jako kdyby někoho vyhlížel. Bylo mi to divné, ale nechala jsem to plavat. Po chvilce nám servírka donesla Menu a my si chvilku vybírali, co si dáme. Nakonec jsem zvolila hranolky a maso s omáčkou a Charlie svůj oblíbený steak. Chvilku jsme tam seděli mlčky a dívali se kolem sebe.
,,A jak bylo v La Push?''nadhodila jsem. Nepřítomně se na mě podíval a vrátil se do reality.
,,Jo, moc se mi tam líbilo. Byl jsem většinou jen u oceánu. Nefoukal ani moc vítr, takže to byla hezká procházka a bezva odreagování se, když jsem byl sám…''řekl a snažil se tématu vyhnout. Já se musela začít smát. Nechápavě a provinile se na mě podíval.
,,Tati, mě je jasné, žes nebyl sám… Pollynina parfému v autě by si všiml každý…''řekla jsem mu na vysvětlení. On zčervenal.
,,No dobře, byl jsem s Polly'' řekl a pokrčil rameny.
,,A jak vám to klape?''zeptala jsem se se smíchem.
,,Mezi námi je jen přátelství, Bello…''řekl a podíval se někam za mě. Rázem jakoby ožil. Otočila jsem se a uviděla, no koho jiného, než Polly… Tak oni se na mě domluvili!!! Musela jsem se tomu v duchu zasmát. Dnes jsem měla nějakou dobrou náladu…
,,Polly!''pozdravil ji nadšeně Charlie.
,,Ahoj, Charlie… Ahoj, Bello''řekla a usmála se na nás. Já jen kývla na pozdrav.
,,Co ty tady?''zeptal se naoko nevinně Charlie. Polly se už už nadechovala, aby odpověděla, ale já byla rychlejší.
,,Nehrajte to tady… Charlie, nikdy jsi nebyl dobrý herec… Pokud jste se domluvili na společném obědě, kde jsem měla být i já, tak to řekněte rovnou a ušetříte si hraní tohohle divadýlka…''řekla jsem pobaveně. Oba dva se na mě omluvně a provinile usmáli. Charlie ji potom přidržel židli a ona se posadila k nám. Chvíli jsme si o něčem povídali a já moc nedávala pozor. Uzamkla jsem se do své malinkaté bubliny a přemýšlela o různých věcech… Jako například o Edwardovi… Anebo o Edwardovi… Anebo znovu o Edwardovi…
,,Takže ty jsi vážně Edwarda znala, už když jste sem přistěhovali, Bello?''zeptala se mě Polly a tím mě vrátila zpátky na zem.
,,Ehm… Ano… Byli jsme přátelé…''odpověděla jsem. Asi jsem si neuvědomila, že jsem jí o něm někdy říkala. Přeci když jsem jí vyprávěla o své minulosti, o Edwardovi nepadlo ani slovo… Nebo ano?
,,To je slabé slovo! Mělas je vidět. Sice nejdřív byli přátelé, ale potom spolu začali chodit a---'''začal Charlie nadšeně chrlit.
,,Stačí, tati!''napomenula jsem ho a hodila po něm nepříčetný pohled. On zmlkl. Naštěstí.
,,Promiň…''omluvil se a u stolu na chvíli zavládlo ticho.
,,Ale, Bello, vždyť ty jsi říkala, že tvůj přítel se za-… Počkej, to byl Edward?''řekla a vykulila na mě oči. Jen jsem se na ní smutně podívala a kývla jsem. Byla jsem naštvaná, že to zašlo tak daleko. Za mou minulostí jsem chtěla udělat hodně silnou čáru a ne si o tom povídat někde u oběda.
,,Tak proto jste se pohádali ten první den na parkovišti… No jasně, připadalo mi, jako kdyby jste se všichni znali… Ale teď už je to mezi vámi dobré, ne?''řekla a usmála se.
,,Promiňte, ale o tom se teď opravdu nechci a nehodlám bavit…''řekla jsem suše a zvedla se. Nevěděla jsem, kam půjdu, ale prostě jsem někam musela. Nakonec se přede mnou objevily dveře, které vedly na dámské toalety, takže jsem zamířila tam. Zalezla jsem si do kabinky, obě prkýnka dala dolů a sedla si. Dala jsem hlavu do dlaní a zhluboka oddechovala. Proč se ze začátku tak nevinný oběd musí zvrtnout v toto? Proč to musí všichni rozpitvávat? Ano, Polly je milá, moje chování si nezasloužila, ale přece jí nemůžu vykládat o tom, jak se věci mají. Je toho tolik, že bych o tom klidně mohla napsat knihu, ale já prostě nechci! O své minulosti se nehodlám bavit s nikým jiným, kromě Edwarda, který mi stále dluží vysvětlení. Až budu vědět, proč se staly ty hrozné věci, tak až potom budu schopna za tím vším udělat tlustou čáru a budu žít jen pro přítomnost. Odteď bude pro všechny ostatní téma ,moje minulost' tabu. Anebo nebudu odpovídat… Nevím, jak dlouho jsem tam takhle seděla, ale najednou mi někdo zaklepal na dvířka.
,,Bello? Jsi tady? Moc se omlouvám, jestli jsem ti nějak ublížila… Už ti donesli jídlo, měla by ses jít najíst…''uslyšela jsem Pollynin hlas. Ještě jednou jsem se zhluboka nadechla, zvedla se a otevřela dveře od kabinky.
,,Ne, to nic… To vy promiňte, neměla jsem se tak chovat…''omlouvala jsem se.
,,Ne. Charlie mi vysvětlil, jak se věci mají. Odteď tě s ničím nebudu zatěžovat…''řekla mi a pousmála se.
,,Děkuju…''řekla jsem upřímně a pousmála se. Ona mi dala ruku kolem ramen a vedla nás zpátky ke stolu. Když jsme přišli ke stolu, Charlie se na mě omluvně usmál. Posadili jsme se na místa a já se dala s chutí do jídla…
Charlie a Polly už byli po jídle a o něčem se bavili, kdežto já stále dojídala to svoje. Nandali mi toho zbytečně moc. Nedivila bych se, kdybych za chvíli praskla. Už jsem vypila dvě a půl sklenice coly, ale stejně toho na mě bylo moc. Zbývalo mi na talíři posledních pár kousků masa a hranolek, když v tom se do restaurace vřítil jeden chlápek a rychle očima přelétl jídelnu a zastavil se na Charliem. Poznala jsem ho. Byl to jeden chlápek z policejní stanice, co pracoval s Charliem. Tehdy jsem se ho ptala, kde je Charlie, když jsem první den tady spatřila Edwarda a zjistila, že žije…
,,Charlie!! Bobby je mrtvej! Pojď honem!'' křičel a celá jídelna ztichla a dívala se, kdo tu způsobuje takový povyk. Charlie sebou trhl a vyděšeně se podíval na Polly, která mu pohled opětovala.
,,Bello, postarej se mi o Polly! Prosím!''zvolal Charlie a utíkal ven. Za chvíli nasedal s tím chlápkem do auta a odjížděl někam pryč. Podívala jsem se na Polly a ztuhla jsem. Křečovitě svírala okraj stolu a neměla daleko k slzám. Měla vyděšený výraz a celá se klepala. V restauraci už zase bylo slyšet hlasy lidí. Někteří pokračovali dál tam, kde přestali a někteří rychle vyběhli ven. Já však stále měla v hlavě tátova slova. Rychle jsem si přisunula židli k Polly a dala jí ruku kolem ramen.
,,Polly?'' oslovila jsem jí. Vypadala, že nevnímá. Oči měla upřené do jednoho bodu na stole. Trochu jsem s ní zatřásla.
,,Polly! Slyšíte mě?''domáhala jsem se nějaké reakce z její strany a třásla s ní. Po dlouhé chvíli sebou trhla a zmučeně se na mě podívala.
,,Polly, jste v pořádku?''zeptala jsem se jí.
,,Bobby… je mrtvý…''zašeptala nepřítomně.
,,Kdo je Bobby?''zeptala jsem se.
,,Jeden policista…''zašeptala. To se takhle chová kvůli jednomu policistovi?
,,Vy jste ho znala?''zeptala jsem se. Moc jsem nechápala, proč by byla v takovémhle stavu kvůli jedné vraždě.
,,Je to můj bratr…''zašeptala a hráz jejích slzných kanálků přetekla. Začala plakat. Já ztuhla, ale donutila jsem svoje svaly, aby jí objaly. Položila si hlavu na mé rameno a plakala. Snažila jsem se jí utěšovat, ale nebyla jsem v tom moc velký přeborník.
,,Asi bych měla jet domů…''zašeptala po chvíli mezi vzlyky.
,,Ani náhodou. Nenechám vás v tomhle stavu řídit. Budu řídit já a pojedeme k nám domů, kde počkáme na Charlieho, ano?''snažila jsem se vymyslet nějaké přijatelné řešení. Chvilku jí to trvalo, ale kývla. Pomohla jsem jí se postavit a vyndala jsem z kapsy u kalhot nějaké peníze. Naštěstí to stačilo, takže jsem je nechala na stole, obejmula Polly kolem pasu jako opora a šla s ní ven. Tam mi dala klíčky od svého auta, protože Charlie naším odjel. Otevřela jsem jí dveře a ona nasedla. Obešla jsem rychle auto a sedla si na místo řidiče. Neobtěžovala jsem se s pásem a rovnou nastartovala. Vycouvala jsem z parkoviště a jela k nám domů. V autě bylo ticho, které přerušovaly jen Pollyniné vzlyky.
Seděla jsem s Polly u nás na gauči a snažila se jí nějak utěšovat. Po chvíli jsem to vzdala, ale po chvíli začala nanovo. Seděli jsme tam asi hodinu a půl a já uvažovala o tom, že zavolám Edwardovi, že nikam dnes ani zítra nepůjdu. Určitě mě tady budou potřebovat a já bych nemohla být někde pryč, když vím, jaká hrozná věc se stala. Ovšem než jsem stihla svůj plán zrealizovat, obě jsme uslyšely na příjezdové cestě auto. Po chvíli se otevřely dveře a dovnitř vstoupil Charlie se strhaným výrazem. Hned, jak si všiml, v jakém je Polly stavu, šel k ní a obejmul jí. Chvíli jí tam kolíbal, ale potom jí zvedl hlavu a zeptal se.
,,Polly, proč pláčeš?''
,,Ty to nevíš? Bobby je přece mrtvý! Před chvíli jsi u toho byl!''zvolala a znovu začala plakat. Charlie na chvíli nechápal, ale potom mu přes obličej přelétl chápavý výraz a on se začal smát. Já se na něj zlostně podívala a Polly taky.
,,Ach, Polly… Nezemřel tvůj brácha Bobby, ale ten nový Bobby Caares, co u nás nastoupil před týdnem…''upřesnil jí a znovu se uchechtl. Polly se zatvářila radostně a potom pochopila. Na stanici asi byli dva muži se jménem Bobby. Já si úlevně oddechla a Charlie ještě jednou obejmul Polly. Ta se ještě chvíli zpamatovávala z toho šoku a potom se začala smát taky. Smála se tomu, jaké tady dělala divadlo, ale já jsem jí chápala. Naštěstí to bylo jenom nedorozumění. Ale i tak jsem v sobě měla takový pocit… strachu…
,,A jak zemřel?''nedalo mi to a musela jsem se zeptat. Charlie si znovu nasadil tu smutnou masku.
,,Přesně, jako v tom článku, který jsi mi ukazovala. Prostě jako kdyby… mu nic nebylo. Jako kdyby se nic nestalo. Ale tady byly stopy jenom jedny, ne pět, jak se tam psalo. Ale všechny okolnosti nasvědčují tomu, že je to dílo toho samého… Ještě se to bude řešit…''řekl a já ztuhla. Něco takového je tady ve Forks a můj táta je policajt! Žiju tady já, můj táta a moje druhá rodina a děje se tu tohle? Je to jako ve špatném snu… Je to noční můra. Noční můra, ze které se člověk hodně těžce probouzí. Noční můra, která vás pořád stíhá a nedá vám pokoj. Stále budete myslet jen na ni a na nic jiného…
,,Je ti něco, Bell?''zeptal se opatrně Charlie a díval se na mě. Uvědomila jsem si, že jsem zase určitě musela vypadat jako duchem nepřítomná…
,,Ehm… Jo, jasně''řekla jsem a usmála se. Spíš to muselo vypadat jako křeč. Podívala jsem se mu za rameno na hodiny. Půl páté. Charlie si všiml, kam se koukám a podíval se taky.
,,Za půl hodiny přijede Edward, že?''zeptal se a mrkl na mě. Já jenom přikývla…
,,No… Asi už pojedu domů. Ujistit se, že je Bobby vážně v pořádku''řekla Polly trochu pobaveným tónem a zvedla se. Charlie se ihned nabídnul, že pojede s ní. A tak odjeli a mě tu nechali samotnou… Zbývala mi ta půlhodinka času, takže jsem vyběhla do koupelny, kde jsem se osprchovala a potom se šla do pokoje obléct. Vzala jsem si na sebe své oblíbené modré triko s límečkem a hodně tmavé kalhoty. Potom jsem šla znovu do koupelny, kde jsem si vyfoukala vlasy a trochu se nalíčila. Když jsem sešla znovu dolů, bylo za deset minut pět. Edward říkal, že si nic brát s sebou nemám, takže jsem se posadila v obýváku na gauč a čekala, až přijede…
Bylo půl šesté a on nikde. Začala jsem být nervózní, jestli se mu taky něco nestalo. Vím, že byl vždy přesný jako hodinky a kdyby se snad plány zrušily, dal by mi vědět. Nebo ne?...
Tři čtvrtě na šest…. Nervózně jsem ťukala nohou o zem v pravidelném rytmu a očima stále hypnotizovala hodiny na zdi. Pořád nic. Ani telefon, ani zvonek u dveří…
V šest hodin jsem konečně uslyšela bouchnutí dveří od auta. Rychle jsem běžela ke dveřím a otevřela je. Úlevně jsem si oddechla, když jsem viděla, že je to on. Zastavil se před schody.
,,Bello, promiň, já-'''začal, ale já to nevydržela a rozběhla se k němu. Seběhla jsem dva schody a ocitla se v jeho náručí. Tiskla jsem se k němu a hlavu si zabořila k jeho krku. Trochu ztuhl, ale potom mi objetí oplácel.
,,To jsem ti tak chyběl?''uchechtl se a pravou rukou mi přejel po zádech.
,,To taky… Ale víš, jak jsem se bála, že se ti něco stalo? Slyšel jsi dnes o té vraždě, co se tady stala? Já se tak bála, že se stalo něco i tobě! Mohl jsi aspoň zavolat, nebo něco, já nevím! Ale mohl jsi dát vědět, že jsi v pořádku. Tohle mi už nedělej…''zanaříkala jsem a ještě víc se k němu přitiskla.
,,Promiň… Ale ještě jsme něco řešili doma… Omlouvám se, že jsem nezavolal… Snad ti to budu schopný vynahradit… Nějak…''řekl a zachumlal se mi svou hlavou do vlasů. Jen jsem pokývala hlavou a užívala si toto objetí.
,,Dáš na sebe pozor?''zeptala jsem se po chvíli tiše.
,,Kdy?''zeptal se.
,,Kdykoli… Nevím, jestli jsi četl to co já, ale bylo to i v Clevelandu, když jsme tam byli my a teď je to tady a… Já se tak bojím, Edwarde… O tebe, o Charlieho, o tvou rodinu, o ty, které mám ráda…''začala jsem rychle mluvit, že musel mít problémy zachytit to, co říkám. Zvedl mi hlavu a podíval se mi do očí.
,,Nedovolím, aby ti to ublížilo… A slibuju, že na sebe dám pozor, když chceš…''řekl něžně a stále se mi díval do očí, i když z menší vzdálenosti.
,,Vážně slibuješ?''nedala jsem pokoj. Vážně jsem se o něj bála.
,,Přísahám…''zamumlal a dal mi malou pusu na nos… Moc se mi z toho objetí nechtělo, ale nakonec jsem si šla pro bundu a pro boty, protože doteď jsem byla jen v ponožkách a potom jsem ještě zamkla a dala klíč pod okap. Když jsem se k němu vracela, usmíval se na mě a nabídl mi ruku. Hned jsem se jí chopila a šli jsme ruku v ruce k jeho autu.
,,Edwarde, pořád si můžu vybrat, co budeme dělat zítra po obědě?''zeptala jsem se a lišácky se na něj usmála.
,,Samozřejmě… Je to na tobě''řekl a úsměv mi oplatil. Já jen kývla.
,,To už sis něco vybrala?''zeptal se, když jsme došli ke dveřím spolujezdce, které mi jako pravý gentleman otevřel.
,,Jasně''řekla jsem, když jsem nasedala. On se opřel o otevřené dveře, upřel na mě svůj spalující pohled a usmíval se.
,,A co?''zeptal se. Chvíli jsem se rozhodovala, jestli mu to mám říct teď nebo potom, ale usoudila jsem, že říct mu to teď bude asi lepší…
,,Co takhle jet se podívat do La Push?''zeptala jsem se a usmála se.
,,Do vesnice, nebo k oceánu?''zeptal se a šibalsky se usmíval.
,,Do vesnice i k oceánu''odpověděla jsem mu a zasmála se. Chvilku dělal, že přemýšlí.
,,Dobře, zítra se pojedeme podívat do La Push…''řekl a znovu se na mě pokřiveně usmál…

%20%E2%80%93%20okraj.png)





jeeej - já se tak těšila, že v týhle kapče bude něco víc... :((( ale tak snad brzy - je to úžasný!!!