"Dále." odpověděl ředitel na mé zaklepání. "Ano."
"Dobrý den." poznamenala jsem kysele, "Pan Molina nás poslal." Podala jsem mu papír, na který pan Molina něco napsal.
"No, pane Cullene, to bych od vás nečekal!" Pak pohlédl na mě, "Vzhledem k vaší sestře, se to u vás nezdá překvapivé.
Další pitomec! Proletělo mi hlavou.
"No měl bych vám uložit nějaký trest, vážení!" Super! Co to bude? Čištění záchodů?
"Nebude se to opakovat, pane řediteli." Ukecával to Edward, na souhlas jsem kývla.
"Dobře, pane Cullene, věřím Vám, ale co tady slečna Swannová?"
"Věřím, že s Bellou také nebudou problémy." Co to sakra? Zmateně jsem na něj pohlédla. Proč se mě zastal?
"Dobře, když se za ni přimlouváte, ale nebude se to opakovat!" Podíval se na nás, Edward kývl a já zaraženě řekla, "Jistě."
"V tom případě, krásný zbytek dne."
"Nashle."
Na chodbě jsem se na něj otočila a zasyčela: "Co to sakra bylo?" Snažila jsem se šeptat, ale byla jsem vytočená, takže to znělo jako bych opravdu syčela.
"Co?" zněl klidně, ne mile, ale v jeho hlase nebylo ani stopy po zášti, nic. Podívala jsem se mu do očí, taky nic, neutrální výraz.
"Nenávidíš mě a najednou se mě zastáváš?"
"Promiň." Zamumlal ironicky. "Mám se tam vrátit a říct, že to beru zpět?"
"Ne!" Vyhrkla jsem trošku víc normálním hlasem. "Jen chci vědět, proč ta změna?"
Pokrčil rameny a vydal se směrem ke třídě. "Měli by jsme se vrátit do třídy."
"Hmm." Zkoumavě jsem ho pozorovala. Snažila jsem se zjistit co za tím vězí, ikdyž za tím asi nic nebylo. Panebože! Nadávala jsem si, proč to tak řeším?
"Jdeš nebo ne?" Jeho medový, krásný hlas mě probral. Až teď jsem si uvědomila, že on už byl na druhé straně chodby, zatímco já byla pořád před ředitelnou. Rozešla jsem se a trošku popoběhla, což jsem neměla dělat. Zakopla jsem o své vlastní nohy a spadla, daleko od něj, takže on nestihl nic udělat. Padla jsem na ruku a pravděpodobně si ji zlomila. Hned byl u mě.
"Jsi v pořádku?"
"Jo. Jen jsem si zlomila ruku." Trošku uraženě se zatvářil, ale když zjistil, že to nemyslím sarkasticky, pobaveně se usmál, ale v očích pořád ten ustaraný výraz.
"Jen?"
"To se mi stává pořád."
Najednou zazvonilo, hluk se rozlil po školních chodbách jako vlna. Snažila jsem vstát, pomohl mi a podpíraj mne celou cestu na parkoviště. Všichni na nás zírali, už jsem si dokázala představit jakou podívanou viděli, když jsem spadla z těch schodů. Akorát teď Edward nenesl mé bezvládné tělo, pouze ho podpíral. Došli jsme k jeho autu, otevřel mi dveře a pomohl mi nastoupit. Pak obešel auto a sedl si na sedadlo řidiče. Vyjeli jsme z parkoviště a jeli jsme ulicemi Forks, všichni civěli na to auto, asi takové nevidí každý den. Než jsem se nadála vyjel z Forks.
"Kam jedeš?" Lekla jsem se, představovala jsem si jak mě táhne do lesa a tam zakope.
"Carlisle si bere občas služby v nemocnici v Port Angeles, jako třeba dneska."
"Myslím, že i v Forks by si poradili se zlomeninou."
"Chci ti dát tu nejlepší péči." Ustaraně se na mě konečně podíval. "Jsi v pořádku?"
"Ano." Sakra, jeho oči, kolikrát si mám pamatovat, že se mu do nich nemám dívat!
Otočil se zpátky k řízení, a já si oddechla. Také jsem se podívala před sebe. V tu chvíli mé srdce začalo zuřivě být, snažilo se uprchnout z auta. Začala jsem křičet "Zastav!".
"Bello? Co se děje?" Otočil se ke mně, ale nezastavoval. Bylo to tady ta noc, ta vzpomínka! Moje oči to nevydržely, zalily se slzami. Už jsem nemohla křičet, i tak se mi zlomil hlas, když jsem ještě jednou pronesla "Zastav!"
Tentokrát mě poslechl, zastavil u krajnice. Obrátil se ke mně a vzal můj obličej do svých rukou, aby mi viděl do očí. "Co se stalo? Bolí tě něco?"
Nevzmohla jsem se na slovo, vydávala jsem jen vzlyky. Už nedržel pouze můj obličej v dlaních, nýbrž celou hlavu, tiskl si ji na hruď. Asi po pěti minutách jsem se uklidnila.
"Promiň." Zašeptala jsem bezmocně.
"Chceš mi říct, co se stalo?"
"Nic, jen ta rychlá jízda mi připoměla tu noc."
"Chceš mi o tom říct?" Neviděla jsem mu do obličeje, ale znělo to jako kdyby to opravdu chtěl slyšet.
"Vraceli jsme se z večeře u známých a na jedné křižovatce nás srazilo auto, to auto jelo strašně rychle, proto jsem si na to vzpoměla zrovna teď." Překvapilo mě, že můj hlas zněl klidně, jako kdyby to nic nebylo, jako kdyby mi to nezměnilo život.
Snažila jsem se vymanit z jeho sevření, pustil mě. Konečně jsem mu viděla do tváře, zračil se tam soucit, starostlivost a ještě něco …
Otřela jsem si oči, musela jsem vypadat příšerně. Přesto, že jsem si myslela, že jsem klidná, znovu povolily slzy, už jsem nevzlykala. Natáhl se a dal mi pramínek vlasů, co se vysvobodi z gumičky, za ucho. Zvedl mi hlavu, abychom si opět viděli do očí, utíral mi slzy, takže mi tekly ještě více. Ach jo. Přitáhl se objal mě, pak udělal něco, co jsem nečekala ani jsem nemohla, a co nikdo kromě mé matky neudělal, něco co mě vždy dokázalo uklidnit. Dal mi pusu do vlasů a opřel si svou hlavu o svou. Moje srdce ještě zrychlilo. Jako by to slyšel, odtáhl se a promluvil. "Můžeme jet?"
"Ano."
Vyjel a celou cestu do Port Angeles nepromluvil, akorát mě držel za zdravou ruku, čímž mě uklidňoval. Zastavili jsme před nemocnicí. "Dobré vědět, kde tady je nemocnice, s mým štěstím tu budu často."
"No doufejme, že ne."
Vystoupil a než jsem stihla jen otevřít dveře, už mi je držel a pomáhal z auta. I přes opatrnost jsem se do ruky bouchla a můj obličej se zkřivil bolestí.
Pravděpodobně už tady někdy byl, protože věděl, kde je tady Carlisleova ordinace. Ani se neobtěžoval klepat, prostě vešel.
"Edwarde, stalo se něco?" Pak si všiml mě. "Bello?" Vypadal opravdu zmateně, jeho pohled zabloudil na mou ruku.
"Bella upadla a nejspíše si zlomila ruku."
"No tak to máš po těch sportech."
"Já vím." Povzdechla jsem si, i přes mé neštěstí jsem byla ve sportech dobrá.
"No tak se na to podíváme."
Diagnostikoval dvojitou frakturu. Bezva! Ruku mi dal do sádry a zakázal všechno, dokonce i školu, ale tu jen na den. Pak mě propustil a spolu s Edwardem jsme šli k autu.
"Nemáš hlad?" Zeptal se před autem.
"No, trochu proč?"
"Jsem si říkal, když už jsme ve městě. Co ty na to?"
"Jíst Carlisle nezakázal."
"Rozhodnuto."
Myslel to vážně. Od nemocnice jel do centra a zastavil před italskou restaurací. Uvnitř bylo skoro prázdno. Hned se k nám přihnala postarší dáma a civěla na Edwarda, vypadalo to opravdu komicky, bylo jí totiž asi tak padesát. "Můžeme dostat stůl prosím?" Snažil se jí přivést k životu Edward.
"Jistě tudy." Zněla opravdu vyplašeně. Každopádně nás dovedla ke stolu v rohu a zeptala se co chceme, teda spíše se ptala jeho, mě si zatím nevšimla.
"Já si nedám nic a ty Bello?"
"Já to kdyžtak vydržím, myslela jsem že máš taky hlad."
"Dej si něco, když už jsme tady." Díval se na mě nesmlouvavě, přiznala jsem porážku a dala jsem si špagety, co jiného v italské restauraci.
Najednou se za mnou ozvali hlasité nádechy a výdechy a šeptání. Ohlédla jsem se na čtveřici dívek doprovázenou dvěma kluky. Sam mi neříkala, že dneska chce jet do Port Angeles. To bylo opravdu skvělé. Koukla jsem co na to říká on, ale ten si jich nevšímal, díval se na mě. Trošku mě to vykolejilo, ale poté co se ti za námi usadili k dostatečně dalekému stolu, dala jsem se opět do jídla, což bylo trošku problematické. Musím si na internetu najít návod, jak jíst špagety se zlomenou rukou. Hned jak jsem se najedla už platil a vypadli jsme. Radši jsem se neohlížela na tu partičku a šla rovnou k autu, opět mi pomohl nastoupit.
Vyjeli jsme, jel pomalu, možná až moc.
Vzpoměla jsem si na sobotu. "Chci se ti omluvit za tu sobotu."
"Dobrý. Rose už se začínala nudit, teď mi může spravovat auto, určitě ti poděkuje."
"No a asi bych se měla omluvit za to jak jsem tě tady brzdila a taky zato, že jsem ti hodila pizzu na obličej, za to kafe co skončilo na tvém svetru a taky za dnešní ráno, málem jsem ti zklividovala další auto." Rozesmála jsem se, panebože, kdo to byl? Tohle bych já neudělala. Zasmál se taky.
"No myslím, že i já se mám za co omlouvat, takže jsme si kvit."
"Fajn a taky ti musím poděkovat za dnešek, vyšlehal jsi mě z problémů u ředitele a zavezl mě do nemocnice, už podruhé."
"Nemáš za co děkovat."
"Mám."
Zbytek cesty proběhl v klidu, zastavil před naším domem a pomohl mi vystoupit. Dovedl mě až ke dveřím. Tam jsme se zastavili, nastal čas rozloučení.
"Tak ahoj a ještě jednou děkuju."
"Ještě jednou, nemáš zač."
Měla jsem nesmírnou chuť ho políbit, ale samozřejmě jsem se neodhodlala. Naštěstí on měl stejnou chuť, vzal mou hlavu do dlaní a přiblížil si moje rty ke svým, pak se naše rty spojili. Byl to něžný polibek a krátký. A taky můj první! Bylo to skvělé, podlomila se mi kolena. Chytl mě a zachichotal se. Moje tváře nabrali červenou barvu, moje srdce bušilo o stošest. Abych zahnala trapnost, začala jsem mluvit. "To je obrat po dnešním popoledni."
Neodpověděl, jen se opět zachichotal. Nějaké auto parkovalo před domem, v tu chvíli jsem si uvědomila, že máme stále své tváře neuvěřitelně blízko. Odtáhli jsme se a já se podívala na Sam, která právě vystupovala a nevěřícně vrtěla hlavou. Otočila jsem se na Edwarda, otevřela jsem pusu, ale on mě předhonil. "Dej mi klíčky, přivezeme ti auto."
"Přivezeme? Kdyžtak můžu říct Charliemu."
"To je v pořádku. Emmet je ještě ve škole, zavezu ti sem auto a on pojedem za mnou mým."
"Vážně? Díky!"
"Nemáš zač a dej si bacha ať si nezlomíš druhou." Usmál se překrásným pokřiveným úsměvem, myslela jsem že omdlím, ale udržela jsem sebe i svá kolena. "Nechceš pozítří dovést do školy? S rukou nebudeš moct řídit. Samozřejmě vememe i Samanthu."
"Jsi hodný, ale klidně se projdu."
"To je blbost, budu tady."
"Jsi si jistý, že si to nerozmyslíš?"
"Co jako?"
"Jako s tím doučováním?"
Omluvně se usmál a pustil mě, dal mi pusu na tvář a odešel.

%20%E2%80%93%20okraj.png)





perfektny diel