"Vzhůru Port Angeles!" Zařvala Sam. Nastartovala jsem a vycouvala z naší příjezdové cesty. Sam vedle mě seděla s výrazem plným očekávání. Povzdychla jsem si, ale slíbila jsem jí to. Doufala jsem, že bude nemocná delší dobu, ale včerejšek v posteli jí pomohl. Takže teď jsme mířili do Port Angeles, do garáží obchodního centra. Vyjeli jsme z Forks, začlo pršet, tak jsem dala příkaz stěračům a oni mi ulehčili jízdu. Najednou jsem za sebou uslyšela, jak se něco řítí, podívala jsem se do zpětného zrcádko a uviděla Volvo, jak si žene asi tak o 100km/h více než je povoleno. Vzpoměla jsem si na mámu, ale hned jsem začala přemýšlet o něčem jiném, zhroutit se na silnici by nebylo nejlepší.
Volvo se blížilo a jelikož jsem věděla, kdo ho řídí trošku jsem zajela na prostředek, jen trochu, ale ten za mnou neměl šanci mě předjet. To už mě skoro dojel, už si ho všimla i Sam, upozornil ji můj únik. Začala se nekotrolovatelně smát a já musela taky. Ten za mnou už byl TĚSNĚ za mnou, když zjistil že ho blokuju začal troubit. Nás to rozesmálo ještě víc. Jeli jsme takhle asi tři minuty, on pořád troubil, když se proti mně ze zatáčky vyhoupl kamion, zatočila jsem zpátky do svého pruhu a zůstala tam dokud až do Port Angeles, když kolem mě projížděl radši jsem se na něj nedívala, Sam ovšem ano dokonce mu i zamávala, tomu jsem se musela smát. Takže jsme do města dojeli opět v dobré náladě. Nejdříve jsme se vydali do obchodů.
"Pojď nejdříve do obuvi! Potřebuju nové boty!"
"No jo těch pět set párů ti nestačí!" Víc jsem to nekomentovala, v obuvi jsme pořídili jedny kozačky na podpatku pro Sam a jedny fialové conversky pro sebe. Poté jsme šli do oblečení, já jsem tam našla skvělý tričko s Bobem Dylanem a ona tričko na ramínka s flitry. Byly jsme rozdílně jako bílá a černá.
"Jdeme, teďka nadejde opravdové vzrůšo!" všechny tašky jsme uložili do auta a teprve teď vjeli do garáží, třetí bylo naprosto prázdné, tak jsem zaparkovala, vyměnila si místo se Sam a zapásala se, což jsem nařídila i Sam.
"Víš jak řadit? Doufám že rozeznáš pedály!"
"Neboj, kluci mě to už učili!"
"Dobře pomalu nastartuj a pamatuj to auto je nové, je opravdu citlivé!"
"Já vím!"
"Dobře teďka nastartuj."
Nastartovala a chvilku túrovala motor.
"Dobře teďka zlehka sešlápni plyn"
"Já vím!" Opakovalo to pokaždé s ostřejším tónem.
Pomalu sešlápla plyn, vyjeli jsme objeli celé parkoviště trošku jí dělalo problém udržet se v jednom pruhu, ale to byl detail. S každým kolečkem přidávala na rchlosti, zrovna jsme projížděli kolem výjezdu z dalšího patra, když se tam objevilo Volvo, jelo rychle, takže nemělo čas zastavit, Sam tomu ještě přidala, když sešlápla brzdu, takže Edwardovy nezbylo nic jiného než projet malým otvorem mezi naším zadkem a sloupem, sice zpomaloval, ale ten otvor nebyl tak velký, takže zastavil o sloup. Ozvala se rána, jak se šrotovala kapota, pak nastalo ticho. Rychle jsem vystoupila a utíkala k němu, zrovna taky vystupoval, ve tváři výraz, že jsem se bála jestli náhodou není "zabíjení pohledem" skutečné.
"Jsi v pořádku?" On v pořádku vydal, ale jeho auto ne. Sakra to se bude vysvětlovat Charliemu dost těžko.
Otevřel pusu jako by chtěl něco říct, ale nebyl toho schopný, jeho vztek byl opravdu velký. To už se k nám přiřítila Sam.
"Panebože, Edwarde, jsi v pořádku? Moc se omlouvám!"
Vložil si obličej do dlaní a zhluboka se nadechl. Přešel ke svému autu, sedl si k zadnímu kolu a opřel se o něj. Asi pět minut tam seděl jako socha, my postávali a vyděšeně čekali. Nakonec vzhlédl.
"Pokud se nemýlím, tak ona ještě nemá řidičák." Mluvil na mne to mě trošku překvapilo.
"Ne nemá. Očividně byla chyba jí to auto půjčovat."
"Očividně." Zamumlal sarkasticky.
"Ježiši! Já se strašně omlouvám! Tohle mámu zabije a Charlie se mnou už nepromluví. Do prčic!"
"Sice by bylo super, kdybych se ti za to nějak pomstil, ale nechci aby se všude vědělo že mi auto zrušila parta malých hloupých holek."
"To myslíš vážně?"
"Jeďte já už si to zařídím."
"Dobře." Sam už se vydala k autu.
"Víš to jistě?"
"Jo!" Proč byl na mě tak jedovatý? Na Sam rozhodně méně a to ona byla viník.
Došla jsem k autu Sam ještě nenastupovala jen se opírala. Tiše pronesla: "Tenhle pokus nedopadl dobře!"
"Pokus? Děláš si ze mě srandu? Už nikdy víc ti to auto nepůjčim!" Chtěla něco namítnout, ale když viděla můj "milý" výraz, radši zmlkla. Cesta domu proběhla v tichu, v naštvaném tichu. Nikdy jsem nebyla tak naštvaná, v mysli jsem jí nadávala tolika neslušnými slovy. Byla sice sobota odpoledne, ale doma jsem se uchýlila k učení. Nijak mě to nebavilo, ale co jiného dělat, potřebovala jsem se uklidnit. Po chvíli mi došlo, že učení nepomůže, vydala jsem se na procházku.
Šla jsem přes dvůr na louku a pokračovala do lesa. Všechno bylo zelené, ale líbilo se mi to. Sedla jsem si na jeden kámen, který sice vypadal, že by měl každou chvíli spadnoutl, ale doufala jsem že mě mé neštěstní opustilo, a dala si obličej do dlaní. Přemýšlela jsem, o všem co se stalo za více než měsíc, samozřejmě jsem myslela i na mámu, takže moje oči opět zažily povodeň. Naposled jsem myslela na Sam, na to co pro mě udělala za tu dobu , a usoudila že má reakce byla asi trošku přehnaná, moc mi pomohla a já na ní byla tak hnusná, pocítila jsem velkou vlnu pocitu viny. Pak jsem si vzpoměla na pondělí, měla jsem jít ke Carlisleovi, toho jsem se bála, styděla jsem se, Edward mu to určitě řekl, začala jsem přemýšlet jak se z toho vyvkléknout, ale na nic jsem nepřišla. Nevím jak dlouho jsem tam seděla, ale najednou něco za mnou zašustilo. Otočila jsem se, ale nic tam nebylo. Vrátila jsem se do původní polohy, ale za mnou opět něco zašustilo. Tentokrát jsem vstala a znovu se otočila. Najednou mi to nedalo a něco ve mně mě přinutilo otočit se zpátky, v dálce mizela tatáž skrvna jako minule. Dostala jsem strach, ikdyž jsem celkem odvážná, vydala jsem se k domovu. Jako první jsem se vydala k Sam, seděla v křesle oči uslzené.
"Tele!" Nevěřícně jsem se na ní dívala, její slzy opět povolily, chudák, myslela si že jí nadávám. Objala jsem jí a zasmála se.
"Já se strašně omlouvám!" Zakňučela.
"Já vím, ale nebudeš to ty kdo to bude muset vysvětlovat Carlislelovi!"
"Mám jít s tebou?"
"Jen to ne! Myslím, že to dopadne lépe, jestliže to vysvětlím sama."
"Dobře."
Opět jsme usnuli, povídali jsme si až do jedné. Její smutná nálada se rozplynula, ke konci jsme se už jen smáli, takže jsme usnuli vvyčerpáním.
"Bello! Vstávej!" Dneska jsme si prohodili role, ona budila mě. Byla už oblečená a připravená, ale poněkud jsem zapoměla kam. "Pokud chceš je to do La Push musíš přidat!"
"Do La Push?" Teďka jsem si vzpoměla, domlouvali jsme se na tom, že tam v neděli pojedeme. "Jo už vstávám." Zvedla jsem se z podlahy, na kterou jsem ve spánku spadla a vydala se s zkulturnit. Příprava mi trvala asi třičtvrtě hodiny, takže jsem ještě měla malinko času na snídani. Dneska udělala Sam toasty mě asi abych jí odpustila, sice jsem v jednom našla skořápku, ale tvářila jsem se jako že mi hodně chutná. Pak nastala čas odjezdu.

%20%E2%80%93%20okraj.png)





pekne